Kde: Praha, matka měst a srdce Evropy
Kdy: Červenec 1977
Kdo: Quinnley

Pátrání po vlkodlačím lektvaru o prázdninách Arsena zavedlo rovnou do úzkých pražských uliček, samý stín, pokroucené lampy a kočičí hlavy. Společně s Cassidym se chtějí podívat po bývalém hlavním městě alchymistů, prozkoumat místní kouzelnickou knihovnu a omrknout Zlatou uličku, jestli nenajdou další vodítko k přípravě lektvaru, který by konečně fungoval... Průšvih spočívá v tom, že Praha touhle dobou spadá do stínu Moskvy a Olšenků.

Arsen přemisťování špatně snášel, a protože po cestě vlakem si mohl dělat další poznámky a trochu protáhnout Nefertiti křídla, zanedlouho po začátku prázdnin se loučil s January, která ho podezřele dorostla a které na rameni trůnil Krňan, malý ukrajinský šedý dráček (tedy přesněji jeho oživlá figurka).
V jedné ruce držel klec se sovou pálenou, která chtě nechtě přitahovala pohledy, tím spíš, že tentokrát Arsen necestoval žádným magickým prostředkem, ale docela obyčejnou mašinkou plnou mudlů, kteří nesměli pojmout ani podezření, že mezi nimi cestuje kouzelník.
Už od dubna byl totiž Arsen plnoletý, což znamenalo, že tohle byly jeho první prázdniny, kdy mohl beztrestně používat kouzla, protože na sobě už neměl hledáček.
Jen pro pořádek, rodiče byli na dovolené v Brightonu, přesvědčení o tom, že Arsen se chystá o prázdninách leda tak tajně navštěvovat své děvče. January o plánu věděla a taky zpočátku úpěnlivě chtěla jet taky, ale Cassidy Arsena přesvědčil dřív a... zkrátka to nebyl žádný zájezd! Arse trval na tom, že někdo musí zůstat doma a bedlivě krýt skutečný důvod, proč Arsen Quinn neseká jako každý rok zahrádky ve vsi. Dostala za to nemalý úplatek v podobě suvenýru z Prahu a na samotnou cestu taky padla část Arsenových úspor.
Dlouhý tmavý kabát mezi Londýňany kupodivu ani nepůsobil divně. Arsen osiřel. Posunul si po rameni popruh brašny, uvnitř kouzelně velké a pohodlně prostorné, aby tam nacpal kdeco, usadil se v liduprázdném kupé a klec položil na podlahu. Za několik hodin měl stejně přestoupit na trajekt a pokračovat zeměmi, které buď anglicky neuměly, nebo odmítaly mluvit, a tak se duševně připravoval na domluvu rukama-nohama a mezitím vyhlížel na nástupiště zavalené kotouči páry.

_________________

Abychom si rozuměli, rodiče žili v tom, že jsem měl odfrčet k Arsenovi na zhruba týdenní návštěvu, kterou jsem z nich vymámil díky tomu, že se mi povedlo zlepšit si prospěch z lektvarů. Co nevěděli, bylo, že jsem se skutečně nechystal strávit sedm dní pár kilometrů za Londýnem, nýbrž jsem mířil do srdce Evropy. Asi tisíc kilometrů daleko, vzdušnou čarou. Plus mínus. A aby toho nebylo málo, vlakem, protože Arsenovi se dělalo šoufl z přemísťování, a já měl hlídáčka.
Co jsem ale udělal, bylo, že jsem se rozloučil s rodinou, s malým batohem pověšeným ledabyle přes jedno rameno vlezl do krbu a pomocí letaxu odfrčel na Příčnou ulici, kde si mě měli podle mých slov vyzvednout Arsen a spol. Řekl jsem pravdu jenom částečně.
Vypadnul jsem z krbu u Děravého kotle, a co nejnenápadněji proklouzl skrz množství hladových kouzelníků směrem ven, do mudlovského světa. Tady začínala zábava. Byl jsem docela rád, že se mi Kometu povedlo vměstnat do batohu, který byl - jako ostatně mnoho další kouzelnické bagáže - zevnitř větší. Byl bych asi dost na ráně, kdybych se vydal na King's Cross se sportovním smetákem v ruce.
Davy mudlů byly pro člověka, který (zatím!) vyrostl do nezávratné výšky sto šedesáti pěti centimetrů, docela děsivé. Viděl jsem kulové, neměl jsem tušení, kam mě nádražní masa lidí táhne, a už vůbec jsem nevěděl, kde mám jako hledat Arsena, protože tenhle drobný detail jsme jaksi nedoladili.
Nakonec jsem se nějak vymotal. Chtělo to dvě otázky směrované k spěchajícím mudlům, abych odhalil vlak, kterým jsme měli jet, a dalších deset minut zoufalého pobíhání po nádraží, než jsem ho vůbec našel. Tak se stalo, že jsem skoro neplánovaně odjel prozkoumávat Leeds.
Arsena jsem taky našel až po dlouhé době, jelikož vlak měl zatraceně moc kupé. Člověk, který s sebou ale táhne klec se sovou pálenou, nemohl být nikdo jiný, než Quinn - i kdybych tak nepoznal jeho samotného, poznal bych aspoň Nefertiti. Otevřel jsem prosklené dveře do kupéčka, a bez vyzvání sebou šlehnul o sedadlo naproti Arsenovi. "Nazdar, Quinne."

_________________

Cassidy se dostavil vlastně dost záhy.
"Finley," opáčil Arsen poměrně neutrálně na pozdrav, trochu u toho kývl hlavou a sklopil pohled na své bledé ruce složené na klíně. Uvědomil si, že doteď palci dělal nervózní mlýnky. Teď už se cítil ulehčeně, že druhá část výpravy úspěšně nastoupila - co se ještě mohlo po cestě stát?
Arsen vstal, vyhlédl na chodbu a přestože nikde nebylo ani živáčka, zavřel po Cassidym dveře a trochu zatáhl záclonky. Vlak odjížděl asi za půl minuty nato a on se neubránil tomu, aby na zrzka nevrhl maličko vyčítavý pohled. Nikdy by nepřivykl tomu chodit někam takhle pozdě, přesněji na poslední chvíli.
"Nový kabát?" povytáhl obočí s jasným výrazem, že tam, kam jedou, mu to přijde vysloveně škoda. "Pořád mám pocit, že jsem něco zapomněl," zamumlal pak, opřel si loket a okno a dlaní si podepřel bradu, zatímco zíral z okna na zvolna se vzdalující nádraží.

_________________

Zvedl jsem jedno obočí a nehnul se ze sedadlo, přes které jsem byl přehozený jako kožešina z ledního medvěda, ani o chlup. "Říká ten pravý," opáčil jsem obratem, protože Arsen a jeho tmavý svrchník taky nevypadali jako zrovna sehrané duo.
Sice jsem úplně neviděl důvod v zatahování záclonek na okně, ale asi to nemohlo ničemu uškodit. Rozhodně jsme tak čelili menšímu nebezpečí, že nás někdo na poslední chvíli uvidí a práskne, i když jsem teda nevěděl, jak by to dělal z kolejí, které byly tím jediným, co na nás za okýnkem koukalo.
"Ty máš vždycky pocit, žes něco zapomněl," zakoulel jsem očima s úsměvem a konečně se ze sedadla zvedl, protože jsem potřeboval někam hodit batoh a sundat ten kabát. Jak jsem se znal, tak mi chyběla polovina věcí, ale v tom byla krása cestování - dělat všechno na poslední chvíli a improvizovat, jak se dá. Že jsem se svojí teorie náležitě držel, mi dokázal sám vlak, který se asi tři minuty poté, co jsem vlétl do Arsenova kupéčka, pozvolna rozjel pryč z King's Cross.
"Fajn," nakousnul jsem, jakmile bylo kupé zabydlené, zavřené a odstíněné jako doupě mafiánů. "Jaký je plán? Kdy přesedáme, kam, máme lístky, máme peníze?"

_________________

Arsen spolkl námitku, že prakticky neřekl vůbec nic, a místo toho se ohradil odmítavým přehozením nohy přes koleno, když se mu Cassidy de facto vysmál za jeho roztržitost a zapomínavost. Bylo přece nasnadě očekávat, že doma nechal to nejdůležitější! Několikrát si to prošel... doklady, hůlka, dočasné léky na... tamtu věc, peníze... Kousl se do rtu a když Cassidy skončil s "ubytováním", zvedl k němu maličko nevěřícně oči.
"Lístky? Cassi, proč mi to zní, že ty žádné nemáš," nadhodil spíš řečnickou otázku podezíravě a chvíli se na zrzka mračil. S tím jeho laxním a bezstarostným přístupem měl problém i on sám, který byl většinou považován za lehkovážného - nějak Finleymu prostě nedokázal vysvětlit, že to, co je čeká, bude možná nebezpečné. A strašně ho to žralo.
Rezignovaně. "Plán je prostě doject do Prahy. Přestupy a časy mám všechny napsané... někde," vzal jsem ten lístek? Určitě nezůstal někde na stole? Musí být někde v batohu, nebo v náprsní kapse... Arsen se preventivně prošacoval a zhluboka si oddychl, když lístek našel přeložený v náprsní kapse.
Maličko skepticky si Casse změřil šedým pohledem, zatímco vlak dál uháněl směrem k přístavu. "Víš vůbec, kde je Praha, že jo?" znevážil Cassidyho zeměpisné znalosti. Popravdě ho dost zajímalo, jestli se na něco připravoval, něco nastudoval, nebo jen jednoho rána popadl zubní kartáček, náhradní spodní prádlo a vyrazil na vlak.

_________________

Lístky jsem měl. Asi. Někde. S největší pravděpodobností. Dobře, tak možná padesátiprocentní, ale to se Arsen nesměl dozvědět, jinak by ho kleplo a my bychom se vraceli do Londýna jako sedláci od Chlumce už po slabé půlhodince. Jednoduše jsem se tedy na Quinna zazubil, a doufal, že si to vyloží po svém - taková nonverbální komunikace byla vskutku zajímavá věc, vemte si třeba tu věc s mrknutím!
Finley náhodou moc dobře věděl, že nebezpečné bylo už jenom jet do Prahy s Arsenem - máloco trumfne cestování a tak nějak celkově kamarádství s vlkodlakem, děkuju pěkně. To, co nás v tom zapadákově čekalo, už nemohlo být zas o tolik horší, protože když se vám parťák promění v obludu, pořádně rychle se naučíte na věci nahlížet spíš z té optimistické stránky - "jo, možná ležím na ošetřovně, ale pamatujete si na tu chvíli, kdy se Arsen-vlkodlak vrhal celým tělem proti dveřím, a já doufal, že to dřevo vydrží a já nebudu mrtvý? To bylo teprv špatný!"
V tuhle chvíli jsem tak líně uvažoval nad tím, jestli ten neurčitý lístek na trajekt přece jen nezůstal schovaný pod matrací, a na rozdíl od Quinna se nějak zvlášť nerozčiloval. Nad ničím. "Kdyby nic, tak můžeme jet stopem. Trochu nám ale chybí holka do party, myslíš, že by někdo vůbec zastavil?" rozmýšlel jsem. "Možná jsi měl vzít Tamsin."
Jasně že jsem věděl, kde je Praha. Tak nějak... v Evropě. Ha. Asi někde v centru? Podívejte, zapamatoval jsem si hodně dobře to, že tam bylo plno schopných alchymistů, kde přesně je, to tehdy nebylo středobodem mého zájmu. Zašermoval jsem rukama. "Odhadem asi ve středu Evropy," oblažil jsem Quinna mými zeměpisnými znalostmi, které sice nebyly nijak oslnivé, ale stačily na to, abych věděl, že jedeme zatraceně daleko do pryč.

_________________

Arsen na Cassidyho chvíli hleděl přesně s tím skeptickým výrazem, který u zazubení sám od sebe protočil oči a hleděl dál s prohlubující se nedůvěrou, zoufalství a tendencí plácnout se do čela, kdyby se to všechno nepřetavilo postupně snahou vyzírat ze zrzka alespoň trochu zahanbení v rezignaci toho typu, kdy prostě víte, že když už jste spadli do řeky, blíží se vodopád. S ostrými šutry na dně.
"Já stopovat nebudu," odmítl rovnou a poznámku o Tamsin přešel tím, že trochu upjatě stiskl rty. On by jí samozřejmě zastavil, kdyby tudy letěl na koštěti. Ale vystavovat ji něčemu takovému, navíc nasadit ji ke krajnici a sám čekat s Cassidym ve strouze... Ani nápad!
"Takže předpokládám, že až do středu Evropy si budeš vycpávat tričko pomerančema a usmívat se se zdviženým palcem a cedulí," prskl. Arsen měl lístky zařízené - tušil, že u Casse buď platí, že je někam zahrabal, nebo na to úplně zapomněl, ale nejspíš by neměl žaludek na to, aby zrzka nechal samotného vyhodit z vlaku a neznal se k němu, kdyby na něj někdo přišel. A z chodby se začínaly ozývat neklamné zvuky cvakajícího strojku, který měl za úkol dělat do lístků díry...
Arsen zpanikařil. Vrhl na Cassidyho rozezlený pohled, kterým naznačoval, že má sám chuť nadělat do něj pár děr, a jestli si náhodou vzpomíná, kam ty lístky zašil, teď by byl ten pravý čas se s nimi vítězně vytasit...
"Confundo!" zamrmlal, když spěšně vytáhl hůlku a namířil jí trochu vyplašeně ke dveřím.
Mimo herně:

Arsen Quinn rolled 1d10:
5

Naštěstí to zabralo. Průvodčímu se ve tváři usadil nepřítomný a mírně okouzlený výraz dřív, než stačil otevřít ústa, aby požádal o předložení lístků. Arsen v zubech rozdrtil pár nadávek.
"Nás už jste zkontroloval," oznámil mu a znovu Cassidyho pohledem zakousl.

Případné hašteření se nejspíš vleklo až k přístavu, kde bylo třeba pobrat zavazadla a přestoupit na trajekt, který odplouval za pár minut. O bílé skály se tříštila mořská pěna a Arsen dost váhavě přestoupil na palubu. Bylo to snad poprvé, co vyrážel někam do zahraničí bez dospělého doprovodu... Moment. Teď tu byl on ten dospělý. Při té myšlence se neubránil pobavenému zašklebení, které věnoval speciálně Finleymu.
"Nejsem tvoje máma, takže příští kontrolu lístků si určitě odbydeš sám, že jo?" ujistil se spíš řečnicky. Špatné svědomí ho pomalu pouštělo.

_________________

Cukal mi koutek. Ono to vlastně nebylo ani nečekané, s tím, jak se Arsen durdil kvůli Tamsin a stopování. Velice brzy jsem zjistil, že popichování Arsena je pohonnou látkou mého života, hned vedle kávy a čokolády, a už slušné čtyři roky jsem se toho držel - naše cesta do Prahy (ať už byla ta díra kdekoliv) v tom nebyla výjimkou.
"No dovol," založil jsem si ruce na hrudi a zatvářil se navýsost uraženě, ačkoliv jsem se vlastně docela dobře bavil. "Já bych byl fakticky hezká ženská, kdybych teda byl ženská," protestoval jsem proti opovržlivému tónu, kterým Quinn zmínil pomeranče v tričku. Nijak jsem neplánoval uprostřed léta shánět pomeranče - a to jsem ani nebyl v Praze, kde se na ně stály fronty jednou do roka, o Vánocích.
Z chodbičky se ozvalo nezaměnitelné "vaše jízdenky, prosím", které sice ze začátku znělo dostatečně vzdáleně na to, aby poskytlo člověku alespoň falešnou vidinu bezpečí, ale hodně rychle se přibližovalo. Arsen začal vyšilovat. Já nevyšiloval, protože jsem to jednoduše v povaze neměl, a místo toho zahrabal v batohu, abych vylovil jenom pískací kachničku a balíček mudlovských lentilek. Neptejte se. Lístky to každopádně nebyly, což evidentně přinutilo Arsena k tomu, aby vytasil hůlku - jakkoliv to takhle napsané znělo divně. No, koneckonců mu už bylo sedmnáct, nikdo ho nemohl přijít sebrat, protože už na sobě neměl hlídáčka.
Do dveří kupé nakoukla nesmlouvavá hlava průvodčího, aby se plnou parou setkala s dobře mířeným confundem. Muž zamrkal, zatvářil se jako žába v centrifuze, a když tedy Quinn konstatoval, že už jsme byli zkontrolovaní, zasněně odtančil do vedlejšího kupé. Trochu nechápavě jsem zíral za průvodčím, pak podobně nechápavě zaostřil i na Arsena, abych nakonec z kapsy kabátu vylovil lístek - platný, prosím pěkně - a tázavě jím zamával ve vzduchu. No, byla tu asi tak osmdesátiprocentní šance, že mě v tuhle chvíli zabije, ale stálo to za to.
Nakonec - ať už živí, nebo mrtví - jsme museli přesednout na trajekt, ze kterého jsem upřímně dobrý pocit neměl. O mořské nemoci jsem toho slyšel už docela dost, a neměl jsem tušení, jestli ji náhodou nemám; na lodi jsem ještě nikdy neplul. Teda, trajektu. Loďky, kterými jsme v prváku jeli přes jezero, jsem nepočítal. Nedůvěřivě jsem se tedy díval na pěnu, která zůstávala po vlnách tříštících se na pobřeží, a tiše moři vyhrožoval, jen ať si něco zkusí.

_________________

Když se pomine popichování ve stylu chybějících lístků, občasné pokusy se navzájem zabít a další naschvály, proběhla následná několikahodinová a úmorná cesta dost jednotvárně, jakmile je trajekt vyplivl na další lokální dopravní uzlík a pak zpátky na vlak. Francouzi se s nimi moc nevybavovali, když slyšeli angličtinu, nonšalatně snědli svého šneka a oba chlapce okatě ignorovali, Němci jim nabídli kousek čokolády a Arsen slušně s upjatým výrazem odmítl podezřelý bratwurst od chlápka s heligonkou a alpskými pumpkami, ačkoli to nemohlo být horší než anglická kuchyně. Každopádně to bylo neklamné znamení, že se blíží k cíli.

Vlak stavěl přímo v Praze na hlavním nádraží a teď to popravdě chtělo mnohem víc kouzel nebo opatrnosti, jestli nechtěli přitáhnout trable. Arsen vyložil postupně zavazadla na perónu a marně se s trochu zamračeným výrazem sháněl po vozících, jaké byly k mání v Londýně. Tady si každý tahal všechno sám, maximálně pár dam doprovázeli jakožto nosiči kníratí chlapíci v livreji, ale těch bylo jak šafránu.
Jen aby bylo zcela jasno, v Praze bylo pořád ještě dusno kvůli jisté Chartě 77. Po nádraží se s rukama založenýma za zády a páskou na rameni pohybovalo několik příslušníků státní bezpečnosti a tajné služby.
Arsen se nadechl a cosi bohatýrsky poznamenal ke Cassidymu v ruštině. Opravdu se ho snažil naučit po cestě aspoň základy - podle domluvy stačilo jen občas pokývat hlavou a říct "da, da". Potřebovali rozptýlit obavy z cizinců. Ruština bylo to nejbližší, co měli při ruce.
Trochu s obavami po očku zrzka pozoroval. Nebýt toho, že bylo léto, koupil by někde pro jistotu i ruské ušanky a co nejnevkusnější kožichy.
"Nejdřív se někde ubytujeme, nebo rovnou začneme hledat?" zeptal se anglicky tiše, jakmile si byl jistý, že nikdo není poblíž. Vléct kufry bylo dost nepraktické...

_________________