A stalo se to zase. Křik, hrubé nadávky, hlasité prásknutí dveřmi. Scénář, který se v domácnosti Dohertyových opakoval rok co rok každé prázdniny a to ne pouze jednou. Tentokrát však tato hra měla jiné hlavní aktéry. Roli Constance Dohertyové, Morweniny matky, která jí vždy vyčítala, co se dalo, dnes večer zaujal Morwenin starší a motácký bratr Mortimer. I důvod celého sporu byl poněkud netradiční. Nešlo o Morwenu a její nepřístojné chování, ale o Mortimera a jeho profesi. O článek, který napsal a uveřejnil.
***
„Jak jen můžeš psát něco takového, Mortimere. Jak jen můžeš zneuctít něčí památku tak ohavným způsobem!“ křičela Morwena na svého sedícího bratra.
„Jen lidem připomínám naše hodnoty. Hodnoty, na něž bys neměla zapomínat, Morweno,“ odvětil jí její bratr s úlisným výrazem nadřazenosti, který ji dokázal vytočit víc než jeho uhlazená řeč a výběr slov.
„Ale ty jsi jiný! Ze všech těch lidí tady bys měl mít pochopení a úctu pro - “„Já nejsem jiný!“ nenechal ji Mortimer domluvit. Prudce vstal a zcela odhodil masku klidu, kterou ztrácel jedině před svou sestrou.
„Nejsem jiný a to, že po mně žádáš úctu vůči někomu, kdo se mě snažil v naší společnosti srazit na kolena, ba kdo se mě dokonce snažil vyštvat z našeho světa, je směšné a velice urážlivé!“„On se ti snažil pomoct! Chtěl pro vás lepší budoucnost v lepším světě!“ oponovala Morwena.
„V lepším světě?“ utnul ji hlasem plným nevěřícnosti dřív, než by stačila svou humanitární teorii více rozvinout. Hořce se její naivitě zasmál.
„V čem je svět plný mudlů a mudlovských šmejdů lepší? A co za budoucnost by mě mezi takovou spodinou mohlo čekat, hm?“Povedlo se. Morwena na pár vteřin zmlkla. Vzápětí však celá zrudla a s co největší silou do bratra strčila. Téměř to neustál, protože s takovým dětinským jednáním z její strany nepočítal.
„Ty odporný sobče!“ křičela Morwena a bratra udeřila znovu - do ramene.
„Nejsi jediným motákem kouzelnického světa! Jsi výjimkou! Ostatní nejsou tak mocní... Tak bohatí... Tak... Tak prohnaní, aby si mohli najít povolání, ve kterém nepotřebují magii, a přitom zůstali mezi námi! Oni k němu vzhlíželi! Viděli v něm svůj vzor, svou naději a ty jsi pošpinil jeho jméno, pověst, práci, všechno! Kde teď mají všichni ti ostatní motáci hledat útěchu po jeho smrti, když ne v jeho nekrologu?!“ Mortimer se po jejím výbuchu, během něhož se jí začaly podivně lesknout oči, pouze nepěkně ušklíbl, narovnal si pomuchlanou košili a řekl:
„Mě ale ostatní motáci nezajímají, Morweno. Nikdy mě nezajímali.“***
Nenáviděla ho. Nenáviděla ho za jeho chování, za jeho postoje. Nenáviděla celou jeho osobnost a stejně tak nenáviděla sebe, že s ním a s jeho –
se svými – rodiči pořád zůstávala. Pokaždé, když za sebou práskla dveřmi, chtěla odejít nadobro. Dokonce měla i sbalený kufr, který stačilo popadnout a prostě odejít. Jenže ona nemohla. Kam by šla? U koho by hledala podporu? Kdo by jí pomohl? A tak pokaždé – opravdu
pokaždé – skončila jen kdesi venku. Bezcílně se potulovala po okolí rodinného sídla. Letos už ale směla kouzlit, a tak mohla utéct dál. Zdárně uniknout tomu všemu, co ji v domě Dohertyů dusilo.
Bez dlouhého přemýšlení se přemístila přímo doprostřed Příčné ulice. Kdyby nebyla doba pozdního večera, nejspíš by se jí podařilo do někoho přinejmenším vrazit, ne-li někomu rovnou přistát na hlavě, avšak naštěstí už zde dávno zavládl noční klid. Inu většina obchodů také zavřela před dobrou půl hodinou...
Morwenu nezvyklé ticho v nejrušnější kouzelnické uličce Londýna nijak neznepokojovalo. Na to měla hlavu až příliš zaplněnou zlobnými i pochmurnými myšlénkami, které jako by se smotávaly do jednoho velkého a chaotického pletence. Pletence, jenž znemožňoval Morweně rozumně uvažovat. Pletence, jenž Morweně bránil udržet ten správný směr. Avšak... Jakým směrem se vlastně Morwena hodlala ubírat?
Znenáhla se zastavila, párkrát překvapeně zamrkala a zjistila, že neví, kde se nachází. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Příliš toho v ponurém světle od nejbližší a poblikávající lampy neviděla a to, co viděla, jí rozhodně nepřipadalo jako Příčná, do které se přemístila.
Užuž se chtěla otočit a jednoduše se vrátit zpátky dřív, než by stačilo dojít k nějaké nepříjemnosti. Ukázalo se však, že na takové rozhodnutí bylo příliš pozdě. Zpoza stínů za jejími zády se k Morweně přibližovala podivně zamlklá dvojice kouzelníků. Jeden z nich kulhal, druhý se hrbil a oba naráz si to mířili přímo k Morweně. Jindy by ji to tolik neznepokojilo, jenže dnes a za daných okolností, kdy se po setmění nacházela na zcela neznámém místě, neviděla jinou možnost, než se otočit a pokračovat v chůzi dál. K nějakému rozcestí přeci musela dojít!
S každým dalším krokem však svého rozhodnutí litovala víc a víc. Ulička působila dojmem, jako by se ji snad snažila svými zdmi udusit. Nebo snad Morwenu klamaly smysly, když se jí zdálo, jako by se cesta neustále zužovala a neměla konce? Morwena se co nejnenápadněji ohlédla přes rameno a zjistila, že dvojice kouzelníků, která ji předtím přiměla jít dál, někam zmizela. Chtěla se otočit a rychle odsud zmizet, avšak tu náhle si před sebou všimla nápadně dobře osvětleného krámku Borgina a Burkese, z něhož vyšla jí povědomá chlapecká silueta.
Ve vteřině jí došly dvě věci. Zaprvé se nacházela v Obrtlé ulici. Ten podnik znala z doslechu od vlastních rodičů, ačkoliv jej sama nikdy nenavštívila a ani to v nejbližší době neplánovala učinit. Zadruhé pak v záblesku světla rozpoznala známou tvář zmijozelského McLarkena.
,Co ten tu dělá?‘ problesklo jí hlavou, zatímco se rychle snažila schovat do dveřního výklenku opuštěného obchodu s rozbitou výlohou, který měla po svém levém boku. Morwena si nepřála, aby ji zde McLarken spatřil, a zároveň ji zajímalo, co tu dělal on. Jak jinak by to mohla zjistit než tajným sledováním, hm?