1974 ♦ DÁNSKO

Místo: Dům Andersenů a jeho nejbližší okolí (popis domu zde)
Účastníci: Erasmus & Lei + npc rodinní příslušníci a přátelé, Mei

Pro svůj velký den dali Erasmus s Lorelei přednost Dánsku před Skotskem, konkrétněji domu Eryho rodičů, kde ještě donedávna sám bydlel. Domek i jeho okolí je svatebně vyzdobeno, přičemž je poznat, že hlavní slovo dostaly větvičky jasmínu a dekorace s nimi sladěné, nechybí nejrůznější stuhy vlající ve větru či bílé balonky. Úkryt před sluncem a chladivým vánkem vanoucím od moře poskytuje velký bílý stan, řádně vyzdobený (ale ne přehnaně moc), kde se nachází dlouhý stůl a mnoho židlí, jelikož se zde bude konat hostina – nikdo totiž nechce, aby se mu k talíři snesl racek a odnesl mu třeba kousek dortu, že. Úplně vzadu je malé pódium pro kapelu, která se sem ale přesune zřejmě až v pozdních hodinách, protože během dne bude působit venku u tanečního parketu. Ten se nachází před stanem a je možno ho schovat pod pergolu, kdyby to bylo nutné, avšak nevypadá to, že by se počasí mělo zkazit. Slunce svítí a je příjemně teplo, možná dokonce až moc. Samotné místo, kde si mladí snoubenci řeknou své ano, se nachází stranou hlavního ruchu, kousek od pláže. K bílému dřevěnému oblouku ozdobenému jasmínem, bílými růžemi a stuhami, vede tmavě červený koberec, po jehož stranách jsou rozestavěny židle pro hosty. Celkově se jedná spíše o menší, zato daleko příjemnější svatbu.

| +

WARNING!
Kdo nechce být nechutně přeslazen, ať ten event radši nečte

_________________

Erasmus kvůli nervozitě a částečně i nedočkavosti skoro nespal a bylo úplně jedno, kolik toho předtím vypil na rozlučce se svobodou – z toho totiž stihnul dávno vystřízlivět a pokud mu bylo špatně, tak jedině z toho, že byl nervózní jak sáňky v létě. Už v půl šesté ráno byl na nohách a opakoval si uklidňující mantru „vždyť o nic nejde, je to jen svatba“. Alespoň se postaral o děti, než stihly padnout do spárů šišlajících prarodičů. Aby se zaměstnal – protože rozhodně nemusel trávit tolik času přípravami, jako nevěsta – nějakou chvíli pomáhal rodičům všechno nachystat a přesvědčoval se, že je vše dokonalé, protože když už se jednou ženil, nechtěl, aby se něco pokazilo.
Své ano si s Lorelei měl říct v pravé poledne a překvapovalo ho, jak zběsile čas najednou utíkal. Brzy se tedy odebral do svého pokoje společně s bratry, aby se začal chystat. Nasoukat se do drahého obleku tak, aby se nic nepomuchlalo a všechno sedělo, jak má, přeci jen nebyla žádná hračka. „Mám pocit, že každou chvíli omdlím,“ kňučel, když si zapínal knoflíky na šedé vestičce, a očima přitom těknul k Peterovi s Erikem, kteří stáli opodál s rukama založenýma na hrudi, už oblečení, a pobaveně svého mladšího bratra sledovali. „Hele, říkals, že když jsi přežil večeři u McKayů, přežiješ i tohle. Svatba je maličkost,“ prohlásil Peter s úšklebkem ve tváři a Erik se tomu srdečně zasmál. „Stejně nám to Ery parádně natřel, co?“ prohodil nejstarší z Andersenů k tomu prostřednímu a potřásl hlavou. „Je to ještě takový opelichaný kuře a přitom už se žení a má dvě děti. Erasme, ty se s tím teda nemažeš,“ podotknul, ale rozhodně to nemyslel nijak zle. Ery se zašklebil, zavrtěl hlavou a radši se soustředil na knoflíky, aby je nezapnul křivě.
O chvíli později naklusala na scénu Inge, aby synovi pomohla zkrotit rozčepýřené vlasy, což se nakonec povedlo, i když to vypadalo, že Eryho vlasy dlouho v klidu nevydrží a jakmile do nich foukne vítr, zase se z nich stane vrabčí hnízdo. „Jsem na tebe tak pyšná, Ery!“ mumlala paní Andersenová, zatímco synovi oprašovala oblek, tvářila se dojatě a Ery by přísahal, že v jejích očích zahlédl slzy dojetí. Šetři si je na obřad, mami. Inge po chvíli odběhla, jednak aby zkontrolovala svého manžela, který hlídal děti, a jednak aby vypomohla i nevěstě, kdyby to potřebovala.
Ery osaměl a znovu se ho zmocnila nervozita. Když pohlédl na budík na svém nočním stolku, s hrůzou zjistil, že se obě ručičky nezadržitelně blíží k dvanáctce. U Merlina, já se fakt dneska žením, problesklo mu hlavou a nepatrně se zachvěl. Kromě nervozity však cítil nezměrné štěstí a radost, že Lorelei konečně ponese jeho jméno a oficiálně budou rodina. Aby se trošku uklidnil, došel si do kuchyně pro sklenici vody a poté zamířil ven, na čerstvý vzduch, protože byl přesvědčený, že mu udělá dobře. Ula před domem dováděla v nadýchaných růžových šatičkách a podle všeho si hrála na princeznu. Ery se pobaveně zazubil a přelétl pohledem hosty. Na klidu mu moc nepřidalo, že si ho většina z nich se zájmem prohlíží, aby zjistili, jak to ženichovi sekne.

_________________

Lei strávila většinu noci tím, že s hrůzou v očích koukala ke stropu, a přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby zjistila, že se nevejde do šatů. Merlinvíproč jí to přišlo jako nepřekonatelný problém a měla vážně strach, že až se ráno začne chystat, opravdu se do těch šatů nevejde a všechno se pokazí. A ona nechtěla, aby se to pokazilo.
Ráno odmítla snídani kvůli sevřenému žaludku a dokázala do sebe vpravit jen pár loků vody. A pak už ji teta Nataša s babičkou Debbie a Victorií zahnaly do jednoho z pokojů, aby jí pomohly do šatů. „Já se do nich určitě nevejdu.“ Prohlásila za bezpečně zavřenými dveřmi plačtivě a v panické hrůze se začala ohlížet v zrcadle, jestli náhodou od poslední zkoušky nepřibrala. „Rory, uklidni se. Ty šaty sis zkoušela včera, určitě se do nich vejdeš.“ Pokusila se ji uklidnit Viky, což se setkalo jen s dalším pohledem plným hrůzy a zoufalství. „Od včerejška jsem mohla přibrat!“ opáčila Lei s vážným obličejem a zbledla. Babi Debbie nad tím jen protáčela očima a uzobávala čokoládových bonbonů, které nakradla po cestě a které určitě nikomu nebudou chybět. A pokud ano, bude mít dotyčný zřejmě smůlu. „Klid, zlatíčko, určitě se do nich vejdeš.“ Položila nakonec Lei ruce na ramena teta Taša a usmála se na ni do zrcadla. „Victorie, podej mi hřeben.“ Zavelela a usadila Lei do židle před zrcadlo, aby mohla vyplašenou nevěstu učesat.
Lei svoje česání, kdy si kromě hřebenu a sponek Nataša vypomáhala ještě kouzly, několikrát přerušila nutkavou potřebou vidět svoje děti, což jí všechny přítomné rychle rozmluvily, protože by se nikdy nedobraly konce příprav. A dvanáctá se nezadržitelně blížila. Když jí Victorie pomáhala rovnat záhyby na šatech, zamyšleně při tom krčila čelo. „Stejně je to pecka, že si bereš to pako Andersena. To je jak kdybych si já brala Abrahamse.“ Poznamenala a uhladila šifonovou látku, aby se nekroutila tak, jak by neměla. Lei jí věnovala delší pohled a slečna Dungworthová jen pokrčila rameny. Mark přece nevypadal tak špatně. „Zkus ho opít, možná se ti to splní.“ Oznámila jí Lei s úšklebkem a raději si ani nepřipouštěla, že by to její kamarádka mohla vzít vážně. Jenže u sester Dungworthových jeden nikdy předem nevěděl, co se jim v těch jejich blonďatých hlavinkách urodí za šílený nápad, ačkoliv Viky alespoň věděla, co a proč dělá, Valerie… nevěděla nikdy nic.

Zatímco Lei ty tři sudičky připínaly do vyčesaných vlasů závoj a dokončovaly poslední úpravy (a babi stále pojídala čokoládové bonbony), Blaine se svým otcem postávali venku ve svých společenských, zeleno-modře károvaných kiltech a usrkávali whisky. Lein bratr se uculoval jako sluníčko a docela litoval, že mu jeho nastávající nedělá doprovod, ovšem pochyboval, že by se kdokoliv z McLarkenů na svatbě ukázal, protože by to přece bylo pod jejich úroveň. Ani Vasilisa s Eileen tu nebyly, což mělo za následek pouze to, že se pan McKay docela přívětivě usmíval, a pokoušel se pohledem vyhledat svoje vnoučata, aby si jich taky trochu užil. Jeho žena totiž svou dceru ani děti v domě nechtěla, a moc příležitostí ke kontaktu s nimi tedy neměl.

_________________

Jakmile se Inge přesvědčila, že Markus s dětmi nevyvádí moc velké neplechy a že všechno zvládá, jak má, zamířila k pokoji, kde se doposud chystala Lorelei. Jemně zaťukala na dveře a po chvilce proklouzla dovnitř. Věnovala úsměv Victorii i Nataše a nakonec se málem rozplynula, když spatřila nevěstu. Znovu se jí v očích zaleskly slzičky dojetí. „Všechno v pořádku, zlatíčka?“ zeptala se, zřejmě hlavně ze slušnosti, protože nepochybovala o tom, že vše zvládají i bez její pomoci. Ona sama měla dost práce s kontrolou svých chlapů, aby se ujistila, že mají správně uvázané kravaty, dopnuté všechny knoflíčky košilí a že nebudou dělat ostudu. Jestliže se jí dostalo potvrzení, že nenastaly žádné komplikace, dočasně se s trojicí sudiček rozloučila a zamířila ven, za svým nervózním synem.

Ery notnou chvíli postával před domem a pokoušel se aspoň trošku se uklidnit. Moc se mu to ale nedařilo. Když opodál zahlédl Blainea s panem McKayem, věnoval jim letmý úsměv a v duchu zatoužil po sklence whisky. Věděl ale, že alkohol na prázdný žaludek není dobrý nápad, takže tu myšlenku zase rychle zahnal a povzdechnul si. Snažil se mezi lidmi vypátrat otce, který měl momentálně na starosti děti, než se ruch kolem příprav uklidní. Pravděpodobně s nimi někde dělal blbosti a bylo mu jedno, že by mu prckové klidně mohli pozvracet ten švihácký oblek, za který dal v půjčovně mění, protože vlastní neměl. Nikdy ho nepotřeboval a nepočítal s tím, že zrovna Erasmus se bude tak brzy ženit.
Z myšlenek Eryho probral až závan větru, který ho pošimral na tváři a pohrál si s jeho pečlivě upravenými vlasy, které rázem ztratily onu upravenost a neposlušně se naježily do všech stran. Ery si oddechnul – už se aspoň necítil tolik nesvůj a neměl potřebu neustále si účes ohmatávat, aby zjistil, jak moc vrabčácky vypadá, nebo spíš nevypadá. Navíc mu v tom obleku bylo příšerné vedro a už se nemohl dočkat, až se ho aspoň částečně zbaví.
Koutkem oka stihnul zahlédnout i Marka, který někoho vyhlížel, možná někoho ze starších Andersenů, aby s nimi před obřadem mohl prohodit pár slov. Ery jenom doufal, že jeho občas zmatený kamarád nic nepokazí. Snad stokrát mu opakoval, co má dělat a hlavně kdy, takže by to poplést nemusel. Jenže jak se blížila hodina H, Ery už skoro ani nevěděl, jak se jmenuje, a nedivil by se, kdyby se Marka taky zmocnila alespoň lehká nervozita. A nervózní člověk mohl ledasco pokazit.
Dost, dost, nemysli černě, Erasme! napomenul se a krátce se zamračil. A právě v tu chvíli se z domu vynořila Inge, pohladila syna po tváři a pousmála se. „Nemrač se, drahoušku,“ zatrylkovala s úsměvem. „Už je skoro čas, měl by ses připravit,“ broukla k němu nikterak hlasitě, ale Ery jí dobře slyšel. Nervózně se pousmál, přikývnul a nechal se krátce obejmout. Nemusel říkat, že je nervózní, protože jeho výraz mluvil za všechno, přesto se však zmohl k úsměvu. Konec konců, tohle byl jeden z nejšťastnějších dnů jeho života, měl spoustu důvodů, proč se usmívat.
Všimnul si, že oddávající už krouží poblíž místa, kde si s Lorelei řeknou své ano, a taky dobře postřehl, že se k němu upírá stále více pohledů. Všichni čekali, až ženich se svou matkou zamíří po červeném koberci k dřevěnému oblouku, to byl pro ně jakýsi startovní signál. A ten signál za chvíli zazní.

_________________

Když se ve dveřích nevěstina pokoje objevila paní Andersenová, Nataša s Debbie Lei zrovna připínaly k drdolu stužku ladící s kilty pana bratra a pana otce, jelikož na tom pan McKay trval a Debbie vlastně taky. To, že se svatba koná v Dánsku, přece ještě neznamenalo, že u nevěsty nebude poznat, kde má kořeny její rodina. A tak Lei dostala do vlasů alespoň károvanou zeleno-modrou stužku, která jí visela z drdolu až téměř k ramenům. „Všechno v pořádku, Inge, nevěsta se vešla do šatů, takže teď už je jen vynervovaná.“ Oznámila Debbie Eryho matce s úsměvem a vysloužila si uražený pohled od Lei. „Babi! Já přece nejsem vynervovaná.“ Obořila se na ni a nervózně si uhladila sukni šatů, zatímco jí srdce bilo tak splašeně, že by předehnalo i závodního koně v trysku.
„Hotovo.“ Prohlásila Taša chvilku po tom, co paní Andersenová zase zmizela, a zálibně se všechny čtyři zadívaly do zrcadla. „A nepanikař. Chceš si Erasma vzít? Chceš.“ Objala ji Viky kolem rameny a dojatě se na svou kamarádku uculila. „Já chci být taky takhle krásná, až se budu vdávat.“ Povzdechla si, načež od nevěsty ukročila, aby se na Lei mohla vrhnout Debbie a opatrně ji obejmout. „Holčičko moje…“ popotáhla babi dramaticky, ale zároveň to myslela zcela upřímně. Nedokázala už ze sebe vypravit dalšího slova, takže jen otřela slzy, které se jí draly do očí. „Dojdeme pro Domhnalla, už je skoro čas.“ Oznámila nakonec Nataša a líbla svou neteř na čelo. Pak opustila za doprovodu Debbie místnost a nechala tam Lei s Victorií o samotě.
„Máš strach?“ broukla Viki po chvilce tázavě a zabloudila k Lei pohledem. Ta bez zaváhání přikývla. „Co když se něco pokazí? Co když si to Ery rozmyslí?“ začala ze sebe sypat otázky plné obav, ale Viky nad tím jen zakroutila hlavou a protočila oči v sloup. „To by byl pěkný blbec, Rory, může být rád, že si ho bereš zrovna ty! Co by za to dal třeba... takový Salem.“ Pokrčila rameny. Lei ale nestihla na Salemovu adresu nic poznamenat, ani kamarádce odporovat, protože po krátkém zaklepání vešel do místnosti pan McKay. A stal se zázrak. Na té věčně zamračené tváři, kterou dnes okupoval lehký úsměv, se objevila první a jediná dojatá slza, což mohlo mít za následek jedině to, že se Lei s roztřesenou bradou vrhla otci do náruče. Ten ji opatrně konejšivě pohladil po zádech. „Hlavně nebreč, Lorelei, rozmazala by sis to… řasenku?“ pokusil se zachránit situaci vtipkováním, ale moc se mu to nevedlo, protože sám měl slzy na krajíčku – neuhlídal jen tu první. „Měli bychom jít.“ Připomněla jim Victorie, která ale nakonec usoudila, že by bylo lepší nechat jim chvilku o samotě, takže se vyplížila z pokoje a zamířila ven, což byl pro ostatní signál, že budoucí paní Andersenová se brzy dostaví.

_________________

Mei v tmavě zeleném kostýmku s Hanah ve světle modrých šatech (tato kombinace měla symbolizovat bývalé koleje budoucích novomanželů) se procházeli mezi hosty se sklenkou v ruce. Mei měla ohnivou whiskey, Hanah martini bez olivy. Ačkoli se to Mei své kamarádce snažila vymluvit, Hanah jakožto správná redaktorka se nedala a nenápadně za ní vlál růžový bleskobrk s bločkem, připraven kdykoli začít škrabat slova na připravovaný článek. Hanah se dušovala, že to hodlá pojmout bez bulvárních připomínek, a taky v to sama pevně věřila. Ale samozřejmě se mohlo stát, že se při přepisování do finální formy zapomene.
"Mají tu krásně, viď?" nadhodila Mei s úsměvem a už po několikáté si prohlížela všechnu tu výzdobu.
"To jo. A k tomu ta svatba na pláži, taková romantika!" řekla nadšeně Hanah, která se tvářila vesele a přejícně, ale Mei věděla, jak se cítí ve skutečnosti. Vždyť se měla letos také vdávat, ale kvůli novému zákonu nemohla. "Pozor, Mei - muži v sukních!" špitla Hanah a pobaveně se zasmála do dlaně.
"Hanah!" sykla Mei a lehce do ní šťouchla loktem, ale blondýnčin smích byl nakažlivý. "Náhodou je hezké, že takhle ukazují hrdost na svou národnost."
"Vždyť nic neříkám," opáčila Hanah a vesele na McKayovi muže zamávala, načež zmerčila nervózního Eryho. "Mei, honem, jdeme!" zakřenila se, popadla kamarádku za ruku a cupitala si to k dnešnímu manželi.
"Ahoj Ery! Máte už všechno hotovo?" usmála se na kamaráda Mei, načež se její úsměv rozšířil, jak si ho prohlédla od hlavy k patě. "Sluší ti to," dodala a rozmyslela si poznamenat, že je trošku rozcuchaný. Už takhle z něj nervozita sálala v okruhu několika metrů.
"Nazdar, Andersene! Je čas říct svobodě sbohem - ale jak tě znám, tak ti snad ta svoboda ani nebude chybět," prohlásila Hanah a zazubila se na něj. "A přestaň se tvářit tak nervózně, ještě si to Lei rozmyslí!" pohrozila mu, načež si lehce odkašlala. "Zde stojí budoucí ženich, známý jako raubíř, nezodpovědný profesor a podpantoflák, nervózní jako hejno ježků v pytli," začala novinářským tónem, načež se na Eryho pobaveně ušklíbla. "Zde stojí budoucí ženich, kterému to v jeho šedém obleku moc sluší a už se, stejně jako my všichni, nemůže dočkat příchodu své nevěsty," dodala a povzbudivě se na něj umála, zatímco jí nad ramenem její slova zapisoval bleskobrk.
"Promiň, nedokázala jsem jí to vymluvit," hlesla Mei a kajícně jí poklesla ramena. "Ale musela mi slíbit, že vám ten článek pošle k revizi a když ho neschválíte, tak ho neotiskne," dodala a Hanan andílkovsky pokrčila rameny.
"Kdo by řekl, že to tak rychle uteče, viď? Máte to tu moc krásné a určitě všechno klapne, neboj," řekla poté Mei a uculila se na Eryho. Vážně mu to moc slušelo, a i když z něj bylo klubíčko nervů, bylo na něm vidět, jak je ze svatby nadšený. A ačkoli jí bylo jisté, že Lorelei musí být ještě nervóznější než on, pochybovala, že by ze svatby na poslední chvíli vycouvala. Vztah, jaký měli ti dva byl sice upřímně řečeno netradiční, dost možná dokonce nečekaný, ale každopádně jim to úžasně vycházelo, a Mei jim to přála.

_________________

Když se u Eryho objevila Mei s Hanah, trochu se uvolnil a věnoval jim letmý a trochu nervózní úsměv. Byl rád, že přišly, ale byl by mnohem radši, kdyby Hanah nechala svůj bleskobrk doma. Propálil brk varovným pohledem, ale pak se začal věnovat oběma kamarádkám. Bylo to vítané rozptýlení, takže se na chvilku nemusel zabývat svými myšlenkami. „Ahoj Mei, ahoj Hanah,“ brouknul k nim, načež přikývnul. „Kromě nevěsty máme hotovo všechno,“ pousmál se a zadoufal, že je to pravda. On nad tím všem neměl přehled, protože měl co dělat sám se sebou, ale rodiče mu tvrdili, že je všechno tak, jak má být, a on jim věřil. „Moc vtipné, Hanah,“ zahučel potom s úšklebkem, když si vyslechl její proslov, a rádoby otráveně protočil očima. „A nevím, kdes vzala, že jsem podpantoflák, beru si to osobně,“ dodal, ale protože nechtěl, aby si to Hanah vzala nějak špatně, nechal koutky úst cuknout do kratičkého úsměvu. Poznámku o psaní nějakého článku radši ignoroval a rozhodl se, že pokud to bude řešit, tak až někdy později. „Uteklo to strašně rychle,“ přitakal s přikývnutím, a ačkoliv by holkám rád věnoval veškerou svou pozornost, nemohl – od onoho osudného okamžiku je dělila jenom chvilka a Ery zkrátka musel neustále kontrolovat, jestli všechno klape.
Nemusel se ani moc rozhlížet, aby si všimnul, že se z domu vynořila Victorie, což znamenalo jen jediné – nevěsta je přichystaná a co nevidět to všechno vypukne. Zblednul ve tváři a na čele mu vyrašilo pár kapiček potu, čehož si samozřejmě všimla Inge, která se opět vynořila po jeho boku. Alespoň se ale zvládl nerozklepat jako člověk trpící parkinsonem. „Drahoušku, nebuď tak nervózní, měl by sis to užít, ne se toho děsit,“ pronesla k němu a pohladila ho po paži.
Ery k ní sklouznul pohledem a nervózně se pousmál. „Já vím, mami, ale nemůžu se té nervozity zbavit. Nikdy jsem se neženil,“ brouknul na svou obranu chraplavě, načež si odkašlal, aby si pročistil hrdlo.
Paní Andersenová se uculila a políbila syna na tvář. „To zvládneš, jsi přece chlap. A navíc Andersen,“ mrkla na něj povzbudivě. Trochu ho to uklidnilo – alespoň natolik, aby byl schopný přemýšlet nad tím, jak by obřad měl proběhnout. Nechtěl totiž nic zkazit, to by si vyčítal do konce života. Znovu si přehrál scénář ve své hlavě, přešlápl z nohy na nohu a zhluboka se nadechl.
„Budete mě na chvilku muset omluvit, holky,“ brouknul po chvilce k Mei s Hanah a kývnul hlavou k oddávajícímu, aby jim dal najevo, že už to za chvilku vypukne. Paní Andersenová jim věnovala milý úsměv a od syna už se nehnula ani o kousek. Za okamžik se s ním totiž projde v čele svatebního průvodu.

Jak se ukázalo, Mark nevyhlížel starší Anderseny, kteří už mimochodem také vylezli na čerstvý vzduch a s pitomými úsměvy ve tvářích čekali, až to vypukne, ale Victorii. Jakožto svědci měli jít za ženichem a jeho matkou, pokud si to dobře pamatoval. Zamířil tedy k slečně svědkyni, a když se zastavil kousek od ní, prohodil něco jako: „Pic, Vicky, jdeme na to?“, asi aby odlehčil situaci. Sám byl trošku nervózní, protože to se svým nejlepším kamarádem dost prožíval, ale rozhodně na tom nebyl tak, jako on, a začínal si to všechno užívat.

Jakmile Ery spatřil, že se svědci konečně našli, počkal, až se aspoň jeden z nich podívá jeho směrem, a kývnutím hlavy a letmým úsměvem jim dal najevo, že je čas. Donutil se uklidnit, aby si svou vlastní svatbu dokázal náležitě užít. Člověk se totiž nežení každý den.
„Připrav se ke startu,“ hlesnul koutkem úst ke své matce a konečně se upřímně uculil. Během chvíle už kráčel pomalu po červeném koberci k oddávajícímu, usmíval se a zářil jako sluníčko. Věděl, že za ním kráčí Mark s Victorií a potlačil nutkání otočit se k nim. Jestli se zbytek průvodu seřadil správně, to netušil, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Nakonec se zastavil na levé straně uličky před oddávajícím, zatímco Inge usedla do první řady a hned odněkud vylovila kapesník, aby si mohla otřít uslzené oči. Vedle ní seděl Markus s dětmi na klíně a sourozenci.
Erasmus jim věnoval krátký pohled a úsměv, ale pak už se zadíval k místu, kde se měla vynořit jeho vyvolená. Nemohl se dočkat, až jí konečně uvidí, a srdce se mu rozbušilo jako splašené. Tentokrát však ne nervozitou, ale nedočkavostí a radostí.

_________________

Zatímco pan McKay objímal nevěstu, Blaine si pro sebe uzurpoval za doprovod tetu Natašu, a přátelsky mávnul na Mei s Hanah. Nicméně stejně jako všichni ostatní, i on už jen netrpělivě očekával, kdy se dostaví nevěsta. A Blaine doufal, že to bude brzy, protože babi Debbie už ho obrala o dva záložní kapesníky a jediný čistý tak byl ten ozdobný, co ho měl složený v kapsičce u saka. A ten hodlal bránit až do posledního dechu.
Jakmile se z domu vynořila Victorie, atmosféra mezi svatebčany se změnila, protože teď už nebylo pochyb o tom, že nevěsta co nevidět dorazí. Sama Vicky ale byla přesvědčená, že to Lei ještě chvilku potrvá, protože na své kamarádce dobře poznala, že je z celé téhle události docela vyplašená. Když k ní došel Mark, přátelsky se na něj poušklíbla, a zavěsila se mu na paži. „Jo, jdeme. Někdo to těm dvěma dosvědčit musí. Se vsadím, že tomu stejně totiž nebude chtít pár lidí uvěřit, že si Rory fakt vzala zrovna Erasma.“ Podotkla a nasadila na rtech jeden ze svých lepších úsměvů, přičemž pana Abrahamse sjela hodnotícím pohledem od hlavy až po paty. „Sekne ti to.“ Oznámila mu jakoby nic a vyhledala pohledem ženicha. „Hele, to bude signál.“ Upozornila Marka potichu. „Vsadím se, že až uvidí Rory, tak to s ním sekne. Strašně jí to sluší!“ broukla dojatě, ale pak už se přesunula i s Markem na svoje místo, odkud zkontrolovala, že je všechno v pořádku, nikdo nevyčnívá z průvodu a všechno šlape. Od toho totiž svědci byli. A jakmile Ery doputoval před oddávajícího a všichni se rozesadili a rozestoupili, jak měli, začala napjatě vyhlížet Lorelei.
Lei si dávala na čas. Domhnall jí pomohl poupravit tu rozmazanou řasenku a ještě chvilku se na ni povzbudivě usmíval, aby jí dodal odvahy udělat první krok z domu. Rukou, kterou mu Lei křečovitě nesvírala v ohbí paže, překrýval tu její a navzdory všem okolnostem se tvářil opravdu hrdě. A zatímco pomalu kráčeli bok po boku po červeném koberci a Lei nervózně mnula v prstech kytici jasmínu, na tváři jí začal pohrávat přešťastný a dojatý úsměv. Když uviděla slzy, které se kutálely po tvářích její babičce i tetě, a zarudlý pohled svého staršího bratra, málem se rozplakala taky, ale rozhodla se to vydržet. Ale byla si jistá, že to nebude trvat dlouho, a začne plakat taky. Pak už ale přestala vnímat okolí a všechny přihlížející, protože pohledem zabloudila před sebe a zarazila se na Erym. Vypadal dokonale a opravdu mu to slušelo, až Lei měla pocit, jakoby se do svého nastávajícího znovu zamilovala. Všechno to, co k němu cítila, ji opět zasáhlo plnou silou, a ona nebyla schopná z něj spustit oči. Sotva vnímala chvíli, kdy se jí otec opatrně vymanil ze sevření a políbil ji do vlasů se slovy, že pro něj vždycky bude McKayová, ať už bude nosit jakékoliv příjmení. „Dobře se mi o ni starej, Erasme. Je to můj nejcennější poklad.“ Zadíval se Domhnall na zetě přísně, ale kazil mu to dojatý úsměv a potlačované slzy v očích. Poplácal Eryho po zádech a pak se přesunul ke své matce, odkud kromě snoubenců nenápadně pozoroval i svá vnoučata.
Lei ale měla oči jen pro Eryho a nikdo jiný ji nezajímal. Srdce jí bušilo jako splašené a cítila ho až někde v krku, ale věděla, že to není ani tak strachem, jako spíš očekáváním. Hleděla na svého snoubence jako na to nejdražší, co v životě kdy měla, a v očích se jí začínaly lesknout slzy štěstí. Ale ještě ne, ještě nesmíš plakat, Lorelei…

_________________

"A jo vlastně, promiň - ty teprve budeš podpantoflák," opravila se Hanah a přátelsky se na Eryho ušklíbla. Nehorázně se bavila nad tím, jak byl chlapec nervózní.
Obě dívky udělaly paní Andersenové prostor, aby mohla ještě naposled upravit svého syna, načež se na ně oba usmály a pozorovaly, jak se přesunují k místu obřadu. "Prej chlap a Andersen," neodpustila si Hanah a měla co dělat, aby zadržela smích a Mei ji opět dloubla loktem do žeber. Potom si kamarádku chytila za rámě a došly k židlím, na které se usadily, aby mohly pozorovat tu slávu.
Když Erasmus spolu s maminkou vykročil na koberec a za něj se zařadila dvojice svědků, tvářících se strašně důležitě, všichni vyhlíželi nevěstu a nemuseli dlouho čekat. "Páni," vydechla Hanah a zářivě se na Lei usmála, i když to druhá dívka pravděpodobně nezaregistrovala, protože měla oči jen pro svého nastávajícího. A nebylo se čemu divit. Mei neříkala nic, jenom se culila od ucha k uchu a bezděčně Hanah podala kapesníček, protože blondýnce se začaly lesknout oči. Mei bohužel věděla, že neslzí pouze dojetím, ale pevně věřila, že si Ministerstvo brzy uvědomí, jakou udělalo chybu, a Hanah si svého milého bude moci taky vzít. Každopádně dnešní den patřil Lorelei s Erasmem, a tak se plně soustředila na obřad a srdce jí tlouklo, jako by tam před oddávajícím snad stála ona sama. Moc jim to oběma přála a byla ráda, že to může vidět na vlastní oči.

_________________

Mark se pobaveně uculil a kývnul hlavou na souhlas na Victoriina slova. „Ať si věří, nebo ne, je to tak,“ zkonstatoval a pokrčil rameny. Nedodával, že on sám si na to ještě pořádně nezvyknul. Ať už na to, že je z Eryho otec, nebo na to, že si jeho kamarád nakonec skutečně bere Lorelei McKayovou. Ale všechno mu to upřímně přál a byl za něj rád. „Ty taky nejsi k zahození,“ odvětil, když mu Vicky sdělila, že mu to sekne. Nedokázal se zbavit jisté rozpačitosti v hlase i pohledu, protože na podobné komplimenty ještě pořád nebyl zvyklý a to ani po roce práce ve zmrzlinářství, kam občas některé slečny chodily jenom kvůli panu prodavači a bylo jim úplně jedno, že čtyři poháry zmrzliny jsou moc a že přiberou víc kalorií, než měly v plánu. Když si všimnul onoho signálu od Erasma, přikývnul a společně s Victorií se přesunul na své místo. „Já bych se nedivil, kdyby to s ním seklo,“ podotknul ještě pobaveně na Erasmovu adresu, ale pak už zmlknul a zařadil se s Vicky do průvodu.
Zatímco Erasmus čekal na svou vyvolenou, zase se ho začala zmocňovat nervozita. Srdce mu bušilo jako splašené a připadal si jako někdo, kdo každou chvílí omdlí. Mantra „vždyť je to jen svatba“ nějak přestala zabírat. V hlavě měl momentálně skoro prázdno – myslel pouze na svou drahou a uvažoval nad tím, jak moc úžasně bude vypadat.
Realita předčila veškeré jeho představy, a když se Lorelei nakonec objevila na druhém konci červeného koberce v doprovodu pana McKaye, Erymu na chviličku nepatrně poklesla brada úžasem a srdce se mu snad na okamžik zastavilo. Nevěsta vypadala prostě úžasně, jako kdyby nepatřila mezi obyčejné smrtelníky, a Ery z ní nedokázal spustit pohled ani na chvilku. Zaslechl sice tiché dojaté popotahování, ale nepodíval se, kdo slzí tentokrát. Dokonce skoro zapomněl, že se žení, protože Lei mu dokonale vyrazila dech. Pokud bylo možné, aby jí miloval ještě víc, přísahal by, že v ten okamžik, kdy jí prvně spatřil ve svatebních šatech, se zamiloval ještě hlouběji a věděl, že svou drahou už nikdy neopustí. Hodlal po jejím boku stát až do samého konce, hodlal jí podporovat a každý den jí dávat najevo, jak moc ji miluje. Nervozita z něj spadla jako mávnutím kouzelného proutku, protože věděl, že všechno, co slíbí, vzejde od srdce, aniž by nad tím musel přemýšlet.
Slova pana McKaye k němu zpočátku dolehla podivně zdálky, ale když ho Domhnall poplácal po zádech, zvednul k němu pohled a pousmál se. „Nemějte obavy, pane McKayi,“ zamumlal potichu, ale ve vší upřímnosti, a když pohled sklopil zpátky k Lei, v očích se mu zaleskly slzy. Rychle zamrkal, aby se nerozplakal úplně, krátce přelétl očima shromážděné hosty a nakonec se zadíval na nevěstu. Pousmál se, když se jejich pohledy střetly, ale pak už byl čas obrátit svou pozornost k oddávajícímu. Nemohl se dočkat, až svou lásku stvrdí manželským slibem, a srdce mu poskakovalo radostí a štěstím.

_________________