_________________

Ranní mlha ještě halila Příčnou ulici a teplota nebyla příliš vysoká. Prostě okamžik, kde se noční živlové stahovali do svých skrýší. Alespoň ve většině případů. Takashi byl trochu vyjímka, která potvrzovala pravidlo. Ano, sice byl větší část noci venku, ale rozhodně se nehodlal vydat domů, spíše naopak. Hodlal opět strávit den na Obrtlé a Příčné, aby si po delší době získal nějaké aktuální informace. Už nějakou dobu pátral po způsobech, jak se aktivněji zapojit v odboji, ale stále nenarážel na správný typ lidí. Vše, co měl byly doslechy. A to mu nestačilo. A tak se rozhodl zkusit štěstí i dnes. Nejprve se procházel jako čtyřnohý stín, chvilkami usedl a vypadal jako dokonalá vlčí socha, ale jak pomalu začínalo svítat, raději nabral svojí lidskou podobu. Krátce se opřel o boční zeď Ollivanderova krámku a zapálil si ranní cigaretku. Z černé bundy, s chlupatým límcem zatím vytáhl rýžové onigiri vlastní výroby. Vždycky, když do mlhy přidal trochu dýmu, ukousl několik menších soust. I toto vyvolávalo nostalgické vzpomínky, sem ho přeci vzali, aby si vybral hůlku. Hůlku, která se momentálně skrývala v jeho rukávu. Za celé ty roky měl stále tu stejnou, nikdy se mu jí nepodařilo zničit a byl za to rád. Prakticky to byl jeho první kontakt s "kouzlem", když nepočítal malé nehody, jako levitace papírů a podobně v dětském stavu, což měl být onen projev genetické vady, neboli kouzelnických genů. Strčte kouzelníka pod mikroskop a můžete ho považovat za člověka s divnou vadou. Ale tohle už dávno neřešil, prostě se takový narodil, nedalo se to změnit a přineslo mu to mnoho dobrého. Ale i zlého.
Inu, kde by měl dnes začít? Nakonec si zvolil roli pozorovatele. Jen šílenec by takto brzo lezl mlžnými uličkami zdejších prostranství. A šílenci měli štěstí na dobré informace.

_________________

„To je kosa,“ ucedila skrze zatnuté zuby Cassandra, když opouštěla v brzkých ranních hodinách své doupě v kouzelnické čtvrti Londýna a mířila si to svižným krokem na Příčnou. Hodlala si dát snídani v Děravém kotli, jak to měla ve zvyku skoro každé ráno. Obvykle tam nebývala ani noha, a pokud ano, nejevila o ni sebemenší zájem, což bělovlasé dívce naprosto vyhovovalo.
Když Cassandra zabočila za roh, zarazila si ruce do šortek, nahrbila se a mírně se otřásla. Od zimy jí nepomáhala ani skutečnosti, že měla inkoustově modré tričko s dlouhým rukávem. Krátce shlédla k třem rozepnutým knoflíkům u výstřihu a zamyslela se, zda by nějak výrazně ovlivnilo její teplo, kdyby si je zapnula. Přemluvila se ale k tomu, že brzy stejně bude v kotli a bude se moci zahřát u máslového ležáku. Z čela si odfoukla bílý pramen vlasů, které měla dnes rozpuštěné, a tak kolem ní soustavně tančily a hroutily se do rytmu chůze.
V husté mlze po chvíli zvolnila krok a její pozornost na chvíli polevila, když se zamyslela nad svou současnou situací. OVCE měla úspěšně za sebou, dokonce byla schopná si obstarat byt v kouzelnické čtvrti z dědictví svých předků. Problémem se najednou jevila její budoucí práce. Netušila stále, jakou cestou by se měla dát. Létání jí bavilo, měla i slušnou průpravu famfrpálovým světem, ale to se v současné politické situaci vylučovalo. Na post lékouzelníka se příliš nehrnula. Bavilo ji bylinkářství. Znala každou rostlinu, každý květ, každý plevel a jeho účinky. Možná to by mohlo být něco, co by ji mohlo bavit. Stále ale měla dost času, aby se rozhodla. Mnoho lidí po škole nešlo vůbec nikam. Pořád mohla počkat a rozhodnout se a v mezičase… bude každý den vstávat a chodit na snídaně do Děravého kotle a čekat, až se tahle podělaná politická situace změní. Měla pojem i o řádu, ale pouze o jeho existenci. Prozatím ale neviděla důvod pomáhat komukoliv jinému, když nikdo nepomáhal jí. Musela se spoléhat především sama na sebe. A to byla krutá pravda, která byla v představách o tom, že jednou bude mít spolehlivé přátele, jak drsná pěst na oko. Jakmile ji to přirovnání napadlo, rukou se dotkla levé strany obličeje. Dnes měla na levém oku, na které viděl každý den co den hůř a hůř, koženou pásku, která ji u obličeje držela díky kouzlu, aby si kolem hlavy nemusela točit pásek. Tohle byl další problém, který musela vyřešit. Bylinky a lektvary na tohle zjevně už nestačily. Každým dnem očekávala, že se probudí a na levé oko už neuvidí.
Cassandra si cosi polohlasně pro sebe zamručela a zvedla hlavu, když na chodníku potkala prvního ranního chodce, starého zmrzlináře, který vstal dřív a měl otevírat až za dvě hodiny. Byla blízko svému cíli. Ranní mlha byla stále dost hustá, a zdálo se, jako by ho neodehnalo ani pomalé svítání. Když se Cassy pomalým krokem blížila k Olivanderovi, povšimla si tmavé postavy postávající pod cedulí známého obchodu s hůlkami. Zprvu svého bývalého spolužáka nepoznala, až ve chvíli, když ho ze vzdálenosti sedmi metrů rozpoznala. Zamrzla na místě a nevěřícně zírala na Takashiho, který očividně nevěděl, zda dřív kouřit nebo jíst onigiri. „A do prdele,“ ujelo jí vzápětí a polil ji ledový pot. Tělem jí projela nepříjemná husí kůže, prudce se otočila a začala prchat. Vlastně ani nevěděla, proč utíká… možná proto, že se k němu chovala jako mrcha? Možná proto, že se mu úspěšně už rok vyhýbala? To bylo prohřešků víc než dost. Dost na to, aby se lidsky dala na úprk.

_________________

Takashi měl svojí snídani již skoro dojedenou, když si všiml, že se jeho směrem někdo blížil. A co víc, ten někdo si ho zřejmě chtěl i prohlídnout. A to neměl rád. Nerad byl moc naoku, proto se postavil tak, aby ho lidi spíše přešli. Ale tahle osoba ne, ta ho prostě spatřit musela. A pak se zastavila, zřejmě už ho viděla a on viděl jí. Chvilku taky zamrzl a zamračil se. Ona?! pronesl si sám pro sebe a když slyšel její poznámku, stačil jen dodat: "No to teda!" Taky jí "rád" viděl, ale zase to byla příležitost... k čemu vlastně? Pozvat jí na onigiri? Seřvat jí za minulost? Přátelsky jí po roku uvítat a pozvat na kafe? No, všechny možnosti byly možné, až na to, že milá slečna mu neposkytla prostor na jakoukoliv reakci a rozutekla se pryč. Proč to dělala? Netušil. Přeci by jí neublížil, minimálně fyzicky ne. Ať to bylo jakkoliv, ať řekla a chovala se tak, jak se chovala, jednoho večer si pro ní získal jistou slabost, která mu nedovolovalo na ní úplně zanevřít. A to ho právě štvalo asi nejvíc. A tak se rozeběhl za ní.
Věděl, že Cass měla dobrou fyzičku, hrávala přeci famfrpál a tam se musel člověk udržovat, ale pokud si všiml, tak přes své raněné oko měla nyní pásku. Opravdu se jí to tak zhoršilo? ptal se sám sebe překvapeně, když za ní běžel. Měl by jí nacpat lékařům na ošetření. Pokud chtěla pokračovat v kariéře letkyně, takhle určitě nemohla. Ale to bylo jedno, nebude se jí na to moci zeptat, když mu zdrhne. Naštěstí byl o něco rychlejší. "Stůj!" křikl na ní, nechtěl po ní totiž pálit zběsile kouzla. To by si pak místo něčeho normálního vyslechl maximálně hysterák. A na to neměl nervy.
Už se pomalu blížil k ní, byla skoro na dosah, kdyby chtěl, mohl by provést rugby skok a smést jí k zemi, problém byl, že to by nebylo zrovna příjemné. A tak se jí prostě pokusil položit ruku na rameno a trhnout dozadu, aby jí aspoň trochu zpomalil. Samozřejmě to udělal z té strany, kde měla omezené periferní vidění, kde taky celou dobu běžel, tudíž by to snad neměla tolik čekat. Pokud se mu jí podařilo zastavit, přišoupl jí k nejbližšímu baráku, aby mu neutekla. Snad se ho nepokusí zmrzačit jako Jocka. "Proč sakra zdrháš?!" zeptal se jí a už jen z jeho pohledu a tónu hlasu bylo poznat, že byl vytočenej. Pokud dostane příležitost, slečna si zřejmě něco vyslechne.

_________________

Cassandra utíkala zpět směrem do kouzelnické čtvrtě tak rychle, že jí vítr hučel v uších, takže jen matně slyšela, že se Takashi rozhodl ji pronásledovat. Když se ohlédla za sebe a viděla, jak mlžnou clonu prorazila mužova postava, zděsila se, upustila své rezervy a naplno se dala sprintem pryč z Příčné. Proč ho musela potkat zrovna tady? Proč ona? Ze všech lidí na světě, proč musela toho hada potkat právě před snídaní? Měla takový hlad… a k tomu byla momentálně nasraná jak pes. Běhy po ránu bylo něco, co jí vytáčelo. „Nikdy!“ zařvala, když na ní Takashi hulákal, aby zastavila. To tak. Tu pohromu si nedovedla ani Cassandra představit.
Brzy zabočila za roh s úmyslem vykličkovat ve vedlejších uličkách, ale vstup do postranní ulice zatarasovaly popelnice a pochybní kouzelníci bez domova, které na ni křivili své ošklivé obličeje. Se syknutím se prudce otočila, ale ztratila ten svůj slušně naběhnutý desetimetrový náskok, Když se ohlédla přes pravé rameno, nic neviděla. Spoléhala se jednoduše na své zdravé oko. „Do prdele, do prdele! Dneska je špatný den!“ zahalekala udýchaně, zatímco se jí studený vzduch zarýval do plic. Byla trochu z formy. Od doby, co nehrála famfrpál, nebyla její fyzička tak dokonalá jako za školních let. Ale špatná také nebyla. Pokud si ale myslela, že by s tímhle Takashimu utekla, byla na omylu. Brzy jí muž chytil za rameno, čímž ztratila rovnováhu. Zamáchala rukama ve vzduchu a než se nadála, stála přiražená u baráku. Věděla, že teď bude zle. Možná měla tomu klukovi říct všechno na rovinu a nemusela by se teď bát, že jí někde žárlivostí zardousí. Prostě by přešla chodník na druhou stranu a bez pozdravu by Takashiho minula cestou na snídani. Jenže věci byly jinak. A byly komplikovanější, než si Cassandra chtěla připustit.
Když na ni Takashi spustil, vzpurně se mu podívala do očí, a barva jejích duhovek nabrala ostře zelenou, skoro až smaragdovou barvu. „Nezdrhám, protahuju se, idiote!“ vrátila mu zpátky stejně nevraživým tónem, aniž by věděla, co říká. Prostě ho chtěl rychle odpálkovat. „Nikdy jsi netrénoval divý úprk nebo co?“ vyjela po něm rychle, aby mu nedala šanci jakkoliv znovu zaútočit a založila si ruce na hrudi, zatímco zatínala zuby o sebe. Stokrát raději se s ním hádat, než vést nějaké milostné kecy, proč, kde, kdy jak… To by byl asi vrchol její upřímnosti a podstata Cassandry by asi tady na místě přímo pošla. „Máš problém?“ pozvedla tázavě tmavé obočí. Skutečně nevěděla, co více říct. Možná ho měla trochu ráda… trochu víc… možná hodně… Ksakru, kdo to měl vědět?!

_________________

Tak nikdy! Já ti dám takové nikdy! blesklo mu hlavou a hnal se za ní dál, jako když hladový vlk lovil svojí kořist. A ona stále zdrhala, což ho taktéž dostávalo do varu. Ona možná neměla ráda běh po ránu, ale on neměl rád pronásledování někoho po ránu! Vlastně, nikdy nepreferoval se takhle honit za někým, obzvlášť, když tomu přihlíželi pobudové bez domova. Byl rád, že nepatřil k nim. Kouzelníci nemohli říct ani ť, když vlastnil dům v čistě mudlovské části, platil ho z mudlovských peněz a podobně.
To, že spoléhala jen na jedno oko se jí škaredě vymstilo, ne, že jí to dělalo celkově zranitelnou, ale taky to mohlo aktuálně za to, že byla tak rychle dopadena. Taky tu mohli pobíhat celý den, žejo. Ale takhle byla lapená.
Bedlivě jí sledoval, chtěl slyšet její odpověď. Problém byl, že její odpověď byla divnější, než očekával. Počkal si tedy na další část. Divý úprk? To nevymyslela nic lepšího. Problém byl, že i když se chtěl tvářit vážně a to všechno, ale po té větě mu začaly cukat koutky. Ještě chvilku se udžel, ale pak vybuchl smíchy. "Divý úprk?" klátil se tam smíchy ještě tak půl minuty. Bože, jak mohl být naštvaný, když plácla tu největší kravinu, co mohla. Tohle netrénoval nikdo. Pokud nebyl magor a za magora jí doopravdy neměl. Zatím.
Když se konečně uklidnil, začala s tím, jestli má problém. No, problémů měl spoustu, ale s ní. S ní to bylo vždycky nejistý. "Problém? Třeba to, že místo blbého ahoj jsi vzala nohy na ramena? Nechápu proč? To, že jsi vždycky záhadně zmizela, když jsem tě náhodou zmizel? To by se dalo považovat za malý nedostatek, možná malý problém. Ale jinak? Jsou stále věci, které považuji za větší problémy," odpověděl jí přímo. Snažil se odstřihnout od jakýchkoliv myšlenek na ní, zbytečně se v nich plácal a nevedlo to stejně někam. Nakonec jí pustil, snad už utíkat nebude. A pokud jo, tak jí zase doběhne. Nakonec jí přejel pravým ukazovákem po jizvě na spánku a pokud to šlo, stáhl jí dolů onu pásku. Tak se mu nelíbila. A ty zelené oči... zlaté byly poutavější. "S tímhle by si měla už něco udělat. Může tě to dostat do nebezpečí," varoval jí a mluvil vážně. Ať si o něm myslela cokoliv, nechtěl, aby se dostala do nebezpečí. I když stále vypadal naštvaně.

_________________

Sledovala každý Takashiho pohyb s přimhouřenýma očima, jen čekajíc na vhodný okamžik, kdy by mohla vzít nohy na ramena. Ledové konečky prstů chtěla co chvíli svinout v pěst, ale měla je tak ztuhlé a zmrzlé, že se zmohla si je pouze hřát, když měla paže složené na hrudi. Nechápala, co tím vším sleduje. Chtěl jí tu dát kázání o vhodném chování? Na to bylo v jejím věku zoufale pozdě. „Přesně tak!“ potvrdila jeho slova, když se podivoval nad tou blbostí, kterou vypustila z úst. Co mohla dělat? Šlo to téměř samo, byla v úzkých… musela něco neodmyslitelně vymyslet. Mlčení bylo pro slabé. Když se ale začal Takashi usmívat, dívka se ještě více přilepila na stěnu domu, kam jí chlapec natlačil a znovu jí celým tělem projela husí kůže v domnění, že se jí chystá něco udělat. Ale on pouze vyprskl smíchy, ke Cassynině překvapení. Chvíli na chlapce nevěřícně zírala jedním smaragdově zeleným okem a přes pásku jí přepadlo pár pramenů vlasů. „Co- co to děláš?“ hlesla nejistě, a přece byl jeho smích nakažlivý tak, že se v jednu chvíli i sama Cassandra zasmála.
O chvíli později ji napadlo, že tohle je právě moment, kdy je načase se zdechnout, a tak právě ve chvíli, kdy chtěla udělat krok stranou, se Takashi k její věčné smůle opět narovnal a zase zvážněl. Kdyby ho požádala, aby se smál ještě pět minut, asi by to neprošlo, co… „Hele, děláš, jako bys mě potkal za tu dobu stokrát…“ ucedila, jako by z toho dělal jen vědu. Ve skutečnosti mu chtěla vecpat myšlenku, že z komára dělá velblouda. A přitom to bylo úplně naopak. „Dejme tomu, že jsem nevychovaná, neumím pozdravit a neovládám své nohy. Tělu někdy neporučíš,“ utrousila mimoděk a pokrčila rameny. Byla stále mazaná a úskočná, jako liška, jako by jí to zůstalo ze školního dravého prostředí. „Tak to jsem šťastná, že jsem tvůj nejmenší problém,“ oddychla si nakonec, ale v podstatě se to neslučovalo s tím, co dělal. Proč za ní teda běžel, když byla jeho nejmenší problém? Nic nedávalo smysl…
Ve chvilce nepozornosti a zamyšlení se Takashi mohl dostat blízko, a tak nebylo divu, že dívka celá ztuhla, když na spánku ucítila dotek chlapcovy ruky. Nestihla cokoliv namítnout, byla to jen vteřina, kdy jí sundal z oka pásku. Ve skutečnosti ji měla záměrně. Když k Takashimu zvedla obě oči, to levé se barvou výrazně lišilo od druhého – duhovka byla kompletně černá a zornička naopak světlá. Momentálně se nepřátelsky smrskla do malého kroužku, který jako by Takashiho mohl uhranout. „Dej to sem!“ prskla Cassandra a pohotově se natáhla po pásce, kterou jí vzal a rychle si ji nasadila zpátky na oko. V obličeji byla rudá a najednou netušila, co říct. „Nepovedené zaklínadlo,“ vysvětlila jednoduše, než semkla rty k sobě a zabodla pohled do spolužáka. Dlaní se mu zapřela do hrudi a chvíli váhala. Váhala nad vším, co se kdy o tomhle klukovi dozvěděla. Nakonec ho ale přeci jen trochu nemotorně odstrčila. „Příště by ses měl lidí ptát, než jim uděláš něco takovýho,“ utrousila s povytaženým obočím, udělala několik kroků zpátky do Příčné, než se zastavila a otočila se. „Tak budeš tam stát celý den nebo mě doprovodíš na snídani? Mám už docela hlad,“ prskla jako vždy trochu nabroušeně, ale to znamenalo, že je mu vše odpuštěno. Kdokoli jiný by už dávno přišel o ruku, v níž by svíral pásku a obě oči, které by viděly Cassandřino démonské oko. Víceméně měl kliku, že měl dobré konexe. I tak si musela dívka připustit, že se jí ulevilo při vědomí, že o jejím problému ví někdo další.

_________________

"Co dělám? Umírám!" dostal ze sebe mezi výbuchy smíchy. Ach, takhle ho mohla pobavit jen ona. Jo, trochu mu to připomnělo onu osudovou party, kde se taky bavil. Doopravdy bavil, smál se, užíval si to i se spolužáky. Takových okamžiků nezažil moc, ale byl za ně rád. Samozřejmě to však nemohl dávat najevo, vždycky byl přeci ten odtažitý, práva-šmejdů-bránící kluk.
"Stokrát to zrovna nebylo, ale jednou taky ne," odpověděl jí okamžitě, sotva to stihla doříct. On byl na Příčné a v těhlech kouzelnických končinách opravdu často. A ona se na něj vykašlala pokaždé. To už Paranoja a podobné typy ho pozdravili častěji! Snad i smrdijedi v přestrojení mu kývli na pozdrav! A ona? Ona nic, ona jako by nebyla. Nebo spíš, jako kdyby on pro ní nebyl. Ale to nebyl veškerý problém. S ní on bude mít už asi nadosmrti nějaký, blíže nespecifikovaný problém. Ovšem, zmiňovaná nevychovanost to byla těžko. "Měla by ses s tím dát vyšetřit," odsekl krátce, pokud neovládala už ani své nohy, vskutku by si měla zajít na vyšetření. Od mozku po malíček na noze. Pohledem si jí ještě jednou přeměřil, jako kdyby naznačoval, co si má nechat prohlédnout. Ironické však bylo, že když se na moment zastavil u jejích nohou, vyšetření nebylo to jediné na co myslel. Ale to teď bylo fuk. Nebo by aspoň mělo být. "Jsem tak šťastný za tvé štěstí," pronesl nakonec čistě ironicky. Ano, smysl to nedávalo. A taky ještě chvilku dávat nebude.
Páska byla dole a Takashiho výraz ve tváři dokonale ztuhl. Co to zase dělala?! byla první myšlenka, kterou měl a díky tomu se jí podařilo pásku zase ukořistit, protože nestihl rukou ucuknout. Díky očím ho upoutala před dvěma lety, teď ho to... ne, neděsilo, ale spíš cítil jisté zklamání? Ten úžas, který dokázal proniknout jeho nepřístupnou slupku ztratil část své krásy. A nechápal proč. "Ty jsi úplně blbá?! Chceš o to oko doopravdy přijít?!" vyštěkl rozhořčeně. Na svůj vkus už zase odhalil nějak moc emocí, ale tohle se nedalo. Proč kouzlí, když to neumí? Sám věděl jakou paseku dokážou napáchat lékouzelnické kouzla, když se špatně použijí. Několik jich sám ovládal. "A ty by si měla začít přemýšlet," utrousil a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, přičemž si jednu dal do úst. Zajímavé bylo, že i když byl letitý kuřák, tak nikdy nesmrděl kouřem, tedy, pokud se nepočítala ta chvilka, kdy měl zrovna cigaretku v ústech. Hned na to vytáhl zapalovač a zapálil si. Zařízení pak přetočil v ruce. Tahle věcička zase vyvolávala vzpomínky na Morwenu. Taky smutný příběh. Raději dlouze popotáhl a vypustil obláček dýmu. "Zajdeš s tím k Mungovi, bez výmluv," nakázal jí a bylo mu jedno, co mu na to poví.
Nejdřív se s ním nechtěla vidět a pak chtěla, aby jí doprovodil na snídani? Měl chuť jí poslat do háje a zmizet na místě kde stál. Ale po chvilce dramatického ticha se bezeslova rozešel směrem k Děravému kotli. Naštěstí nebyl daleko a tak se tam dostali vcelku rychle. Celou cestu mlčel a ani se na ní nepodíval. Dovnitř vešel první, aniž by jí podržel dveře. Uvnitř ukázal na volný stůl v zadním rohu, nechtěl být hned na očích, jen co tam někdo vleze. Stáhl si bundu a hodil jí na opěrku židle. Pod bundou měl jen černé tílko a na pravém rameni byla vidět dlouhá jizva. Ta byla nová, což bylo poznat i podle toho, že byla ještě zarudlá. Sám už jí nijak nevnímal. "Platíš?" zeptal se té, co ho sem "pozvala". Podle toho se hodlal rozhodnout, co si dát k jídlu a podobně, ale ještě předtím mrkl na výčepního a požádal o: "Whiskey s ledem," další neduh poděděný po otci, rozrůstající se v posledních letech.

_________________

Se semknutými rty sledovala chlapcovu tvář, jak se čeřila v konverzaci s ní a koutky se jí v jednu chvíli zvedly do nepatrného úsměvu, který zmizel dřív, než ho mohl Takashi vůbec zachytit Zase si připadala, jako by byla na škole. To její dovádění, odsekávání a drzost… Kdo jiný by to s ní vydržel než on? „Dobře, tak třikrát, to taky není mockrát,“ odsekla prostě a mávla nad tou věcí nadneseně rukou. Ve skutečnosti lhala, jako když tiskne, pamatovala si moc jasně, kolikrát ho za tu celou dobu potkala a vyhnula se mu. Jedenáctkrát. Jedenáct různých případů. Dneska to měl být ten dvanáctý, ale jaksi se nezdařilo. Co se dalo dělat…
Poznámka o vyšetření jí zrovna nepotěšila, proto na něj vrhla nevraživý pohled, kterým ho propalovala až na kost. Jestli od ní někdy někdo čekal vyloženě velký projev přátelství, byl naivní. Ten si schovávala pouze pro rodinu a Benjamina, který pro ni byl skutečně svým způsobem drahý. Když ale vedle něj postavila Takashiho, jistým způsobem se mu rovnal, ne-li ho převyšoval. Měli spolu zvláštní vztah. Vztah, který byl snad oběma tak trochu neobjasněný. „To říká ten pravej,“ podotkla pološeptem, jako by ho nechtěla zbytečně dráždit, ale přece to byla Cassandra a nebyla by to tak docela ona, kdyby mu alespoň neodsekla nebo se nesnažila o to mít vždycky poslední slovo, i za cenu toho, že by něco zmařila.
Mírně pozvedla obočí nad tu poznámkou o štěstí, mírně našpulila rty. Vážně nad tím chvíli přemýšlela a netušila, jak si to má přesně vyložit. „Na to už se nedá nic říct. Větší blbost jsi plácnout nemohl,“ dodala suše a přece jí v koutku cukalo do úsměvu. Taková blbost. Být šťastný za něčí štěstí… To si dnes mohli dovolit jen bohatí, a čistokrevní. Znělo to skoro jako jistá prestiž a výsada spokojeného člověka. Jenže Takashi moc spokojeně nevypadal. Ale to ani Cassandra. Jistě, všichni měli ty svoje malicherné problémy, které všude tahali za sebou jako kouli u nohy… problémy. Kdo je neměl?
Několikrát si upravila hladkou pásku na oku, než se prudce otočila a podívala se tím zdravým na Takashiho. Zloba se v ní začala přímo vařit. „Není to moje vina! To kouzlo jsem nedělala já!“ prskal vzápětí, až se jí samým adrenalinem zúžila zornička do malé štěrbiny. „A vůbec, nechápu, proč bych ti to tu měla vysvětlovat!“ dodala vzápětí, zastrčila si ruce do šortek a shrbeně od chlapce poodešla, aby se mohla vydat do Děravého kotle na tu snídani. Když už byl s ní, proč by jí nedoprovodil? Byla to slušnost, ale oba věděli, že na to ani jeden nehraje.
„Jasně, mami,“ utrousila na poznámku o vyšetření u sv. Munga a znovu nad tím bezstarostně máchla rukou, jako by odháněla mouchu. Starosti si dělat mohl, ale pořád to byl její problém. Ničí jiný.
Po zbytek cesty, kdy šli oba vedle sebe, už ale nic neřekla, třebaže po chlapci sem tam loupla zvídavým pohledem s úmyslem zapříst další konverzaci. Jeho výraz ve tváři ji ale hodně rychle odradil od původního záměru, a tak trochu pocuchaná Cassandra s typický natrčeným výrazem zůstala ticho, dokud nedošli k Děravému kotli. Nic neřekla na to, když jí nepodržel dveře, prostě vešla dovnitř a zezadu přišlápla chlapci botu bez špetky špatného svědomí. „Promiň,“ protáhla provokativně, ale nezdálo se, jako by ji to mrzelo. Když pozdravila Toma u pultu, začala si vybírat, co si dneska dá. „Máslový ležák,“ rozhodla se nakonec, vzápětí na to si ale objednala palačinky k tomu. Když se vydala za Takashim k jednomu zapadlému stolu, napadlo ji, kdy naposledy tady s někým byla. Ani se nestihla v klidu usadit a ten idiot jí začal zase provokovat. „To si fakt věříš, že ti budu financovat ničení jater. Nestačí, že si huntuješ plíce? Za chvíli polezeš po schodech a budeš sípat jako stará fena,“ neodpustila si nejapnou poznámku. Všimla si, jak předtím cestou kouřil a neunikl jí samozřejmě ten originální zapalovač. Ne, že by jí kouř vadil… Vadily jí pozdější následky.
Po chvíli si složila ruce na stole a pohodlně si na ně položila hlavu, jako by se chystala usnout přímo na desce bez ohledu na to, zda tu má společnost. Zdání ale klamalo, jako vždy. „Jak se ti vlastně daří? Slyšela jsem, že tě vykopli na ústředí bystrozorů kvůli původu,“ pronesla dívka až nezvykle klidně a překvapivě její věta nenesla žádný posměšný nebo nejapný náboj. Byla spíše… trochu starostlivá, třebaže na to neměla nárok.

_________________

"Nedělala ty? A který idiot?" zeptal se jí přímo. Nikdo by neměl takto hazardovat. A pokud ano, tak maximálně sám na sobě, ne na někom jiném. Dokonce už ani nevěděl, proč ho to tak točilo. Její zdraví a podobně mu mělo být už rok ukradený! Měl se na ní úplně vykašlat a nechat jí, ať v klidu oslepne. Ale ne, on na ní musel myslet! Prostě byl blbej, jinak to říct nešlo. Ale vypadalo to, že mu to odmítala vysvětlovat, tak to prozatím nechal být, však on to z ní časem nějak dostane. A pokud ne, pokusí se to zjistit nějak jinak. Sice netušil jak, ale on si způsob najde, vždycky si ho zatím nějak našel.
Na označení ~mami~ raději nijak nereagoval, kdyby byla chlap, už by jí uštědřil jednu do úst. Od doby, co opustil školu a žil takříkajíc na hraně se jeho bojové umění ještě více zlepšilo. Byla to jediná šance, jak se mohl dostat ze střetů, kde hůlky selžou. A nikdy nebylo k zahození být na tom líp, než většina těch čistokrevných idiotů.
Uvnitř podniku nebyla situace mezi nimi o nic lepší než venku. "Nemyslel jsem ten chlast, ale snídani," odsekl a napil se. Usrkával pomalu a během toho vylovil krabičku cigaret z kapsy. "Tohle? To už poslední dobou taky omezuju," povzdechl si otráveně a hodil krabičku směrem k ní. Pokud se tak strašně starala o jeho zdraví, mohla mu to pohlídat, aby nekouřil před ní. "A co se vlastně zajímáš? Moje zdraví je můj problém, ne?" řekl jí stejným tónem jako předtím ona, když se zajímal o její oko. Stále měl lepší kondičku než 95% lidí, co znal. A těch zbývajících 5% na tom byli líp jen díky tomu, že trénovali víc než on. "Ale když už jsme u toho, v dnešní době mě dřív někdo sejme než umřu na tohle," dovolil si ještě komentář. A co jí to zajímalo? I kdyby chcípl, tak by si na něj ani nevzpomněla, tudíž se absolutně nemusela starat o jeho zdraví. Ale aby se neřeklo, tak si objednal palačinky stejně jako ona a sklenici vody na spláchnutí.
Zase bylo chvilku ticho, Takashi si jí jen měřil pohledem. Nevydržel se na ní však dívat dlouho. Ať dělal cokoliv, vždycky se mu vybavil ten večírek. Raději se napil a zaměřil se někam do prázdného prostoru v hostinci, aby si udržel odstup. Dokonce se zeptala, jak se mu dařilo. "Jo, to vykopli," odpověděl jí s pořádnou dávkou zášti a pohlédl na ní. Z jeho očí bylo k vyčtení, že tentokrát to nebylo mířeno proti ní, ale proti jiným činitelům - Ministerstvu a podobně. "Jinak... znáš to," nedokázal jí nějak určitě odpovědět. Fakt jí měl vysvětlovat, že žil spíš jako psanec než jako spořádaný obyvatel kouzelnické společnosti? Že se snažil vymyslet, jak sejmout nejvýše postavené parchanty? Že si přišel někdy natolik ztracený, že už nevěděl, co dělat a chtěl to vzdát? Taky to, že dusil všechno v sobě? Ale proč by jí to měl říkat. Proč zrovna jí? Znovu usrkl whiskey.
Ale asi by jí měl oplatit otázku, když už se ho zeptala. "Co ty? Našla sis práci? Slyšel jsem, že bydlíš někde tady," ptal se klidným a vyrovnaným hlasem. Ve skutečnosti ho to zajímalo, i když se celou dobu tvářil, že nikoliv. Měl o ní možná starosti? Možná, že se Příčné a okolí držel podvědomě i kvůli ní. Ale to si nepřipustil, měl přeci důležitější problémy. Třeba takový ten základní - přežití. Na minulost mohl myslet, až bude v důchodu. Nebo na hřbitově, na druhém břehu.

_________________