2. ročník

Valentin nijak nevybočuje z řad svých vrstevníků, prostě vypadá jako každý normální chlapec - je průměrně vysoký a postavu má tak akorát. Pyšní se hustou hřívou hnědých vlasů, které nosí dlouhé zhruba tak k uším, a které mu obvykle padají do čela. Navíc se neposedně vlní a úplně je zkrotit je prakticky nemožné - jediné řešení je razantní zásah kadeřníka, ale tomu se Tino brání zuby nehty, přestože to v otci vzbuzuje značnou nelibost. Oči má modrozelené a lemované poměrně dlouhými řasami, nos tak akorát a stejně tak rty. Po otci podědil značné množství pih a několik výraznějších mateřských znamének. Žádná zvláštní znamení nemá.
Jeho šatník vypadá jako šatník každého druhého malého kluka - džíny, mikiny, flanelové košile, trička s potiskem... ale taky se tam najde pár obleků a společenských hábitů. Otec by si možná přál, aby se Tino oblékal jako čistokrevný kouzelník a ne jako mudlovský póvl, ale do jisté míry synovi dopřává volnost. Alespoň oblékání je něco, v čem ho tolik nesekýruje.


Tino působí sice docela tiše a zakřiknutě a skutečně je o něco tišší, než jeho vrstevníci, ale jinak je to hodný a milý chlapec... Nebo si to alespoň většina lidí myslí; minimálně ti, co dají na první dojem. Po většinu času se totiž Tino opravdu chová docela mile a přátelsky, jenže pak má chvíle, kdy mu prostě něco přepne v hlavě a toho milého chlapce v něm pak nemáte šanci zahlédnout, ať se snažíte sebevíc. V takových chvílích se Tino mění v bezcitného, arogantního hajzlíka, kterému nevadí shazovat ostatní a ubližovat svému okolí. Nedalo by se říct, že má násilnické sklony, ale na druhou stranu je dost nepředvídatelný a nikdy nevíte, kdy mu v hlavě přeskočí natolik, aby po někom švihnul smrtící kletbu. A nejhorší je, že ani v takovém případě by si z toho vůbec nedělal hlavu. Zkrátka a dobře, Tino se v jednu chvíli přátelsky usmívá a v druhou chvíli je schopný vrazit vám kudlu do zad. A ano, je to nějaká psychická porucha, ale že by zabírala nějaká léčba, to se říct nedá... Není tedy divu, že Tino nemá moc přátel a zřejmě nikdy mít nebude, je to spíš takový vlk samotář, který obvykle pokouše každou pomocnou ruku, která se k němu natahuje. Občas má navíc problémy se ovládat, takže sem tam vzteky vybouchne a pak to stojí za to, protože v takových chvílích se prostě nezná. Je docela inteligentní, učení mu zřejmě nebude dělat moc velké problémy, a protože je spíše samotář, mezi jeho zájmy patří například četba, ale také filmy a hudba.


Valentin pochází z australského čistokrevného rodu Thackerey, jehož původ bychom možná zvládali vystopovat někam do Británie, protože Thackereyové přijeli do Austrálie jako jedni z prvních kolonizátorů a osadníků a rozhodně patřili k prvnímu kouzelnickému osazenstvu. Od té doby si vybudovali slušné postavení a ještě slušnější zázemí, i když těm nejvýznamnějším britským rodům se asi rovnat nemohou, alespoň zatím; slušně jim totiž začínají šlapat na paty.

Otec Winslow Eames Thackerey
nar. 1954, čistokrevný, pracovník ministerstva a bradavické komise
hráčská postava → odkaz na kartu
Tino má ke svému otci dost... specifický vztah. Těžko říct, jestli by se vůbec dalo hovořit o nějaké lásce syna k otci, spíš k němu má respekt, možná dokonce občas cítí strach. Navzdory tomu mu ale důvěřuje a ví, že i když ho otec dost sekýruje a má na něj opravdu vysoké nároky, chce pro něj to nejlepší a nikdy by nedopustil, aby se mu něco stalo. Nicméně faktem zůstává, že je Tino rád, když si ho otec moc nevšímá, a tráví čas raději sám, než s ním. Ale to se postupem času třeba změní.

Matka Marian Thackerey, roz. Anderson
nar. 1952, čistokrevná, v domácnosti
Rázná bruneta s hřívou vlnitých vlasů a neposednýma hnědýma očima, kterýma se sice umí usmívat, ale často z nich taky šlehají blesky, obzvlášť když se zlobí na svého manžela, s nímž má... dost chladný vztah. Pokud by se to vztahem vůbec dalo nazývat. Spíš bychom mohli říct, že oficiálně jsou sice sezdaní a mají spolu syna, ale ve skutečnosti spolu prakticky vůbec nežijí, nic k sobě necítí a jsou rádi, když jsou od sebe opravdu daleko. Winn bere Marian spíš jako přítěž a jako někoho, kdo má povinnost mu uvařit, vyžehlit košile a vychovat syna. A tím to hasne. Marian zase Winna využívá jako fackovacího panáka, prostě takové... ideální soužití. Svého syna má nicméně ráda a on ji, avšak Winn jim nedopřává příliš společného času.


Nedalo by se říct, že vyhrál loterii, když se narodil zrovna do téhle rodiny, ale na druhou stranu jsou děti, které na tom byly a jsou daleko hůř, že. Tino měl od narození prakticky všechno, na co si vzpomenul, kromě milujících rodičů. Tedy, abychom byli přesní - matka se o něj starala, ale otec o něj nejevil prakticky žádný zájem. Který šestnáctiletý otec by se taky chtěl starat o uplakané poprděné dítě, že? Tinovi se ale dostávalo pozornosti alespoň ze strany matky a služebnictva, a když trochu povyrostl a pobral alespoň nějaký rozum, vmísil se do jeho výchovy konečně i otec. Výhra to ale rozhodně nebyla - Winslow totiž Valentina hodlal vychovat k obrazu svému a zrovna ho nešetřil. Stanovil pravidla, která musel Tino dodržovat, a choval se k němu přísně a příliš otcovské lásky neprojevoval. Valentin se s poněkud drsnou výchovou zpočátku nedokázal moc popasovat, ale nakonec se Winnovi povedlo syna tak nějak zlomit a udělat jej tvárnějším. A Tino začal poslouchat jako hodinky - možná ze strachu z trestu, který by určitě přišel, kdyby neuposlechl. Jeho kouzelnické schopnosti se projevily poměrně brzy, takže se rodiče nemuseli obávat, že mají doma motáka, a dlouhou dobu si všichni mysleli, že Tino nastoupí na soukromou školu v Austrálii. Jeho otci se ale nelíbilo, že by měl zůstat v prostředí, které mu neprospívá (příliš pečující matka, a tak podobně), a tak Tina přihlásil do Bradavic, odkud mu také v jedenácti letech přišel uvítací dopis. A Winslow si navíc v Británii našel práci, takže Valentina čeká nástup do Bradavické školy čar a kouzel a život daleko od matky a zázemí, na které byl zvyklý. A jak se k tomu vlastně staví? Tak nějak... nijak. Prostě jenom plní to, co mu otec nakázal, a uvidí se, jak se s tím vším popere.