Na jej otázku prikývla. "Áno, starala som sa o jaguárku menom Nisara. Vieš o tom, že jaguáre môžu byť okrem klasickej žltej aj čierny?" spýtala sa s chytrím úsmevom, čo dávalo jasne najavo, že ona to určite vie. Pobavil ju dievčin vyjavený výraz. Áno, takto na túto vec reagovala väčšina ľudí, akurát jej niektorí niekedy neverili. A tí čo verili sa jej vzápätí začali ohľadom tohto vypytovať na všetko možné. Veď, koľko ľudí za život zažije to, že mu pod rukou vrní obrovská šelma? Avril k nim patrila a bola na to hrdá. Láska k jaguárom v nej nijako nepoľavila, stále ich mala neskutočne rada. Síce s nimi teraz už nebývala každý deň, aspoň cez prázdniny za nimi s matkou chodila. Rodičia jej tak vynahradzovali to odsťahovanie a matka tak chodila pozerať, ako sa im tam darí. Síce tam už nerobila, stále jej stanica patrila. "Pochádzam z Brazílie, z mestečka São Luís. Matka tam vlastní chovateľskú stanicu, kde sa zachraňujú jaguáre. Starajú sa tam o ne a potom ich vypustia späť do divočiny. Bolo fakt úžasné tam byť. Teraz tam chodím aspoň cez leto," odpovedala na jej otázku a úsmev jej ochotne opätovala. Chýbalo jej to, ale aspoň tam chodila. Keď neprší, tak aspoň kvapká. "Ty si asi neni rodená Angličanka, však?" tázavo sa na ňu pozrela. Usúdila tak z jej vzhľadu, ktorý nebol typicky anglický.
"Ja by som sem tiež nechodila, kebyže sa sem nepresťahujeme. Chodila by som do kúzelníckej školy v Brazílii. Ale, som tu," uškrnula sa. Nemohla ale poprieť, že sa do Rokfortu tešila. "Tešíš sa? Lebo ja hej,” riekla natešene. Nad jej previneniami len kývla rukou. "To sa stáva každému, kto je kúzelník a nevie svoju moc ovládať. U každého sa to prejavuje inak. Aj u mňa sa moje schopnosti prejavovali rôzne. Ak si to nerobila vedome, nemali by prečo nezobrať ťa," utešila ju. To, že na to nerada vzpomína chápala. Aj ona na niektoré veci nerada spomínala. "Navyše, musíme tam chodiť, pretože aak sa kúzla nenaučíme ovládať, mohli by sme prezradiť omylom kúzelníkov. Aspoň tak mi to vysvetlil otec," dodala a pokrčila plecami. Na jej ironickú vetu sa len uškrnula. "Nie, v poho. Teší ma Aniyah, tiež máš zaujímavé meno," usmiala sa. Flavimu pod stolom nevenovala mnoho pozornosti.
Pozrela sa na mačku, ktora sa jej stočila na nohách do klbka. "Jasné, môžeš. Volá sa Nisara, pomenovala som ju po tej jaguárke na obrázku, pretože mi ju pripomína," vysvetlila jej a poškrabkala Nis medzi ušami. Tá na oplátku slastne zavrnela, ako vždy. "Ty si berieš do Rokfortu nejakého mazlička?" spýtala sa Anyiah a pozrela sa na ňu. Any sa jej páčila, nevedela z akéko dôvodu, ale bolo to tak. Padla jej do noty.

"Fajn." usmála Gween na Andyho. Ten nepřestával pálit další a další otázky. Jasně, že byl z mudlovské rodiny a všechno pro něj bylo nové a tak, ale proč chtěl vědět všechno najednou?
"To nám sice určitě v Bradavicích řeknou, ale koleje se jmenují podle čtyř zakladatelů školy- Godrika Nebelvíra, Salazara Zmijozela, Roveny z Havraspáru a Helgy z Mrzimoru." odpověděla mu jistým tónem, i když možná nějaké to jméno popletla. Rovena a Helga nebo jak se to říká se jí pletly vždy.
Jak tak poslouchala své nové kamarády, jak by to jistě nazvala její milovaná babička, seznala, že mnoho z nich není přímo z kouzelnické rodiny, nebo toho moc neví. A co by udělal Gandalf? Pomohl jim. To se rozhodla udělat i Gweeny.
Ostatně samotného Brumbála nikdy neviděla ani na obrázku, no, možná jednou, ale představovala si ho stejně jako čaroděje ze Středozemě.
Gweeny se souhlasně podívala na Auroru. "Jednorožci nejsou hovadina, jsou mnohem vznešenější než obyčejní koně, navíc jejich rohy a krev se používají v léčitelství." Dobře, tím si nebyla tak úplně jistá, ale co. "Jednou jsme měli jednoho mladého doma, jenom na pár dní, potřeboval ošetřit." dodala, aby to nevypadalo, že to má našprtaný z nějakých knížek.
S zakřiknutou dívkou znovu souhlasila. "Ale myslím, že upíři v Británii moc nejsou. To vlkodlaka znám, myslím. Jeden bráchův bývalý spolužák se nakazil, ale od tý doby ho nikdo neviděl." zabrebentila trochu tišeji. Tohle jí jednou tatínek říkal, že to musí být pro ty lidi strašně hrozné.
Andy urazil Gweeninu kouzelnickou pýchu. "Ale o to vůbec nejde! Vy pro nás taky máte speciální název! Jde prostě o to, že ti co kouzlí jsou čarodějové a ti co ne mudlové, a ty ostatně nejsi mudla, ale kouzelník." vysvětlila mu. To si přece nemůže myslet, že mudlové jsou zbyteční.
"Tak to prostě je, já nevím proč." podrbala se ve vlasech. To nevěděla zcela určitě, ale je na to zákon, ne?
"Ahoj! Já jsem Gweeny McGrathová, taky poprvé." mávla na příchozí (Katherine) Už se to tu opravdu začínalo plnit.
"Tak jo, jdeme, momentík." vztyčila ukazovák, ať jako ostatní zůstanou kde jsou a ani o píď se nehnou a vyběhla nahoru, kde tatínek cosi četl. Nakonec s ním smluvila, že může jít nakupovat sama jen s ostatními dětmi, ale samozřejmě za patřičnou protislužbu. Tatínek jí koupí sovu dle svého gusta. Snad to dobře dopadne.
"Tak, můžeme jít." přiběhla zpátky dolů i s penězi. "Tak nashle!" mávla ostatním, co s nimi nešli nakupovat. Když ještě vycházela ze dveří, řekla Andymu: "Famrfrpál tě určitě bude bavit, ale pravidla ti vysvětlím někdy jindy, třeba po nákupech, jo?"
usmála se na něj. Konečně se nadechla nevydýchaného vzduchu, který se vznášel v Kotli.

>> Uličky (Gweeny, Andy, Flavi, Ang)

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

„Nisara… jako Tvá kočka,“poznamenala a vzhlédla na schoulenou kočku v dívčině klíně. „To jako fakt? To jsem netušila,“dychtivě ji oznámila. Tolik času se věnovala čtení knížek, ale očividně nevěděla toho dost. „Určitě se Ti po Brazílii stýská… To musí být pěkně blbý, když svoji rodnou zemi navštěvuješ jen v létě… No a hodláš ji ještě během tohoto měsíce navštívit nebo si v Brazílii už byla?“ optala se ji částečně ze zájmu. „No, vlastně zčásti jsem Angličanka. Táta je Brit a mamka je Řekyně. Kdysi jsem v Řecku žila, ale z vážného důvodu jsme se museli odstěhovat,“ odvětila ji na dotaz a rázem si vzpomněla na chvíle strávené ve své rodné zemi. Aspoň pár let prožívala v pohodlí a v klidu než se vztahy zdejších obyvatelů k nim zhoršily. „Jasně, kdo by se netěšil,“ ušklíbla se. „No...“ odmlčela se a tváře ji mírně zrudly. Jistěže tyto schválnosti nedělala úmyslně, ale až na jednu. Tuze ji nezbývalo nic jiného, než to, že musela opravdu vědomě využít. Nejobávanější parta na její škole tentokrát zašla dál a místo nadávek ji začaly mlátit. Na hromotluka, který ji ubližoval nejvíce, poštvala havrany. I přesto, že to vypadala, jako náhoda ji vyhodili ze školy. „Doufám jen, že nebudu patřit mezi nejhorší studenty. To by se mamce nelíbilo,“ ušklíbla se při představě na matku, která se tváří rozhněvaně. „Děkuju,“ věnovala ji úsměv a rázem s sebou cukla, když se pod nimi ozval hlas. Následovně povytáhla obočí, jakmile se zpoza stolu vynořil chlapec (Flavius). „Víš, že už mi to říkáš podruhé?“ poznamenala a pobaveně se opět usmála. Následovně Nisaru jemně pohladila po hlavě. „Zatím nevím, ale asi jo. Záleží na tom, jestli taťka vůbec nějakého našel v obchodě,“ ledabyle pokrčila rameny.

_________________

"Ahoj Kat, jsem Gwen." usmála jsem se na nově příchozí a podala jsem jí ruku.
Na příchozí Emily jsem se sluníčkově usmála: "Ahojky, Emily." nemohla jsem ale nechat cvrčky bez sebe, takže jsem se k jejímu stolu nehrnula.
"A Aura má pravdu, jednoho jednorožce už jsem viděla." jinak jsem ale nechala odpovídat ostatní, mladší kamarády. Ti se nakonec přeci jen odhodlali k odchodu, takže jsem jim zamávala, rozloučila jsem se s těmi, co neodešli, a vrátila jsem se i s Jamesem k bratrům, kteří na nás už hodnou chvilku ukazovali a mávali. "Musíme jít, Gwenuš, ještě potřebujeme zajít do zvěřince. Jamie nechce rozdělovat ty naše dvě čičinky, tak jdeme koupit nějaké jiné žíže." zpravil mně Matyas s úsměvem.
Už jsme se všichni zvedali a oblékali, když se ozval Gideon, koukajíce ke stolu, kde seděla Emily: "Já počkám tady, jo?" Fellix se vědoucně účklíbl, ale rozhodl se to nijak nekomentovat - aspoň tak to vypadalo, dokud jsme nevycházeli ze dveří. Od těch svému dvojčeti řekl: "Hodně štěstí, holubičko!"
Pak už jsme byli pryč.
>> Zvěřinec

Pro nás nebylo žádným tajemstvím, že Gid je do Emily zamilovaný už nějaký ten pátek. Jakmile i má kštice zmizela ve dveřích, přešel k jejímu stolu a se sluníčkovým úsměvem se zeptal: "Ahoj Em, můžu si přisednout? Na někoho čekáš?" Dal by krk za to, že čeká na Erica, toho pošuka, o kterém byl Gideon (zcela nemrzimorsky) přesvědčen, že si tuhle pěknou a milou holku nezaslouží. Chodila sice o ročník výš než Gid, ale to vůbec nic neznamenalo - profesorskej Ery si taky vzal starší ženskou, tak co.

_________________

Pečlivě jsem si prohlédla kluka, co na mě promluvil. Flavius, to jméno jsem slyšela poprvé. Připadal mi něčím jiný než ostatní, jen jsem zatím nedokázala určit, čím. A hlavně (a bylo mi docela hloupé, že mě to napadlo) vypadal snad víc jako holka než já. "Ahoj," pokusila jsem se o co nejmilejší úsměv. Blbou otázku, jestli se do Bradavic těší jsem radši spolkla. Mnohem lepší mi připadalo téma, o kterém v poslední době mluvili skoro všichni mí známí nejčastěji. "Jedeš na mistrovství světa ve famfrpálu?" Tahle otázka byla sice taky trochu přitažená za vlasy, ale ušla. Vymýšlení témat hovoru mi nikdy moc nešlo.
Ohlédla jsem se na blonďatou dívku, která se jevila dost zakřiknutě. Snad se mě nebojí. Pokusila jsem se jí dodat odvahy. "Čau. Jak se jmenuješ? Mně klidně říkej Kath," usmála jsem se na ni povzbudivě. Nevím, jestli jí to pomohlo, ale mně zájem druhých při nervozitě pomáhá vždycky. Ehm... tedy většinou.
Holka, která se představila jako Gweeny, byla o hodně menší než já. Trochu mě to vyvádělo z míry. Oplatila jsem jí mávnutí trochu nejistým úsměvem.
Nějaká holka, očividně o trochu straší než já, my podala ruku a představila se jako Gwen. "Ahoj," usmála jsem se i na ni a zdálo se mi, že se usmívám a používám slovo ahoj nějak moc často.
A pak se někteří rozhodli vyrazit na nákupy. "Tak ahoj v Bradavicích," houkla jsem za nimi ještě a připadala si dost nemožně.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Avril rázne prikývla. „Presne, ako moja mačka,“ pousmiala sa a pozrela sa na Nis. Síce ju mala len ár dní, už ju mala rada a Nis si na ňu už tiež zvykla. Aspoň na toľko, že ju rada nasleduje tam, kam ide a ak aj niekde odbehne, vždy sa vráti. Takže sa podľa všetkého nemusela báť, že by jej mohla niekam utiecť. „Fakt. Nisara patrila zrovna k tým čiernym, ale nie je ich zrovna veľa. Je to skôr taká rarita, ak sa narodí nejaký čierny. Tie sa mi vždy páčili tak trochu viac, ale všetky sú úžasné. Dalo sa s nimi aj celkom dobre zhrať, ale až skôr tak na večer, pretože cez deň pospávali,“ uškrnula sa. Boli to také leňochody, ale vedela, že to je taký ich harmonogram. Mačky cez deň spia a v noci sa vydávajú na lov. To jej potvrdil aj otec a ten predsa študuje mnoho zvierat. Občas ju zaujímalo, prečo vlastne študuje tie ľudské zvieratá a nie tie čarodejnícke, ako sú jednorožce, draky a tak. Nikdy sa ho ale na to nespýtala, vždy na to nejako zabudla. Veď to bolo v konečnom dôsledku aj tak jedno. Asi ho proste zaujali viac tie normálne, než tie neobyčajné, ktoré sa vlastne učil na Rokforte.
Na jej slová trochu posmutnele prikývla. „Hej, celkom sa mi cnie za mojím rodným domovom, ale prisťahovali sme sa sem keď mi bolo ose, takže som si zvykla. Práveže to je ešte dobre. Kebyže otec nezarába veľa, možno by som tam nechodila vôbec,“ pokývala hlavou. „Už som tam bola minulý mesiac. Vždy tam chodíme v júni,“ odpovedala jej. Následne si vypočula jej odpoveď na svoju otázku. Pri jej slovách sa usmiala. „Tiež som napol Angličanka. Otec je taktiež Angličan a mama Brazílčanka. A z akého dôvodu ste sa odťahovali, teda, ak sa smiem spýtať?“ spýtala sa so záujmom. „My sme sa sem odsťahovali kvôli otcovej práci,“ dodala a netvárila sa pri tom nadšene. Kebyže jej otec nemusí prísť naspäť sem, nemuseli by sa vôbec sťahovať. Ale, samozrejme, matka musela ísť s ním a jej sa na názor nik nepýtal, ako vždy.
Povytiahla obočie, pri Anyiahinom no. „Čo, no?“ spýtala sa. To vôbec neznelo dobre, takže si Avril tak trochu domyslela, že jednu z vecí možno spravila tak trochu aj vedome, síce skôr pocitmi. Možno to tak ale vôbec nebolo, takže to radšej nechala tak a počkala si na odpoveď. Nechcela hneď predbiehať. Na to, že dúfa, aby nebola najhoršia sa Avril uškrnula tiež. „Neboj, ak sa budeš snažiť učiť, tak to nejako pôjde. Samozrejme, niektoré veci ti pôjdu lepšie iné horšie, ako hádam každému, ale ak sa budeš snažiť, nejako to zvládneš a hádam aj ja,“ povzbudivo sa na ňu usmiala. Aniyah jej pripadala ako veľmi dobrá spoločníčka a Avril usudzovala, že časom by z nich mohli byť aj priateľky. Jasné, že až po tom, čo si ju Avril dobre preverí a úsudi, tak, či je hodná jej dôvery.
Bola trochu zamyslená, takže si neuvedomila, že opäť predstavila svoju mačku. Preto sa trochu zasmiala, keď ju na to Aniyah upozornila. „Prepáč, zamyslela som sa, preto som si to neuvedomila,“ ospravedlnila sa s pobaveným úsmevom. Nisara sa nechala spokojne pohladiť a neprestávala vrnieť. „A aké by si chcela zvieratko?“ spýtala sa jej a naklonila hlavu do boku.

Potichu usrkávala ze své dýňové šťávy a pohrávala si s papírovým pytlíkem, ve kterém se skrývaly její domácí sušenky, přičemž co chvíli vrhala čím dál nervóznější pohledy ke dveřím lokálu. Co když Eric vůbec nepřijde? Tahle obava se jí usídlila v hlavě, ne a ne odejít, a opravdu jí začínala děsit. Už tu seděla jakou dobu. A Howells jeden Howellsatá měl zpoždění. Úsměv hodný mrzimorky tak docela povážlivě kolísal, až po nějaké době zmizel úplně. To u Emilky nebylo zrovna obvyklé. Na druhou stranu to ale bylo určitě jen nervozitou, ne předtuchou něčeho, co se stane, pokud teda Eric Ericouš vůbec přijde.
Koutkem oka zahlédla, jak skupinka, kterou předtím minula jen s pozdravem, pomalu řídne a někteří se chystali k odchodu. Mezi nimi byla i Gwen a nejspíš i všichni její bratři, což nechávalo Emily naprosto samotnou. Ne že by jí to vadilo, vždycky mohla zapříst hovor s někým jiným tady, kdyby na to přišlo, v tom neviděla žádný problém. Ale přeci jen by jí bylo příjemnější, kdyby tady měla někoho ze svých spolumrzimorských... nebo prostě z lidí, které zná. Proto se jí úsměv znovu vrátil na tvář, když se jedno z Alwullovic dvojčat evidentně rozhodlo zůstat. Ještě než mladík vůbec došel k jejímu stolu, celkem bez problému ho identifikovala jako Gideona (do dneška nepřišla na to, proč ho rodiče pojmenovali zrovna takhle, o to lépe se jí ale jméno pamatovalo), toho z dvojčat, se kterým tenkrát spolupracovala na hodině lektvarů, ale to už bylo vážně dávno, ještě za Snailera. Byli sice o ročník od sebe, ale však to znáte. Někdy se prostě stalo, že ti, kteří zameškali některou hodinu (v Emilčině případě proto, že nešikově zacházela s nějakou nechutnou kyselinu plivající rostlinou na hodině bylinkářství, a pak strávila tři dny na ošetřovně), si prostě chtěli doplnit znalosti... a tak se prostě ocitla na Snailerově hodině s nižším ročníkem a spolupracovala právě s Gidem. Od té doby ho docela dobře rozeznala od jeho dvojčete, a vždycky si myslela, že to je fajn kluk. Zelenookej, na což po většinu času ale radši nemyslela. "Ahoj," opětovala pozdrav i sluníčkový úsměv, "jasně, klidně si sedni. Sušenku?" rukou objela vzdušným gestem všechna volná místa na lavicích kolem, počkala, až se spolumrzimor usadí a natáhla k němu pytlík se sušenkami. Nabízení sušenek už brala jako automatický rituál. "Ále," pokrčila rameny, když se zeptal, zda na někoho čeká, "on se totiž asi neuráčí přijít..." že by se v jejím sluníčkovém hlásku mihla stopa kyselosti? ..."takže vlastně na nikoho." Pak se ale zase vrátila k mírnému úsměvu. To, že teď nějakou dobu žila doma, poněvadž matce nebylo poslední dobou moc dobře, a tudíž prostě Erica nemohla denně vídat v jejich společném bytě(který ale platili její rodiče, ačkoliv ten truhlík byl z ultrabohaté rodiny, ne ona!), a proto tu teď sedí jako odmítnutá chudinka, která se vymódila pro nic za nic, teď už ani tolik neřešila. Opravdu stačila nějaká milá společnost, za kterou se Gid dal rozhodně počítat. Nemyslela taky, že by musela nutně říkat jméno. V Bradavicích byli zrovna ona s Ericem docela profláknutí, stejně jako třeba McKayová s Erym...ehm, profesorem Andersenem. "A co ty? Rodinné nákupy tě nelákají?" zazubila se a kývla hlavou směrem ke dveřím, odkud předtím vyšla Alwullovic rodinka.

_________________

Gideon si nakonec vybral místo ne přímo naproti Emilce (to bylo dost daleko a vypadalo to divně), ani ne přímo vedle ní (pokud sedět naproti bylo divné...), a stále ještě se přitom usmíval.
"Jo, jo díky. Koukám, že už něco k pití máš, čímž ztroskotal můj plán tě na něco pozvat." Rty roztáhl do širokého úsměvu - pokud Gideon něco byl, pak byl bezprostřední, jako jeho sestřička. Brzy se ale jeho úsměv trochu zatáhl, to při dalších Emilčiných slovech. Neznělo to moc šťastně - třeba jim to v tom "superúžasném" vztahu nejde tak dobře, jak si myslel. A pokud Emily nebyla šťastná, pak to bylo zcela určitě špatně.
Gid ovšem nemínil na ní nějak moc tlačit, a tak se jen znovu usmál. "No, vlastně... Přeci bych si nenechal ujít takovou milou společnost." vylezlo z něj nakonec, a prvotní zaváhání se pokusil spravit úsměvem.
Pravdou bylo, že Emily byla nejkrásnější holka, co znal, navíc o ní minulé prázdniny složil tři básně - které k jeho zděšení byly opravdu příšerně hrozné, jako by je napsal troll, a to i přes to, že do nich dával samá hezká slova. V tomto ohledu se bude muset o dost vylepšit, ovšem i tak nepochyboval o tom, že by pro Emilku nebyl zase tak špatný - rozhodně lepší než ten její Nebelvírčan. (Gid proti Nebelvíru nikdy nic neměl, a kdyby Eric nechodil s Emily, možná by se i na něj díval jinak).
Vlastně jí chtěl letos pozvat na ples - jenže mu to bylo trochu trapné, vzhledem k tomu, že věděl o její vážné známosti. Kéž by nevěděl.
Rozpačitě si prohrábl polodlouhé vlasy a, protože cítil potřebu něco říci, ať už to bude sebevíce blbé, prohodil: "Takže vám to, ehm, trochu skřípe?" To byla hloupá otázka, protože ani v nejmenším se nechtěl stát tou osobou, která bude nakonec muset Emily uklidňovat, že pár problémům se člověk nevyhne, a jejich vztah to jistě vydrží.
Jako záchranný kruh použil další otázku: "Můžu si dát ještě jednu sušenku?" Měl ale dojem, že tento záchranný kruh asi bude mít někde prasklinu. Hodně prasklin.

_________________

[Emily B. Halfmoon]

Musela se zasmát, když se Gid přiznal, že jí chtěl vlastně na něco pozvat. Krátké uchichtnutí, které taky bylo typicky Emilkovské. "Tak víš co?" nadhodila zvesela, "můžeš to napravit, až mi dojde tahle dýňová šťáva." a naznačila imaginární přípitek. Ano, rozhodně bylo hrozně fajn, že se tu jako záchrana z nebes objevil. Jako zelenooká záchrana. Sakryš. Em moc dobře tušila, že rozhodně nemá k té zeleni zvedat pohled. Proč? Poněvadž zelená očka byla vždycky maximálně matoucí... a vůbec. Vlastně ani nevěděla, kdy si vůbec všimla, že má Gideon zelený oči. A nebyla si jistá, jestli to chce vědět. Přece jen se nehodilo, aby někomu upřeně zírala do očí a zkoumala, jak přesný odstín zelené mají... a tak. Tak či onak, celkem dobře se jí dařilo zapomínat na tu patálii s Howellsem. Právě proto měla své mrzikamarády tak ráda.
Zdálo se jí, že s odpovědí na další otázku trochu zaváhal, což vyvolalo poněkud udivený výraz na její tváři, který ale nahradil upřímný, lehce pobavený úsměv v tom okamžiku, kdy vyslovil ten zbytek. "I ty jeden lichotníku," pobavení částečně proniklo i do dívčina hlasu, "Však sám taky nejsi společnost k zahození," a rádoby-spiklenecky na něj mrkla.
A pak ticho. Zvláštní vzhledem k tomu, že tu přeci jen seděli dva mrzimoři. Emily už ale měla o sto procent lepší náladu, než kdyby byla sama se svojí nervozitou... kterou merlinžel získala zase zpět díky oné otázce. Povzdechla si a úsměv pohasl. Chvilku přemítala, jestli s tím má jít ven (přeci jen to ještě neřekla nikdy nahlas), což vytvořilo jen další tichou, lehce trapnou pomlku. "Já ti ani nevím," pokrčila v poněkud bezmocném gestu rameny, "ono těžko může něco vůbec skřípat, když jsem poslední sovu od něj viděla v říjnu. A v prosinci poslal přání po malý Belle. Dneska jsme si to měli nějak vyříkat.. a ten trouba tu není," nakonec mávla nad tím vším rukou, jako by to vlastně vůbec nemělo žádný význam. "Ale tak co, evidentně skáče podle tý svý bábi, já se z toho hroutit nehodlám," nahodila zpět svůj typický Emilkovský úsměv. Rozhodně tu nehodlala nikoho zatěžovat svým dramatem, když to není nutné. A Giddyho už vůbec ne. "Jasně, ber si kolik chceš," přisunula jeho směrem pytlík se sušenkami. Ať je klidně sní, byla ráda, že někomu přijdou k chuti, když už se s nimi pekla.
A pak... zase ticho. "Mimochodem, pojedeš letos na Mistrák?" zeptala se se zájmem. Sama se rozhodovala, zda tam jet, nebo ne. Vždycky jezdila totiž s Howellsem starším a s Ericem... a podle toho, jak se momentálně všechno vyvíjelo, to už nějak nepřipadalo v úvahu. Takže hledala nějakou alternativu. Přeci jenom famfrpál měla celkem ráda, ačkoliv sama byla na koštěti nemehlo.

_________________

Se zájmem ji poslouchala. Jak mohla být až tak nemožná, že se štítila celých pět let ostatních lidí? Vždyť nebyli až tak zlí, pokud by samozřejmě mezi ně nezapočítala opilce a náfuky. Ty opravdu nikdy neměla v oblibě a zřejmě ani v budoucnu nebude. „A to ses začala starat o Nisaru, když byla ještě mládě?“ optala se ji. Samozřejmě o tom chtěla vědět víc a víc. O jaguárech se nezačala jen z Avriliina vyprávění zajímat, ale také se ji jaguáři začaly zamlouvat. Sama se s nimi chtěla i ve skutečnosti setkat, ale měla pochybnosti o tom, že by ji spíše sežrali dřív, než by je stačila pohladit. „Ehm, prostě…“ odmlčela se a zahleděla se na své ruce. Nikdy o tomto tématu nerada mluvila a nikomu se o tom ani nesvěřila. Raději se neměla o tom ani zmiňovat, ale zašla daleko. Musela ji aspoň něco říct. „Kvůli špatným vztahům se zdejšími obyvateli,“ snažila se, aby to vyznělo ledabyle. Nehodlala se v tomto tématu dál vyjadřovat. Bravo, Aniyah. Teď si o Tobě určitě myslí, že si světově hledaná kriminálnice. Mávla svojí hubenou ručkou. „Neřeš, to není podstatné.“
Z nervozity se bezhlavě začala pohrávat se svými prsty. Nelíbilo se jí, že se ukázala ze špatného úhlu (aspoň si to tak sama myslela). „Když se v něčem snažím, tak to vždy dopadne špatně,“ ušklíbla se. „Zajímalo by mě, kam by mě Moudrý klobouk zařadil, když nemehlo jako já nikam nepatří…“ zabrblala si pro sebe. Věděla, že v Bradavicích jsou čtyři koleje; Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel. Nikdy nebyla až tak chytrá, pracovitá, chrabrá a ani ctižádostivá. I kdyby ji nikam neposlal, mohla by si založit svojí kolej. Kolej Huňáčů nebo něco v takovém smyslu.
„Podle toho co jsi mi vyprávěla o jaguárech, bych si přála kočku či kocoura, ale to by se mamce asi nelíbilo, kdyby doma našla rozsápanou její oblíbenou kabelku,“ ušklíbla se při představě nad reakcí její matky. Odjakživa ji bavilo otravovat matku, ale nikdy to nepřeháněla. Věděla moc dobře, co by ses stalo, kdyby to přehnala. Rozhodně to nechtěla ani zažít.

_________________