Taky se musel zasmát, což bylo způsobeno především tím, že se smála ona - a to uměla po čertech hezky. "Rád." odpověděl zcela podle upřímnosti a usmál se na ni. Těžko říci, jestli se usmívající člověk může ještě stokrát usmívat, ale Giddie to zvládal perfektně. Měl totiž pocit, že ne Emilku se nejde neusmívat. Byla tak... Sluníčková a prostě úžasná.
Nad jejími dalšími slovy se musel znovu usmát, načež naznačil malou úklonu a důležitě pravil: "Jsem rád, že to také tak vidíte slečno." Kdyby nebyli zrovna v Děravém kotli, asi by jí požádal o tanec nebo aspoň o ruku, takhle se však spokojil pouze s dalším úsměvem.
Následující ticho nebylo zrovna z nejpříjemnějších, a to další ticho, které přišlo po jeho hloupé otázce (měl chuť si přivřít ruce do trouby, či aspoň do kufru jejich starého auta) bylo snad ještě horší. Kdyby byla po ruce nějaká láhev, tak by se dozajista praštil. Nebo by to za něj udělal Fellix, který se zde ovšem také nenacházel. Gid si nebyl vůbec jistý, zda je to dobře, či ne.
Po jejích slovech se zmohl na úsměv, co jasně dával najevo, co si o mladém panu Howellsovi myslí, nechtěl ale trápit Emilku tím, že by jí to nějak dopodrobna sděloval. Dokonce ani prosté "je to idiot" ze sebe nedokázal dostat, neboť mu to přišlo zkrátka a dobře hloupé.
Pak následovalo další ticho, které prolomila Emily svým navýsost užitečným dotazem. Bylo jasně vidět, jak se Gideon rozzářil, když promluvil: "Ještě uvidíme, kdo bude hrát, ale na devadesát procent pojedem. Zatím jsme žádné finále neprošvihli. Jestli nemáš s kým jet," jak moc jen se snažil, aby to nevypadalo, že naráží na jejího trubkovitého přítele! "tak bys klidně mohla jet s náma." Toto tvrzení sice nebylo podložené souhlasem rodičů, ale pro Emilku by Gid neváhal obětovat všechny své peníze a nejspíš by prodal i svou sbírku figurek nejlepších famfrpálových hráčů (a to pravděpodobně svému bratrovi, takovéto transakce probíhaly u Alwullů doma celkem často). To by bylo ale super, kdyby mohla jet s ním! Tedy nimi, samozřejmě. Třeba by zapomněla i na toho blbečka.

_________________

[Emily B. Halfmoon]

"Beru tě za slovo," dodala ještě ohledně toho s tou dýňovou šťávou. Ono se to totiž už brzy stane realitou, vzhledem k tomu, že valnou většinu sklenky během marného čekání na Erica vyprázdnila.
K Emilčiné úlevě se Gid nijak nevyjadřoval k tomu, co řekla o Ericovi, ani se v tom nevrtal. Něco takového by ji jistě stálo nervy, nebo minimálně úsměv, který už si docela dobře udržovala. Přemýšlela, snad díky tomu výrazu, který viděla v kamarádově tváři a který jako by odrážel její vlastní rozpoložení (výraz říkal něco jako "je to idiot", nebo tak se jí to alespoň zdálo), proč vlastně ještě s Ericem je. Pokud spolu tedy byli, vzhledem k tomu, jak dlouho se jí neozval. Jako by pomalu vyplouvaly na povrch všechny její pochybnosti. Například tak trochu tušila, že jediný důvod pro vztah s mladým Howellsem bylo poslední dobou to, že chtěla ze všech sil jeho babičce ukázat, že je nerozeštve. Tu bábu vážně nemohla vystát. Nic z toho, na co myslela, se ale neodrazilo v jejím výrazu. Pořád se na Gideona sluníčkově zubila a dokonce si vzala jednu z těch svých sušenek, aby ke zbytku dýňové šťávy měla co chroupat.
"Vážně bych mohla?" zaradovala se nad tou pozvánkou na Mistrák, "pokud to teda nebude někomu z vás vadit. Já jen, že naši jsou přece jenom mudlové, a famfrpálu nerozumí, ani je nezajímá a Eric---" zarazila se, úsměv jí na rtech na chvilku zamrzl, a ona udělala ve větě velkou, nejistou pomlku."...no prostě se nezdá, že bych nějaký jiný doprovod měla..."
Netrvalo ale dlouho a už se zase na Giddieho usmívala, rozhodně nepřestávala být sluníčkem. "Tak či tak, Mistrovství si prostě nesmím nechat ujít, ať bude hrát kdokoliv." Vážně by byla ráda, kdyby mohla na Mistrovství zrovna s Alwullovými. Nejen že určitě měli rodinné prostředí přátelštější než u Howellsů, ale... taková velká rodina se spousty sourozenců jí jako jedináčka vždycky něčím fascinovala. Myslela, že něco podobného jako mít kopu sourozenců musí být opravdu zábava.

_________________

Zdalo sa jej, že Aniyah jaguáre dosť zaujali, čo Avril celkom tešilo. Možno tak budú mať nejakú spoločnú vec, síce ich mohlo byť aj viac. Veď, to sa ešte uvidí. „Nie, Nisaru k nám doniesli, keď mala asi dva roky. Mala ťažko zranený prednú nohu a ešte teraz na ňu stále kríva, takže už sa asi do divočiny nevypustí, pretože by tam neprežila,“ odpovedala a smutne si vzdychla. Na jednu stranu bola rada, že ju tak bude môcť ešte vídať, ale zas jej bolo ľúto, že už sa nebude môcť vrátiť tam, kam patrí. Nebola tam ale jediná, ktorá tam ostane už navždy. Mali ich tam asi ešte také dva. Ostatok sa teda aspoň vracal.
Videla na Ani, že o tom nechce veľmi hovoriť, čo jej dosvedčila svojimi slovami. Avril prikývla a usmiala sa na ňu, aby si nemyslela, že si teraz o nej myslí niečo horšieho. Každý z nich mal nejaké problémy s okolitým obyvateľstvom, ak nejakým spôsobom vyčnieval z radu. Teda, u nej to tak bolo. Tiež to v škole nemala ľahké. Síce ju priamo nešikanovali, ale užila si pár nepekných narážok. Nie od všetkých, mala tam aj zopár kamarátok. neboli to priateľky, ale aspoň kamarátky, takže tam nebola úplne sama. I tam však bola nesmierne rada, keď jej konečne prišla pozvánka do Rokfortu. Už sa tak v živote nemusela vrátiť do tej muklovskej školy. Dúfala, že to bude na Rokforte lepšie, ale zatiaľ to vyzeralo dobre. Nikto z tých, čo s ňou pôjdu do prvého ročníka jej nehovoril žiadne hlúpe narážky ani nič podobného. A teraz stretla Aniyah, ktorá jej bola veľmi príjemnou spoločníčkou.
Avril s úsmevom mávla rukou. „Určite to nebude až tak hrozné. Aspoň tam hádam zažijeme nejakú tú zábavu a dobrodružstvá. Mne otec hovoril, že má odtiaľ veľa dobrých zážitkov, ale aj tých horších. Vraj má ale viacej tých dobrých,“ uškrnula sa. Nad jej poznámkou o tom, kam ju klobúk zaradí sa zamyslela aj ona. Nemala najmenšieho tušenia, kam by sa hodila. Otec jej povedal všetky štyri fakulty, ktoré tam sú, ale neprezradil jej, kam chodil on. Radšej sa nad tým ale dlho nezamýšľala. Múdry klobúk bude určite dobre vedieť, kam patrí. „Tiež neviem, kam ma zaradí, ale nejako sa nad tým ani nezamýšľam. Nechám to na neho, on to bude vedieť veľmi dobre,“ pokrčila plecami.
„Ja som si preto kúpila mačku a táto tu mi hneď vpadla do oka. Myslím, že je lepšie, ak si ide kúpiť mazlíčka človek sám, pretože len on môže cítiť, či to je pre neho ten pravý. Teda, to si myslím aspoň ja,“ uškrnula sa. U nej to tak bolo. Zo všetkých zvierat čo tam boli, ju zaujala najviac práve Nisara. Tak, ako kedysi v Brazílii ju zaujala jediná čierna jaguárka na stanici.

<< Uličky (Ebík, John, Mei & Larry)

Larry se pobaveně uculil, když John nazval knihy kráskami, a naklonil hlavu ke straně, aby si přečetl názvy na hřbetech, pokud tam nějaké měly. Knihy zbožňoval a přirozeně přitahovaly jeho pozornost. Lehce povytáhl obočí, jako by se Johna ptal, o čem jsou, ale nahlas ani nepípnul. Možná předpokládal, že se John se svou výřečností rozpovídá sám, až přijde pravá chvíle.
Schůzi se zmrzlinou nadšeně odkýval. „To by byla paráda,“ vydechnul zasněně, protože představa, jak všichni vysedávají ve sborovně a cpou se zmrzlinou, byla k nezaplacení. I když celkem pochyboval o tom, že by třeba takový Ebenezar zmrzlinovému kouzlu podlehnul. „Na koktejly dojde, Johne,“ zazubil se pak, ačkoliv přednost by dal raději obědu. Přeci jen se toulal Londýnem už půl dne a stačilo mu pořádně vyhládnout. Rodwellovu poznámku přešel bez mrknutí oka, jelikož od profesora astronomie ani jinou reakci neočekával.
Se zájmem vyslechnul, kam měla namířeno Mei, upřeně se na ní zadíval a vyklenul obočí. „Páni, Finsko! Tam jsem zatím nebyl. Musí to tam být krásné,“ brouknul s úsměvem od ucha k uchu. Vzápětí zazářil jako sluníčko, když ho pohladila po paži, a ačkoliv měl nutkání vzít jí za ruku, rozhodl se, že nebude na Ebenezara tak krutý. Silně totiž pochyboval o tom, že by něco takového kolega s lehkostí přehlížel.

Společně s ostatními tedy vyrazil do Kotle, kde byl příjemný chládek a taky dost lidí, protože hledat tu stín, nebo zajít si na oběd, zřejmě napadlo víc lidí. „Kam se posadíme?“ zeptal se a rozhlédl se kolem sebe. „Co tamhle?“ navrhnul po chvilce, když zmerčil volný stůl akorát tak pro čtyři osoby. Věnoval zářivý úsměv jak štamgastům, tak ostatním návštěvníkům, včetně dětí, a aniž by čekal na souhlas, k onomu stolu rovnou zamířil, aby jim ho nestihnul někdo jiný obsadit.

_________________

| +

Připadalo ji jako by se ocitla v jiném světě. S Avril bylo příjemné komunikovat a téměř si nevšímala ostatních kouzelníků, kteří kolem ní v přímé blízkosti prošli. Podobně se cítila jen se svými sourozenci. Jenže oni tu nebyli, strávili tyto prázdniny v Řecku. Tak hodně se Aniyah po jejích sourozencích stýskalo, že si ani neuvědomila stékající slzu po její tváři. Málokdy byla z něčeho smutná. Nevěděla, jestli má být naštvaná na Hayley a Wade či se utápět v žalu. Odjakživa je zbožňovala. „Aha, takže to jste udělali dobrý skutek, když jste ji zachránili,“ řekla chraptivě a rychle si z tváře setřela slzu. Nechtěla do svých citů vtáhnout i Avril.
„Snad budeme prožívat jen dobré chvilky než ty špatné,“ uznala a následovně rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí drásaly ven. „Hmh, vlastně to není, až tak podstatné v jaké koleji budeme, že? Stejně je každá kolej stejná, akorát v jiných ohledech,“ tázavě na ní vzhlédla. Chtěla se dostat do stejné koleje, jako její otec, ale zároveň ji to bylo jedno. „V tom asi máš pravdu… Lituju, že jsem s tátou nešla,“ zamračila se nad svojí hloupostí. Co, když ji otec koupí něco jiného než sama chtěla? Kdyby jen mohla vrátit čas a jít s otcem do zvěřince, ale mělo to jeden zádrhel. Kdyby tenkrát s otcem šla, nepoznala by Avril a možná by v Bradavicích ani nikoho jako je Avril nepotkala. „A to jsi tu sama? Nebojí se Tvoje rodiče, že se Ti něco může stát?“ povytáhla obočí. Kdyby ona zůstala někde víc než tři hodiny venku bez dozoru, určitě by se její matka ze strachu rozdrápala oči. Vzápětí ji hlasitě a zároveň hladově zakručelo v břiše, přičemž jí tváře zrudly. I když to nepřipadalo trapné, Aniyah se vždy v maličkostech cítila v rozpacích. Ohlédla se k baru, kde se pohyboval hostinský. Pro ni připadal neuvěřitelně divný a zároveň děsivý. Nenápadně vytáhla z náprsní kapsy větrovky malý balíček červených pendreků, který ji otec před odchodem dal. Pendreky byly pro ni nejoblíbenějšími sladkostmi a díky jejími otci, kterou provozoval vlastní cukrárnu, jich měla vždy dostatek. Opatrně a tiše rozervala obal. Následovně si strčila do úst jeden z pendreků. „Dáš si?“ podala Avril balíček a sama si užívala tu úžasnou chuť.

_________________

"Určitě to nikomu nebude vadit, všichni tě rádi uvidí." prohlásil bez sebemenších pochyb. Mamka bude jen ráda, jen Fellix bude určitě hýřit různými narážkami a poznámkami, tak snad to Emily přežije. To, jak se jí zakabonil obličej při zmínce o Ericovi mu nemohlo uniknout, a upřímně nevěděl, jestli se mu to má, či nemá líbit. Přeci jen nebyl jenom zamilovaný, byl tak Mrzimorčan, takže by aspoň trochu mohl přát... Ale na druhou stranu pro Emilku bude jen dobře, když se rozejdou, třeba se už nebude trápit.
To, jaké je u Alwullů suprové sourozenecké soužití se ukázalo vzápětí, když do Děravého kotle vletěla malá zrzavá sovička a hodila Gideonovi na hlavu dopis. Omluvně se usmál na Emilku a přelétl obsah dopisu očima. Zakabonil se a zrudnul do tmavé červeně, takže připomínal rajče (nebo tu ohavnou rudou kabelku, co měla dáma sedící o několik stolů dál). Dopis obsahoval dva papíry - jeden pečlivě složený, druhý zjevně odněkud vytržený, a oba dva je Gid držel co nejdál od Emily. Na cáru stálo:



Gideon s nejasnou předtuchou všeho špatného otevřel druhý list, na kterém bylo napsáno:



Jistě každý chápe, že Gideon zatoužil svého bratra (o kterém byl nyní již dozajista přesvědčen, že musí být ten mladší, neboť takovou blbost může udělat jedině dítě) uškrtit, utopit a rozcupovat, ne nutně v tomto pořadí. Rychle se rozhlédl, aby se ujistil, že to nikdo neviděl, a že se za támhletou židlí nekrčí jeho povedený bratr, a urychleně si schoval dopis do kapsy u džín. Rozhodně nestál o to, aby na to někdy padl zrak jeho Emilky. Tedy, ne jeho, prostě jen Emilky. Tak.
"Omlouvám se, Em, bráška si myslí, že je děsně vtipnej. No nic, ehm, už víš, co budeš dělat po škole?" vypáčil ze sebe stále ještě rudý Gideon s obtížemi. Bylo naprosto jasné, že ať už bylo v tom dopise cokoli, pořádně to s ním otřáslo (mělo to co dělat i stím, že si musel znova přečíst tu děsnou báseň, a byl tedy upřímně znechucen, jak mohl být tenkrát při jejím psaní ještě takový mimino). Po chvilce se mu už podařilo vydolovat i rozpačitý úsměv.

_________________

"Skvěle, tak to se už moc těším! Vážně," hodila směrem ke Gidovi vděčně sluníčkový úsměv (ano, jako spousta mrzimorských i Emily rozlišovala několik druhů sluníčkového úsměvu). Myslela to, co řekla, samozřejmě dokonale upřímně. Co lepšího může člověka potkat než si vlastně celkem náhodou dohodnout nejlepší akci celého roku(snad vyjma Rodwella na koštěti nedávno v Bradavicích, to byl přeci jen tak nevšední zážitek, že na to asi dost dlouho nezapomene) ve společnosti fajn kamaráda.... a jeho jistě fajn celé rodinky? A zelenejch kukadel, ach jéje... Em se začínala docela těšit, a vlastně zjišťovala, že jí vůbec nevadí, když tam pro jednou nepůjde s Howellsovičem. Ačkoliv, Austinovy chytré komentáře a postřehy jí budou chybět. Vlastně... celý pan Howells jí bude při tom famfrpálu chybět. Ale...nahradí ho určitě pro jednou některý z Alwullovic. Přeci jen, dívka stále ještě nemyslela, že by to byl konec, mezi ní a Ericem... třeba jen špatné období, a pak to bude lepší. Tak se alespoň uklidňovala, přesvědčovala. Ačkoliv vlastně vůbec nevěděla, zda o to ještě stojí.
"Tak se ale pro jistotu ještě zeptej doma a pošli mi sovu," říkala zrovna, na tváři pořád ten sluníčko-emilko-úsměv, když jejímu společníkovi spadl dopis na hlavu, doslova z nebes. Nebo spíše, z pařátků děsně rozkošné rezaté sovičky.
Em zvědavě sledovala, jak mladík rozkládá dva papíry - jeden zjevně napsaný hodně ve spěchu, poněvadž to vypadalo spíš jako nouzový útržek - a rudne jako rajče. Ať už v nich bylo cokoliv, evidentně to Gideona parádně rozházelo. Čím víc jeho náhle vážně nervózní počínání pozorovala, chtěla se Emily dozvědět, co se to v tom dopise ukrývá. "Je ti dobře?" zeptala se starostlivě však místo všetečných otázek a položila Gidovi ruku na čelo, jako by zkoušela, jestli nemá horečku - ani tohle vlastně nešlo vyloučit a tudíž ta rudá barva nemusela s obsahem dopisu vůbec souviset. "Nebo že by to vážně bylo tím dopisem? Co tam bylo promerlina tak hrozného?" zajímala se, když po chvíli zkoumání chlapcovy teploty zjistila, že je evidentně v tomhle směru v pořádku. Zvědavost ji přemohla. Trochu se sama začervenala, když jí došlo, že asi nemá právo se na něco takového ptát, sklopila pohled a dodala:"...teda pokud to není nějaké extra tajemství..."
Ještě než dořekla tu větu, dostalo se jí víceméně vysvětlení, ačkoliv z něj toho moc nepochopila. Cítila se trochu zvláštně. Takovéhle situace pro ni moc běžné vážně nebyly. Tentokrát to byl Giddy, kdo zachránil situaci dalším dotazem. "Já bych ráda... asi učila. Jen si nejsem jistá, jestli mudly nebo kouzelníky... a se svým prospěchem se vidím spíš na učitelku ve školce nebo tak," pokrčila rameny. Moc o budoucnosti nepřemýšlela, ale když už na to přišlo, vážně by moc ráda pracovala s dětmi. Úplně nejvíc by ji ale stejně nejspíš bavilo učit Péči o kouzelné tvory. Tím by totiž zkombinovala dvě věci, které ji bavily. "A samozřejmě bych chtěla rodinu. Malý roztomilý domeček na venkově - mimo Londýn, ale určitě někde na Ostrovech*, spoustu psů a koček, hodného manžílka a časem nějaké děti. Prostě venkovskou idylu..." trochu se rozpovídala, jak se najednou zasnila nad budoucností. Gid se nejspíš ptal jen na to povolání, ale to už stejně bylo jedno. Řekla co řekla, takže se pokusila to nějak zachránit aspoň tím, že položila sama podobnou otázku. "A ty? Máš určitě už nějaký plán na zářnou kariéru a úžasný život, ne?" samozřejmě připojila další úsměv. Částečně se tím vším, i tím idylkovým proslovem snažila odvést Gideonovu pozornost od čehokoliv, co bylo v tom dopise, ale hlavně od toho jejího hloupého dotazu, kterého už teď tak trochu litovala.

Přibližně v téhle chvíli se otevřely dveře Kotle, druhé, než na které Emilka viděla, a s neuvěřitelným dvou a půlhodinovým zpožděním vešel Eric Howells. Zatím se ale nezdálo, že by si své přítelkyně všiml, stál na prahu a pátral očima v šeru lokálu. Znovu dodejme, že Em k němu byla opravdu otočená zády, proto si ho nevšimla.

Mimo herně:
*jakože Britských
btw ta básnička mě položila. Fakt.

_________________

Avril pokývala hlavou zo strany na stranu. „Svojím spôsobom áno, ale od toho tam tá stanica je,“ usmiala sa. Všimla si, ako Ani stiekla slza po tvári ale nevypytovala sa. Možno si spomenula na niečo smutného alebo sa jej po niekom cnie a ona jej to nechcela zhoršovať tým, že by sa jej vypytovala. Navyše by to mohlo byť osobné a Avril nechcela ani to, aby sa Aniyah rozplakala úplne a ona by ju musela utešovať. V utešovaní totiž nebola zrovna dobrá, takže skôr než by ju utíšila by tu bolo malé jazierko z jej sĺz. A to ona nechcela, preto nič nehovorila a robila, akoby si ani ničoho nevšimla.
Na jej slová prikývla. „Hádam hej, bolo by to dobré,“ pousmiala sa. Bola strašne zvedavá, čo ju tam čaká, aký bude jej prvý rok na Rokforte. Otec jej o ňom vyprával a jej sa teda dosť zapáčil. Možno aj viac než dosť. „Asi máš pravdu. Akurát v každej fakulte máš iný kolektív ľudí.“ Jej bolo naprosto jedno, kam sa dostane. Kam ju dajú, tam ju dajú a nemalo by cenu sa nad tým vztekať. Naviac, každá fakulta mala niečo do seba, síce ju teraz nič takého nenapadalo. Povzbudivo sa na ňu usmiala, keď povedala, že mala ísť radšej s otcom. „Neboj, možno ti vyberie tú správnu. Navyše, kebyže by si šla, tak by sme sa možno ani nestretli a mne by to teda bolo ľúto,“ riekla a v očiach jej zaiskrilo. Konečne stretla niekoho s kým si dobre rozumela, s kým sa dokázala rozprávať o hocičom.
Na jej otázku s miernym zasmiatím prikývla. „Áno, som tu sama. Mohla som ísť domov, ale radšej som sa tu ubytovala. Na tých pár dní by sa mi to domov neoplatilo, i keď bývame tu v Londýne. Navyše, keď prežiješ byť v blízkosti veľkej mačkovitej šelmy a neboja sa o teba na toľko, aby ťa tam nechali ísť, tak toto je nič,“ zasmiala sa o niečo viac. Nie, rodičia jej verili. Samozrejme, mali o ňu strach a preto ju matka príde zajtra navštíviť, ale inak to bolo v pohode. Navyše, mala na výber. Mohla ostať tu ale mohla ísť aj domov. Radšej ale zostala tu, aby sa lepšie oboznámila s kúzelnickým svetom. Nie, že by otec doma kúzla nevyužíval, ale takto sa aspoň zoznámila so Šikmou uličkou a poznala ju už viac-menej naspamäť.
Keď jej zaškvŕkalo v bruchu a ona zčervenala, Avril len mávla rukou. Veď bola len hladná, za to sa nemusela hanbiť. Každý musíme jesť a keď sme hladný, žalúdok nám to dosť jasne oznámi. Ani vytiahla balíček s pelendrekmi a otvorila ho. Keď jej Ani ponúkla, vďačne prikývla a zobrala si jeden pelendrek. Dala si ho do úst a odkusla. „Dobré,“ poznamenala. Pelendreky patrili k jedným z jej obľúbených sladkostí, síce ich samozrejme bolo viac. Ale i toto k nim patrilo.

Věnovala jí úsměv, když se zmínila o tom, že by jí bylo líto, kdyby se s ní nesetkala. Sice měla zpočátku z Avril divný pocit, ale jakmile se rozpovídaly, začala ji připadat čím dál tím více sympatičtější. Klidně by se jí svěřila o svých problémech, jenže cítila, že není ten pravý čas. Sotva ji před chvilkou poznala. „To mě těší,“upřímně dodala. „To musíš mi teda super rodiče, mamka by mě nepustila samotnou ani na minutu. Aspoň taťka je v pohodě, i když je tak trošku starostlivý,“ váhavě se přiznala. Upřímně by měla svojí matku radši, kdyby se k ní chovala aspoň mileji a ne jako k divokému zvířeti. I když se Aniyah ve skutečnosti občas chovala jako divoké zvíře.
Usmála se nad její poznámkou a instinktivně si vytáhla z balíčku další pendrek. „Ty pendreky jsou z taťkovy cukrárny,“ ledabyle ji oznámila. Očividně si neuvědomila, že řekla něco divného, jelikož se věnovala vyproštění pendreku, který se přilepil k ostatním. Užuž si vyproštěný pendrek chtěla dát do pusy, když se tu ozval za zády známý hlas. Aniyah málem ranila mrtvice a zděšením nadskočila, přičemž se hlučně praštila do stolu. Vzápětí na koleně ucítila palčivou bolest a z očí ji vyhrkly slzy. Ohlédla se a zahlédla muže ve středním věku s rozčepýřenými hnědými vlasy, který byl nikdo jiný než její otec. „Tati,“ ztěžka vydechla a změřila si jej. Nikde neviděla klec a ani stopu po nějakém zvířeti. Očividně ji nic nenašel. Chystala se naplno rozbrečet, než za okny zahlédla svojí matku, která se mrzutě tvářila a držela v náruči klec. „To jsem tak děsivý?“ povytáhl obočí otec a vzápětí se usmál, jakmile spatřil dívku sedící vedle ní.
Aniyah se ušklíbla a mnula si své koleno, ve kterém stále pulzovala bolest. „Avril, tohle je můj taťka. Tati, tohle je Avril taktéž jede do Bradavic poprvé,“ dodala a pozorovala, jak otec kývnul Avril na pozdrav. Bylo na něm vidět, jak byl překvapený. Očividně si myslel, že Aniyah bude trucovat někde v rohu sama a čekat dokud si pro ni nepřijdou.
„Aniyah, už budeme muset jít. Můžeš se s Avril setkat jindy,“významně na dívku vzhlédl.„Nechám Tě si s ní rozloučit, měj se dobře, Avril,“věnoval oběma dvěma děvčatům úsměv a zamířil ven z lokálu.
Aniyah se zvedla ze židle a taktéž se usmála. „Ráda jsem Tě poznala, Avril a… Tebe taky Nisaro,“ vzhlédla na černou kočku, která dřímala na Avriliině klíně. „Možná se uvidíme na finále v Mistrovství světa ve famfrpálu, tedy doufám,“ ohlédla se na matku, která se dívala na hodinky a netrpělivě čekala na dceru. „Ahoj a klidně si ty pendreky nech.“ Zamávala ji a vykulhala ven z Děravého kotle a vydala se s rodiči směrem k domovu.

_________________

Docela v tichosti chvílemi poslouchal ostatní, chvílemi bloumal očima po okolí a nebo hypnotizoval toho pavouka na stropě, jako by snad měl v očích lasery a měl tak osminoha spálit na popel.
Dívka jménem Kath mu připadala sympatická. Nejspíš trochu vyjukaná, ale sympatická. Proto se na ni mile usmál. "No...nejspíš ne," pokrčil rameny. Nevypadal ani trochu, že by ho to mrzelo. Sice už stihl podle hovoru, který se kolem vedl předtím pochopit, že famfrpál nejspíš bude nějaký kouzelníkosport, ale vzhledem k tomu, že mu ani za mák nerozuměl, ho nijak nemrzelo, že se na mistrovství nedostane. Pak už ale odcházeli... teda, skupina, se kterou měl jít Flavius na nákupy. A on kdoví proč vážně ovečkovsky následoval.
"A nebo třeba ve vlaku!" odpověděl na Kathino rozloučení ještě, "zatím se měj!"
Tohle děvče rozhodně bylo z těch dětí, které mu byly sympatičtější. I když, nikdo ze zdejších vlastně nebyl hrozný.

>>>Uličky (Flá, Gweeny, Angvin, Andy)

_________________