Riley musela na oplátku dát za pravdu zase Arsenovi. To, že něco takového ovšem sám navrhl, ji přivedlo na vcelku logickou myšlenku. "Ty by sis snad chtěl koupit něco, co se prodává jen dospělým?" zeptala se ho zpříma a se zájmem čekala, co jí na to odpoví.
"To si piš, že po takovém lektvaru nezmoudříš," odkývala mu pak Riley jeho domněnky ohledně postaršovacího lektvaru. "Kdyby ano, asi bychom byli dneska všichni jinde." Přemýšlivě se zadívala na dózy vyskládané v policích za pultem. "Ale ta představa... Lektvar, po němž bys získal stejně opravdové zkušenosti, jako kdybys je sám prožil..." Na moment se odmlčela a střelila pohledem zpátky ke Quinnovi. "Z takového dryáku by bylo jistě plno nepříjemností," podotkla, protože to zkrátka zavánělo pořádnou manipulací s lidskou myslí... "Vezmi si už jenom jednoduché paměťové lektvary, jaký mohou nadělat zmatek. Tohle by bylo stokrát horší... Vnukávat lidem cizí představy a vydávat je za vlastní..." Podvědomě se otřásla a raději svého přemýšlení nahlas zanechala.
Když Arsen vysvětlil, proč ho to k tomuto krámku tak táhlo, pokývala hlavou a znovu se rozhlédla kolem. "A ty bys chtěl vařit něco složitějšího?" pokračovala v konverzaci ledabyle. Tohle téma jí bylo přeci jen velice blízké. "Co třeba?" ptala se dál. "Kdyby to nebylo nic proti školnímu řádu, třeba by ti McKayová něco ze svých zásob půjčila... Možná by ti i pomohla. Kdoví," navrhla Riley s pokrčením ramen a předklonila se, aby následně mohla hezky zblízka obdivovat jakousi průzračnou tekutinu v maličkém flakónku.
Zatímco se ona zabývala neznámou přísadou, spustil Arsen zase o postaršovacím lektvaru. Neubránila se a s neskrývaným pobavením se po něm přes rameno a stále v předklonu ohlédla. "Tebe ten postaršovák vážně nějak nadchl," zkonstatovala a zase se narovnala. Nejraději by se ho zeptala, jestli náhodou neměl něco za lubem, ale... Včas se zarazila. Přeci jenom... Něco jí říkalo, že by měla volit slova pečlivěji, když spolu mluvili prvně za celý půlrok, že... "Každopádně netuším," odpověděla tedy raději na jeho otázku ohledně čtvrtého ročníku a v něm vyučovaných lektvarů.
No a na finální zmínku o Snailerovi pozdvihla obočí. "Počkej... To jakože šel do důchodu, nebo zaklepal bačkorama?" zeptala se poněkud neomaleně. Vzápětí si to nejspíš uvědomila, protože jí dnes už poněkolikáté zrudly ušiska. "Ehm... Teda. To jsem nemyslela zle. Samozřejmě... Jestli umřel, tak je mi to moc líto... Ehm. Fakt jsem to netušila." Riley zahanbeně zmlkla a v duchu si nadávala.

_________________

Arsen se podíval po Riley, jestli si nedělá legraci, a zrudl až ke kořínkům vlasů.
"Jo? A co bych si asi tak měl chtít koupit?" zeptal se a časopis chytil málem jako štít - před sebou a pevně. "Vím," přitakal pak nečekaně k Rileyině myšlence s trochu větším klidem, že se rozhovor stáčí jinam, "byli bychom všichni u svatého Munga na oddělení předávkování lektvarem. Slyšel jsem, že tam jednoho kluka poslala McKayová, když ještě studovala..." dodal hrdě jednu zajímavost navíc. Zaslechl o tom mluvit Trevithicka.
Mlčky si vyslechl Rileyino znepokojení. On sám nad tím málokdy takhle přemýšlel, ale zdálo se, že ona toho má plnou hlavu - a neustále. Arsen se už málem nedivil, že za každým jeho slovem hledala snad nějaký podfuk.
"Je to ale stejné jako paměťová kouzla," upozornil jen tak rozverně, aby aspoň trošku očistil jméno lektvarů. Málem si při tom neuvědomoval, že zrovna o lektvarech si s nikým nikdy nedokázal tak popovídat. Začínal se do toho obouvat čím dál nadšeněji, jako kdyby se s Riley měli začít trumfovat v tom, kdo toho ví víc, což bylo hodně... havraspárské.
"Já nevím. Ten postaršovací lektvar by mi asi stačil... Počkej, jak se může touha něco umět tlouct se školním řádem?" mávl rukou se srolovaným časopisem zapáleně a poklepal jím na okraj kádě s broučíma očima. Pak rádoby moudře zakýval hlavou. "McKayová by se ptala, proč to chci dělat. Ne že by k tomu byl potřeba zrovna důvod, ale myslím, že když už něco uklohníš a ono se to povede, proč by se to nemělo prakticky využít? Což znamená, že důvod "studijní účely" mi ona nespolkne, mně ne..."
Zamyšleně se zarazil a s trochu podlým úsměvem se podíval po Riley. Čímž víceméně naznačil, že kdyby mohlo být něco za lubem, že on by do toho nejspíš skočil šipku.
"Co ty, tebe to neláká? Nějaký ten lektvar procitnutí? Nápoj lásky?" Lehce, neútočně se zašklíbil, přípravený uhnout, kdyby ho za tenhle tip hodlala Riley časopisem fláknout. "A ne, neboj, Snailík neumřel. Ale slehla se po něm sborovna - nebo spíš, teď má údajně na starosti konzultace, což vlastně ani nevím, co to pořádně znamená... Ale asi na to neumře."
Znuděně se lokty opřel o jednu z poliček a zadíval se na cosi podivného, co uvnitř plavalo v nálevu.
"Nechutný," ohodnotil to zaujatě a tím byl tak nějak ochotný uzavřít kapitolu o profesorech, kteří odešli ze své slovutné funkce.
"Ty sis nechala flakónek s tím lektvarem neviditelnosti?" napadlo ho najednou komplikovaným myšlenkovým řetězcem něco, co už se stalo před tak dlouhou dobou, že by se vlastně ani nedivil, kdyby se Riley zarazila a nechápala, o čem mluví. Paradoxně to asi byla součást těch podivných, zamlžených a stařičkých vzpomínek, kdy to mezi nimi bylo... normální.

_________________

Jakmile vyšli z banky, tak Gween stručně Andymu a Ang shrnula převody mezi jednotlivými mincemi. No, snad si alespoň zapamatují, že galeon je nejdražší. Bylo rozhodnuto, že se šlape pro učebnice, ale z toho byla dívka jenom nadšená. Knihy jsou přece její vášeň, na to se těšila mnohem víc než na nákup lektvarových pomůcek a tak... I když na hůlku se těšila taky strašně moc.
Když se Flavi zeptal, rázně kývla hlavou. "Jasňačka. Nejznámější jsou určitě Bajky Barda Beedleho. To je klasika." usmála se na něj. Vypadalo to, že ostatně celá jejich skupinka oplývá zájmem o knížky. Jedině dobře!
Zamířili do přecpaného obchodu. Gweeny ještě před vchodem zaostřila do davu, protože se jí zdálo, že vidí muže až moc podobného jejímu tatínkovi, to se jí ale určitě jen zdálo.
"Tady koupíš všechno." usmála se na Andyho, když vešla do krámu.



Tenhle obchod byl ráj. Gweeny v něm byla jen jedinkrát v životě, a to jí tatínek jen zběžně protáhl do oddělení o kouzelných tvorech. Když si na to tak vzpomněla, vyjekla a rychle se hrabala v kapsách. Měla přece něco koupit, proto jí tatínek dal víc peněz než jen na pomůcky do školy. Nepozastavovala se na rozdíl od ostatních nad názvem obchodu, moc ji to nezajímalo, alespoň ne v tuto chvíli, a svými ostrými lokty se protlačila do davu dětí u regálu s učebnicemi pro prváky. Co na tom, že všichni byli vyšší, po pár minutách lítého boje se vynořila zpět v dýchatelném prostoru s náručí plnou knih.
"Tak to by bylo, ještě potřebuju něco koupit." oznámila ostatním (Andy, Flavi, Ang), nebo alespoň těm, co se v tu chvíli nacházeli někde poblíž. Po paměti zamířila ke knihám o kouzelných tvorech. Tatínek jí pro jednu z nich poslal, nějaká novinka prej. Nakonec ji našla a ano- tuhle v rozsáhlé sbírce u nich doma ještě neviděla. Když měla vše sehnáno, tedy vše co potřebovala, ne co chtěla, jala se zaplatit.
"Počkám venku!" oznámila těm třem, propletla se skrz masu lidí zase ven na ulici. O jakkoukoli věc, která byla někde poblíž, si podepřela ruku se stohem knih a dalších potřeb, z tatínkova váčku s penězi vytáhla další, smotaný pytlík a třepla s ním, aby se roztáhl. Vypadal malý, to ano. Ale samozřejmě to nebyl pytlík obyčejný. Za chvíli do něj úspěšně Gween nacpala všechen nakoupený artikl, utřela si pot z čela a čekala na ostatní, až dokoupí co potřebují.
Když konečně vylezli, řekla: "Tak, už nemáme moc času. Rychle koupíme kotlíky a to ostatní." usmála se na ně.

| +

Mimo herně:
V klidu dohrajte Ale ostatní obchody asi už jen shrneme v jednom postu, pro hůlku ... Abychom to stihli A jinak doufám, že typ uskladnění "Hermionina kabelka" už exituje

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Riley pokrčila rameny. "Vím já?" oplatila mu otázku otázkou a s lehce pozdviženým obočím sledovala, jak zčistajasna celý zrudl. Očividně nechápala, co bylo na její otázce tak... Znepokojivého. "Ale do budoucna... Kouření zabíjí," informovala spolužáka učeně a zcela nedotčena jeho rozpaky.
Zatímco se Quinn dával dohromady, zmijozelka si trochu protáhla záda. Když zase její společník promluvil, loupla po něm zvláštním pohledem. "Jestli McKayová někam někoho poslala, tak pro to měla určitě pořádný důvod," hájila Riley svou kolejní, jako by ji tu snad začal napadat.
"Nebezpečí číhá na každém kroku, co?" poznamenala pak se šklebem, když byla upozorněna na existenci paměť modifikujících kouzel. "Jo... Takhle zčistajasna zapomenout, co je za den, jak jsi se sem dostal a proč," strašila Riley dál. "A přitom stačí jen mávnout proutkem, nebo ti přilít do dýňové šťávy kapku správného lektvaru. Děsivé..."
To už ale Arsen začal horlivě vyprávět o své super touze se něco přiučit. V první chvíli to Riley přišlo vcelku vtipné, ovšem když se téma hovoru začalo stáčet zajímavějším směrem, zpozorněla. "Prakticky využít," zopakovala po něm jako papoušek a zabodla do něj podezíravý pohled. "Zníš, jako bys o tom opravdu hodně přemýšlel," řekla po krátké odmlce. "To jako pořád mluvíme o postaršovacím lektvaru a jeho praktickém využití?" neodpustila si svou poznámku Riley, protože ji vážně zajímalo, jestli Arsen zase zrudne. Ačkoliv totiž netušila, proč by tu před ní vlastně měl měnit barvu, celý zarudlý vypadal vážně vtipně... Co bylo špatného na tom se taky pro jednou bavit na jeho účet, že jo?
Ať už zrudl nebo ne, Riley se raději vrátila k jeho předchozím slovům. "Tak jako tak... Jestli se mi tu snažíš naznačit, že mně by možná prošlo to, co tobě ne... Tak jako... Co s tím?" Riley se nevinně usmála. "Jsem prostě v lektvarech lepší,"popíchla Quinna. Jak s tím rýpáním začala, zdála se být nezastavitelná... Taktika opatrného našlapování tak jako by na okamžik zcela upadla v zapomnění.
Na jeho otázku na tělo nakrčila nos. "Nápoj lásky? Proč zrovna tenhle?" optala se. "Jako ano... Určitě to není nic jednoduchého ho připravit a asi by to byla pořádná výzva, ale... Výsledek? Představa, že by se něco zvrtlo a já bych měla na krku..." Riley tu větu raději nedokončila... Přišlo jí to pomalu ještě děsivější, než kdyby na místě zapomněla, kým je... "Ale je fakt, že by mě zajímalo, po čem by voněl," přiznala se pak bez většího přemýšlení. "Někde jsem totiž četla, že nápoj lásky voní každému jinak," vysvětlila spěšně.
Ohledně Snailera si pak oddechla. Vážně se totiž bála, aby si na ni v Bradavicích profesorův duch nezasedl, protože o něm ve slabé chvilce mluvila neuctivě. Něco jí říkalo, že duchové jsou na takovéhle záležitosti určitě hákliví...
Z jejího přemítání ji Arsen vytrhl poněkud nečekanou otázkou... Chvíli na něj zůstala zmateně koukat. Dneska už ji zmátlo kdeco, ale tohle ji zaskočilo o to víc, protože netušila, jak si mohl její mrzimorský kolega takovou nepodstatnou maličkost pamatovat. "Ehm... No ano. Vždycky si z lektvarů v hodinách beru pár lahviček," přiznala zaskočeně a vzápětí se zamračila. Její citlivý nosánek totiž čichal lotrovinu... "Počkej... Proč se ptáš?" zeptala se a zpříma se na Arsena podívala, jako by ho snad podezírala, že se teď bude ve škole pokoušet dobýt zmijozelské komnaty, aby jí mohl její soukromé lektvarové zásoby vyrabovat. Z Rileyina výrazu bylo také jasně poznat, že se nespokojí pouze s jednoslovnou odpovědí. A to, že by odpověď dokonce žádnou nedostala, nepřipadalo v úvahu už vůbec...

_________________

Angvin Gweeny odpověděla jen letmým přikývnutím, protože si právě nesla vysokou věž celou z knih. Ty všechny si s heknutím položila na zem u nějakého regálu, kolem kterého pak několik minut přešlapovala a přejížděla prstem po hřbetech a názvech knih. Pak jí ale zaujal jeden název a jednu z těchto knih si vytáhla. Desky měla vyvedené ve falešné dračí kůži a na té bylo napsáno stříbrným písmem Draci a jejich druhy ve Velké Británii Okamžitě si s ní usedla na hromadu svých knížek a otevřela ji zhruba v prostředku."Tak tuhle musím mít!" pomyslela si a po tváři se jí rozlil široký úsměv. Když vstala z knih, okamžitě si jí k nim přidala a už upalovala k pokladně, i když pod tou hromadou knih funěla jako lokomotiva. Jak tohle všecko odnese... Žena za pokladnou jí všecky knihy načetla a Angvin jí s její vydatnou pomocí napočítala přesný počet zlatých galeonů a stříbrných srpců.
Pak se i se stohem knih vydala z obchodu. Zastavila se u Gweeny. "Jo, tak fajn, kotlíky a přísady..." ozvalo se z poza stohu knih na nožičkách. Položila si ty všecky knihy na zem a opřela se o zeď Krucánků a Kaňourů. Hned na proti byl ale obchod se sovami. Už se těšila tam, protože sov viděla za život jenom pár a to v zoologické zahradě a tady s nimi byl celý obchod...

"Na všetko je odpoveď." Odvetila Ezrová sestra Ariane no tentokrát sa už viac nevyzvedala. Asi ju tie Arianiné nič nehovoriace odpovede prestali baviť. Ezra sa nad Arianinou poznámku o Ginger mamke len pohoršene zamračil a radšej sa jej ani nepokúsil vysvetliť ako to vlastne myslel. Ezra očividne nebol jediný, kto chápal veci občas úplne inak ako ostatní. "Aké darčeky?" Vyhŕkol nechápavo no neznelo to akoby naozaj očakával odpoveď. Tá otázka mu len tak ušla, ako vždy. Rozhodol sa tým radšej nezaoberať a miesto toho si k tvári zdvihol klietku s kocúrikom. "Ahoj, mica. Len čo prídeme domov, zavesím ti do klietky zrkadlo, nech sa sama nenudíš" Pousmial sa na toho úbohého kocúrika, ktorý svojho pána totálne ignoroval a ďalej si lízal svoj chvost. Ezra znudene odtiahol zrak od čistiaceho sa kocúra a zadíval sa na dievčatá. "Tak si vyber ty. Ja už som si nakúpil a Ali nič nepotrebuje. Času máme ešte dosť tak s tebou pokojne niekam pôjdeme ak chceš." Pokrčil ramenami a povedal si, že Arianinu poznámku o tom, že ona je vlastne zmija, nebude vôbec reagovať. On ľudí nediskriminoval podľa toho, z ktorej fakulty boli. Teda.. pokiaľ ho nejak nenahnevali. Vtedy šla jeho tolerancia stranou. "Chceš ísť na zmrzlinu, Aliah?" Spýtal sa sestričky, ktorá sa ešte stále držala Ariany za ruku. "Ty chceš ísť na zmrzlinu" Odvetila mu pokojoným nevzrušeným hlasom a samozrejme mala pravdu ako vždy, pretože Ezra sa na ňu zamračil a uhol pohľadom. Rukou si nahmatal šiltovku na hlave a chvíľu sa len tak držal za šilt. "Tak ak kašleš na toho vtáka, môžeme ísť na zmrzlinu." Pokrčil ramenami a či už tak alebo tak, vybral sa k dverám. Vtedy sa však otovorili a dnu vošla Gwen. "Gwen! Ahoj!" Usmial sa na dievča a uhol jej a jej rodinke. Malá Aliah na Gwen len ticho zazízala no k odpovedi sa nemala. "To je Aliah. Moja mladšia sestra" Vysvetlil Gwen a vôbec sa nepozastavil nad tým, že sestra ju takmer odignorovala. Bol na to zvyknutý. Prehodili s mrzimočaťom pár slov a potom opustili s Arianou obchodík a vybrali sa kam Ariana zvolila
>>> preč z uličiek

_________________

"Bajky barda Beedleho, nebo Beatleho nebo tak nějak to bylo," vzpomněl si nakonec na to, co mu předtím poradila Gweeny a vybafl to na prodavačku hned, jak sama přinesla zbytek vyžadované literatury a on sobě ostatně taky něco vzal - svoje učebnice. Přesně podle seznamu. Ukázalo se, že prodavačka evidentně ty Bajky taky považovala za dobrou četbu, poněvadž je objevil na hromádce, kterou přinesla, hned vedle Jasností a nejasností jasnovidectví, Čtení z čaje pro čajíčky, a nějaké veliké bichle, nesoucí název Mudlovský okultismus pohledem kouzelníka: Čtěte a učte se. A spousty dalších titulů, které mu připadaly nesmírně zajímavé. Tak či tak, zakoupil skoro všechno, na co měl. Fajn, dobře, knihu o Předávání kouzelného genu si například nakonec nepořídil, stejně jako pár dalších, ačkoliv by na ně měl, ale věděl, že nějaké peníze si ještě musí schovat, a navíc už tak potřeboval jednu ultrasuper zvětšovací tašku, kterou mu prodavačka laskavě nabídla. Teda jako zvětšovací v tom smyslu, že byla pořád stejně velká, ale dovnitř by snad nacpal i plně naloženej náklaďák s kakaem. Jo, to by mohl někdy zkusit. Chtěl by doma rozhodně mít plně naloženej náklaďák s kakaem. A druhej s mlíkem, aby si mohl udělat spoustu a spoustu vynikajícího kakaa k vyšívání. Anebo prostě jen tak. Božínku, jak jemu se stýskalo po babiččině kakau!

>>>ven z Krucánků...
Nakonec se ocitl venku z obchodu a postavil se ke zbylým dvěma děvčatům. "Koukám, že taky velký nákup," řekl po chvíli poněkud zamyšleně Angvin a podal jí druhou zvětšovací tašku, kterou koupil navíc jen tak kdyby náhodou Nebyly tak drahé, ale prodavačka se o nich evidentně nezmiňovala každému. Vlastně na něj byla vůbec moc hodná, jen ho maličko překvapilo, když se radovala nad tím, že je taaak ráda když dnešní děvčata nemyslí jen na vzhled ale projevují i zájem o knihy. A ještě víc se divil, když ji trochu polekalo, že on je vlastně kluk, ale což? Asi ani dospělí někteří nejsou sto rozeznat pohlaví, nebo co. Asi by si už měl zvykat. Nebo se ostříhat. Ale on si rozhodně nehodlal zničit svoje krásný vlásky nebo si nedejbože hrát na nějakýho kluka. Nene, on si bude svůj a ostatní ať ho klidně mají za holku!
Každopádně se tak zamyslel, že na chvíli zase přestal vnímat okolí. Vypadal jako nějaká zhypnotizovaná socha, s rukou pořád napřaženou k Ang, ať si tašku vzala nebo ne, a zíral do prázdna, v očích mlhu. Buď ostatní mohli odejít, nebo ho zkusit nějak probrat. Takže buď šel s nimi kamkoliv do dalšího obchodu, nebo se je holt bude muset pokusit najít.

_________________

>>> přes obchod se sovami až na zmrzku

_________________

Jaký kouření? zamrkal Arsen nechápavě, ale nedostal dost času nad tím dumat. Nad tím, že by McKayová měla mít důvod, aby někoho otrávila, jen pokrčil neurčitě rameny a zašklebil se.
"Nevědět, který je den? To mi něco připomíná... A to jsem určitě nic nevypil," zasmál se a dobromyslně na Riley zamžoural, když logicky pojala podezření. "No co! I když si to nemyslíš, já a myšlení jsme dva slučitelné prvky, Butlerko. Nejenom postaršovací lektvar se dá lecjak využít... ale zrovna na škole by mi k ničemu nebyl," uznal a s rukama za zády si začal prohlížet nějakou slizkou zelenou věc, na které se dělaly bublinky. Vypadala jako nepovedený kaktus v kádince.
Zmijozelda se mezitím pustila přesně do toho, čemu by se Quinn nejradši vyhnul, protože to neodvratně směřoval zpátky k hádce, ale jen tak to nechat nemohl.
"Nejsi lepší," ohradil se okamžitě, otočil se, upřel na Riley vážně ublížený pohled a rozhodil rukama. "Jen máš protekci," zamračil se. "Klidně bych se vsadil, že bych ten postaršovák namíchal líp než ty. A nápoj lásky, když je teda tak těžkej, ale ten fakt nevím, k čemu by mi pozdějc byl... No, každopádně, neměla bys pro mě lahvičku toho neviditelnýho?" Nevinně zamrkal a když začala vyžadoval důvod, obrátil oči v sloup. "Bude se ti líp spát, když to nebudeš vědět," popíchl ji na oplátkku a vyplázl jazyk.

_________________

| +

Mimo herně:
Nezabíjet, prosím. Já vážně nechtěla! To Riley!

Riley překvapeně koukla na smějícího se Quinna. Zdálo se, jako by se už překlenula ona neviditelná bariéra mezi nimi, když se tu Arsen i řehtal. Její domněnku pak pomyslně potvrdilo poněkud domácké oslovení, které použil. Riley na něj vyvalila oči. Takhle jí nikdo nikdy v životě neřekl. Chuděra zmijozelská netušila, co by s tím měla udělat. Vážně nechtěla, aby se tahle zkomolenina jejího jména uchytila, ale... Na druhou stranu by nerada zase zasekla válečnou sekyru. „O prvcích toho ty víš určitě hodně,“ zamrmlala proto relativně smířlivě jen s nepatrným náznakem jakéhosi protiúderu - a možná i náznakem humoru. Samotné slovo Butlerka ponechala bez komentáře.
Vzápětí toho ale měla nejspíš zalitovat, protože on se očividně žádné ústupky dělat nechystal. „Žádnou protekci nemám,“ odporovala. „Jestli sis nevšiml, každou hodinu začínám s patnáct let starým kotlíkem a úplně stejnými přísadami jako ty. Nemám na přípravu ani víc, ani míň času. A když se mi ten lektvar nakonec podaří, je to jenom mou vlastní zásluhou. Ani za výsledek nedostanu víc bodů než kdokoliv jiný, komu se podaří držet se postupu... Tak – jaká – protekce?“ Poslední slova Riley doslova cedila skrze zuby. Musela se zhluboka nadechnout a vydechnout. „Tohle není fér, abys věděl,“ řekla pochmurně, což svědčilo o citlivosti daného tématu. A jelikož ji celá argumentace značně vyčerpala, ani Arsenovi nebrala to, že by postaršovací lektvar zvládl namíchat lépe...
A když nakonec Quinn vyrukoval s požadavkem, jestli by mu nedala jednu ze svých lahviček s lektvarem neviditelnosti, zatvářila se nefalšovaně zdrceně. „Tak proto jsi najednou tak přátelský. Že sis vzpomněl, že náhodou mám něco... Užitečného,“ pronesla zdrceně. Ani to nebyla otázka. (A tentokrát se jí nemohl nikdo divit!) „Já se vážně chtěla usmířit, víš,“ přiznala. „Jestli ti na tom tak záleží, tak ti pošlu lahvičku poštou. Sovu nemám,“ pokračovala si ve svém dál jenom, aby Quinn nedostal šanci se dostat ke slovu. „Na oplátku. Za ten dort.“
Riley chtěla z krámku co nejdřív zmizet. Vážně na nějakou hádku momentálně neměla, ale... Quinn si na ní určitě potřeboval zchladit žáhu. To už znala z oné hodiny obrany. Navíc nechtěla vypadat jako zbabělec, co utíká z ringu dřív, než by se jeho soupeř vůbec stačil napřáhnout k ráně...

_________________