Krucánky a Kaňoury
V obchodě bylo až příliš různě barevných lidí. Nějací dokonce začali Andymu připomínat příznivce hnutí hippies. Okamžitě se bez rozloučení zašil do regálů, jak v londýnské knihovně a pomalu procházel po uličkách a dívajíc se na názvy knih jezdil prstem po jejich hřbetech. Na chvíli se zastavil a opatrně vyndal z regálu knihu o famfrpálu. Chvíli listoval, až si byl jistý, že si jí koupí. Vždyť podle Gweeniných převodů je Andrew Gilbert celkem boháč. Založil si tedy knihu do podpaží a hledal dál. Po chvíli narazil na další knížku. Ta už byla o něco tučnější a podle názvu by měla pojednávat o historii bradavické školy. Bez váhání si vzal knížku o metlobalu do ruky, na ní položil tu o Bradavicích a rozhodl se, že si vytvoří sloupec knih. Než dojede do Bradavic, tak bude vědět všechno.. snad. Cestou po regálech vybral několik dalších knih, jako třeba knihu o nějakých základních kouzlech a ty se rozhodl naučit ještě před tím, než se začne učit v Bradavicích. Z dalších tam potom byla kniha bajek nějakého barda. Andyho zaujal Příběh tří bratří. To musí být deprimující, setkat se se smrtí. Potom tam taky byla kniha o všech magických zvířatech, o hůlkách a také knížka o významných čarodějích. ho pěknou hromadu až pod bradu, když se rozhodl, že v těch knihách by mělo být snad vše, co potřebuje vědět. Teď hledal pokladnu. Chvíli se mu zdálo, že se ztratil. Když zrovna procházel okolo rohu celého obchodu, všiml si dvou malých světýlek, které se na něho dívaly. Všechno najednou děšivě utichlo. Zastavil se a rozhlédl se a nakonec pomalu zvědav přešel k těm světlům. Zdálo se mu, že dokonce zahlédl i ucho podobné, těm skřetím uším z banky. Znovu se zastavil, odložil knihy na malý stolek. V této části obchodu bylo najednou nějak vylidněno. Pomalu se rozešel k tomu, co viděl a natáhl ruku. Najednou ale ta světélka zmizel a Andy přešel až do kouta. Nikde nikdo. Poškrábal se na hlavě a pokrčil rameny. V klidu vyšel z kouta a sebral knihy. Ačkoliv na venek vypadal v pohodě, v hlavě mu neustále vrtala myšlenka na to v koutě. Možná se to dozví, až si přečte všechno o těch kouzelných tvorech. Možná.. teď ale zoufale hledal pokladnu. Nějakým způsobem se dostal do hlavní uličky mezi regály. Před ním byla pokladna. Usmál se a klidným krokem si vyrazil vstříc prodavačce, které obsluhovala posledního zákazníka z předlouhé lajny, kterou viděl, když do obchodu vešel. Uvědomil si, že už všichni jeho kamarádi čekají venku jen a jen na něj a taky si uvědomil, že má krapítek zpoždění. Rozhodl se, že o tom, co se stalo v rohu obchodu nikomu neřekne.. zatím. Přece nechce, aby si mysleli, že je blázen. Usmál se na prodavačku a položil sloupek knih na pult. Mlčky ještě vytáhl dopis a ukázal na něm kouzelnické prodavačce knihy, které potřebuje. "Poprvé do Bradavic? Tady máš." pronesla přátelským hlasem a vyndala sloupek učebnic, které měla asi očividně narovnané pod pultem každý zvlášť. Po té si knihkupečka proměřila zvýdavým okem všechny knihy, ty tlusté i ty tenké, takový nákup tu zdřejmě neměla každý den. Rychle se ještě podívala na Andyho kapsy, a asi se ujistila, že na tomto chlapci vydělá. Potom mu spočítala cenu za knihy a zrzek vytáhl spoustu galeonů, srpců a svrčků. Dáma si napočítala tolik, kolik potřebovala a zbytek si zákazníček nahrnul zpět do kapsy. Už se chystal odejít, ale.. "A prosím nemáte nějakou tašku? Na ty knihy?" Knih bylo opravdu hodně. Prodavačka kývla a vytáhla velikou tašku z neurčitého materiálu a podala Andymu. "Díky a nashle." řekl ve dveřích a šel za svými kamarády.

"Moc se omlouvám, trochu jsem se ztratil." Pohled na jeho obrovskou tašku vyvolal dojem, že chlapec asi opravdu nelže. Z toho, co Andy zaslechl, zjistil, že se jde do kotlíků. "Ehm, námitka. Já bych asi nejdříve koupil nějaký kufr. Kdyžtak běžte, já vás pak najdu." mávl a odbelhal se s velkým nákupem k nějakým obchodům s kouzelnickými potřebami a doufal, že zde najde to, co tolik potřebuje.

Obchod s kouzelnickými potřebamy
Otevřel dveře krámku a dveře zavadily o zvonek, který se překvapivě hlasitě rozezněl. Ze dveří, za kterými byl nejspíš sklad, vylezl muž středního věku, který působil dojmem bezdomovce. Andy slušně popřád dobrý den a muž pouze pokýval. Byl takový.. zvláštní. I ten obchod vypadal staře a vonělo to tu různými dřevy a mýdly. Nejspíš takové menší vetešnictví. "Chtěl bych kufr. Ten největší, který máte a bylo by super, kdyby byl na kolečkách." Andy vyslovil své přání naprosto zřetelně a tak se muž bez váhání zavřel za dveřmi skladu. Nastala chvíle ticha. Andy se podíval po policích. Tolik věcí. Na jednu stranu to tu vypadalo jako věštecký obchod a na tu druhou, jako nějaký krámek se zakázanou magií. Přečetl si tabuli a uznal za vhodné, koupit si mýdlo, osušku a nějaký ten kouzelnický parfém. Ze skladu se ozval rámus. Andy se postavil na špičky a vykuleně čekal, co se stane. Děsilo ho, když to neviděl. Ozvalo se malé cinknutí a všechno se zdálo být v pořádku. Poté vylezl ten muž, zdálo se, o něco zaprášenější, než před tím. Nesl obrovský kufr, ale k Andyho zklamání neměl kolečka. V druhé ruce měl nějaký klacík. Andy uznale pokýval hlavou a byl rád, že vidí svou první hůlku. Žádnou ještě nikdy neviděl. Před jeho klučičíma očima položil kufr na pult, až se zaprášilo namířil hůlku na kufr a bezeslov se objevily barevné jiskry, které začali vytvářet na spodku kufru malá, ale na pohled velmi pevná kolečka. Andyho první kouzlo. Bylo to něco úžasného. Kolečka se začala pomalu vytvářet z jisker, které tiše a v malém množství sršeli z hůlky. Nakonec bylo dokonáno. Podle Andyho nejkrásnější kolečka na světě, ovšem pro normálního člověka by byla ta kolečka nanejvíš obyčejná. Asi tu bude tím, že Andy viděl, co všechno se dá vyčarovat. Uvědomil se, že má trochu víc otevřenou pusu. Zíral na kouzelníka, který hůlku schoval za hábit. Muž se usmál a zdá se, že naprosto výjmečně. Andy mu možná připadal legrační. "Taky se to naučíš. A možná i větší věci, než dokážu já." řekl prorocky a Andy zavřel pusu a pokýval hlavou. Nakonec mu vyrovnal peníze na pult a muž je všechny sebral. Otevřel kufr a dal do něj tu tašku s knihamy. Bylo tam ještě více jako tři čtvrtě obsahu kufru volné. Znovu se na muže usmál a složil svůj kufr na zem. Chytl ho za držátko a položil na kolečka. S menším skřípnutím se rozjela a Andy otevřel dveře. "A pamatuj! Bradavice skrývají nejedno tajemství." řekl najednou muž a zvedl ruku na rozloučenou. Andy tento pozdrav opětoval a vylezl ze dveří zpět na prosluněnou ulici.

Uvědomil si, že ještě zapoměl to mýdlo a ostatní, ale rozhodl se, že se tam vrátí později. Tak.. teď už jen najít své kamarády. V zápětí se objevil obchod, který působil čištěji. Ve výloze měl několik velký i malých kotlíků všech různých barev.

"To není moje chyba, že mi padaj věci," zašermoval Arsen v obraně rukama a omylem tak loktem shodil na zem zelený humus. Střepy na podlaze zacinkaly, až to v Arsenovi zadrnčelo, a on se s obavami zadíval směrem k majiteli obchodu, který se na něj mračil. "Nebo že máš zároveň školní trest, nebo to se mnou nechtěně sekne, protože jsem si myslel, že mám otrávenou snídani," obrátil se k Riley a jakoby bez přerušení pokračoval s rádoby vážným výrazem. No vážně, když musí dvakrát nadrtit šváby jen proto, že ti první se mu vysypali, jak tohle bylo fér?
"Ona mě zatím nikdy nenechala míchat něco navíc," založil si ublíženě ruce a byl znát, že něco takového by vážně moc chtěl. Ne čistit pamětní síň kartáčkem na zuby a leštit plakety, dokud Filch nebyl spokojený.
Když Riley prohodila něco v tom smyslu, že je kamarád jen proto, aby Riley využil, jako by do něj uhodil blesk. Arsen ztuhl a téměř šokovaně se na Riley zadíval. Několikrát naprázdno otevřel pusu.
"Víš co? Abys věděla, já nic nechci. Nechci nic na oplátku a nechci žádnej lektvar, namíchám si ho sám..." Zavrčel vážně uraženě a vůbec si nevšímal toho, jak se Riley tvářila. Jak ji tohle mohlo vůbec napadnout? Arsen si šel v duchu omlátit hlavu o nejbližší zeď. "Já se snažil, ale ty nechceš, aby to bylo jako dřív. Proč bys něco takovýho říkala?" zahučel rozčileně. On nebyl ten, kdo úplně náhodou přepadl spolužáka před výlohou. Co čekala, když se bavili zrovna o lektvarech? Že si takové citové vydírání plánoval dopředu? Měl sto chutí Riley říct, že je vážně pitomá...
"Fakt? No, usmiřování ti moc nejde," dořekl chabě a se shrbenými rameny se raději otočil k pultíku, aby majiteli zaplatil škodu. Po chvilce se vrátil a nabral si zelený sliz do rukou, jako by to byl jediný způsob, jak si ho odnést (když už si ho zaplatil), který ho napadl.

_________________

Riley instinktivně uskočila na stranu, když Arsen shodil na zem jednu ze skleněných dóz přímo z police. Jinak ale na jeho vzpomínání na nešťastné hodiny lektvarů a ublíženost nezareagovala, protože už zkrátka v konverzaci byli úplně jinde... Bohužel pro ni.
Zatímco se tak Riley úspěšně vyhýbala zelené polotekuté hmotě na zemi, Quinn předváděl vcelku věrohodného kapříka. To ji poměrně překvapilo, jelikož čekala okamžitou přímou palbu. A i když na ni Quinn nakonec vrčet přeci jenom začal, nebylo to úplně to, co tiše předvídala.
„To není pravda... Kdybych nechtěla, tak bych... Tak bych tě nešla pozdravit a... A... Už vůbec bych neříkala, co jsem dneska říkala,“ dolovala ze sebe Riley překotně. „Ani ten časopis bych ti nepůjčila,“ dodala, jako by to byla klíčová informace. Tonoucí se stébla chytal...
„Jsem to řekla, protože... Proč by ses se mnou jinak chtěl bavit?“ Odmlka. „Lidi se se mnou nikdy nebaví jen tak. A když už jo... Tak... Mi připadá, že cokoliv řeknu, je špatně.“ Další odmlka. „Ty to neznáš... Ty se na někoho usměješ, zavrtíš se na koštěti nebo chytíš zlatonku a už máš přátel, že by se nevešli ani do náklaďáku.“
Těch pomlk bylo nějak hodně a slov také, ale Riley se zkrátka nedokázala zastavit. Patrick si lítal bůhvíkde, svěřovat se mámě nebylo zrovna ideální řešení a ona si zkrátka neměla s kým popovídat... „Mně lidi podstrkávají jedovaté potraviny, mají mě za McKayovic mazánka a nejraději by mě nechali něčím sežrat v Zapovězeném lese...“ Riley zahanbeně zmlkla. Patrně si konečně uvědomila, že tu propadala záchvatu sebelítosti a že to vůči Arsenovi taky nebylo tak úplně fér, ale... Ptal se. ,Chabá výmluva.´
No a ohledně usmiřování už raději nic neřekla. To bylo očividné, že jí to nešlo. Nepotřebovala se ztrapňovat ještě víc. „Opatrně,“ vypadlo z ní automaticky, jak tak Quinna pozorovala v jeho snaze si posbírat, co si ,koupil´. Mimoděk jí probliklo hlavou, jestli by se mu měla snažit pomoct nebo spíš rychle zmizet, protože dneska jí ten pant mlel vážně neuvěřitelným tempem...

_________________

Jejich skupinka se začala trochu drolit. Andy dezertoval kamsi pro kufr, Flavi se zdál trochu v tranzu a Ang zase laškovně pokukovala po Velkoprodejně Mžourov. Tam se Gweeny taky chystala jít, ale nejdřív asi pro ty kotlíky a ostatní.
Nakonec tam tedy vyrazila, i s Angvin a Flaviem, který se pravděpodobně nakonec probral ze svého zamyšlení a taky si nesl, stejně jako ona, praktickou bezednou tašku. Na knížky ideální, ještě když se k nim přisype kotlík, váhy... Ale nerozbijí se tam?

V obchodě s potřebami do lektvarů to opravdu zajímavě zavánělo. V kádinkách hned vedlejšího obchodu, lékárny, byly naloženy různé části těl zvířat a kouzelných tvorů. Gweeny trochu nakrčila nos, ale se zájmem je obhlédla. To určitě taky bude muset koupit, aby měla z čeho dělat lektvary. To bude něco jako vaření, takže možná trochu problém, ale co. Zvlášť, když budou vybuchovací, bude zábava.
Jakmile vešla do krámu s kotlíky, oslovila prodavače, který zrovna vypadal že nemá co dělat a čistil si nehty: "Dobrý den, potřebovala bych pár věcí." usmála se na něj, z kapsy (ano, její kapsy se mohou zdát bezednými, ovšem narozdíl od tašky tomu tak není) vytáhla dopis z Bradavic a četla:
"Cínový kotlík, standartní velikost 2, set křišťálových lahviček, mosazné váhy. Teleskopy asi nemáte, že?" Prodavač zavrtěl hlavou, ukázal jí zboží o které si požádala, nakonec zaplatila a vypadla ven z krámku. Sice tam nebylo tak plno jako v Krucáncích a Kaňourech, ale moc se jí tam nelíbilo. Podivně to tam zavánělo.
Ang a Flavi pravděpodobně ještě nakupovali, a Gweeny se zrovinka chystala někoho oslovit, kde by mohla splašit teleskop, když ho uviděla. No to snad ne!
Její vlastní otec si to právě štrádoval z Velkoprodejny Mžourov, a jakoby se nechumelilo, zamával na ní a nadšeně se zazubil. A co to proboha nesl v ruce?
"Tati? Co to je?" vyhrkla na něj Gweeny přidrzle, jakmile se přiblížil na dosah. Pan McGrath se pořád tvářil tak přihlouple, z něčeho byl očividně velmi šťastný.
"To je sova, dcerunko." oplatil jí stejnou mincí. "Pro tebe, k nástupu do školy a tak. Výr západosibiřský, není krásnej?" odpověděl laskavě a to už byl přímo u Gwen. A ta se nestačila divit, jak je ta sova obrovská.
Byl to snad černý humor nebo ironie, co přimělo jejího otce koupit jí, člověku tak podprůměrně malému oproti malým lidem, koupit sovu tak obří proti všem sovám, co snad existují? Jestli jí tenhle kolos bude chtít sedět na rameni... Spíš si jí Gween osedlá.
"Tak co ty na něj?" pobízel jí netrpělivě pan McGrath. Byl na sebe očividně opravdu pyšný, jaký dárek to své dceři pořídil.
"Je, velký..." řekla Gwen opatrně. Ta sova, tedy, sovák, jí snad musí být až do pasu! Ale není to tak hrozné, přeci jen je to pěkné zvíře, a vypadá docela mírumilovně, rozhodně víc než ti hypogryfové...
"Něj? Takže je to sameček?" ujistila se rychle. Ihned pro svého mazla měla jména.
"Gandalf Šedoperuť!" vyhrkla a přiskočila k otci, přičemž se začala sápat po kleci. Pan McGrath ji ale zastavil, bez ostychu tu klec prostě otevřel a pustil sovu na svobodu.
"Neboj, neztratí se, je prý na to cvičený. Bude se držet u tebe, už poznal, že ti patří." vysvětlil. Pak se s dcerkou rozloučil a zamířil bůhví kam- možná na sraz s některým svým kamarádem chovatelem. Gweeny se kriticky podívala na svou novou sovu, co si sedla na nejbližší střechu a civěla na ní.

Jakmile se všichni sešli, tedy ona, Ang, Flavi a i Andy, který si přinesl od někud nějaký kufr, zatáhla je do obchodu, kde jen rychle koupila teleskop a šla ven. Den už se klonil k večeru a ona ještě neměla hábit a hůlku! To se přece nedalo dopustit. A jak tak Gween pročítala seznam pomůcek, zjistila, že již má opravdu vše, jen kromě těch dvou nezbytných věcí.
"Tak pojďte, koupíme hůlky a hábity." vybídla je a jako samozvaný vůdce skupiny vyrazila vpřed. Pokud se Flavi rozhodl odpojit od skupiny, ještě mu řekla: "Tak ahoj, a počítej s tím, že ti možná o prázdninách napíšu." zazubila se na něj a ukázala na obrovskou sovu kroužící nad ulicí.

>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Angvin Flavieho tašku s oddechem přijala a všechny knihy hezky po jedné do ní naskládala, i když to bylo očividně úplně k ničemu, protože jakmile bezednou tašku zvedla, ozval se zvuk padajících knih. "Díky, Flavi" poděkovala mu za ní. Bude mu to muset oplatit. Ale do té prodejny sov si dojde potom, snad jí neprodají ty nejhezčí. Rozhlédla se po ulici a docela i nedaleko spatřila obchod, ze kterého se ozýval cinkot a před ním byly vystavěny vysoké věže z kotlíků. "To bude ono". pomyslela si. Ale stejně radši následovala Gweeny. Párkrát se ohlédla, jestli vůbec za nimi Flavi ještě jde, když už se Andy odpojil. Nějaký kufr si taky moc bude muset pořídit, protože přeci jenom, tak velký kufr aby do toho nacpala všechny věci na celý školní rok včetně učebních pomůcek. Ona jako první zamířila do lékárny. Čarodejnice, která s náběrkou právě procházela kolem Angvin se zeptala: "Copak, do prvního?" Angvin mlčky přikývla a čarodejnice zase začala pobíhat mezi obchodem a sudy venku. V obchodě jí to pak všechno načetla a zabalila do papírových pytlíků, to vlhčí do skleniček. Pak se taky ještě poohlédla po celém krámku. Ze stropu visely snítky levandulí a jiných, podivných květin, ale taky svazce zubů, drápů, některé s popiskami. U jedné visela cedulka Zuby z draka Angvin vyvalila oči. "A pak ještě prosím třeba tři zuby z draka" dodala ještě ve spěchu, než dala čarodějce dva galeony a sedm srpců. Tak je čarodějka ještě taky přibalila a vypadala značně zmateně. Angvin si je prostě musela pořídit... Teď už ale zase vyšla z obchodu a všechny papírové pytlíčky a skleničky si přidala do bezedné tašky k učebnicím.
Hned o pár obchodů vedle vešla do obchodu s kotlíky. Gweeny, která už měla svojí novou sovu, kterou si pro zajímavost nevšimla, takže kolem ní bezeslova prošla, zaujatá ssvým dalším cílem. Vešla do obchodu, zhruba o polovinu menší než byly Krucánky a Kaňoury. Za pultem stál znuzeně vyhlížející prodavač, tak mu Angvin z dopisu taky přečetla své požadavky a jakmile jí všecko podal, byla už docela ráda že odsud odchází. Spolu s Gweeny a už zase se všemi si byla koupit teleskop.
"Juchů! Hůlka, na tu se těším ze všeho úplně nejvíc!" Zaradovala se Angvin když už kráčela směrem k obchodům s hábity a s hůlkami.
>>Ollivanderovi a Madame Malkinová

Sotva Andy vstoupil do prodejny s lektvary, už vybíhala Gweeny. Pokrčil rameny a rozešel se k prodavači. Cestou míjel sudy a všemožné nádoby a naloženým cosi. To cosi vypadalo opravdu velmi děsivě. Dokonce to na Andyho i zamrkalo. Když došel k pultu, oznámil prodavači, že chce to samé co ona - věci do prvního ročníku studia v Bradavicích. Prodavač mu posbíral všechny věci, které potřeboval, z regálů. Andy položil kufr na zem a otevřel ho. Knihy byly poněkud přeházené, ale žádný natržený list neviděl a stále kupodivu vypadali jako nové. Vysázel na pult přijatelný počet mincí a se všemi těmi kotlíky a skleničkami v kufru vyplul z obchodu se zavazadlem v patách.
Ještě ani nezavřel dveře krámku a Gweeny už letěla se sovou do jiného krámku. Andy využil příležitosti a potřebnou věc si zakoupil. Měl chuť k tomu přidat ještě pár dalších věcí, ale Gwen už je táhla zase jinam.
Stanuli před malinkým obchůdkem s pozlaceným nápisem nad výlohou. "Olivanderovi?" řekl si potichu a uvědomil si, že skoro vůbec nemluví. Využil tedy příležitosti a nahrnul se do obchodu první.

>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Nakonec se Flavi probral těsně v tu chvíli aby viděl, kam odcházejí, tudíž je následoval pro kotlík (radši koupil jeden navíc, protože měl takový trochu nepříjemný pocit, že první věc, co se svým kotlíkem udělá bude určitě ta, že ho vyhodí do vzduchu. Nebo obarví na růžovo. Sakra, jak by chtěl růžovej kotlík!)
V obchodě s potřebami na lektvary se mu kupodivu docela líbilo. Bylo to tam zvláštní, plné neznámých vůní a pachů a různých naprosto super věcí jako dračí zuby a tak. Koupil tedy vše, co bylo na seznamu a dokonce úspěšně odolal růžovým tónovaným lahvičkám z broušeného skla, což byl u něho opravdu výkon a pořídil si obyčejné, čiré. No dobře, jednu koupil růžovou, ale pššt. Divil se jak to, že se to všechno nacpalo (i s kotlíky a váhami!) do té tašky ke knihám. A upřímně nechápal, proč takovéhle drobnosti nešly používat v mudlovským životě jeho rodičů, vždyť to bylo tááák praktický! Byl by se v obchodě zdržel i déle, ale měl ještě dost času během prázdnin, takže se sem mohl klidně ještě vrátit, navíc ještě potřeboval teleskop a chtěl si koupit brk. A inkoust. A pergamen.
Ostatní už se ale chystali vydat koupit hůlky a hábity a tak, když se z lektvaroobchodu konečně vymotal. "Tak se mějte, a nashle v Bradavicích!" ještě za nimi křiknout než zmizeli tam, kde on už byl (a ne, že nebyl v pokušení si dojít pro ten dokonalý modrý hábit k Malkinové...ale...ehm, dneska už měl spoustu knížek, ne?)

Odešel tedy sám, zase patřičně zamyšleně, nejprve do jakési obdoby papírnictví, kde si pořídil třpytivý a růžový brk, nějaký pergamen a pár lahviček inkoustu(černého!), a pak hlavně do obchodu, který ho fascinoval snad víc než onen lektvaroobchod.
Měli tam různé pomůcky k věštění, astronomii a podobným vědám. Dokonce i prodavačka vypadala jako pořádně švihlá věštkyně a k Flaviově radosti ho přivítala slovy "Dobrý den, mladý pane," což byl, nutno přiznat, celkem nezvyk. Rozzářenýma očima pozoroval lesknoucí se křišťálové koule, krystaly, balíčky různorodých tarotových karet i karet normálních, čajové konvičky, speciálně zhotovené pro věštění z čajových lístků. Také se zde nacházely různé vonné tyčinky a olejíčky, a různé další věci, které Flavius neznal, jako například kartičky s čísly, tyčinky vosku, a zvláštní přístroj o němž prostě netušil, k čemu se používá. "Umm...prosím vás, k čemu je toto?" zeptal se oné čarodějky, která tu byla za prodavačku, a ukazoval na ten přístroj. Nikdo krom něj tu nebyl, což ho udivovalo. Rozhodně tohle bylo jedno z nejzajímavějších míst na celé Příčné! "Ach, drahý Flavie," oslovila ho jménem, které jí rozhodně nikdo nikdy neprozradil, ale Flavimu to v tu chvíli připadalo naprosto přirozené a v pořádku, "to ještě nebudeš potřebovat. Ne zatím. Ale chceš-li to vědět, jedná se o rozpouštěč vosku či olova, užívaného při ceromantii, neboli věštbě z vosku. Ty sis ale dnes přišel pro teleskop, že?" nenechala ho ani nic říci a zavedla ho do odlehlejší části krámu, kde byly uloženy hvězdné mapy, nespočet teleskopů, větších či menších náhradních čoček, speciální rýsovadla pro kresby hvězdných drah, a pomohla Flavimu vybrat ideální (stříbrný, lesklý) teleskop pro jeho potřeby. Flavi za teleskop stále jako ve snách zaplatil a už se chtěl rozloučit s tím, že ještě někdy přijde, když žena s úsměvem prohlásila: "Budu se na tebe těšit," a s dalším takovým úsměvem ho vyváděla z obchodu ven. Venku už se připozdívalo a on by se měl vydat pomalu ke Kotli, poněvadž jak se znal, určitě se cestou stihne ještě několikrát ztratit. "Na shledanou," řekl s úsměvem té zvláštní čarodějce, která kdovíproč znala jeho jméno a vykročil po ulici pryč. Cestou přemýšlel o onom obchodě a o dámě, která mu svým vševědoucím chováním trochu připomínala maminku.

>>>Kotel (uvidím, ale nejspíš bez postu)
Mimo herně:
Já děkuji za hru a těším se do Bradavic, poněvadž Flavi fakticky na Mistrák nepojede.

_________________

>>>Kotel (Emily, Gid)

Jakmile vešli do prodejny sov, Emilka se téměř jako malé dítě radostně rozběhla k prvním klecím, které viděla, a nechala tak Gideona někde u dveří za sebou. Měli tu tolik druhů sov a soviček, až jí oči přecházely. Zatím neměla nějakou ultra-přesnou představu, jen věděla, že žije přeci jen v mudlovské čtvrti v malém bytě, takže nic velkého a nápadného. Proto očima pátrala po menších sovičkách. Až po chvilce, kdy prvotní nadšení trochu opadlo (a Gid ji, doufejme, už stihl dostihnout), se obrátila ke svému společníkovi. "Tak co myslíš?" zeptala se zvědavě a rukou ukázala po všech možných sovách, "která je mi nejvíc podobná?" samozřejmě připojila i zazubení v typickém Emilkomrzimorském stylu.

_________________

>>

Gid v Mžourově

Musel se smát, když Emilka vlítla do obchodu - v tu chvíli vypadala úplně jako malé štěňátko - a začala poskakovat kolem všech možných soviček a sov. Pomalu se doploužil za ní, ruce v kapsách, přitroublý úsměv na líci. Jakmile se zeptala na jeho názor, dlouho si jí měřil očima a hodnotil její skvělý výraz. "Já ti nevím. Když tě vidím, musím myslet na šťeňátko. Ale takovej kulíšek by se k tobě náramně hodil." zazubil se, a ukázal na miličkou sovičku. Ta prostě vypadala jako malé sluníčko, takže mu to přirozeně asociovalo jeho milovanou Emilku - i když ona byla samozřejmě podstatně větší.
"Ta toho samozřejmě moc neunese, ale je moc roztomilá a sluníčková." dodal usměvavě, pohlížeje na tu maličkou soví princezničku. Moc se mu líbila, a pokud se do ní Emily taky nezamiluje, rozhodně si jí koupí on - aby mu Em připomínala.
"Ale jinak všechno záleží na tobě. Jde o pocit v předžaludku." zazubil se - neměl tušení, jak moc se Emilka vyznala v soví anatomii, ale jinak to byl hezký vtip. Dle jeho soudu, ovšem. On měl sovy moc rád.

_________________

Když se v souvislosti s ní Gideon zmínil zrovna o štěněti, musela se nad tou představou pousmát. Jí to přišlo tak trocho obráceně, ale nechala to tak, prostě to přešla s úsměvem. Radu o sově si pozorně poslechla a následně se i podívala na sovičku, kterou jí Gid ukázal. Rozhodně to bylo neuvěřitelně rozkošné stvořeníčko, to ano, ale Em měla pořád tak trochu pocit, že jí něco málo chybí. Jasně, byla drobná a sladká, takové soví sluníčko. "Velikostně sedí," prohlásila, "víš, bydlím mezi samými mudly, takže to chce nějakou hodně nenápadnou sovu. Nic velkého."
Zarazila se nad tím slovem, co rozhodně nepatřilo do jejího slovníku. O sovách nevěděla vůbec nic a něco takového jí bylo úplně cizí. Proto vyhrkla: "Pocit kdeže?" a udiveně vykulila hnědá očka.
Po chvíli narazila na dvě rozkošné sovičky poblíž. "A co tyhle?" ukázala na ně. Vypadaly jako bráška se sestřičkou, byly si moc podobné, a Emilce se líbily obě. Nejradši by si je vzala domů obě dvě - což nemusel být nejhorší nápad, protože pokud ona by jednu měla u sebe a někdo doma tu druhou, mohli by si psát nezávisle na tom, kdo má zrovna sovu - protože by ji měli všichni, chápeme se? Takový nápad se Emily zamlouval. Ale to Gideon byl tady soví odborník, ne ona. Proto raději čekala na jeho názor.

_________________