Flann sice moc nechápal, jak se může holce líbit famfrpál, tuplem takové, co jako holka fakt vypadala, ale neřešil to a dostál svému slovu, že ji doprovodí. Nakonec to nebyla žádná epická výprava skrz území plné nepřátelských kmenů, i když teda museli překročit jistého opilého patrona, a vlastně to skončilo mnohem dřív, než by Flann chtěl, ale možná to tak bylo lepší. Připsat si další rvačku a možné další zranění by dneska nebylo to pravé.
U schodů úslužně zastavil, protože ho o to poprosila, a když se představila, pro změnu málem omdlel on.
„Flann,“ vydechl, vytřeštil oči a doufal, že to na něm v tom přítmí nebude moc poznat, „a určitě, budu se těšit, dobrou noc.“ Ještě jí zamával, ač si z pohádek o rytířích kruhového stolu nepamatoval, že by to třeba sir Gawain dělal, a snažil se co nejvíc usmívat. A jakmile zmizela z dohledu, začal mlátit hlavou o zeď, protože za tu nezdvořilost si to prostě zasloužil. Jak mohl zapomenout představit se, co si teď o něm bude ta princezna myslet?
„Takovej kretén, ježiši já jsem takovej kretén!“
Otřes mozku si tím možná vrátil, ale naštěstí neměl po ruce žehličku, aby se ztrestal dostatečně, tak prostě popadl pytel kečupu a zmizel domů, než dostane řemenem.

_________________

Larry se pobaveně uculil, když John směrem k Mei brouknul, že ví, že přitahuje trable. Lehoučce svou milou dloubnul loktem do boku a zaculil se jako sluníčko. „Takže ty přitahuješ trable?“ popíchnul jí polohlasně veselým tónem a v očích mu přeskočily jiskřičky.
„Jižní Amerika zní taky lákavě, moc rád bych se podíval do Ohňové země,“ přiznal s úsměvem. To byl jeden z jeho cestovatelských snů. „Já vím, Johne, já jen zkrátka necestuju tak často, jako třeba ty,“ vysvětlil potom trošičku váhavě, když ho havraspárský kolejní téměř pokáral. „Občas někam vyrazím, ale to je asi tak všechno. Navíc nemám s kým cestovat a samotného mě to moc nebaví.“ Larry nebyl bůhví jak společenský typ a měl rád svůj klid a soukromí, ale na cestách by uvítal společnost alespoň jednoho člověka. Člověka, se kterým by si rozuměl. Při té myšlence se na chvilku zadíval na Mei a nepřítomně se pousmál. „Austrálie?“ vybafnul potom trošičku šokovaně. Ta ho nikdy nenapadla. „Tam mají strašně jedovatých zvířat,“ zamumlal. Ne že by to kvůli tomu hodlal vzdát, ale bezpečnost cesty byl jeden z faktorů, podle kterých si vybíral výslednou lokalitu. „Austrálie jako taková mě moc neláká, ale Zéland by byl fajn,“ usoudil nakonec s přikývnutím. Všude slýchal o tom, jak úžasná je na Novém Zélandu krajina a jak vstřícní lidé tam žijí.
Když se John rozhodl jejich menší debatní kroužek opustit, Larry se s ním s úsměvem rozloučil a vyprovodil ho pohledem. Potom však očima zabloudil zpátky k Mei a zavrtěl hlavou. „Já se na Mistrovství nechystám, famfrpál mě nikdy moc nezajímal. Až bude hrát Anglie, určitě si seženu lístek, ale Francie a Peru?“ zavrtěl hlavou. Merlinví proč si představoval Peruánce jako staříky v pončech, jak se prohání na podivných pometlech a ohrožují protivníky spíše sami sebou, než potlouky.
Čas utíkal překvapivě rychle, a když se Larry podíval na hodinky, překvapeně zamrkal – nějak se připozdilo. „No, hm, já bych měl jít,“ ozval se a zatěkal pohledem mezi Ebenezarem a Mei. „Nechtěla by ses ještě na chvilku projít?“ brouknul k ní šeptem a pousmál se. Vzápětí položil na stůl peníze za svou i Meinu objednávku, protože byl přece gentleman, a začal se sbírat k odchodu.
Mimo herně:
Omlouvám se za prodlevu, ale podařilo se mi úspěšně přehlédnout Mein post a kdyby do mně sama nekopla, asi bych nenapsala nikdy Shame on me... Příště mě nakopněte hned!

_________________

| +

>>>jeden z pokojů
Jako už obvykle, následován Tantalem, sešel Flavi po rozvrzaném schodišti dolů do lokálu, tentokrát tichého, zřejmě hlavně kvůli Mistrovství světa ve famfrpálu. Dnes měl na sobě sluníčkově žluté kraťasy a bílé tričko, což dle jeho názoru bylo naprosto neutrální oblečení, proti kterému těžko mohl někdo něco říct. Maminka včerejšího večera odjela domů do Porthsmouthu s tím, že se s otcem vrátí ho vyprovodit na vlak, ale do té doby, že tu klidně zvládne zůstat sám. Samozřejmě s několika pravidly, která teď ale rozhodně chlapci těžkou hlavu nedělala. Došel si pro misku oříšků pro sebe i Tantala, no a samozřejmě hrnek teplého kakaa, který se snad díky němu hostinský konečně naučí během prázdnin připravovat. Poté se usadil k jenomu z volných stolů, Tantalos na stůl vedle něho, kde začal pokojně zobat ořechy. Dnes byl nějak podezřele klidný, což chlapce trochu zaráželo. Možná ale sovátor jen dostal rozum. Zadíval se kolem sebe, nic moc zajímavého ale neobjevil. Na jeho sledované pavučině, kterou na stropě pravidelně kontroloval, dnes pavouk neseděl. Hm, a co teď? pomyslel si Flavi líně, protáhl se a vzal si taky jeden oříšek, za což si vysloužil nevraživý pohled vlastní sovy. "co se šklebíš? Nejsou jenom tvoje," ohradil se a pohled Tantalovi opětoval. A pak se zase vrátil k různým dalším myšlenkám. Nejspíš by se mohl dneska vrátit do toho věštecko-astronomického obchodu a zjistit, jak ta žena zjistila jeho jméno. Pokud ho tedy nezjistila věštbou. Hm, i to je způsob ke zjištění. Zatím si ale nebyl jistý, zda tam půjde, nebo někam jinam. Nebo jestli vůbec někam půjde. Mohl by si přinést shora vyšívání, to by nebyl zas tak špatný nápad...
Zatím si ale vychutnával kakao, v očích svůj dokonale zamlžený výraz, a koukal skrz okolní svět do fantastických míst, které zdejší obyvatelé prostě vidět nemohli.

_________________

>>> Domov

"Jestli nás tady někdo přepadne, je to tvoje vina!" Hučí Am stále dokola do Suttona, přičemž neustále rukou uhlazuje jemnou látku světle modrých šatů s bílými květy. "Snad se nebojíš, princezno." Ozve se mírně pobaveným tónem Sutton a vesele si upraví vyhrnuté rukávy bílé košile. "Já? Nikdy. Jen si myslím, že tam bude všechny deptat má úžasná osobnost." Položí si zasněně ruku na srdce a zastaví se před dveřmi kotle, které se o chvíli později prudce otevřou a Am hrdě nakráčí dovnitř s takovým tím vznešeným výrazem, kterým všem kolem naznačuje, že právě do místnosti vstoupila osobnost a kývne hlavou na Suttona, jakože už ty dveře může zavřít. "Děláš si ze mě srandu?" Nadzdvihne nedůvěřivě obočí a poupraví si stříbrnou čelenku s modrými kameny na hrotech, spolu s tím uhladí i tmavě hnědé lokny a povýšeným pohledem přejede osazenstvo. "Hej hej hej hej hej!" Začne Suttona tahat nadšeně za rukáv a několikrát poskočí na místě. "Vidíš ho? Ji? Toho? Tamto to ono!" Vyjekne nadšeně na celý kotel a prudce trhne rukou k dívkochlapci. "Je to holka nebo kluk?!" Pokračuje hlasitě a dál bezstarostně ukazuje na nebohého Flavi. "Tak se zeptej." Pokrčí Sutton lhostejně rameny a už si to šlape ke stolu k dívkochlapci, s milým a lehce omluvným úsměvem. "Máš tady vo-" začne zdvořile, to už se před něj ale nacpe Amarilla a rovnou se nahne přes stůl k dívkochlapci, obličejem skoro narazí do jeho.
"Jasně že tu má volno! Hej, si tam? Vypadá mimo... Jako na Krétu." Zasměje se a zamává chudáčkovi prudce rukou před obličejem.
"Fetu, princezno, říká se na fetu." Opraví ji Sutton se strašně vzdělaným výrazem a opráší si rameno.
"To je jedno. Hele si kluk nebo holka? Vypadáš jako obojí! Jako hoklukla! Já jsem Amarilla. Tak jdeš do těch Badravic?" Upře na něj nadšená očka. "Bradavic." Ozve se jen tak mimochodem na opravu Sutton, ale dál nic neříká. "A to zvíře je tvoje? Ty jo, to je přírodní ta barva vlasů? Suttone, proč nemám taky takovou barvu vlasů! Udělej s tím něco!" Obrátí se na chvíli na svého nejlepšího přítele a pak se zase otočí na dívkochlapce. "A máš strašně hustý řasy! To je nějaký to... kouzlo? Nebo na to používáš nějaký kouzelný udělátko? Taky chci tak hustý řasy! Ale si strašně bledá nebo bledý, chodíš na sluníčko? Já se taky moc neopaluju, četla jsem časáku, že to není moc zdravý, ale jinde jsem zase četla, že být opálená je omlazující a že to ubírá na váze, tak nevím, měli by se dohodnout, že? Ale to oni nemůžou, neměli by pak o čem psát, že mám pravdu?" Zazubí se na Suttona a trochu se od nebožáka odtáhne, takže už to nevypadá, jako že se ho chystá políbit. "Samozřejmě, princezno." Usměje se blonďatý chlapec stále ještě stojící kousek od stolu, načež vytáhne z kožené kabely sytě růžový chlupatý ručníček, nebo spíše menší deku a položí ji tak, aby si Am mohla konečně sednout - ta se ale i s ručníčkem posune těsně vedle Flaviho a zářivě se na něj usměje, přičemž si ho přeměří poheldem jak jen může. "Holka, žlutá ti moc asi nesedí, ztrácí se na tobě. Dle mého názoru," spustí opět o sobě a ruka zase přistane na jejím hrudníčku, "sluší růžová každému," pokračuje za ni Sutton, mezitím co jí nalévá horké kakao do víčka od termosky, "jen se musí vybrat správný odstín. Takže i bledulím jako jsi ty by růžová sedla, ale máma, ona se v tom vyzná, tvrdí, že růžovou může nahradit i červená, ale já s tím nesouhlasím. Červená je sice dobrá, ale jen taková ta sytá, fakt rudá, ne ty červený pokusy co jsou v obchoďáku v poslední době, to je strašný. Ale jinak miluju červenou! Fakt! I růžová je boží, mě sluší hlavně v zimě. A hele si místní? Já ne, to si asi poznal/a. Tohle je teda strašný zapadákov, tenhle Londýn, ale Sutton tvrdí," odmlčí se, aby se mohla nadechnout, "že Londýn je kouzelné město, doslova." Dořekne opět Sutton a posune k Am kakao. Am se napije a pak pohodí vlasy a pokračuje. "Kde jsem to skončila? Jo už vím. No a ta žlutá, ta se mi třeba líbí na snědých lidech, vždycky to tak kouzelně září, jako sluníčko." Vrátí se ještě na chvíli k barvám, načež dá konečně chvíli prostor dívkochlapci, aby promluvil - protože předtím těch příležitostí moc nebylo. "Už jsem říkala, že tohle je Sutton? Umí povlékat peřiny a polštáře, já se do toho vždycky strašně zamotám. Máš rád/ráda citrony? Taky jsou žlutý. Ale já raději pastelovou žlutou než takovou tu sytou a když se to vezme kolem a kolem, slunce je trochu i růžový, všechno je růžový, není to úžasný?" Zasněně si podepře bradu dlaní a několikrát zamrká. "A nepřijde ti, že by to tady měli trochu vymalovat a upravit? Vypadá to tady jako v nějaké díře, že jo?" Obrátí se zase na Suttona a zas to vypadá, že chudák je tady jen proto, aby potvrzoval její teorie. "Musím souhlasit. Dáte si něco k pití?" Zeptá se rovnou a vrhne jeden tázavý pohled na Am a jeden na Flaviho. No, jelikož Am tady nic nezná, vyčká na případnou objednávku dívkochlapce a pak zmizí kamsi objednávat. "Netvrď mi, že jsem jediná, komu to tady přijde strašně ponurý! Navíc ten nábytek a tak, to je jak ze středověku, nemluvě o architektuře celého domu, mělo by to tady jít trochu s dobou, neříkám, že u nás doma nemáme podniky které vypadají středověce, ale je to tam alespoň hezký, tohle je fakt divný." Odfrkne si a nadšeně se zavrtí, přičemž rozpustile strčí chudáčka loktem do žeber. "A teď vážně. Jak to děláš s těmi vlasy?" Nahodí psí očka a divoce na dívkochlapce zamrká, jako by předpokládala, že bude tajemství takových vlasů střežit jako oko v hlavě a že to z něj bude muset dostat obvyklým způsobem "nevinné štěňátko".

| +

Mimo herně:
Fialová je Sutton, na podpisu makám

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

>>> Z příčné (bez postu)
Angvin hned co ráno vstala a hodila na sebe nějaké to oblečení, tedy konkrétně kostkovanou košili a roztrhané džíny, těžko říct, jestli schválně, nebo se tak stalo v průběhu nošení aniž by to bylo plánováno, vyrazila opět na Příčnou. Protože to včera nestihla, dneska si zašla do té sovírny, což v jejím kouzelnickém slangu znamenalo velkoprodejna Mžourov. Připadala si tam jako Alenka v říši divů. Tolik sov na jednom místě ještě nikdy neviděla. Když se u dveří dostatečně vzpamatovala, začala pokukovat po sovách, jejichž většina právě spala. Angvin nakonec odcházela s malou sovičkou na rameni a klíckou v ruce, která byla jenom o něco málo větší, než by byla na křečka kdyby jste ji postavily kolmo. Byl to malý kulíšek nejmenší, Angvin zřejmě nedošlo, že tahle sova unese sotva dopis, ale co už s tím, podle ní byla z těch všech nejhezčí. Cestou zpátky jí, ano, nakonec to prý byla ona, pojmenovala sovičku Leia.
Klícku nechala v pokoji a malinkatá sovička se jí nesla na rameni. Ale jakmile se nějak dočuchala či jinak dozvěděla o oříšcích, vznesla se do vzduchu a přistála na stejném stole co zobal Tantalos. Angvin si objednala nějaký obyčejný čaj a běžela hledat toho svého okřídleného křečka. Nakonec jí našla a čapla jí pěkně pod křidélky, ale pak si uvědomila, že ta další sova je ta samá, co jí prvně v Děravém kotli přistála na hlavě. "Jé, Ahoj Flavi!" Pozdravila chlapce, to už tam ale byla ta strašně ukecaná holka, takže jí možná ani neslyšel. "Ahoj," pozdravila Am Angvin "Tebe jsem tu ještě neviděla..." řekla potom zamyšleně a opět si posadila na rameno Leiu.

Myšlenkami byl zrovna někde u vyšívání kvetoucího růžovýho keře, fakt jako krásně růžovýho, takovýho toho... však vy víte. Vymýšlel nejvhodnější z deseti odstínů růžové bavlnky, kterou měl momentálně doma, který by se netloukl s listově zelenou na zbytku rostlinek... no prostě dokonalá zábava k teplému kakau! Jinými slovy to šlo vyjádřit jednoduše - naprosto ignoroval okolí. Kdo by taky koukal po poněkud uplivaném lokálu, když mu před očima tančily růžové kytičky, no? A zdálo se, jako by se jedna z těch kytiček proměnila v holku a následně se objevila přímo u jeho stolu. No, růžovost a sladkost by odpovídala přesně té výšivce. Ačkoliv, ona by tam plnila spíš funkci Růženky než kytek. Pořádně ukecané Růženky, jak se mělo během následujících minut ukázat. Trochu sebou trhl, když mu začala mávat ručkou před obličejem, a myšlenky na výšivky upadly do pozadí. A pak se rozmluvil asi tolik, jako ještě nikdy - nejspíš proto, že mu daná slečna nedávala moc prostoru upadat do snů.
"Dobrý, já žiju," zazubil se na ni přátelsky, "nemusíš mě křísit!" Pak až mu došlo, co vlastně prohlásila, nebo spíš, co vysvětlil ten druhý, že prohlásila. "Nefetuju." ohradil se, ale pořád se usmíval. Z té holky vyzařovala energie, ačkoliv mu přišla trochu...jiná. Minimálně jiná než všechny děti, co tu zatím potkal. A růžovější. Nebo takhle, ona z ní ta růžová prostě zářila. Což bylo růžově super. "Pokud vím, tak jsem kluk. Ale klidně budu holkokluko---moment jaks to říkala? Znělo to jak kukla," nervózní zasmátí. "Ale moment. Můžou mít kukly pohlaví? Zatraceně, to by mě zajímalo, jak se pozná sameček od kukly. A říká se mu potom kuklák nebo kukloun?" zapolemizoval nahlas, nemyslel si, že zrovna tady před Růženkou by to nějak vadilo. "A jmenuju se Flavius Axel Dustin Eöbergsson. Říkej mi jak se ti zlíbí. Do Bradavic pojedu letos prvně---ty taky? A tvoji rodiče už kouzlí, nebo jsi první originál v rodině?" Samozřejmě musel to jméno zmínit celé, to by přece nebyl on.
Když se ho zeptala na vlasy, už málem vyhrkl něco jako že by je s ní klidně vyměnil. Líbily se mu její vlasy. Jako fakt jo, byly správně princeznovský. Ona se asi vůbec hodně stylizuje do princezničky, napadlo ho.
Otázku na sovu tak trochu v závalu dalších slov přehlédl, zato Tantalos evidentně ne - nakráčel si to přímo před Amarillu a upřel na ni soví pohled, kterým jako by ji vyzýval na soutěž v tom, kdo je větší king. King zírání. Zírání, ve kterým porazil i Flavia.
Pomalu toho otázkování na něj začínalo být moc. "Řasy jsou moje, kouzlit ještě neumím a časopisy nečtu, protože tam píšou většinou samý žvásty. A růžová je nejlepší. Miluju ji. Ale prej ji nemaj nosit kluci, říká matka. Být to na mně, tak všichni a všechno je jenom růžový. A blýskavý."
Jakmile zaslechl, že je odněkud jinud, pochopil, proč se od těch ostatních tak liší. Nejspíš odněkud daleko, kde mluví ale taky anglicky. "Já jsem z něčeho ještě zapadákovitějšího než Londýn. A mám to tady docela rád, ikdyž tahle hospoda zrovna by se mohla trochu uklidit a prosvětlit. " Hlavně ta pavučina támhle na stropě, co mě tu děsí už dva měsíce. BRR. Nemám rád pavouky. Maj moc nohou. "A ty jsi odkud?"Slečna evidentně nepustí svého společníka ani ke slovu, a Flá na jeho nabídku nápoje jen zavrtí hlavou a ukáže na svůj hrníček kakaa. Ztrácí se v tom všem, ale zase je to něco naprosto nového, co ještě nezažil. Jestli tahle holka bude takhle kecat ještě nějakou dobu, asi jí z toho vyschne celá pusa a zadusí se. A já jí křísit nebudu, ani za to, že je růžová.
A pak Flá na chvilku úplně vypul. Ne že by chtěl, ale ono tak trochu samo. Představil si totiž tu situaci, jak by tu Růženka---ehm, Amarilla seděla a mluvila a mluvila, až by jí seschla z mluvení celá pusa. Pak by jako princezna rozhodně nevypadala. Možná jako sesušená princeznička scvrklá hubička. Probralo ho až šťouchnutí do žeber, kdo ví jestli úmyslné.
"No... jsou moje. Přírodní. Teda jako ty vlasy. I barva. Jakože.... já... si s těma vlasama ani moc nedělám, teda myju si je kokosovým šamponem a nějakým superkondicionérem, ale jinak jsou naprosto přírodní. Eh... nikdo se mě na to ještě neptal..." vrátil se nakonec zase k tématu vlasů, spíš proto, že se tam vrátila i ona. A taky proto, že si to jako jedno z mála témat ještě pamatoval.
"Ahoj Angvin," pozdravil pak s úsměvem ještě příchozí slečnu, "Máš fluffy sovu," a jakože fakt hodně fluffy. Ještě na růžovo ji nabarvit a bylo by to dokonalý. Tantalos na chvilku přestane zírat na princezničku Am, a jde zkoumat přiletivšího drobka. Zatím se zdá, že žádný konflikt nehrozí.

| +

Mimo herně:
Pink twins! :3 (aneb experiment s barvou písma....)
A ano, něco je odignorované, protože na takovou smršť Flá není zvyklý

_________________

Dohrávka z 41. herního dne

Zatímco večeřel polévku, sem tam upřel své zelenkavé oči i k ostatním profesorům. Tak se právě stalo, když se Wells zmínil o hvězdách. Pravda byla, že Ebenezar zatím neměl možnost sledovat oblohu z cizí země nebo dokonce kontinentu, a tak mu kolega do mysli trochu vmáčkl myšlenku, proč to nezměnit. Merlinžel, Ebenezar si uvědomoval, že taková cesta musí být drahá a když už se rozhodl nehledět na peníze, naskytla se tu další překážka, která byla mnohem horší než chabá finanční situace. Nemohl opustit Británii, když sestra ležela v nemocnici a každou chvíli se mohl její zdravotní stav změnit. Zhluboka si nepozorovaně povzdechl a sklonil pohled zpět k talíři, ve kterém byl už opravdu pouze zbytek. Vlastně bylo podivné, že ho z ničeho nic tak trápil osud Sorrel, avšak stále to byla sestra, s kterou prožil dětství, a na to nezapomínal. Ani on. Když se poté John zvedl, Ebenezar k němu zvedl bezděčně pohled a nepatrně přikývl. "Na shledanou, pane kolego," doprovodil Wellse pohledem až ke dveřím, než si vložil do úst další lžíci polévky. Uvědomoval si, že teď byl u stolu trochu navíc, stihl si totiž moc dobře všimnout těch nenápadných pohledů, které na sebe Mei s Lawrencem vrhali. V duchu se nad tím musel znechuceně ušklíbnout, protože tohle se spíš podobalo vyšším ročníků v Bradavicích, nad čímž se znechuceně šklebil i navenek, ne pouze v duchu, ale ve vší slušnosti a i nějakém tom respektu k nim se tvářil naprosto hloupě a nevšímavě, jako by nic takového nepostřel. Neměl důvod pozastavovat se nad takovou věci. Žili vlastní život, oni se mu do toho jeho také nemíchali. Naštěstí. "Ne," odpověděl k otázce ohledně mistrovství znovu jednoslovně, jako by o žádnou konverzaci ani nestál, a to se Mei tak snažila. On to ale nepostřehl nebo možná ano, ale zkrátka nechtěl mluvit o svých plánech do budoucna, protože vlastně ani žádné pořádně neměl. Možná měl panickou hrůzu z toho, že když odpoví ve větě, řekne tím více, než by chtěl a odhalí tím část sebe sama. Netoužil potom, aby ostatní po něm toho tolik věděli. Anebo to bylo zkrátka tím, že měl podrážděnou a vrtkavou náladu kvůli své sestře. Sám netušil, co bude pravým důvodem.
Když dovečeřel a odsunul od sebe prázdný talíř, vypil i skleničku džusu a zaplatil hospodskému současně s Lawrencem, který očividně platil i za Mei. Nebýt Ebenezarovy zvláštní nálady, mladý profesor by se dočkal asi pořádného slovního rýpnutí. "Nechtěl byste pozvat i mě, pane kolego?" Bez okolků se nad tím ušklíbl, na půl pobaveně a na půl sarkasticky, než se i on zvedl. "Uvidíme se ve škole, tak na shledanou," přikývl oběma s vážnou tváří, než se nahrbil v zádech a potemnělým pohledem se podíval po lokále, než pomalým krokem zamířil ven z Děravého kotle. Měl v plánu jít do toho knihkupectví...

>>

_________________

| +

Mávne rukou a rozesměje se. "Mě to taky znělo jako kukla. Víš, kukla vlastně nemůže bejt sameček, vlastně ani samička, víš, protože to je stádium života hmyzu, pokud si dobře pamatuju, nedával si ve škole pozor? Přirovnala bych to k době, kdy jsou všechny děti stejně buclaté a divné než se z nich vyklube něco víc." Uculí se. Poté, co zaslechne celé jeho jméno, padne jí mírně čelist dolů. "Já jsem druhým jménem Sadie. Hardingová." Dodá s maximální hrdostí a probodne ho mírně varovným pohledem, jako by očekávala, že bude vědět, kdo je - a to i přes to, že chlapec očividně americké národnosti není. Prudce se otočí na Suttona. "Proč nemám taky tři jména?" Zeptá se Suttona a několikrát zamrká, pohled blonďatého chlapce změkne jako rozmáčená buchta a nakrčí mírně obočí. Dlaně opře o její ramena a usměje se na Flaviho. "Víš, princezno, když dáš otci vědět, určitě ti třetí jméno zařídí." Ujistí ji a povzbudivě stiskne ramena, což Am dokonale uklidní a zase vrátí do veselé nálady, ze které maličko vypadla. "Fajn. Takže Flavius. Flavoušek. Flavík. F. Ef. Fí? Flav. Lavflav? Falav... Něco vymyslím." Zazubí se na něj. "My oba. V mojí rodině jsem jediná, ale jeho máma určitě kouzlit umí. Nebo možná babička. To mi moc táta říct nechtěl. Ty si taky první v rodině? Podle mě je to hustý, když úplně obyčejný člověk dostane takovýhle schopnosti, nemůžu se dočkat až se naučím přebarvit si všechny poníky na barvy duhy! Budu mít duhovou stáj, že to je úžasný!" Zakloní hlavu aby viděla na Suttona, který nadšeně přikývne, načež hodí jeden rozjařený pohled na Flaviho a zatleská. Pak se zase nakloní strašně blízko k Flavimu, našpulí rtíky, naštěstí kvůli momentální nespokojenosti a ne proto, že by mu chtěla vážně dát pusu. "Proč na mě tvoje sova zírá? Ne že by mi to vadilo, ale proč tak zírá? Ona mi rozumí? To je nějaká začarovaná sova? Má schopnosti? Nebo zírá jen proto, že jsem tak úžasná?" Nadzdvihne tázavě obočí a pro změnu se zadívá na sovu, ale moc dlouho ji to nevydrží.

"Blázníš? Růžová by se k tobě hodila víc než žlutá. Nebýt tohle veřejný místo, hned bych ti tu žlutou spoušť zabavila! No že je strašný nutit ho nosit žlutou když se k němu nehodí, že jo?" Obrátí se opět na Suttona, který zase horlivě zakýve hlavou a pak se vydá tedy pro to pití. O chvíli později se vrátí s dýňovou šťávou a položí ji poblíž Am, která se toho okamžitě ujme a vykulí oči plné úžasu na Flaviho. "Víš co to je? Jak to chutná? Je to dobrý? Slyšela sem, že kouzelníci mají divný vkus na pití, docela mě to udivuje, třeba tuhle věc jsem doma nikde neviděla." Zazubí se na něj a trochu se napije, načež se zašklebí a s odporem ve tváři odstrčí dýňovou šťávu, ani nedá Flavimu možnost odpovědět, jestli je to dobrý. "Chutná to jako rozemletí červi. Ne že bych je někdy zkoušela, ale chápeš, prostě sem si to vybavila, teda, je to fakt hnus. Ani se nedivím, nic tak divnýho nemůže být dobrý, ne že by mi divný věci vadily, třeba ty si divnej až moc a vůbec mi to nevadí, ale chápeš, je to... Br. Nevadí. Málem bych zapomněla. My jsme z New Yorku, ale jeho babička tady v Londýně bydlí, tak než se pojede do těch Bradavic, bydlíme tady. Jo, zlatej New Yorku, platinovej Manhattan, fakt. Byl si někdy v Americe? V USA? Nebo si nikdy nevytáhnul paty z týhle ďuzny světa?" Nadzdvihne vesele obočí.
Ve chvíli, kdy se zjeví neznámá dívka, Sutton, který do té doby už zase seděl, vystřelí na nohy a nesedne si do chvíle, než se neznámá posadí - jinak ale kromě veselého úsměvu a občasného zírání mlčí. "Nazdar, uhm." Přeměří si dívku nedůvěřivým pohledem a mírně nakrčí nos, střelíc k Suttonovi bezradným pohledem. "Zdravím. Máš krásnou sovu. Jak se jmenuje?" Usměje se Sutton na neznámou a otočí se více k ní. "Taky letos míříš poprvé do Bradavic?" Dodá s milým úsměvem, na což Am reaguje jen tichým odfrknutím a protočením očí. Holt když se jí někdo hned na první pohled nezamlouvá, raději se dotyčné osoby ujme Sutton, než aby do ní Am ryla svými blbými vtípky. Takže tak. Navíc se může Am mýlit a neznámá může být ve skutečnosti milá osůbka, kdo ví, že? Rozhodně na tom není nic nepřátelského.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

Zase někdo moc růžovej Pomyslela si poněkud otrávěně. Růžová byla zřejmě letos v kurzu, ještě že ona na módu zas tolik nehledí, jinak by sem napochodovala v "slaďoušše růšovoušké". Naštěstí ona nejradši modrou. Taky nevypadala vůči Amarille zrovna nepřátelská, ale jistě by ty sympatie k ní mohly být i větší, nechávala si jistou rezervu. "Leia, jmenuje se Leia" Mluvila k Suttonovi, samozřejmě, když se tedy dívka neozývala, ale byla slušnost se alespoň představit. "Jsem Angvin, těší mě." řekla do mezírky ve které Sutton ještě nepromluvil k ní podruhé. "Jo, jo, prvně." řekla potom ještě a zase si posadila na rameno malou sovičku, která si to zase pochodovala k Tantalovi. Až teď jí začínalo docházet, jakým způsobem bude Leia nosit třeba balíčky. No asi špatně, každopádně, třeba je silnější, než se zdá. Nebo hold půjde po svých, ale to si mohla koupit kočku. Ale možná vyroste... míhalo se jí hlavou.

Wow, ta Růženka má vážně pusu, co vykonává mluvící perpetum mobile, pomyslel si, zatímco Am vysvětlovala věci ohledně kukly a nemožnosti jejího pohlaví a následně se zamýšlela nad jménem. Ne že by teda věděl, co to to perpetum mobile vlastně je, ale tatínek to označení používal, když něco nepřestávalo. A to Amarilla rozhodně nepřestávala. Teda jako mluvit. Taovou vyřídilku ještě u nikoho neviděl... a upřímně, začínalo být vážně těžké udržet pozornost na tom, co říká. Ale aspoň nebyla nudná. Nikdy mu nevadili tišší lidé, vážně ne. Vlastně je obvykle měl mnohem radši. Jenže Amarilla byla holt výjimka, potvrzující pravidlo. I přesto, že mu přišla jako nesnesitelně rozmazlenej fracek, jí prostě nemohl nemít rád. Řekla, že mi sluší růžová! radoval se, a už vymýšlel, jak ji nějak nenásilně přinutit, aby to přinutila pochopit jeho rodiče. Zvlášť, pokud byla z nějaké ultramocné rodiny. A tvářila se, že je, přece jenom, kdo jinej by měl vlastní stáj na obarvování, hm? "No, vlastně, moji rodiče jsou oba kouzelníci," pokrčil rameny, "ale žijí úplně bez kouzel - no chápeš to? Já se dověděl, že jsem po nich, až nedávno... Takže je to jako bych nikoho kouzlícího v rodině neměl... je to složitý." Těžko něco vysvětlovat někomu, kdo to stejně neposlouchá, teda pravděpodobně, ale Flá i tak cítil potřebu to aspoň trochu osvětlit. Zatím ale tahle dívka byla jediná, co mudlovský původ považovala za výhodu nebo tak nějak. Aspoň tak vypadala. A i kdyby ne, asi by se stejně tvářila jako že je dokonalost sama. "Konečně někdo, kdo se mnou ohledně růžový souhlasí!" zatleskal radostně a div holku samým štěstím neobejmul - což neudělal asi jen proto, že by si tím nejspíš převrhl zbytek kakaa.
"Je to on," poznamenal na adresu Tantala, který pořád zíral přímo na Princeznu Kecalku, "jmenuje se Tantalos. A asi se mu líbíš nebo co," dodal ještě se zazubením. "Je to tak trochu kašpárek, ale jinak není nějak začarovanej... myslím. Jen cvičenej na nošení dopisů. A má rád hezký lidi," ačkoliv si z lidí obvykle nepěkně vystřelí, samozřejmě ten konec neřekl nahlas, nechtěl aby mu Tantala zneškodnil dívčin bodyguard---ehm, kamarád jen proto, že by si jí třeba sedl na hlavu nebo tak. A doufal, že to sova neudělá. Tantalos byl ale tak zaujatý nyní příchozí menší sovou, že nechal Am na chvíli úplně na pokoji a začal zírat na ni.
"To je myslím dýňová šťáva," osvětlil Flá záhadu nápoje a už chtěl dodat, aby dávala pozor, že jemu tedy zrovna dvakrát nechutná, ale ona na to evidentně už přišla sama."kakao je lepší," poznamenal jen ještě předtím, než spustila své stanovisko.
Čímž se dostal myšlenkami k babičce Marte, hodinám vyšívání a hrnkům domácího kakaa. Kdybys to viděla, babi, tak bys... well, asi bys Am ušila šaty, jak tě znám. A nebo bys mi s nima pomohla... A už to jelo, vnitřní dialog s imaginární bábinkou. Probral se až na otázku, zda někdy byl v Americe, což vlastně znamenalo, že hodnocení dýňové šťávy tak trochu vypustil. "Ne, nebyl, ale chtěl bych se tam podívat. Jednou," odpověděl, "zato ale často bývám v Norsku. U babičky. Na vesnici. V přírodě. Je to fajn, když chce člověk vypnout svět - jen...tam teda civilizace není skoro žádná, no. Ale vůbec to nevadí." Na babiččin domeček v Norsku nedal dopustit. To místo pro něj bylo prostě kouzelným útočištěm, kam se nesmírně rád vracel, a i kdyby se to lidem nelíbilo, tak co. Jemu ano. Pokud teda zrovna nebyla bouřka, brr.

"Angvin, je super, že máš sovu," pronesl ještě s upřímným úsměvem k Ang, ačkoliv měl pocit, že je už brutálně vymluvený z Amarilly, a docela se divil, že jemu neseschla pusa na rozinku, "to si budem moct třeba psát nebo tak. Jako říkala Gweeny," a přidal zazubení. Mezitím však jeho vlastní sovu asi všechno přestalo bavit, neboť dozobal oříšky, vznesl se a odletěl otevřeným oknem hostince ven.

_________________