Název: Srpnová smetánka
Místo: Letní sídlo rodu Lockheartů
Čas: Blíže neurčený srpnový den
Účastníci: Čistokrevní kouzelníci (spíše starší - přibližný limit je stanoven na osm osob kvůli kapacitě/přehlednosti, NPC vítáni)
Info: Jde o večírek čistokrevných kouzelnických rodin ve smyslu "aristokracie" - smlouvání sňatků dětí v režii hlav významných i méně významných rodů, intriky, vzájemná upjatost, navazovaná spojenectví i dávná nevraživost. Zkrátka vážná věc, která by mohla ovlivnit dokonce i budoucnost (brzkých) absolventů...

Popis místa: Čest pořádání jednoho z letošních večírků čistokrevných rodin připadla Lockheartovým, takže jejich letní sídlo se během týdne proměnilo z pomalu chátrajícího pradávného sídla v odraz nakrátko obnovené slávy a bohatství.
K typicky anglickému sídlu z šedých kamenů, břečťanu a pečlivě udržovaného zeleného trávníku a zahrad vede příjezdová cesta, která navazuje v procházkový okruh napříč rozlehlými pozemky. Sídlo se nachází poměrně daleko od civilizace, na anglickém venkově, a kromě toho, že se může pyšnit východním a západním křídlem, k němu zezadu navazuje ještě konírna, kde sice moc koní nezbylo, ovšem přes rok se o ně vždy stará mudla z nedaleké vísky.
Interiéry byly pečlivě uklizeny, zameteny, vydrhnuty a oprášeny, takže světlo pronikající okny nyní odhaluje vkusně zařízené pokoje a především - obrovský taneční sál, který pro příležitost večírku osvětlují staromódní, ale tradiční vznášející se svíce. Najdete tu stoly s občerstvením (domácí kuchyně, i když ne paní domu) i posezení, ale to se od nikoho moc nečeká. Symbolem večera je totiž tanec a čilé hovory.
Venkovní prostory nabízejí klid od živé hudby a šumění hlasů - je tu obrovská zahrada připomínající labyrint, jezírko a anglický park.

Lockheartovi: V současné době už ne příliš významná rodina, nicméně s dlouholetou tradicí, hrdostí a dosud přežívajícím nezanedbatelným majetkem. Díky bývalé slávě a bohatství je uznávají hlavně konzervativní kouzelnické rodiny, ale pravdou je, že u jiných rodin mají naopak úcty a respektu velmi málo už jen kvůli tomu, že brzy vymřou.

Další podstatné info o svých rodinách by měli dodat sami účastníci v prvních příspěvcích "pod čarou".

Blížila se pátá hodina a první rodiny se začínaly přemisťovat v různých vzdálenostech před vstupní brankou, jak velela prastará slušnost ctění cizího pozemku.
Lysandra se tvářila neutrálně, což na večírku znamenalo otráveně. Okázale ignorovala matku, která jí oknem popuzeně naznačila, aby nasadila úsměv. Lysandře ztuhle cukl koutek úst a zase spadl. Stačilo jí, že se jí přibližně před hodinou matka opět snažila cpát do šatníku a hůlkou se jí na rovných, sežehlených vlasech snažila vykouzlit vlny a naaranžovat tam mašličku, což se jí nepovedlo.
Lysandra ji vyšťouchala ze svého pokoje, zavřela za sebou dveře, zamkla a s tíživým pocitem, že se nemůže vyvléct, si vybrala černé šaty. Neutrální a stejně posmutnělé, jak si připadala ona. Nemohla se dočkat posledního roku v Bradavicích a zároveň se bála toho, co se stane, až i ten bude pryč.

Teď čekala s rukama složenýma na sukni před hlavním vchodem na schodech, aby osobně přivítala hosty - jako nějaký dveřník... Ale bylo to tradiční. Rodiče ji samozřejmě chtěli vystavit jako nepřehlédnutelnou ozdobu zahrady. Lysandra měla chuť vykouzlit plameňáka a postavit ho na schody místo sebe.
Otec a matka čekali na hosty uvnitř a věnovali se hlavně přípitkům a uzobávání drobných jednohubek. Lysandra odmítla jakkoli přispět k téhle maškarádě vlastním pečením. S naoko nekonečnou trpělivostí a strohostí čekala, až se cháska nacpe dovnitř ke stolům, a aspoň trochu doufala, že se objeví někdo známý, koho nemá potřebu vraždit pohledem, nebo rovnou zabít, protože to bylo asi to nejbližší, co si dokázala za celou dobu studia vytvořit jako synonymum k "příteli".

_________________

S tichoučkým zaševelením vzduchu se před brankou sídla Lockheartů objevili Kingovi v celé sestavě, kromě nejmladšího Thea, který byl ponechán chůvě. Gloria na sobě měla lehce provokativní černý model s holými zády, Ivaine zase temně rudé šaty s rafinovaným výstřihem, Serenity si vybrala jednoduché světle modré šaty pošité kamínky a jejich matka se blýskla ve zlaté róbě s šálem. Charles se pyšnil půlnočně modrým oblekem s motýlkem a otec s Jaydenem měli klasický černý oblek s černou kravatou, přes který měl otec přehozený draze vypadající hábit.
"Vypadá to, že se tu někdo pokouší o návrat do minulosti," protáhla Jordan k manželovým uším a sotva znatelně se pousmála. Kdepak, Lockheartovi by musela považovat za blázny, pokud opravdu věřili, že jim tohle divadýlko někdo spolkne. Ale za dobré provdání jejich jediné dcery jim to rozhodně stálo a Jordan už se nemohla dočkat na všechny ty intriky a nabídky za zavřenými dveřmi. Milovala večírky smetánky! Gerald se na ni mile usmál, i když se jeho oči nesmály vůbec, a nabídl jí ramě.
"Můžeme?" zeptal se svým hlubokým hlasem a zadíval se na všechny své potomky pohledem, který dával jasně najevo, že od nich očekává pouze to nejlepší.
V tom okamžiku se kousek vedle nich objevila Adeline Fultonová v decentních ale impozantních černých šatech, kterou za rámě vedl její syn Wynne, v tmavě šedém obleku s tmavě zeleným lesklým motýlkem a fešácky ulízlými vlasy.
"Och, Adeline, tebe jsme dlouho neviděli. Je u vás všechno v pořádku?" usmála se na pani Fultonovou Jordan a lehce jí přikývla na pozdrav. "Jordan, Geralde," opětovala pozdrav ve stejném, hraně přívětivém stylu Adeline a pan King jí náznakem políbil hřbet ruky. "Všechno je v naprostém pořádku, netřeba se o mě strachovat," dodala a vyměnily si s Jordan umělé společenské úsměvy. Nikdy se neměly příliš v lásce a pokud možno se sobě vyhýbaly, ovšem toto byl jeden z těch večírků, na které bylo prakticky nutné se dostavit.
"Nuže?" vybídl Gerald všechny s úsměvem a spolu s Jordan vyrazili v čele. Za nimi kráčela Gloria zavěšená do Charlese, následována Jaydenem, který si vedl zbylé dvě sestry, a za ním pak šla Adeline Fultonová s Wynneem. Chlapci si vyměnili přátelské zašklebení, ale pak se začali tvářit opět vážně, přesně jak to bylo žádáno.
"Dobrý podvečer," pozdravil pan King Lysandru vítající hosty a věnoval jí letmý úsměv. Ostatní členové rodiny buď lehce kývli na pozdrav nebo udělali pukrle, vše striktně společensky korektní. Jordan na dívku pohlédla s neutrálním výrazem, ale jiskřícíma zkoumavýma a hodnotícíma očima, z čehož jí mohl přeběhnout mráz po zádech, pokud si toho všimla.
"Hned jsme u tebe!" zašeptal Lysandře Wynne a široce se na ni zazubil, za což si vysloužil shovívavý úsměv od matky, která se na bělovlásku mile a upřímně usmála, a pak pokračovali dovnitř, přivítat se s hostiteli.
Uvnitř se Kingovi a Fultonovi přivítali s ostatními rodinami, co již stihly dorazit, představili jim své potomky, a ti pak byli propuštěni do éteru. Prozatím. Jayden s Wynneem se šviháckým krokem vrátili na schody za Lysandrou a stoupli si vedle ní, aby nepřekáželi nově příchozím, tváříc se způsobile.
"Ty ses nám ale vyšvihla!" prohlásil Jay, "Dostalas už od někoho dýško?" dodal Wynne a oba se na ni lišácky culili. "Ale sluší ti to, vážně. Třeba se vašim podaří najít ti ženicha," pokračoval Jayden a oba chlapci měli co dělat, aby zadrželi smích. Jayden to ve skutečnosti nemyslel nijak zle, ale byl připraven rychle uskočit stranou, kdyby se k němu snad měla řítit Lysandřina ruka nebo noha.

---

---

Kingovi: Rod s hluboko sahajícími kořeny, nepřeberným bohatstvím a konexemi na těch nejvyšších místech. Gerald King spolupracuje s britským ministerským předsedou. Ve společnosti jsou velmi uznávaní a také se podle toho chovají - jakékoli skandály či nesrovnalosti jsou pečlivě zameteny pod koberec a nic nepronikne ven, takže jsou skoro bez poskvrnky. Sňatky berou čistě obchodně a Gerald dbá na to, aby jeho děti byly samostatné a dostatečně ambiciózní, takže je do sňatků nehnal. S novým vývojem situace v kouzelnickém světě však hodlá rodinnou sňatkovou politiku urychlit.

Fultonovi: Nepříliš významná čistokrevně kouzelnická rodina - Adeline pochází z vymírajícího rodu, který pomalu ale jistě ztrácí na slávě a majetku. Přivdáním do rodu Fultonů své rodině přilepšila, ale po smrti jejího manžela se na ni většina smetánky kouká skrz prsty. Ona sama se o společenskou politiku příliš nezajímá, ale dbá na to, aby pro své děti zachovala rodinné bohatství.

_________________

Pět minut po páté hodině se Van Helmontovi přemístili před branku sídla, kde se dnešní večer pořádal večírek čistokrevných. Většinou s dochvilností neměli problém, avšak dnes se nepatrně zdrželi kvůli Walterovi, kterého pro změnu zdržela malá dcerka, která protestovala s odchodem rodičů. Občas ta malá rozmazlená princezna začínala všem přerůstat přes hlavu, ale o tom se nemluvilo, ač si to všichni moc dobře uvědomovali. Teď už ale procházeli vstupní bránou, tváře se vážně s úctou a respektem v očích, když stáčeli své oči k sídlu Lockheartů. Zdálo se, že Van Helmontovi přicestovali z minulého století a ne ze svého sídla nedaleko Londýna. Všichni byli oblečeni ve staromódních oblecích, muži s narostlými kotletami. Úplně ve předu kráčel Demarcus se svou ženou Suzanne a až za nimi byli seřazení ostatní. Demarcus byl oblečen v černém smokingu, pod kterým měl světle modrou vestičku a bílou košili se zvednutým límcem, který držela pečlivě uvázaná vázanka. Na hlavě měl cylindr, z pod kterého mu vyčnívalo pár tmavých vlasů, a v levé ruce svíral černou dřevěnou hůl.
Za svým bratrem kráčel Kennethův otec, Walter, ve stříbrném obleku a po boku své ženy, která byla oblečená v šedivých, dlouhých šatech. A až za nimi šel osamocen Kenneth, tváře se trochu zamyšleně a nepřítomně. Po chvíli srovnal krok se svou macechou, která na něho krátce pohlédla, než opět hrdě vystrčila svou bradu a zahleděla se k blížícímu sídlu. Ani Kenneth nevybočoval ze stylu, kterým se rodina Van Helmontova prezentovala. Byl oblečen v luxusním černém obleku, rovněž s cylindrem na hlavě, který při příchodu k sídlu smekl. Pod zdobeným sakem měl černou vestičku i košili.

Když došli až k otevřeným dveřím, u kterých postávala Lysandra, Demarcovi se na tváři mihl náznak úsměvu. "Rád vás opět vidím, slečno Lockheartová," přikývl už znovu s vážnou tváři a pokud mu to dívka dovolila, naznačil lehké políbení na hřbet dlaně, kterou uchopil do svých prstů ve zdvořilém a gentlemanském gestu. Suzanne a Amelinda se s Lysandrou pouze zdvořile pozdravily a až Walter následoval Demarcova příkladu, poté přišla řada i na Kennetha. "Lysandro," promluvil trochu odměřeně a pohlédl na dívku, protože oba věděli, že nebýt takové události, asi by nic takového v životě neudělal, ale pokud tomu nezabránila - ať už jakýmkoli způsobem, i on naznačil letmé políbení na její dlaň a podal dívce kytici složenou ze třech bílých Lilií, což bylo u Van Helmontových zvykem, když někam přicházeli. Lilie k nim zkrátka neodmyslitelně patřila. "Ta černá ti sluší," dodal s upřeným pohledem do jejích očí a, než se stačil otočit ke svým rodičům a strýci s tetou, stihl Lysandře věnovat i menší pousmání, protože si dokázal představit, jak se v takové situaci akorát cítila. Pak už se vydal za ostatními, až se ztratil v útrobách sídla. S Jaydenem a Wynnem, kteří mířili za Lysandrou zpět ke vchodu, se pravděpodobně minuli, protože když Van Helmontovi vstoupili velkého sálu, zahlédli Kingovi i Fultovonovi, ale onu pověstnou dvojku ne.
"Buď tak laskav a začni se tvářit normálně, Kennethe," sykla k němu Amelinda, když si povšimla zvláštního stínu na chlapcově tváři, a počastovala ho varovným pohledem, který naznačoval, že se od něho očekává perfektní chování. Jako kdyby právě Kennethovi tohle musela připomínat... ale ona si pokaždé našla záminku mu něco vytknout nebo mu vynadat, na to už si zvykl. Otupěle k ní na okamžik stočil zrak a zamračil se mnohem více. "Pokud dovolíš, já budu rozhodovat o tom, jak se budu tvářit," vyklouzlo mu z úst, než si stihl uvědomit, co přesně říká, a tak důsledkem bylo, že během několika vteřin na něho hleděl Walter přísným a varovným pohledem. "Omlouvám se," sykl polohlasem ke své nevlastní matce, které se na tváři rozlil úsměv zadostiučinění a už se vydala směrem k Lockheartovými, s kterými se chtěla pozdravit. Kenneth se za celou svou rodinou držel kousek dál. Trvalo to pár vteřin, než nasadil svou obvyklou usměvavou a laskavou tvář, která se ho na delší chvíli držela. Demarcus s Walterem a ostatními už byli o Lockheartocýh, aby se s dle slušnosti nimi přivítali.

"Evandere," přistoupil Demarcus k dospělému kouzelníkovi a zlehka se pousmál s mírnou prozíravostí v očích, tisknouce mu pevně pravou ruku. "Přijmi od nás malou pozornost prosím. Je archivní," pousmál se, když muži vtiskl do rukou lahev kvalitního a velmi starého vína. Mezitím Walter předával květinu - tři bílé lilie Mallory Lockheartové. "Dnes vám to opravdu sluší, madam. Ani nevíte, jakou radost mi udělalo, když nám přišla pozvánka. Už, když jsem tu byl poprvé, tak to tu na mě zapůsobilo," pousmál se a rozhlédl se po velkém sále, kam přicházeli noví a noví hosté. "A že to bylo opravdu dávno," dodal Walter s rozjařeným pohledem a pousmál se, zatímco ho vlastní žena sledovala ze vzdálenosti dvou metrů velmi bedlivým pohledem.
"Nebudeme vás rušit, určitě se budete chtít přivítat i s ostatními, nicméně doufám, že si naleznete volnou chvíli, abychom si mohli popovídat," vstoupil do toho z ničeho nic Demarcus, mluvě k manželům Lockheratovým, a věnoval oběma menší úsměv, než se stočil k Walterovi, s kterým proběhla krátká mimoslovní - oční domluva, což u nich byly možné rozpoznat pouze jejich ženy.

---

---

---

Uznávaná a významná rodina, která se drží v popředí britských čistokrevných rodů. Těžko říci, zda si své postavení vydobyla svým perfektně diplomatickým a zdvořilým chováním nebo měla pouze v rodině tak schopné lidi, kteří dokázali využít daných okolností. Ani této rodině nechybí dlouhá historie, bohatství a pověst vznešených kouzelníků. V mnoha ohledech se ale od ostatních normálních čistokrevných rodů liší, což u některých vyvolává pohoršení a u dalších zase uznání. Van Helmontovi lze těžko přehlédnout kvůli vysokému vzrůstu všech členů, avšak i svým netypickým chováním na sobě dokážou udržet pozornost ostatních. Často se mezi ostatními říká, že Van Helmontovi se zasekli v čase. Chováním, způsobem života – což vědí především ti, kteří už navštívili sídlo Helmont – a občas i stylem oblékání se hodí spíše do devatenáctého století, respektive k nim sedí Viktoriánské období. Drží se svých pevných zásad a cítí náklonnost spíše ke starým a uznávaným rodům, kteří si uznání zaslouží. Nedá se říci, že by se s někým někdy dostali do vyloženého sporu, protože v případě Van Helmontových se něco takového zdá skoro nemožné, vzhledem k tomu, že navenek se zdají být nekonfliktní rodinou. Snaží se udržovat si nad věcmi nadhled, čímž pečlivě střeží své soukromí a osobní život. Málokdo může nakouknout za oponu velkého kolosu, jenž na první pohled nemá jedinou chybičku. Všichni ale ví, že zdání často klame. Těžko se může předpokládat, že se od této rodiny dočkáte nějaké špatnosti, protože se o nich už odjakživa říká, že jsou čistí jako lilie – kterou díky tomu mají také v erbu, což je důkaz toho, že toto přirovnání se k nim řadí už od samotných začátků. Samozřejmě se v rodině vyskytlo pár kouzelníku, kteří do konceptu Van Helmontových nezapadali, ale momentální generace je výkvětem pouze toho dobrého, což ztvrzuje i gentlemanské a dobrosrdečné chování všech pokračovatelů rodu.

_________________

| +

Přesně sedm minut - sedmička je koneckonců magické číslo - před pátou hodinou se na příjezdové cestě několik metrů před vchodem objevila semknutá a přenášecí nemocí naprosto nedotknutá rodina Morganů - kromě nejmladší Alistair, která si udělala výlet k babičce z otcovi strany. Ještě letmá úprava šatů a účesu, a vydali se k Lysandře - Ylva v elegantních tmavomodrých šatech s vlasy vyčesanými do vysokého drdolu zavěšená do svého muže v tmavém obleku s modrou kravatou, Isabel v zlato-bílými šaty, obarvené blonďaté vlasy splývající na záda s Jonathanem v rovněž černém obleku se zlatou kravatou, a za nimi Mallory, nemajíce se do koho zavěsit, v bledých zelenomodrých šatech, na hlavě dokonale upravený drdol. Bez sebemenšího zaváhání balancovala na stříbrných botách na podpatku - jinou chůzi jako by ani neznala.
"Slečno." Alexander naznačil políbení ručky spanilé Sněhovlásky, stejně tak i mladší Morgan - ten si k tomu dovolil i menší rozverný úsměv. Jen v mezích slušnosti, samozřejmě.
Mall přátelsky kývla, zatímco Isa sluníčkově řekla: "Ahoj, Lys."
Zatímco Jonathan s rodiči zamířil do sálu, kde se vmísil mezi mladé čarodějky, sestry zůstaly poblíž Lysandry - kde se jim také dostalo té cti vidět pana Jaydena i s jeho pravou rukou, Wynnem.
"Ahoj kluci, jak se máte?" začala okamžitě konverzovat Isabel.
"Zdravím." Mallory nasadila společenský úsměv a pohlédla na Wynnea. Na tenhle večírek se u nich doma připravovali celý rok, takže přesně věděla, jak se chovat, tvářit, co říkat. Byla dokonale připravená, a tak nepocítila ani osten nervozity.

Nejstarší Morganovy si to namířili k pořadatelům. "Evandere, Mallory." řekl s úsměvem na rtech Alexander, dámě líbajíc spanilou ručku. Ylva se vytasila s okouzlujícím úsměvem a distingovaně pokývla hlavou. Hlava rodiny mezitím předala Evanderovi láhev šampaňského - byla to prostě téměř nutnost, přinést láhev něčeho dobrého. "Moc jsme se sem těšili. Máte tu opravdu překrásnou výzdobu." ozvala se Ylva a uznale pohlédla na paní domu. Večírek plný intrik se mohl rozběhnout.

---

Zámožná a uznávaná rodina s tradicemi a rodokmenem, jejíž členové se za svou reputaci nemusí stydět. Dlouhá řada ministerských pracovníků zastávajících vysoké posty také mluví za sebe - Morganovic rodina se pyšní sněhobílým rejstříkem a bezskandálním soužitím obchodně sezdaných čistokrevných kouzelníků.
K jejich pověsti neodmyslitelně patří sklony přehánět a tak trochu bájit co se týče jejich rodokmenu. Tyto povídačky se ale obecně považují za dobrý vtip a zpestření různých večírků.
Všechny ratolesti jsou dokonale připravené na svůj těžký čistokrevný úděl, takže sňatky z rozumu berou jako součást života, které se prostě nedá vyhnout, a nijak zvlášť je to netrápí.
Muži jsou vedeni k gentlemanstvía ženy k distingovanému jednání, ať se jedná o čajový dýchánek či návštěvu obyčejného hostince.
Morganové ale nejsou oblíbeni u všech rodů - vedou otevřené nepřátelství s třemi francouzskými rody, ačkoli s britskou smetánkou vždy vycházeli velmi dobře.

_________________

Tilneyovi se přemístili kousek dál od vstupní branky sídla Lockheartových, a čítali přesně čtyři kusy. Pan Tilney měl na sobě kromě společenského hábitu dobře padnoucí černý oblek s šedě stříbřitou brokátovou vestou, tvářil se co nejvíc neutrálně a neustále pokukoval po stříbrných kapesních hodinkách, aby náhodou nepřišli pozdě nebo příliš brzo. Ani jedno totiž neměla hlava rodiny v plánu. Zkontroloval pohledem svou ženu, která k němu ve své stříbřité róbě dokonale ladila, a pak přesunul pohled na své dva potomky. Patrick se pokoušel odtáhnout kravatu od krku, protože ho škrtila, ale jinak vypadal v obleku důstojně, ostatně jak se na mladého čistokrevného kouzelníka slušelo. Sice neměl ještě zrovna věk na ženění, ale Richard byl přesvědčený o tom, že čím dříve se jejich syn dostane do povědomí ostatních, tím lépe. Georgiana byla oproti bratrovi poněkud nesvá, ačkoliv se snažila udržovat zdání, že je povznesená nad jakoukoliv sňatkovou šarádu, která se tu dnes odehraje. Její šaty měly temně zelenou barvu a Patrick se jejímu výběru nemístně poškleboval – mrzimorka v rouše hadím, proč asi?
„Georgie, víš, co pro nás tohle všechno znamená, že?“ otočil se Richard ještě před vstupem do sídla ke své dceři a položil jí ruce na ramena krytá šálem. Georgiana mlčky přikývla a snažila se na sobě nedat znát, že z toho možná má i trochu strach. Chvíli si s otcem vyměňovala pohled, než se nakonec pan Tilney otočil čelem k budoucnosti a nabídl své ženě rámě. Ta na obě svoje děti povzbudivě mrkla a ještě rychle utáhla Patrickovi pracně povolenou kravatu. Pak ho popostrčila k sestře a víc se sourozencům nevěnovala. Nastal čas nasadit společensky přijatelný úsměv a tvářit se neodolatelně. Patrick nechal svou sestru, aby se mu zavěsila na paži, narovnal se a následoval společně s Giou své rodiče.
Když před hlavním vchodem narazili na Lysandru, pan Tilney ji kromě popřání dobrého večera věnoval i lehkou úklonu, zatímco jeho žena se na bělovlasé děvče mile usmála. Patrick napodobil svého otce, ale Gia se na spolužačku zadívala jako na jeden ze spásných bodů celého večera. Její úsměv tak na chvilku přešel z udržovaného na upřímný, a kdyby mohla, asi by se u Lys zdržela déle, ovšem pochybovala, že by na ni měla slečna Lockheartová čas.
Uvnitř se Tilneyovi krátce přivítali s každým, koho více či méně znali, těm neznámým pokynuli krátce na pozdrav, ale pak se rozhodli vyhledat hostitele, kteří už tak byli obklopeni dalšími hosty. Když se místo okolo Lockheartových vylidnilo, Richard povolil masku v obličeji a přívětivě se usmál na Lysandřinu matku, které naznačil políbení na hřbet ruky. Pak se přesunul k Evanderovi, aby ho poctil pozdravením a nějakou tou nezávaznou konverzací o vzájemných historických vztazích mezi jejich rodinami. Catherine na rozdíl od svého muže rozdávala úsměvy na všechny strany, takže jim neušla ani paní Lockheartová. „Dobrý večer, Mallory, vypadá to tu kouzelně.“ Začala svou konverzaci komplimentem paní domu, nechala své potomstvo, aby se rovněž pozdravilo s hostiteli, a pak už je nechala rozprchnout mezi ostatní.
Georgiana sice zachytila přítomnost rodiny Kingových, ale po Jayovi pátrala v davu marně. Navíc ještě pořád vlála na Patrickově paži, aby se nepotulovala mezi hosty osamocená. Usmívala se, všechny způsobně zdravila, ale pak ji to přestalo bavit a začala toužit po společnosti, která jí byla věkově blíž. „Jdu najít Lysandru.“ Odtušila polohlasně k bratrovi a vypletla se z jeho rámě, aby proklouzla mezi hosty zpátky ke vchodu, kde předtím zdravila svou zmijozelskou spolužačku. K jejímu velkému překvapení tam ovšem slečna Lockheartová nepostávala sama, ale společnost ji dělalo hned několik bradavických studentů, včetně Jaye. Giina tvář se rozjasnila úsměvem a připojila se ke skupince. „Ahoj.“ broukla polohlasně a na všechny se usmála. A netřeba zdůrazňovat, že na Jayovi se pohledem zarazila o něco déle.

---

T I L N E Y O V I
Rodina Tilneyů spadá do té kategorie čistokrevných kouzelnických rodin, které si zakládají na svém původu. Neoplývají sice závratným majetkem, ale hluboko do kapsy taktéž nemají - naopak po finanční stránce si jejich rodina vždycky stála velmi dobře díky skvělé intuici na investice. Jejich kořeny se dají vystopovat až do dob založení Bradavické školy čar a kouzel a ještě žádný kouzelník z jejich středu si nedovolil porušit tradici čistokrevných sňatků. Zajímavostí v jejich rodině je, že veškerý majetek dědí prvorozené dítě, ať už jde o syna či dceru.
V poslední době se jejich majetek značně rozrostl díky chytrým investicím a také nešťastnému úmrtí Giina strýčka Rowlanda.

_________________

Před sídlem se ozvalo nenápadné a věru tiché přemístění, které značilo, že jako to nejlepší na samotný konec se objevili samotní členové vážené starobylé rodiny kouzelníků – McLarkeni. V čele čtyřčlenné skupinky se vyrojil vysoký a charismatický Gael McLarken ve své obvyklé dokonalosti bez jediné chybičky v na míru šitém kouzelnickém obleku, jenž byl částečně skrytý pod černým hábitem s jemnou kožešinkou, a po jeho boku vznešeně kráčela na první pohled elegantní cizinka v temně zelených dlouhých šatech, které odhalovali ladnou křivku obnažených zad. Cizinka byla také samozřejmě oblečena do luxusního hábitu, ozdobeném jemnou kožešinkou. Gael se ve společnosti obvykle objevoval výhradně po boku svého synovce a neteře, ale dnešní večer se zjevně nesl naprosto v jiném duchu. Nejspíše se za poslední dobu ve vážené rodině leccos změnilo, a tou nejvýraznější změnou byla právě ona elegantní dáma, jejíž pohled byl značně arogantní a povýšenecký. Gael se na svou dámu zlehka otočil, přičemž mu nepatrně cuknul koutek úst vzhůru, když si se zájmem nenápadně prohlížel její šaty. Bylo však sotva pár vteřin, než jí nabídl své rámě a společně se vydali za tichého rozhovoru ke dveřím, kde návštěvníky vítala nejmladší slečna Lysandra Lockheartová ve svých tmavých šatech.

O malý kousek dál se ozvalo další nenápadné přemístění ve vší tichosti. To se objevil vysoký a štíhlý mladík ve stejně dokonalém pánském obleku a taktéž v hábitu s kožešinkou a otočil se na druhou stranu, kde už netrpělivě postávala vcelku pohledná drobná dívka v okouzlujících šatech a se složitě vyčesaným drdolem plavých vlasů. Pár zbloudilých vlnek se jí pohupovalo kolem pohledného obličeje, který od zbytku rodiny působil takřka jako pěst na oko. Mezitím co se dva muži tvářili až smrtelně vážně s pevně staženými čelistmi, tak tahle dívka se příjemně a kouzelně usmívala. V modrých očích jí zajiskřilo, ale jakmile zachytila pohled onoho vysokého mladíka, pokusila se napodobit jeho vážnou tvář. „Saleme, vím, že je ti to nesmírně nepříjemné, ale upřímný úsměv ještě nikomu neublížil. Nebo ti snad všechny obličejové svaly zamrzly?“ Neubránila se neškodné poznámce, jež neměla působit nikterak provokativně. Tón hlasu byl spíše starostlivějšího rázu stejně jako ten opětovaný pohled do těch mrazivých ledově modrých očí. Salem se chystal odpovědět křivým úšklebkem, ale jakmile na svém předloktí ucítil jemný dotek jejích prstů v krátkém pohlazení, povolil vážnou linku úst a mírně se pousmál v pravém koutku. Dívka se nezadržitelně rozzářila s širokým úsměvem, jenž nezmizel ani po dalším varovném pohledu a rozešli se ke zbytku sešlosti. Nutno podotknout, že o vteřinu později se u nich objevil i domácí skřítek se zlověstným pohledem. Ten byl ale skoro neviditelný, neboť štěně, které dřímal v drobné náruči, ho doslova zakrývalo.

„Konečně jste tady. Saleme, nezapomeň na to, o čem jsme mluvili. Očekávám od tebe jenom to nejlepší, i když se ti někteří nebudou líbit. A ty Pandoro, přestaň se tvářit uraženě a hlavně neudělej ostudu.“ Ozval se nespokojený Gael, kterému nesmírně záleželo na dochvilnosti celé rodiny, a rozhodně netoužil po tom, aby děti pošpinili nepatřičným chováním pečlivě vybudovanou pověst celého rodu. Salem sice dělal rodině čest a udržoval prestiž rodiny, ale to se nedalo říct o jeho mladší sestře, která se pro dnešní večer vzdala svých obvykle křiklavě modrých vlasů, díky kterým byla značně středem pozornosti. Nyní by jí však skoro nikdo nepoznal, neboť vlasy nebyly jediné, které prošli změnou. Celkově působila vyspělejším dojmem a kupodivu strýcovi nevěnovala sebemenší náznak odporu nebo zhnusení. Za to Salem delší chvíli provrtával Gaela nepříjemným pohledem a stejně tak i jeho společnici, která se dosud tvářila snad ještě více povýšenecky. Oba sourozenci si však mysleli svoje a pouze na vyřčená slova přikývli, než se i oni mohli přivítat s dnešními hostiteli.
Nejdříve to byla starší dvojice, která se celkem přívětivě ale se značným odstupem pozdravili s Lysandrou, které Gael nezapomněl složit malou poklonu v podobě menšího komplimentu a poté přenechal volné pole působnosti svým dvěma svěřencům, kteří se mezitím rozhlíželi a zdravili s ostatními. Salem se zdánlivě nezaujatě rozhlížel po osazenstvu, mezi nimi si samozřejmě nepomněl všimnout i svých bývalých spolužáků. Pokud mu vůbec někdo věnoval kousek pozornosti, slušně pozdravil kývnutím (přece nebude řvát) ale nic víc. Jakmile na něj přišla řada a on se setkal s Lysandrou v tváří tvář nasadil neupřímnou masku někoho, kdo je rád, že je pozvaný. Jeho pohled byl ale chladný a hlas téměř bezbarvý.
„Dobrý večer, slečno Lockheartová, dovolte mi, abych vám složil kompliment. Dnes vám to opravdu sluší,“ hraně medově se usmál a podíval se na stranu, kde se objevil šklebící se skřítek se štěnětem, které mělo zlatý obojek. „Rád bych vám předal hodnotný dárek, když už prý máte ty narozeniny,“ a u těch slov si doslova užíval její výraz, který prostě zákonitě přijít musel. „Dráp Ukrutný, bude se k vám hodit, také kouše a štěká, ale přitom by ani mouše neublížil,“ poslední slova pošeptal a předal malé štěně vlkodava s výmluvným úšklebkem a poté na řadu přišla Pandora. Ta sice chtěla dívce s vervou pogratulovat, ale raději si vystačila pouze s typickými slovy na přivítanou a tak dále a nakonec Lysandře věnovala krásnou vázanou kytici.
Po obvyklé uvítací řeči, kdy se začal Gael i se svou dámou sdružovat s významnými účastníky a zapojovat se do zajímavých debat, se Salem s Pandorou raději drželi v ústraní. Salem neměl viditelně dobrou náladu, což bylo sice normální, ale něco bylo jinak. Každopádně to co nemělo vyjít na povrch, bylo pořád skryto.

---

Rodina McLarken je významný a starobylý rod čistokrevných kouzelníků, kteří se již po několika generacích drží na tom nejvyšším společenském stupínku mezi ostatními rodinami. Není nutné dodávat, že celkově rodina působí jako z dávných století, jelikož takhle působila většina rodin, která lpěla na starých tradicích a zvycích a rodina nebyla výjimkou. Členové rodiny mají dlouhé prsty ve všech složkách ministerstva a sám Gael udržuje styky s těmi nejvlivnějšími lidmi, primárně se ale jeho zájem soustřeďuje hlavně na záležitosti kolem Starostolce a samotného Azkabanu.
Další věcí je, že rodina působí dosti tajemně a mnohdy doslova zlověstně, panuje kolem nich celá řada legend a příběhů většinou, aby ostatní zastrašili. Protože strach druhých je něco, čeho využívají ve svůj prospěch. Zkrátka a dobře mocný vliv si zařídili i díky zastrašování a výhružkami, když se objevil někdo nežádoucí. Neštítí se intrik ani pochybných obchodů. Samozřejmě všechno pěkně promyšlené a skryté, na povrchu se tváříc jako ti, kterým můžete skutečně věřit. V mudlovském světě by se dali nejlépe popsat jako taková mafiánská tradiční rodina.
V Londýnském sídle se mimo jiné starají i o početnou smečku čistokrevných Vlkodavů, kteří se v minulosti ocitali nejčastěji u královských dvorů a také byli při návštěvách darováni jako cenný dar.

_________________

Rodina za rodinou, všichni zvaní kouzelníci se postupně začali zjevovat. Lysandru nikdy nebavilo drtit se nazpaměť všechny členy čistokrevných rodin, jejich předky a vzájemnou příbuznost, a tak jí nezbývalo než se tvářit moudře, jako kdyby přehled ve skutečnosti měla.
Ostatně neexistoval kamenný výraz, který by jí dělal potíže. Kamenný výraz dokázal zastřít hodně - Lysandra se ho taky poctivě držela, aniž by dala najevo nelibost nad tím, že z mnoha příchozích vysloveně čišela povrchnost. Jediná změna v jejím obličeji nastávala, když zmerčila někoho, kdo jí byl docela sympatický, ovšem jen pokud jste dokázali rozpoznat, že se její pravý koutek pozvedl asi o milimetr vzhůru. Na ty, kteří se usmívali upřímně, bylo trochu těžší se mračit...
Pro každou rodinu měla připravenou variaci "dobrý večer, vítejte v sídle Lockheartů - prosím, pojďte dál - užijte se večírek".

Jako první se objevili Kingovi a Fultonovi. Lysandra si je ve vnitřním adresáři našla jako neutrální rodiny a výjimečně si hodlala dávat pozor na Jordan Kingovou, ženštinu před padesátkou, která vypadala pomalu mladší než většina sedmáků.
Status neutrální vztah si Lockheartovi naštěstí udržovali skoro se všemi, ovšem u Lysandry hrálo větší roli to, aby se nenechala vyvést z míry lidmi jako Jordan. Na tohle se připravila - vrátila jí nicneříkající pohled, panu Kingovi věnovala trochu smutný úsměv a naznačila, kudy dál dovnitř za občerstvením.
Průvod mladších členů byl stejně zajímavý a rozmanitý a Lysandra podle potřeby dělala malá pukrlátka nebo oplácela kývnutí. Už něco zaslechla o nejstarším Charlesovi i Glorii, ale z Bradavic znala spíš mladší sestry, především Ivaine. Paní Fultonová jí kromě dvou známých spolužáků byla asi nejsympatičtější.

Do jednoho pohlední a styloví Van Helmontovi byli další na řadě. Lysandru napadlo, že jestli se objeví oproti téhle nebelvírské rodině ještě McLarkeni, mohlo by dnešní noci taky dojít ke krveprolití. Ta představa ji docela potěšila. Třeba by z celé šarády pak sešlo.
Zatímco se Helmontovi blížili, opět se jí na tváři usadil vyrovnaný výraz, jen trochu delším pohledem se zdržela u Kennetha, kterého vážně moc nemusela. Gesto Demarca i Waltera Van Helmonta ji překvapilo, ale nedala nic znát. Skoro zapomněla, že jsou ještě staromódnější než její vlastní rodina, ale tohle bylo zrovna něco, co by těžko mohla odsoudit. V případě Kennetha se ale rozhodně netvářila přehnaně nadšeně: přijala s díky květinu a podobně odměřeně mu oplatila komplimenty. "Alespoň zálibu v černé máme společnou," dodala se známkou humoru a vzpurnosti, kterou nikdo jiný z jeho rodiny nemohl zaslechnout a která zároveň nebyla v přímém rozporu s etiketou.

K její radosti, kterou ovšem nedala ani náhodou najevo, že Jayden i Wynne brzy vrátili a ona si aspoň nemusela připadat jako osamocený idiot mžourající do tmy.
"Díky, Jaydene, taky vypadáš jako obvykle," prohlásila a pokusila se Wynneovi nenápadně, ale s vervou dupnout na nohu podpatkem za to "dýško". Nespustila oči z příjezdové cesty. "Hele, víš že teď už tě oficiálně můžu proklít! Raději ne. Snažila jsem se, aby to nikoho ani nenapadlo," zaprotestovala a dost sklíčeně se po očku na oba podívala. Nedokázala pochopit, jak to můžou brát s takovým humorem. Pro ni tohle bylo horší než pohřeb. Mohla jen doufat, že se tu objeví dost slečen, o které budou mít rodiny mnohem větší zájem, ale to nebyla zrovna hra na jistotu.

Morganovi. Lysandře se aspoň trochu ulevilo a zadívala se upřeně na Mallory. Nebo na Isabel? Obě dívky nejistě rozpoznala, až když se ocitly blíž. Změna účesů i šatů s lidmi dělala hotové divy a rodina Morganů navíc vypadala, jako kdyby přišla po červeném koberci. Zřejmě si na rozdíl od Lysandry mohly dovolit užít si vybírání šatů - Lysandra ale chtěla působit nezajímavě. Alespoň u žen z rodu Morganů měla jistotu, že ji zastíní svým zjevem.
Skromně se usmála, roztržitě "vytrpěla" galantnost Alexandera a Jonathana, který se jí zdál docela hezký, ale rychle tak pitomou myšlenku zahnala, a pak ukázala Morganovým cestu, nicméně Mallory a Isabel se k její skryté útěše rozhodly zůstat. Čekání na schodech se teď nezdálo zdaleka tak strašné.
"Hezké šaty," kývla neobratně k oběma sestrám.

To, že se o něco později zjevila i Gia, nejspíš zvěstovalo, že to nejhorší má přijít nakonec. Lysandře bylo jasné, že její matka je touto dobou uvnitř ve svém živlu, a tak bylo jen fér, že i ona si zřejmě přijde na své. Teď už se dokonce skoro upřímně usmívala, i když veškerou mimiku stále ještě úspěšně krotila do pouhých minimalistických projevů.
Giina bratra vídala, i když se zaboha nedokázala přimět myslet i na něj jako na někoho, koho jsou její šílení rodiče schopni vzít v úvahu, a před panem a paní Tilneyovými udělala asi nejukázkovější pukrle.
Když se Gia o chvíli později vrátila, usmála se na ni a potlačila touhu prostě si sednout na schody, dát si něco k pití a doufat, že to brzy skončí. Ještě pořád tu nebyli všichni, i když uvnitř už to hlučelo, ozývala se hudba a Lysandře bylo jasné, že co nevidět budou muset všichni dovnitř a překonat aspoň hodinu seznamování, falešných lichotek, a tak dále. Nebylo to poprvé.

Ukázkou jednoho z nejfalešnějších úsměvů byl ostatně Salem McLarken. Lysandře okamžitě zvadl úsměv, když si uvědomila, že přicházejí McLarkenové, a za jediné štěstí považovala, že jich není moc. I tak se jí zdálo, jako kdyby se po příjezdové cestě blížili mozkomorové... s jedinou výjimkou, kterou nejdřív nerozpoznala, protože jí chyběly typické modré lokny.
"Dobrý večer," udělala pukrle a soustředila napoprvé pohled pouze na Gaela McLarkena. Neměla tušení, kdo je jeho doprovod, ale nedala nijak najevo, že by ji to rozčilovalo. A na rozdíl od Salema se rozhodně nemínila snížit k takové falši. Lehce a upřímně se po odchodu McLarkeního seniora usmála jen na Pandoru, kterou měla o dost raději a navíc u ní stoupla, když se dozvěděla, že je to ona, kdo má na svědomí teď už málem legendární ceduli na Salemových zádech.
Vyslechla si Salemovu úvodní řeč bez jediného pohnutí svalu v obličeji, chvíli se zdálo, že vstřebává to sdělení, a pak bez odpovědi obrátila mechanicky pozornost k Pandoře a pochválila jí šaty. To bylo čistě taktické - měla pocit, že kdyby jí něco ujelo na účet Salema McLarkena, pak jedině to, že v té své kožešince vypadá jako trouba a jestli by si náhodou nechtěl vyzkoušet podívat se na svět vzhůru nohama. Svrběla i ruka, jako chtěla sáhnout po hůlce.
O slova ji definitivně připravilo až gesto, které nejspíš překonaly všechno to líbání ruček. Lysandra si zaraženě nechala spadnout do náruče štěně. Asi dvě sekundy si vyhradila na přemýšlení, jestli Salem neočekává, že jí to zvíře počůrá šaty, i když to by bylo hodně nehumorné dokonce i na něj. A další kytice. Lysandra zrudla, protože ji napadlo, jestli se snad její rodiče nerozhodli v pozvánce zmínit o tom, že měla sedmnácté narozeniny, což bylo nevkusné, protože dobře věděli, že svoje narozeniny slavit odmítá.
Jak se to mohl dozvědět?
Zároveň mu upřeně oplácela pohled, v němž se mihl pobavený úšklebek, když Salem pronesl svou poznámku. Vzhledem k tomu, že si díky ní rozbil hlavu, to byla jen planá metafora, nad kterou mohla v klidu posnídat tousty.
"Děkuji vám, pane McLarkene," nadechla se nakonec s naprosto vyrovnaným výrazem i hlasem. Zatížení květinami se pokusila vyrovnat tak, že je levou rukou nacpala poslepu Jaydenovi, dokud jí v rukou nezůstala nohatá koule šedých chlupů, která kníkla. Dráp Ukrutný. To určitě. Co budu u Merlina dělat se psem?

Doprovodila McLarkenovy trochu podmračeným pohledem a neznatelně si povzdychla. To by bylo. Podle jejího vnitřního seznamu to byly asi už všechny rodiny - a kdyby ne, na ty další už v relativně chladném večeru čekat v pozoru nehodlala.
Zadívala se na skupinku vrstevníků, jako kdyby doufala, že ještě chvíli zůstanou také tady venku.
"No nepraštili byste ho?" hlesla vážně zoufale, protože dokonce ani Salem McLarken nejde dost dobře pomlouvat v okamžiku, kdy v rukou držela jeho štěně vlkodava.
"Díky, že jste tady," zamumlala dodatkem, protože si vážně neuměla představit, jak by následujících několik hodin mohla jinak přežít.

Rodiče - mezitím uvnitř sálu | +

Mallory Lockheartová byla skutečně ve svém živlu. Vlastně tu poznávala některé bývalé spolužáky - ona byla velmi společenský člověk, který si liboval v drbech o dětech, manželích... ale jen v dobrém. Zajímal ji, jak se daří drobečkům a benjamínkům, jestli už jim rostou zoubky nebo jaké nové šaty si koupila nejmladší dcera. Jinak řečeno to byly drobné lichotivé věci a zájem o každodenní život, který ocenily obvykle ženy podobného ražení.
I na přetřásání sňatků mělo samozřejmě dojít, ale Mallory ráda chodila kolem horké kaše. Jít rovnou k věci nebylo slušné.
Evander, na rozdíl od své ženy, byl ten tišší typ, který by si nejraději s ostatními muži zapálil v odděleném salónku doutník a mlčel, ale bylo mu jasné, že je jeho povinností hostitele to vydržet a řídit se přáním své ženy.

Mallory Lockheartová objímala a líbala na líčka každou manželku, která vypadala, že si to nechá líbit, a mladší dcery měla ve zvyku štípnout mateřsky do tváře. V zásadě to nemyslela zle, ale hodně dívek tak mohlo poznat, proč Lysandra o své matce víceméně nikdy nemluvila.
"Adeline! Geralde, Jordan! Vaše děti rostou jako z vody, přísahám, že Charles se zase vytáhl! Děvčátka, jen záříte! Nejste trochu hubené? Dejte si chlebíčky," pobídla trojici dcer. Evidentně bezvýsledně se rozhlédla po zbývajících mladých mužích, ale se smíchem shledala, že se určitě šli porozhlédnout kolem a brala to jako uznání. Urputně doufala, že si někdo všimne jejích překrásných girland, na které byla pyšná, a celá zářící přijala poklonu i kytici od pánů Van Helmontů, zatímco Evander s tichým souhlasem znalce prohlížel darovanou láhev, než si vzpomněl, že by se totéž od něj slušelo vůči paní Amelindě. Na poněkud introvertního pana Lockhearta tu začínalo být plno.
"Co později u sklenky?" doplnil hlubokým hlasem Demarca, zrovna když od Alexandera Morgana přijímal další láhev a kývl s plachým úsměvem jeho ženě Ylvě. I když byl ženat, zrovna chování k opačnému pohlaví nikdy neměl moc příležitostí důkladně nacvičit, ale jeho spontánní a vlídný projev nepůsobil ani tak příliš špatně.
Mallory se mezitím vrhla na Ylvu, aby ji drtivě objala, a rozzářila se při pochvale nanovo. Okamžitě se začala vyptávat na děti, zejména na svou vlastní jmenovkyni. V hlavě paní Lockheartové představovali Morganovi příjemnou partii a ona osobně doufala v to, že se jí někdy během večera podaří vkusně ulovit smlouvu na jejich syna Jonathana. V jeho letech byl podle ní nejvyšší čas se ženit, jinak z něj bude starý mládenec!
Richard a Catherine Tilneyovi nebyli o nic menším lákadlem, ačkoli s Van Helmontovými či McLarkenovými to samozřejmě bylo prazvláštní porovnání, ale zrovna v ty nejvlivnější rodiny už paní Lockheartová mohla jen opatrně doufat. Že by se o její nerudnou dceru zrovna porvali, to se jistě říct nedalo, a v paní Lockheartové úzkostlivě bilo srdce, jak stejně jako všichni ostatní doufala, že jí její jediné dítě neudělá doživotní ostudu... Prozatím si viditelně hodlala především užít večírek.
"Gaeli!" vyhrkla a rozběhla se vstříc uvítat další hosty, nesmírně zvědavá alespoň na jméno společnice. Zatímco jeho ženuška pobíhala překvapivě křepce mezi jednotlivými skupinkami a všude se vmísila, pan Lockheart zůstával v ústraní, ochotný nezávazně si o něčem popovídat, ale zároveň nevtíravý, klidný a poměrně nenápadný.

Malý živý orchestr mezitím jemně spustil první hudební číslo, a ačkoli parket byl zatím prázdný a stoly plné drobných pochutin byly nyní lákavější variantou k poohlédnutí se, vábivé tóny počaly elegantně rýsovat charakter večera...

_________________

"To víš, snažím se," broukl Jayden a ležérně pokrčil rameny, načež se Wynne vedle něj ozval se svým "Jauvajs! To mám za svou dobrotu!" a třel si bolavou nohu. Jakmile se však na obzoru objevili noví příchozí, nechal toho a jenom němě a skrytě trpěl. "Neblázni! V Azkabanu by ti byla zima. A nikdo by tam nechápal tvůj sarkasmus, věř mi, trpěla bys jako pes!" ohradil se po její poznámce a andělsky na ni zamrkal. "A my tu snad nejsme jenom kvůli tomuto účelu?" nadhodil Jayden a provokativně povytáhl obočí, "Ale doufám, že je ti jasné, že my dva jsme tu ty nejlepší partie? Bohužel jsme oba zadaní, jaká to škoda!" dodal a oba s Wynnem zadrželi smích, protože právě přicházeli Morganovi.
"Nazdar holky! Mallory, ta blond ti sekne!" zahlásil Wynne, ale následným pobaveným ušklíbnutím se smějícíma se očima dal najevo, že si sestry-dvojčata přeci jenom nespletl. Přeci jenom s Mallory chodili do stejného ročníku a díval se na ni nějakých šest let. Když zachytil Mallorin pohled, přátelsky na ni mrkl.
Když se poté dostavila Georgiana, na tvářích obou chlapců se objevil široký úsměv, u Wynnea potutelný a u Jaydena zaláskovaný. Jay se natáhl pro dívčinu ruku a něžně ji na ni políbil, přičemž k ní zvedl oči. Poté ji pustil, i když by si ji nejradši přitáhl blíž k sobě, o to víc, když se konečně dostavili McLarkenovi, evidentně se snažíc zapůsobit. Jayden je vždycky obdivoval, až do letošního roku, kdy Salemem začal pohrdat. Věděl však, že matka si je za žádných okolností nechce znepřátelit, a taky věděl, že si dělala zálusk na Pandoru, která však nakonec byla zaslíbena Blainemu McKayovi, což matku lehce pobouřilo.
Jakmile k nim došel McLarkenovic průvod, oba chlapci rodinu pozdravili jak se sluší a patří, a s nicneříkajícím pohledem pozorovali Salemovu faleš. Wynne těkl pohledem k Mallory, o které věděl, že patři k Salemově obdivovatelkám, a pak si s Jayem vyměnili sotva znatelné zamračení. Salem je předběhl v něčem, co už se stejně nedalo vzít zpátky, ale mělo se to stát dnes a kvůli Salemovi by ten čin mohl vypadat méně důležitě a Lysandru-rozradujícně, než doufali. Jayden poté převzal od Lysandry plnou náruč květin, kterou mu vnutila a uvažoval, kam ji má dát. Naštěstí se u vchodu nachomítl sluha, a tak jej poprosil, jestli by byl tak hodný, a odnesl květiny dovnitř a dal je do nějaké vázy.
"Praštili," přitakal souhlasně Jayden a probodl prázdný vchod, ve kterém Salem zmizel, pohledem. "Hned několikrát," dodal Wynne, mračící se jako čert, ale pak zavrtěl hlavou a nasadil obyvklý pozitivní výraz. "Och, Lysandro! Ty nám měkneš!" zvolal poté tlumeně a s mateřským výrazem a hraně lesklýma očima dívku pohladil po rameni, jako by to byla jeho dcera, opouštějící rodinné hnízdo. Dbal na to, aby tentokrát stihl jejímu trestu uniknout.
"Takže...nemůžeme tu zůstat moc dlouho, aby rodiny nepojaly podezření, ale do té doby - koho z vás tu dnes rodiče hodlají někomu namluvit? Popřípadě sourozenci k mání?" nadhodil Jayden a zadíval se na všechny přítomné s pobaveným úšklebkem, i když v něm byl hořký podtón. Dle jeho matky byl dnešní večer zvlášť významný a spousta rodin zde hodlala domluvit sňatky. Jemu řekla, že sice chápe, že teď chodí s Georgianou, ale nemůže mu nic slíbit. Ostatně pochyboval, že Giin otec by zaváhal, kdyby našel jinou partii - on byl sice z velmi dobrého rodu, ale dědicem byl jeho starší bratr Charles. Wynne mezitím nepřítomně podrbal Lysandřina nového psího svěřence po hlavě.

"Mallory, Evandere," opětoval pozdrav Gerald, Evanderovi stiskl ruku a Mallory políbil ručku. Jordan se líbezně, avšak odměřeně usmívala, lehce Mallory objala a náznakem ji políbila na obě tváře, a pak ležérním pohybem předala Mallory krabičku s tmavě zeleným sametem, která ukrývala zlaté hodinky pro Evandera a tenký zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru kapičky s čirým kamínkem pro Mallory. Dnes se vyplatilo na dárcích nešetřit a Kingovi si toho byli vědomi.
"Máte to tu překrásné, Mallory, opravdu! Doufám, že by vám nevadilo, kdybych si Evandera vypůjčila k jednomu tanci?" usmála se přátelsky Adeline Fultonová, až se jí u očí udělaly vějířkovité vrásky, která vroucně přijala Mallorino přátelské přivítání.
"Však z vaší Lysandry se také stává pravá dáma," opětovala kompliment ohledně potomstva Jordan Kingová a usmála se, i když do vřelosti měl ten úsměv daleko. Charles věnoval paní Lockheartové okouzlující úsměv a Ivaine se Serenity se hihňaly a poslušně si vzaly chlebíček, zatímco Gloria věnovala Mallory úsměv hodný své matky, i když ho ještě stále nedovedla k ledové dokonalosti.
Po nic dovnitř vkráčeli Van Helmontovi, které Kingovi přivítali odměřeným přikývnutím a prozatím se rozloučili s Lockheartovými, aby se mohli věnovat dalším hostům. Stejně tak se paní Fultonová s díky chopila sklenky šampaňského a šla se bavit. Kingovská omladina se rozprchla po sále, aby se dala do řeči s jinou omladinou, a jakmile začal orchestr hrát, nabídl Gerald své manželce ruku a vyzval ji k tanci. Zatímco profesionálně brozdali parketem, jako by pro ně byl tanec jenom jiným stylem chůze, řekla Jordan svému manželi tak, aby ji slyšel jen on, sotva otevírajíc ústa, která stále udržovala úsměv: "Kdopak je asi ten McLarkenovic doprovod? Nikdy jsem o ní neslyšela." "Neboj se, drahá, to se jistě brzy dozvíme. Ale teď se soustřeďme na tanec," odvětil Gerald, a i když mu na rtech pohrával úsměv, jeho pohled svědčil o něčem jiném a pevnou rukou svou dámu otočil kolem osy, aby ji opět chytil do náruče.

_________________

Isabel se při komplimentu rozzářila jako sluníčko a se svým dvojčetem, které se rovněž usmálo, prohlásila: "Díky, Lysandro. Tobě to taky moc sluší." synchronizované tedy byly hezky.
Nad Wynneho poznámkou se obě rozchichotaly - očividně se to obě rozhodly brát jako kompliment. Isabel do Mrzimorského Zmijozela lehce šťouchla. Nikdy nepochopila, proč není v jejich koleji.
Na Giu se obě sestry usmály - jen obě trochu jinak. Isa roztáhla ústa k širokému a upřímnému úsměvu a řekla: "Ahoj, Gio!" zatímco Mallory prostě jen přidala ke stálému milému úsměvu pozdrav. Podle Bleskobrkem (který Mall samozřejmě nečetla) Georgiana chodila s Jayem, takže obě sestry těm holubičkám věnovaly potutelné úsměvy. Jako na tenisovém kurtu. Sem a tam...
Když se pak objevili McLarkenovi, Mallory ani neměla čas zabývat se tím, koho že si to s sebou vede pan McLarken, protože pozorovala Salema - ještě štěstí, že se tolik měl k Lysandře, kdyby totiž políbil ruku jí... Raději nemyslet. Asi by se složila.
Všechny romantické myšlenky, které se proháněly v Mallorině hlavě, Salem ale brzy zabil. Do jedné. Úsměv obou sester povážlivě uvadl, a Isabel potlačila nutkání protočit očima. Nešlo o to štěně - to bylo sladké - ale o Salema samotného. Úsměv se jim povedl nahodit až po odchodu juniorského Netopýra.
"Praštily." souhlasily obě, načež si navzájem věnovaly úsměv. "A důkladně." doplnila Isabel, načež projevila přání pohladit si, ehm, Drápa. Ani Mall nenechávalo štěňátko chladnou - pokud jí to bylo dovoleno, podrbala ho pod bradou.
Na Lysandru se pak soucitně usmály, a Isa jí lehce pohladila po ruce.
"Myslím, že by rodiče byli rádi, kdyby nás udali obě. A hlavně jsme tu kvůli Jonathanovi. Ten prý zasnoubení unikal příliš dlouho." podělila se Mallory o záměry svých rodičů - nebo alespoň o ty záměry, o kterých věděla celá rodina. Například neměla tušení, že by rodiče do rodiny mimořádně rádi přibrali zrovna Sněhovlásku - přeci jen, Lockheartovi měli historii.

Ylva stiskla Mallory Lockheartovou a s úsměvem se vrhla do sdílení zpráv, co se dětí týče. Jonathan získal nabídku na práci v Ministerstvu (Odbor kouzelných her a sportů), Mallory a Isabel se pilně připravují na OVCE, nějaké to vzpomínání... A samozřejmě vyptávání na Lysandru, jediného potomka rodu. Lysandra ostatně vždycky Ylvě přišla svým způsobem roztomilá - rozhodně byla osobitá - a vždycky jí měla ráda.
Pak začala hrát hudba, a první tanec si se svou manželkou zamluvil Alexander. "Viděl jsi Gaelovu společnici? Opravdu zajímavá. Kdo to asi je?" polemizovala manželovi do ucha. "Nemám tušení, miláčku. Určitě se s tím ale nebude moc tajit." mínil pan Morgan, kterého mnohem více zajímalo to, jestli si s ním Evander zakouří. Přeci jen, u doutníků se moc hezky bavilo o budoucnosti potomků, toho si byl Alexander dobře vědom.

_________________