Nechala předešlá témata ohledně oblečení raději spát, když zahlédla na Kennethově tváři mírné rozpaky při zmínce o délce sukně. Krátce se rozhlédla po poloprázdné Příčné ulici a sem tak její zrak zabloudil za výlohu některého z obchodů, kterou stále holdovaly letní tématice. Vsadila by ale krk na to, že s příchodem října za skla svých krámků lidi pomalu vyvěsí halloweenské motivy, ačkoliv se onen svátek koná na přelomu října a listopadu. Když znovu stočila svou pozornost zpět k vysokému chlapci vedle sebe, měla pocit, jako by to byla zase ona, která kazí tuhle chvíli. Nemohla si odpustit zase onu upřímnost, ale možná by se měla naučit jí krotit. Jenže Kenneth jí vyloženě popuzoval k takovým odpovědím. Proč byl tak shovívavý? Copak neviděl, že má pravdu? Proč se najednou zastával lidí, o nichž věděla, že je nemá v lásce? Možná ona rodinná loajalita. Stále pro ni bylo těžké se v mladém Van Helmontovi vyznat. V jednu chvíli jí přišel, že by se nebál zakřičet do světa, co si myslí a v další chvíli mluvil, jako by mu někdo stál na ocase a držel mu nůž pod krkem. Mohla tohle změnit? Měla na to vůbec nějaký vliv? Mladého Van Helmonta měla ráda a držela si k němu patřičnou úctu, ale Kennetha… Pro toho by vlezla i do vody, když by bylo třeba. „Když myslíš…“ Pronesla svá poslední slova, která považovala za neutrální a dál se k tématu Amelinda a Rossana nevyjadřovala. Chápala, že nebylo snadné vidět v jejich rodině nedostatky, na druhou stranu i chlapec sám musel dojít k závěru, že ideální a bezchybná rodina neexistuje. Nic nebylo dokonalé, včetně lidí, zákonů a dalších věcí. Nicméně tohle téma zařadila do pomyslné složky mezi ty, o kterých se spolu nesmí za žádnou cenu bavit. Nechtěla se s ním přít, když měli na sebe tak málo času. Neměla by být ráda, že je tu s ní a užívat si jeho přítomnost než se zabývat zbytečnými detaily?
Z přemýšlení jí vyrušil až chlapcův hlas, který se snažil odvést téma jiným směrem a to tím příjemnějším. „Myslím, že to bude nejlepší. Já se tím určitě dřív než ty neprohrabu, takže se budu spoléhat na tebe.“ Což jí mimo jiné připomnělo, že mu už dlouho nevyprávěla nějaký příběh a přitom jich v zásobě měla několik a i pár takových, které by se mu mohly líbit. Pokud je tedy milovník severských bájí. „U nás je výchova tak trochu zvláštní. Tedy myslím, že bys na ni tak pohlížel.“ Pousmála se na něj, aby si snad její slova nevysvětlil špatně a dala e do vysvětlování systému výchovy Thorntonů. „Mužští potomci jsou vychováváni staršími muži v rodu, takže otcem a klidně i dědy ze stran otce i matky. Učí se samostatnosti, logickému myšlení, strategii ve společnosti, hledají si sami do budoucna vhodnou partnerku a připravují se na to stát se hlavou rodu, když nastane čas.“ Když si tak v duchu porovnala muže Thorntonů a Van Helmontů, lišili se především ve stylu vybírání manželek. U jedněch se rozhodovaly budoucí hlavy rodiny, u druhých jim vybírali ženu rodiče. I když u Thorntonů taky platilo několik faktorů, které by měla budoucí manželka splňovat, ale nehodlala zabíhat do zbytečných detailů a namísto toho se rozhodla nastínit výchovu dívek. „Ženy jsou zase v područí žen v rodě, takže matky, babičky, tetičky… Rozhodně se ale neučíme vyšívat, nakupovat pentle, rozeznávat samet od brokátu a být ozdobou pro naše budoucí manžely. Učíme se, jak být silné, nezávislé. Na jednu stranu jsme milující matky a na druhou nebezpečné sokyně v kouzlení. Jsme něžné, rozdáváme lásku, ale jsme také upřímné a nebojíme se zasadit ránu na správné místo ve správný čas. Jsme vychované, ale zároveň spontánní, když si to situace žádá. Thorntonské ženy byly v rodě uznávané, protože rodily další potomky, v nichž kolovala jejich krev.“ Bylo to tedy podobné, jako u pradávných Sparťanů, jen neházeli postižené děti do kopky. I když… kdo mohl vědět, co se dělo mnoho generací před nimi. „Já jsem taková menší výjimka. Když jsem se narodila na Islandu, můj pradědeček, jakožto nejstarší hlava celé rodiny, vyslovil přání, abych byla vychovávána oběma rodiči, jako tomu bylo v rodě Freysson. Ale věř mi, že za ta léta zkoumání žen Thorntonů jsem mezi námi viditelný rozdíl nezaznamenala.“ Zazubila se, značné odlehčení na ní najednou bylo dosti poznatelné.
Když minuli několik dalších krámků, mimo jiné i jeden se zmrzlinou, přišel hovor znovu na oběd. „O tom nepochybuji, musel by se pak sám odsoudit k vězení. Ale na chvíli bych se zdržet mohla.“ Odsouhlasila nakonec. Co by jí mohlo udělat malé setkání s jejím bratrem? Navíc, kdo by si nechal ujít tu příležitost vidět váženého soudce v připečeném stavu? Tohle jí matka asi sotva uvěří, až se vrátí domů. Takový talent na známosti neměla ani Danelea. Nestávalo se přeci často, že někdo z Thorntonů vyrazil do Příčné na dobroty a dostal pozvání na oběd s mladší generací Helmontů. „Ne, vážně mě nezdržuješ, nakoupeno už mám.“ Potvrdila mu jeho domněnku, přece mu slíbila, že mu pomůže, navíc slyšet z jeho úst, že je úžasná, jí trochu polechtalo ego.
Už se skoro zdálo, že se atmosféra mezi nimi uklidnila, to by ale nesměla přijít řeč na to, co před sebou celou dobu zatloukali a dělali, že o tom neví. Proto se překvapeně otočila na Kennetha, když se na ní snad poprvé za celou dobu osočil. Zastavila se kousek od něj na místě, hledíc mu do najednou potemnělých očí. Vážně se zlobil. Hodně. Nebylo jí samozřejmě příjemné si vyslechnout věci, které tady padly, ale v podstatě to načala ona a jen ona. Byla to její vina a hodlala si to vyžrat se vším všudy. Rozčílil se, ale to ještě neznamenalo, že právem. Jeho budoucnost byla od začátku jistá, nalinkovaná, neměl co ztratit, celý život jen získával. O té její se takhle mluvit nedalo. Od začátku jí bylo jasné, že tenhle problém mezi nimi zkrátka viset bude, pokud budou spolu. Teď tu byl, téměř hmatatelný. Po jeho slovech si připadala náhle hrozně malá a bezvýznamná, jako by nehrála v jeho životě skoro žádnou roli. Ona byla jen list poletující ve větru, který Kenneth náhodou zachytil v dlani. Ale na jak dlouho? Ještě chvíli zamyšleně stála na místě, zatímco jí chlapec minul a o pár vteřin později ho bez odpovědi následovala. Prošla dovnitř dveřmi, které jí chlapec otevřel, skoro jako v omámení a rozhlédla se po obchodě. Všude na dřevěných tyčích byly zavěšeny stuhy všech možných barev a dosahovaly téměř na zem. Nechala ruku s papírem klesnout podél těla a v prstech promnula několik zlatem vyšívaných stužek, které se na světle leskly a soutěžily mezi sebou o nejkrásnější ornamenty. Na krátkou chvíli se zastavila i u rudých stužek a prohlédla si je. Neubránila se přitom vzpomínce na Haldenova slova: Tvým elementem je oheň, Jocelyn. Tiše vydechla, promnula si kořen nosu, zatímco k nim zamířila stará prodavačka. „Je vám dobře, slečno?“ Při těch slovech sebou mírně trhla, vzápětí na svých rtech vykouzlil bezstarostný a trochu smutný úsměv. „Nikdy mi nebylo lépe. Vezmeme si tyhle.“ Ukázala na bílé, zlatem prošívané stužky s květovanými ornamenty. Na mátko si totiž vzpomínala, že si matka kupovala podobné. A tak trochu doufala, že styl Daneley a Amelindy se příliš lišit nebude. Navíc bílá byla neutrální barva, šlo k ní cokoliv ostatního. Vzápětí stočila pohled na Kennetha, její úsměv už byl o mnoho uvolněnější než ten předchozí, který věnovala prodavačce. „Počkám venku.“ Pronesla k němu tlumeným hlasem a krátce a nenápadně se dotkla jeho dlaně, když ho minula při cestě ven z obchodu. Sešla schody a postavila se hned za rohem od vchodu, pohled mezitím upřela do seznamu, který byl už značně proškrtaný, zbývalo jim vyzvednout už jen několik věcí. Jenže momentálně se její myšlenky ubíraly daleko mimo papír...

| +

Mimoherně:
Promiň, pustila jsem si správnou hudbu a chytla jsem slinu, polepším se, přísahám!

_________________

Byl rád, že více o Amelindě a Rossaně nemluvila, ač si docela přesně dokázal představit, co si o nich myslí. Sice se s nimi zatím tváří v tvář nepotkala, ale věděla toho o nich opravdu dost, což Kennetha trochu činilo nervózním a tížilo ho to na svědomí. Možná občas litoval, že se nedokázal uhlídat a řekl víc věcí, než měl. Zároveň ale téhle dívce důvěřoval, takže často považoval za zbytečné nechávat si něco pro sebe, když se s tím mohl svěřit někomu dalšímu a tím si trochu ulevit, protože občas mu scházel člověk, kterému se mohl bez váhání svěřit a vypovídat se. Na slova o knížce a převyprávění se mile pousmál. Snad budou mít během školního roku čas, když se budou připravovat na OVCE. Naštěstí na něho tento fakt zatím nepůsobil, a tak si tím ani nelámal hlavu. Dokud bylo léto, na OVCE neměl v plánu myslet. Pak už se zaposlouchal do vyprávění o výchově Thorntonových dětí. Tohle ho opravdu upoutalo, což mohla lehce poznat na výrazu i vážném pohledu, kterým se do ní provrtával. V životě neměl možnost nahlédnout takto za oponu významného rodu, znal pouze tradice Van Helmontových, proto tomu zvědavě naslouchal. Zlehka se nad tím pousmál, protože se mu to docela i zamlouvalo, když domluvila o mužských potomcích. "A co když si partnerku nenajdou? Hrozilo by že váš rod vymře," zeptal se s lehce nakrčeným obočím a klidně vyčkal na odpověď. "U nás má v tomhle hlavní slovo Demarcus - nejstarší z rodu. A vlastně pokračovatelem bývá první syn, ale Demarcus děti nemá, takže to spadlo na Waltera a pak prvorozeného Brentona. Avšak, bratr má s otcem určitou domluvu, nevím oč přesně kráčí, ale dá se považovat za zásadní, protože se předpokládá, že rod bude pokračovat po mně. Docela náhoda, nemyslíš?" pozvedl s odlehčeným a zároveň možná trochu ironickým úsměvem k dívce obočí. Když se tak trochu zamyslel nad tím, jak se ke svému postavení dostal, bylo to skoro až k neuvěření. Stačilo, aby měl Demarcus syna a Walter se svými dětmi by měl už mnohem menší důležitost, než má teď. A když tomu tak nebylo, stačilo, aby byl Brenton schopen převzít zodpovědnost a Kenneth by byl už také na druhé koleji. Avšak ani to se nestalo, a tak byl Kenneth tím, kým dnes byl. "Upřímné... hm, to sedí," neodpustil si s mírným rýpnutím, které ale nemyslel zle, o čemž svědčilo i potutelné pousmání. Cenil si té vlastnosti, alespoň pokaždé věděl, na čem se nachází. Ač občas mohla upřímnost docela nadělat paseku, on to vnímal jako dobrou vlastnost. I Kenneth byl vlastně takovou výjimkou a experimentem ve výchově dětí u Van Helmontových. Chlapci přece byli posíláni do Kruvalu a děvčata do Krásnohůlek, až Kenneth tuto hodně starou tradici porušil a byl otcem poslán do Bradavic. Chvilku nad tím tiše přemýšlel, než svou pozornost stočil zpět k Jocelyn.
Pobaveně se pousmál při zmínce o vězení a nepatrně přikývl, když nakonec souhlasila. Byl rád, protože to znamenalo, že budou ve společné přítomnosti zase o chvíli déle, ač společně s Brentonem, což mu ale kupodivu nevadilo. Ovšem tahle vidina společného obědu během dalších okamžiků nabrala znovu nereálnosti, když možná trochu přehnaně - ale dle něho oprávněně reagoval na otázku ohledně večírku Lockheartových. Stál strnule u otevřených dveří a snažil se nehledět dívce do očí, proto se díval vzpřímeně před sebe. Možná čekal, že mu na to něco odpoví, když on nakonec dodal ta slova o tom, že je to čistě rodičovská záležitost. Ale nic takového nepřišlo, pouze kolem něho bez dalších řečí prošla a zmizela uvnitř v obchodě. Až v tu chvíli si uvědomil, že se nezachoval vůbec pěkně, ač se to možná dalo trochu pochopit, protože on sám nad tím často přemýšlel a o takových věcech se na hlas odmítal bavit i doma, protože, když to bylo nahlas vyřčeno, nabíralo to mnohem skutečnější podobu. S krátkým povzdechem za sebou zavřel dveře a přešel po obchodě, až se zastavil úplně u zdi. Dal si ruce za záda a chvíli pouze nečině přihlížel dění uvnitř. Jocelyn nikde neviděl, ale v tuhle chvíli mu to ani nevadilo. Promnul si kořen nosu a zakroutil hlavou, snaže se setřást ze sebe zvláštní pocit. Předpokládal, že děvče už někde mluví s prodavačkou, a tak chvíli tak postával a přemýšlel nad tím, co právě udělal a co se to mezi nimi odehrávalo, než se vydal Jocelyn hledat. Moc dobře si uvědomoval, že pro ní ta situace bude možná těžší než pro něho. Mohla si připadat bezvýznamně, mohla pouze čekat, až čas vyprší a ona bude muset prostor v jeho životě přenechat někomu dalšímu. To vše mu postupně docházelo a snad kvůli tomu se cítil hůř a hůř. Nechtěl, aby se tak cítila. Ale co proto mohl udělat? Neměl tušení, zda tohle vůbec může ovlivnit, protože taková realita zkrátka byla a ač chtěl či ne, Jocelyn to do takové situace uvádělo. Každá dívka by v takové situaci byla. Zastavil se tiše vedle děvčete a přikývnutím pozdravil prodavačku, která už s Jocelyn diskutovala o stuhách. V tomhle se moc nevyznal, takže do toho ani nezasahoval. "Dobře," promluvil směrem k Jocelyn a poté se vydal s prodavačkou k pultu. Sotva stihl pocítit ten dotek dvou hřbetů dlaní, když se kolem něho Jocelyn protáhla. A tak zaplatil, a poté se vydal ke dveřím, kterými vyšel ven. Na jednu stranu měl hroznou chuť schovat dívku do svého objetí, políbit ji nebo pouze jednoduše proplést její prsty ruky s těmi svými, na tu druhou ale moc dobře věděl, že tohle na veřejnosti nesmí, čímž se to stávalo ještě větším lákadlem. A když se k tomu připočetla ta zvláštní chvíle, kterýkoliv projev lásky ho odrazoval, protože se bál Jocelyn reakce. "V pořádku?" zeptal se, když se zastavil vedle ní a tázavě na ní pohlédl, než o něco tišším hlasem dodal: "Omlouvám se. Moc dobře vím, že takovou věc máš právo vědět," přikývl a rozhlédl se po ulici, která se ale v tu chvíli zdála až podivně prázdná, a tak dívku na okamžik vzal kolem ramen a sklonil se k ní, aby se na ní mohl z blízkosti usmát a tiše prohodit: "Ať už tohle dopadne jakkoli, záleží především na tom, koho mám tady a tam mám tebe," poklepal si druhou ruku na hruď už i s uvolněným úsměvem, než se zpět narovnal a stáhl z ní svou ruku. Snad ho aspoň trochu dokázala pochopit a nezazlívala mu to. Zoufalí lidé občas dělali zoufalí věci, anebo se alespoň tak chovali, čímž byl Kenneth před chvíli živým důkazem. Možná právě našla chlapcovu Achillovu patu, téma, které s ním bylo lepší neřešit. A on to také tak vnímal, o tomhle s ní hodlal mluvit, až s ním o tom budou mluvit i rodiče, což by znamenalo, že se to začíná blížit. Teď ho však čekal poslední školní rok a on věděl, že má ještě pár měsíců klidu a volnosti. "Tak jdeme? Ty klobouky a ten oblek by měli být ve stejném obchodě, tak bychom to mohli už za chvíli mít," mrkl k seznamu, než se rozešel k dalšímu obchodu, který byl nedaleko.

_________________

| +

Postávala venku před obchodem, zatímco čekala na Kennetha, který uvnitř platil pentle pro Amelindu a Rossanu. Neodešla z krámku dřív proto, že by se snad v chlapcově přítomnosti cítila nepříjemně a nervózně, ale protože v jeho blízkosti by si myšlenky neurovnala tak dobře, jako když tu teď stála ve stínu a přemítala o tom všem. Varoval ji, a přesto byli nakonec spolu, i když ne tak, jak to bývá u ostatních párů. Viděla na ulicích mnoho mladých i starších lidí, kteří se drželi za ruku a tiše spolu diskutovali o možné budoucnosti, rozvíjeli své vzdušné zámky a v postranních uličkách si vyměňovali krátké polibky nebo odlišné názory. Dívka jim záviděla, i nezáviděla. Prožívala si vlastní vztah, první a opravdový, a jak sama pomalu zjišťovala, vzájemné doteky byly jen okrajovou součástí toho všeho. Snad tím, že je od sebe oddělovaly společenské zásady a svazovalo je společné tajemství, si najednou jeho přítomnosti začala vážit o to víc. Někdo měl času na poznávání druhé polovičky dostatečně. Jejich čas byl ale omezen a to činilo jejich situaci trochu zoufalou, ale taky v jistém smyslu nádhernou. Sama netušila, co bude za deset měsíců, natož, aby přemýšlela nad tím, jak bude na tyhle chvilky vzpomínat za pár let. Zato dobře chápala chlapcovu reakci. V té osamělé chvilce si celý rozhovor v hlavě pečlivě přehrála ještě jednou, tentokrát se na to pokusila dívat chlapcovým pohledem. Po dostudování Bradavic se bude ženit, v současnosti už má vybranou manželku, ale neví se, o koho se jedná (a upřímně počítala s tím, že i kdyby to věděl, bude to před ní zatloukat do poslední chvíle, jinak by to nebyl Van Helmont). A právě ten někdo má nahradit její místo. Už dost dobře chápala chlapcovo rozhořčení a trochu zalitovala toho, že si svou zvědavost neodpustila, i když se jí tohle téma taky výrazně dotýkalo.
Sáhla do tašky s dobrotami a vytáhla z něj jednu slanou tyčinku, kterou si strčila do pusy a na nos si nasadila Kennethovy pilotky, které jí šlechetně věnoval. Nechtěla je ani tak z rozmařilosti, jako spíš z touhy mít něco jeho u sebe. A dívat se na svět skrze zatemněná skla, jako on. Mohlo se to zdát hloupé, ale vědomí, že má konečně něco jeho, ji trochu uklidňovalo. Vtom se znovu ozval zvonek krámku, když se znovu otevřely dveře. Tiše a opřená o zeď sledovala Kennetha, který vyšel ven a netvářil se o moc víc nadšeně, než ona. Pravděpodobně na sebe nebyl hrdý, ale neviděla ani důvod, aby se na sebe výrazně zlobil. Taky mu mohla něco odpovědět a nemíjet ho ve dveřích jako vdova. Dožvýkala svou tyčinku a na otázku tiše přikývla. Snad by to nechala ležet a jít dál, ale vtom se jí začal omlouvat. Znovu si vytáhla pilotky a zarazila do vlasů, přičemž nezapomněla nesouhlasně zavrtět hlavou. „Nemáš se za co omlouvat, tohle by rozčílilo každého.“ Pokusila se o úsměv, který se jí nakonec i povedl, a sama sobě se zapřísáhla, že podobných témat se v jeho blízkosti dotýkat nebude. Znehodnocovala tak čas, který spolu trávili. Na tyhle dramatické výlevy bude času dost. Sotva dosáhli dospělosti a odhodili za hlavu dětství a najednou museli čelit takovým věcem. Bylo to nespravedlivé, ale bylo to tak. „Nebudeme to tedy řešit, dokud nepřijde čas.“ Rozhodla tiše, snad už se chtěla i vydat na cestu do dalšího obchodu, když jí Kenneth vzal nečekaně kolem ramen. Ta náhlá blízkost jí vyloudila na tváři tázavý pohled, ale koutek úst se i navzdory všemu přeci jen pozvedl, když se k ní s úsměvem sklonil. Sice jí nepolíbil, ani ji nevzal do náručí, ale ani to taková chvilka nevyžadovala. Byla perfektní taková, jaká byla. Zblízka mu tedy pohlédla do očí, naslouchaje jeho hlasu, než nasměrovala svůj pohled krátce k jeho hrudi, které se dotkl dlaní. Jak málo stačilo k tomu, aby odvedl její myšlenky daleko od skutečného trápení. Na krátkou chvíli mu přitiskla tvář k rameni, než zase nastal čas se oddálit. „Dobře.“ Hlesla sice tiše, ale s úsměvem, protože jeho ujištění jí v tuhle chvíli stačilo.
Stočila pohled k seznamu, který hlásal, že už je třeba vyzvednout jen klobouky a oblek a rozešla se spolu s ním k dalšímu obchodu. „Oblékáš si taky někdy něco jiného než obleky? Třeba tričko, kraťasy, mikina… To taky existuje.“ Našpulila provokativně rty připomínajíc malé dítě a pohledem zatím vyhledávala obchod s oděvy. „Taky jsem ti dlouho nevyprávěla žádný příběh. Jestli nám zbude čas, jeden bych ti ráda řekla. Je původem ze severu.“ Zazubila se na chlapce, přeložila seznam věcí na půlku a schovala jí k sobě do tašky s cukrovátky pro sestry. Podivná atmosféra se kolem nich náhle vypařila a sotva po ní zbylo nějaké památky.

_________________

S lehkým úsměvem zakroutil hlavou, protože dle něho se bylo za co omlouvat. Neměl se nechat hned tak rozhodit, mohl přece předpokládat, že dívka o tomto bude chtít mluvit. Bylo bláhové myslet si, že tohle téma bude mezi nimi nevyřčeně viset do nekonečna. A možná dobře, že to přišlo tak brzo a oni si touhle chvílí už prošli, tudíž mohli teď existovat bez dalších starostí a nevědomosti, co bude potom... Těžko říct, co se stane za rok či za dva, to nemohl nikdo tušit a plánovat budoucnost mu rodiče mohli klidně na vteřiny. "Dobře, s tím souhlasím," přikývl ohledně toho, že tímto se budou zaobírat až ve chvíli, kdy to bude opravdu skutečností. Zlehka sevřel dívce rameno a slabě se pousmál, když se k němu na těch pár cenných vteřin přitiskla a odtáhla se akorát ve chvíli, kdy to nepůsobilo vůbec divně a mohlo to i vypadat jako přátelské gesto. Nebylo nic divného na tom, že se přátelé objali nebo si klidně dali pusu na tvář, ovšem pouze oni dva věděli, že za takovým zdánlivě nevinným gestem se skrývá mnohem víc než pouze obyčejné přátelství. Pak už zabloudil pohledem k seznamu, kde mu zbývalo posledních pár položek. Na okamžik se mu prohloubila vráska na čele, když se zamyslel, kterým směrem se hned vydat a jen, co si to uvědomila a otočil se k nedalekému obchodu čelem, nabídl děvčeti rámě. Neubránil se pobavenému uchechtnutí. "Nelíbí se ti to snad?" zeptal se s mírně povytaženým obočím a shlédl k ní. Byl si moc dobře vědom, že chodí pouze v oblecích a košilích, ale ono se snad ani nic jiného k němu nehodilo. "Občas... pár triček a mikin mám," neodpustil si dodat provokativně a pobaveně se nad tím usmál, krče přitom nos. Když se nad tím tak zamýšlel, pravda byla, že Jocelyn ho v neformálním oblečením asi zatím neměla možnost vidět. Ale to se třeba brzo změní, když se uvidí více než za poslední školní rok. Alespoň v to doufal...
"Opravdu? Tak to si rád poslechnu," uculil se a zastavil se před obchodem s oblečením. Vzhlédl kontrolním pohledem k názvu nad hlavními dveřmi, než se ještě otočil k Jocelyn. "Také bych ti rád něco vyprávěl, ale přes léto jsem neměl vůbec čas číst. Docela paradox, co?" ušklíbl se nad tím, když už se natahoval po dveřích a nechal dívku vejít jako první. Vstoupil za ní a rozhlédl se po obchodě, na tváři mu viselo menší uculení, které se ale postupně vytratilo a bylo nahrazeno vážnou tváří. To už se k němu hnala prodavačka. "Dobré poledne, mladý muži a slečno. Mohu vám nějak pomoci?"
Kenneth se mimoděk rozhlédl po obchodě, jako kdyby hledal to, pro co sem přišel. Nakonec stočil zrak znovu na trochu buclatou dámu a zdvořile se usmál. "Dobré poledne, madam. Mám tu u vás objednaný oblek, pod jménem Van Helmont, Kenneth." Postarší dámě zajiskřilo v očích a s významným uculením si Kennetha prohlédla a hned na to sklouzla svýma malýma, hnědýma očima i na Jocelyn. Snad se oběma mohlo zdát, že se ji trochu významně pozvedlo obočí, ale těžko rozeznat pohyb svalu o pár milimetrů. "Ano ovšem, pan Van Helmont, už si vzpomínám. Vydržte tu chvíli," opět se na ně rozpustile pousmála a odcupitala někam do zadních prostorů obchodu, takže se Kenneth s Jocelyn ocitl v obchodně znovu osamotě. Stočil se k dřevěným regálům, kde byly mimo různých druhů kvalitních látek i vystavené klobouky. Zamyšleně k jednomu z nich přistoupil a chytl ho do rukou, zamyšleně si ho prohlédl. "Myslím, že o tomhle Amelinda mluvila. Ale nejsem si úplně jistý," protočil s ním v rukou a důkladně ho zhodnotil pohledem, než ho odložil zpět a natáhl se po blankytně modrém. Než se dívka vedle něho stihla vzpamatovat, už ho měla na hlavě a Kenneth se pobaveně pousmíval. "Nechceš klobouk? Tenhle ti opravdu sluší," zablesklo se mu v očích a úsměv se mu o něco rozšířil, když si ji tak prohlížel. Nakonec neodolal a vztáhl k její tváři na okamžik ruku. Zlehka ji konečky prstů pohladil, současně s tím se usmívaje a možná by zašel i dál, protože tam byli úplně sami, kdyby se za ním neozval znovu prodavaččin hlas. Prudce sebou cukl a strhl ruku zpět ke svému tělu. "Tak tady to máte, pane Van Helmonte."

_________________

| +

Zatvářila se poměrně nejistě a rozpačitě, když přišla znovu řeč na oblékání. Co se tohohle týkalo, nebyla žádný módní expert, ale nechodila ani v odrbaných věcech. Zkrátka se držela módy současnosti, v tom spočívalo její tajemství. Nikdy se neodvážila uvažovat o něčem tak luxusní, jako bylo chození na podpatcích během léta (ačkoliv to muselo být velmi nepohodlné), nošení klobouků a účast na obědech s významnými osobnostmi její doby, jako byli ministři a podobně. Thorntonovi nebyli sice zakřiknutým rodem, byli relativně uznávání a jejich jméno se ve světě neztratilo, když se otec věnoval studiím draků a ďasovců, vydával různé knihy a matka byla vyložená diplomatka hodná svého jména, ale takový vliv jako například Helmontovi rozhodně neměli. Možná proto, že se nestýkali s vlivnými lidmi, i když měli mnoho příležitostí. Stačilo říct a půvabná Danelea by to zařídila. Frederick Thornton byl ale příliš pohlcený svou prací, než aby vyšel ze své pracovny a angažoval se v politice a jejím dění. Tohle přenechával velkým zvířatům. Ale teď zpět k oblečení… „Ne že nelíbí, ale…“ Dívka očividně hledala vhodná slova, kterými by správně popsala dojem, kterým na ní působí. Byl okouzlující tím, jaký byl. A on byl rozhodně výjimečný, hodný svého jména. Nakonec jen zavrtěla hlavou a rozhodla se takticky odpovědět. „V podstatě jsem tě v ničem jiném nikdy neviděla.“ Pokrčila bázlivě rameny, mírně se začervenala, neboť se její úvahy pomalu stáčely směrem, kterým rozhodně mířit nechtěla a to bylo méně oblečení na panu Helmontovi. Odvrátila od chlapce tvář a mírně si jí protřela dlaní, aby z ní smazala úšklebek. Thorntonová, styď se. Vzápětí se ale přeci jen Kenneth ozval. S překvapení pozvedla jeho směrem obočí, jako by jí snad právě vyzradil tajemství. A on se jí ještě smál. „Já tě kousnu.“ Zkonstatovala tiše, v koutku úst jí ale přeci jen cuklo.
Urovnala si na hlavě pilotky, pozvedla hrdě bradu, snad aby měla lepší výhled a v tu chvíli mohla snad na moment nedopatřením vypadat i vznešeně, aniž by si to uvědomila. Natáhla se do tašky a vytáhla z ní další slanou tyčinku, kterou začala po cestě chroupat. „Je to ale hrozně stará a možná trochu nudná legenda. Tak až to vyřídíme, bude to za odměnu.“ Mrkla na něj tajuplně a zvolnila krok, když se blížili k prodejně. Nakupování moc nemusela, ale za cenu toho, že mohla být o pár minut déle s chlapcem, jí činilo natolik šťastnou, že byla ochotná se věnovat i věcem, kterým by se normálně vyhnula. Začínala ho mít až příliš ráda. A nejen proto, jaký byl, ale pro to, kým se stávala ona, když byla v jeho blízkosti.
Nechala Kennetha, aby jí otevřel dveře, přičemž jí neunikl fakt, že ještě před několika měsíci by jí tohle chování uvádělo do rozpaků. Něco na tom ale přeci jen bylo. Zastavila se uprostřed krámků, zatímco k nim došla stará paní. „Dobrý den.“ Pozdravila s úsměvem s tentokrát se rozhodla nechat všechno zařizování na chlapci. Jenže jen co vyřkl své jméno, něco v ženině tváři se změnilo a nasměrovala své oči zvědavě k ní. Pozvědnuté obočí jí opětovala svým nicneříkajícím pohledem, než nechala ženu zmizet v zadní místnosti. Tohle bylo divné. „Ten pohled se mi za Merlina ani trochu nelíbil.“ Zamručela si pod vousy a mimoděk se rozhlédla po prodejně. Bylo zde mnoho hezký věcí, včetně šatů, všehovšudy tu ale byly jen snad dvoje troje, které by si na sebe vzala na veřejnost. A jak se tak rozhlédla, nepovšimla si Kennethova záškodnického záměru, kterým jí posadil na hlavu klobouk. „Co to…“ Nedořekla a své oči spolu s dlaněmi namířila navrch hlavy. Netvářila se tolik naštvaně jako rozpačitě a zmateně. „Právě jsi za devět let první člověk, kterému se povedlo mi dát na hlavu klobouk.“ Odtušila suše smutně fakt, který nebyl za dlouhou dobu porušen, a jednalo se o její osobní rekord. Kenneth ale lámal naprosto všechno, čím se kdy obklopovala, jako by to byla hračka. Zvědavě na chlapce pohlédla a změřila si ho pohledem. Líbil se jí způsob, jakým si jí měřil. „Já? Klobouk? To ne, navíc nemám už dost galeonů.“ Ošila se nejistě, když se čirou náhodou zahlédla v odrazu zrcadla na protější stěně. Nenáviděla klobouky, ale ta blankytně modrá byla dokonalá. Sotva si vzpomněla na jakoukoliv věc, kterou by shledala líbivou a na své postavě pěknou. Faktem ale stále zůstávalo, že ona klobouky nenosila. CO by s tak drahou věcí pak dělala? Stočila k chlapci tvář akorát v momentě, kdy se dotkl její tváře. Zlehka přivřela oči, do svých dlaní uchopila tu jeho a rty zlehka přejela po konečcích jeho prstů. Začínala si vážit takových momentů. „Kennethe, já…“ Zdálo se, jako by dívka chtěla zašeptat něco důležitého, vtom ale zaslechla přicházet prodavačku, a tak se od chlapce vzdálila. Sundala si z hlavy blankytně modrý klobouk a položila ho zpět na figurínu. „Který jsi říkal, že se Amelindě líbil?“ Zeptala se chlapce, aby snad odvedla pozornost od předešlé situace a znovu se nenuceně rozhlédla po obchodě.

_________________

I on si všiml toho zvláštního pohledu, kterým se madam prodavačka na dívku vedle něho podívala a na okamžik se v něm snad zastavilo srdce, protože předpokládal, že si dovolí i něco říct. Naštěstí tak bláhová nebyla a nechala soukromí cizích lidí být, čímž se Kennethovi trochu ulevilo. Sice nechápal, proč u ní vzbudili takové podezření, ale rozhodl se toho pohledu nevšímat a chovat se normálně a přirozeně. Bylo to naprosto diplomatické v takových chvílích dělat, že se vlastně nic nestalo a nedat na sobě dát znát překvapení či rozhořčení, avšak Jocelyn možná tolik té diplomacie v sobě zatím neměla, takže ta se to přehlídnout nerozhodla. Nepatrně zakroutil hlavou a pouhým pohledem naznačil, ať to více nerozebírá. "Nech to být," prohodil polohlasem, protože nechtěl vzbudit další podezření tím, že se tu o tom budou tak bavit. Avšak i tak zavdali té buclaté prodavačce důvod o něčem polemizovat, když se vrátila do obchodu znovu v tak vzácné chvíli. Ač Kenneth svou ruku stáhl opravdu rychle, i tak stihla zachytit ten dotek váženého pana Helmonta a děvčete, které se nepředstavilo, avšak nepochybovala o tom, že v přítomnosti Kennetha se bude pohybovat pouze vysoce postavená čistokrevná dívka. Kennethovi se v očích mihlo malé zmatení, když dívka větu nedokončila, protože právě v tom do toho přišla madam prodavačka a snad si snažil ta slova domyslet, ale stěží mohl odhadovat to, co mu chtěla Jocelyn říct. Stočil se radši na prodavačku a zdvořile se usmál, když mu ukázala oblek v námořnické barvě. "Tak co na to říkáš?" stočil se k Jocelyn a zlehka pozvedl obočí. "Není to tričko, ani mikina, ale modrá je dobrá, ne?" zajiskřilo mu s úsměvem v očích. Jako kdyby se o tom před chvíli nebavili a on si tu vyzvedne další oblek. I osud měl občas smysl pro humor. Na to si ale zkrátka Jocelyn musela zvyknout, že při svém postavení bude chodit výhradně v oblecích. "Necháte mi to prosím na pokladně? Ještě se tu po něčem podíváme. Děkuji," stočil se zpět k prodavačce, která se nepatrně uculila a vydala se k pokladně, kam oblek opatrně odložila. Pak se usadila za pultík a nenápadně pozorovala pár u klobouků.
"To nemyslíš vážně?" vyvalil trochu oči v nečekaném údivu, protože trochu váhal, zda si z něho dělá srandu nebo to myslí vážně. Nenosit klobouky? To se přece k vysoce postavené dámě nehodilo. Bylo to vkusné a elegantní a pouze Amelindě klobouky zabíraly velkou část šatníku - což nebyl šatník v podobě skříně, ale rovnou celé menší místnosti. Ostatně, tak to měli všichni Helmontovi ve svém sídle. "Netvrď mi, že klobouky nenosíš," pohlédl na ní nedůvěřivě a zkřivil obočí. Stále ji ten klobouk nesundaval, protože mu v něm připadala krásná a on se nechtěl o ten pohled ochudit, když už se mu víckrát nemusel naskytnout. "A proč ne? Opravdu ti moc sluší," usmál se a vzal dívku zlehka za zápěstí. Došel s ní až k zrcadlu a zeširoka se uculil, když uviděl v odrazu Jocelyn s kloboukem a společně s ním. "Slečno, pán má pravdu... ta modrá k vám sedí," ozvala se z ničeho nic starší paní, která se nepatrně uculovala při pohledu na mladého pana Van Helmonta se slečnou. Nebylo pochyb o tom, že tahle žena Van Helmontovi dobře znala, protože si chodili šít obleky pouze sem. Takže téměř všechny znala osobně. "Galeony neřeš," prohodil tiše, ač v duchu trochu tušil, že Jocelyna hrdost jí nedovolí dolovit mu, aby to zaplatil. Ale copak nebyla jeho přítelkyně? Peníze on vůbec neřešil, navíc on tu byl gentlemanem a ten měl vše platit, ne? Každopádně konečně rozhodnutí nechal na dívce samotné, on se do toho více nehodlal motat, ač zastával názor, že v tom klobouku byla zkrátka neodolatelná. "Myslím, že tento," natáhl se po žlutém klobouku a otočil se k prodavačce. "Prosím vás, netušíte zda, když tu byla Amelinda - má nevlastní matka... zda si vybrala tento klobouk? Říkala, že by měl být čistě žlutý a..." ani nestihl dopovědět, prodavačka stála už s úsměvem u nich a probírala se hromadou klobouků navršených na sobě. "To si moc dobře pamatuji, jaký si mladá paní Van Helmontová prohlížela," a po chvíli úplně zespoda vytáhla klobouk, která přesně odpovídal Amelinděným popisům, "to je jistě on," usmála se.
"Tak si ho vezmu," rozhodl Kenneth bez mrknutí oka a stočil se poté k Jocelyn, jak se rozhodla ona. Nakonec měla ještě chvíli čas, protože si ještě došel pro dva páry kožených rukavic a poté už byl u pultíku, kde mu prodavačka pečlivě zabalovala dnešní nákup. "Má se pan Van Helmont dobře?" ptala se zdvořile, zatímco dávala klobouk(y) do tašky.
"A kterého myslíte, madam?"
"Toho mladšího, toho mladšího, vašeho otce. Pan Demarcus sem moc nechodí, obleky mu tu objednává jeho žena, ta tu bývá často," rozpovídala se, a to už si od Kennetha brala peníze. Ten ji vzápětí odpověděl na otázku, jestli se má Walter dobře a nakonec mu dala tašku a oblek pečlivě zabalený i s ramínkem. "Tak na shledanou," usmála se na oba, když Kenneth opět podržel Jocelyn dveře a vydal se hned za ní. "To mi musíš vysvětlit," vrátil se k tématu, které celou dobu držel v hlavě a opravdu ho zajímalo. "Co to máš s tím oblečením? Co je špatného na oblecích?" povytáhl zvědavě obočí a porozhlédl se po Příčné, než zkontroloval čas na hodinkách. "Máme to akorát. Jdeme do toho kotle?"

_________________

| +

V tváři se jí zračilo rozpačitost a mírné zklamání z toho, že svou větu nedokončila, avšak když si uvědomila, co původně chtěla říct, bylo nakonec dobře, že je prodavačka vyrušila. Na jakékoliv projevy náklonnosti budou mít jistě času dost a tohle nebude jejich poslední setkání. Více se tedy nezaobírala předešlou chvilkou a soustředila se na přítomnost. A ta byla taková, že před ní stál Kenneth s oblekem v námořnické barvě. Dneska se na ní té modré valilo příliš, ale i tak – ačkoliv nebyl zběhlá v odívání – poznala kvalitně odvedenou práci. Usmála se na chlapce a souhlasně přikývla. „Bude ti slušet.“ Zkonstatovala bez sebemenšího pochybení v hlase a znovu se otočila k blankytně modrému klobouku na stojanu. Znovu ho vzala do ruky a nasadila na hlavu. „Nenosím.“ Pokrčila rameny a mimoděk těkla očkem po prodavačce. Trochu se v její přítomnosti cítila nervózní, navíc působila dojmem, že Van Helmontovy moc dobře zná. Nechtěla, aby se o chlapci tradovalo, že sem chodí s cizími dívkami, sotva si její náctiletá duše dovedla představit, jaké následky by na Kennetha čekaly. „To abych se začala stydět, ne?“ Hlesla k němu skoro neslyšeně, to už jí ale chlapec popadl něžně za zápěstí a postavil ji před zrcadlo. Ten pohled na celou siluetu jí zprvu trochu vyrazil dech, už to byla nějaká doba, kdy se naposledy celá viděla v zrcadle. Štíhlá postava s květovanými šaty a černými balerínami by vedle společensky oděného Kennetha vypadaly až všedně, nebýt toho klobouku, který všechno zachraňoval. Stočila pohled na prodavačku, když začala souhlasit s chlapcovým tvrzením a ať sama chtěla nebo ne, musela uznat, že na tom něco bylo. Rezignovaně si povzdechla, otočila se ke Kennovi a mírně zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. „Rve mi to srdce, musíš mi ale slíbit, že mi na Vánoce a narozeniny nic nedáš, jinak umřu. Tohle ti nikdy dost dobře nesplatím.“Bylo to snad historicky poprvé, co si něco nechala koupit vědomě od muže, který nebyl její příbuzný. A cítila se provinile. Jak mohla neřešit galeony? Vždyť ten klobouk musel stát víc než to, co měla na sobě v současnosti včetně spodního prádla a nákupu. Kousla se rozpačitě do rtu, ale už bylo pozdě si cokoliv rozmýšlet. Nechala tedy Kennetha zaplatit a společně s ním se vydala ven. Schválně se natáhla pro svůj klobouk a s nejistým úsměvem si ho posadila na hlavu přemýšlejíc, co šíleného se jí ještě za tyhle prázdniny přihodí. Nad jeho dotazem se pousmála, pokrčila rameny. „Nic. Co máš ty se zutými botami?“ Zazubila se na něj, mírně poskočila kupředu, jako víla a zavelela. „Jdeme.“ Nyní je čekal oběd u kotle s Brentonem. Snad by měla upadat do jakési nervozity, ale dávku této emoce již za dnešek dávno vyčerpala. Pootočila se na Kennetha a tajemně se pousmála, ramenem se mírně otřela o to jeho. „Kdysi dávno vládla na území dnešního Severního pólu dívka zvaná Freya. Panovala přísně, na ženu někdy až krutě a tradovalo se o ní, že je stvořena z ledu a stejně tak její chladné srdce.“ Odmlčela se a pohlédla na chlapce, zda pochopil, že mu vypráví příběh, a pak pokračovala. „Ctižádostivost byla její hlavní hodnotou, a proto nebylo divu, když se rozhodla dobýt malý nedaleký ostrov beze jména. Vyslala tedy několik svých vojáků na ledních medvědech, jako delegaci, která měla ujednat s králem podmínky odstoupení z území. Tamní panovník však odmítl jednat přes prostředníky a vyzval Freyu, aby se s ním utkala na ostrově v rovnocenném boji. Panovnice severu na svém ledním medvědovi přeplavala vody dělící její zemi od neznámého ostrova a stanula na březích naprosto jiného světa, než v kterém doposud žila. Po ledu a sněhu nebylo ani památky, jen vzdálené zelené končiny, lesy a horké prameny. A tak se Freya lehkovážně utkala s pánem země, Islou, s nímž prohrála. Paní severu byla nucena se před vítězem poklonit a na výraz pokornosti slíbila králi, že mu odstoupí veškerá území, kterým panovala. Isla byl ale šlechetný, nad Freyou se slitoval a nabídl jí spojení dvou rodů. Když dívka souhlasila, společně se usadili na ostrově. Říká se, že Freya sebou s příchodem do neznámých končin přinesla ostrý severský vítr, aby obklopil ostrov a tlačil protivníkovy lodě na ostré útesy. Měla tak chránit svůj domov.“ Slabě se pousmála, možná trochu smutně, protože příběh se stáčel opět do záporného dění. „Pár měsíců po sňatku se jim narodily dvojčata, malá holčička a syn. Oba rodiče pokřtili děti na posvátném místě, v kamenné studně, aby se tak ztvrdil jejich původ. Radost z jejich příchodu na svět brzy vystřídala bolest z Islova onemocnění a náhlé smrti. Traduje se, že když se Freyina první uroněná kapka setkala s vodami obklopující ostrov, byla tak hořká a trpká, že se sladké vody proměnily ve slané.“ Odmlčela se na chvíli v zamyšlení, ale rozhodla se příběh doříct do konce. Stále nebyli u poenty příběhu. „Isla viděl ženino utrpení a z milosti se tedy převtělil do severního větru. Každou noc pak zpíval Freye a dětem na dobrou noc, střežil jejich spánek a ostrov i s obyvateli před nebezpečenstvím. Isla se tak stal patronem ostrova a Freya založila nový rod – Frey, na ostrově, který dnes všichni znají pod názvem Island. Patronem většiny potomků rodu Frey je buď lední medvěd, nebo polární liška, která byla mimo jiné oblíbeným zvířetem Isly. Obě tato zvířata jsou v erbu tamního rodu.“ Měla tu legendu ráda, byla mnohem rozvitější, ale momentálně neměli tolik času, a tak krátké shrnutí postačilo a nastolení atmosféry. Něco na tom příběhu bylo. Byla to sice folklórní legenda její rodiny, ale i tak jí milovala. Snad by bývala ještě něco dodala, ale rozmyslela si to. Bájení si mohou nechat až na jindy. Nepochybovala o tom, že na to bude času dost, ačkoliv se jim ho nenaskýtalo tolik, kolik by si sama přála.

| +

Mimoherně:
Příběh není inspirován jakoukoliv skutečnou legendou, vznikl čistě na základě mojí vlastní tvořivosti

_________________

<< odněkud

Aaron se toulal Příčnou ulicí s batohem na zádech a slunečními brýlemi na očích. Ne že by tu nakoupil tolik věcí, aby si musel vzít batoh – naopak ještě nezavítal ani do jednoho kouzelnického obchodu –, ale úspěšně prchnul z domova, protože se opět pohádal s otcem. Jeho batoh tedy neskrýval nově zakoupené učebnice, ale několik málo náhradních kousků oblečení, značně pomuchlaných, jídlo a spacák. A nějaké peníze, které si vyprosil od babičky, aby mohl v Londýně přežít do konce prázdnin. Pak se sice bude muset vrátit domů pro věci do školy, ale to považoval za maličkost. Navíc mu to přišlo ještě docela daleko, ačkoliv prázdniny rychle spěly ke svému konci.
Neřešil, že má umouněný obličej od cestování letaxem, a kraťasy i tričko pomačkané. Do toho přece nikomu nic nebylo. S úlevným vydechnutím se svezl na nejbližší lavičku a zapátral očima kolem sebe. Měl příšernou žízeň, ale do Kotle se mu nechtělo. Zauvažoval nad tím, že někde najde stánek s vychlazeným pitím a utratí pár svrčků. Ale až za chvíli – teď totiž netoužil po ničem jiném, než pohodlně se usadit, natáhnout nohy a na chvilku si odpočinout. Od rána toho totiž po celém Londýně, nejen tom kouzelnickém, nachodil až až. Tenhle odpočinek měl však nějaké mouchy – jednak tu přes poledne bylo celkem dost lidí a jednak slunce na jeho vkus přehnaně moc pálilo. Na venkově se to ještě dalo celkem přežít, ale v rozpáleném městě bylo sotva dýchatelno. Ron už se docela těšil, až zmizí do chladného Skotska, kde sice skoro pořád prší, ale člověk nemusí řešit, že se na slunci nepříjemně přismahnul. Což se mimochodem Ronovi před pár dny stalo a ještě teď měl krk nehezky červený.

_________________

<<<

Brook se procházela po Příčné v světle hnědých šortkách do pasu, černé halence bez rukávů a kloboučku ladícím s šortkami. Po celém těle měla rovnoměrné opálení z desítek hodin strávených na slunci a na nose se jí zřetelně rýsovaly pihy, které jí vždycky přes zimu zase vybledly. Na zádech měla malý zelenomodrý koženkový batůžek a v puse měla ledové lízátko, hit letošního roku. Protože už byl konec prázdnin, byla ubytovaná v Kotli, aby stihla oběhnout všechny obchody s věcmi, které potřebovala do školy. Dnešek měla vesměs volný, hodlala si dojít na zmrzlinu k Fortescueovi a možná se podívat do Krucánků a kaňourů na knížky z druhé ruky, aby měla co dělat za dlouhých večerů.
Svého spolužáka a kamaráda málem přehlídla, ale něco v jeho pomuchlaném stavu a shrbeném sedu jí přišlo povědomé. "Rone?" zeptala se, a když se ujistila, že opravdu jde o jejího kumpána, nadšeně mu zamávala. Jediný pohled na jeho pomačkanou maličkost jí stačil k vyvození správného závěru: "Tys zase utekl z domu," zkonstatovala a pobaveně zavrtěla hlavou. Usadila se vedle něj na lavičku a shodila ze zad batůžek, ze kterého vytáhla láhev s vodou. "Na," řekla a podala mu lahev, načež s širokým zazubením dodala: "A měl by sis taky trochu opláchnout obličej, vypadá hůř než obyčejně."

_________________

Potutelně se pousmál, když nakonec ke koupi klobouku svolila. Sice se při zmínce o Vánocích a narozeninách nepatrně zamračil, protože na takovou věc rozhodně nehodlal přistoupit, ale nakonec ta slova nechal vyznít do ztracena a popadl ten klobouk dříve, než si to stihne rozmyslet. Takové situace musel využít, takže poklidně vše zaplatil a pak už srovnal krok se svou přítelkyní, na kterou se šťastně usmál. Klobouk už měla dávno na hlavě, takže se na ní zastavoval o něco delším pohledem a snažil se skrýt ve svých očích menší pobavení. Co pro něho všechno dokázala vytrpět, že? Snad záměrně nebo naprosto spontánně zalapal po dechu, když se znova zmínila o vyzutých botách. "To snad nemyslíš vážně," zakroutil nevěřícně hlavou, že se to rozhodla znovu vytáhnout. "A moc dobře víš, co proti nim mám," dodal hned vzápětí a významně povytáhl obočí, než se rozhodl tohle téma dále nerozebírat, protože v tomhle byli zkrátka trochu odlišně vychováni. Takže nakonec uvítal, když začala mluvit úplně o něčem jiném, ač mu ze začátku trochu trvalo zorientovat se. Hned co však pochytil obsah a smysl těch slov, nadšeně se zaposlouchal do vypravovaného příběhu. Něčím zvláštním se od ostatních lišil, a tak pozorně poslouchal, zatímco pomalým a klidným krokem kráčel směrem k Děravému kotli, kde měl schůzku s Brentonem. Začínal mít hlad, takže se na oběd už opravdu těšil a na oběd v přítomnosti Jocelyn ještě o něco víc. Ač se pochopitelně přirozeně obával, zda všechno proběhne v klidu a bude si dívka s jeho bratrem rozumět. To ale hodil za hlavu v okamžiku, když Jocelyn začala znovu vyprávět a v táhla ho do své pověsti, která ho opravdu zaujala. Na tváři se mu rýsovalo slabé pousmání, když domluvila. "Už jsem ti říkal, že umíš krásně vyprávět?" pozvedl nenuceně obočí a uculil se. "Kdo je ten tamní rod?" zeptal se hned vzápětí, když se nad tím tak zamyslel. Snad předpokládal, že se o téhle pověsti Jocelyn někde dočetla a ne že byla samotným potomkem těch zmíněných postav. "Asi bych měl něco přečíst a dorovnat skóre, až se příště uvidíme. Nebo že bych si zase něco vymyslel?" usmál se nevinně, ale to už se ocitli před Děravým kotlem. Po klice od dveří se zatím nenatahoval, stočil se k Jocelyn a krátce se na ní podíval, snad v nevyřčené otázce, jestli je opravdu pevně rozhodnutá. Neměl v žádném úmyslu ji to teď rozmlouvat, byl moc rád, že se tak rozhodla, ale takové rozhodnutí už nešlo vzít zpět a bylo důležité zvážit všechna pro a proti. Nakonec se teda natáhl po klice dveří a zdvořile pustil Jocelyn dovnitř jako první. Měli trochu časovou rezervu, takže Brenton se teprve dostaví, a tak se zatím rozhlédl po volném stole...

>> Děravý kotel (Kenneth a Jocelyn)

_________________

| +