Erymu zacukaly koutky úst, když se ukázalo, že Ebenezar jeho tip na jahodovou zmrzlinu nepřeslechl, ale nijak se k tomu už nevyjadřoval. Nechtěl se tu s ním hádat, konec konců poslední dobou se jim dařilo spolu vycházet jakž takž normálně. A Ery tu navíc měl děti, před nimiž rozhodně nechtěl zbytečně zvyšovat hlas. „Děláte chybu – jednou za čas sladké nikomu neuškodí,“ zahlásil přesvědčeně, pobaveně se uculil a očima sklouznul k dětem. Vypadalo to, že Nina už usnula, a tak s ní ještě chvilku pohupoval na ruce, než se zvednul, aby jí opatrně uložil do kočárku. Mikkaela si zatím nechal u sebe, protože věděl, že pokud by ho položil k sestře, začal by chlapeček poměrně hlasitě protestovat. Pošimral klučinu na bříšku, a když se prcek vesele zaksichtil, Ery se rozněžněle uculil.
Na Rodwellovu otázku odpověděl až po chvíli, navíc odpověď musela být stejně jasná. „Celkem jo. U Fortescuea mají bezvadnou muffinovou zmrzlinu, v kombinaci s kakaovou je dokonalá,“ zahlásil skoro zasněně a zatvářil se přitom ohromně mlsně. Napadlo ho, že by do zmrzlinářství mohl zajít a pozdravit se s Markem, ale usoudil, že tam bude moc lidí a moc hluku a že pro spící děti to není úplně vhodné prostředí. I když faktem bylo, že minimálně Nina spala jako zabitá kdykoliv a kdekoliv a pravděpodobně by jí nevzbudilo ani to, kdyby jí někdo u hlavy vystřelil z děla. „Letos ale prý frčí medúzová,“ dodal, jako by chtěl Rodwellovi nějakou zmrzku doporučit.
Když si všimnul, jak se kolega tváří, tázavě povytáhl obočí, ale nic neřekl. Merlinví, co se Rodwellovi honilo hlavou a Ery do toho toku myšlenek raději nechtěl zasahovat svými otázkami. Chvilku mlčky posedával a očima bloudil kolem sebe, sledoval ten ruch ulice, ale pak pohled sklopil ke svému synovi a letmo se pousmál, když zjistil, že i Mikkaela začalo pozorování kolem spěchajících kouzelníků zmáhat.

_________________

Ebenezar se zatvářil dosti pochybovačně a nakonec svá tenká ústa stočil do skeptického úšklebku, což naznačovalo, že s ním rozhodně nesouhlasí. Sladké bylo hrozně přeceňované, což on se svým odporem k němu moc nechápal. Ale on celkově stravě nepřisuzoval velkou důležitost, což na něm bylo také vidět, když se skoro ztrácel pod očima. Zabloudil očima k malým dětem a kočárku, kam Erasmus právě uložil Ninu, než se zaposlouchal k odpovědi ohledně příchutí zmrzlin. "Kakaovou zmrzlinu bych možná pochopil, ale muffinovou?" To musí být nechutné. Nakrabatil nad tím s podivem čelo, ale to nečekal, že mu hned vzápětí Erasmus prozradí hit letošního léta. Při zmínce o medúzové příchuti na něho nevěřícně pohlédl a zakroutil nad tím hlavou. O proti tomu mu ta muffinová připadala docela i normální. Nechápal, kdo si mohl něco takového koupit. Když už by se měl rozhodnout, stejně by upřednostnil ovocné chutě před něčím, co znělo tak nepředstavitelně a v některých případech i nechutně. Když se oba na chvíli odmlčeli, stočil zrak zpět k Příčné ulici, po které se to hemžilo skupinkami dětí ale i dospělých. První září se blížilo a všichni určitě nakupovali poslední učebnice a věci do Bradavic. To on už měl všechno nakoupené, scházelo dokoupit pár zbylých věcí pro Keltona. Byla pouhá náhoda, že středně vysokého chlapce nezahlédl v davu kouzelníků, když se díval jejich směrem, a tak když se otočil zpět k Erasmovi, neměl sebemenší tušení, že kluk k němu a Erasmovi míří. "Slyšel jsem, že jste se s Lorelei přestěhovali do Prasinek," zkonstatoval, aby nadhodil nějaké další téma a mimoděk sklouzl pohledem k hodinkám, kde se ujistil, že za pět minut vyrazí směrem ke zmrzlinářství. Už se nadechoval, že dořekne druhou část věty - respektive vyřkne otázku, když v tom se u lavičky ocitl pobledlý chlapec s uhlově černými vlasy hozenými do čela, zelenohnědými oči a působící drobným dojmem. V určitých rysech se Ebenezarovi opravdu podobal.
"Kluci už šli," podíval se na Ebenezara, aby osvětlil svůj nenadálý příchod, zatímco Ebenezar nepozorovaně lapal po dechu. "Dobrý den," otočil se Kelton k Erasmovi, s kterým strýc seděl na lavičce, a na okamžik se podíval i na to roztomilé miminko, které držel v náručí. Trochu se nad tím uculil, než se zadíval na Ebenezara, který se teď zdál trochu více bledý než obvykle. Obdivuhodně rychle se ale dokázal vzpamatovat, takže během chvíle už se do chlapce zabodával podrážděným pohledem. "Neříkal jsem ti, že tě tam vyzvednu?"

_________________

| +

<<<

Brook se nechtělo trčet v Kotli, když bylo venku tak pěkně, a tak se už za časného rána vydala do ulic. Vyšla z Příčné do Londýna, kde si prošla pár obchodů a ve vetešnictví si pořídila dle jejího mínění neprosto dokonalý přívěsek se srdcem s křidélky, který se jí nyní houpal na krku a nové retro kulaté tmavé brýle do sbírky, jež měla nasazené na nose a nesourodě, ale zároveň podivně mile doplňovaly její oděv, složený z černé buřinky a červeno-černě kostkované košile s vyhrnutými rukávy, zastrkané do sepraných džínsových šortek do pasu. Nakonec si skočila i na oběd, a pak se vrátila zpátky na Příčnou ulici, kde sebou plácla na lavičku v jednom z jejích klidnějších koutů, četla si mudlovskou knížku a spokojeně brčkem usrkávala jahodovou tříšť. Na nic ani na nikoho zvláštního nečekala, prostě si chtěla užít volného dne, dokud bylo hezky a ona se nemusela zaobírat školními povinnostmi.

_________________

Ery si pro dnešek vůči Ebenezarovým výrazům vypěstoval jakousi imunitu, takže jeho úšklebky a skeptické pohledy příliš nevnímal, což bylo jedině dobře. Na poznámku o muffinové zmrzlině pokrčil rameny a pobaveně se uculil. „Chutná vážně jako muffiny, je dobrá,“ zahlásil a zatvářil se přitom mlsně. Pak se ovšem nepatrně ušklíbnul. Opravdu se tu s Rodwellem bavím o zmrzlině? Jde to s námi z kopce, napadlo ho. Potřásl hlavou a krátce se na svého kolegu zadíval. Docela se divil, že ho řeč o zmrzlině ještě neotrávila natolik, že se nezvedl a neodešel. „Ta medúzová není z medúz,“ osvětlil ještě problematiku další příchutě, když si všimnul, jak na něj Rodwell zazíral.
Když Ebenezar nakousl téma bydlení v Prasinkách, Erasmus souhlasně pokýval hlavou. „To jste slyšel dobře,“ odvětil s úsměvem. „Přišlo nám to… praktické, hlavně kvůli dětem a hlídání. Kdybychom bydleli někde v Dánsku a přemisťovali se do práce, asi by nás to brzy začalo zmáhat,“ pronesl a pokrčil rameny. Ery už trochu zpohodlněl, zvyknul si, že to z domu má do práce pár kroků, a nedokázal si představit to neustálé přemisťování z místa na místo. Dost pochyboval o tom, že by to jeho žaludek vydržel bez následků – pravděpodobně by to pěkně odnesl. Navíc by byli s Lei oba nervózní, kdyby potřebovali hlídání a zatímco by oni dva byli v Bradavicích, děti by byly stovky mil daleko.
Erasmus překvapeně zamrkal, když se u nich z ničeho nic objevil ten pobledlý chlapec. Hned ho napadlo, že se celkem podobá profesoru astronomie, a jak mu došlo hned vzápětí, mezi těmi dvěma skutečně zřejmě byl nějaký příbuzenský vztah, což Eryho vyvedlo z míry ještě víc. „Eh. Ahoj,“ vymáčknul ze sebe a na chlapce se přívětivě usmál. Potom zatěkal očima mezi Rodwellem a klukem, jako by porovnával, jak moc podobní si jsou, a vzápětí se na svého kolegu tázavě zadíval. „To je váš…?“ Větu úmyslně nedokončil, ačkoliv se mu na jazyk dralo slovíčko ‚syn‘. Jenže představa, že by Rodwell měl syna, byla prostě neuvěřitelná a Ery si odmítal připustit, že by to tak vážně mohlo být. Ani jeho nejdivočejší fantazie to nedokázala dost dobře zpracovat. Rázem mu ale docvaklo, proč Ebenezar mířil do zmrzlinářství.

_________________

"Maguár," opravil Arsen nahlas to málo, co zaslechl z malé skupinky vedle, a zazubil se na ostatní. Janny přikývla a skoro nábožně začala přes časopis mžourat na oba bratry, hlavně Fellixe. Přemisťování jí očividně přišlo jako něco, za co se dostává Merlinův řád, a bylo jí jedno, že to zatím ani není pravda. Zakopala nožkama na židli a bylo znát, že se do vlaku začíná víc těšit než bát, zvlášť když tam už bude někoho znát.
"Poslední večeře," zažulil se na účet bývalého primuse s typicky ne moc vtipným smyslem pro humor a sjel na židli dozadu. To, že jako beatlesák stejně nevypadal, vzal s klidem, i když se trochu zavrtěl v otázce, jestli ho poznají zrovna Ginger nebo Riley. No, čas všechno ukáže...
Spokojeně si prokřupal klouby na rukou, když to vypadalo, že Gwen nápad s ponči vzal a byla by i ochotná něco nakreslit. Arsenovy kreslířské schopnosti se zastavily někde u postižené zlatonky a náčrtků strategie na hřišti, které stejně muset ješt dovysvětlovat, protože se v šipkách nikdo nevyznal.
"No, osobité," přitakal opatrně a vybavil si příšerně strakaté šatstvo, které skřítka nosila. "Prostě se u ní hlavně neinspiruj, to bych nenosil a nejmíň Shanique ani Cass by si to taky odmítli natáhnout s tím, že přes vlasy to stejně nepůjde. Ty máš ráda barvy, ne? Já totiž vymyslel leda pončo, který by nás přemskovalo na jezevce, jenže černá, šedá a bílá nejsou barvy na famfrpál. No, nechám to na tobě," svěřil svou důvěru plně v Gwenin dobrý vkus s úsměvem, narovnal se a pomalu se začal pakovat ze židle, protože souhlasil s tím, že už by neměli překážet. Ne že by se tu nějak trhly dveře, ale zrovna zacinkal zvonek a do obchodu nakráčela trochu zoufalá čarodějka, které se na hlavě místo vlasů svíjela klubíčka hadů.
"Ale to musíte k Mungovi!" začala hubovat madame Střihoruká a Arsen rychle chňapl Gwen za jednu ruku a Janny za druhou. Celá rodinka snad i s Alwullovými si pospíšila ven.
"Ať to nechytneme," zahuhlal Arsen fascinovaně.

>> Pryč z kadeřnictví
Mimo herně:
Pokud mě Gwen nechce zabíjet za opožděné odepisování, které mi teď bohužel hrozí pořád, můžem ještě pokračovat chvilku XD

_________________

"Aha. Ehm, jasně. A co sem řek?" obrátil se Fellix poněkud zrozpačitěle na mladšího spolukolejníka. Sám moc dobře věděl, co že řekl, ale když už mohl říci tohle bez újmy na zdraví... Přece na sebe nebude bonzovat, že něco neví, no ne?
James se lehce zbožňujícně obrátil očima k Arsenovi, který byl, dle mého vyprávění, prvotřídním hráčem famfrpálu. Snažil se ale působit co nejnenápadněji, a tak se zase rychle koukl pryč.

"Ty si." řekla jsem s úsměvem a důkladně jsem do kamaráda dloubla loktem. Poslední večeře rozhodně nebylo zase tak moc oslňující, ale vtipné to možná trošičku bylo. Ale jen opravdu trochu. Chápala jsem ale, že Arsen prostě Salemovi nefandil, a tak jsem do něj ani moc nenípala. Každý měl právo na vlastní názor, ne?
Na téma "famrpálová ponča" jsem nadšeně navázala slovy: "Barvy jsou super, ale... No, Ery, teda jako pan... No, prostě Erouš nejsem. Mám ráda všechny barvy, ale najednou by být přímo nemusely... Záleží na podtextu. A jezevčí ponča... To je úžasnej nápad! Jen by to bylo docela blbě vidět, no. TO je ale i výhoda, představ si chudáky odrážeče protihráčů. Ti by určitě měli dost problém nás najít, hlavně, když bude zataženo."
Už jsem si to mířila ven, když mi zrak padl na čarodějku co vypadala jako... Sakra. Jak se to...? Medúza! Jo jo, určitě medúza. Vteřinu nebo dvě jsem na ni prostě zírala, než jsem si uvědomila, že jí musí být hrozně. Věnovala jsem jí tedy zářivý povzbudivý úsměv a vyšla jsem ven, kde čekal Jamie (který vyjekl a utekl hned, jak uviděl hady).

>>

Mimo herně:
Málo času, málo času Já bych ráda hrála dál

_________________

<<<

Zackary se zase jednou po dlouhé době procházel po Příčné ulici a na rtech měl přitom velice spokojený úsměv. Jakpak by ne, když se mu ještě celkem nedávno podařilo zmizet ze spárů lékouzelníků od sv. Munga, kde ještě před pár dny ležel s ošklivými popáleninami. Jistě, sice se mohl ochránit nějakými těmi kouzly a lektvary ale to bylo až příliš jednoduché… a navíc, jeho to riskování na tom všem bavilo, co na tom, že to při posledním vystoupení zrovna moc nevyšlo. Vždyť přece přežil a to bylo to nejdůležitější, no ne? Nyní se však jak již bylo řečeno procházel po Příčné ulici oděn do obyčejných čtřičtvrtečních kalhot s úplně rozepnutou šedobílou kostkovanou košilí, jenž odhalovala kus jeho obnažené pokožky, kde skvělo pár viditelných jizev a kolem krku mu zase visela kožená šňůrka s velkým ostrým dračím zubem, což bylo jeho neodmyslitelnou součástí, i když to nutně neznamenalo, že by snad drakům ubližoval. To by nejspíš ublížili dřív jemu, že. S rukama zaraženýma v kapsách se ležérně přemístil do okolí laviček, aniž by si nějak více všímal toho, kdo tam zrovna sedí. I v odpoledních hodinách sluníčko nepolevovalo a on jasně cítil teplé sluneční paprsky v zádech. „Fuj, to ale příšerný vedro, jako v dračí líhni,“ nechal se slyšet a otřel si několik pár blonďatých pramínků okolo obličeje, přičemž se konečně rozhlédl po nejbližším okolí. Do zorného pole mu vpadla vcelku pohledná blondýnka, popíjející ledovou tříšť, která si jeho maličkosti zřejmě ještě nevšimla a na jeho tváři to vykouzlilo potutelný úsměv. No co, Jocelyn tu nebyla, aby začala dělat scény, že se pro jednou nezajímá o její maličkost. Vlastně ani nevěděl, kde je posledních pár dní jeho nejlepší kamarádce konec, ale tak nějak tušil, že v tom má prsty jistý mladík… Že by si ji na takovou dobu přivlastnil Aidric? Vyvstala mu otázka na mysl a vzápětí mírně zatřepal hlavou. Však ona se Jocelyn zase někde vynoří, ještě se obezřetně rozhlédl kolem sebe, snad jako by v tom okamžiku čekal výpad ze zadu na svá záda a jeden kousanec k tomu. Nic ale nepřicházelo, ale za to pohledná blondýnka poblíž stále seděla začtená do nějaké té knížky.
„Máš tady volno?“ Tiše a nenápadně se přifařil na to volné místečko vedle ní a poškrábal se v pocuchaných blonďatých vlasech, které po jeho útoku zůstaly v pro něj typickém rozcuchu. Otázka to byla očividně pouze řečnická, vzhledem k tomu, že už seděl na místě a modrým pohledem zabloudil k oblasti dívčiného hrudníku. Tedy vlastně k té knížce, protože ho samo sebou zajímalo, co zajímavého čte. Vlastně ani neměl v plánu se s někým seznamovat – a přitom si ještě ani neuvědomil, že zrovna tuto dívku zná z Bradavic – ale když už sem náhodou zabloudil. On neměl problém navazovat nové kontakty a bavit se i s úplně cizími lidmi.

Chlapec podezřele zbledl, když na něho Ebenezar bez zaváhání vyštěkl a probodl ho přímým pohledem. Podíval se koutkem oka na Erasma, než se zadíval zpět na svého strýce, kterého se trochu bál, i když dle maminčina názoru k tomu neměl důvod. Ale Ebenezar se k němu nechoval zrovna tak, jak by skoro desetileté dítě potřebovalo. Profesorova chyba to ale také moc nebyla (občas se opravdu snažil), ale byl v takové situaci vůbec poprvé a sám byl trochu zoufalý z toho, že mu najednou dělá společnost něco tak malého, zakřiknutého a jemu dokonce podobného, což ostatní svádělo k myšlenkám, jestli to není náhodou jeho syn. Pravda byla, že v některých charakterových rysech si také byli podobní, ale to byla spíše souhra náhod, než že by Ebenezar měl na Keltona nějaký vliv. Ještě minulé léto byli jako dva cizí lidé. Tohle léto už byli jako známí... ale rodinní příslušníci? K tomu je čekala asi dlouhá cesta. Chlapec namísto odpovědi váhavě přikývl. Asi se neřadil k těm hyperaktivním dětem, kterým dělalo problém zavřít na chvíli pusu. Kelton byl tišší typ - rozhodně se ale u něho chování odvíjelo od společnosti, ve které se ocital, jako i u ostatních dětí. Ebenezar ho znal jako tichého a zakřiknutého chlapce, který s ním většinou moc nekomunikoval, což mu na jednu stranu docela vyhovovalo, protože ani on neměl potřebu si přehnaně povídat, občas ho to ale uvádělo do rozpaků, protože bylo zvláštní, když mu chlapec na otázky pouze přikyvoval nebo kroutil hlavou. "Říkal," pípl Kelton v odpovědi a zadíval se ke kočárku, když od něho Ebenezar odtrhl pohled a podíval se na Erasma, s kterým před chvíli vedl řeč o Prasinkách. Teď si však na nic takového ani nevzpomněl, jelikož mu v uších zněla kolegova slova. Věděl, že takové otázce bude muset čelit, a právě proto se tomu chtěl vyhnout. Nakonec, podařilo by se mu to, kdyby si ten kluk zase neudělal věci podle svého. "Synovec," odvětil suše, protože na tom zase nebylo nic zarážejícího. Měl sestru, která měla syna, na tom nebylo nic divného. Divnější už bylo, že Ebenezar momentálně zastával práci chůvy a pokud se Sorrel zázrakem neuzdraví, možná bude zastávat i roli rodiče, což bylo něco nepředstavitelného a těžko uvěřitelného. Ušklíbl se Erasmovým směrem, zatímco Kelton si nenápadně stoupl na špičky a zabloudil zrakem ke kočárku, kde ke svému překvapení zjistil, že tam leží ještě jedno miminko. "Můžu?" zeptal se opatrně Erasma, jako kdyby se bál, že mu zakáže se přiblížit a podívat se na spící holčičku zblízka, a snad mu i vynadá, co si to vůbec dovoluje. Ať už odpověď byla jakákoli, Ebenezar svého synovce počastoval varovným pohledem, a tak se chlapec nakonec přiblížit neodvážil. Alespoň se proto pořádně našponoval v zádech, a tak do kočárku už docela dobře viděl, a proto mohl uvidět spící Ninu. Zvědavě si malou holčičku chvíli prohlížel.
Ebenezar nepochyboval, že Erasmus už si domyslel, proč měl původně namířeno do zmrzlinářství, a tak už se k téhle tématice víc nevyjadřoval. "K těm Prasinkám, to máte pravdu. Neustále se přemisťovat by asi nebyl ten nejlepší nápad," nepatrně přikývl jako odpověď ke slovům, která už padla před chvíli.

_________________

| +

Erasmus chvíli seděl mlčky a očima těkal mezi chlapcem a Ebenezarem, který se tvářil, jako by ten pobledlý klučina spáchal merlinví jaký zločin. A to se tu jenom objevil, nic víc vlastně neprovedl. Že by se za něj Rodwell styděl? Bylo to možné, ale v tom případě to Ery nechápal ani trošku.
Zatímco v duchu rozvíjel nejrůznější teorie o tom, v jakém příbuzenském vztahu ten hoch s profesorem astronomie asi je, skoro přeslechl Rodwellovo přiznání, že před nimi stojí jeho synovec. Nakonec si to však přebral, překvapeně zamrkal a stočil ke svému kolegovi pohled. „Synovec. Aha,“ vymáčknul ze sebe trošku zmateně, jelikož už v duchu počítal s tím, že má Rodwell syna, i když uvažovat nad něčím takovým vážně chtělo notnou dávku odvahy. „Já jsem Erasmus. Erasmus Andersen, učím v Bradavicích létání,“ chopil se Ery iniciativy, natáhl volnou ruku k chlapci a přátelsky se uculil. Ten kluk totiž vypadal celkem vyděšeně a to se Erymu ani trošku nelíbilo. Ty negativní vlny vznášející se mezi ním a jeho strýcem totiž byly téměř hmatatelné. V duchu usmyslel, že se pokusí aspoň trošku odlehčit atmosféru. Aspoň díky tomu neměl čas přemýšlet nad tím, že Ebenezar skutečně hlídá malého kluka a očividně je z toho dost na nervy.
Na chlapcovu otázku Erasmus bez zaváhání přikývnul. „Jasně,“ odvětil s úsměvem. Proč by se kluk nemohl podívat na Ninu, že? Malá konec konců spala a Kelton by ji nevzbudil pravděpodobně ani kdyby se hodně snažil. Když si Ery všimnul pohledu, který Rodwell ke svému synovci vrhnul, nepatrně si povzdechnul. „Nechte ho, pane kolego, vždyť neprovádí žádné lumpárny,“ prohodil, aby dal najevo, že mu chlapcův zájem vůbec nevadí.
Ery Keltona chvilku mlčky pozoroval, načež se opět vlídně uculil. „Nechceš se na chvíli posadit? Mám tu sušenky, dáš si?“ optal se, přičemž odněkud vylovil balíček sušenek a podal jej chlapci. Usoudil, že mu sladké bodne, protože sladké bylo dobré na nervy. A Kelton ze svého dohledu určitě musel mít nervy v kýbli. Ery s ním soucítil – dokázal si představit, jaké to je, trávit čas v tiché a nabručené společnosti profesora Rodwella.
Ať už Kelton jeho nabídku přijal či nikoliv, nakonec se Ery znovu otočil ke svému kolegovi. „Rozhodně by to nebylo nic pohodlného,“ přikývl. „A abych se přiznal, mně přemisťování nedělá zrovna moc dobře,“ dodal s úšklebkem. „Bydlení v Prasinkách je oproti Dánsku docela změna, ale podařilo se nám sehnat relativně velký dům s malou zahrádkou na kraji vesnice. Je tam hezky.“ Ery se usmál a v duchu se opět pozastavil nad jejich hovorem. Přešli od zmrzliny k zahrádce. Paráda.

_________________

Brook Zackaryho příchod opravdu nevnímala, protože byla začtená do velmi napínavé pasáže detektivního příběhu, kdy se vrah plížil temnými uličkami za svou obětí a zrovna, když se po ní chtivě natahoval, se vedle ní ozval hlas. Brook sebou polekaně trhla a málem se začala dusit na kousku tříště, který měla právě v puse, načež s nechápavě povytaženým obočím pohlédla na nově příchozího chlapce. Samozřejmě jí pohled okamžitě sjel k jeho obnaženému hrudníku a byla ráda, že její oči jsou schovány za tmavými brýlemi.
"Mám," prohlásila, malinko se pousmála a opět jí obočí vyletělo o něco výš, když zaznamenala chlapcův pohled. Upřímně ta knížka byla asi lepší pokoukání než její hrudník, který vypadal výrazně maximálně tak v bikinách, ale v té volné košili se ztrácel jako Karkulka v lese. Následoval okamžik trapného ticha, kdy se Brook snažila tvářit se neutrálně, načež si sundala sluneční brýle a posadila si je na hlavu, zaklapla knížku a natočila se na lavičce směrem k Zackovi. "Pokud se nepletu, tak jsi Goldwyn? Už jsme se viděli ve škole. Já jsem Brook Addletonová, z Mrzimoru," řekla a natáhla k Zackovi dlaň. "To je ti takové vedro, že se musíš veřejně obnažovat? Víš, že kolem chodí děti, žejo?" zeptala se, ale bylo na ní znát, že to nemyslí vůbec kousavě. Naopak se dobře bavila. Zackary už jí padl do oka, i když se nikdy nijak výrazně nebavili. Koneckonců se v jeho přítomnosti většinu času vyskytovala Jocelyn, stejně jako kolem Brook se neustále motal Aaron. Vstal už vůbec? napadlo ji. Když odcházela, Ron stále ještě spokojeně oddechoval a dělal jí kobereček u postele.

_________________