Van Helmontovi se zdvořile a s milým pousmáním zdravili s dalšími a dalšími příchozími. Scénář se většinou opakoval. Mužští příslušníci dámám naznačovali polibek na hřbet dlaně a chválili vzhled či zvolenou barvu šatů, zatímco Suzanne s Amelindou pouze zlehka naznačovaly úsměv a úklonu. Demarcus se na okamžik zastavil delším pohledem na Evanderovi a nakonec nepatrně přikývl i s náznakem smělého úsměvu. "Jistě," odvětil prostě a nechal mu prozatím prostor pro přivítání dalších hostů a převzetí darů, které ostatní přinášeli, protože byl v roli hostitele, čímž měl za povinnost věnovat se všem alespoň krátkou chvíli.
Pochopitelně, že si dnes chtěl s Evanderem popovídat, protože Van Helmontovi rod Lockheartů velmi uznávali - nebylo žádným překvapením, že takto konzervativní rodina, která působila mnohem více starobyle než ostatní čistokrevní, inklinovala ke starým rodům s dlouholetou tradicí a slavnou minulostí, ač v přítomnosti už si o takové slávě mohla pouze nechat zdát. Možná to také bylo z důvodu, že právě kvůli takové rodině se Van Helmontovi dostali na výsluní, když se přestěhovali v osmnáctém století do Británie kvůli rodu, jehož pokračovatelem byla pouze poslední dívka. Provdání za Elmora Van Helmonta mělo alespoň částečně zachovat rod Fiennesových a zároveň Van Helmontovým pomoci k lepšímu společenskému postavení. Právě proto k takovým rodinám chovali velkou úctu a respekt, protože nezapomínali na to, co pro ně podobná rodina udělala. I když to bylo už hodně dávno, na takové věci si Van Helmontovi potrpěli. Z minulosti se šlo totiž učit pro budoucnost, čehož si byli moc dobře vědomi.

Když do sálu vstoupili i McLarkenovi, oba bratři Van Helmontovi na nich ulpěli delším a pozorným pohledem, než nakonec zdvořile přikývli namísto pozdravu s vážnou tváří, což bylo u nich trochu podivné, protože si většinou zachovávali zdvořilé pousmání. Všichni ale věděli, že Van Helmontovic a McLarkenovic filosofie se výrazně liší, takže se dalo očekávat, že usmívat se na sebe nebudou. Právě proto bylo docela zvláštní, že Amelinda na své tváři vytvořila menší uculení a intenzivně se podívala právě na Gaela a poté i na samotného Salema. Nikdo z dospělých si toho naštěstí nevšiml, to se však nedalo říct o Kennethovi. Ten ten zvláštní pohled zaznamenal okamžitě a snad ho to utvrdilo v názoru, že tahle ženská nedělá v rodině tak dobromyslných lidí dobrotu. Beztak byl přesvědčen, že využila pouze Walterovi zaslepenosti láskou a vzala si ho kvůli penězům a slávě. Vlastnosti jako věrnost, oddanost a podobně asi vůbec neznala. O tom byl Kenneth i se svým bratrem přesvědčen.

A tak zatímco Kenneth propaloval svou macechu zamyšleným pohledem a cítil, že se mu začíná dělat trochu nevolno a cítí se náhle v přítomnosti tolika lidí stísněně, Demarcus se sklenkou, v níž se houpala zlatavá tekutina, se pomalu vydal k Alexanderovi Morganovi, jenž ještě před chvílí tančil se svou ženou na melodickou hudbu, která plynula sálem. "Musím říct, že rozeznat Mallory od Isabel je rok od roku stále těžší. Alespoň pro mě," navázal nenuceně konverzaci, ač pochopitelně dnes zaznamenal, že každá z dívek má odlišnou barvu vlasů, a tak měl orientaci ihned snazší. Krátce pohlédl i na Alexovu ženu, než se podíval zpět na muže. Dalo se předpokládat, že se z pracovních důvodu občas nebo možná i často potkávali, protože Demarcus musel s odborem kouzelné přepravy občas spolupracovat, když zajišťoval přepravu některých vězňů - při takové práci se muselo myslet úplně na všechno. "Jak se ti daří na ministerstvu? Vypadá to, že se u vás příští měsíc stavím, z Nurmengardu nám přeloží dva vězně a měl bych to rád podkontrolou vzhledem k tomu, že budou patřit do mého sektoru," shlédl nakonec ke zlatavé tekutině, která se houpala v perfektně vyleštěném sklu, než pokračoval: "Znáš to. Opatrnosti není nikdy dost. Nemusí se nic pokazit, stačí pouze nepatrná komplikace a Denní věštec si v tom s chutí porýpe, navíc ta situace teď... nerad bych tomu přidával," vyslovil svou domněnku a když už zvedal zrak k Alexanderovi, zlehka se i pousmál. "Ale dost už práce. Doufám, že se vám vede dobře, Ylvo?"

Během toho co Demarcus nenuceně konverzoval s Alexandrem, se Walter vydal se svou ženou vyzkoušet taneční parket a Suzanne zase debatovala se svou kamarádkou a bývalou spolužačkou o důležitých i nedůležitých věcech. Kenneth si připadal nepatřičně a stísněně. Možná to bylo také z důvodu, že se tu mělo možná rozhodnout o jeho budoucnosti, které se docela obával. Vždyť na rozdíl od předešlých takových akcí na něho tentokrát za zdmi tohoto sídla čekala dívka, na které mu neskutečně moc záleželo. Nemohl jí snad ani prozradit, že se takové akce účastnil, ač se svým intelektem si určitě musela domyslet, že ho v létě tohle nemine. A tak se chvíli rozhlížel po sále než lidem ve svém okolí zamumlal tlumené: "Omluvte mě na chvíli," a otočil se směrem k východu, protože usoudil, že chvíle na čerstvém vzduchu mu udělá lépe. Ovšem to netušil, že jeho vrstevníci a spolužáci z Bradavic se rozhodli zatím také čekat venku společně s Lysandrou, takže zatímco si myslel, že tak trochu unikl dění uvnitř, nebyla to pravda, protože venku ho čekalo to samé, možná ještě o mnoho horší. Vždyť tam byli samí Zmijozelové a s většinou nevycházel zrovna za dobře, i když v životě nebyl nějakým konfliktním typem a snažil se spory řešit s rozumem a respektem k druhému. Jediná Georgiana s Isabel byly světlým bodem v té přezelenalé společnosti, ale i to byla chabá útěcha.
Nedal na sobě dát překvapení, když skupinku u dveří zahlédl. I tak se v něm usadilo trochu neblahé tušení, ale otáčet se neměl v plánu. Když se dostal až k nim, pohlédl na to štěně, které svírala Lysandra v rukou. Koutek rtu se mu přeci jen nepatrně pozvedl. "Rozhodli jste se to bojkotovat?" zeptal se klidným hlasem, zatímco se protáhl kolem svých spolužáků a zastavil se až na mramorových schůdcích. Stočil se směrem k rozlehlým zahradám a uvolněně si zastrčil ruku do kapsy společenských kalhot, zatímco v druhé dlani svíral cylindr. Ani skutečnost, že za ním postává skupina Zmijozelských spolužáků s kapkou Mrzimorských ho momentálně neděsila tak, jako to, že třeba dnešní večer všechno změní.

_________________

| +

Gia se sice cítila značně nesvá, když netušila, jak pro ni a Jaye tenhle večer dopadne, ale dala rodičům jasně najevo, komu náleží její srdce a poprosila je (velmi slušně a na úrovni), zda by to nemohli vzít alespoň trochu v potaz. Jejich odpověď byla neurčitá – uvidíme, co se dá dělat. Nebylo to sice kdovíjaké ujištění, ale jistá naděje jim zbývala, takže nemělo cenu propadat zbytečným chmurám. Večírek byl teprve na svém počátku.
Když okolo prošel Salem a obdařil Lys štěnětem, Gia automaticky ukročila směrem k Jayovi. Tak trochu se bála, že si k sobě na večírku její otec a Salemův strýc najdou cestu a ona nakonec skončí před oltářem se Salemem. Před pár měsíci by jí takové pomyšlení možná nebylo tak úplně proti mysli, ale to bylo tehdy. Salemova chladnost ji poněkud děsila. „Praštili.“ Přitakala jako většina ostatních, když Salem zmizel v domě. Ne, že by na něco takového měla odvahu. Přátelsky se pak na Lys usmála a zalitovala, že nemá v kabelce nějakou tu Snailerku. Zmijozelská slečna totiž vypadala, že by se jí minimálně jedna náramně hodila.
Když se Jay optal, jak to dnes vypadá u ostatních s námluvami, sklopila oči a promnula si nervózně ruce. „Naši by rádi začali domlouvat můj sňatek. A kdyby se s tím svezl i Patrick, asi by jim to vůbec nevadilo, i když v to moc nedoufají.“ Pokrčila rameny a zadívala se úkosem na Jaye. Dovnitř se jí vůbec nechtělo a mnohem raději by se s ním ztratila někde v zahradě, ale pochybovala, že by to on sám odsouhlasil, a že by to nepobouřilo či spíš nezklamalo její rodiče. Když se v jejich skupince zjevil Kenneth, usmála se na něj a pozdravila ho.

Když se Tilneyovi dostatečně přivítali s hostiteli a prohodili pár slov s ostatními, rozhodli se při prvních tónech taneční melodie napodobit ostatní a Richard s vřelým úsměvem vyzval svou ženu na parket. V tanečním reji se dalo nenápadně pokukovat po ostatních a důvěrně si sdělit pár hodnotných informací. „Jsou tu McLarkenovi. A Kingovi.“ Upozornila Richarda paní Tilneyová šeptem a hodila zářivým úsměvem po příslušnících obou zmiňovaných rodin. Její muž jí vedl sálem v pevném tanečním postoji a nepřestával se usmívat. Svou ženu bezmezně miloval, ačkoliv si ji původně z lásky rozhodně nebral. Tak proč by něco podobného nemohlo potkat i jeho dceru? Ale byl si jistý, že kdyby nevyhověl jejímu výběru, asi by se od ní radostného objetí nedočkal. „Možná bys měla po tanci zkusit odchytit Jordan Kingovou. Já si promluvím s Geraldem.“ Oznámil ženě, ale nepřestával pohledem kontrolovat Gaela. Sice by nechtěl, aby se jeho dcera trápila nad zmařeným štěstím, ale tady šlo o blaho rodiny. A peníze v tom nehrály vůbec žádnou roli, Richard chtěl pro svou dceru získat jen vlivné jméno. Čí, to už bylo otázkou.

_________________

Nejstarší McLarken v doprovodu své dámy znovu zamířil k hostitelům, u kterých se nějakou tu chvíli zdržovali i všichni ostatní a dvojice nechtěla nikoho rušit při obvyklých vítajících a zdravících rituálech, proto pak využili příležitosti, kdy se mohli s Lockheartovými znovu přivítat a započít nějakou tu typickou debatu čistokrevných.
„Mallory…“ Odvětil muž obdobným způsobem a jal se s hostitelkou přivítat jak se na něj slušelo – lehce naznačil políbení na hřbet dlaně a než se pustil do jistě zajímavé debaty významně se ohlédl po své společnici pro dnešní večer, ve které ti znalejší mohli rozpoznat ministerskou úřednici, jež se převážně věnovala práci v oblasti mezinárodních vztahů. Gael obě dámy vcelku přívětivě představil a kupodivu mu tváří prokmitl i slabý záchvěv úsměvu, čímž působil o trohu přívětivěji než normálně. Obvykle totiž příslušnící McLarkenovic rodiny působili jako vytesané sochy z ledu bez kousku lidskosti a citů, které považovali spíše za velkou komplikaci. Ale to nebylo něco zase tak neobvyklého, dalo se čekat, že jako mnozí další neradi míchali do svých obchodů city a emoce. Do záležitostí čistokrevné aristokracie to prostě vůbec nepatřilo a nebylo proto ani místo.

Na druhé straně se ocital Salem se svou z části nervózní sestrou Pandorou, která se obezřetně rozhlížela kolem sebe a každého procházejícího v jejich blízkosti odměnila čistě společenským úsměvem, díky kterému přesně zapadala mezi vyšší kouzelnickou společnost. Salem se však na rozdíl od ní tvářil bezbarvě, tedy až na okamžiky, které vyžadovali jeho větší pozornost a on se musel přesvědčivě usmívat na ostatní a dělat tak čest své vlastní rodině. Jinak se ale nedalo hovořit o tom, že by se nějak výrazně přetvařoval. Nic co nechtěl, aby bylo vidět skrýval za netečnou masku a choval se velice vychovaně a slušně. Přesně tak, jak od něj bylo vyžadováno. Těžko říci, jestli s ním nějak pohnulo to, že tu spatřil i jistou Georgianu Tilneyovou, která před jeho blízkostí raději polekaně ustoupila, jako kdyby jí snad někdy v minulosti smrtelně ublížil. Ale nad takovými věcmi vůbec nepřemýšlel, dokonce si ani nevšímal svých zmijozelských spolužáků, kteří proti němu asi očividně něco měli a to asi jen proto, že mu záviděli nebo žárlili. Salem s nikým problém neměl, choval se vzorně a slušně a tak nebyl důvod, aby si na něho samotného někdo stěžoval. Malicherné problémy ostatních mu byli putna.
„… Ty si chceš vzít Lysandru?“ Skoro vyprskl tekutinu z úst, jakmile zachytil poslední otázku od své sestry, která se přitom nevinně usmívala ale v modrých očích měla nezbedné jiskřičky. To bych se raději odevzdal Mozkomorovi, než trpět po boku té bělovlasé čarodějnice… „Myslím, že tu bude víc nápadníků bojujících o její maličkost,“ A narážel tím hlavně na své spolužáky, kterých si před nějakou tou chvílí všiml a už docela dlouho postávali v její blízkosti. To přece také o něčem vypovídalo. Každopádně se raději vyhnul upřímné a zcela zjevné odpovědi, aniž by se snad dotkl samotných hostitelů.

První tóny líbivé melodie nakonec přitáhly i dvojici Gaela s jeho dámou. Nutno podotknout že vysoká pohledná čarodějka měla co dělat, aby svůj doprovod přemluvila k jednomu tanci. Gael tomu totiž upřímně neholdoval, ale co by pro svou společnici neudělal. Každopádně možná neptařil k těm nejlepším tanečníkům ale ostudu své rodině nikdy neudělal. Po parketu pluli lehce a snadno a tak přrozeně jako den střídá noc.

_________________

"Jo, a taky by na mě nejspíš mozkomoři vůbec nepůsobili, viď?" odtušila v doplnění Wynnea a na Jaydena se zašklebila. "Neurazíš se, když nezačnu vypadat lítostivě, že ne?"
Moc by neprotestovala, kdyby to vyšlo tak, že pro nikoho nezůstane, jenže jako jedináček měla jen malou šanci, že tomu unikne. Když se přitrousil Van Helmont, nesrozumitelně zadrmolila několik kleteb, které nesměřovala ani tak k němu jako spíš k tomu, co řekl.
"Bojkotovat? Kéž by to šlo... Ale tentokrát už mě nenechali," řekla nenadšeně. Její matka k ní měla tak výhružnou řeč, že jí došla slova odporu, aspoň pro onu chvíli. Upřímně záviděla všem, kdo to dokázali brát tak smířeně a snad i s očekáváním.
Když všichni souhlasili s praštěním, zlomyslně potěžkala v prstech hůlku, dokud do ní štěně nedrclo čenichem. Zastrčila hůlku zpátky za pas, kde nebyla skoro vidět v záhybech šatů.
Bylo jí docela jedno, kdo si na štěně sáhne. "Dráp" se jí v náruči vrtěl a projevoval živý zájem o každého, kdo se k němu přiblížil. Oběma sestrám Morganovým začal zuřivě olizovat a okusovat prsty, jako kdyby našel novou hračku.
"Ne, Wynne, ale z tebe se stává mamča. Možná si tě nechám." Zadívala se na Jaydena. "Lituju, Lockheartovi mají jenom mě," pokrčila rameny. "Já se vdávat nechci. A už vůbec ne za někoho, koho znám ze školy - bez urážky. Kdybyste přišli na způsob, jak se vyvléct, dejte vědět. Utéct už jsem zkoušela," založila si ruce zachmuřeně bez obvyklé kousavosti a na Kennetha zavrtěla hlavou. Ne, tady jakýkoli bojkot trvá nejvýš pět minut. Tvoje matka nezakouzlila pozemky protizákonně pomalu jako Azkaban, jen aby se její zboží nemohlo vytratit.
"Asi už půjdeme dovnitř, ne?" položila Drápa na zem, čímž byl dar přijat, objala si zimomřivě rukama ramena a zadívala se na ostatní. "Kdybyste se někdo začal nudit, vzadu jsou stáje," napadlo ji oznámit. Měla chuť se tam vytratit už teď. Jízda na koni ji dokázala uklidnit a přivést na jiné myšlenky, ale teď - teď musela povinně přetrpět aspoň pár hodin falše.
Pomalu vystoupala po schodech a dost neochotně se začala loudat směrem ke světlům.

Byl to večer plný darů a paní Lockheartová jen zářila. Na organizace celého večera byla nesmírně pyšná, neboť na ni sama dohlížela, a vyplatilo se to.
Pan Lockheart vytušil, že jeho choť s tancem nespěchá, protože má nejprve mnoho co říct, a galantně vyzval k prvnímu tanci právě osamocenou Adeline.
Paní Lockheartová dokázala křepce přejít neupřímnost Jordan Kingové a chovat se ke všem stejnou měrou pohostinně. Nezapomínala tu a tam utrousit zmínku o některém z jejich jiných četných sídel a pozemků a neustále jakoby mimochodem zdůrazňovala, že její dcera je dědičkou toho všeho. Mallory Lockheartová byla skvělá obchodnice - dokázala vše podat tak, že to vůbec neznělo jako zoufalá snaha provdat vzpurnou dceru, ale jako licitace něčeho luxusního a vzácného, co by chtěl mít každý. Přijímala s úsměvy dárky a nabízela občerstvení, pobízela bodře k tanci.
Pan Lockheart nebyl tak dobrý obchodník ani tanečník. Zvolil volný, pomalý waltz, kdy měl spoustu času si s Adeline Fultonovou tiše popovídat o dětech a strastech i radostech, které přinášejí. Na sňatkovou politiku pro jistotu sám od sebe řeč nezavedl, Adeline Fultonovou považoval za velmi příjemnou společnost (na dámu) a nechtěl to tím zkazit.
Paní Lockheartová se konečně na chviličku zastavila, spráskla ruce a na chvilku uvažovala, že na parket stáhne mladého Jonathana Morgana, dokud se její dcera pohřešuje. Když se objevil i Salem McLarken, bleskově zauvažovala, koho je taktické upřednostnit a zároveň neurazit nikoho dalšího, ale naštěstí pro oba se v tu chvíli ve dveřích objevila Lysandra, která se tvářila zcela výjimečně jako zpráskaný pes.
Nakysle se ušklíbla, když si to k ní matka okamžitě namířila, nenápadně jí smetla ze šatů smítko, narovnala jí bradu a zaškaredila se na ni v jasném náznaku, že už jí během večera několikrát napomenula, aby se nepřestávala usmívat. Lysandra se pokusila o ztuhlý úsměv.
"Budu mít vrásky, máti," zasyčela tiše v narychlo vymyšlené výmluvě, proč nechce nosit tak hloupou masku. Copak neutrální, důstojný výraz nestačil?
Paní Lockheartová se zamračila, ale spěšně nasadila úsměv aspoň sama, jako kdyby dokázala pojmout dobrou náladu za obě, a odtáhla svou dceru do středu společnosti.
"Ale samozřejmě!" zaševelila, navazujíc se svýma bystrýma ušima na Pandoru. Dívku obdařila přívětivým úsměvem a natočila Lysandru za ramena na lepší světlo. Malý orchestr spustil novou skladbu. Lysandra zbledla, protože přesně tušila, co přijde. "A že ta řádka nápadníků by dobře věděla, jak skvělá je to partie! Žádná maličkost, mladý pane McLarkene! Čistá krev je čistá krev, ale která by k tomu měla takové předpoklady i ke krásným dětem?" Ze své pozice paní Lockheartové zamrkala laškovně k Jonathanu Morganovi. Lysandra své matce v hrůze nenápadně přidupla nohu, výraz paní Lockheartové se však ani v nejmenším nezměnil. Viditelně jí ale došlo, že už se pohybuje na pomyslné hranici, kterou by Lysandra nemusela překousnout. "A samozřejmě by ten šťastlivec získal mě jako příbuznou," uzavřela paní Lockheartová spokojeně, jako kdyby to na celé věci bylo zdaleka to nejlepší.
"Dojdu si pro něco k pití," prohlásila mdle Lysandra a vytratila se k občerstvení, kde měla pocit, že je největší tma.

_________________

Když Lysandra prohlásila, že by si ho nechala, Wynne ji s něčím ne nepodobným zavrnění ze strany vroucně objal a natulil se jí na rameno. "A jakou to mám krásnou a nevraživou dceru!" prohlásil, načež dívku opět pustil a pro jistotu uskočil o kus dál, kam na něj nedosáhla. Když pak prohlásila, že si nechce vzít nikoho ze školy, vyměnili si s Jaydenem pohledy - znamenalo to, že Lysandra by dala přednosti cizinci a nebo staršímu mnaželi, přičemž druhá možnost byla nejspíš pravděpodobnější. Opět si vyměnili překvapené pohledy, když se k myšlenkám na praštění Salema přidala i Mallory, známá jako jeho bezmezná obdivovatelka. Zřejmě ho prohlédl i někdo jiný, než oni dva.
"A ty se nás jako straníš, Van Helmonte?" zavolal na Kennetha lehce posměvavě Wynne, protože chlapec se kolem nich mihl a zastavil se až o kus dál. Něměl toho kluka rád, protože si až moc dobře všímal, jak se v jeho přítomnosti chichotala Salomé. Jeho Salomé. Naštěstí teď běžela šuškanda, že se sblížil s Jocelyn, takže si Wynne konečně mohl trochu oddechnout a neviděl rudě pokaždé, co Kennetha viděl.
"No vidíte to! Vyzvěte Giina bráchu k tanci, je to fešák. Možná trošku mladší, ale ani McKayovou věk neodradil," zahlásil Wynne, který se vesele vžil do role sňatkového kuplíře, protože jemu sňatek zatím nehrozil. Tedy ne ten domluvený, jeho láska k Salomé neopadla a pokud by neopadla ani ta její, jak mu všichni vyhrožovali, hodlal si ji vzít. Jayden si k sobě mezitím něžně přitáhl Giu a objal ji kolem pasu, jako by jí chtěl dát pocit bezpečí. "Z nás není oženěný ještě nikdo, takže dnes se bude vyhlížet partnerka pro Charlese, a nejspíš i pro Glorii, Ivaine...a mě," řekl a lišácky se pousmál na Giu.
Když Lysandra navrhla, aby se vrátili dovnitř, souhlasně přikývl, protože byl vnitřně nervózní z toho, že nevěděl, jestli se matka snaží domluvit s Giinými rodiči a nebo naopak kouká jinam. Jakmile všichni vykročili dovnitř, vtiskl Georgianě polibek do vlasů, načež se na ni s jiskřičkami v očích usmál a položil si její ruku na své rámě. Nejradši by ji držel za ruku a propletl by si s ní prsty, ale dnes tu nebyli kvůli sobě, nýbrž kvůli ostatním, a tak se spolu s ní vydal vzhůru po schodech do plného sálu.

Když dozněly tóny první skladby, Adeline se s milým úsměvem rozloučila s panem Lockheatem a poděkovala mu za skvělý tanec. Lockheartovými narozdíl od Jordan Kingové nepohrdala a té ženě se hodlala co nejvíc společensky korektně vyhýbat po zbytek večera. Kingovi zakončili bravurní pózou, a pak se vydali ke kraji parketu, odkud Jordan spoza skleničky s šampanským kryta úsměvem hodial pohledem po svých potomcích, kteří okamžitě pochopili. Charles s Ivaine ležérními pohyby odložili své sklenky a vydali se mezi lidi. Ivaine si počkala, až se od sourozenců McLarkenových odlepí obě Lockheartové, načež neodolatelnou chůzí došla k Salemovi a s lehce povytaženým obočím se na něj pousmála. "Co byste řekl na jeden tanec, pane McLarkene?" nadhodila, dobře si vědoma toho, že se na ně vskrytu i v neskrytu upírají několikery oči, a že Salem má pramalou šanci na odmítnutí. Byli to bývalí spolužáci, ačkoli si nebyli nějak zvlášť blízcí, což oběma vyhovovalo - Ivaine především z toho důvodu, že se s ním nehodlala kamarádit. Vždycky se jí líbil a vábilo ji jeho chladné sebevědomí. Jednou se oženit musel a ona byla potomkem Kingů, no ne?
Charles s lišáckým úsměvem vyrazil k sestrám Morganovým, kterým složil ukázkovou poklonu. "Dámy, mohu některou z vás vyzvat k tanci?" zeptal se a oslnivě se na ně usmál. "Já se milerád ujmu druhé z vás," prohlásil Wynne, který se k nim přimotal a s Charlesem se pozdravili pokývnutím hlavy.
"Smím prosit, slečno Tilneyová?" usmál se na Giu Jayden a nabídl jí ruku, načež ji něžně políbil hřbet dlaně a vůbec mu nevadilo, že je to dnes již podruhé, a dovedl si ji na parket.

Jordan a Gerald Kingovi si mezitím vyměnili další nenápadný pohled, maskovaný milou konverzací, a pak si Jordan vzala sklenku do druhé ruky, chytila se manžela za rámě a vydali se k Tilneyovým, se kterými dnes měli co do činění a bylo zbytečné to odkládat.
"Richarde, Catherine," pozdravil oba Gerald a dámě naznačil políbení ruky. "Vskutku povedený večírek, není pravda? Kapelu vybrali opravdu dobře," začala s úsměvem Jordan, i když její oči nepozbyly svého ledového podtónu. "Drahý, co kdybyste si s Richardem šli dát doutník nebo něco takového a my si mezitím popovídaly s Catherine?" nadhodila poté a úsměv se jí ještě rozšířil.
"Samozřejmě, pokud Richard nemá nic proti?" řekl Gerald a tázavě povytáhl na pana Tilneyho obočí. Za normálních okolností by se hodilo tlachat o malichernostech ještě pár minut, ale všichni zúčastnění věděli, proč jsou tady, a tedy bylo zbytečné otálet. A Jordan Kingová otálela nerada - potřebovala zjistit, jestli nechat svého zaláskovaného synka na pokoji, a nebo ten jeho vztah utnout jednou a provždy. Samozřejmě, že věděla, že Tilneyovi uvažují i o dalších rodinách, mezi nimiž na vrchní příčce figurovala rodina McLarkenů, kterou Jordan vnímala jako velmi silnou konkurenci.
"Co pijete, má drahá?" zeptala se Jordan Catherine, a když se paní Tilneyová chopila své vlastní skleničky, vydala se spolu s ní do jednoho z klidnějších koutů, kde bylo tak akorát rušno na to, aby nevábily nechtěný zájem, a tak akorát klid, aby si mohly nerušeně popovídat. "Sluší jim to spolu, co říkáte?" nadhodila a usmála se směrem k tančícímu Jaydenovi s Giou. "Georgiana je velmi pohledná mladá dáma, jistě jste si s její výchovou dala velkou práci," pokračovala s úsměvem, ale její oči byly ledově zkoumavé a pohled do nich nebyl zrovna příjemný. Jordan ráda vyváděla ostatní z míry, protože pak viděla jejich slabosti a mohla jich využít.
"Co říkáte na trochu čerstvého vzduchu, Richarde?" navrhl Gerald s upřímným úsměvem panu Tilneymu, a pokud souhlasil, vydal se s ním ven, a pak o trochu dále do zahrady, kde našli přístřeší stromů a jakéhosi altánku. "Vadilo by vám přejít přímo k věci, Richarde? Samozřejmě se můžeme bavit o počasí, o koňských plemenech a o kráse našich dam, ale domnívám se, že vy moc dobře víte, jakou krásou vaše manželka a dcera oplývají," řekl a společensky se zasmál. Narozdíl od Jordan v sobě však neměl onen led; působil sebevědomě, rozhodně a zároveň pohodově. "Dáte si se mnou doutník?" zeptal se, když vytáhl své pouzdro z bílého zlata a vyňal z něj kvalitní doutník, ze kterého pak odštípl špičku, zapálil si a potáhl. "Co říkáte na mého syna Jaydena? Věřím, že už jste si ho měl šanci prohlédnout a proklepnout," zeptal se jakoby mimochodem a zadíval se na upravenou okolní zeleň.

"Už to začalo," broukl Jayden k Gie za tance, "Asi bych pak měl jít pozdravit tvé rodiče a představit tě mým. Musím tě však varovat, že matka se bude tvářit zle - má to ve zvyku," dodal a pobaveně se na ni usmál, aby ji povzbudil. On sám z toho všeho neměl zrovna nejlepší pocit, ale věděl, že dát najevo rozpaky by mohlo být osudové. Zvlášť pokud měl přesvědčit oboje rodiče, že on je pro Georgianu ten pravý.

_________________

Obě sestry se tlumeně zasmály - Lysandra a Wynne byli dvojka, co se dlouho hledala. A Mallory, která Lys přeci jen znala lépe než Isabel, se nestačila divit, čím to, že mladý kouzelník stále zůstává naživu. Po událostech, na které by raději zapomněla - totiž na konec školního roku - měla o to pádnější důvod obávat se o Wynnův holý život. No, teď to ale nevypadalo, že by Lysandra byla před výbuchem vzteku.
Na Kennetha se dvojčata usmála - Isabel ovšem mnohem zářivěji než Mallory. Kenneth sice nebyl klasický Nebelvír, přesto však byl příslušníkem této červené koleje, která u Zmijozelských nebyla příliš populární. Isu však společenské techtle mechtle nezajímaly, takže ho mile.pozdravila a už už začínala větu "Co Jocelyn?", což bylo její oblíbené téma, ale Mall jí nenápadně přišlápla nohu - tohle nebyla správná otázka na ples tohoto typu.
Obě pak kývly, když přišla řeč já cestu mezi ostatní, dovnitř. Měly před sebou večer, ke kterému patřilo přijímání nabídek tance od mnohých mladíků, a tak se hodilo začít.

Jakmile se jejich skupinka rozptýlila, sestry zamířily ke straně, aby nepřekážely tančícím párům, a započaly konverzaci o banalitách, jejímž účelem bylo hlavně mnoho úsměvu na všechny strany. Když se pak před nimi vynořil Charles, následován Wynnem, obě se usmály. "Samozřejmě. Bude mi potěšením." Mallory oplatila mladému gentlemanovi zářivý úsměv a vložila se do jeho rukou. Rodina Kingů byla, jak sourozencům Morganovým vtloukali do hlavy rodičové, dokonalou partií. Isabel věnovala další úsměv Wynnovi a vydala se s ním na parket se slovy: "Ráda. Jen doufám, že mi nepošlapeš střevíček."

Jonathan mezitím dotančil s malou brunetkou a pohled mu po chvilce padl na Lysandru - kterou právě vychvalovala matka. Na tu se usmál a pak sledoval, jak Sněhovláska mizí do stínů. A tak se tam tedy vydal také. Chopil se skleničky šampaňského a postavil se vedle Lysandry. "Dobrý večer, slečno. Poctíte mě alespoň malým úsměvem? Můžete si ho koneckonců půjčit od matky." svá slova doprovodil oslnivým úsměvem. S Lysandrou.se nijak blíže neznal, ovšem mezi ostatními dívkami působila jako rebelka, což mu na jednu stranu imponovalo, a na druhou mu to přišlo úsměvné.

Alexander se právě rovněž usmíval - ačkoli důvodem přátelského úsměvu v jeho případě nebyla žena. "Ach ano. Někdy se mi zdá, že roky plynou příliš rychle. povzdechl si, "Zatím všechno jde dobře, Demarcusi, naštěstí. I Mistrovství nám letos nečinilo problémy, takže ani Věštec nezvládl, jak říkáš, něco vyšťourat." pokračoval rozvážně, a pak navázala Ylva, která se vytasila s okouzlujícím úsměvem. "Jak nejlépe to jen jde, Demarcusi. A vám se doufám také nevede špatně? Jak se má Suzanne? Dlouho jsem ji neviděla."

_________________

Kenneth se ke svým spolužákům otočil přes rameno, když se to neobešlo bez reakcí, a nečitelným pohledem se zastavil na Wynneovi. Sotva tu posměšnost stihl zaznamenat, už se na něho nechápavě ušklíbl, což bylo u Kennetha dost netypické. Úšklebkem obdarovával lidi, které považoval už za naprosto ztracené a beznadějné existence. Sice mu to už teď mohlo být dávno jedno, ale záměr mizí, rivalita přetrvává. "Mám se s tebou snad družit?" odvětil mu s nechápavým podtextem a mírně nadzvednutým obočím. Na Lysandru se pouze zlehka pousmál - a možná právě proto, že to byla dívka a mluvit k ní tónem, kterým promlouval k Fultonovi, prostě neměl ve zvyku, ať už to byla kterákoli žena a nemuseli se nesnášet třeba až za hrob. Takže to mohla považovat za zdvořilé, nýbrž ne za upřímné. Nakonec se radši otočil zpět k zahradám, než někdo stačil vypustit další moudro, a nervózně v dlani promnul cylindr. Když dívka večera nakonec rozhodla, že bude lepší se vrátit, tiše souhlasil. Všichni tu dnes čelili podobné věci a odkládat to, to možná činilo horším, než to vůbec bylo. A tak se po vzoru svých spolužáků vydal klidným krokem dovnitř.

Demarcus se přívětivě usmál na svého společníka a nepatrně přikývl. "Ano, to máš pravdu," souhlasil s ním tiše, zatímco se rozhlížel po sále a hledal v davu kouzelníků Kennetha, nikde ho však nenacházel. "Mistrovství proběhlo docela dobře, co jsem tak slyšel. Osobně jsem se ale nezúčastnil," což nebylo žádné překvapení, když o Van Helmontových bylo známo, že famfrpál nesledují. Mistrovství světa ale byla tak obrovská událost, že i oni o něm docela dost věděli, ač v životě na takové akci nebyli. "I když vzbudilo poprask to rozdělení stadionu na dvě části, ale to se dalo čekat." Více se k téhle problematice nevyjadřoval, protože to byla kapitola sama pro sebe a dalo se předpokládat, že na tohle celé bude mít odlišný názor než typičtí čistokrevní, kteří kouzelníky nečistého původu pohrdali. "Máme se dobře, děkuji za optání, Ylvo," stočil se k vysoké ženě a zdvořile se usmál. "Suzanne se má také velmi dobře, poslední dobou začala prohlubovat své vědomosti v oblasti bylinkářství, pro což nemám pochopení," odlehčeně se nad tím zasmál a zakroutil hlavou, "ale zdá se být spokojená. Nakonec, je tu zde se mnou, určitě si s tebou ráda popovídá, až tě tu zahlédne," zablesklo se mu přátelsky v očích a kontrolně se rozhlédl po sále, jestli náhodou nezahlédne někde svou ženu, zatím se mu to ale nepodařilo.

Walter se svou manželkou plynul po parketu na skladbu, která se nesla sálem už několik dobrých minut, a když ve vzduchu nakonec zazněl poslední tón, s úsměvem se nechala Amelinda svým mužem odvést do ústraní ke stolům s občerstvením, kde celou dobu postával Kenneth a tvářil se maximálně zaujatě nad dnešní výzdobou velkého sálu. "Možná by ses mohl přestat tvářit jako turista a mohl bys vyzvat mladou slečnu Lockheartovou k tanci," utrousil k němu Walter hlubokým hlasem, když se ocitl s Amelindou vedle něho a oba se natáhli pro sklenici šampaňského. Kenneth svého otce počastoval nesouhlasným pohledem. Ale nezdálo se, že bude mít na výběr. Nakonec, dnešní večer šla všechna rivalita stranou, to si snad uvědomovali i ostatní spolužáci. "A buď zdvořilý," usmála se sladce Kennethova macecha a zlehka mu položila ruku na rameno, než se Kenneth radši otočil a vydal se směrem, kde postávaly dámy Lockheartové společně se Salemem McLarkenem. To mu ale na vnitřním klidu neubralo. Na svém laskavém pousmání nic neměnil, ani když došel ke zmíněné skupince, u které se Lysandra stále zdržovala (předtím, než si odešla ke stolu s pitím).
"Dobrý večer, madam," zlehka se uklonil Mallory Lockheartové a sklouzl pohledem k Salemovi, kterému rovněž přikývl k pozdravu. "Vám také," dodal hned vzápětí v rámci slušného chování k bývalému primusovi a své kysele se tvářící spolužačce. "Nechci vás rušit od konverzace, pouze vám chci říct, že se vám večírek náramně vyvedl. Máte na to vyloženě talent, škoda, že bývá většinou ukryt a můžeme ho obdivovat pouze v takových výjimečných chvílích," pousmál se na ní, protože si dokázal představit, že Lockheartovým na takovém večírku neskutečně záleželo a chtěli se ukázat v tom nejlepším světle, což se dle Kennethova názoru zatím dařilo. Připadalo mu proto vhodné dát najevo svou spokojenost a ocenit úsilí a energii, kterou do tohoto celá rodina musela vložit. Sice se dnes necítil úplně ve své kůži a bezpochyb to bylo určitě kvůli Jocelyn, jinak se mu to tu ale zamlouvalo. "Už vás nebudu rušit, pokud ale dovolíte, rád bych vyzval vaši dceru k tanci, byla by škoda, kdyby dnešní ozdoba večera byla někde v ústraní," domluvil a zadíval se zpříma na Salema, než se s lehkým přikývnutím na patě otočil k Lysandře, ovšem ta už se chystala někam k občerstvení, a tak se Kenneth vydal pomalu za ní. Než tam však stačil dojít, objevil se v dívčině společnosti další z mladíků - přesněji Jonathan Morgan, o kterém Kenneth věděl, ale moc dobře se neznali. I tak se ale zařadil po druhém boku Lysandry, přičemž se natáhl pro skleničku sektu, kterou sevřel v prstech. "Chceš se tu před ostatními schovat?" zeptal se dívky, když si až teď povšiml, v jakém koutě sálu postává. Sklouzl pohledem i k Jonathanovi, lehce se pousmál. "Zdravím, Jonathane" přikývl druhém společníkovi a upil ze skleničky, sledujíce současně s tím dění v sále. Takže si nemohl nevšimnout otce, který se do něho zabodával vážným pohledem a očividně čekal, až uvidí, že Kenneth dívku pozve k tanci. "Nebude ti, Jonathane, vadit, když si s Lysandrou zatančím?" Větu neboj se, já ti ji vrátím, si naštěstí odpustil, protože už takhle v přítomnosti Lysandry riskoval své zdraví, a to fyzické i psychické. Navíc, s tím mohl Jon stoprocentně počítat. "Pokud teda bude slečna souhlasit," stočil se ke své spolužačce a lehce pozvedl obočí. Jonathan pro ní byl určitě příjemnější společností, o tom nebylo pochyb, ale naštěstí měla tu možnost ho odmítnout, i když se to na takové akci neslušelo. Ale Lysandra málokdy dělala to, co se slušelo.

_________________

| +

Tilneyovi přenechali parket mladší generaci a Catherine s dojatým úsměvem pozorovala, jak její dcera září štěstím v náruči svého spolužáka. Jemně drcla loktem do svého manžela, aby ho na to upozornila, a v podstatě tak dala najevo, že by měl své dceři její přání vyplnit.
„Geralde!“ oplatila pak pozdrav panu Kingovi a s úsměvem pozorovala jeho společensky korektní políbení své ruky. „Jordan, velmi vám to sluší.“ Složila hned vzápětí kompliment paní Kingové, které její Richard stejně společensky políbil ruku. „Lockheartovi by jistě nikdo neměl podceňovat, umí udělat dojem.“ Odsouhlasil Jordanina slova ohledně večírku a věnoval jí úsměv. „Samozřejmě, že nic proti nemám, bude mi potěšením.“ Prohlásil pak, když oba muže Jordan vyzvala, aby opustili společnost svých překrásných manželek. Richardovi bylo jasné, jakým směrem se budou rozhovory na obou frontách ubírat, a neměl sebemenší důvod protahovat společenské tlachání. Pokud vše vyjde, budou mít spoustu příležitostí si nezávaznou konverzaci vynahradit. Třeba při hlídání vnoučat.
„Sherry.“ Pousmála se Catherine na Jordan vlídně a uzmula svou sklenici, načež zamířila společně s paní Kingovou do ústraní, kde se mohly nerušeně věnovat svým dětem. O nic jiného tu přeci nešlo. „Moc jim to sluší. Z Jaydena za ty roky vyrostl opravdu pohledný a vychovaný mladý muž. Odvedli jste s Geraldem skvělou práci, má drahá.“ Oplatila jí kompliment ohledně výchovy. „Georgiana sama mi mou práci hodně ulehčila, je to hodné a poslušné děvče.“ Povzdechla si hrdě. Z Jordanina ledového pohledu si nic nedělala, protože se neměla za co stydět. Georgiana jí i jejímu manželovi dělala jen samou radost.
Richard se mezitím přesunul s panem Kingem k venkovnímu altánu a nepřestával se společensky usmívat. „Není třeba chodit okolo horké kaše, Geralde, oba víme, před co nás naše děti postavily.“ Pousmál se o něco vřeleji. „Dle toho, co jsem měl možnost zahlédnout na tanečním parketu, soudím, že nejsem jediný, kdo dokáže ocenit krásu Tilneyových dam.“ Podotkl pobaveně a na návrh doutníku přikývl. „Rád.“ Doplnil onen němý souhlas slovně. Když i on třímal v ruce doutník, spokojeně vyfoukl kouř a krátce se zamyslel. „Pravdou je, že jsem původně pomýšlel spíš na vašeho staršího syna, ale nehodlám Georgianě bránit. Váš mladší syn je rovněž skvělá partie, nemohla si vybrat lépe.“ Pokrčil rameny, jakoby v téhle záležitosti snad neměl to hlavní slovo. Měl. Ale zatím neměl důvod protestovat. „Hádám, že moje dcera rovněž neunikla vašemu zběžnému hodnocení.“ Otočil konverzaci opačným směrem a nezaujatě přejel pohledem nejbližší okolí.

Gia se nechala unášet tóny taneční hudby a melodií Jayova hlasu. „Spousta lidí se tváří zle, myslím, že tvou matku přežiju, Jayi.“ Ujistila ho s úsměvem. Ona prostě odmítala možnost, že by si se svou potencionální tchýní nerozuměla. Hodlala být tou nejdokonalejší snachou pod sluncem.
Kromě Gii se okolo tanečního parketu a přilehlých prostor potloukal i Patrick Tilney, který měl sice ještě s ženěním času dost, ale rodiče se jím rádi chlubili, protože to byl vcelku pohledný mladík. A jeho ambice zdaleka převyšovaly jeho věk. Chvilku pozoroval svou sestru, jak brázdí parket s prefektem jeho milované koleje, ale pak přesunul pohled k paní Lockheartové, a když se zdálo, že se okolo hostitelky nikdo nepotlouká, zamířil si to sebevědomě přímo k ní. „Přišel jsem vám složit poklonu, paní Lockheartová, váš večírek je opravdu perlou letošního léta. Muselo vám to dát spoustu práce. Ty girlandy! A občerstvení je bezkonkurenční. Jsem unešen.“ Pronesl zcela vážně a zahleděl se Lysandřině matce zpříma do očí. „Jestli je Lysandra jen z poloviny po vás, pak je to skvělá partie. Jsem si jistý, že nebude mít o nápadníky nouzi.“ Prohlásil bez mrknutí oka. Lys znal a věděl, že zrovna teď její matce příšerně lže.

_________________

Nebýt tak silného a vycvičeného sebeovládání nejspíš by se Salem po příchodu paní domu opět zadávil. Naštěstí to byl muž na svém místě a i když si zajisté o celé věci týkající se zrovna slečny dcery myslel svoje na povrchu nic z toho nedal najevo. V této situaci by se to vůbec nehodilo a toho si byl moc dobře vědom. Avšak tu chvíli, kdy věnoval paní Lockheartové pouze svůj nicneříkající pohled využila jeho sestra Pandora stále stojící po jeho boku a zaručeně se uvnitř nad tím vším velmi bavila – soudíc dle jejího nenápadného cukání koutků.
„Naprosto s vámi souhlasím paní Lockheartová, jen tady Salem je z vaší slečny dcery mírně nesvůj. To víte, takovou půvabnou a krásnou slečnu člověk těžko najde. Prosím tedy, abyste omluvila bratrovy rozpaky,“ snažila se ke svým slovům dodat i oslnivý úsměv, který se jí nakonec i podařil i když jí Salem nenápadně přišlápl špičku blýskavého střevíčku. Doře to ale nevadilo, ta se náramně bavila a nakonec se musela omluvit, aby si mohla přepudrovat nos. V její situaci to spíš bylo, aby se mohla někde potají pobaveně zachechtat a sledovat svého bratra, jak svádí vnitřní boj. Salem by přece nemohl dát plně najevo, co si skutečně myslí a co mu v tom okamžiku proběhlo hlavou. Na paní domu se pouze hraně uctivě pousmál, jelikož k jejich skupince přitančila další půvabná slečna, o kterou se musel zajímat i kdyby nechtěl. Ivaine. Zmijozelská kráska, která mu určitě ještě neodpustila, že jí nepozval na poslední školní ples a přesto se tu u něj objevila. Salem se na ní pokusil neupřímně usmát, ale stejně z toho vzešel jakýsi křivý úšklebek, který měl k upřímnosti opravdu daleko. Každopádně bylo nevhodné, aby byl před zraky širokého okolí požádán o tanec tudíž se vynasnažil působit aspoň trochu vřele, což mu sice bylo u Ivaine proti srsti ale nedalo se nic dělat. Opět se pokusil pousmát, což už se setkalo s úspěchem a natáhl se po její dlani, na které naznačil políbení, aniž by se dotkl rty její hebké kůže a narovnal se v zádech. „Bude mi ctí, když naopak přijmete mé pozvání k tanci, slečno King,“ pronikavým pohledem se na ní podíval moc dobře vědíc, že ho neodmítne. Nehodilo se to. Počkal tedy na odpověď a poté se s ní vydal na parket, za předpokladu, že šlo všechno tak hladce a ona opravdu souhlasila, zaujmul taneční pozici a začal s prvními tanečními kroky. Tanec mu šel, i když to nebylo nic, co by mu mělo přinášet naplnění. Dívku přesto držel pevně a stejně si zároveň s tím držel mírný odstup. Ačkoliv byla Ivaine opravdu pěkná slečna, pro Salema to nebyl důvod, aby tanečního postoje zneužíval a přitáhl si ji mnohem blíže k sobě. Po celou dobu mlčel, na tváři kamenný nepropustný výraz a tak bylo těžké odhadnout nad čím v tu chvíli přemýšlí nebo jestli se mu vůbec tančí opravdu dobře.

_________________

Lysandra si nikdy víc nepřála vlastnit neviditelný plášť. Ze stínů její bílá kůže i vlasy zářily a vůbec ji neskrývaly, spíš naopak. Podíl na tom, že jí samota nevydržela dlouho, měl možná i matčin proslov, ale to Lysandru vůbec neuklidnilo.
Tohle je nejhorší léto mého života. Zvedla oči od obložených chlebíčků a zabodla se jimi do Jonathana, který se přiblížil se skleničkou šampaňského. Tím si docela koledoval, ale večírek sotva začal a dokonce ani Lysandra neměla pocit, že má nárok na to chrstnout někomu pití do obličeje. Zatím.
Tu nejhorší zlost nad matčiným kuplířství jí přešla s prvním humrovým chlebíčkem, jehož druhou polovinu chvatně odložila a snažila se aspoň před Jonathanem Morganem, kterého chovala v neutrální zásuvce, tvářit "normálně". Úsměv to u ní neznamenalo, ale aspoň se hned neotočila na podpatku a neodešla.
"Dobrý večer," odpověděla zastřeným řezavým hlasem, i když se snažila o to, aby z ní tolik nečišela zlost nad tím, co se odehrálo před chvilkou. Nedokázala být jen tak na někoho příjemná z minuty na minutu, o to se obvykle nejprve musel každý zasloužit. Povzdechla si. Jonathan za proslovy její matky přece nemohl, ale ani tak ji nepotěšila poznámka týkající se zrovna její drahé matinky... "Budu se snažit," přislíbila s vážnou tváří. "Kéž by to byl tak lehké..."
Zarazila se a nahlédla Jonathanu Morganovi přes rameno v předtuše, že se blíží někdo další.
"Kennethe," nadechla se ne právě nadšeně. Uměla si představit, že si nenechá ujít příležitost, aby si z ní mohl utahovat. Mami, jednoho krásného dne tě zabiju.
"Pro tuhle chvíli mě máš přečtenou, chci se tu schovat s těmi úžasnými chlebíčky. A taky... cože?" couvla, když Kenneth pokračoval a za pozdrav Jonathanovi jakoby nic připojil přání si zatančit. Lysandře se zúžily zorničky a tyhle špendlíčky zabodla přímo do Kennetha. Co to děláš?
Vysloveně cítila, jak se jí do zátylku zavrtává matčin pohled, i když to nebylo možné. Její kamenný výraz se však až na rychlé zamrkání nezměnil. Pohlédla na Jonathana, naznačila pukrlátko, jako kdyby slibovala, že se brzy zase vrátí, a podala ruku Kennethovi. Nemělo cenu zdržovat - dopředu počítala s tím, že některým věcem se nevyhne. Proč ale zrovna Kenneth...
Odpluli na parket, kde se právě rozlévala do všech koutů nová skladba, a patrně jedině Kenneth mohl rozpoznat, že pod klidnou maskou je Lysandra napjatá. Podle všeho doufala, že teď nepřijde něco jako tango. Tančila obstojně, pokud jí zrovna partner nešlapal na boty, ale také pouze striktně podle předpisů a pravidel. Ostatní taneční páry pečlivě ignorovala, i když jí pak nezbývala nic jiného, než dívat se na Kennethův obličej.
"Bavíš se dobře?" protnula zatvrzelé ticho po chvilce tak neurčitým tónem, že bylo těžké říci, zda to byla jízlivost nebo pouhá společenská povinnost. Lysandra byla upřímně zvědavá, co Kennetha přimělo minout všechny ty ostatní dívky. Lysandra doufala, že jich je po cestě ke stolům nastraženo dost, ale Kenneth zcela určitě nepřišel z vlastní vůle. O to se stihla postarat už někdy během minulého roku.
Jestli ale měli Van Helmontovi zájem o spojení jejich rodu s Lockheartovými... Lysandra střelila pohledem po Kennethově rodině.
"Řekni mi, až se tu McLarken něčeho napije," změnila rychle téma s temným humorem.

Paní Lockheartová dloubla loktem do svého manžela, který žmoulal v prstech doutník a nepřítomně se rozhlížel po hodovní tabuli.
"Mladý Van Helmont, věřil bys tomu, miláčku? Složil mi poklonu," zářila a pozorovala, jak míří k Lysandře. Pan Lockheart vyhlížel, že ho momentálně zajímá víc cokoli jiného než téma sňatku jeho dcery. On ji pryč nechtěl.
"Jistě, drahá," zamumlal, ale paní Lockheartová už ho neposlouchala. Položila si ruku na srdce a s úsměvem si povzdechla nad mladým panem Tilneym, který byl rozený lichotník.
"Ty sis všiml girland! Ach... Myslíš?" ohlédla se po Lysandře, která právě s panem Van Helmontem odcházela na taneční parket, a zatetelila se. "Oh, ty jsi opravdový syn svých rodičů. Viď, drahoušku?"
"Jistě, skvělá rodina, skvělá," zamručel pan Lockheart k Tilneyům a doufal, že jeho ženuška se nepokusí zverbovat pro Lysandru tohohle mladíka. Vždyť mu bylo sotva... kolik? Patnáct? Soucitně na něj pohlédl. Když jemu bylo patnáct, ještě ho z politiky vynechávali. A pak ho oženili. Pan Lockheart byl se svým osudem smířený, ale chápal svou dceru a její nechuť. V tomhle určitě nebyla po dychtivé paní Lockheartové...
"Dej si nějaké chlebíčky, chlapče. Už sis vyhlédl nevěstu?" švitořila paní Lockheartová se smíchem, jako kdyby ani nedokázala přemýšlet o něčem jiném. "A copak vaše Georgiana? Jonathánek má ještě času dost, že? Slečno McLarkenová, a co vaše srdéčko, už pro někoho zaplesalo?" usmála se na Pandoru, kterou považovala po jejím souhlasu za velmi milou, aniž by si všimla toho, jak zadržuje smích. "Něčí tu už určitě totiž zaplesalo pro to vaše," dodala se železnou jistotou a spiklenecky se rozhlédla po sále. "Mimochodem, tyhle vlasy vám opravdu sluší, proč si je nenecháte takhle?"

_________________