"Jak to víš, ty ses dívala? Ne, počkej, nedívej se nahoru, nebo ti spadne přímo do..." John nedokončil, s šermířským postojem udělal dopředu dva opatrné krůčky a jemně pavouka sešťouchal. Osminohý tvor vypadal nenaloženě a když se do něj začalo píchat hůlkou, pak i velmi nepřátelsky, skrčil se a modré pruhované nohy ve tmě zazářily.
"Doufám, že nemá ve zvyku se vracet, až my budeme spát," poznamenal profesor dějin a sledoval přimhouřenýma očima zvíře, jak mizí ve tmě. "Dávej pozor, bude to toho víc," poučil Orianne, načež udělal krok a zamotal se do obří pavučiny. Oproti pavoukům ze Zakázaného lesa to nebylo nic strašného, ale i Johnovi unikl přidušený výkřik.
"Myslel jsem, že to je... Ale to nic. Prý tu žijí bánší."

I obvykle bezstarostný John se ohlížel přes rameno častěji, zatímco z batohu lovil kotlík, samorozkládací, jemně porouchaný stan, který se v noci občas sám od sebe složil a spacáky, housenkový druh.
"Dáme si večeři?" zeptal se a kapsoval dál. "Rozsypalo se mi tu müsli, ale můžeme zkusit i něco ulovit. Repelent? Umím vařit obstojný čaj," informoval snaživě a vyházel z batohu několik plechovek instantního kouzelnického jídla. Nad místní a vlastnoručně získanou stravu to ale určitě nemělo, a tak si John po chvilce zamnul ruce.
"Pravý britský čaj z Indie! Co myslíš, že se k němu bude hodit?" Pravděpodobně nikoho jiného by nenapadlo přemýšlet nad tím, že by strava v džungli ještě mohla být pod podmínkou, aby šla dohromady s vybranými pokrmy.

_________________

„U Merlinových nepraných ponožek,“ dovolila si Orianne poděšeně vykvíknout, když jí John bez okolků potvrdil, že to skutečně je pavouk. „Já tě tak nenávidím,“ pokračoval mírně roztřeseně. Zda deklarace antipatií patřila pavoukovi v jejích vlasech, nebo samotnému Johnovi, to už záleželo na tom, jak si to pozorovatel přebral.
Když Wells sešťouchnul členovce z Francouzčiny hlavy, zachraňovaná se rychle otočila na podpatku a pro úplnost po odbíhajícím pavoukovi vrhla kletbu. „Arania exumai!“ zavřeštěla hystericky a v případě, že se jí kouzlo povedlo, se i malinko ošklíbla nad zvukem desítek malých nožek cupitajících pryč.

| +

Arania Exumai (+ 1 úroveň, + 4 věk)

Orianne M. Dawson rolled 1d10:
5

Když se John s výkřikem zamotal do pavučiny, Ori si jen těžce povzdechla a šla kolegu ze zajetí vyprošťovat. Koneckonců, bála se pavouků, ne pavučin. „Nemrskej sebou a drž,“ komandovala Wellse, zatímco mu smetávala nežádoucí síť z obličeje, a jestli byla nešetrná, tak jen trošičku. A nemělo to vůbec nic společného s tím, jak ji vyděsil tím pavoukem. Radši jí o něm neměl vůbec nic říkat, tak. „Bánší?“ Orianne byla toho názoru, že jestli přežila tu obludu ve vlasech, už ji nerozhází ani vřeštící víla. „Jak se člověk proti něčemu takovému brání? Myslím, že jsem tohle na hodinách Péče prospala.“

John lovil z batohu kotlík a propriety nezbytné k přežití v džungli, zatímco se Ori pokoušela rozdělat oheň formulkou, kterou ještě nikdy pořádně nepokoušela, jelikož ji jednoduše nepotřebovala. „Incendio,“ mumlala nadějně, klečíc u připraveného ohniště, hůlku namířenou na relativně suché dřevo. Relativně proto, že v deštném pralese je velice těžké najít větev vyschlou jako troud.

| +

Incendio (+ 4 věk, potřeba 10)

Orianne M. Dawson rolled 1d10:
10

Francouzka zakroutila hlavou nad Johnovým nápadem jít něco ulovit. „Myslím, že bych radši lovila to müsli. Bylo by to praktičtější,“ odtušila a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho. V posledních několika hodinách vzal upravený účes za své. „Obstojný čaj? Tak se předveď,“ pobídla Wellse s poťouchlým úsměvem, který zrovna na její tváři působil málem až nepatřičně, a posunula se stranou, aby měl John také místo u ohniště. „A máme vůbec něco kromě toho müsli?“ nadzvedla Ori obočí v otázce, která se doslova drala na jazyk.

_________________

"Müsli tyčinky?" nabídl John pohotově jednu, která se mu zrovna zatoulala pod prsty, a vzdal protřepávání batohu. "Někde je tu i plechovka sardinek, ale ty nemusím a tobě je nedám, protože budeme spát blízko u ohně a nechci, aby se ty spacáky vznítily, jsou půjčené. Mám ale dobrou zprávu! Jeden náhradní zubní kartáček!" vytáhl poslední předmět doličný překvapeně.
Paní Dawsonová měla předpoklady přežít v divočině. John sledoval, jak se jí daří každé kouzlo, po kterém sáhne, a nasypal do kotlíku tři čajové sáčky a polovinu cukřenky, kterou přece jen našel.
"Měl jsem tě vzít na ten školní výlet. Tys to tomu chudákovi natřela," poznamenal uznale, ale něco na její reakci mu napovědělo, že kdyby se setkala s těmi obřími pavouky, jako první by zabila jeho, že se ji opovážil dovést na takové místo. Ani jednorožci by to nezachránili.
Netušil, jestli se mezi studenty rozkřiklo o tom, jak jejich výlet skončil, ale patrně se nic z toho nedostalo k uším Orianne. Nabídl profesorce bylinkářství hrníček a lžičku a roztržitě si z vlasů vybral zbytky utkvělé pavučiny.
"Ten oheň možná přiláká můry a komáry, ale další havěť by měl udržet dál," pokračoval, netuše že táborák založili přímo pod stromovým hnízdem jisté velmi jedovaté užovky, která se podrážděně probudila z trávení něčeho malého a dostávala znovu hlad. "Co máš proti lovu? Zdejší specialitky jsou prý vynikající! Indiáni jsou moc přívětiví, i když podle pojednání vedoucího výpravy, kterou hledáme, zatím nepochopili význam oblečení... Třeba na nějaké narazíme.
Je to... je to zatím tak špatné?" zeptal se opatrně. Zatím neslyšel žádnou chválu na zdejší květenu. Vzít paní Dawsonovou s sebou bral v ten okamžik za dobrý nápad, ale netušil, jestli to za dobrý nápad považovala rovněž paní Dawsonová. Jak tak ale seděli u malého ohníčku a popíjeli čaj, zdálo se mu, že se tu baví dokonce víc než v Bradavicích, kde měla paní Dawsonová ve zvyku ho ignorovat a na chodbě přejít na opačnou stranu. Rozhodně se zatím nenudili.
"Když pominu repelent, možná by to na noc chtělo nějaká ochranná kouzla... Stan, nebo širák?" nabídl zcela luxusní výběr. V duchu byl přesvědčený, že i Ebenezar by mu dal za pravdu, že hvězdy tu zářily skvostně jako démanty.

_________________

„Ráda,“ přijala Ori nabízenou potravu s povděkem a v tu chvíli jí ani všechny lahůdky, které se podávaly na večírku, který opustila, nemohly chutnat lépe. „Sardinky si klidně nech, kdo by je chtěl, když máme müsli? Navíc, dohromady to moc nejde.“ Teď už Francouzka skutečně nakrčila nosík, protože tohle bylo kombinace takového rázu, do kterého by si skutečně netroufla.
Co se zubního kartáčku týkalo, byla Orianne podstatně méně nadšená, než by nejspíš John čekal. „Jeden náhradní, jako že ho budeme mít dohromady?“ zaráčkovala poděšeně a přijala od Wellse poněkud nepřítomně hrníček s čajem, kterého se hned v další chvíli neprozřetelně napila. Byl sladký jako jednorožec namočený do růžové barvy.
Francouzka se zcela jasně viditelným šokem v očích polkla a obsah plecháčku v nestřežené chvíli vychrstla do křoví stranou, protože nebyla ochotná pokoušet životnost svých stoliček takhle razantním způsobem. „Nemám ráda pavouky,“ posteskla si posléze Johnovi a raději se neptala na to, jakým způsobem souviseli pavouci a onen neslavný školní výlet, ze kterého děti přišly sice živé, ale stejně pocuchané, jak odhadovala.
„Neříkal jsi náhodou, že máme repelent?“ zpochybnila Orianne kolegovo tvrzení o přívalových vlnách noční havěti. „Nevěřím člověku, co chová pralesničku jako domácího mazlíčka s přípravou večeře,“ zkřivila koutek úst v úsměvu, což byl docela pokrok – za normálních okolností by se na Wellse nejen že neusmála, ale možná po něm mrštila i ten hrnek.
John si ovšem pro svou váhavou otázku na téma hodnocení výletu vybral dočista špatnou chvíli. Ona nevrlá užovka, která se před nějakou chvíli vydala na obhlídku svého teritoria, totiž objevila Orianninu ruku. A pochopitelně se k ní musela připlazit. Odpověď na svůj dotaz tedy dostal profesor Wells poněkud neformálně, to když Francouzka zavřískla přes celý les „Horší!“ a ubohou užovku nechtě odhodila přes ohniště Johnovi přímo do klína. „Okamžitě toho hada někam schovej!“ dožadovala se profesorka bylinkářství nekompromisně, když překonala prvotní šok z tak blízkého setkání s něčím, s čím se dnešního dne pokud možno vůbec setkat nechtěla.

_________________

"Ne, mám jeden svůj a jeden náhradní," pronesl John vítězoslavně na účet kartáčků. Nevšiml si, že Orianne vylila čaj, a sám svůj upíjel beze známek nechutenství.
"Překvapí tě, když řeknu, že jsem si toho už stačil všimnout? Ale každý má asi svou slabůstku." Vylovil z náprsní kapsy Lycoris a vlepil své žabce malou pusu, než ji pustil volně kolem ohniště. "Ty mi nevěříš a já nemám nejmenší námitky proti tomu, abys jídlo připravila ty. Já už uvařil čaj." John vykouzlil úsměv někoho, kdo je na svou přípravu čaje opravdu pyšný.
Spolu se slovy začal také kolem sezení rozprašovat repelent, jehož účinností si nebyl nikdy jistý. Podle něj nefungovaly repelenty vůbec, ale pokud to znamenalo, že bude Orianne klidnější... Nechtělo se mu zůstávat celou noc vzhůru a odhánět hmyz. Pro takové příležitostí bohužel nebyl vybaven ani jednou závěsnou síťkou, které se proti havěti s oblibou používaly.
Než stačilo však smlouvání o šéfkuchaře večera postoupit kupředu, ze směru paní Dawsonové najednou nečekaně přilétl had. Johna naplnily po velmi dlouhé době opravdu vážné obavy o svou budoucnost.
"Schovej? A kam asi?" oplatil Orianne stejným hysterický tónem. "Lycorko, vem si ho!" zavelel zoufale a snažil se couvat tak, že se zároveň co nejméně hýbal, aby hada nepopudil. Málem přepadl přes poražený kmen, který jim sloužil jako sezení. Žabka se však jen nafoukla a k pomoci se neměla. Profesor dějin nechtěl skončit jako Kleopatra - vytáhl hůlku, jenže než si stačil rozmyslet zaklínadlo, něco z tajuplné podstaty hůlek samo zaútočilo a zasáhlo užovku něčím, co vypadalo, jako kdyby se ve velké rychlosti náhle odrazila od plexiskla. Proletěla vzduchem ladný oblouček a zahučela přímo do kotlíku.
John, uklidněný tím, že se užovka už nenachází v kritické blízkosti, do kotlíku opatrně nahlédl.
"Hadi," ulevil si. "Budeš chtít předek, nebo zadek?"

Po večeři byl čas uložit se, protože zítřek mohl přinést ještě víc náročné fyzické aktivity. John rozprášil poslední zbytky spreje po pomyslné hranici tábořiště a doskákal ve svém spacáku snožmo zpátky k ohni, kde se mu podařilo zaujmout bez bolístek horizontální polohu.
"Žádní pavouci a hadi v dohledu, mylady. Doufám, že se moc nevrtíš, nebo skončíš v ohništi. Dobrou noc," popřál a umlkl. Díval se vzhůru na noční oblohu, poslouchal cvrlikání neznámých hmyzích druhů a napadalo ho, jestli mu nehrozí reálnější nebezpečí v podobě uškrcení paní Dawsonovou.
Přetočil se a zamyšleně se zadíval do záře ohně a jejího odrazu na tváří Orianne. Cestování s ním už přežilo dost lidí na to, aby věděl, že se jí nic nestane. Podle mapy je ale ráno čekaly staré ruiny chrámu. Kdoví, co tam na ně čekalo...

_________________

Tak alespoň, že měli dva zubní kartáčky. Ori si těžse povzdechla, když jí došlo, že buďto bude otrávena Johnovým kulinářským uměním, nebo se bude muset do vaření pustit sama. Ne že by to uměla, ale stále ještě si, co se jeduprostosti týkalo, věřila víc, než Wellsovi. A už vůbec nepomáhalo, že momentálně dával pusu pralesničce. Orianne se šokovaně zašklebila.
Francouzka se zadostiučiněním pozorovala, jak John odpotvořuje improvizované tábořiště a v duchu bojovně vybízela komáry, ať si teď zkusí přiletět. Nic vám nezkazí spánek tak důkladně, jako fistulkové bzučení v uchu.
Pak ovšem přišla ta nešťastná událost s užovkou. John hadem nebyl o nic nadšenější, než Ori samotná. Hysterický podtón v jeho hlase taky situaci zrovna dvakrát nezlepšoval. „Kamkoliv, jen ať není tady!“ zavřískala Orianne zpátky a pro úplnost zběsile zamávala rukama.
Situaci dostala pod kontrolu až Johnova hůlka, která do hada čímsi praštila, až odlétl pozpátku přímo do kotlíku. Francouzka neměla čas uvažovat nad tím, jestli to byl projev samostatnosti hůlky, nebo impresivní ukázka bezeslovné magie, jelikož se Wells spokojeně usmál a prohlásil hada za hotovou večeři.
„Hada?!“ zalapala po dechu plavovláska a obezřetně nahlédla do kotlíku, jako by na ni ta potvora mohla ještě posmrtně vyskočit. „Ale so kdyšš byl jedovatý?“ obrátila široce otevřené modré oči v urgentní otázce na Johna, který se tvářil velice hrdě na své řešení situace. Nakonec ale opatrnost ustoupila stranou, a Ori zanedlouho tak elegantně, jak jen to v dané situaci šlo, obírala maso z bývalé užovky. A že docela chutnalo.
Spacáky ovšem prošly důkladnou prohlídkou, jestli v nich nesídlí něco, co je neslučitelné se spánkem a případně také dobrým zdravím. Když Orianne vyklepávala druhý spacák, John už se stihl do toho prvního zahrabat poblíž táboráku – v plavovlásce trochu hrklo, jestli byl totiž Wells tak hyperaktivní i ve spánku, mohlo se docela dobře stát, že bude nakonec kolegu hasit. John sám zřejmě obavy sdílel, jelikož před stejnou věcí varoval o pár okamžiků později Ori. Když tedy Francouzka nakonec také zalehla, zahrabaná do spacáku, dělalo jí problém usnout v obavě před tím, že se v noci dostane nebezpečně blízko ohništi.

Ranní paprsky si cestu našly i přes hustý labyrint pralesa a jako na potvoru polechtaly Ori na tváři. Plavovláska svraštila obočí a zamžourala do nového dne jako sova. O několik okamžiků později se šokovaně vymrštila do sedu.
Obavy z toho, že se vzbudí v táboráku, se díky Merlin nenaplnily. To ovšem neznamenalo, že to nebylo dost špatné i bez neplánovaného požáru uprostřed noci. Orianne se totiž během spánku jakýmsi záhadným způsobem dostala nebezpečně blízko Johnovu spacáku, a aby toho nebylo málo, ve sladkém nevědomí spánku si ustlala na jeho rameni. Francouzka se s počínajícím ruměncem na tvářích vyhrabala ze spacáku, aby uvařila čaj a pokud možno na celý probouzecí tyátr zapomněla. Když tedy John konečně vstal ze svého růženkovského spánku, mohl najít bublající kotlík s čajem a zamlklou Ori, která se nimrala větévkou v ohni a přehrabovala žhavé uhlíky.

_________________

Ani John Wells neměl to nejmenší ponětí, na jaké podmínky byl při spaní zvyklý, že ho neprobudilo uprostřed džungle nic, včetně půlnočně cestující kolegyně. Probudila ho až nezaměnitelná vůně čaje.
Profesor dějin se za hrošího zívnutí posadil a projel si rukou rozcuchané hnízdo na hlavě, aby odtamtud vyhnal jakousi pakobylku. Vypadalo, jako kdyby se na tvrdé zemi vyspal stejně skvěle jako v posteli, kterou by upřednostnil snad každý Angličan.
"Dobré ráno," pozdravil nadějně a rozhlédl se po plecháčku, jestli si ho neodnesli mravenci. Na Orianne zplihle visely lokny včerejšího účesu, ale jinak paní Dawsonová nevyhlížela, že by utrpěla větší újmu než vytržení z civilizace. John bral skoro jako samozřejmé, že ještě neslyšel jediné slůvko stížnosti. Znamenalo to totiž, že v noci určitě nechrápal a na návštěvu nezavítala žádná další beznohá nebo příliš nohatá pralesní havěť.
Posunul botou svou žabku, když k ní zaletěl jeden skomírající žhavý uhlík. Lycoris šla její domovina k duhu, alespoň to si John namlouval, protože obojživelník se choval stejně tristně bez zájmu jako vždycky. John naopak projevoval stejně živý zájem jako kdykoli jindy.
"I kdyby si v tom Lycorka namočila nožku, skvěle to voní! Jak ses vyspala? Jsi připravená na další cestu? Podle mapy jsme kousek od starodávných ruin, rozvalin ztraceného města. Aztlán ani El Dorado to nebude - popravdě nedokážu přečíst ani ten název, jak mu říkají místní, ale jistě tě potěší, že místo, kam nevkročila ničí noha dlouhá léta, patrně znamená taky nulový výskyt pavouků," protáhl se John optimisticky a zamrkal, když mu zakřupalo za krkem. Přejel si polámaně po zátylku a zasykl. "Mám pocit, jako kdyby na mně usnul troll..."

_________________

„Kdyby si v tom… Lycorka,“ pronesla Ori jméno obojživelníka se zvláštním podtónem v hlase, který by se dal nejvíce přirovnat k odporu smíšeném s velkou dávkou respektu, „namočila nožku, tak už jsme mrtví. Pro dobro nás všech tedy doufej, že nic takového neudělala.“ Francouzka už ani nepředpokládala, že by se plánované usazení skutečně sneslo na Wellsovu hlavu, protože ten, jako by pro to měl jakýsi vzácný talent, dovedl nechápat ironii a kousavé urážky tak, jako nikdo jiný.
„Dobré ráno,“ prohodila trochu suše, protože měla velice jasně na paměti, že to ráno vůbec není tak dobré, jak by chtěla, a víceméně automaticky díky tomu zapojila svůj obranný mechanismus – ironii a nepěkné narážky. „Naprosto dokonale, děkuju mockrát,“ prohlásila následně a z hlasu jí prakticky odkapával sarkasmus. Ne že by to bylo až tak strašné, ale Ori se stále ještě nějak nevyrovnala s tím, že se probudila Johnovi na rameni.
„Nemyslíš, že čím starší ruina, tím víc pavouků?“ prohrábla si Orianne světlé vlasy, které se během noci zapletly tak, že by se za ně leckterá divoženka nemusela stydět. „Ty potvory mají talent dostat se kamkoliv,“ slevila trochu z vysoce posazené laťky ranní protivnosti a povzdechla si. Oči jí podezíravě těkly ke kotlíku s čajem, který míchala, a k zářivě barevné pralesničce, která by si čistě teoreticky mohla nápoj splést s koupelí. I když vypadala dost letargicky. Ori po chvilce rozmýšlení pokrčila rameny a nabrala si čaj do plecháčku. Po rychlé ochutnávce ho ohodnotila jako mnohem poživatelnější variantu, než ten z předchozího večera, a potěšena tímto zjištěním pohlédla na Wellse málem zbavena špatné nálady. „Kdy vyrážíme?“ Nutno říct, že jí sluníčkovatost nevydržela dlouho. Při Johnově poslední poznámce totiž dostala neodolatelnou touhu kolegu kopnout, od jejíž realizace ji dělila jen vrstva pevné vůle a zubožené pozůstatky dobrých mravů.

_________________

John přešel všechen sarkasmus paní Dawsonové jako něco, co k ní už neodmyslitelně patřilo, a naopak se usmál, jako kdyby mu tím hned zlepšila den. Bezelstně a upřímně.
"To asi zjistíme už brzy." Taktně vytáhl paní Dawsonové z účesu jeden lísteček, když procházel kolem s plecháčkem, aby si nabral čaj. "Co vyrazit hned po snídani? Asi jsem v noci nechtěně zakousl balíček sucharů, takže co tohle," mumlal si a vylovil ze zásob urputně se bránící rozdrobenou směsku. K čaji tyhle tuhé a údajně lahodné sušenky patřily, stejně jako spousta jiných přísad, bez kterých se ale museli obejít. I tak na to byla na zdejší poměry jistě velmi anglická snídaně.

Jen co slunce vystoupalo výš a pročistilo paprsky ranní vláhu usazenou ve všech zákoutích džungle, cesta se sama nabídla. Byla to zarostlá stezička zakrytá spoustou širokým listů, ze kterých stékala po krůpějích voda, a začínalo tu být dusno. John měl za chvíli košili úplně provlhlou, ale pořád byl Angličan a všechno si to raději nechal na sobě. Občas se ohlédl, jestli se jeho kolegyně nepotýká s hadem místo liány. Nacházela se tu spousta materiálu ke studiu a navíc začínal mít John pocit, že je začal stopovat exemplář smrtipláště.
Nejspíš to bylo lepší, než kdyby poukázal na pavučiny, kterých si Orianne při troše štěstí nevšimla.
Po několikahodinovém pochodu, zrovna když už se chtěl John přihlásit o pauzu, se před nimi otevřel výhled na město tak staré a ztracené, že si ho nejdřív ani nevšimli.
Převládala zeleň, všepohlcující a všudypřítomná, prolezlá každou škvírou, puklinou a kamenným ornamentem, kde se dokázala chytit. Šedozelený hladký povrch kvádrů pod ní nebyl skoro vidět. Ocitli se na maličkém návrší, bývalém náměstíčku, které John odhadoval na místo určené k rituálům nebo nějaké zaběhlé tradici - na tržnici to bylo příliš malé a taky se tu nacházela spousta opic. Některé z nich měl na sobě navlečené ukradené kousky oblečení expedice. John zpozorněl a letmo se podíval po paní Dawsonové.
"Myslíš, že už jsme blízko? Tohle je patrně to místo, které chtěli studovat..." John si přidržel klobouk a začal rozhlížel po okolí, jestli si nevšimne viditelných stop, které by vysvětlily záhadné zmizení.

_________________

Ori byla ráda, že se rozhodla vydrancovat šatník místních – a stále ještě nezvěstných – výzkumnic. Pralesem se totiž míhala drobná zvířátka, brouci s výstražně barevnými krovkami a ostatně i spousta dalších hodně jedovatých věcí, které by mohly teoreticky považovat Francouzčina bosá chodidla za ohrožení/svačinu. Orianne dokonce vyslala k nebesům rychlé poděkování, když musela cestou setřásat z boty vypasenou stonožku.
To, že se jí lehká košile lepila k tělu, už bylo jenom sekundární nepohodlí. Když měla Ori zrovna dojem, že kolem neleze až taková spousta hmyzu, skláněla se nad zajímavými exempláři místní fauny, které měla velké nutkání odtahat do jednoho z bradavických skleníků. Byla si ale jistá, že by jí profesorka Griffithsová moc nepoděkovala, kdyby zabrala všechny učební místnosti sbírkou masožravek.
Cesta trvala dlouho. Ke konci už plavovlasá profesorka trochu klopýtala a píchalo ji v boku, ale odmítala být ta, která se vzdá první a kvůli které se bude zastavovat. Z potupy ji naštěstí vysvobodil výhled na šedé bloky kamene, které kdysi zřejmě bývaly překrásnou stavbou, nyní však ležely pohřbené pod všetečnými šlahouny podrostu a měly jen zlomek své tehdejší nádhery. Co se ovšem tajemnosti týkalo, to byla úplně jiná záležitost. Orianne se zježily chloupky na zátylku.
Vůbec nepomáhalo, že se po okolí místy povalovalo další oblečení, a některé si dokonce uzurpovali i místní primáti. Francouzka probodla varovným pohledem opa, který ožvýkával čísi rádiovku a stíhal u toho zvědavě pokukovat po nově příchozích. „No, rozhodně máme důkaz, že tu byli,“ kývla Ori k opicím, aniž by z nich spustila zrak. Ze svého předchozího výletu do deštného pralesa už věděla, že to jsou hrozně drzé potvory, se kterými by radši už nikdy neměla nic co do činění.
Po Johnově vzoru se začala rozhlížet kolem. Stopy na zemi vidět nebyly, jelikož co nebylo kámen, byly rostliny, a pokud nechtěli analyzovat pochroumané lístečky, asi by tím nikam nedošli, ovšem… „Podívej,“ chytila Orianne kolegu za paži, „nemyslíš, že by měl být zarostlý i tamten vchod, když je to místo už tolik let netknuté?“ Jeden z vchodů totiž lemovaly kusy lián, které někdo musel přednedávnem zpřetrhat, jelikož ještě nestačily síť obnovit nové. „Jestli někde budou, tak tam. Lumos,“ rozsvítila Francouzska svou hůlku a odhodlaně se vydala směrem ke chrámu.

_________________