Fiona v reakci na svého drahého pouze pobaveně zakroutila hlavou. Mohl se člověk divit, že mnohdy měla pocit, že až Eriska vyroste do pubertálních let, tak bude mít doma hned tři puberťáky? Asi ne. A zrovna Samuel tu roli zvládal celkem obstojně. Hlavně tedy nyní, ale stejně se nemohla ubránit novému úsměvu, jenž mu vzápětí věnovala. „Ale prosím tebe, moc přeháníš, drahoušku. Vždyť je ještě moc malá na to, aby vynaložila takovou sílu.“ Odtušila pevně přesvědčená o své pravdě. Nutno podotknout, že ani ona sama neunikla Erisčiným výpadům a i když si možná Samuel myslel, že maminku za vlasy netahá opak byl pravdou.
Rozpustile zamrkala na ty dva a průběžně je nezapomínala kontrolovat. Sice Samuelovi věřila, ale holčička už byla ve věku (nebo v měsících) kdy už začínala i s jinými aktivitami, než se spánkem a jídlem. Kde co musela zvědavě prozkoumat ručičkami a ještě lépe rovnou v pusince a zkrátka řečeno už více prozkoumávala svět kolem sebe. Už to nebylo žádné malé miminko, které se chtělo pouze chovat, jíst nebo spinkat. Fiona si občas v soukromí posteskla, že jim tak rychle roste…
„Možná je to dobře, že ti ho nepovolili. Dovedeš si představit co by se stalo, kdyby to náhodou nedopadlo tak zcela dle tvých představ? Ne že bych o tobě pochybovala, ale …,“ raději nedopověděla a na okamžik přetočila pohled k regálu s knihami. „Určitě si poradíš i bez něj, ne?“ Koukla na něj zpátky s povzbuzujícím mrknutím. To, co ale následovalo ji donutilo k pobavenému zachichotání, i když se v jednom okamžiku zatvářila krapítek starostlivě, vzhledem k tomu, že Eriska opravdu před chvílí jedla. A Fioně bylo jasné, že po tomto sdělení, se ji chtěl tatínek zbavit, aby náhodou nepřišel k úhoně. „Pojď k mamince, zlatíčko,“ převzala si dítko do své náruče a opět zakroutila hlavou. „Ty prostě neumíš ocenit nádherné příběhy plné lásky se šťastným koncem,“ hraně uraženě zvedla bradu a dětinsky vyplázla špičku jazyka, než se začala věnovat malé holčičce v náručí, která žádala naprostou pozornost.

Kouzelní tvorové... další poznámečka do mého pomyslného notýsku do sekce O Gweeny.
"Jo, mudlovské knížky taky nejsou špatné," přitakala jsem. Byla jsem schopná začíst se do všeho, od kvalitní literatury přes dívčí slaďárny po televizní program. Ano, i takové mudlovské vymoženosti jsem se díky dědečkovi a jeho výchově mé maminky naučila brát jako samozřejmost.
Zalezla jsem si za Gweeny do oddělení, ve kterém urputně hledala tu pravou knihu a usmála se jejímu napodobování francouzského přízvuku. "Vadí ti?" nechápala jsem. "Proč?"
"Tvůj brácha bude pracovat na ministerstvu? To je skvělé, ne? Bude se potkávat s mým taťkou," konstatovala jsem a už zase listovala nějakou knížkou, o které jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. "A práce s draky musí být fantastická. I když trochu nebezpečná. Bavilo by mě to." Zasunula jsem knížku zpátky do regálu a očima luxovala další polici. Najednou se mi žaludek zhoupl jako na toboganu. Už zase jsem si uvědomila, že se rychlostí blesku blíží odjezd do Bradavic.
"Těšíš se do školy?" vyletělo ze mě spontánně. Potřebovala jsem se s někým podělit o svůj náhlý strach. Snad to byla zase ta tréma.
"Do které koleje myslíš, že se dostaneš?" O tomto jsem taky dost přemýšlela. Popravdě jsem neměla tušení, kde bych měla být. Nakonec mi to bylo docela jedno, byla jsem jen strašlivě zvědavá.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Gweeny se na Kath nejdřív nechápavě zamračila, ale pak jí došlo, že zase mluví o Patrickově snoubence. "Je hrozně namyšlená." pokrčila rameny. "A má blbý poznámky." dodala ještě tvrdohlavě. To, že ji považovala za tak malou pro ni byla urážka naprosto vrcholová.
"Tvůj taťka vlastně dělá na Ministerstvu, že jo?" pokývala hlavou Gweeny, i když si nebyla jistá, jestli jí tohle kamarádka už říkala nebo ne. "Ale on tam nebude bývat moc často, bude spíš jezdit všude po Ostrovech." pokrčila rameny. Vsadila by se, že někdo jako Patrick by celé hodiny v kanceláři nevydržel.
"To si piš, že jo. Viděla si někdy nějakýho? Jsou velký skoro jako barák." přitakala Kath Gwen. Sama viděla draka jen jednou a to se snad ani nedalo považovat za pravé setkání s drakem. Bylo to.. dost z dálky. "A ty máš nějaký zkušenosti s kouzelnými tvory?" zeptala se zvědavě. Pokud by chtěla Katherine pracovat s draky, tak už určitě nějaké měla.
"Mě místo draka bohatě stačí hipogryfové." uculila se pak a zvedla svou zlomenou ruku.
"Nemůžu se dočkat!" vyhrkla Gweeny rychle. Vytáhla z police knihu "Od vejce k obloze- Jak se starat o hipogryfa", která vypadala jako docela nová publikace a namátkově ji otevřela.
"Už jenom proto, že mi sundají tu pitomou sádru. Teda, doma, doktor si bude myslet, že mi sundají až později ve škole." ušklíbla se. Nechápala, jak to mudlové mohou přežít, ta jejich medicína byla opravdu podivná.
"Koleje?" zopakovala Gwen zaujatým tónem. Samozřejmě že o tom přemýšlela, kdo taky ne, že, ale na nic vlastně nepřišla. Brala to vylučovací metodou. "Všichni McGrathovi prej odjakživa chodili do Havraspáru, taťka a i mamka." pokrčila rameny. "Ale brácha byl v Nebelvíru." dodala. Vlastně jí do bylo docela jedno, i když.. Zmijozel měl prostě špatnou pověst, a Patrick vůči němu byl obzvlášť zaujatý. "A ty?" nadhodila zpátky a stihla u toho nalistovat obsah.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Na Gweeniny "ódy" na Patrickovu snoubenku jsem nic neříkala. Neznám ji, nevím jaká je. Ale asi nemůže být tak špatná, když si jí kamarádčin sympatický brácha chce vzít.
"Jo, pracuje," přikývla jsem. "V oddělení kouzlených her a sportů. Proto také skoro každý rok jezdíme na mistrovství světa ve famfrpálu." Odmlčela jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli má kamarádka chce mluvit o mistrovství.
"Neviděla jsem ještě žádného draka," přiznala jsem se trochu zahanbeně. Neuměla jsem vysvětlit, proč v tom případě toužím s nějakými pracovat. Možná jsem si to představovala v moc růžovém světle. Vím, že to jsou nebezpečná zvířata, obrovská a nádherná. "Jo, zkušenosti?" vytrhla mě z úvah Gweeny. "Ale jo," přitakala jsem, i když jsem si zrovna nemohla na žádné vzpomenout. "Třeba takového hipogryfa už jsem viděla. Jo, a jedna rodinná přítelkyně má domácího skřítka," přesvědčovala jsem ji chabě a uvědomila si, že mé zkušenosti s kouzelnými tvory jsou nijaké.
"U nás je to různé," chytila jsem se okamžitě změny tématu. "Taťka chodil do Nebelvíru. Mamka do Havraspáru a babička z mamčiny strany taky. Dědeček chodil do Mrzimoru a druhá babička do Zmijozelu." Máme opravdu pestrou rodinu. Možná jsme dokonce rarita. "Já opravdu nevím, kam mě zařadí. Nejsem moc ctižádostivá, abych chodila do Zmijozelu," dumala jsem nahlas. "Totiž, každý chce být samozřejmě uznávaný a něčeho dosáhnout. Jenže abych šla k úspěchu přes mrtvoly...
Mrzimor. Na ten si zase připadám moc... líná, víš co, málo pracovitá," pokračovala jsem sebekriticky.
"Nebelvír? Snad. Jenže zase tolik statečná, abych patřila do Nebelvíru nejsem.
A Havraspár? Mezi génie, kteří tam bezpochyby jsou, určitě nezapadnu, nemám na to hlavu."
Pokrčila jsem rameny. Podle svého tvrdého sebehodnocení nemám ani jednu tu ctnost, které si v jednotlivých kolejích cení. Budou to se mnou mít při zařazování těžké.
Bezděky jsem mrkla na hodinky a lekla se. "Před hodinou jsem měla být doma!" vyhrkla jsem. Určitě už o mě mají strach, pomyslela jsem si provinile, uklidila knížku zpátky do regálu a pohlédla na Gweeny. "Musím jít. Uvidíme se na nádraží?" Poslední slabiku jsem lehce zvedla do otazníku. Při pomyšlení na nádraží plné lidí spěchajících na jediný vlak mi opět škublo v břiše.
Naposledy jsem mávla Gweeny a vyběhla z knihkupectví.

>>> domů

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

"Přeháním? Vždyť by přeprala třeba i Ebíka, žejo, šmudlo?" zasmál se Samuel a přejel pravým ukazovákem Erisce po nosánku, která po něm hned vystartovala pěstičkou. Jo, mít hyperaktivní super skvělý dítě bylo fajn. Obzvlášť, když k ní patřila i skvělá maminka a všechno to bylo více méně zdarma. Pokud nepočítal tedy výdaje na bydlení, jídlo a další nesmysly pro dětičky a maminky. A aby nekřivdil jen jím, tak samozřejmě i věci pro tatínky. Ale tu dýku, co si nedávno koupil, tu prostě musel mít! Kdyby to tady už chtěl náhodou zapíchnout...
"Poradím, ale nebude to takové dobrodružství," povzdechl si nad zamítnutím mozkomora. Chtěl trochu napětí, akce, u které by se mohl předvést, alespoň kapičku. Bylo fajn učit děcka, ale byla to pro něj rutina, přeci jen učil to, co mu šlo ze všeho nejlépe, takže to nebylo zrovna moc objevování nových věcí. "Ale tak v nejhorším navlíknu nějakého sedmáka do černého pláště a nechám ho, aby mu šel kouř od pusy. To by mohlo být dost děsivé," nadhodil ne příliš vážně, ale rozhodně by to možnost byla také. Přeci jen, vždycky se našem ve starších ročnících někdo, kdo módou usiloval o titul zombie a podobně. A vysavač duší od toho nebyl daleko.
Když pak zahrála uraženou, přešel Samuel k ní a objal jí kolem pasu a obě si k sobě zlehka přitulil. "Nemusím oceňovat děj knih, žiji jeden takový příběh právě teď, s vámi," zašeptal jí do ouška a políbil jí na čelo. Eriska přitom knikla, tak jí políbil také na čelíčko, aby si nepřišla, že je taky na ocet. Docela se až děsil toho, že si maličká vždycky dosáhla toho, čeho chtěla.
Následně se od nich konečně nachvíli odpoutal a vyhledal ty knihy, které potřeboval. Bylo jich dohromady asi pět. Už měl dost těch otrhaných ze školní knihovny. Ne, že by neocenil historický svazek učební pomůcky, ale většinou tam našel jen části toho, co potřeboval. Studenti se neuměli chovat. I když... to ani oni za mladých let, když si z nějakých knih dělali táborák, aby jim bylo po večerce venku teplo. Ale o tom nemusel nikdo vědět, ne?

_________________

Dohra:

"Takže vy tam jezdíte každý rok?" vyhrkla Gweeny překvapeně. U tak přitažlivé konverzace se nešlo té knížce v jejích rukou věnovat ani trochu. "Hustý!" dodala. "To ses musela podívat všude možně po světě!"
Pak se řeč stočila pro změnu zase na Gweeninu půdu. Nebylo moc šokující, že Kath nikdy neviděla draka, to docela většina mladých kouzelníků. A Gwen ho navíc viděla fakticky z dálky, ale to určitě počítá. Poznala taky, že její kamarádka je trochu v rozpacích, protože to co jmenovala nebyly teda moc zkušenosti. "To se doučíš ve škole." usmála se na ní povzbudivě, aby si nekazila sen. Klidně by mohla s draky pracovat. "A až přijedeš, představím ti toho Velkýho Peruťáka." zazubila se a ukázala na svou hloupou sádru. Hipogryf byl prozatím beze jména, protože se rodina nemohla na žádném dohodnout, tak mu dívka říkala jménem své sovy, jen s Velkým. Gandalf, který teď čekal před obchodem, nejevil žádné známky nesouhlasu.

Gweeny tiše poslouchala Katherininu řeč o bradavických kolejích. Jí, flegmatikovi, to bylo jedno, nedělala z toho přílišné drama. Mezitím přejížděla pohledem náhodné stránky v publikaci, kterou si chtěla koupit.
"Já bych řekla, že ty do Zmijozelu nepůjdeš." vyjádřila svůj typ, asi tónem, jako když si malíř s tužkou v ruce poměřuje sochu na náměstí.
Pak se ale probrala a knihu zaklapla.
"To už je tak pozdě?" vyhrkla. Vždyť spolu strávili tak málo času! Každopádně Kath vyletěla jako vítr.
"Jasně, tak prvního!" křikla za ní, až se k ní otočilo pár pohoršených zákazníků knihkupectví. Vážně by si měla pořídit hodinky, snad jí Patrick nehledá! Rychle knihu koupila, před krámem jí podala Gandalfovi, aby jí nesl a rychle zamířila do Děravého Kotle. Taky že tam právě její bráška přišel, celý zářil. Jistě že ho vzali.

>> Domů na sever

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Fioně nezbývalo nic jiného než se nad Samuelovými slovy pouze pobaveně usmívat a případně i kroutit hlavou. Občas ty jeho nápady byli tak ztřeštěné, že vážně pochybovala o tom, jestli je dospělý a má v sobě alespoň kousek zodpovědnosti. No, tou poslední poznámkou ohledně staršího studenta už to definitivně potvrdil a nezanechal svou milovanou na pochybách. Zvláštní, Fiona se sice obvykle jevila podobným stylem ale od té doby, co se narodila malá Eriska byla spíše vážnější a starostlivější. Asi na tom mělo větší podíl i to mateřství. Ne že by to nebyla předtím ona, kdo se snažil Samuela čas od času krotit, ale momentálně to působilo, jako kdyby se jí opravdu hodně těžko hledalo pochopení a porozumění pro jeho bláznivé nápady. Zkrátka a dobře byla to máma. „Ach Samueli, kdy ty konečně dospěješ?“ Zakroutila hlavou a ani na svou řecnickou otázku nečekala odpověď. Ona si na to dokázala odpovědět i sama, kdyby chtěla. Nadnesla si malou v náručí a začala se rozhlížet po blízkých regálech, kde by měly být nějaké ty romány.
V další chvíli ji ale sám Samuel překvapil, když se k nim opět přiblížil několika kroky a vyslovil se s tím, že on žádné romány číst nemusí, protože jeden takový příběh prožívá společně s nimi. Fiona na něj dojatě zamrkala a snad i na chvíli zapomněla, že se právě ocitají uprostřed knihkupectví a vychutnávala si tu vzájemnou blízkost. „Ty jsi taková kecka,“ jemně jej šťouchla do hrudi, ale na jejím rozněžnělém dojatém výrazu bylo vidět, že svá slova nemyslí vůbec vážně. „Tak jestli máš všechno, mohli bychom se ještě stavit ve zmrzlinářství, určitě tam budou mít nějaké nové příchutě,“ nadhodila s nevinným kukučem, poté, co si vybrali nějaké ty potřebné knihy, přičemž si sama nesla jeden sladký román se srdíčkovým písmem, který si hodlala přečíst. Romantiky přece nebylo nikdy dost.

Samuel na slovo "kecka" jen zavrtěl hlavou a ještě jí romanticky políbil na rty, aby věděla, že to myslel vážně. Sice chápal její touhu studovat i jiné romány, ale jemu doopravdy stačil ten, co si psali oni tři, tedy respektive občas čtyři. Měl rád svojí rodinu, kterou v posledních dvou rocích získal. Dokonce si zvykl i na Jacka, kterého původně moc nemusel. Eriska v něm totiž nejspíše vyvolala ty správné rodičovské pudy, které patřili k otcovství.
"Zmrzlinu bych si dal," pronesl zamyšleně Sam nad tím návrhem a zaplatil požadovaný obnos za knihy, které si tu zakoupili. On měl slušný štůsek, Fí jen jednu knihu, takže nakonec obsluhu požádal, aby mu vybrané knihy poslala přímo do Bradavic, kam se chystali přesídlit zase na školní rok. Sám se pak natáhl pro Erisku, pokud si jí tedy jeho drahá polovička nechtěla nechat jen a jen pro sebe, což by bylo samozřejmě pochopitelné, ale on jí ve své náruči taktéž houpal rád. Jediné, co si však letos slíbil, bylo to, že si jí nebude brát do hodin, protože to bylo již značně nebezpečné a hlavně by jí jen tak snadno neuhlídal. Stačilo, že musel hlídat bandu zlobivých studentů, kteří se většinou pokoušeli něco zničit. Rozloučil se tedy v Krucánkách a spolu s rodinou vyrazil ještě na zmrzlinu.

>>> Zmrzlina - bez postu >>> Nový den

_________________

Vešla jsem jako první, první před celou svou rodinou. Jak nepříjemné. Poněkud plaše jsem se rozhlížela po velikém knihkupectví a doslova se tu ztrácela. Chvíli jsme se ztrácela ve svém vlastním světě, ale jen do doby, než si to za mnou nakráčela elegantní blondýnka s nepříjemně panovačným pohledem. Moje matka. "Takže? Kde začneme, zlatíčko?" Pohladila mne po vlasech a rozhlédla se. Po chvíli vešel i otec se svým přísným pohledem. Pouze kývl na starou čarodějku, která mu věnovala přátelský úsměv. "Ah, pan a paní Darkner, jaká milá návštěva!" Zašvitořila nevlezle a velmi ochotně. "A tohle bude malá dcerka. Vítej, děvenko." Podívala se i na mě. O krůček jsem ucouvla a plaše sklopila hlavu. "Do-dobrý den." Pípla jsem tichounce a bázlivě se po očku dívala na rodiče. Jejich výraz se nezměnil, takže jsem to brala, jakože je vše v pořádku. Matka vytáhla seznam učebnic a dlouhými prsty s upravenými nehty jej rozevřela. "Mohla byste?" Podala prodavačce papír, načež se čarodějka unaveně usmála. "Ovšemže madam." Otočila se a vyšla mezi regály. "Já... půjdu se porozhlédnout. Hned jsem zpět." Otočila jsem se uctivě ke svým rodičům a po souhlasu otce jsem se rozeběhla za proavačkou a sledovala, jak nachází všechny mé učebnice sama. Vím, měla bych to dělat já. Navíc y mě to i bavilo. Ale ne, matka prostě nechce, abych něco dělala sama. Po notné chvíli se na mě otočila a usmála se. "Tak, to by mělo být všechno." Prohlásila a já jen němě přikývla. Když jsme odcházeli, ještě jsem se ohlédla na onen obchod a u dveří stála ona a mávala. Poté zmizela kdesi v útrobách knihkupectví.

<<

Rodina Forlandových se po dlouhé době vydala na Příčnou ulici, protože bylo potřeba nakoupit několik důležitých věcí a především vybrat dárek k narozeninám milovanému tatínkovi, když mu už mělo být těch šestačtyřicet let a doma se proto chystala velká, tajná oslava. Hlučná skupinka sedmi zrzavých lidí na sebe strhla pozornost téměř všude, protože pokaždé se našel expert, co někoho hlasitě okřikl - nebo něco vykřikl, tudíž se lidé na Příčné za Forlandovými otáčeli a buď s milým, nebo naopak se zoufalým a soucitným výrazem si rodinu prohlíželi. Adelline už docházela trpělivost, sice už scházelo pouze koupit dárek Lartenovi, ale i tak už toho měla dost a kolikrát měla sto chutí se otočit a vrátit se domů s tím, že dárek koupí sama.
"Newlyn!" sykla paní Forlandová, když se děvče zase hlasitě rozkřiklo po svým starším bratrovi, protože on si dobíral dívčina nejlepšího kamaráda. Strčila do něho loktem, ale Tolbert to vůbec nevnímal a nadále si něco zvláštního mumlal. "Přestaň tu tak hulákat, jsme ve městě, ano? Ne na vesnici... OLIVERE, VRAŤ SE!" zařvala téměř hystericky z ničeho nic, když nejmladší (tříleté) dítě z dnešní výpravy přeběhlo samo napříč ulici a začalo tisknout nos na vyleštěné sklo jednoho z hračkářství.
"Mami, přestaň hulákat. Jsme ve městě, ne na vesnici," ozvala se pohotově Newlyn a tím si zasloužila pobavené a souhlasné zabručení svých sourozenců, Robert se dokonce pobaveně ušklíbl.
"Já ti jednu vrazím, ale vopravdu už!" zamračila se Adelline na svou drzou dceru, než se otočila k Robertovi. "Zlatíčko, mohl bys vzít Olivera do náruče? Takhle tam v životě nedojdeme," podívala se na vysokého chlapce.
"Přestaň mi říkat zlatíčko," trhl sebou Robert, když k němu matka začala promlouvat a krátce zamrkal. "A cože jsi to chtěla?" nakrčil obočí, to už Adelline měla sto chutí Robertovi něco říct, protože namísto toho, aby všichni alespoň trochu spolupracovali, užili se tento den a nakoupili, co potřebovali, byla to hotová katastrofa! Ještě, že si koupila lahev dobrého vína, kterou si večer dá, protože po téhle zkušenosti na Příčnou zase dlouho nepůjde. Rozhodně ne s dětmi. Naštěstí Newlyn pro Olivera došla a přinesla ho zpět ke skupince, čehož si všimli úplně všichni.
"Já chci tu hačku! Pusť mě! Žíkám, pusť mě, Newlyno!" kopal nohama, rozhazoval rukama a vztekal se tak, že to nakonec zabralo a dívka ho opravdu pustila společně s ublíženým: "On mě zase kousnul!"
"Oliverku, hračku ti koupím, když nebudeš zlobit, ano?" popostrčila mamka chlapečka k Robertovi a pohotově se otočila k Newlyn. "Přestaň z toho dělat divadlo." To k tomu kousnutí.
"Ale co když se mi tam dostane nějaká infekce, mami? To vůbec není žádná sranda, jako ty to fakt nechápeš," pohodila svou zrzavou ofinou a se zájmem a zároveň mírným děsem v očích si prohlížela nepatrné a maličké kousnutí na ruce, které dívce nemohlo ani trošku ublížit a určitě už ani nebolelo.
"Tak můžeme už jít k tomu knihkupectví, mami? Rusan říkal, že ta nová teoretická kniha o praktických kouzlech pro děti předškolního věku má poměrně dobrou recenzi a že bych neměla otálet a koupit si jí, protože se hodně prodává a tudíž bude brzo nedostupná," to se ozvala jedenáctiletá Carreen, která na maminku zamrkala velkýma modrýma očima a roztomile se usmála, přičemž se střetla s naprosto prázdným maminčiným výrazem. Adelline jí totiž asi po třetím slově přestala vnímat.
"Stejně ti ta knížka bude k ničemu, protože tě do Bradavic nevezmou," ozval se po dlouhé době Tolbert hlubokým hlasem, když se zase pomalým krokem rozešli ke Krucánkům a Kaňourům.
"A proč by neměli?" zvedla Carreen ke svému bratrovi tvář.
"Přece kvůli Ministerstvu," zamumlal hoch, "podporuje pouze čisto-"
"Tolberte, řekla jsem ti, že o tomhle mluvit nebudeme," ozvala se všudepřítomná Adelline a podržela všem dětem dveře, dokud nezmizeli uvnitř knihkupectví. Osmiletá Irisa na svou maminku počkala a poté se jí chytla zase za ruku.
"Kde je Lincoln, maminko?" zeptala se zvědavě malá holčička.
"Hubert ho hlídá, Iri," usmála se dospělá žena, když se většina dětí rozprchla po knihkupectví a každý si šel hledat to své, i když původně sem šli společně vybrat knížku taťkovi, ale Adel byla teď ráda, že má od dětí alespoň chvíli klid. Teda, pouze od některých.
"To nebyl zrovna dobrý nápad," ozvala se pochybovačně Newlyn za svou matkou a Carreen vedle ní souhlasně přikyvovala, než srovnala krok se svými sestrami a matkou a vydali se hledat knížku o košťatech, kterou sem přišli koupit.
"Také si myslím. Dle mého názoru je to velmi nešťastné řešení, Ubert je přece tak nezodpovědný! Vždyť to musíš, mami, vědět," podpořila Carreen svou starší sestru a ohlédla se po dospělé ženě, která se shovívavě pousmála. Očividně to moc dobře sama věděla, ale snažila se na to namyslet, ovšem Newlyn s Carreen zařídily, aby se nervozita a strach, že svého měsíc starého syna nechala doma jen se starším bratrem, zase vrátila.
"Ale no tak, Hubert to určitě zvládne. Pojďte najít tu knížku."

---

Nakupování obyčejných knih zabralo Forlandovým skoro hodinu a půl, protože, když už Adelline s dcerami vybrala knihu pro svého manžela k narozeninám, další půl hodinu hledala ostatní, kteří si samozřejmě našli plnou hromadu knih, které chtěli koupit, tudíž následovala ostrá výměna názorů a nakonec racionální vyřazení knížek, které si mohou děti od někoho půjčit, protože tolik peněz zkrátka Forlandovi neměli. Když už se dostali konečně k zaplacení a celá rodinka spokojeně vykračovala ke dveřím, většina dětí ověšená taškou se svou jednou knihou, přímo na prahu zjistili, že jim chybí Oliver. Malého nezbedníka našli schovaného u jednoho regálů u encyklopedie o upírech, kterou chtěl koupit, jinak že odmítá jít domů. Co na tom, že ta kniha byla ve francouzštině, unavená Adelline opravdu už poslední knihu zaplatila a pak s dětmi zamířila domů, přičemž se velmi strategicky vyhnula zmrzlinářství, kde by zase strávili půlku dne.

>>

_________________
♠ ♠ ♠ Carreen Forland

| +