„To jsi mohla říct rovnou, že mě chceš poslat do háje, než mě tu mučit představou o tom, jak jako nějaký hipík objímám zrovna Filche,“ Protáhl na okamžik ksichtění, ale když viděl, že se jeho společnice směje, což bylo docela nakažlivé nakonec se usmál i on sám.
Jakmile se řeč stočila k nemocnici sv. Munga, Zack zprvu souhlasně přikývl a následně se nadechl, aby mohl odpověď trochu rozvinout a snad i trochu vysvětlit. „Býval jsem tam docela často, vzhledem k tomu, že v našem cirkusu mám jedno z nebezpečných čísel. Víš, naše rodina má kouzelnický cirkus, kde má každý z nás nějaké ty povinnosti a úkoly, co se týče představení. A já si hodně rád hraju s ohněm,“ dodal pak se samolibým úsměvem. Přestože občas skončil s nějakou tou jizvou nebo šrámem na kůži, dnes už se zřídka kdy stávalo, že by si ublížil až moc. Až teda na tu nešťastnou příhodu na začátku prázdnin, kdy to vypadalo fakt ošklivě. Všechno ale dopadlo dobře, a momentálně si mohl hýčkat těch pár jizev navíc, které byli důkazem toho, že pan Goldwyn nemá skoro žádný pud sebezáchovy. Zkrátka to byl blázen, co nemohl žít bez adrenalinu a riskování.
„Dračí rezervace v Rumunsku, mám tam příbuzné,“ odpověděl jednoduše a přidal k tomu i svůj oslnivý úsměv, až se mu zablesklo pár bílých zubů, a přitom mírně zhypnotizovaně sledoval Brook jak se k němu o malilinko přiklonila. Kdyby to bylo ještě blíž, asi by mu v hlavě začal blikat pomyslný červený majáček. On se mohl navenek zdát jinak, ale ve skrytu duše to byl pořád jen obyčejný chlapec v Nebelvíru, který ve vztazích s opačným pohlavím došel tak maximálně někam k puse a podobně, nic víc nic míň. Sebevědomý úsměv ale na rtech udržel a opětoval dívce zkoumavý pohled. Zdálo se mu to, nebo měla fakt dlouhé vlasy? „Tak to prrr, Rodwella už si obejmi klidně sama, já se mám totiž docela rád, a nerad bych spadl z astronomický věže.“ Byl si jistý, že kdyby na Rodwella zkusil nějaké ty mrzimorské tulící triky, tak by si podepsal rovnou ortel smrti. A bungee jumping z té věže by byl určitě jen slabý odvar. Navíc Ebík, jak jej příhodně nazvala sama Brook nebyl jeho typ. Odmítavě zakroutil hlavou. „Nemám čas, protože mám důležitější věci. Musím přece zachraňovat ty princezny ze spárů netvorů…,“ potměšile zamrkal.
Jakmile v další chvíli Brook potvrdila jeho domněnku, že je jí skutečně zima trochu zalitoval, že u sebe zrovna nemá nějakou mikinu nebo svetr, který by ji vychovaně nabídl, takhle se ale na ní pouze podíval a povzbudivě zamrkal. Koneckonců zase taková zima nebyla. „Těšilo mě, Addletonová, příště ti o tom možná povyprávím. Uvidíme se ve vlaku,“ rozloučil se se svým typickým úsměvem, jakmile ji doprovodil až ke Kotli, protože tam měl stejně cestu a pak zamířil směrem do londýnských ulic.

>>>

<< DERAVÝ KOTOL

Nadšene sa obzerá po uličke, bolo tu mnoho ľudí. Rovnako sa na tejto uličke nachádzalo mnoho obchodov, ktoré mali preplnené výklady a ľudia sa hrnuli dovnútra, boli ako mravce. „Kam by sme mali ísť?“ Zdvihne Roderic zrak k vysokému mužovi. Ten sa natiahne pre pergamen ktorý má Roderic v ruke a väzme mu ho. Pozrie sa a mrmle si popod nos. „Toto máš, aj toto, toto pôjdeme zobrať.“ Mrmle si popod nos a Roderic ho iba mlčky sleduje. Muž zdvihne zrak spoza pergamenu a pozri sa dolu na chlapca. „Takže chlapča, teraz by sme ti asi mali ísť vybaviť paličku a habit. Knihy, oblečenie, kotlíky a všetky ostatné veci máš nachystané aby si ich nezabudol. Máš tam potom dva kufre, tak nie, že tam niečo zabudneš lebo ma tvoj otec dorazí.“ Prehlásil muž no tentoraz sa v jeho hlase ozval aj nejaký príjemnejší tón, ktorý ho robil menej strašidelnejším. „A kde nájdem tie paličky a habit?“ Spýta sa Roderic rozhliadajúc sa po nadpisoch na obchodoch hľadajúc názvy ako čarovné paličky, habity či oblečenie. „Pôjdeme k Oli... Hej, čakaj.“ Muž ho chcel navigovať, no skôr než sa uvedomil, Roderic už bol na ceste do jedného z obchodov. Prebíjal sa hustým davom a snažil sa bez zranenia prejsť. Keď sa dostal k dverám Olivanderovcov, iba zastal a odhodlane stlačil pozlátenú kľučku nadol a chcel vstúpiť. No skôr než sa mu podarilo vstúpiť do obchodu ho zadržal muž čo ho sprevádza. „Povedal som ti, aby si ma čakal, nechceš snáď skončiť v nejakej z uličiek kde by ťa zabili, alebo sa mýlim?“ Povedal to znovu kamenným hlasom, ktorý Rodericovi rezonoval v ušiach. „Nie-e, prepáčte, už sa to nestane.“ Roderic znervóznel a pustil kľučku. Muž ho obišiel, otvoril dvere a naznačil mu aby vstúpil.

>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

<<

Keilan si užíval volného dne. V Bradavicích už měl téměř všechny hodiny odučené a zbývalo mu akorát opravit pár prací a vymyslet závěrečné testy, čímž se teď ale nehodlal trápit. Konečně totiž zase viděl svého syna, kterého teď držel za ruku a společně s ním se loudal Příčnou ulicí. Pro tu příležitost si Kei odpustil i formální oblečení a objevil se na Příčné v obyčejných džínech a kostkované košili. Slunce ty dva hřálo do tváří a Keilan mu obličej s úsměvem nastavoval, protože mezi kamennými zdmi školy se mu příliš slunečního svitu nedostávalo a po pozemcích se moc netoulal. Malý Liam lízal zmrzlinu jako o závod, aby mu netekla po ruce, a bylo mu úplně jedno, že přeci jen ještě není takové teplo, jako v létě. Zmrzlina byla prostě lepší, než lízátka, to nemohl nikdo popírat! Očima zvědavě rejdil kolem sebe a občas se zadíval na tátu.
„Hlavně mamince neříkej, že jsem ti koupil zmrzlinu, Lee. Platí?“ Kei očima zabloudil k synovi a jenom o pár milimetříků vyklenul jedno obočí výš.
„A proč ne?“ Synátor nechápavě kulil oči.
„Protože by se jí to nelíbilo. Ještě není takové teplo, abys mohl každý den baštit zmrzku.“
„Tak jo.“
Keilan chlapce pohladil po vlasech a pousmál se. Byl vážně rád, že ho aspoň na jeden den, který se mu zdál nesmírně krátký, vysvobodil z Lanyiných spárů. Jeho žena totiž z chlapce formovala nabubřeného pitomce s nepochopitelnými zásadami. On sám se tak občas choval, ale v hloubi duše byl jiný člověk, hodný a rozumný.

_________________

Finlay dnes až tak úplné volno neměl, ale tu práci, která ho čekala, si příhodně odsunul až na večer (a už teď věděl, že toho bude stoprocentně litovat a bude klít nad svou vlastní hloupostí, protože jestli něco Finlay nerad, tak to je odkládání povinností, což naneštěstí od té doby, co začal profesorovat v Bradavicích, provozoval stále častěji) a teď se rozhodl vyřídit si ty „důležitější“ věci. Jako například nové brky nebo pamlsky pro sovu. Kterou tedy neměl, ale měl ve zvyku odměňovat i ty sovy půjčené, nicméně všechny zásoby mu začínaly pomalu docházet. A hlavně si v neposlední řadě chtěl pročistit hlavu a zapomenout na dnešního Věštce, jehož kopie, kterou Finlay obdržel, skončila zmačkaná na dně koše. I když bylo otázkou, jestli volba strávit nějaký čas v Příčné ulici byla na pročištění hlavy ta nejlepší vzhledem k matně zaslechnutým rozhovorům, ve kterých byl právě Denní Věštec a články v něm tématem dne. A vůbec nejvíc svého rozhodnutí začal Finlay litovat ve chvíli, kdy vyšel z Krucánků a kaňourů a proti němu se blížil jeho bradavický kolega, Keilan Aldwinckle. Finlay se ani nezamýšlel nad tím, co si o postoji Ministerstva myslí právě Keilan, protože podle něj ani nebylo nad čím přemýšlet. Co by si o tom asi tak mohl myslet čistokrevný, nafrněný kouzelník? Finlay se kysele ušklíbl, nicméně když spatřil, že je Keilan v doprovodu svého syna, nahradil úšklebek neutrálním výrazem. Děti přece za nic nemohly. „Zdravím, pane kolego,“ kývl Keilanovi na pozdrav, i když zatím neměl moc v plánu se s ním dávat do řeči, ale slušnost byla slušnost. „Ahoj, prcku,“ věnoval pak pozdrav i malému Liamovi, vlídně se na něj usmál a v duchu přitom doufal, že ho Keilan nebude chtít spálit na troud za to, že si dovolil oslovit jeho syna.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Ačkoliv Kei pohledem kontroloval synka, aby se mu někam nezatoulal a aby mu zmrzlina nestekla až na oblečení, dobře si všiml povědomé postavy, která se k nim blížila od Krucánků a kaňourů. Tváří se mu mihl úšklebek, protože nemohl tvrdit, že by Finlaye rád viděl, obzvlášť dnes, když měl v plánu strávit den pouze se svým synem a náležitě si jej užít. Kolegu McCrimmona ale nechtěl nezdvořile ignorovat, zároveň však neměl v plánu hádat se s ním. „Hezký den,“ zamumlal k Finlayovi a opět se nepatrně ušklíbnul, aby dal najevo svou nelibost nad tím, že se tu ten otrava objevil zrovna teď.
Malý Aldwinckle překvapeně zamrkal, zatěkal očima mezi oběma dospělými muži a nakonec na toho cizince upřel bezelstný pohled. „Dobrý den, pane,“ pozdravil vycvičeně, protože pokud na něco jeho rodiče opravdu dbali, byla to výchova slušného chování a společenských zvyků. Dětská zvědavost však poměrně rychle zvítězila nad slušnými mravy, protože Liam zaklonil hlavu a zamžoural na tatínka. „Tati? Kdo to je?“ šeptnul potichu, zřejmě v domnění, že ho Finlay nemůže slyšet, ale ke své smůle šeptal poměrně nahlas. Kei se pobaveně uculil. „To je můj kolega z práce, Lee,“ vysvětlil a těknul očima k Finlayovi. Liamovi se rozzářila očka. „Vy jste bystrozor?“ vykviknul nadšeně a Keilan se v duchu proklel, že radši nemlčel. „Ne, Lee. Myslel jsem kolega z Bradavic, víš. Ze školy. Finlay učí… eh?“ Keilan se zarazil. Co ten trouba vůbec učil? Kei to očividně vůbec nepovažoval za důležité, jinak by si to jistě zapamatoval. Ale koho zajímal nějaký Finlay McCrimmon, že?

_________________

Keilan vypadal zhruba tak nadšeně, jako se cítil i Finlay, že se spolu potkávají. Jako by za to snad on mohl, že na sebe prostě mají štěstí. I když asi by se dalo polemizovat o tom, jestli se to dá považovat za štěstí. Spíš za smůlu. A přitom Finlay by proti Keilanovi v zásadě nic neměl, kdyby se nechoval tak příšerně… snobsky. Ale co se dalo dělat, i když se snažil, vyjít prostě s každým nemohl a když o to ten druhý navíc ani nestál, marná snaha. Finlay se po výměně zdvořilých pozdravů už už chystal rozejít pryč, na Aldwinckleovi bylo jasně vidět, že mu Finlay překáží a byl by rád, kdyby zase mohl být se synem o samotě, ale když zaslechl otázku malého Liama, ještě se na chvíli pozastavil a zlehka povytáhl obočí, zvědavý na Keilanovu odpověď. Sice trochu pochyboval, že i někdo jako Keilan Aldwinckle by byl schopný do malého dítěte hustit nenávistné nebo byť i jen trochu nevraživé poznámky vůči někomu, koho sám nemá příliš v lásce, ale stejně ho to zajímalo. Finlay se nepatrně zazubil, když se Aldwinckle junior tak nadšeně zeptal, jestli je stejně jako jeho tatínek bystrozor. Ještě než stačil odpovědět sám Keilan, Finlay zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „To ne, zase tak dobrý nejsem,“ broukl bez jakékoliv ironie či sarkasmu. Jeho obrana navíc zase až tolik nebavila, byl spíš na formule a transfigurační kouzla. Avšak to neznamenalo, že si práce bystrozorů nedokázal vážit. Ale to už Keilan synka opravil, ačkoliv jak se zdálo, měl trochu problémy s tím, kterýže předmět to má Finlay na starosti. „Přeměňování, pane kolego,“ doplnil ho a jen stěží se ubránil pocukávajícím koutkům. Opravdu se nehodlal chovat dotčeně, vlastně ho naopak Keilanova zapomnětlivost/ignorance kupodivu pobavila.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

„Přeměňování, jistě,“ brouknul Kei s přikývnutím, když mu Finlay připomenul, co že to vlastně učí. Už se mu to vybavilo, před chvílí si jen nebyl jistý. Zatěkal očima mezi svým synem a kolegou a nakonec se na Finlaye zkoumavě zadíval, aby zjistil, jak se tváří na setkání s malým Aldwincklem. Kdyby se Finlay tvářil jakkoliv nenadšeně, nebo se Liamovým směrem jen křivě podíval, Kei byl připravený pořádně ho sprdnout. Jeho syna se totiž nikdo nesměl dotknout, ani na něj házet křivé pohledy.
Liam možná na chviličku vypadal zklamaně, když se dozvěděl, že Finlay není bystrozor, ale očka se mu zase rozzářila zvědavostí, jakmile zjistil, že ten chlápek učí přeměňování. „A umíte přeměňovat i sebe?“ vyhrknul a vykulil oči. „Tatínek umí měnit vlasy. Já ne. Vy něco takového umíte?“ zeptal se dotěrně, takže si od otce vysloužil nesouhlasný pohled a v reakci na něj se zatvářil kajícně. Věděl, že se nechoval zrovna v mezích slušnosti, a proto hlesnul tiché: „Promiňte.“ a pohled sklopil ke špičkám svých bot.
„Lee, teče ti zmrzka,“ upozornil ho Kei po chvilce a pohladil ho po vlasech, aby dal synovi najevo, že se na něj nezlobí. Chlapec zase vzhlédl a na chvíli dal Finlayovi pokoj, protože měl co dělat, aby zmrzlinu olízal dříve, než mu steče na ruku a zašpiní mu i rukáv. „Promiň. Lee je zvědavý,“ zamumlal Keilan po chvilce k Finlayovi, protože chtěl jít synovi příkladem, co se slušného chování týkalo. Jindy by se prostě jen zašklebil a přehlížel McCrimmona jako otravný hmyz.

_________________

Pokud si Finlay Keilanových kontrolních pohledů všímal, nedal to na sobě znát. Aldwinckle starší naštěstí ale neměl důvod k obavám, stejně tak jako Finlay neměl důvod se na malého Liama tvářit nepříjemně. Naopak měl na tváři poměrně přívětivý výraz a na malého chlapce se přátelsky usmíval. Koneckonců proč by taky neměl, Liam mu přece nic neudělal a nemohl za to, že to byl syn zrovna člověka, se kterým si nepadl do oka, že.
Úsměv se Finlaymu ještě rozšířil, když se mladý Aldwinckle začal tak zvědavě vyptávat. Finlay krátce zvedl pohled ke Keilanovi, aby zjistil, jak se na to tváří on. Což moc nadšeně nebylo, vzhledem k tomu, že Liam vzápětí zamumlal slůvko omluvy. „To je v pořádku,“ ujistil ho Finlay, ale pak potřásl hlavou. „A ne, já nic takového bohužel neumím. Ale neprotestoval bych, kdybych to naopak uměl. Co ty, tobě by se nelíbilo měnit si třeba vlasy, jak se ti zachce?“ nadhodil Finlay tázavě a přátelsky na Liama mrknul.
„To je v pořádku, hádám, že takové děti prostě jsou,“ odpověděl pak Finlay Keilanovi a pokrčil rameny. Ne že by měl až takové osobní zkušenosti, sám děti přece jen neměl, ale to neznamenalo, že by se dětem úplně vyhýbal, což ani nešlo, když už obě jeho sestry rodiny mají a on se občas naskytl k tomu, že jim děti na pár hodin pohlídal. Finlay se rozpačitě zhoupl na patách a krátce zatěkal pohledem kolem. Takováhle relativní přátelskost byla prostě zvláštní a nepochyboval o tom, že kdyby s sebou Aldwinckle neměl syna, uštěpačné poznámky by nebraly konce.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)

Liam se na kratičkou chvíli zatvářil poměrně zklamaně, protože zřejmě doufal, že i Finlay umí nějakou úžasnou věc, jako jeho táta, ale brzy se mu tváří opět rozlil dětsky přívětivý úsměv. „Líbilo, ale nejde mi to. Ale táta říkal, že jsou na to nějaká kouzla,“ vysvětlil chytře, vzhlédl ke svému otci a ten mu to kývnutím hlavy potvrdil. „Už se těším, až budu chodit do Bradavic a naučím se kouzlit,“ svěřil se Finlaymu s naprosto vážnou tváří, ale hned se zase uculil.
Kei věnoval Finlaymu letmý úsměv a přikývnutí, protože byl rád, že Liamovu zvědavost nebere špatně. Být tu jeho žena, už by zřejmě prskala, že si Lee moc dovoluje, ale Keilan ho nehodlal v ničem omezovat. Takže pokud to dotyčnému nevadilo, neměl v plánu zakazovat synovi, aby se ptal. Vždyť kdo se ptá, ten se dozví. A nezáleží na tom, zda se ptá čistokrevného kouzelníka, nebo mudlovského šmejda. „Jsou,“ odvětil na kolegovu poznámku s přikývnutím. „Lee občas neví, kdy s pokládáním otázek přestat,“ vysvětlil a pokrčil přitom rameny. Vzápětí očima sklouznul k Liamovi a pocuchal mu vlasy.
Chlapec se zazubil na otce, ale pak se zase zvědavě zadíval na Finlayho. „Jste fajn,“ zkonstatoval, když jej přejel hodnotícím pohledem pronikavě modrých očí, které nepochybně podědil po otci. Keilan se mu za zády nepatrně ušklíbnul, protože se synovým prohlášením tak úplně nesouhlasil.

_________________

„Tatínek měl pravdu. Kouzelníci, co nemají takové schopnosti jako tvůj táta, si často pomáhají kouzly, která se určitě naučíš, až se dostaneš do Bradavic,“ pronesl Finlay s úsměvem a spiklenecky na malého Liama mrknul. „A na co se do Bradavic těšíš nejvíc, hm?“ nadhodil pak a tázavě zvedl obočí, když Aldwinckle junior prohlásil, že se těší, až pojede do Bradavic a bude se učit kouzlit. Finlay se na krátkou chvíli zadívala na Keilana, ale pak opět sklopil pohled k Liamovi, aby si snad klučina nemyslel, že Finlayho nezajímá, co má na srdci.
„Na otázkách není nic špatného,“ zareagoval pak Finlay na Keilanovo prohlášení, že Liam někdy neví, kdy přestat. „Pořád je lepší, když se ptá a zajímá, než kdyby zařezaně mlčel a nedozvěděl se nic.“ Koneckonců, sám pan McCrimmon nebyl jako malý jiný a trocha zvědavosti ještě nikomu neuškodila. Pokrčil rameny, jakože to bere jako hotovou věc, načež si přešlápl na místě a krátce zatěkal pohledem kolem. Jakmile však ale uslyšel z Liamových úst větu, že je prý fajn, zatvářil se překvapeně a vzápětí se pobaveně uculil. „Díky. Ale to ty taky, určitě z tebe vyroste rozumný mladý muž,“ prohlásil přesvědčeně a znovu se na Liama usmál. Finlay se na Keilana ani nemusel dívat, aby viděl, jak se tváří, bylo mu naprosto jasné, že ten ze synovy poznámky není tak úplně nadšený. Což mu v duchu poskytovalo určitě zadostiučinění. Nakonec se ale rozhodl, že je nejspíš čas se odklidit pryč a nechat ty dva o samotě, a tak přišel čas na rozloučení. „Nuže, rád jsem vás potkal, ale potřebuji si ještě něco zařídit a vy si taky určitě chcete užít zbytek dne,“ odtušil Finlay a věnoval Liamovi úsměv. „Rád jsem tě poznal, Lee,“ pronesl s hraně vážným výrazem, který narušovaly akorát vesele jiskřící oči. „Mějte se pěkně, pane kolego,“ rozloučil se i s Keilanem, aby neřekl, pak jim ještě jednou kývl a nakonec je obešel, aby zmizel mezi davem.

>>

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)