Děravý kotel nebylo místo určené ke čtení, ale i tak Lysandru podráždilo, že se sotva zakousla do prvních kapitol a už se někdo musel ozvat. Student s placatým obličejem odněkud z druhého konce mapy, u kterého by Lysandra nejraději předstírala, že si nejenže nepamatuje ani zkomoleninu jména a kolej, ale také to, že se vůbec vyskytuje v Bradavicích.
Otráveně zvedla hlavu a vrhla po něm pohled to mluvíš na mě? dobře si to rozmysli... Když Pärnoja dokončil svůj velmi inteligentní projev, vrhla znuděný pohled na havraspárskou slečnu hned vedle, jestli by jí třeba neprokázala malou službu a nevrazila mu ještě jednu i za ni, když už byla v ráži, aby se nemusela zvedat, nebo ničit hřbet knihy. Od jistého večírku byla nabroušenější než obvykle a nikdo se nemusel moc snažit, pokud chtěl ochutnat nějakou kletbu.
"Nejsi trochu vlezlý? Až bude škola, připomenu ti, že si nemáš zapomínat nosit mozek," protáhla bez zájmu a na jeho ryze šovinistickou poznámku neřekla nic. Názor, že vypadá v uniformě nepřitažlivě, ji jednak nezajímal, a nestál jí ani za vytažení hůlky, aby ten pitomec sklapl a všímal si svého.
Wynne, začínáš mi chybět. Všichni idioti jdou do Mrzimoru...
Nejspíš se dneska netvářila dost nepřístupně, protože se ozvala druhá havraspárka. Lysandra na ni na chvíli upřela pohled, zhodnotila otázku jako jednu z těch neškodných, na které by mohla odpovědět, a s prstem jako záložkou narovnala knihu tak, aby si slečna McTree mohla přečíst v kůži vyražený titul Okruhy otázek OVCE.
"Nic moc zábavného," odvětila a poznamenala si u sebe malý černý puntík. "Lys" byla jen pro vybrané osoby ražení její matky. "Jen trocha přípravy. Zajímalo mě, jak bude vypadat zkouška z obrany. Pro případ, že bych se potřebovala víc věnovat praxi," upřela lenivě pohled na Aarona a ušklíbla se.
Když se k ní přihlásila o rok mladší Zmijozelka, Lysandra strnula. Cožpak jí někdo na záda pověsil ceduli "strádám nedostatkem lidského kontaktu, povídejte si se mnou"?
"Dobré odpoledne," prohlásila a podobně jako před tím na Pärnoju, i slečnu Thomassovou obdařila výrazem, jestli se s ní opravdu hodlá dávat do řeči. Mohlo by ji to bolet.
Slečně Thomassové nepomáhalo ani to, že sjela slečnu McTree Pohledem. Lysandra byla možná nepříjemná, ale tuto kratochvíli nepovažovala za týmový sport. Konkurence se nebála, to nikoli - ale okamžitě rozpoznala jednu z těch dívek, které se na mudlovské kouzelníky dívaly svrchu. Další mínus.
Řečeno jinými slovy, Lysandra nebyla rasistka. Vztahovala svou nesnášenlivost na všechny, pěkně spravedlivým dílem, aby někdo neměl pocit, že o něco přišel. Jako vítěz vycházel v přítomnost slečny Lockheartové ten, kdo uměl nejlépe mlčet.
Znovu se sklonila nad knihu, protože témata jako prázdniny a famfrpál ji míjela širokým obloukem.

_________________

Aaron si podepřel dlaní bradu a celkem nezaujatě poslouchal Berryino vyprávění o prázdninách. Očividně žádný odvaz nezažila a Ronovi beztak bylo upřímně jedno, co kdo o prázdninách dělal, pokud se ho to vyloženě netýkalo. Jako ta nejasná záležitost se Sybille a nocí strávenou v malém stanu. „Proč by tě měli poplivávat?“ ušklíbnul se, když zachytil dívčina poslední slova, a potřásl hlavou. Vzápětí se narovnal, aby do sebe mohl vpravit onen sendvič, který vyškemral od Syb, a zbytek kávy, která už stihla skoro úplně vychladnout.
Když Lysandra prokázala, že dokáže mluvit, ačkoliv tak většinou nevypadala a raději všechny probodávala pohledem, Aaronovi v očích přeskočily jiskřičky pobavení. Potřásl hlavou a zkroutil rty do úšklebku. „Já mozek nosím pořád, milá zlatá, na rozdíl od některých jedinců,“ odvětil sebevědomě, lehce pokrčil rameny a kopnul do sebe posledních pár kapek kafe. Všimnul si Lysandřina pohledu, když pronesla cosi o obraně a praxi, povytáhl obočí a protože neslyšel ten zbytek, hodil to za hlavu.
„S váma je zábava jak v márnici, vážně,“ zabručel po chvíli otráveně. „Fakt si o prázdninách musíte pročítat učebnice a bavit se o tom, jaký měl kdo prázdniny a jak se těšíte do školy? Měly byste se sebou něco dělat, dámy.“ Nechápavě potřásl hlavou. Jasně, když mu bylo dvanáct, taky se o tom s kamarády bavil, ale šestnáct sedmnáct let? To už byl věk, v němž by se člověk měl umět pořádně bavit. Aaron zastával názor, že to umí, a rozhovor o učení jeho definici zábavy vážně nesplňoval.

_________________

Nad Lysandrou jsem zakoulela očima. Byla to stále ona a nic se nezměnilo. To jí trochu štvalo. Co se dá dělat... Než jsem jí stačila něco říct, zase začal prudit Ron. Proč si prostě nedá odchod? To bude zase rok.
Z ničeho nic se v hospůdce objevila Jess. Tvářila se naštvaně. Tedy více než obvykle. Ledová královna na konci srpna, co více si přát. Jak mi chyběla. Když mě spatřila, vydala se rovnou za mnou. Než mě stačila pozdravit, všimla si ostatních. Zatvářila se trochu překvapeně, ale pak to nechala být. "Nazdar Deb, hledám tě úplně všude." Podívala se na Pärnoju a věnovala mu jeden z jejích drahých úsměvů. Pak se zaměří na Havraspárku. Na očích jí bylo vidět, že by jí nejraději chtěla hned udělat přednášku o tom, jak jsou mudlové hnusní, ale jak to tak vypadalo, ovládla se. Nejspíše na to bude mít hodně času, až budou ve škole. Pak si všimla Lysandry, která už měla v ruce opět knihu. U ní už cokoliv vzdala dávno. Já jí sledovala, jako bych jí viděla poprvé. "Ahoj Jess..." Pozdravím jí, ale pak se podívám na ostatní. "Tak já asi půjdu, ráda jsem vás viděla," řeknu ze slušnosti, otočím se a společně s Jess jdeme do mého pokoje. Cestou mi vyprávěla, jak si celé prázdniny dělala srandu z mudlů. Prý jí to dost bavilo, sledovat, jak ohavný a nudný život vedou. Když jsme dorazily do pokoje, přivítal nás obě Cake, který už se nejspíše nudil. Jess si ho vzala na klín. "Nazdárek ty chlupatá bestie, dlouho jsme se neviděli." Hladila ho po hřbetě a Cake předl tak hlasitě, že to museli slyšet až v Krásnohůlkách. Jess má Caka hodně ráda, ale nikdy nepřizná, že má něco nebo někoho rád. Já už jsem se s tím za ty roky smířila. Jess byla oblečená do černého kostýmku, který budil dojem, že se právě vrátila z pohřbu. Byl to hold její styl a já jí to nebrala. "Takže Deb, jak dlouho tu jsi?" Zeptala se mě drsným tónem a přitom hladila Caka, nejspíše se cítila jako Boss italské mafie. "Už jsem tu od rána," posadím se vedle ní, čapnu chudáka Caka a položím si ho na klín. Teď jsem tu boss já, pomyslím si. Jess se na mě naštvaně podívá, jako bych jí vzala oblíbeného dudlíka. "To je moje kočka, kup si vlastní," řeknu jí nakonec, aby na mě už nekoukala jako na vraha. Jessica jen povytáhla obočí a dále se tím nezaobírala. "Co to bylo za holku dole? Myslím tu Havraspárku...Vypadala dost uboze, netušila jsem, že se bavíš s mudly..." Řekla poměrně naštvaně. "Já se s ní nebavila," bránila jsem se svými argumenty. Jess jen přikývla, že mi bude věřit. "Co takhle, vydat se jinam? Před odjezdem se vrátíme pro kufry."
Byl to dobrý návrh, takže jsem jí podala Caka. "Bude chtít jít taky, tak si ho vem." Společně jsme se vydaly dolů. Hlouček studentů byl stále tam, kde byl i předtím. Rozloučila jsem se s hospodským a s Jess vyšla z Děravého kotle ven. Bylo příjemné zase stát v Příčné ulici.

→ ZMRZLINÁŘSTVÍ FLOREANA FORTESCUEA

Syb zatěkala pohledem mezi Ronem a Berry, když dívka zmínila, že by ji na Mistrovství poplivali. Neměla nejmenší tušení, co se tam odehrálo, protože ji famfrpál nezajímal, a dokud se válka čisté a nečisté krve nedotýkala přímo jí samotné, šla vlastně i tak trochu mimo ni. Jenže díky Ronovým slovům si uvědomila, že tomu tak nebude dlouho. Rozdělený Mistrák? Ministerstvo se muselo pomást na rozumu.
Další rozhovor už moc nevnímala. Štvala ji ta neuvážená facka, kterou Ronovi vlepila, ačkoliv si ji zcela určitě zasloužil, a jeho další slova ji utvrdila v tom, že u Rona je opravdu škoda každé rány, která padne vedle. Sjela se očima od prstů na nohou až po dekolt a probodla mrzimorčáka nechápavým pohledem. Tohle se ti líbí, Pärnojo? Dodala v duchu a ještě jednou zkontrolovala, jestli vidí dobře - ano, postarší tričko s nápisem, až příliš dlouhá sukně, ke krásce z módních mol a časopisů měla rozhodně daleko. Lysandra jí přišla v uniformě rozhodně víc přitažlivá, to dokázala uznat i jako osoba stejného pohlaví.
"Jestli chceš, praxi se klidně můžeš věnovat se mnou." pokrčila pak rameny, když se Lysandra rozpovídala o zkouškách, a okatě ignorovala příchod zmijozelské studentky, která jim všem dávala najevo, jaký jsou hrozný póvl. S tebou bych si taky potrénovala, Thomassová. Jestli nás Baneová nenaučí nějakou roztomilou kletbu, asi si požádám o doučování, pomyslela si hořce. Sice ji rozdělení kouzelnické společnosti na mudly a čistokrevné kouzelníky nějak moc nezajímalo, ale tohle se jí osobně dotýkalo. "No, bylo mi tu s vámi dobře. Hezky jsme si popovídali, ale nepřečetla jsem ani řádku, a hodlám to napravit." oznámila jim Syb s neupřímným úsměvem. Sebrala knihu, u níž ti pozornější mohli zaznamenat kromě poměrně ošoupaného vázání i název a jméno autora, Carrie od Stephena Kinga, což kouzelnickým dětem stejně skoro nic říkat nemohlo, a zastrčila ji zpět do tašky. Pak hodila na pultík pár drobných za kafe a seskočila ze stoličky. Ušel jí sice odchod Zelené a Jedovaté, ale toho si skoro ani nevšimla. Možná se jí jen o něco lépe dýchalo. "Užívejte zbytek prázdnin, uvidíme se ve škole," houkla ke zbytku a Ronovi věnovala o něco delší pohled. Ta záležitost se stanem jí pořád otravovala mysl, i když se na to snažila zapomenout, jenže na to to pro ni byla příliš závažná událost, i když se tvářila, že tomu tak není. Očima nakonec sklouzla ještě k místu na jeho tváři, kde prve přistála její ruka, ale pak už si přehodila tašku přes rameno, a vykouzlila na rtech úsměv. "Čau." mávla jim a zamířila ke dveřím.

>>> pryč

_________________

"Většina čistokrevných nás mudlovské kouzelníky nemá moc v oblibě, víš? Já jsem mudlovská šmejdka, takže by to minimálně jednoho z nich, velkých čarodějů, napadlo. Myslím, na mě plivnout." prohlásila beze špetky emocí. Byla mudlovský šmejd a nestyděla se za to, rozhodně to ale nepovažovala za výhru. Tak nějak automaticky sama sebe považovala za něco méněcenného, ale neměnila by. To, jaké je její místo, jí ostatně ukázala dvojice zmijozelských slečen z jejího ročníků. September o sobě dobře věděla, že je ubohá šprtka, takže to nepotřebovala připomínat. Před očima se jí zamlžilo a objevily se slzičky, které ale statečně zahnala zpátky. Chvilku se tiše vydýchávala, načež stočila smutníčkový pohled na ostatní. "Měj se hezky, Syb." rozloučila se s úsměvem se svou spolukolejnicí a pak věnovala dlouhý, zkoumavý pohled na Lysandřinu knížku. "Možná bych se taky měla začít učit. Na OVCE. Zatím jsem si stihla přečíst jen ty učebnice, které na své zkoušky potřebuju, ale ráda bych o tom měla ucelenější přehled. OVCE totiž nedělám třeba z Obrany nebo Péče, ale myslím si, že se hodí, takže... Asi budu chodit na všechny hodiny, které stihnu. O OPČM prostě nechci přijít, jen mi přišlo, že na život mi těch pět let stačí. Navíc nechci být ani bystrozorem nebo něčím takovým, takže... No, prostě tak." rozpovídala se o svých plánech do budoucna, a když skončila, trochu se zapýřila. Neměla v úmyslu se takhle rozjet, ale koneckonců, nikomu to nemohlo tolik vadit, Krom Aarona, který byl zjevně... Trochu odlišnějšího založení. A nebyl ani tak moc milý, jak by od Mrzimora očekávala. Ale když on se tak hezky usmíval! Kéž by se taky usmál na ní... Jenže, proč plýtvat úsměvy na takovou dívku, jako byla ona?

No nic, ona každopádně už taky musela jít, jinak se nedostane domů. Takže se mile rozloučila, došla si - obezřetně pro sestru a společně zamířily ven, konkrétněji na vlak do Skotska. A to pak ještě pojede na nádraží!

>>

_________________

Když se tak s Cassem bavili o té Malkinové, Tamsin se trošku zaraženě zahleděla do prázdna.
„No jo, já vlastně ještě nebyla u madame Malkinový,“ zahlásila a zadívala se na svou sádru na noze. „Hmm, doufám, že mi ještě bude sukně z minulého roku. S tímhle totiž moc oblečení nenakoupím,“ zahučela vesele, načež si vyslechla Cassovo stěžování ohledně ztrácení kravat. Nezapomněla nasadit soucitný výraz a odolala nutkání ho povzbudivě poplácat po rameni.
„Tak to nezávidím, ale docela tě chápu. Kravaty jsou na houby,“ odtušila s kroucením hlavy. „Zajímavá nabídka, dík. Pokud budu na Incendio stejně levá jako třeba na Colovariu nebo Reparo, stavím se,“ ujistila Casse a nezapomněla na něj spiklenecky mrknout.
„Asi jo. Táta z toho není zrovna dvakrát nadšenej. Říkal, že z toho kouká něco nepěknýho,“ prohlásila ještě k rozdělování tribun a znovu zakroutila hlavou. Ona sama to nijak zvlášť neřešila. Vlastně většinu těchhle politických věcí ani nepobírala, protože celé prázdniny strávila u mudlů a v Denním Věštci nepsali vůbec nic, co by ji zajímalo. Když už to však bylo v éteru, proč se k tomu nevyjádřit, že? Vzápětí se její tvář rozjasnila v úsměvu, který následně doplnila i pobaveným smíchem nad představou profesorky McKayové, jak se s někým pere. „To by byla podívaná opravdu za všechny galeony, hele,“ vymáčkla ze sebe, když se už v rámci možností uklidnila a znovu se pobaveně zaculila.
Když jí oba dva spolužáci vylíčili své zážitky z prázdnin, odevzdaně si povzdechla a zakývala hlavou směrem k Lucince.
„To teda jsme. Vyvedená,“ zahučela a odolala nutkání znovu zakroutit hlavou. Hned na to si poraženecky povzdechla, protože zjistila, že Lucinka na Mistrovství, stejně jako ona a Cass, taky nebyla.
„No to je vážně na houby,“ pronesla ponuře a nespokojeně nakrčila obočí. Jediné, po čem teď toužila, byly informace z první ruky. „Třeba se nám ale podaří dostat se na Mistrák příští rok. Snad.“ Na oba dva povzbudivě mrkla a její tvář se projasnila v dalším širokém úsměvu. Vzápětí se za jejich stolem ozvalo poměrně hlasité odkašlaní. Plavovláska se otočila a spatřila známého vysokého chlapíka. Nebyl to nikdo jiný než její taťka. Pan Christensen kývl na pozdrav jak Lucince tak Cassovi a přátelsky se usmál.
„Ach jo. No nic, stěhování národů začíná,“ povzdychla si, zašmátrala po svých klaccích a omluvně se na oba kamarády zadívala.
„Tak já to balím. Mějte se a užijte si zbytek prázdnin. Snad to bude lepší než minulej měsíc,“ broukla na závěr a opatrně se postavila na jednu nohu.
„Uvidíme se. Buď ve vlaku anebo až ve škole. Budu se těšit. Jo, Cassi, doufám, že ten les pořád platí.“ Ďábelsky se na Mrzimorče zazubila a naposledy jim zamávala i s berlí v ruce.
„Mějte se!“ houkla na ně ještě ode dveří a vyštrachala si to ven z kotle přímo do deště.

>> Pryč

Mimo herně:
Hrozně moc se omlouvám za pozdní (což je slabý výraz) odepisování. Můj starý veteránek, který toho nejspíš pamatuje víc než já, se totiž rozhodl vypovědět službu a kdybych psala z mobilu, stalo by to za prd víc než normálně. Ještě jednou se moc omlouvám, pardon.

_________________

| +

Včerejší večer byl spíše takový ten smutný. Jelikož je již druhý den ráno odjezd do Bradavic. No i tak jsme se ještě s Jess stihly pobavit. Jess se ubytovala hned ve vedlejším pokoji, takže jsme si pak celou noc ťukaly na zeď nesmyslné zprávy. Já jsem se ještě ujistila, že mám opravdu zabalené vše potřebné, protože by bylo fakt blbý, kdybych neměla například učebnice, ale jak jsem zjistila, vše je na svém místě. Převlékla jsem se do pyžama a šla spát.

Druhý den ráno jsem vstala okolo 8 hodiny, byla jsem trochu nervózní, ale už to bude po šesté, co pojedu vlakem. Když jsem vstala z postele, nechtěně jsem nakopla Caka, který se naježil a zaprskal. Hodila jsem na sebe zmačkanou uniformu a uvázala kravatu. Udělala si pečlivě vlasy a když jsem byla hotová, bylo už půl deváté. Měla jsem ještě hodně času. Vlak odjíždí až v 11, takže mám času dost. Vzala jsem kufr a vyšla na chodbu. Zaklepala jsem na dveře od pokoje Jess, ale nikdo mi neodpověděl. Pokrčím tedy rameny a sejdu dolů. Jess naštěstí stála u baru a povídala si s Tomem. Sice ten rozhovor nezněl 3x tak mile jak by vypadat měl, ale co? Když mě Jess uviděla, ani se s Tomem nerozloučila a vyrazila za mnou. "Hele já ještě mizím domů, takže se sejdeme asi až ve vlaku jo?" Já přikývnu a Jess odejde. Rozhlédnu se kolem. Ještě tu bylo pár studentů z vyšších ročníků, ale mé ego mi nedovolilo, dát se s nimi do řeči. Nejspíše na tom něco bude...
Rozloučím se s Tomem a vyrazím na nástupiště King's Cross.

-> King's Cross

Nervózne sa prechádzal po izbe a neustále sa pozeral na ručičkové hodiny vedľa dverí. Už bol skoro čas na to aby sa vydal do nejakej obchodnej časti pre čarodejníkov, nevedel o čo ide a to ho desilo. Bolo to prvé stretnutie s novým svetom a rovnako ho desilo aj to, že to bude musieť absolvovať bez otca. No sám nepôjde, otec mu spomínal, že zavolal jedného známeho ktorý mu všetko vysvetlí. Bol rád, že v tom nie je sám no predsa len, stretnutie s nejakým náhodným chlapíkom ktorého v živote nevidel a ísť s ním na miesto o ktorom vie iba niekoľko ľudí, samé o sebe to znelo ako z nejakej strašidelnej knihy. No musí sa pochlapiť, na Rokforte bude sám a bude si na to musieť zvyknúť, bude sa musieť viac osamostatniť a zabudnúť na personál. V hlave sa mu miešalo niekoľko pocitov ktoré sám nevedel opísať, pretože sa tesne prelínali. Bol rád, že ide na Rokfort, je to preňho niečo neznáme, nepoznané a zaujímavé ale na druhú stranu to je iné, nie je to taký štandard na aký bol niekedy navyknutý. Prejde k posteli a hodí sa na ňu. Nemo sleduje tapetovaný strop, potrebuje sa na chvíľu ukľudniť, nie je predsa nejaké decko aby sa bál. Pokrúti hlavu a otočí ňou smerom k nočnému stolíku, boli tam všetky možné knihy, tipoval, že väčšinu z nich ani nepotrebovať nebude no jeho otec bol moc hŕ do všetkého, chcel aby sa poznalo, že sú „niečo“. No Rodericovi to skôr prišlo ako strápňovanie, nechce nejako extra vytŕčať z davu, najprv sa potrebuje adaptovať a infiltrovať medzi ľudí a po chvíľkach odhaľovať, že patrí k tým zazobaným. Nerád hovoril o tom, že majú peniaze pretože, spoznal pár ľudí ktorý ho za to buď hneď odsúdili, že je snob alebo sa s ním bavili iba kvôli tomu. „Možno to iba preháňam, ak budem mať aj knihy naviac, nebude to zo mňa robiť snoba, bože, sú to iba knihy! Nerob paniku!“ Zareaguje na svoje myšlienkove pochody a zároveň sa snaží upokojiť sa, posledné dni je celý divný a dosť si to na sebe všímal. Stále sa zaoberá hlúposťami ktoré nie sú potrebné. Ak totiž bude chcieť priateľov ktorý nebudú lapieť na jeho peniazoch, lepšie povedané na peniazoch jeho otca, tak si ich nájde.
Spoza dverí sa ozval mužský hlas a následne po izbe zarezonovalo klopanie na drevené dvere. „Ďalej, je otvorené.“ Prehlásil Roderic odhodlane, je to pravdepodobne jeho „sprievodca“ a nemôže pôsobiť vystrašene. Dvere sa otvorili a cez ne prešiel vysoký muž. Roderic stuhol. Muž mal na sebe čierny oblek, bol vysoký vyše metra aj deväťdesiat a budil nehorázny rešpekt. „Peniaze mám, môžeme ísť mladý?“ Mužov hlas bol hrubý a stabilný, nebola tam cítiť žiadna emócia. Roderic vstal z postele a prešiel ku kreslu. Na kresle bolo položených niekoľko pergamenov. Všetky ich vzal a vyšiel z Deravého kotla. No to bola chyba, správny smer bol iný. Muž ktorý šiel za ním ho schmatol a stiahol ho naspäť dnu, všetko sa zvrtlo tak rýchlo, že si všetko nestíhal všímať no keď sa mu podarilo uvedomiť sa, ocitol sa v nejakej miestnosti ktorá mala v sebe dieru a videla na nejakú tržnicu. Nedokázal sa nabažiť toho pohľadu, toľko ľudí, hluku a rôznych jazykov. Tento moment ho oprostil od strachu a donútil ho vojsť dnu.

>> ULIČKY

Dveře se skřípavě otevřeli a v nich stál Sivoi. Pohlédl dovnitř hostince a vstoupil. Jeho plášť se dotýkal podlahy a tlumil jeho ráznou chůzi. Mávnutím pozdravil Toma a změřil pohledem několik kouzelníků na baru a sedl si k volnému stolu, který byl uprostřed místnosti. Opřel se o židli a protáhl se, že i v sedě vynikla jeho výška. Tom se už pomalu blížil k němu s úsměvem na tváři. "Jako vždy? Rád vás zase vidím tady," pronesl všímavě Tom. Sivoi se na něj zadíval a odvětil mu, "Ano, jako vždy. No chtěl jsem se tady zastavit než se vydám do Bradavic." Tom se opět hluboce usmál a odkráčel zpět k baru.

Mezitím se otevřeli dveře a vkročil vysoký a statný muž. Ihned jak uviděl Sivoie vydal se k němu a posadil se naproti. "Nazdar. Čekáš dlouho?" Zeptal se muž a upravoval si přitom rukávy u kabátu. "Ahoj brácho. Ne, nečekám. Před chvilkou jsem přišel a zrovna si objednal a pak už jen čekal na tebe. Jsem strašně rád, že tě vidím po dlouhé době, Bille. Už je to dlouho. Co vůbec práce a co otec? Snad je vše v pořádku," ptal se Sivoie svého bratra a soustředivě se na něj zadíval. Tom zrovna pokládal sklenici s pitím na stůl a Bill jen pokynul, že si dá to samé a Tom jen pokynul a odešel. Bill se dal ihned do vyprávění, "Taky tě rád vidím. Z našeho malého brášky, vyrostl už pořádný chlap. Táta v pořádku, jen má občas divné stavy, ale však to znáš a co se týče práce? No mám toho hodně. Teď chystám knihu o sněžných nestvůrách. Jinak držím palce skrze toho praktikanta v Bradavicích." Bill se poumál a tvářil se, že je opravdu pyšný na svého mladšího brášku. Tom položil na stůl i druhou sklenici a Sivoi se rozhédl po mísnosti. Zdálo se mu, že je docela plno. "Děkuju. Jsem rád, že se daří i tobě a že si našel správný směr, kterým chceš jít. Vždy si byl můj vzor," odpověděl Billovi a napil se.

Místnost byla mírně ponurá, ale krb se jí snažil co nejvíce nasvítit. Všichni okolo si povídaly a snažili se si říct všechno možné. Bill a Sivoi si spolu povídali a říkali si novinky a vzpomínali a u toho pili ze svých sklenic. Tom si leštil svůj bar a věnoval se hostům

John Wells se stavil během slunného dubna v Příčné ulici pro několik knih, které by i kouzelnické sovy měly potíž unést, a při přespávání v Děravém kotli se nevyhnul zdejší polopenzi. Seděl u jednoho z opuštěných stolů se stohem úředně schválených, natištěných testů na OVCE z dějin čar a kouzel, míchal si narezlou lžičkou hrnek kávy, která tady měla stejnou konzistenci a chuť jako špinavá voda, a pobíhal očima za skly řádky denního tisku.
Oddělení přepisů na správnou úroveň nelenilo, i v testech se projevily změny několika posledních měsíců. John se právě zabýval úvahami, která z komisí by byla tak důkladná, aby se probírala za rok loňským zadáním, kdyby omylem rozdal své vlastní otázky... Centrální předpisy se mu zamlouvaly méně než osina v krku.
Unaveně si posunul brýle a promnul si prsty můstek nosu. Tohle byl těžký rok a nebude o nic lehčí v nadcházejících perných týdnech... S vervou si proto užíval dokonce i zdejší snídani - míchaná vajíčka se spoustou střípků křupavých skořápek a divnými červenými kousky neznámého původu.

_________________