Místo konání: Sherwoodský les
Účastníci: Ri. P. Friendshippers (& čestná NPC, jako třeba pan Cayden)

Sherwoodský hvozd - místo, kde i za slunečného dne sotva uvidíte na cestu. Hustou clonou listů dopadají na zvěří vyšlapané pěšinky z denního světla jen rozházené fleky, a spolu se staletými kmeny stromů tak vytvářejí mrazivě ponurou atmosféru.
Nicméně pro ty, kteří se zajímají o přírodu, je to ráj. Fauna a flóra se zdají být člověkem nedotčeny od dob Robina Hooda a není vůbec těžké si představit, že by vás taky mohly celou dobu pozorovat oči ducha onoho slavného zbojníka...

_________________

Naleštěný Citroën Avant Traction z roku 1949, dědictví ještě po Patrickově dědečkovi, hladce zastavil před menším hotýlkem na samé periferii Mansfieldu. O tom, zda budova skutečně k Mansfieldu patří, by se dalo s úspěchem pochybovat, nicméně byla z města snad nejblíž Sherwoodskému lesu a to bylo asi tak všechno, co se po ní chtělo; o její příslušnost se, pokud měla dostatek pokojů s čistými postelemi a nepoškozeným vybavením, vážně nikdo nezajímal.
Auto před ní však působilo nezvykle - vypadalo totiž před sešlou fasádou velice vznešeně, jak jeho nablýskaná černá karoserie házela po okolí mrkavé odlesky, přestože počasí bylo správně anglicky oblačné a spíše pošmourné. Ve skutečnosti to nebyl žádný motoristický zázrak - ale cokoliv ve vlastnictví Jonathana Caydena bylo opečováváno a přivedeno do nejlepšího dosažitelného stavu. A svět si na to mohl buď zvyknout, nebo se dívat a žasnout, protože Citroën vypadal opravdu výstavně.
Jakmile utichl motor tohoto automobilového elegána, cvakly hned dvoje dveře; ty u řidiče, ze kterých se vysoukal vysoký černovlasý muž, o jehož statutu profesora se nedalo pochybovat, a z těch zadních energicky vyskočil sice ještě zatím o dost nižší, i tak mu ale dost podobný Patrick. Rychle auto oběhl, aby mohl na druhé straně přidržet dveře Riley, a usmíval se při tom jak měsíček na hnůj.
Tohle auto miloval. Bylo to to nejkrásnější a nejdokonalejší auto pod sluncem, to mu nikdo nemohl upřít, a prostě chtěl vidět kamarádčin výraz. Sám si v něm totiž připadal jako král. Pan Cayden si sice moc často s autem nevyjel (moc tomu nepomohlo ani ropné embargo, které bylo odvoláno teprve před rokem), ale když už, tak to stálo za to. Patrick tomu skoro nemohl uvěřit - už jen to, že se celý tenhle výlet konal, bylo neuvěřitelné.
Všechno to začalo jedním zvonícím telefonem. A nebýt té šťastné náhody, že jej zdvihl Patrick, nejspíš by se nic z toho nestalo... Panu Caydenovi totiž volali z Nottinghamské univerzity. Jeho syn už se nedozvěděl proč - byl moc slušně vychovaný na to, aby poslouchal cizí telefonáty - jedno ale bylo jisté. Pan Cayden tam musel zajet - a když se o tom při večeři zmínil, Patrick vycítil šanci.
Nottingam! Sídlo zlotřilého šerifa, místo, kde se událo tolik dobrodružství Robina Hooda, a co bylo nejdůležitější - místo, které se nacházelo kousek od samotného Sherwoodského lesa, o kterém se Patrick v kouzelnické literatuře dočetl, že se v něm nachází spousta volně žijících magických tvorů. A to byla prostě šance, kterou nemohl nevyužít. A jelikož nebyl ještě v ukecávacích technikách pořádně zběhlý, napsal o radu, jak to zaonačit, Riley.
Kdo ví, jak se to celé seběhlo, Patrick si z toho totiž pamatoval hlavně ten průšvih, kdy to šel pan Cayden řešit s paní Butlerovou, a pak tu euforii, když mu bylo oznámeno, že on jet může, a co víc - Riley taky. Nejen do Nottinghamu; pan Cayden že je prý zaveze až k Sherwoodu a osobně dohlédne, aby tam nic nevyvedli a aby se jim nic nestalo...
Ta část od dozoru tak skvělá nebyla, a tak ji Patrick vesele odignoroval, a místo toho se radoval, že konečně podnikne o prázdninách i něco jiného než nákupy na Příčné a soustavné drcení mudlovského učiva. Zabaleno měl ještě ten den večer.
A teď tu stál před mírně ošoupaným hotelem, dokonale spokojen, a pomáhal tátovi tahat z kufru auta zavazadla. Vše v Nottinghamu proběhlo hladce - zatímco si pan Cayden zařizoval své, oba spolužáci lítali po památkách a turistických atrakcích - a teď už měla následovat ta dobrodružnější část: výprava za bylinkami a zvěří Sherwoodského hvozdu...

_________________

A bylo to tu. Nastal den D, kdy se měla Riley spolu s Patrickem a panem Caydenem vydat do nottinghamské oblasti. Konkrétně do zdejších slavných lesů, které hodlala spolu s Patrickem řádně prozkoumat kvůli kouzelným bylinkám, jimiž byla tato část Anglie proslulá. Samozřejmě že její zmijozelský parťák se podstatně víc zajímal o magická zvířátka. Nad těmi ovšem Riley raději moc nepřemýšlela. Nottingham měl možná do Bradavic daleko a Sherwoodský les do Zapovězeného lesa též, ale... Tmavovláska si tak či onak přibalila do batůžku mudlovský pepřák, co jí ho mamka nedávno pořídila. Naopak hůlku nechala doma v nočním stolku, protože by jí jako nezletilé čarodějce byla tak jako tak houby platná. Ne že by pepřák v boji s takovou akromantulí využila, ale... Sherwood! Ne Bradavice! Sherwood! Robinův duch se jistě staral o bezpečnost vlastního lesa, no ne? Riley se o tom sama sebe alespoň snažila celou cestu v Caydenovic Citroënu přesvědčit.
Riley se na zadním sedadle už posté nervózně zavrtěla. Tohle auto ji činilo nesvou podobně jako představa osrstěných - a z důvodu zabránění jakékoliv diskriminace i těch holejších - zrůd, které by na ně mohly zpoza nějakého toho keříku vyskočit. ,Nemohly!´ opravila se Riley v duchu přísně. ,U všech druidů, Riley. Dej se trochu do kopy! Dovolená s Patrickem. Kapišto?´
Čím víc se ovšem auto blížilo svému cíli, tím spíš dívka přemítala nad tím, proč že to vlastně mamku přesvědčila, aby ji na tento dobrodružný výlet s Caydenovými pustila. A že ji to stálo opravdu mnoho sil získat od Evanny Butlerové svolení. K psím očím se Riley ještě nikdy dřív nesnížila... Mladší Butlerová ovšem měla menší tušení, že největší vliv na její mamku měl sám Jonathan Cayden a jeho status univerzitního profesora. Takové povolání na ni nejspíš působilo důvěryhodně a to dokonce natolik, že mu po delším rozhovoru, jemuž Riley bohužel nemohla být přítomna - a plán tajně odposlouchávat jí též tak úplně nevyšel -, svěřila dceru do rukou. Alespoň na těch pár letních dní... Riley ovšem dostala do rukou plánek pro kouzelnické turisty, kde jí paní Butlerová zaškrtala veškerá důležitá stanoviště včetně nejbližších sovích pošt, aby o sobě mohla pravidelně dávat vědět. I tak se ovšem během pobytu v Mansfieldu počítalo s menší návštěvou Evanny Butlerové...
Citroën zastavil a Patrick s panem Caydenem byli venku dřív, než by si Riley stačila zpoza skla oprýskanou omítku hotýlku řádně prohlédnout. Z auta se proto soukala jen velice pomalu. Ne že by se na dny strávené vědeckým pozorováním a objevováním neznámého netěšila, ale... Cesta takovým nóbl autem a fakt, že byla na celý výlet oficiálně pozvána, ji působily rozpaky, které se nyní při příjezdu zkrátka projevit musely.
„Ukaž! Pusť to!“ okřikla proto poněkud bezmyšlenkovitě kamaráda, který se jí sápal po její cestovní tašce, a přiskočila k němu, aby ho pleskla rukou přes prsty a začala se o něj se svým zavazadlem přetahovat. (To pouze v případě, že by Patrick ukázat a pustit nechtěl.) Vzápětí si ovšem uvědomila přítomnost pana Caydena, jejího momentálního chlebodárce, a zrudla. „Ehm. Chci říct, že si to vynesu sama. Ať se s tím vším netaháte jenom vy, že jo,“ zamumlala celá nesvá. Sotva přijedou a ona se hned dopustí takového faux pas. Riley by si nejraději dala facku... No vážně.

_________________

Jak moc je z tohohle výletu mimo Cambridge Patrick nadšený se dalo poznat už jen dle reakce na Rileyin nervózní (a hlasitý) příkaz, ať kouká její zavazadlo pustit. "Provedu," zasmál se, i když trochu překvapeně, a zavazadlo jí předal. "Klid, však ti to neberu..." mrkl na spolužačku. Vlastně působil celkově o dost sebevědoměji, tady, v mudlovském světě, kde se vyznal, než v Bradavicích plných kouzelníků, u kterých si navíc nemohl být jistý, jak o něm mluví za jeho zády. Anebo si už prostě zvykl na Rileyino osobité chování - tak jako tak to nevypadalo, že by si z jejího "faux-pas" dělal nějakou těžkou hlavu. Což bylo poněkud podivné, protože by se normálně asi zatvářil aspoň ublíženě nebo omluvně.
Pan Cayden se po Rileyinu výkřiku otočil a zpražil Patricka zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Měl samozřejmě za to, že jeho jinak vzorný synek je v přítomnosti spolužačky rozjívený, ale když se Patrick tvářil naprosto slušně a ani z Rileyiny strany to nevypadalo na to, že by si děvče hodlalo stěžovat, mírně pohnul rameny a pokračoval v původním plánu, tedy cestě do hotelu. Kdyby byl aspoň z poloviny tak přísný, jak si o něm myslel Patrick, pravděpodobně by to chlapci jen tak neprošlo.
"Doufám, že to vyjde," špitl Patrick ke spolužačce trošku nervózně, zatímco uvnitř čekali, až pan Cayden vyřídí ubytování. "Je to asi oblíbená destinace, snad je turisti všechny nevyhnali..." Jistěže už se myslí přenesl k nejroztodivnějším tvorům. Teď, když jim byl na dosah, se přirozeně vyrojilo tisíce pochybností.
To už je ale k sobě pan Cayden pokynutím volal, a Patrick si k němu pospíšil. "Pokoj číslo sedmnáct, čtvrté patro," oznámil profesor svému synovi a vzápětí se obrátil na Riley. Bylo vidět, že zrozpačitěl, když si uvědomil, jak malá proti němu studentka je, a tak se malinko sklonil, když jí předával klíč: "A pro tebe pokoj číslo osmnáct, mladá dámo."
Pan Cayden měl celkem příjemný hlas (na jeho přednáškách se muselo krásně spát) a mluvil až překvapivě vlídně. Pravděpodobně považoval Riley za mnohem rozumnější dítě, než byl jeho syn. Tento předpoklad se sice odvíjel pouze od jejího věku a konverzace s její matkou, nicméně Riley dosud neudělala nic, čím by tuto domněnku vyvrátila, a tak pan Cayden mohl spokojeně zůstat u svých rovnic, aplikovaných na lidské chování.

_________________

Jakmile si Riley doslova vybojovala právo vynést si svůj kufr do pokoje, zatvářila se o něco klidněji. Její zavazadlo totiž v danou chvíli představovalo jedinou spojku s domovem a zároveň jedinou známou věc ve velkém neznámu.
„No. Přinejhorším by si třeba našel zálibu v bylinkách,“ odvětila mu Riley také šeptem. „To je totiž jedna z velkých výhod rostlin, víš. Nemají nožičky. Nikam ti neutečou,“ pokračovala. Vzápětí se ovšem krátce zamyslela. „Teda. Alespoň většina ne.“ Jednou totiž četla o bylince, která pravidelně měnila své stanoviště. Kouzelníci se z toho důvodu hodně dlouho přeli, jestli by ji neměli raději zařadit do živočišné říše. Jak nad tím tak Riley uvažovala, vlastně si ani nebyla jistá, na čem se vlastně nakonec usnesli.
V jejím přemítání ji vyrušil pan Cayden, který si je už oba povolával k sobě. Riley se rychle chopila kufru, aby jí nic neuniklo, a postavila se vedle Patricka. „Ehm. Děkuju,“ poděkovala panu Caydenovi snad ještě ve větších rozpacích, než v jakých se nacházel on, protože oslovení ,mladá dámo´ ji vskutku znervóznilo. Tak jí říkala jenom máma, když na ni byla naštvaná, že neumyla nádobí. Pan Cayden ale nezněl, že by ji za něco káral. Nic podobného. Spíš jako by to myslel vážně, což Riley činilo prostě nesvou.
Hodnou chvíli netušila, jestli by teď měla čekat na pana Caydena, nebo jestli byla propuštěna a mohla si jít prohlédnout pokoj. Po rozpačité odmlce se proto zavrtěla, prstem ukázala na nedaleké schodiště - protože funkční výtah jako na potvoru nezahlédla - a řekla: „No tak já si půjdu dát věci na pokoj.“ Chvíli na to se Riley otočila na Patricka. „Ťukneš na mě, až se zabydlíš, abychom to tu mohli trochu obhlédnout?“ oslovila ho a vzápětí si uvědomila, že by nejspíš měla požádat pana Caydena o svolení, když ji tu měl vlastně na svou zodpovědnost. „Můžeme se jít projít, pane Caydene, že ano?“ zeptala se a nasadila výraz vzorné školačky.

_________________

"Bylinky jsou taky docela zajímavé... ale.. právě. Neutečou ti," pokrčil Patrick rameny. "Klidně je můžeš zkoumat z herbářů..." Osobně proti rostlinám všeho druhu vůbec nic neměl, ale kvůli těm přece člověk nemusel vyrážet do terénu. Krom toho většinu času jen hnily na jednom jediném místě a co se chování týče, byly naprosto nudné. To až vlastnosti a schopnosti mohlo zaujmout, ale to už pak opět byla spíš lektvarová záležitost.
"Vážně si nechceš přečíst Pána prstenů?" uchechtl se pak tiše, když Riley některé z rostlinek přiznala schopnost utíkat. Vzpomněl si samozřejmě na enty, ale odrazen už dostatečným počtem odmítnutí této skvělé knihy, svoji myšlenku už dál nerozvíjel. Neměl na to stejně čas, protože tatík volal.
"Postarám se o to," přikývl a klíč si převzal, a počkal než dostala klíč i Riley. Pan Cayden na poděkování jen přikývl a už už se otáčel, že půjde zařizovat další nezbytné aspekty jejich pobytu (vařit samozřejmě po vzoru svého syna neuměl, a tak bylo jedinou možností zařídit jídlo rovnou v hotelu) a děti nechá, ať se prozatím zabaví ubytováváním samy, ale tu ho zmijozelka zarazila zákeřnou otázkou.
"Do lesa?" zeptal se jí s tentokrát o něco více propalujícím pohledem, jako by se snažil předem odhadnout veškeré možné katastrofické scénáře. "Budeme se držet vyznačených stezek," pospíšil si honem Patrick, takže rentgenový pohled se přesunul na něj. "Slibuju," doplnil.
Pan Cayden pohlédl na oba spolužáky, jak tam tak stáli, zjevně natěšení, a pomalu přikývl. "Dobrá. Patricku," zarazil rychle syna, který se, zřejmě s pocitem vítězství, hodlal rychle vypařit nahoru a připravit se na dobrodružnou výpravu. "Je patnáct dvacet sedm," podíval se na hodinky. "Nejpozději v devatenáct nula nula vás čekám tady, je to jasné?"
Zněl trochu ustaraně a nešlo tentokrát přehlédnout, jaký pohled upřel na Riley, zatímco Patrick lovil z kapsy hodinky a nařizoval si je podle vyřčeného údaje na minutu přesně. Vypadalo to, že na ni spoléhá, že skutečně neopustí turistické trasy. Koneckonců - jeho syn mu už jednu velmi důležitou informaci zamlčel, a bylo jasné, že to si pan Cayden bude pamatovat ještě hodně, hodně dlouho.
To už ale Patrick hlásil "jasné" a i se zavazadly vyrazil ke schodišti. Jeho otec si téměř neslyšně povzdechl a to "dávejte na sebe pozor" už tedy nakonec slyšela jen Riley. Pak se odebral směrem k recepci.

_________________

„Ale do těch herbářů je někdo nejdřív musí vložit. A aby to mohl udělat, musí je ještě předtím taky najít,“ chytila Riley Patricka za slovo a nepustila. „Ono se to nezdá, ale i hledání něčeho, co se nehýbe, může být pořádný dobrodružství. Možná že i právě kvůli tomu, že se to nehýbe,“ stála si zmijozelka za svým. Opětovnou nabídku Pána prstenů pak jenom odmávla rukou.

Když se jí pan Cayden začal konkrétněji tázat, jestli svou otázkou mínila les, přešlápla z nohy na nohu. Tak úplně si nebyla jistá, co si mohla a nemohla dovolit, ovšem rozhodla se, že nejlepší bude se svými rozpaky bojovat a působit co nejsebevědoměji. Jakmile proto Patrick přitakal a snažil se tátu uchlácholit zmínkou o stezkách, Riley přikývla a dodala: „Navíc mě mamka vybavila super spolehlivou mapou. Mám ji někde v tašce.“ S tím se Riley otočila na Patricka. „A koukala jsem, že je tu nedaleko soví pošta. Možná bych mohla mámě domů jednu poslat se vzkazem, že jsme dorazili v pohodě,“ pronesla a zase se otočila na pana Caydena. Snad se snažila dát jejich výletu nějaký důležitější význam, aby jeho svolení opravdu dostali. „Náš domácí telefon totiž neustále vypadává a zlobí, takže... Sovy jsou spolehlivější,“ vysvětlila spěšně. Nemohla tu totiž na pana Caydena vybalit, že si vlastně ani nebyla jistá, jestli paní Butlerová pevnou linku platila. Ne že by na tom Butlerovi byli zase až tak špatně, ale ani jedna z nich telefon nepotřebovala a samotný přístroj byl vlastně jen pozůstatkem po předchozích majitelích bytu. Sovy byly zkrátka u Butlerových hlavním dorozumívacím prostředkem. (Což bylo vzhledem k jejich mudlovským sousedům občas značně ošemetné, ale i zvědaví sousedi se po čase přestanou ptát, když dostávají pořád jednu a tu samou nicneříkající odpověď.)
Když pak pan Cayden doopravdy kývl a instruoval je, aby byly v sedm zase na hotelu, Riley rázně přikývla a pohled mu oplácela. (A že to byla fuška!) Připadala si totiž, že kdyby očima uhnula, pan Cayden by ještě změnil názor. „Budeme tu pět minut předem. Nebojte se,“ ujistila ho, načež mu věnovala menší úsměv a chopila se svého kufru, aby jí snad Patrick neutekl.
Jakmile Riley začala vytlačovat své zavazadlo do schodů, zalitovala, že Patrickovu pomocnou ruku tak zbrkle odmítla hned u auta. Už po prvním patře totiž její kufr nápadně ztěžkl. „Fuj. Doufám, že s sebou všechny ty prázdné lahvičky a dózy netáhnu zbytečně,“ postěžovala si kamarádovi, zatímco se odhodlávala zdolávat další schody. „Hele... Není náhodou čtvrté patro... Jakože... Poslední, že ne?“ Riley tento fakt očividně došel se značným zpožděním.

_________________

Patrick jen krčil rameny na Rileyinu námitku, že hledat něco, co se nehýbe, může být dobrodružné. V podstatě souhlasil, kdyby šlo o nějakou neprobádanou oblast - ale Sherwood? No tak! Ten měli kouzelníci už určitě prolezlý skrz naskrz. Nějaké cizokrajné pralesy, to by byla jiná... Slovně se k tomu už ovšem nevyjádřil.
Hrané sebevědomí zřejmě bylo to, co pan Cayden potřeboval, protože i když ho představa soví pošty úplně nepotěšily (od doby, co se dozvěděl o konfliktu mudlové vs. kouzelníci, ho vůbec všechna ta magie kolem těšila mnohem míň), nicméně zřejmě uznával, že Riley by rozhodně měla dát své mamince vědět, protože jí to jen krátce odkývl. "Výborně," pronesl a bylo vidět, že si tím Riley pozici na žebříčku "zodpovědná a rozumná" když ne vylepšila, tak aspoň upevnila. No vážně, dítě, co dá samo vědět rodičům, že je v pořádku!
Riley byla po ještě jednom rychlém rentgenu a prohlášením "budu s tím počítat" konečně propuštěna. Mohla si gratulovat, protože pan Cayden vypadal víceméně upokojeně - i když, kdo ví. Oči měl pořád přísné.
Jinak to ale vypadalo, že mladá dáma se má ještě na co těšit - v obstarožním hotelu samozřejmě výtah nebyl, a schody byly nechutně vysoké. Zdálo se, že ani Patrickovi se vyhlídka výšlapu do čtvrtého patra zrovna nezamlouvá, ale bez jakýchkoliv námitek vykročil vzhůru. Tohle bylo skvělé místo, a basta.
"Vidíš? v tom to máš lepší.. bylinky si domů vzít můžeš... já zvířata asi nepropašuju.." uchechtl se a snažil se vypadat, že s vlečením zavazadla vzhůru nemá vůbec žádné potíže. Nebyla to tak docela pravda, protože se při každém kroku musel snažit, aby dno kufru nedrnkalo o schody. Výstup tedy nakonec připomínal nějaký podivný posilovací cvik, protože musel ruku držet co nejvýš.
"Možná předposlední," zafuněl. "Zvenku to nevypadalo moc... vysoce..." pohlédl na spolužačku úkosem a najednou si uvědomil, že ona musí mít při své výšce s bagáží ještě o něco větší problémy než on. "Vážně nechceš pomoct?" nabídl se ochotně znovu, a pokud to spolužačka odkývla, bez zaváhání jí vyvlekl tašku až do příslušného patra - které se nakonec samozřejmě být posledním ukázalo.
"Sedmnáct.. sedmnáct..." hučel si pro sebe Patrick. "Nebyl to nějaký horor, s pokojem číslo sedmnáct?" nadhodil zamyšleně, zatímco procházel řadu dveří. "Aha, tady je to..."
Patrick se zastavil u příslušných dveří a vylovil z kapsy klíč. "Takže.. za chvíli zas tady," ujistil se, a protože ani moc neočekával odpověď, odemkl a i s věcmi se zasunul dovnitř.

_________________

Riley by si bývala nad Patrickem ráda protočila očima, ovšem teď měla úplně jiné starosti. Jako například dostat své zavazadlo do čtvrtého patra. Z toho důvodu se Riley zmohla jen na jakési zamumlání. Patrick se tak mohl prohlásit za vítěze celého argumentu. Protentokrát.
Zatímco se její zmijozelský kolega snažil si kufr nezničit šoupáním a neustálým kodrcáním o hrany jednotlivých schodů, Riley jinou možnost neměla. Opuštěným schodištěm se proto ozývalo duté bum bum pokaždé, když Riley zdárně zdolala další schod. Časový interval mezi jednotlivými údery se přitom postupně prodlužoval. To jak drobnou zmijozelku postupně začínaly bolet ruce a vůbec ji celý úkon zmáhal...
Když se proto Patrick znovu nabídl, že by jí se zavazadlem pomohl, Riley se vykašlala na jakýkoliv předchozí sentiment o tom, že by byl kufr její jedinou připomínkou domova v cizím prostředí, a bez výčitek svědomí ho hodila Patrickovi na krk. Samozřejmě ne doslova. Ve skutečnosti mu jen v jakémsi pánovitém gestu podala poutko, narovnala se a prohlásila: „A víš ty co? Jo. Chci. Když nad tím tak přemýšlím, taky bych si ráda ozkoušela, jaké to je být dáma a nechat si vláčet kufry.“ Riley si totiž vzpomněla, jak se na zpáteční cestě domů z Bradavic Patrick div nepřetrhl, aby ulehčil mrzimorské Gwen.
Teď, když se jejího kufru ujal někdo jiný, se jí šlo podstatně snáz. Ještě si dovolila Páťu energicky předběhnout a cinkáním klíčku, s nímž si po cestě hrála, ho provokativně pobízet, aby přidal do kroku.
Jakmile se ti dva ocitli až u pokojů, Riley na Patricka pobaveně pohlédla. „No tak to vážně netuším, ale neboj. Jestli v noci z tvého pokoje uslyším nějaké zombie skřeky, určitě se nezapomenu zamknout a třeba i někoho zavolat,“ ujistila ho zvesela. Na smluvený sraz pak přikývla a zmizela v sousedním pokoji s číslem osmnáct.
Ukázalo se, že šlo o skromný podkrovní pokojík s velice tvrdou matračkou, která Riley zrovna nepotěšila, ale... Co se dalo dělat. Ve výsledku mohla být vůbec ráda, že sem mohla jet. A tam venku za okny na ně čekal Sherwood se všemi svými tajemstvími! Riley proto odhodila kufr do rohu, spěšně z něj vytáhla o něco pohodlnější sportovní oblečení a brašnu, do níž si uložila hned několik prázdných dóz, peněženku, kouzelnický kompas, jehož střelka se občas sice podivně míhala, ale babička tvrdila, že byl spolehlivý, a pár dalších drobnůstek. Neopomněla si zabalit ani několik lahviček s vlastnoručně vyráběnými lektvary, které by se jim mohly hodit. Například takový protijed na běžné jedy, že ano... Inu byla to Riley. Ta se bez nějaké té lahvičky zastihnout zkrátka nedala.
No a jen co se Riley převlékla - dokonce si nasadila i stylový khaki klobouček, v němž vypadala značně komicky -, vzala si brašnu a s mapou v ruce, kterou z kufru také vyštrachala, zamířila k Patrickovým dveřím. Třikrát hlasitě zaťukala.
„Patricku? To jsem já,“ ohlásila se. „Už sis dostatečně přepudroval nos? Můžeme jít?“ ptala se přes zavřené dveře a jedním okem už nahlížela do mapy, aby si v ní našla jejich hotel jakožto výchozí bod.

_________________

Těžko říct, zda Patrick nenabídl svou pomoc hlavně kvůli tomu otravnému zvuku. Co bylo ovšem jisté, byla skutečnost, že v jeho područí Rileyino zavazadlo rozhodně zničeno nebude. Patrick měl teď sice místo jednoho závaží dvě, což mu chůzi rozhodně neusnadnilo, ale byl přece chlap, takže povinnost velela vyvléct to až nahoru a pojít až v pokoji.
"Ano, madam, jak si přejete, madam," zašklebil se na Riley s hranou úklonou a vážně, vážně se snažil, aby spolužačka, ač bez kufrů, nebyla rychlejší než on. Nebo aspoň ne o moc.
"Jestli uslyšíš skřeky, tak jsem tam propašoval augurona a táta mě za to vraždí," zazubil se ještě trochu udýchaně, přestože nepochyboval, že pan Cayden by k fyzickému trestu nikdy nesáhl. On byl beztak ten typ, kterému na všechno stačily pohledy.
Jakmile zalezl do pokoje, otevřel se mu poněkud omezený výhled na sice ošuntělé, ale zjevně opečovávané zařízení. Co se do velikosti týkalo, nebyl to tedy žádný zázrak - to se asi ani nedalo čekat, když byl pokoj hned pod střechou -, a Patricka napadlo, že se tam táta určitě nenarovná. A když jo, určitě se strašně praští do hlavy. Při té myšlence se bolestně ušklíbl a raději šel honem vybalovat. Tak rychle, jak jen to zvládl, naroval to málo, co měl s sebou, do skříně, která se ukázala být mírně rozviklanou, a z toho vybral to, co si už předem připravil s imaginárním popiskem "může být zničeno".
Uprostřed soukání se do pro něj nezvyklého oblečení ho vyrušila Riley svým zabušením (nebo to byl možná chlápek s motorovkou a jejím hlasem, ale ať už se jednalo o jakoukoliv z možností, preferoval otevřít oblečen). "Moment!" houkl ke dveřím a po chvíli vylezl ven.
Riley tak musela okamžitě pochopit, co mu trvalo dlouho - Patrick totiž normálního Patricka moc nepřipomínal. Měl na sobě tmavé džíny a tenisky, což ostře kontrastovalo s jakoukoliv vzpomínkou na jeho hábitoidní já, a trochu rozpačitě si roloval vzhůru rukáv bývalé uniformní košile, která byla pro jeho ruce zjevně příliš krátká, i když zbytek jejích aspektů vypadal, že sedí. Což mimochodem nebyla pro Patrickovy "svaly" moc dobrá vizitka.
V druhé ruce držel ještě mnohem rozpačitěji kšiltovku, jako by nevěděl, co přesně s ní má dělat, a místo obvyklé školní tašky přes rameno měl na zádech prehistorický batoh. V něm láhev s vodou, mapu (mudlovskou, samozřejmě) a podobné serepetičky, které se mohly hodit. Mimo jiné hůlku, kterou sice nesměl použít - ale kdo ví, kdyby bylo potřeba, kapesním nožem, zastrčeným příhodně do levé kapsy, se bránit nehodlal.
"Tak.. jdem?" zeptal se, aniž by hnul brvou nad vtipným vzezřením své spolužačky (věděl totiž, že on musí vypadat ještě mnohem hůř). "Nejdřív bych asi vyřídil tu poštu, pokud chceš psát mámě," navrhl a vyrazil ze schodů dolů. Zaznamenal, že bez zátěže se mu jde mnohem líp, a taky že je příjemná změna, když se mu schodiště nesnaží uhnout pod nohama.

_________________