Malému Liamovi se rozzářila očka, když mu Finlay sdělil, že se ta úžasná kouzla určitě jednou naučí. Nadšeně se ohlédl k otci, který mu věnoval úsměv a prohrábl mu hnědé vlasy. „Já nevím. Na kouzla,“ odvětil Lee neurčitě a pokrčil rameny. „A možná na létání. Ale ještě jsem nelétal, maminka mi to nechce dovolit,“ vysvětlil upřímně. Keilan se nepatrně zamračil, protože nebyl zrovna nadšený z toho, co Lee vykládá, a uměl si představit, jak nadšená by byla Lanya, kdyby ho slyšela. Ale ta tu naštěstí nebyla.
Kei se letmo pousmál (nebo nepatrně ušklíbnul?) a přikývl. „To je pravda, ale moje žena má bohužel jiný názor, plete si to s drzostí. Proto Lee teď využívá chvíli, kdy se může ptát, a ty ses stal jeho obětí,“ vysvětlil popravdě a zkoumavě se na Finlayho zadíval, jako by se chtěl ujistit, že mu to vážně nevadí, nebo alespoň ne příliš.
Lee se opět zářivě usmál, když mu Finlay sdělil, že je taky fajn, a rychle dolízal zmrzku, která mu začala stékat na ruku. Kei mu bez přemýšlení automaticky podal kapesník s vyšitými iniciálami, aby ho nenapadlo otírat si lepivé ruce do kalhot. „Já vás taky rád poznal,“ pronesl Lee bezelstně a uculil se jako sluníčko. „Hezký zbytek dne,“ vypadlo z Keilana naprosto nečekaně. Asi protože měl dobrou náladu, kterou mu nemohl zkazit ani Finlay.
Když se Lee popral se zbytkem zmrzliny, Kei si od něj vzal zpátky kapesník a společně vyrazili ulicí dál, protože chlapci slíbil, že mu koupí něco v Krucánkách a Kaňourech a zajdou se podívat do Mžourova.

>>

_________________

Finnian dorazil do Londýna pár hodin před příjezdem expresu, protože se po týdnu v divočině potřeboval trochu zkulturnit. Hlad neměl, ostatně druhý den našel na skalách u pobřeží pomláceného stokilového tuleně kuželozubého, kterého ještě nestihli sežrat racci, ale potřeboval se alespoň symbolicky oholit a dát si sprchu nebo pět, aby ze sebe dostal odér soli a kouře. Inu, sever Skotska...
Ubytoval se tedy v Děravém kotli, kde svým vzezřením stále patřil k té lepší sortě, a počal se přeměňovat ze zanedbaného trampa na reprezentativní bytost, jaká by mohla snad i učit nějaký ten opomíjenější předmět v Bradavicích. Vzhledem k tomu, jak nenadálá ona pracovní nabídka byla, moc netušil, jak to bude celé probíhat, ale měl za sebou týden přemýšlení a před sebou celé prázdniny na plánování, takže snad něco vymyslí. Když trochu pohne, třeba mu do té doby stihnou i vydat tu chystanou knihu, což by se mohlo hodit.
Jakmile vyzvedl Flanna z nádraží, což nakonec navzdory prvotním záměrům autora skutečně stihl, dokonce bez jediné komplikace, vrátili se do Děravého kotle a proběhla první fáze seznamování, během níž si Finnian udělal zběžný obrázek o povaze svého synovce. Chlapec rodinným testem prošel se ctí, takže v odletu na Island už bránila jedna jediná věc.

Zatímco se Flann ládoval druhým obědem, jeho opatrovník a brzy snad i učitel vyrazil do Příčné. Bylo možno ho spatřit, jak prochází kolem jednotlivých knihkupectví a zjišťuje, z čeho že se to vlastně angličtí kouzelníci učí. Jakožto absolvent úplně jiného vzdělávacího institutu měl prostě co dohánět a byl by se do toho opřel s plnou vervou, kdyby v jedné z temných uliček nezmerčil něco, co nečekal.
Svého bratra.
Spiklenecky se tam schovával u hromady sudů a mával na něj, což působilo poněkud komicky, protože to s utajením opravdu slučitelné nebylo. Kromě Finniana to tedy vidělo ještě asi dalších deset čarodějů, a to jen díky tomu, že Příčná byla dnes relativně klidná.
Seamus přestal mávat až ve chvíli, kdy se Finnian vydal k němu, a podezíravé pohledy okolí naštěstí brzy ustaly. Není totiž asi velkým tajemstvím, že v nedaleké Obrtlé se občas scházela mnohem podivnější individua a občas si někdo odskočil až sem, kde bylo víc místa a světla.
Zpustlejším z obou bratrů byl teď rozhodně ten starší, Seamus, jehož tvář pokrývalo několikadenní strniště, dvě čerstvé ranky na čele a moc vyspale taky nevypadal. V očích mu ale hrálo nadšení, jehož zdrojem bylo bezpochyby i něco víc než setkání s mladším bráškou.
„Vypadáš hrozně,“ pozdravil ho Finnian, ale objetí se kupodivu nebránil, „neshody s Batmanem?“
Seamus ho v tu chvíli pustil, ovšem domnělou šarvátku s komiksovým hrdinou nijak nekomentoval. Mluvil stručně, nezvykle rychle a překvapivě často mu koukal přes rameno, jestli někdo nejde jejich směrem.
„Aengus má nové stopy, šlohli jsme jedné ministerské šlapce pár dokumentů a asi je to větší, než jsme čekali. Nemůžu ti nic říct, protože bys akorát přibyl na seznam těch lidí s vymazanou pamětí, ale třeba se nám povede něco udělat.“ Nezněl moc nadějně, a to ani když ze zjevně kouzlem zvětšené kapsy vytáhl krabičku od mýdla. „Tohle dej prosím Flannovi, bude ho hledat, a ještě jednou díky, za všechno.“
Finnian krabici převzal, lehce s ní zaklepal a podrážděné písknutí zevnitř mu napovědělo, že se tam patrně schovává myš nebo tak něco. Což bylo mnohem logičtější, než že by Flann hledal mýdlo.
„To nestojí za řeč, někdo z něj chlapa vychovat musí, když ty děláš... kdoví co. Nechceš mu aspoň něco vzkázat? Už se po tobě ptal,“ kontroval mladší z dvojice a snažil se nevypadat moc zklamaně. Přeci jen svého staršího sourozence viděl po několika letech poprvé a nahodilost a stručnost té výměny se mu moc nelíbila. Seamus se zarazil, sklonil hlavu a zjevně bojoval sám se sebou a svými zásadami, což mu chvíli trvalo.
„Hele, já fakt nemůžu. Blíží se průser jako vrata, nejlepší bude, když se budete držet stranou a dělat, že ke mně nepatříte. Brzo mi nejspíš půjde o kejhák, takže kdyby tě se mnou někdo viděl...“ souběžně s posledním slovem se v zájmu zvýšení dramatičnosti podíval za bratra a panenky se mu značně rozšířily.
„...an dhiabhail,“ zaklel a sáhl k pasu pro pistoli, „namiř na mě hůlkou, dělej!“
Finnian záhy hleděl do hlavně poctivě udržovaného ručního kanónu od pánů Smithe a Wessona a vůbec ničemu nerozuměl, ale k vytažení hůlky se nenechal dvakrát pobízet. Otočit se neodvážil, ale brzy ucítil těžký květinový parfém, zaslechl cvakání vysokých podpatků a jejich majitelka se ocitla vedle něj, pěkně s hůlkou připravenou udělat ze Seamuse norkový kožich.

_________________

And now comes the killing, followed by light salad...

Algernnon kráčela Příčnou ulicí jako dáma, a to prostě proto, že jinak kráčet ani neuměla. Tvářila se, jako by jí tu všechno patřilo, případně jako by měla všechno totálně na háku, a vypadala při tom naprosto rozkošně. Vlasy jako by jí hořely, očima přehlížela všechny ty zrůdy s bradavicemi a blbečky se špičatými klobouky a byla připravena sejmout kterékoliv debilní zvíře, které by mělo tu drzost ji byť omylem trefit svými exkrementy.
Pokud máte pocit, že byla trošku naštvaná, tak je to pocit naprosto oprávněný. Navíc nebyla naštvaná tak jako vždycky, protože dnes měla k naštvání i dobrý důvod: včera ji totiž na chodbě ministerstva oslovil nějaký smradlavý vidlák, bezpochyby Ir, a než se vymotala z klubíčka jeho idiotských dotazů, někdo jí v kanceláři vybral kartotéku. Ne že by tam byly nějaké extrémně tajné dokumenty, přece nebyla blbá, aby je schovávala tam, ale pozorný čtenář by tam našel věci, které by se veřejnosti moc líbit nemusely. Takže vyrazila na lov, aby z toho mrnila ty papíry vyrazila zpátky.
A štěstí jí přálo, protože na něj narazila až překvapivě snadno. Navíc nebyla první a ať už to tam do kontaktu se zločincem přišel kdokoliv, patrně o něm také neměl valného mínění. Oba se chopili zbraní a situace prostě potřebovala delikátní zásah někoho kompetentního, někoho z ministerstva. Takže ladně přispěchala spravedlnosti na pomoc, vytáhla svídovou hůlku a úplně cítila, jak se ten kus dřeva klepe na pořádnou magickou přestřelku s hodně hlasitými zvukovými efekty. Jaká čarodějka, takové dřevo, víme.
„Tak se uklidníme, žentlmeni, jsem z le ministerstva,“ spustila svým rozkošně francouzským přízvukem a postavila se tak, aby měl ten s krabicí dokonalý výhled na její dokonalý zadek a nemusel přitom spustit oči z protivníka, což by mohlo být dost nebezpečné.
„Nebojte se, madam, já ho zvládnu,“ ujišťoval ji hlas zezadu a lascivní pohled v jeho šovinisticky ukojených očích si tedy musela představovat. Pomyslela si něco o tom, jak je kouzelné, že se muži v její přítomnosti vždycky perou, a jala se ho lehce zchladit.
„To nebude nutné, merci, tady monsignora mizeru si podám sama, ale můžete mě pak pozvat na víno. Kde jsou moje papíry, ty špinavá smucka?“ pobídla pak toho, kdo momentálně čelil přesile dvou hůlek, a usmívala se tak děsivě, jak jen uměla. A že to uměla opravdu dobře. Muselo jí být jasné, že přímo on to být nemohl, když s ní celou dobu krádeže mluvil, ale orat sebou taky nenechala. I krásnohůlské školnici by bylo jasné, že to byla jenom diverze, a slečna Michaelis byla napůl kentaur nebo podobně prašivá a hloupá věc.
„Jaké papíry? My tu řešíme ňáký vosobní věci, paninko, nepleťte se nám do toho, jó?“ otevřelo to hloupé stvoření pusu a Algernnon se upřímně usmála. To si jako vážně myslí, že je tak blbá? Než se ale stačila ohradit, promluvil ten druhý, hezčí.
„Můj bratr má pravdu. Donutil jsem ho přinést sem poslední osobní věci jeho syna, kterého přebírám do opatrovnictví, aby netrpěl výchovu takového nuzného křupana bez špetky úcty k ministerstvu. Je to jenom myš, ale pro chlapce má velkou sentimentální hodnotu.“ Algernnon váhala, přemýšlela, jestli jí lže, ale protože na něj neviděla a nemohla si dovolit se v napjaté situaci otočit, rozhodla se mu v zájmu získání svých dokumentů prozatím věřit. Jakkoliv byla totiž jeho motivace záhadná, lotr primární byl už předem usvědčen.
„Sebrals mi syna, ty hade, aspoň tu myš mi nech!“ rozohnil se v tu chvíli lump a začal agresivně mávat tím, co Algernnon považovala za hůlku. V jeho unavených očích zahlédla náznak slz, ale nenechala se obměkčit, tuplem když se sem určitě co nevidět začnou hrnout čumilové a ona potřebuje reprezentovat ministerstvo.
„A dobře udělal. Děti by neměly vyrůstat v jedné domácnosti s le kriminálníkem, koukej odhodit hůlku a jdeš se mnou. Azkaban sice praská ve švech, ale nějakou tu špeluňku ještě najdeme.“ Myslela to vážně, což bylo patrné z jejího agresivního mávání hůlkou, ale zároveň jí bylo jasné, že zas tak snadné to tu nebude.
„Nikam nejdu,“ pravil zločinec rezolutně, ukázal hlavní na soudek vedle zdi a slzy byly pryč, „ten sud je plnej střelný bavlny s přídavkem salamandří moči. Jedna rána a skončíme v pekle všichni tři, takže bych vám radil zahodit hůlky a nechat mě jít. Tu blbou myš si klidně nechte.“
Algernnon znejistěla. Teprve teď jí došlo, že to v jeho ruce vypadá na hůlku až moc extravagantně, a když tím namířil o pár centimetrů vedle na sud, dopídila se pravdy. Pravdy, že jestli ten pekelný stroj vystřelí, zničí jí exploze ty krásné šaty a s velkou pravděpodobností i to krásné tělo pod nimi. Což nemohla dopustit, ale zároveň se nechtěla jen tak vzdát, protože za sebou slyšela kroky čumilů a na veřejnosti se prostě ztrapnit nenechá. Mohla zkusit nějaké krátké zneschopňující kouzlo, ale potřebovala odlákat jeho pozornost, o což se naštěstí sám od sebe postaral ten hezoun za ní.
„Ty vole, brašule, neblbni, nemůžeš...“
Zloděj se otočil a víc nepotřebovala.
„Confundo!“ zařvala tři spásné slabiky v naději, že v nastalém zmatení ho s přehledem sejme nějakou účinnější kletbou, třeba spoutáním, ale měla trošku pech. Ne že by se jí kouzlo nepovedlo, problém byl spíš v tom, že sebou Seamus O'Fearraigh trhl až moc a v trochu špatném směru.
Ozvala se rána a přibíhající čumilové byli ohozeni roztomilou směsí krve a silikonové náplně prsních implantátů. Algernnon chvíli nechápala, co se děje, ale pak už dost průkazně ležela na zemi a ta spousta krve jí docela ladila k červeným šatům. Jenom ty bílé cucky v tom trochu kazily celkový estetický dojem. Kulka prolétla přímo jejím zkaženým osrdečníkem, takže úřednice měla být podle všeho mrtvá ještě před dopadem, ale ona prostě umřít odmítala. Nechtěla, nechtěla, nechtěla a naposledy nechtěla. Byla tak mladá, tak krásná a tak moc se toho bála, že ještě spatřila zmateného Ira, jak se opožděně přemisťuje, a teprve potom ji pohltila zasloužená temnota.

_________________

Svůj první prázdninový den jsem si popravdě představoval úplně jinak. Konečně jsem se zbavil růžové ze sázky s Maeve, měl jsem před sebou dva měsíce nerušené prokrastinace a slíbené mistrovství, když jsem minulý rok celou tu srandu propásnul. Rozhodně jsem nečekal, že budu svědkem libového materiálu, ze kterého by se z fleku daly tvořit noční můry.
Z vlaku mě vyzvedli rodiče se slovy, že se ještě nějakou dobu pozdržíme v Londýně. Neptal jsem se na důvod, částečně proto, že jsem matně tušil, že se jedná o ty věčné výbuchy a i na kouzelníky podivné jevy, které u nás otřásaly domem na denním pořádku. Rovněž jsem byl pokárán, že už druhým rokem nepíšu domů, a na co že tu sovu mám, což jsem přešel bez hnutí brvou – kdyby naši věděli, že jsem každý dopis splatil vlastní krví, protože Finnegan byl jednoduše 24/7 ve špatné náladě a nepomáhaly ani soví pamlsky, možná by se na celou věc dívali kapku jinak, ale já byl ten poslední, kdo by jim to vyprávěl.
Každopádně, všechny události vedly k tomu, že jsem se právě coural po Příčné ulici a znuděně kopal do kamínků. Každé normální dítě by nejspíš nakukovalo do všech výloh a slintalo nad výběrem zmrzlin u Floreana Fortescuea, já ale měl jednu ze svých nálad a z absolutní nudy by mě nevytrhla ani… dobře, beru zpátky. Vražda jo. Nad tím jsem ale tou dobou vůbec neuvažoval a mělo mi to docela trpce dojít až o něco později.
Když se tedy z jedné z postranních uliček začalo ozývat okázalé cirkusování a lidé se začali sbíhat, jako to ostatně měli sklony dělat pokaždé, kdy se dělo něco zajímavého, nechal jsem se strhnout davem nadšených čumilů. Popravdě mi nic moc jiného nezbývalo, protože třináctiletý kluk, kterého byste si mohli bez větších problému splést s násadou od koštěte, si proti zběsile si počínající skupině dospělých lidí moc neporadí.
Za pár okamžiků jsem tak přihlížel slovní přestřelce mezi dvěma kouzelníky a nějakou dámou z ministerstva, která měla fakt dost impozantní dekolt. Ne že bych teda svou pozornost věnoval zrovna tomu poslednímu, ta totiž patřila tomu, jak dramaticky se celá situace začínala vyvíjet. Když nakonec prsatá dáma použila – respektive se pokusila použít – confundo, ucuknul jsem. Na to samé mi ovšem už nezbývala kapacita v druhém případě, kdy ohrožovaný kouzelník užil sic mudlovštějšího, ovšem také prudce účinného způsobu, jak se zbavit problému.
Mít v puse pro změnu cizí krev nebylo nic moc. V tu chvíli jsem ale byl moc zaměstnaný šokovaným zíráním na bublající kaluž červeně, která se tvořila kolem umírající čarodějky, ve tváři jsem měl spolehlivě vepsaný děs a byl si absolutně jistý, že tenhle výjev nedostanu z hlavy až do smrti. Včetně toho silikonu. Silou vůle jsem přinutil obsah žaludku zůstat na místě a pokusil se od notně krvavé scény odhlédnout, což se mi nepodařilo. Co bylo na mrtvole a cuccích z ní pocházejících tak fascinujícího, to jsem nevěděl, ale přičítal jsem to šoku, do kterého jsem se dostal. Mrtvé ministerské kouzelnice jednoduše nebyly vhodné pro oči třináctiletých pseudo-adolescentů.

_________________

<<

Lee se donutil vstát poměrně brzy, ačkoliv o prázdninách s oblibou vyspával skoro do oběda. Měl totiž vyrazit s bráškou na nákupy na Příčnou ulici, protože rodiče zrovna neměli čas, a rozhodně o to nechtěl mladšího sourozence připravit. Liam se celkem ochotně obětoval, aby Michael nemusel čekat do skonání věků, než si dojde pro svou první hůlku. Bylo mu jasné, že se určitě těší, ať už se tváří jakkoliv. Každý se těšil na nákupy na Příčné a na svou první hůlku.
Teď Lee vykračoval s Michaelem po boku po Příčné ulici, která se pomalu začínala zalidňovat, a rozhlížel se kolem sebe. A kromě toho si dával pozor, aby se mu Mickey někam nezatoulal; měl za něj teď přece zodpovědnost. Školní uniformu konečně vyměnil za seprané džíny, šedé tričko a kostkovanou košili nevýrazných barev. „Tak co, kam bys chtěl jít nejdřív?“ zabrousil pohledem po chvilce k mladému Sheppardovi, tázavě povytáhl obočí a pousmál se. Pak natáhl ruku, aby mu pocuchal vlasy, protože si to jednoduše nedokázal odpustit. „Chceš nejdřív k Ollivanderovi pro hůlku, nebo nejdřív oběhneme ostatní nákupy a to nejlepší necháme na konec?“ Lee povytáhl tázavě obočí a vyčkal na Michaelovu odpověď. „A pak bychom mohli zajít do Kotle na jídlo. Nebo na zmrzku, co ty na to?“ navrhl a lišácky zamrkal. Byl vážně rád, že jim rodiče doma nechali trochu peněz navíc, a hodlal je investovat do jejich mlsných jazýčků.
„Mimochodem, dovolili ti rodiče nějaký to zvíře?“ zeptal se Lee poté, co ušli zase pár kroků, a sklouzl pohledem k Mickeymu vedle sebe. Do Mžourova se mu sice moc nechtělo, protože to tam občas trošku zavánělo, ale pokud si bráška bude chtít koupit mazlíčka, byl připravený to na pár minut přežít.

_________________

<<<

Michael možná obvykle tolik nadšení neprojevoval, ale teď se přece jen jednalo o jeho nákupy do školy, kam by měl prvního září nastoupit, do kouzelnické školy, kam chodil už jeho brácha, a kde se bude učit kouzla a kde to prostě bylo báječné. Nebylo proto divu, že už dlouho naléhal, aby se konečně do té Příčné ulice vydali. A že se role jeho průvodce ujal Lee? Ještě lepší.
I když byl Mickey v Příčné ulici už několikrát, stejně si nemohl pomoct, aby se nerozhlížel kolem dokola s očima navrch hlavy. Tohle místo ho zkrátka fascinovalo a on byl nadšený vždy, kdy se mohl rodičům připlést pod nohy a strávit jejich pochůzky s nimi. Jenže teď se navíc jednalo o něho samotného, to se ví, že to nadšení bylo ještě věcí. Ale nutno poznamenat, že aspoň při chůzi neposkakoval a kráčel docela způsobně. „Hůlku, chci hůlku!“ vyhrkl, když se ho bráška zeptal na to, kam by chtěl nejdřív. Byl už hrozně zvědavý, jakou hůlku obdrží on, pokud vůbec nějakou. „A myslíš, že vůbec nějakou dostanu?“ vyslovil Michael nakonec své obavy nahlas a při pohledu na Leeho se mu v očích zaleskl strach, že se ukáže, že jeho magie třeba není dostatečná a on se bude muset potupně a hlavně zklamaně vrátit domů. „A nech mi vlasy, Lee,“ zabručel nespokojeně, když ho Liam pocuchal. Ne že by byl Mickey nějaký fintil, ale na cuchání vlasů byl už přece jen velký, že ano.
„Chci zmrzku,“ oznámil pak bráchovi prostě. Kdepak normální jídlo, to v porovnání se zmrzkou od Fortescua nemělo šanci. Když se ho pak ovšem Lee zeptal na potencionální zvíře, mladý Sheppard se celý rozzářil a začal honem přikyvovat. „Nakonec jo! Že mi pomůžeš něco vybrat, Lee, že jo? Ale chtěl bych žábu,“ dodal Mickey navzdory předchozí větě, ve které se dožadoval Liamovy pomoci při výběru mazlíčka.

_________________

Lee se pobaveně zazubil, když Michael hned vyhrkl, že chce hůlku. Tipoval, že to bráška nenechá až na konec dne, takže ho to vůbec nepřekvapilo. Ale stejně ho to pobavilo – docela jasně si totiž vybavoval, jak on sám trucoval, když mu rodiče sdělili, že nejprve nakoupí učebnice a uniformu a hůlku nechají na konec. „Tak fajn, takže první koupíme hůlku. To musíme támhle,“ pronesl a ukázal zhruba tím směrem, kde se nacházel Ollivanderův obchůdek. „A rovnou bychom pak mohli přejít vedle k madam Malkinový, aby sis koupil uniformu,“ dodal, tázavě vyklenul obočí a sklouznul očima k bráškovi. „Máma sice říkala, že bys mohl dostat tu mojí, ale zjistila, že jí na půdě prožraly myši, takže máš štěstí a máš si koupit novou.“ Na téma hůlky se pobaveně uculil a potřásl hlavou. „A jasně, že dostaneš hůlku. Proč bys neměl? Jsi přece kouzelník, ne?“ prohodil a potlačil nutkání znovu bráškovi pocuchat vlasy.
„Já si to myslel,“ odkývnul tu zmrzlinu. Konec konců, i on by si raději dal nějakou šílenou příchuť u Fortescuea, než hrachovou polévku v Děravém kotli. Ta bývala totiž dost nebezpečná. „A už víš, co si dáš za příchuť? Letos prej mají zase nějaký novinky,“ brouknul a svraštil obočí, jak se snažil rozvzpomenout, jakou příchuť letos Fortescue přidal do své nabídky, ale nějak mu to vypadlo z hlavy.
Když došla řeč na Michaelova potencionálního mazlíčka, Lee přikývl, jako že mu s výběrem pomůže. Pak ale překvapeně zamrkal a zadíval se na bratra. „Počkej, žábu? Jako fakt? A proč zrovna žábu?“ zeptal se trošku zaraženě. „S tou se nebudeš moct mazlit, ne? Já myslel, že bys radši něco jako krysu, nebo tak. I když u tý hrozí, že ti jí v Bradavicích sežere nějaká zatoulaná kočka. Nebo Hulkernovi hafoni.“

_________________

Mickey se zvesela zazubil, když mu Lee odsouhlasil, že jako první se vydají pro hůlku. Trochu se bál, že mu jeho přání bráška zatrhne, ale když se tak nestalo, byl samozřejmě rád. Bez větších protestů pak kývl na návrh, že po Ollivanderovi by mohla být na řadě madam Malkinová, nicméně se zatvářil zvědavě. „A to třeba nemoh táta tu uniformu spravit hůlkou? Nebo oblečení se kouzelnicky spravovat nedá?“ zeptal se Michael trochu váhavě, protože si byl jistý, že je něco takového určitě napadlo. Ale neuškodilo se zeptat, aby se nová uniforma náhodou nekupovala zbytečně, že. Když pak došla řeč na hůlku, Mickey se zatvářil rozpačitě. „Třeba nejsem moc velkej kouzelník. Třeba se v Bradavicích s tim dopisem jen spletli,“ pípl mnohem tišeji než dosud, protože se trochu bál, že si z něj Lee bude dělat srandu.
„Když já mám nejradši jahodovou,“ zamumlal Mickey v reakci na otázku, jakou zmrzlinu by si u Fortescua dal. Jeho moc všechno to experimentování a novinkování nelákalo, raději zůstával u osvědčených klasik. Ty někdy bývaly totiž nejlepší. „Ale jestli si budeš dávat ňákou novou ty, tak bys mi moh dát ochutnat. Taky bych ti dal,“ dodal Michael a upřel na Leeho svůj dětsky tázavý pohled.
„Takže žábu ne?“ hlesl Sheppard mladší, když se Liam na jeho výběr zatvářil tak zaraženě. „Když ale žáby jsou roztomilý. Ale jestli se ti nelíběj, tak mi můžeš vybrat to, co je nejlepší podle tebe,“ nabídl Mickey dobromyslně a usmál se na brášku. Jestli se žába zdála Leemu jako špatný nápad, tak Michael byl připravený kdykoliv svůj požadavek změnit, protože brácha měl přece vždycky pravdu a věděl, co je lepší.

_________________

Pronásledovat v uličkách zdrhajícího potkana, kterému se jízda vlakem ani trochu nelíbila, nebylo zrovna něco, co by Bree měla v plánu, ale když se jí Olaf vysmekl a zamířil si to mezi kouzelníky, automaticky se vydala za ním nedbaje rodičovského doporučení, aby se nikam nehnala. Že je měla poslechnout, si uvědomila až ve chvíli, kdy se jí Olaf ztratil pod nohama argumentujících mužů, a jen zázrakem nevběhla přímo do ožehavé situace, v níž figurovala prsatá dáma. A o okamžik později hlavně ta prsa a spousta krve, která Bree dokonale paralyzovala na místě. Pak se z jejích drobných dětských rtíku vydral na svět nelidský křik, který dokonale odpovídal hororové scénce s komediálně rozplizlými prsními implantáty na Breeině tričku s našitými sněhuláky. Olaf byl zapomenut, všechno, co teď zrzavá slečinka viděla, byla mrtvola a spousta krve, a aniž by přestala řvát, vrhla se na první osobu, co jí byla nejblíž, tedy na Cassidyho, který hrůznému činu rovněž přihlížel. Teprve, když se bezpečně omotala rukama kolem jeho paže, si dovolila přestat ničit ušní bubínky všem v okolí a pevně zavřela oční víčka, aby ta hrůza před ní zmizela. Musela zmizet. Tohle přeci nemohla vidět!

_________________

Lee se pobaveně uculil, když si koutkem oka všiml, jak se Mickey vesele zubí. Na hůlku se prostě těšili všichni nejvíc a Lee to z vlastní zkušenosti dobře věděl. Michael očividně nebyl výjimkou. „Já tě nevím, Mickey, jak to s tím spravováním oblečení je,“ odvětil na jeho otázku a pokrčil rameny. „Ale věř mi, že bys mojí uniformu nechtěl, vypadala fakt hodně použitě. Buď rád, že si můžeš koupit novou,“ pousmál se nakonec. Jistě, byly to výdaje navíc, ale naštěstí to nebylo nic, co by jejich rodinu zruinovalo. Rodiče navíc pravidelně dávali nějaké peníze na stranu speciálně pro své syny a jejich školní nákupy.
Když Mickey začal uvažovat nad tím, že možná není moc velký kouzelník, Lee hned zavrtěl hlavou. „To je blbost. Přišel ti dopis? Přišel. Takže jsi kouzelník, jako každej jinej.“ Liam se na chvíli zastavil a upřeně se na Michaela zadíval. „Bráško, pamatuj si, že žádnej kouzelník není horší nebo lepší, jo? Kdyby se ti třeba někdy někdo pokoušel namluvit, že jsou čistokrevní lepší, než všichni ostatní, neposlouchej ho, rozumíš? Je to strašná ptákovina, fakt. Říkají to jenom hloupí lidi. Pamatuj si to, jo? A kdyby ti kvůli tomu někdo dělal problémy, tak mi to řekni.“ Řekni mi to, a já mu rozbiju ciferník, zmetkovi. Liama tak trochu děsila představa, že se Michael jednou setká s tím opovržením čistokrevných kouzelníků vůči těm nečistokrevným. Nedokázal si totiž představit, jak jeho mladší bráška zareaguje. Rozhodně ale nechtěl, aby čistokrevným ty kecy žral i s navijákem, a tak mu hodlal začít včas vtloukat do hlavy, že i když je nečistokrevný, je stejně dobrý, jako čistokrevní. Ba dokonce lepší.
Lee se pak znovu rozešel Příčnou ulicí a očima přitom těkal kolem sebe. „Tak si dej jahodovou, nikdo tě přece nenutí, abys jedl něco, co ti nechutná,“ mrknul na brášku a pousmál se. „Já bych si radši dal koláč. Ale možná si dám nějakej koláč se zmrzlinou,“ zauvažoval nahlas a zatvářil se mlsně. Koláč už totiž neměl celé dva dny a měl absťák.
Na téma žáby pokrčil rameny. „Mickey, klidně si tu žabku pořiď, na mě se vůbec neohlížej,“ pronesl pobaveně. „Kup si takový zvíře, který se líbí tobě. Uvidíš, co budou v Mžourově mít, a sám si vybereš, jo?“ brouknul nakonec, mírně přitom vyklenul obočí a nakonec na bratra vesele mrknul.

_________________