Paradoxně mě z šoku vytrhla další zrzavá, notně krví ohozená bytůstka, která na rozdíl od mnoha tiše přihlížejících začala křičet. Ani jsem se jí moc nedivil. Kdybych zvažoval možnost, že se mi tohle všechno jenom zdá, o trochu míň, asi bych se taky seskládal jako zahradní židle.
A takhle si to řekněme, mrtvola je sice mrtvola, ale když se po vás s křikem vrhne o rok mladší studentka nebelvíru a pokusí se vám ukradnout ruku, jsou priority okamžitě trochu jinde. Odtrhnul jsem oči od sbírající se krve a volnou rukou bezmyšlenkovitě zrzavou holčinu objal, protože vypadala dost vyděšeně, a já bych byl fakt dost nerad, kdyby se na mrtvou kouzelnici znovu podívala a začala křičet. Pro moje uši byla docela dost i ta přestřelka, nepotřeboval jsem k tomu ještě další pseudobánší.
I s přitulenou zrzkou jsem poněkud neobratně zacouval do davu čumilů, který se zformoval kolem nás a zákonitě i za námi, protože evidentně každý chtěl strašně očumovat mrtvolu. Mně to naopak stačilo na tenhle život – a i ten příští, kdybyste se mě ptali. Když jsem byl dostatečně z dohledu a usoudil jsem, že už není důvod, abych tahal zrzku prakticky na rukou, sklonil jsem se k malé nebelvírce, abych z pohledu nekvalifikované osoby zjistil, nakolik vážné jsou psychické následky. Ty moje šly v tuhle chvíli stranou.
„Jsi v pohodě?“ tázal jsem se zdviženým obočím a proklel svůj nápad si olíznout ret, protože jsem na něm měl ještě krev. Cizí. Fuj. „Teda, asi jsi víc v pohodě, než tamta,“ škubnul jsem ramenem směrem, kterým se dala tušit mrtvá kouzelnice, a pokusil se zakrýt paniku v hlase, „ale stejně. Víš co? Jdeme do Kotle. A budeme se tvářit, že jsme vůbec neviděli, jak někdo zabil ženskou,“ prohodil jsem, a vůbec se mi nelíbilo, jak na pokraji hysterie to znělo.

_________________

„No tak jo, když to říkáš. Ale mně by to nevadilo mít po tobě uniformu,“ poznamenal Mickey potichu, nicméně pak poslušně zmlkl a už na téma pořizování/opravování oblečení neřekl ani slovo, samozřejmě pokud už ani Lee další odpověď nepožadoval.
Když Liam začal Michaela ujišťovat o tom, že kouzelník opravdu, Sheppard nejmladší na chvíli sklopil pohled a zvedl ho znovu až ve chvíli, když Lee znovu promluvil. Pak trochu nejistě přikývl a usilovně svraštil obočí, jak nad tím přemýšlel. „Když já jenom… no…“ Mickey se trochu zarazil, protože si nebyl úplně jistý, jak svou odpověď formulovat a nechtěl bráchu naštvat. „No… chápeš. Když ti čistokrevní říkají, že jsou lepší, tak asi jsou, ne? Jinak by přece nemohli bejt čistokrevný. Teda ne že bych si myslel, že my ostatní jsme nějak špatný, ale… tamti to asi neříkají bez důvodu, ne? Anglická královna a ta další šlechta je přece taky něco víc než obyčejní lidé, ne?“ zamumlal skoro až nesrozumitelně, protože tak nějak podvědomě tušil, že se to Leemu líbit nebude. Jenže Mickey to asi tak úplně zatím ještě nechápal a nejspíš mu bude ještě nějakou dobu trvat, než tomu aspoň trochu porozumí, jestli vůbec. On prostě byl takový.
„Máma včera říkala, že dneska bude nějaký koláč péct,“ zahlásil poslušně Mickey, když se pak Lee zmínil, že by si místo zmrzliny dal radši koláč. „Já ti pak klidně svůj kousek nechám, když budeš chtít, nemám na něj moc chuť.“ Mickey se na rozdíl od svého brášky kromě zmrzliny ve sladkém zase tolik neliboval a tak mu nečinilo žádné problémy se s Leem rozdělit.
„A myslíš, že je ta žába do Bradavic dobrej nápad? Nechtěl bych, aby se jí něco stalo. Má ve škole žábu hodně lidí?“ vyptával se Mickey, i když si sám nedovedl představit, že by žábě hrozilo větší nebezpečí než třeba právě nějaké kryse nebo potkanovi. Žába přece jen tak snadno neuteče.
„Hele, už tam skoro budem!“ Mickey si div nevýskl, když spatřil, že se Ollivanderův krámek již nezadržitelně blíží a že se tak zkracuje doba, kdy bude držet v ruce svou vlastní hůlku, které se už nemohl dočkat.

_________________

<<< Ollivanderovy hůlky & Madam Malkinová (+ Taren the Baby)

Laurel měla nakupování s Tarenem plné zuby, i když jí se na ně nechtělo jít už od samého začátku. Normálně by svého bratra mileráda přenechala láskyplné péči jejich rodičů, ale to ne, zrovna dneska ji museli vzít s sebou, evidentně jako služku, protože otec byl nečekaně zavolán do práce na Ministerstvu. Díky svému "milovanému" bratříčkovi nyní měla místo modrých šatů tmavě zelené, které jí sice pravděpodobně slušely úplně stejně, ale Laurel se vůbec nelíbilo, že si Taren vůbec dovolil na ni tou hůlkou namířit, nehledě na to, že ji to k smrti vylekalo. Vůbec by se nedivila, kdyby po ní jen tak hodil smrtelnou kletbou, i když držel hůlku poprvé v životě.
Když si to pak Taren začal zase mašírovat na Příčnou, bezvýrazně ho následovala s jeho pečlivě přeloženým sakem na svém předloktí, protože si ho od ní stále nevzal, a ač by mu ho nejradši zmuchlala, vyválela v louži, hodila do prachu a pořádně tam všechnu tu špínu zadupala, což by jí rozhodně dokázalo hned zlepšit náladu, kvůli rodinné image nemohla. Ostatně vzápětí se spoza rohu vynořil další prcek v doprovodu Liama Shepparda, jejího Nebelvírského, a pochopitelně Nečistého, spolužáka, který byl jako vždycky oděný jako hastroš a dával všem nestydatě najevo, pod jakou lůzu spadá. Každopádně to byl tak jako tak spolužák, který znal Laurel takovou, jakou ji znala většina školy, tedy sladkou, roztomilou a usměvavou, a Laurel dnes jeho dojem nehodlala měnit.
Nepozorovaně nahodila svůj roztomiloučký úsměv, takže když Liam vzhlédl od svého bratra, oba měli tu čest vidět andílka Laurel, která se právě s veselým úsměvem skláněla k Tarenovi, aby mu něco hravě pošeptala. "Jsem tvoje milující sestra. Jestli jenom cekneš o tom, jaká jsem ve skutečnosti, obětuju tě v Bradavickém jezeře ďasovcům," zasyčela jedovatě se sladkým úsměvem, věnovala Tarenovi ledový pohled v jinak jiskřících očích, a pak se i ona zadívala dopředu a její obličej se rozzářil radostným poznáním, když si jakoby teprve teď toho Nečistého všimla. "Ahoj Lee," řekla s milým úsměvem, načež zvědavě zaměřila svou pozornost na mladšího chlapce, "Jdete taky pro hůlku? My se tady s Tarenem právě vracíme, letos jde poprvé do Bradavic," zavrkala vesele a úsměv na růžolících rtech se jí rozšířil, zatímco něžně položila bratrovi ruku na rameno a sotva znatelně ho varovně stiskla - tedy sotva znatelně pro Sheppardovi, Taren mohl přes tenkou košili její nehty cítit zřetelně až až.

_________________

<<< Ollivanderovy hůlky & Madam Malkinová (+ slečna Hartová)

Taren vyšel z krámu s hůlkami a ruce si zastrčil do kapes společenských kalhot, zatímco čekal na svou drahocennou sestru, která uvnitř poněkud rozhozenému Ollivanderovi platila za hůlku. Absolutně nechápal, jak ho mohla poprosit, aby tu hůlku poslal poštou. Zbláznila se snad? Chtěl jí teď hned, ne až za týden. S nevraživým výrazem se zabodával pohledem do všech kolemjdoucích, kteří mu připadali nesympatičtí, což byla většina lidí, protože sympatičtí mu byli pouze čistokrevní kouzelníci a těch dnes moc na Příčné nebylo. Když se konečně Laurel uráčila vylézt od Ollivandera, kde byla podle něho celou věčnost, už s neutrálním výrazem k ní zaklonil hlavu a pozorně se na ní zadíval. "To tě matka nenaučila děkovat?" narážel na to, že jeho zásluhou už nevypadala tak otřesně, protože se mu nějakým záhadným způsobem po mávnutí hůlkou podařilo změnit barvu jejích šatů na tmavě zelenou. Sám Taren tomu moc nerozuměl, ale on vysvětlení nepotřeboval, stačilo, že se mu to podařilo a usvědčilo ho to tudíž v názoru, že on bude neobyčejným mladým kouzelníkem, který jednoho dne nebude muset snášet Laurelino vyhrožování. Nechápal, proč se k němu tak otřesně chovala, to ona u něho vzbuzovala lítost - nebyl to lehký úděl být týrána svou matkou, ale Taren měl alespoň tolik lidskosti v sobě, že Laurel nikterak nelitoval a choval se k ní naprosto normálně. Samozřejmě. Upravil si naučeným pohledem límeček čisté košile a užuž se chtěl vydat někam rovně po ulici, udělal dokonce první krok, když v tom zaslechl tu zmínku o jejich matce. To byla výčitka? Taren se prudce na podpatku otočil a propálil svou sestru nevěřícným pohledem. "Neměla bys mi být spíš vděčná?" zeptal se šokovaným hlasem, protože jeho tu matka nemlátila, on s ní nakupovat klidně mohl, i když by měl o dost horší den, když by se musel dívat pořád na tu její hroznou tvář a snažit se ignorovat fakt, že jeho matka je naprostá socka, i když tak z pohledu ostatních nevypadala. Ale Taren ji znal z domova a pokud nevypadala jako nula fyzicky, duševně byla rozhodně. "No, to nebudeme řešit," mávl nakonec důležitě rukou a vydal se po ulici rovně, přemýšleje, kde by matka vůbec mohla být. Snad mohla být někde v kotli se sklenkou alkoholu, to by se jí podobalo.
Byl tak moc zabrán do svých složitých myšlenek o matce a své sestře, že téměř nezpozoroval, že ho Laurel dohnala a začala se k němu sklánět. Až, když mu zazněl její hlas u ucha, trochu se narovnal v zádech a aniž by k ní pootočil tvář, zamračil se. Necekl ale ani slovo, jen se mu trochu stáhlo hrdlo a tím, že absolutně nereagoval, vlastně dával Laurel najevo svůj souhlas. Měl z ní zkrátka tak trochu strach, tenkrát když mu zachránila jeho krásnou a pohlednou tvářičku, to bylo už dávno... tím už se nemohl chlácholit. Jakmile došli k nějakému staršímu chlapci a Taren pochopil, že je to Laurelin spolužák, nepatrně se ušklíbl a odvrátil od nich oči, protože pohled na ty dva ho opravdu nebavil. A v tom si čistě náhodou všiml i druhého chlapce, tak plus mínus stejně starého jako byl on sám, což Tarena nakonec nenechalo tak chladným a začal se společnosti věnovat.
"Jsem Taren Hart," rozhodl se jim nakonec představit, když Laurel očividně tolik slušnosti neměla a podíval se z Liama na Michaela, čekaje, že oni budou následovat jeho příkladu, protože on se na rozdíl od Laurel se starším Liamem neznal. Pokud se tak opravdu stalo a Taren se dozvěděl, s kým má vůbec tu čest, lehce nakrčil čelo. "Sheppard... Sheppard," začal svým zvučným hlasem, jako by nad něčím přemýšlel, než se blahosklonně pousmál, což ani trochu upřímné nebylo, ale snažil se, i když v Tarenově podání takový úsměv vypadal spíše jako výsměch. "Takové jméno neznám, jste nečistokrevní, že?" prohodil, "pardón, blbá otázka. Je to poznat od pohledu," dodal hned s úšklebkem, než se výmluvně podíval na svou sestru, jestli se chce v takové společnosti zdržovat, protože Tarenovi se to opravdu nechtělo. I tak si ale mladšího Shepparda prohlížel, protože jak stihl pochytit, pravděpodobně to bude jeho spolužák v Bradavicích.

_________________

>>>
Preľudnenou uličkou si veselou chôdzou razil cestičku pomedzi nákupy chtivých čarodejníkov a čarodejnice. "Pardón, prepáčte... madam!" či "Zdovolením! Urobte si pekný deň, pane!" boli jeho najčastejšie slová, za ktorými nasledoval veselý úsmev zakaždým, keď do niekoho omylom vrazil vežou pestrofarebných letákov, ktorá pred nim levitovala a v istých chvíľach aj nebezpečne balansovala. Letáky boli všetkých možných farieb a takto nakopené na sebe tvorili krásnu hru dúhy, ktorá sa občas zavlnila ako had, keď Milo náhle trhol prútikom, aby sa vyhol nejakej osobe či inému tvorovi. Pohľad na cestu mu občas zatienila oná kopa papierov a tak musel naťahovať krk na všetky strany, aby vôbec dovidel kam kráča. Hlavu si z toho však očividne nerobil, pretože vo voľnej ruke zvieral kornútok s kopčekom zmrzliny, ktorý sa pod jeho mlsným jazykom postupne zmenšoval. Zabočil za roh, spoza ktorého mu do cestu náhle skočil malý škriatok. "Hopla!" zvolal Milo vyplašene a rýchlo trhol prútikom dohora, aby tomu drobcovi neurazil hlavu. Také krátke nohy a tak strašne sa na nich ponáhľať! "Aby vám niečo neušlo, pane!" zvolal za ním karhavým tónom, ale škriatok už bol na metre ďaleko, čo mu však nebránilo v tom, aby za Milom ukázal prstami jedno veľmi neslušné gesto. "Hulvát!" zamrmlal si pohoršene a na sekundu sa nespokojne zamračil, čo však okolie nemohlo vidieť, keďže mal na očiach frajerské slnečné okuliare, ktoré mu čiastočne zakrývala hustá čierna vlna tvoriaca ofinu jeho vlasov. Pokrútil hlavou, odlízol si z akejsi oranžovo-žltej zmrzliny a znova sa vydal veselou chôdzou dole Šikmou uličkou, akoby sa ani nič nestalo a on bol len na prechádzke svojou obľúbenou časťou Londýna vo svojich obľúbených zelených kraťasoch s vyšitými psíkmi po celej ich ploche a v červeno-bielom pásikavom polo tričku, ktorého límček mal starostivo uhľadený.

_________________

Liam starostlivě svraštil obočí, protože se mu Mickeyho smýšlení příliš nezamlouvalo. „Brácha, to, že někdo něco říká, automaticky neznamená, že je to pravda,“ pronesl rázně, probodl jej přísným pohledem a zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. „Čistokrevný kouzelníci prostě nejsou lepší, jasný? Nejsou, ať už říkají, co chtějí.“ Lee si odfrknul a podrbal se na bradě. Jak má tohle bráchovi vysvětlit? Obzvlášť když to občas vypadá, jako by si Michael přišlápl vedení. „To je, jako kdybys řekl, že když má někdo jinou barvu pleti, než bílou, není člověk. To je přece blbost, nemyslíš?“ použil jakés takés přirovnání a zadoufal, že si z toho Michael něco vezme. „Anglická královna má sice určitý pravomoci, který ostatní lidi nemají, ale to přece neznamená, že není člověk, ne?“ povytáhl nakonec obočí a dlouze se na bratra zadíval.
„Jenom jeden?“ prohodil Lee, když se zase rozešli a když mu brácha sdělil, že máma bude péct koláč. Jeden totiž rozhodně nestačil. Jeden byl pro Leeho, druhý pro zbytek rodiny, tak to většinou bývalo. „Ale stejně si asi dám koláč i ve zmrzlinářství, mám na něj chuť,“ zamumlal zamyšleně, načež se na malého Shepparda věčně usmál. „Nemusíš mi dávat svůj kousek, bráško, klidně si ho sněz,“ mrknul na něj. „Ale kdybys ho fakt nechtěl, tak si ho vezmu.“ Lee prostě nedokázal odmítnout koláč. To nešlo.
Na téma zvířete pokrčil rameny. „No, třeba taková krysa je podle mě daleko riskantnější volba, protože by ti jí mohla sežrat nějaká kočka nebo sova,“ pronesl zamyšleně. „Žábu moc lidí nemá, určitě bys byl za frajera, kdyby sis jí pořídil. Ale je to na tobě. Můžeš si konec konců koupit i koč-“ Lee se zarazil. Moc rád by bráškovi dovolil koupit si klidně i slona, ale kočka byla problém, vzhledem k tomu, jakou alergii na ty chlupaté mrchy měl. „Kočku,“ dořekl nakonec. „Ale jedině takovou tu bez srsti, co vypadá, jak kdyby jí někdo obrátil naruby.“
Když ho Mickey upozornil, že už skoro budou u Ollivandera, Lee zvedl pohled, pousmál se a přikývl. „Jo, máš pravdu. Těšíš se?“ zeptal se s úsměvem od ucha k uchu. Ani se ale ptát nemusel – na Michaelovi bylo dobře vidět, že je nadšením bez sebe. Když se Lee zadíval k Ollivanderovu obchodu pečlivěji, všiml si přibližující se dvojice. Ve světlovlasé dívce poznal svou spolužačku, Laurel. Bohužel netušil, jakého ďábla vede s sebou, protože jinak by Michaela určitě varoval. Nebo by se je pokusil obejít obloukem.
Laurel věnoval Lee přátelský úsměv. „Ahoj, Laurel,“ brouknul na pozdrav, načež sklouznul pohledem k Tarenovi, kterého pasoval na Laurelina mladšího bratra. Na rozdíl od ní se ale ten prcek netvářil vůbec přívětivě. Lee automaticky natáhl ruce k Michaelovým ramenům, kam mu je ochranitelsky položil. „Jo, taky jdeme pro hůlku, Michael už se nemůže dočkat. Taky jede do školy letos prvně,“ odvětil na její otázku a pousmál se.
Tarena však vzápětí probodl chladným pohledem. Hlavně ho neposlouchej, Mickey, prosím tě. Pamatuj si, co jsem ti říkal, pronesl Lee v duchu krátkou modlitbičku, a skoro doufal, že Mickey uslyší jeho myšlenky. „Nikdo tě nenutí, aby ses s náma bavil, mladej,“ řekl Liam kupodivu klidně, protože před Michaelem nechtěl dělat zbytečné vlny. Ale stačilo pár slov a ten malý Hart mu začal dokonale brnkat na nervy. A s tímhle má brácha chodit do ročníku! Na Laurel upřel nesouhlasný pohled typu „Nemohla by sis tu malou šelmu krotit?“ a Michaelovi zlehka stisknul ramena, jako by mu chtěl dát najevo, že je přímo za ním, tudíž mu nehrozí vůbec žádné nebezpečí.

_________________

<<

Ery dnes na Příčnou ulici vyrazil jen z jediného důvodu – potřeboval si rychle něco zařídit, než odpoledne zamíří na trénink famfrpálu, pro změnu zase na druhou stranu Británie. Nerad se přemisťoval, ale musel uznat, že se mu tahle schopnost poslední dobou docela hodí. Jinak by se totiž musel aspoň rozčtvrtit, aby zvládal být na několika místech najednou.
Kráčel svižně a pokukoval přitom na hodinky, aby se ujistil, že zatím stíhá. Nemusel příliš spěchat, ale Ery prostě neuměl chodit pomalu. Přes rameno nesl pouzdro s koštětem a na zádech měl menší batoh, jinak příliš nepřitahoval pozornost – dnes na sebe totiž nenavlékl moc barviček. Ráno našel akorát béžové kraťasy, k nim barevně pruhované tričko, a nezapomněl na svoje milované modré conversky. Prostě obyčejná mudlovská móda. Na nose mu seděly sluneční brýle, takže nebylo vidět, jak očima neustále zvědavě rejdí kolem sebe. A ačkoliv si všímal svého okolí, stejně do několika lidí omylem strčil.
A jedním z nich byl i Milo, kterého si všiml až na poslední chvíli a to jen díky těm úžasně barevným letákům, jejichž barevná kombinace přitahovala pohled páně Andersena jako vosy sladké. Naprosto neúmyslně drcnul do Milese ramenem, zavrávoral a na okamžik se zastavil, aby nabral ztracenou rovnováhu a nerozplácl se na ulici jak široký, tak dlouhý. „Promiňte, já nechtěl,“ hlesnul, přičemž si vysadil sluneční brýle do rozcuchaných vlasů a zamžoural na atakovaného mladíka, protože mu někoho připomínal. Jen přijít na to, koho. Když mu to docvaklo, Ery překvapeně zamrkal. „Milo! No nekecej, že jseš to vážně ty!“ houknul a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Že potká bývalého spolužáka, kterého od konce školy neviděl, totiž ani v nejmenším nečekal.

_________________

Bree si ani nevšimla, že se s ní její tulící oběť stihla přemístit mimo hlavní dění do ústraní, dokonce naprosto mimo výhled na krvavou lázeň. Stále pevně tiskla víčka k sobě, aby nic z toho neviděla, jelikož to na její dětskou mysl mělo nedozírné následky, jenž se měly projevit až časem. Teď byl hlavní šok.
Když Cassidy promluvil, zvedla k němu oči a konečně je taky otevřela, což byla chyba, protože se jí ihned zalily slzami. Zavrtěla hlavou, aby mu dala najevo, že v pohodě rozhodně není, a jakmile zmínil rozprsknuvší se dámu, propadla usedavému pláči. To bylo normální přeci – nejdříve šok, potom pláč, teď už by mělo následovat jen popření situace, aby se u ní mohl rozvinout nějaký nehezký psychický blok, který by nešlo odstranit. A Cassidy tomu popření situace krásně nahrál svou poslední poznámkou, se kterou Bree nemohla jinak než souhlasit. „Jo, budeme se tvářit, že se nic nestalo.“ Zamumlala zoufale, ačkoliv tvářit se byla jedna věc a být od krve věc druhá. A když si Bree uvědomila, že její ruce i oblečení pokrývá lepkavá červená tekutina, která dřív putovala žilami cizí osoby, pokusila se ji ze sebe hystericky setřít, čímž si ji spíš rozpatlala po kůži. „Musíme to umýt! Já to na sobě mít nechci!“ Začala panikařit a neopomínala při tom popotahovat.

_________________

Sotva utichla hlavní vlna paniky a Finnian byl přivolaným bystrozorem odveden k předložení svého svědectví, Algernnon de Bray se probudila.
Nebylo jí moc dobře, ale fakt, že zase vnímala okolí, ji trochu uklidňoval. Necítila bolest, jenom příšernou únavu, a začala si prohlížet ruce. Možná šla ta rána mimo, možná měla sekretářka tuhý kořínek, možná jenom kliku jako vrata, protože...
Její ruce právě nahmataly díru v šatech a následně vratům podobnou díru v hrudníku, která nebyla příliš slučitelná se životem. I někomu hloupějšímu by v tu chvíli došlo, co se stalo, a kohokoliv dostatečně moudrého by to náležitě vyděsilo. Stát se duchem totiž může působit jako fajnový bonus ke smrti, jenže ono to má svoje nevýhody, o nichž se jistě alespoň okrajově učí každý student jakékoliv kouzelnické školy na světě.
Algernnon si to samozřejmě pamatovala, ale přesto se jí na poloprůhledné tváři objevil vítězný škleb. Jasně, ten křupan ji zabil a ona díky svému strachu ze smrti už nikdy nedojde klidu, ale aspoň se může postarat o to, že on bude trpět ještě mnohem, mnohem víc.
A když ne on, tak aspoň všichni špinaví míšenci a mudlovští šmejdi, co budou mít tu smůlu někdy procházet touhle zapadlou uličkou nedaleko Děravého kotle.

_________________

Dohrávka 53. herního dne

Překonal jsem nutkání zoufale zalomit rukama, když se mi za poslední dva měsíce už druhá osoba rozplakala prakticky na rameni. Ještě ke všemu to byly oboje zrzavé osoby. Zrzci sobě, to jsem chápal, ovšem proč to bylo pokaždé moje rameno, to mi trochu ucházelo. Neměl jsem totiž v utěšování zrovna vysokoškolský diplom. Neobratně jsem pohladil nebelvírku po kudrnatých vlasech a v myšlenkách si postěžoval Merlinovi, proč že ona může šílet a já ne. Ne že bych na to nebyl tak akorát naladěný.
Byl jsem ještě míň nadšený, když se zrzka pokoušela otřít si krev z obličeje. Chci říct, jo, já byl taky hodně na nervy z toho, že jsem měl po sobě rozprsklý obsah číchsi žil, ale když jsem viděl, jak si holčina patlá červenou po obličeji, silně na mě dopadla realita situace a udělalo se mi ještě o něco málo blběji, než mi doteď bylo. „Tímhle si ale moc nepomáháš,“ namítnul jsem slabě a možná ze setrvačnosti drapnul panikařící holčinu za zápěstí. Samotnému mi taky bylo do breku a všechno tohleto, ale nebyl na to vhodný čas. „Kotel. Teď hned. Jestli cestou potkáme nějakou fontánu, tak si umyjeme aspoň obličeje, ale bez čistýho oblečení to nepůjde,“ nařídil jsem na to, v jak nestabilním psychickém rozpoložení jsem se nacházel, docela nekompromisně, „bydlíš v Kotli, ne? Lidi z vlaku často přespávají v Kotli, nevím proč, když je tu všude letax a hodně z nich se umí přemísťovat, pár z nich má dokonce mudlovský auta…“ kousnul jsem se do rtu. Reagovat na šok neustávajícím přívalem slov, to bylo něco, v čem jsem vynikal.

_________________