Miles sa zrovna kochal modrastou oblohou nad svojou hlavou, keď do neho z boku niekto nečakane vrazil. Zapotácal sa, preplietol nohy ako syrový korbáčik, aby udržal rovnováhu, no ani to nezachránilo situáciu. Ruka so zmrzlinou sa mu pričapila na pásikavé tričko a druhú ruku s prútikom ten náhly pohyb švihol prudko doprava. Miles nestačil ani zmätene zažmurkať. Reflexívne stočil hlavu smerom, ktorým sa švihla ruka s jeho prútikom a spolu s nimi aj tá obrovská kopa pestrofarebných letákov, ktorá mohla vážiť aj niekoľko desiatok kíl. Milo žiaľ zanalyzoval situáciu dostatočne rýchlo na to, aby vedel čo sa v najbližších sekundách stane, no rovnako rýchlo mu došlo aj to, že už s tým nestihne nič urobiť. S panikou v očiach videl ako sa uprostred Šikmej uličky vytvorila reťazová reakcia nehôd, ktorú zapríčinila jeho kopa papierov. Tá sa totiž nanešťastie nerozletela po celej ulici a nevytvorila pestrofarebnú spŕšku letákov ako by to mnohí očakávali, hoci si to Milo v tom okamihu zaželal. Prečo ich len tak prezieravo opatril kúzlom, aby držali spolu? Čo sa teda naozaj stalo? Tá metrová dúhová veža vpálila priamo do chrbta jedného veľmi... objemného... pána, ktorý sa zrovna skláňal nad pultíkom, pri ktorom stará ježibab predávala mločie očká, žabie jazyky a kadečo vábne. Pána objemného zotrvačná sila postrčila dopredu, a aby sa zachránil pred pádom na pultík, rozhodol sa udržať rovnováhu zapretím sa rukami o stôl. Merlinžiaľ sa trafil rukami priamo do súdkov s mločími očami a žabími jazykmi. Svojím bruchom okrem toho narazil do stolíka a ten sa nebezpečne naklonil dopredu, čím postrčil predávajúcú ježibabu, ktorá sa zvalila svojím velecteným pozadím priamo do suda s piraními zubami. Keď sa jej zúbky zaryli do citlivých partií, vypískla na plné ústa a začala máchať rukami na všetky strany. Pravou rukou udrela suseda, ktorý zrovna ponúkal istej škaredej pani veľmi silný elixír lásky. Ten mu vypadol z rúk a rozbil sa na pultíku. Výpary z neho udreli nos oboch prítomných, čo stačilo na to, aby sa na seba vrhli a začali si ožužlávať hlavy. Manželka pána predavača sa však zrovna vykláňala z okna domu, ktorý bol priamo nad onou scénkou, a keď zbadala, čo robí jej manžel, spustila hlasnú paľbu nepekných slov na adresu svojho "neverného" manžela. "Ty neverný slizký červí tlustočerv!..." Potom sa po niečo zohla a o chvíľu už sa na tých dvoch lial prúd špinavej vody, ktorou práve umývala podlahu.
"Hupsí." Bolo jediné, čo Milesovi v tej chvíli vykĺzlo z úst. Padla mu sánka a v snahe zbaviť sa viny za túto apokalypsu, sa otočil na toho nešťastníka, ktorý do neho sotil s tým, že to zvalí na jeho. "Ery??!" vykulil na neho oči, a keďže už v ruke nemal zmrzlinu (tá sa mu práve odlepila z trika a dopadla na jeho topánky), zdvihol si okuliare a vyložil si ich do vlasov. "To snaď nie je pravda!" zasmial sa s veselými iskričkami v očiach. Len, čo si však znova uvedomil, že niektoré oči, ako napríklad tie, ktorých majiteľ skončil rukami v kope slizkých zvieracích častí, sa začínajú stáčať ich smerom, vykulil na Eryho oči, plácol ho rukou po ramene a zvolal: "Zdrhaj, kamoš!!" Rýchlo si prútikom pritiahol oné papiere a potom sa pustil do behu svojho života nebezpečne sa vyhýbajúc ľuďom a predmetom, no s veselým úsmevom na perách, akoby takúto zábavu už dlho nezažil.

Mimo herně:
Áno, hrabe mi

_________________

Ery šokovaně sledoval, jakou ukázkovou řetězovou reakci vyvolalo jedno neúmyslné drcnutí ramenem do kolem procházející osoby, kterou byl shodou okolností Milo. Byla to scéna jako vystřižená z grotesky, až na to, že byla podstatně barevnější, možná i vtipnější a hlavně reálná. To, že je reálná až moc, si Erasmus začal uvědomovat poměrně rychle. Dost párů očí se totiž začalo obracet právě k nim, dvojici bláznivých mladíků, a to nevěstilo vůbec nic dobrého. Ery takové situace dobře znal, sám se v nich ocital poměrně často, a lidi prostě nechápali, že to neudělal schválně.
„Lepší entrée jsem mít nemoh, co?“ zazubil se na kamaráda a svého bývalého spolužáka. Vůbec si nedělal hlavu z toho, že se jim zřejmě za chvíli vrhne po krku rozlícený dav. Uchechtnul se, když ho Milo plácnul po rameni, načež se rozběhl za ním, a přidržoval přitom koště, aby mu nesklouzlo z ramene. Asi by totiž nepřežil, kdyby mu na Nimbus někdo dupnul, i když byl pečlivě schovaný v pouzdře.
Společně s Milesem kličkoval Ery Příčnou ulicí, přičemž se celkem úspěšně vyhýbal ostatním lidem a dalším překážkám, a ještě se stíhal ohlížet přes rameno. Pokud za nimi někdo běžel, Erasmus ho mezi všemi těmi lidmi neviděl. Nakonec popadl Milese za rameno a zatáhl ho za roh nějakého obchůdku, kde by je případní pronásledovatelé zřejmě neviděli. Tam se zastavil, zhluboka vydechl a pobaveně se zašklebil. Byl ve formě, takže ani nefuněl jako parní lokomotiva, ačkoliv na takové sportovní výkony bylo celkem horko.
Nechal Milovi čas na popadnutí dechu, načež se zazubil a prohlédl si ho od hlavy k patě. „Ty bláho, seš to fakt ty! Kde ses toulal ty dva roky? Od konce školy jsem tě neviděl!“ zahlásil Ery zvědavě, s úsměvem ve tvářích a radostnými jiskřičkami v očích. Bývalého Mrzimoráka totiž viděl skutečně rád. „A promiň, fakt jsem do tebe nechtěl vrazit, moc jsem nekoukal na cestu,“ dodal po chvilce a pokrčil rameny. „Co vůbec děláš, kamaráde? A co to máš za letáky? Pěkný barvy mimochodem,“ zazubil se a mrknul na něj.

_________________

Mickey svraštil obočí, zatímco Leemu pečlivě naslouchal. Ale ať se snažil, jak chtěl, zatím pořád jeho stanovisko nedokázal moc pochopit. „Já neříkám, že to nejsou taky lidi. Královna je teda taky jenom člověk, ale stejně by třeba k nám na večeři nepřišla, ne?“ zamumlal chlapec a koutky úst mu trochu zacukaly při představě, že by jejich mamka vařila pro anglickou královnu. „Prostě jsou na jiný úrovni a tak je teda normální, že se považujou za lepší. Asi na to maj právo, když maj tu čistou krev, to něco znamená, ne?“ Začínalo to vypadat, že to s Michaelem bude na dlouho. A nejspíš mu nebude stačit říct, že třeba konkrétně ve škole nečistokrevní kouzelníci můžou být mnohem lepší než ti čistokrevní. On se na to prostě díval jinak, i když nebylo pochyb o tom, že v budoucnosti se kvůli tomu s největší pravděpodobností ošklivě spálí.
„Jasně že ne jenom jeden, když seš doma ty, tak přece nikdy nepeče jenom jeden. Prej bysme my ostatní neměli ani šanci z toho ukousnout. Stejně nechápu, jak to dokážeš celý sníst,“ prohlásil Michael a zavrtěl hlavou, protože mu to nešlo do hlavy. Asi neměl takový apetit jako jeho brácha. „Když já ty koláče moc nemusím,“ řekl pak trochu opatrným tónem, protože věděl, že Lee bývá na koláče někdy dost háklivý.
„Já jsem stejně kočku nechtěl,“ ujistil Michael Liama. Nebo takhle, jemu by kočka nevadila, možná by ji měl i rád, ale protože to byl ohleduplný chlapec, myslel na bráchovu alergii a na kočky si tedy nechal zajít chuť. Žába beztak byla mnohem zajímavější. Jen měl ohledně ní Michael ještě takový jeden menší dotaz. „A brácha? Když si pořídím tu žábu, nemůže se stát, že mi jí někdo použije jako přísadu do lektvaru? Jako že by se splet, ne schválně.“
„Jasně že se těším. Ale pořád se trochu bojím, že si mě žádná hůlka nevybere,“ přiznal Mickey, protože to byl prostě fakt a zřejmě na to bude myslet do té doby, než mu nějaká hůlka skutečně sedne. Mickeymu ale bylo zjevně určeno utápět se v obavách trochu déle, protože se k nim přiblížila pro něj neznámá dvojice. „Dobrý den,“ pozdravil způsobně Laurel a věnoval jí nesmělý úsměv, stejně tak jako Tarenovi. „Ahoj, já jsem Michael. Michael Sheppard,“ představil se mladý Sheppard budoucímu spolužákovi. Na tváři se mu pořád držel úsměv, alespoň do té doby, než Taren znovu promluvil. To se Mickey zatvářil trochu nejistě, ale nakonec jen přikývl na souhlas, protože co mohl dělat jiného, že. „Těšíš se už do Bradavic? Já jo,“ zeptal se pak chlapce, jako by se jim zrovna téměř nevysmál do obličejů, což Mickey samozřejmě úplně zcela nepochytil, a znovu se na něj přátelsky usmál. Prostě nepoučitelný.

_________________

Laurel se musela v duchu usmát nad tím, že teď s Liamem určitě vypadali jako dva rodiče pyšnící se svými dětmil. Až na to, že rozhodně nebyli rodiči a Laurel na svého bratra rozhodně nebyla pyšná. I když to vypadalo, že ho prozatím dokázala vyděsit natolik, aby držel jazyk za zuby a hrál s ní. Nad Michaelovým pohledem se potom v duchu kysele ušklíbla, protože pomocí 'dobrého dne' se zdravili staří lidé a to ona nebyla. Jistě, po prázdninách měla jít do šesťáku a měla se stát plnoletou kouzelnicí, ale stejně si u málého Nečistého udělala černý puntík. Ostatně, nic k dobru mu nejspíš nikdy nepřičte už jenom kvůli jeho původu.
Když se pak do konverzace zapojil i Taren, Laurel se navenek roztomile uculila, až se jí ve tvářích udělaly dolíčky, a ve skutečnosti se dobře bavila. Prvního střetnutí s někým známým v přítomnosti svého bratra se totiž hodně obávala, ale vypadalo to, že pokud ji Taren neprokecne (což si hodlala zařídit hned první den školy), bude moci i nadále beztrestně hrát roli nevinné rozkošné dívky, která miluje svého malého zákeřného bratra. Lidé si určitě budou říkat, jak je možné, že jsou sourozenci, a jestli nemají třeba jiné rodiče, což byla ostatně pravda, i když to nesměl nikdo vědět.
"Oni se tak těší a my už máme po NKÚčkách. Utíká to jako voda, viď?" usmála se mile na Liama, načež se na něj káravě roztomile zachmuřila a tedy malinko svraštila obočí, našpulila rty a upřela na něj velká modrá kukadla. "Ale no tak, Lee, nebuď na něj hrubý," řekla, načež se na Liama smířlivě usmála. Poté stočila pohled k Tarenovi, který v jejích očích mohl spatřit upřímné pobavení a pohrdání, které výjimečně nepatřilo jemu, nýbrž sourozencům Sheppardovým. Kdyby mohla, nad Leeho rádoby ochranářským gestem by vyprskla smíchy - proti takové Avadě by to škvrně neochránil ani s hůlkou, nehledě na to, že proti nečistokrevnosti mu taky pomoci nemohl. Navíc teď šlo pouze o Tarenova slova, a že se její bratr ještě hodně mírnil. Laurel začala pomalu uvažovat, jestli by nemohla Tarena na škole za nějakým účelem využít. Když ho bude řídit strachem, protože mile se k němu otevřeně chovat nesměla, určitě by se dal nechat k něčemu umluvit, možná i bez toho vyhrožování...
Poté se mile zadívala zase na Michaela s veselými jiskřičkami v očích. "Už víš, jaké si s sebou vezmeš zvíře? A do jaké koleje bys chtěl jít? Tady Taren by rád šel za mnou do Zmijozelu, zlatíčko - promiň, bráško, nebylo to tajemství, že ne? Já bych taky byla ráda, kdybych na něj mohla dohlédnout, ale uvidíme, co mu řekne Moudrý klobouk," zeptala se, láskyplně se uculila na 'zlatého brášku' a něžně ho pohladila po rameni, protože věděla, že si zakládá na svém účesu, a teď ho nemohla rozhodit, dokud nebyl vycvičený.

_________________

_________________

Miles si ich zbesilý útek skrz Šikmú uličku náležito užíval a kupodivu sa mu podarilo v pohode bežať aj s tým svojim nákladom, pretože ako utekali, ulička sa postupne troška rozširovala a tak bol schopný vyhýbať sa prípadným prekážkam. Keď ucítil na ramene Erasmovú ruku, stočil k nemu tvár a len čo pochopil, vbehol za ním poza obchod. Jeho kondička však ani zďaleka nebola taká dobrá ako Eryho a tak chvíľu dychčal ako starý pes. Chytil sa voľnou rukou za bok a trocha sa ohol v páse. Letáky zatiaľ nechal klesnúť k zemi. "Ty... Ery... povedz mi, že máš väčšie pľúca ako ja a moje dychčanie je preto absolútne oprávnené a vôbec nie trápne," uchechtol sa, keď si všimol, že jeho kamarát sa z toho behu už dávno spamätal, zatiaľ čo on sa cíti akoby práve vypľul dušu. Zhlboka sa nadýchol a narovnal sa, nech nevyzerá ako úplna troska, je predsa chlap. Skontroloval okuliare vo svojich vlasoch a so širokým úsmevom na perách si kamaráta konečne poriadne prezrel. "Vyzeráš dobre, modráč! Dospelejšie!" zazubil sa na neho. "Veď vieš. Chcel som vidieť svet," odvedil kamarátovi a potom kývol hlavou k nemu. "Čo ty? Zdá sa, že sa ti darí. Montroseské straky, hm? Takže si si splnil sen," podpichol kamaráta a náhle mu tvárou prebehlo pobavenie. "A čo čajka McKayka? Stále spolu tajne vymetáte temné zákutia, hmm?" vyzvedal pobavene. Táto dvojica bola za ich čias na škole terčom mnohých pobavených úškrnov a tak mu to nedalo, aby sa nespýtal. Za tie dva roky o svojich bývalých spolužiakoch nepočul takmer nič, pokiaľ sa náhodou meno niektorého z nich nemihlo v novinách ako to Eryho v súvislosti s jeho hráčským postom.
"Ále! Veď sa nič nestalo. Teda... možno sme zničili jedno manželstvo, ale oni to určite prekonajú," mávol nad tým rukou a veselo sa zazubil. "Navyše, ja som móžnoo tiež nepozeral na cestu..." nevinne pokrčil ramenami a hodil na Eryho šteňaci kukuč, ktorým zvykol obmäkkčovať pani profesorky, keď ho načapali pri aktivitách nezlučujúcich sa so školským poriadkom. "Na nejaký čas som sa zahrabal medzi malými prckami v čaroškôlke. Fajn džob, poviem ti. Celý deň sa len hráš, chodíš na prechádzky, levituješ decká a hádžeš úsmevy na ich mamičky," šibalsky sa zaškeril a potom skĺzol pohľadom na tie svoje letáky. "Pomáham kamošom s fesťákom," siahol na tú kopu a vybral jeden leták, ktorý podstrčil Erymu. Bol to plagát hudobného festivalu Norwitch Vibes. "Na konci Augusta, Norwich, kámo. Zastav sa, možno ti aj pošlem pusu z pódia," zažartoval. "A čo porábaš ty, okrem toho, že žneš slávu na metlobalovom poli?" spýtal sa zvedavo a pohľadom pri tom skĺzol na svoje špinavé triko. "A sakra! Moja zmrzka..." zamrmlal a namieril prútik na triko. "Pulírexo." Spokojne sa pousmial, keď mu škvrna behom sekundy z trička zmizla a následne aj s tenisiek, na ktoré špičku prútika preniesol.

_________________

Taren si oba sourozence naproti sobě pozorně prohlížel, zatímco se Laurel činila v neupřímných úsměvech a falešnosti, z které se Tarenovi doslova dělalo špatně, obzvlášť, když mu položila ruku na rameno a on měl pocit, že mu pod košilí naskákala vyrážka. Měl určité povědomí, že Laurel se před ostatními bude chovat o poznání lépe, ale že až tak? To překvapilo i samotného Tarena, dokonce až tak, že na chvíli ztratil řeč a jen se nenápadně soustředil na sestřino chování. Nenuceně poté za pár okamžiků zvedl k Liamovi zrak, když se na něho tak podíval. Lehce mu stouplo obočí. Snad si nemyslel, že se Taren lekne? "Mladej?" zopakoval po něm a nestačil ve svém hlase zakrýt pohoršení, které balancovalo na hraně se znechucením, protože takhle mu v životě nikdo neřekl. Všichni měli tolik rozumu, že si to nedovolili, ale dobře... Taren to hodlal Liamovi prominout, jak šlechetné, vždyť se přeci neznali a on nemohl tušit, že Taren už i ve svém věku dbá na veškeré formality a slušné vychování. "Řekl jsem, že se jmenuji Taren, pokud jsi to neslyšel," prohodil k němu nanejvýše nezaujatě, i když se při těch slovech do Liama zabodával pohledem a pohrával si s poznámkou na jazyku, že on se alespoň umí představit, když on ne. Každopádně, pro Tarena bylo Liamovo jméno naprosto nedůležité a o to víc, když se představil Michael a zdělil mu i své příjmení, přičemž potom prohlášení k němu prudce natáhl svou pravačku. Ne, že by si snad chtěl špinit ruce o nějakého nečistokrevného kouzelníka, ale nemohl si na škole hned všechny proti sobě poštvat. Kontakty, to bylo to nejdůležitější, co mohl v životě mít. "Takže budeme spolužáci," zkonstatoval naprosto suše a ušklíbl se, než ruku zase stáhl a dal si ji i s druhou rukou za záda, aby si jí mohl otřít do bílé košile a působilo to co nejvíce nenápadně. Mimoděk se zamyslel nad tím, jak se Laurel zvládá tak přetvařovat, i když pochytil ten pohrdavý pohled, který k němu vrhla a podpořila tím jeho myšlenku. Rozhodl se, že si o tom s Laurel poté promluví, protože sem tam se umět pousmát a zároveň si myslet o dotyčném to nejhorší, to vskutku nebylo na škodu.
"Samozřejmě," stočil svou pozornost k malému Michaelovi, protože ten v Tarenových očích působil jako dobře manipulovatelné zboží, což mladého Harta v životě nenechalo chladného. Navíc, Liam na něho moc nezapůsobil a tak se škodolibě alespoň těšil faktu, že se mu věnuje Laurel, která si pozornost svých nesympatických nečistokrevných pozitivně naladěných spolužáků zasloužila. Už jen z principu, když se také náhle tvářila jako sluníčko. "Kdo by se netěšil do Bradavic, je to nejlepší škola na světě," vrátil se ještě k odpovědi k malému Michaelovi, než střelil pohledem po své sestře, která dle něho začínala zacházet za hranice. Zlatíčko? Bráška?
"Jsem snad dostatečně velký na to, abych dohled už nepotřeboval," procedil k ní skrz zaťaté zuby trochu trucovitým tónem, protože se mu zdálo, že ho sestra před ostatními ponižuje a shazuje jeho vážné a odměřené chování. Jako by byl ještě dítě... potlačil nutkání protočit nad tím očima a podíval se po Sheppardových, ignorujíce fakt, že se zmínila o Zmijozelu. To bylo přece jasné, ani se nemusela zmiňovat.

_________________

Erasmus se pobaveně zachechtal, když zaslechl Milesovu poznámku o větších plících, a potřásl hlavou. „Větší plíce asi nemám, ale každej den chodím běhat, takže si vůbec nemusíš připadat blbě,“ ujistil ho s úsměvem od ucha k uchu. „Řekl bych, že jsi na tom ještě celkem dobře,“ dodal a mrknul na něj. Rozhodně mu to trapné nepřišlo a neměl nejmenší potřebu Milovi se vysmívat, takže ho nechal, ať se v klidu vydýchá, a mezitím se zvědavě rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, kam to vlastně doběhli.
Když se bývalý Mrzimorák zase rozpovídal, Ery se vrátil pohledem k němu a uculil se. Potěšilo ho, že podle něj vypadá dospěleji – ještě aby ne, vždyť měl dvě děti. Neměl na výběr, musel dospět. Aspoň trošku. I když, ne nadarmo se říkalo, že chlapi jsou věčné děti, Ery toho byl živoucím důkazem. A za dvacet let pořád bude. „Díky, ty taky nevypadáš špatně,“ opáčil s úsměvem a sklouzl po Milesovi zkoumavým pohledem. Vidět svět… No, to já jsem nestihl. Ale není všem dnům konec. „Kdo by nechtěl vidět svět,“ podotkl, načež natáhl ruku a dloubnul Mila do žeber. „A proč jsi mi neposlal ani jeden pohled, no? Bídáku jeden!“ napomenul ho naoko uraženě, ale hned se zase usmál. Na jeho další slova přikývl. „Měl jsem štěstí,“ odvětil skromně, když kamarád zmínil Montroseské straky, v jejichž týmu konečně oficiálně zářilo jeho jméno. „Ale Straky nejsou všechno. Asi víš, že jsem zůstal v Bradavicích, ne? Pořád tam učím létání.“ Ery se uculil jako měsíček na hnoji, když Miles zmínil Lorelei. A zároveň mu zacukaly koutky pobavením, protože si dokázal představit, jak s ním zamává informace, o kterou se s ním hodlá podělit. „No, víš… Ona už to vlastně není McKayka,“ pokrčil rameny, šibalsky se zazubil a v očích mu zajiskřilo. A aby objasnil, jak to myslel, zvedl levou ruku a zahýbal prsty, přičemž se mu na prsteníčku efektivně zableskl snubní prsten. To, že má s Lei navíc ještě dvě děti, prozatím nezmiňoval, protože tušil, že zmínka o jejich svatbě bude prozatím dostatečně velký šok, a Milovi bude chviličku trvat, než to vstřebá. Všem to trvalo. „Takže… Moc tajný už to není,“ dodal na ono tajné vymetání temných zákoutí, a pobaveně se uculil. Jó, to byly časy, když on byl ještě student a Lorelei profesorka. Přišlo mu to neskutečně dávno, ale přesto to měl stále živě v paměti. „A co ty, nějaká známost?“ popíchnul kamaráda a provokativně zavlnil obočím.
K tomu incidentu na ulici se Ery moc nevyjadřoval, jenom se pobaveně zašklebil a pokýval hlavou na znamení souhlasu. Pravděpodobně na tom měli oba část viny. A nakonec stejně o nic nešlo. „I ty jeden!“ rýpnul si Ery do Milese, když zmínil čaroškolku a pokukování po maminkách. „Práce ve školce musí bejt fajn,“ usmál se chápavě, načež bez rozmyslu dodal: „Ale já mám svou vlastní.“ Ery děti miloval, takže si uměl představit, že práce ve školce musí být docela príma, ale faktem bylo, že mu momentálně stačila vlastní školka doma. Uhlídat totiž obě děti, které se po tatínkovi projevovaly až moc aktivně, byla někdy vážně dřina. A Ery nejednou uspal děti, sotva se doplazil do postele, padnul na ní a usnul, aniž by se stihl převléknout.
„Fesťák? A kdo tam hraje?“ zeptal se zvědavě, ačkoliv pochyboval, že by se tam dostal. Upřímně se mu ani moc nechtělo – když měl volno, užíval si chvíle s rodinou a relaxoval, co to jen šlo. „Nevím, jestli bych byl schopný najít si čas,“ přiznal pak omluvně a pokrčil rameny. „A kdybys mi poslal pusu z pódia, moje žena by tě pravděpodobně vlastnoručně zaškrtila,“ dodal a uculil se jako andílek. Na Milesovu otázku pokrčil rameny. „Vlastně jsem v jednom kole, teda hlavně, když je školní rok. Učím, hraju famfrpál, a zbytek svého času trávím s rodinou,“ vysvětlil, přičemž po očku sledoval, jak se Milo zbavuje rozteklé zmrzliny ze svého trička a bot.

_________________

Lee si povzdechl. Jak by měl Mickeymu vysvětlit, jak to s těmi horšími a lepšími lidmi je? Začalo to vypadat jako nadlidský úkol, a Liam to celkem rychle vzdal. Napadlo ho, že by mohl zlanařit Colina, aby se o to pokusil, a prozatím to raději hodil za hlavu. „Víš co, Míšo? Už nad tím nepřemýšlej, jo?“ zamumlal, a když se ujistil, že se Michael nedívá, protočil očima. Bráška měl občas prostě moc otázek a na některé z nich Lee neuměl odpovědět, i když se snažil. Hochu, ty to budeš mít v Bradavicích fakt těžký. Lee k němu zabloudil očima a usmyslel si, že obzvlášť ve škole ho bude mít neustále na očích. Proto doufal, že se Michael dostane do Nebelvíru, ale silně o tom pochyboval.
Když mu Mickey vysvětlil, jak je to s těmi koláči, Lee se zatvářil spokojeně. „No, to má mamka pravdu. A koláč není zase tak velkej! Párkrát kousneš a máš ho v sobě,“ pronesl a pokrčil rameny. „Akorát jsem kvůli tomu letos prohrál soutěž v pojídání sirupovejch košíčků,“ zabručel s úšklebkem. Někdy se prostě nevyplácelo sníst koláč do posledního drobečku. Problém byl ten, že Lee zkrátka nedokázal odolávat.
Když Michael prohlásil, že kočku stejně nechtěl, Lee se na něj zkoumavě zadíval. Nebyl si totiž jistý, jestli je to úplná pravda. Vůbec by se nedivil, kdyby Mickey kočku ve skutečnosti chtěl, ale kvůli jeho hloupé alergii si ji odepřel. „Já myslím, že ne,“ odvětil na bráškův dotaz a zakroutil hlavou. „Do lektvarů se dávaj většinou sušený. A když si tu žábu budeš hlídat, určitě se jí nic nestane,“ mrknul na něj povzbudivě a potlačil nutkání znovu mu pocuchat vlasy. „A přestaň o sobě už pochybovat. To si piš, že si tě hůlka vybere,“ dodal nakonec povzbudivě a pousmál se.
Na Laurelinu spíše řečnickou otázkou Lee pokrčil rameny. „Jo, utíká to,“ odvětil, načež se zašklebil. „Já hrubej na něj?“ prohodil nevěřícně a zadíval se na Zmijozelku, jako by spadla z višně s výponem a naznak. Mladého Harta probodl chladným pohledem a znovu zvlnil rty do úšklebku. Tenhle parchant by si totiž dle jeho mínění zasloužil minimálně pár facek. „Hm, to se máš,“ odvětil Lee nezaujatě na chlapcovu poznámku, že se jmenuje Taren, a pokrčil rameny. To byla teda výhra, jmenovat se Taren.
Pozornost obou Hartů se po chvilce obrátila k Michaelovi, a Lee neměl v plánu odpovídat za něj. Bráška byl už dost velký, aby se zvládl bavit i se starší Laurel, ne? Navíc se ptali přímo jeho. Když Lau podotkla, že by ráda, kdyby šel Taren do Zmijozelu, Lee potlačil nutkání protočit očima. Bylo naprosto jasné, že se ten kluk do zmijí koleje skutečně dostane – jeho chování bylo ukázkově zmijozelské. Hlavně, aby se tam nedostal i Michael, napadlo ho, ale pak to zavrhl. Mickey a Zmijozel? Totální blbost.

_________________

Mickey by se sice rád dozvěděl, proč by si měl myslet, že čistokrevní jsou ti špatní, když podle jeho názoru mají na tu svou povýšenost právo, ale když Liam jeho vyptávání utnul, odevzdaně pokrčil rameny a přikývl, že už teda tomu dá pokoj. Kdo byl on, aby se dohadoval se svým starším bratrem, že ano.
Michael byl sice stále přesvědčen o tom, že normální člověk na rozdíl od Leeho nedokáže sníst celý koláč na posezení, nicméně už se o tom s bráchou dál nedohadoval. Jeho pozornost totiž navíc zaujala zmínka, že Lee prohrál soutěž. V pojídání. „To jako vážně? Jsem si myslel, že něco takovýho není možný, aby tě někdo překonal v nacpávání se,“ poznamenal Mickey a i když většinou nebýval škodolibý, teď si nemohl pomoct a musel se Liamovi zasmát. Na odpověď ohledně žabky pak už jen přikývl a usmyslel si, že když to je teda takhle, nějakou tu kuňkalku si pořídí, až se dostanou do toho Mžourova.
Tu menší přestřelku mezi Liamem a Tarenem se Michael snažil ignorovat, protože vlastně ani nevěděl, jakou poznámkou by mohl přispět, a tak se rozhodl, že mlčet je mnohem moudřejší. Aniž by věděl, jak se na to Taren uvnitř uškubuje, s upřímným úsměvem stiskl Mickey Tarenovi ruku a spokojeně přikývl na konstatování, že budou spolužáci. „Jsem rád, že budu znát někoho už dopředu,“ pronesl pak s úsměvem a trochu se zhoupl na patách.
„Já bych chtěl hrozně žábu a Lee navíc říkal, že to moc lidí v Bradavicích nemá,“ odpověděl Mickey na Laurelinu otázku a poté se tázavě zadíval na Tarena. „Ty si taky budeš s sebou brát nějaké zvíře?“ zeptal se ho s úsměvem a zatvářil se zvědavě. Mickey sám by si rozhodně možnost přivézt si do školy nějakého mazlíčka uniknout nenechal a zajímalo ho, jestli to tak mají i ostatní. Na Laurelinu otázku ohledně koleje se zatvářil trochu váhavě, protože si vůbec nebyl jistý odpovědí. „Já bych chtěl za bráchou do Nebelvíru, ale asi se tam moc nehodím,“ řekl po chvilce, když se nad tím zamyslel. Pravda byla taková, že Michaelovi asi bylo docela jedno, kam ho Moudrý klobouk rozřadí, hlavně že to někam bude a nepošle ho domů.

_________________