Sven se zamračil, protože se mu Rileyina slova tak úplně nezamlouvala. Věděl ale, že má pravdu, ale přiznat si to nechtěl. Když ho dívka začala poučovat o tom, jak bývají lidé zlí, Sven se zachmuřil. Rád by totiž věřil, že je v každém něco dobrého, ale už se několikrát přesvědčil, že ne vždycky to tak skutečně je. „Ale někteří lidé jsou zase moc hodní,“ namítl a pokrčil rameny. Nemohli přece házet všechny do jednoho pytle. Když se Riley zeptala, jestli někdy přemýšlel nad tím, že Růžu někdy vymění, vykulil oči a okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne,“ pípnul. Růža byl jeho atribut, asi jako měl Poseidon trojzubec, bez něj prostě nemohl existovat. Plyšového soba si přitiskl těsně k hrudi, aby dal jasně najevo, že ho měnit nehodlá. Ani za sebelepší knihu.
„Zoo zakládat nechci,“ zamumlal a pokrčil rameny, načež se na Riley upřeně zadíval. „Kouzelní tvorové jsou moc zajímaví,“ vysvětlil trošku zdráhavě. „Já mám zvířata rád – tatínek má farmu – a baví mě to, učit se o nich.“ Sven mezi zvířaty víceméně vyrůstal, nebylo divu, že ho právě kouzelní tvorové tolik zaujali. I v mudlovském světě byla spousta zajímavých zvířat, ale v tom kouzelnickém těch opravdu zajímavých bylo ještě víc. „Když víš, jak s nimi zacházet, nemusí kousat a škrábat,“ namítnul chytře, načež zabloudil očima k tomu obrázku, který mu tmavovláska ukazovala. „To je přece normální, že některá zvířata smrdí. Lektvary taky smrdí,“ podotkl, aniž by tušil, že je Riley přes lektvary expert.

_________________

„Někteří,“ uznala Riley tónem ,výjimky potvrzující pravidlo´ a ledabyle pokrčila rameny.
Na jeho vyděšenou grimasu ohledně Růži zůstala na Svena prostě jen lítostivě koukat. Představa, jak s sebou někdo třeba i jen ve třeťáku všude tahá plyšáka... Jí to bylo vcelku jedno, ale... No. Zkrátka. Chudák kluk. „Drž se prefektů, chlapče,“ poradila vážným tónem Svenovi, kterého si v duchu zařadila do rizikové skupiny potenciálně šikanovaných studentů. „Drž se prefektů,“ zopakovala. A tu ji napadlo, že vlastně o Svenovi nic neví. „Jak se vlastně jmenuješ?“ otázala se společensky.
Riley si dál listovala knihou, kterou jí předtím mladší spolužák podal. Musela uznat, že to byla povedená publikace. Alespoň pro milovníky daného oboru. I ji pár živočichů zaujalo, jelikož je nikdy dřív neviděla.
„Nechceš? Škoda. Mohla bych ti doporučit obchodního partnera,“ pronesla líně, aniž by tak úplně přemýšlela nad tím, co vlastně říkala. Právě si totiž prohlížela zobrazení testrála, kterého na vlastní oči neměla šanci spatřit. Děsivě vyhlížející tvor. Ještě děsivější ale byla myšlenka, že do něčeho takového mohla nechtěně vrazit, vzhledem k tomu, že jí okolnosti neumožňovaly ho zahlédnout. Absurdní a nereálná představa. Přesto však nebyla ani trochu příjemná.
„Farmu? Vážně?“ Riley zaujatě vzhlédla od knížky. „Tak to potom chápu, že po zoo netoužíš, když už jednu máš,“ poznamenala mimoděk a najednou ji napadlo... „Moment. Nechováte tam náhodou draky nebo něco podobně nebezpečného... Že ne?“ Riley se ovšem hned zatvářila skepticky. Sven s Růžou jako krotitel draků na nejspíš ilegální dračí farmě?
Riley mu nakonec knížku vrátila do rukou a na jeho chytráckou poznámku se ušklíbla. „Jasně. Připomeň mi, že tě mám příště zavřít do klece s kamarádovou kočkou. Uvidíme, jestli přežiješ.“ Ten sarkasmus se nedal přeslechnout.
Svou poslední větou ji ovšem odzbrojil. „Co prosím? Lektvary že smrdí?“ ujišťovala se Riley, jestli mu správně porozuměla. „Lektvary nesmrdí. Je pravda, že lektvary sice produkují výpary, které nemusí být někomu příjemné, ale... Nesmrdí!“ bránila svůj předmět zapáleně. „Některé naopak dokonce voní. Skoro mám chuť se kvůli tobě naučit nápoj lásky, abych ti to dokázala,“ nechala se slyšet, přičemž si ruce založila na hrudi v obranném gestu. Tichý hlásek, který jí napovídal, že podávat zrovna tenhle nápoj o pár let mladšímu spolužákovi s plyšáčkem asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad, úspěšně ignorovala.

_________________

>>>
Balthazar prišiel do kníhkupectva s dobrou náladou. Rozhodol sa, že si nájde niečo o animágii, keďže táto téma pre neho bola momentálne veľmi aktuálna. Každý tip sa mu zíde, pokiaľ chce kompletnú premenu na zviera zvládnuť ešte pred tým ako zloží záverečné skúšky svojho štúdia. A on tú premenu dovtedy stihnúť rozhodne chcel. Transfigurácia bola jeho obľúbeným predmetom a bol si vedomý toho, že má na ňu istý talent.
V prednej časti predajne sa však k jeho mrzutosti konala akási autogramiáda dievčenských románov, čo spôsobilo, že kníhkupectvo obletoval roj rozvášnených dievčat, ktoré čakali na svojho princa. Čo bolo však ešte horšie, niektoré z nich si očividne mysleli, že by tým princom mohol byť práve on. Pravda, kto by im to mohol vyčítať. Balthazar pochádzal z čistokrvnej rodiny, čo zaiste zanechalo stopy na jeho hrdom vystupovaní a dievčatá správne vycítili, že od šľachty nemá zas tak ďaleko. Nech už sa Balthazar v kníhkupectve pohol kamkoľvek, všade ho prenasledoval hlúčik rozjarených pubertiačok a jemu začínalo byť akosi úzko, z tých neželaných pohľadov. Odrazil sa teda od steny a rýchlym krokom zahol za roh, potom za druhý, prešiel uličkou, až sa nakoniec ocitol kdesi v zadnej časti kníhkupectva dúfajúc, že sa tých pubertiačok striasol. Oprel sa chrbtom o jeden regál a nakúkol späť do uličky, z ktorej prišiel, aby sa uistil, že sa tých dievčat striasol. Čo bolo však najhoršie, ešte sa mu nepodarilo nájsť to, čo hľadal. Po knihách o animágii nebolo ani chýru a to dokonca ani v časti s transfiguráciou. Prešiel si rukou po čele a potom sa porozhliadol po časti, v ktorej sa ocitol. Názvy titulov na poličkách mu nič nehovorili a väčšina znela tak, že je rád, že mu nič nehovoria. Asi sa ocitol v časti, kde sú uložené knihy, ktoré sa zle predávajú. Skĺzol pohľadom ešte nižšie a v tom zbadal dve dievčatá, ktoré celkom iste chodili na Rokfort a ak sa nemýlil, boli piatačky. Vysokú blondýnu nepoznal, no dievča vedľa nej áno. Stargazer Morgan. Poznal ju len letmo zo zopár čistokrvných večierkov. Ako tak na ňu však pozrel, zrazu mu prebehol tvárou na okamih nadšený úsmev. Odrazil sa od regálu a dvomi rýchlymi krokmi sa ocitol priamo pred Gaze. Zohol sa tak, že sa jeho hlava ocitla len pár desiatok centimetrov od tej jej a vtedy na ňu prehovoril. "Ahoj, Morganová. Dovolíš?" pousmial sa na ňu a potom natiahol ruku, aby si z regálu vybral knihu, ktorá sa nachádzala hneď vedľa jej hlavy "Animágia pre pokročilých". Uchopil ju v ruke a znova sa narovnal, pričom mu perami prebehol spokojný úsmev. Už takmer nečakal, že ju nájde, ale zdalo sa, že animágia ako veľmi náročný druh mágie nebol tak obľúbený, aby sa knihy z tohto oboru dobre predávali a tak sa ocitli v tejto bohom zabudnutej časti kníhkupectva. Nakoniec mal šťastie, že sa tu ocitol a zbadal Stargazer a Jaelyn. "Vďaka za pomoc," povedal Gaze s vďačným úškrnom, aj keď dievčina asi ani nevedela ako mu pomohla. Potom sa porozhliadol a s úmyslom nechať dievčatá samé, kedže sa zrejme rozprávali, zabočil do vedľajšej uličky, kde sa posadil na koberec a chrbtom sa oprel o drevený regál plný kníh. Otvoril knihu a pustil sa do čítania.

_________________

<< Kotel (Joann, Charlie)

Charlie společně s Joann vyšel na Příčnou ulici, posilněn palačinkami a ochotný přetrpět nákupy školních a dalších pomůcek. Do knihkupectví, kam měli společně zamířit nejdřív, se docela těšil – ač to tak nevypadalo, Charlie četl rád a vždycky rád okukoval knižní novinky. Sice tušil, že tam bude dost lidí, ale usoudil, že to nějak přežije.
Během cesty se snažil udržet konverzaci naživu, aby je nepohltilo takzvané Ticho Trapnosti. Bavil se s Joann především o škole, protože o ní vlastně nic víc nevěděl a netušil, kam další hovor nasměrovat. „A co prázdniny, bylas někde, nebo se někam chystáš?“ zeptal se, když už se blížili ke Krucánkům, a zatvářil se zvědavě. Jeho letos čekala asi jen cesta na Mistrovství světa ve famfrpálu, ale ve skutečnosti se mu ani nikam jinam nechtělo.
Když vešli dovnitř, Charlie se na okamžik zastavil a rozhlédl se kolem sebe. „Co tu vlastně potřebuješ? Já většinu učebnic už mám, ale chtěl jsem se tu porozhlédnout po nějakých zajímavých knížkách navíc,“ vysvětlil a znovu obchod přelétl pohledem. Všiml si Riley, kterou znal z koleje, a která byla asi jenom o rok mladší, než on. Kývnul jí hlavou na pozdrav a pohledem se přesunul dál. Zdálo se mu to, nebo támhle v koutě zahlédl Jaelyn? A kdo to byl s ní? „Hele, nejsou tamhle Jaelyn se Star?“ zeptal se a kývnutím hlavy na ně Joann upozornil. Ačkoliv to nedával najevo, takovou Stargazer moc rád viděl. Navíc si připadal, jako by jí pořád něco dlužil – v tom vlaku na něj byla vážně moc hodná. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. A Donna Osbornová jím rozhodně nebyla.
Než se stihl rozejít buď ke knížkám, nebo k spolužačkám, kolem proplul o rok starší Balthazar a zamířil rovnou ke Gaze s Jae. „Tady je nějaká sešlost, nebo co?“ podotkl Charlie s úšklebkem, ohlédl se k Joann a nakonec se pohledem vrátil k té trojici opodál.

_________________

<<<

Eirlys možná nebyla zrovna velká čtenářka, co se týkalo školních věcí, ale to neznamenalo, že měla se čtením a studováním věcí problém celkově. Ba naopak, pokud se jednalo o její volný čas a o to, co ji skutečně zajímalo, projevovala nadšení pro ni až téměř netypické. Samozřejmě – jen ve své mysli, navenek se tvářila, jako by ji něco kouslo do zadku. Vlastně skoro neustále, jen velmi, velmi málo lidí dokázalo proniknout všemi těmi vrstvami kamene. Nejspíš by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Právě s jedním z těch svých naprděných výrazů mířila ke Krucánkům, kde si hodlala ukořistit nějakou knihu o věštících technikách (na rozdíl od otcových lektvarů ji matčino řemeslo docela bavilo) a kdyby se jí k tomu podařilo přihodit něco o zvěromagii, tím líp. Chuť k nakupování ji ovšem hodně rychle přešla, když uvnitř Krucánků spatřila to nadělení v podobě nějaké růžové autogramiády. Eirlys se ani nesnažila zakrýt ten znechucený úšklebek, když procházela kolem skupinky zjevně vypatlaných dívek a hodně rychle se propletla někam, kde jí nehrozilo nakažení slepičí nemocí. Chraň Merlin, aby Eirlys nad někým nebo něčím tak omámeně vzdychala, to by šla radši dobrovolně vařit lektvary. A to je u ní co říct. O kus dál už naštěstí bylo v knihkupectví mnohem příjemněji, aspoň to kvokání tam doléhalo jen minimálně, a tak se Eirlys mohla pohroužit do hledání těch publikací, které zajímaly ji. Veškeré bradavické spolužáky úspěšně odignorovala – případně, pokud ji někdo nutně musel pozdravit, tak mu na oplátku kývla, aby se neřeklo – a jen se soustředila na své pátrání. Věštění bylo snadné. Pro to si sem nešla poprvé, a tak přesně věděla, kde knihy týkající se toho tématu najde. Horší to už bylo, když si chtěla odnést i něco o zvěromagii, po tom, jako by se slehla zem. Eirlys se ale nechtěla vzdát, nicméně zároveň tu taky nehodlala strávit svůj život, a tak se jednoduše zeptala nejbližší povolané osoby, jestli tu vůbec takové knížky vedou. Vedli. Zmijozelka si tedy nechala přinést dvě nebo tři, které chtěla prozkoumat, aby se mohla rozhodnout, kterou si koupí, a s vybranými úlovky zamířila na ještě klidnější místečko. Při chůzi jí nedalo, aby do jedné – Proč se (ne)stát zvěromágem? – nenakoukla a hned vzápětí zkřivila obličej, když jí zrak padl na velmi názornou a pohyblivou ilustraci ne moc povedené přeměny. Vypadalo to dost bolestivě a Eirlys si najednou nebyla zrovna jistá, jestli se pořád ještě chce zvěromágem stát. „Tak to je teda hnus,“ pronesla už nahlas, když se zastavila. Bohužel si neuvědomila, že se zastavila zrovna u regálu, u kterého seděl Balthazar, takže to mohlo vypadat, že ten znechucený výrok patří zrovna jemu, i když o zmijozelském spolužákovi vlastně neměla ani nejmenší tušení.

_________________

| +

Sven moc nechápal, proč mu Riley radí, aby se držel prefektů, ale pomalu přikývl. Problém byl ten, že prefekty moc neznal. Ze starších studentů si opravdu oblíbil jenom Emeryho, jinak se s oblibou schovával za svou sestru. A ještě Sybille mu posloužila jako kvalitní štít. „Sven. Sven O’Malley,“ představil se, když se dívka vyptala na jeho jméno. „Jsem z Havraspáru. A ty?“ oplatil jí otázku nesměle. Ale když už se spolu bavili a on jí své jméno řekl, neměla by mu na oplátku říct svoje?
„Obchodního partnera?“ zeptal se zvědavě, ačkoliv Růžu opravdu měnit nehodlal. Jen ho zajímalo, o kom to starší dívka mluví. Na okamžik očima zabloudil ke knize, kterou si prohlížela, ale pak pohledem vystoupal zpět k jejímu obličeji. Na dotaz týkající se farmy zakroutil hlavou. „Tatínek je mudla. Je to obyčejná farma, táta má hlavně ovce,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Ani netoužil po tom, aby na farmě chovali nějaké nebezpečné potvory, jako byli draci. To by taky nemuseli přežít. Navíc to určitě bylo nezákonné, chovat takové nebezpečné tvory doma.
Když mu Riley vrátila knihu, Sven ji odložil zpátky na komínek, odkud ji vzal. Byla sice hezká, ale docela drahá a Sven neměl tolik peněz. Mohl maximálně doufat v to, že ji dostane k Vánocům. „Kočky nejsou zlé,“ zamumlal přesvědčeně a pokrčil rameny. Neměl nejmenší tušení, proč by neměl přežít.
Sven se přikrčil a přitiskl k sobě Růžu ještě pevněji, když se Riley rozohnila kvůli tomu prohlášení, že lektvary smrdí. Ale vždyť to byla pravda! O některých se to dokonce dočetl v učebnici. „Právě, že některé ty výpary smrdí. Není to o nepříjemnosti, je to o smradu,“ rozhodl se nakonec odporovat, protože si byl celkem jistý, že má pravdu. „Amorův šíp neboli lektvar lásky, voní každému jinak, podle toho, co má nejraději,“ odrecitoval část učebnice, a nepatrně se ušklíbnul. „Já vím, že některé lektvary voní příjemně, ale některé prostě smrdí,“ dodal tvrdohlavě a pokrčil rameny. Vždyť někdy smrděly i samotné přísady!

_________________

<<< Kotel (Jo, Charlie)

Jo si vždycky myslela, že nejvíce spolužáků na Příčné potká buď přímo venku na Příčné nebo ve zmrzlinářství. Právě proto chodila do knihkupectví celkem ráda. Žádní spolužáci, které neměla ráda, pouze pár neznámých lidí, které přežila. Ale díky téhle návštěvě Krucánků a kaňourů zjistila, že knihkupectví se stává stále oblíbenějším místem bradavických studentů. A také to vypadalo, že se bradavičtí studenti rozhodli udělat ze sebe velmi civilizované čarodějky a kouzelníky.
"Ne, budu doma. Možná se ještě rozhodneme někam jet s kamarádama. Už pár let plánujeme Irsko, ale ještě jsme to nedpodnikli, takže uvidíme. Co ty? Nějaké významené plány?" Přímo líná nebyla, ale že by se jí zase přímo někam chtělo, to taky ne.
"Učebnice už taky mám," odpověděla Charliemu zatímco se rozhlížela po knihkupectví. "Potřebuju dárek pro mámu. Miluje kouzelný tvory a má o nich doma celou sbírku knih, tak musim najít něco, co doma ještě nemá." No jo, nákupy pro maminku se stávaly čím dál tím složitější. Nevěděla, co jí má kupovat, kromě ohromných bichlí o kouzelných tvorech. Možná si na příště najde něco více originálního.
Lidi okolo moc nevnímala, dokud jí Charlie na spolužáky neupozornil. "Jo, Jaelyn," kývla. Tu druhou asi ještě neviděla. Nebo viděla. Nepřišla jí moc povědomá. Tak jo, tohle bylo fakt divné. Když se Jo rozhlédla, napočítala asi sedm bradavických včetně jich samotných. To je docela pecka. Většinou tudy studenti jen prolítnou, aby si koupili nové učebnice a zase hned vypadli. Teď ani jeden z nich nevypadal, že by se měl k odchodu. "Taky si říkám," zamračila se přemýšlivě. "Hm, tak to zjistíme, ne?" řekla a vydala se směrem k Jaelyn a Stargazer. Cestou popadla pár knížek o kouzelných tvorech, aby je porovnala a zjistila, jestli už doma nejsou.
"Ahoj," pozdravila je obě, i když vlastně znala jen Jaelyn. Jméno Star jí nic neříkalo. Ale teď už si obličej vybavovala, ve škole ji už rozhodně viděla. "On se tu koná nějaký sraz, že je tu přestudentováno?" ušklíbla se na ně a ohlédla se směrem, kde viděla dva mladší studentíky a pak i směrem, kam se přesunul Balthazar.

_________________

Balthazar si pomyslel, že by nebolo od veci, keby sa v kníhkupectve nachádzali aj nejaké pohovky alebo aspoň stoličky, na ktoré by si prípadný záujemca mohol sadnúť, aby si prelistoval publikáciu a rozhodol sa či je hodná útraty zopár siklov. Na to však majiteľ očividne nemyslel a tak teraz sedel na koberci, chrbtom opretý o drevený regál s knihami a jednou nohou natiahnutou pred seba, zatiaľ čo tú druhú mal ohnutú v kolene. Knihu si stihol len letmo prelistovať, keď v uličke, kde sedel, začul tĺmené kroky. Odtrhol zrak z výpisu kapitol a uprel svoje tmavé oči na nohy dievčaťa, ktoré narušilo jeho tiché miestočko. V prvej sekunde si myslel, že to bude jedno z tých otravných dievčat, pred ktorými sa sem prišiel schovať, no slová, ktoré zazneli ho rýchlo vyviedli z omylu. Zdvihol pohľad až k tvári dievčiny, a keď si uvedomil, kto to je, prebodol ju tvrdým pohľadom. Zo všetkých dievčat na svete, sem musela zablúdila zrovna Eirlys a navyše s takými slovami adresovanými jeho osobe? Balthazarovi to hlava nebrala a jeho hrdosť alebo skôr pýcha, spôsobili, že sa mu po tých slovách do tváre nahrnula krv, takže mu od hnevu očerveneli líca a končeky uší. "To myslíš vážne?" spýtal sa znechutene. S hlasným zaklapnutím zatvoril knihu a vyskočil na nohy, aby tam nesedel ako päť peňazí, navyše keď sa Eirlys rozhodola zachovať ako sa zachovala. Teda skôr ako to on pochopil. "Stále nechápem, prečo si taká! Čo som ti urobil, Yarwoodová?" osopil sa na ňu a očami sa do nej priam zavŕtával. Tmavé husté obočie nesúhlasne zvráštene a postoj strnulý, pripravený na rýchly odchod. "Ak máš so mnou nejaký problém, čo očividne máš! Tak sa mi proste vyhýbaj, toto vážne nemám za potreby," zavrčal, otočil sa jej chrbtom a vykročil opačnou stranou než prišla Eirlys. Balthazar si nanešťastie neuvedomil, že dievčatá Jaelyn a Star (a teraz už aj Joann a Charlie) sedeli na opačnej strane toho istého regála ako on, takže jeho slová mohli zachytiť.

_________________

Jaelyn krapet znejistěla, když spatřila nefalšované překvapení vepsané v Havraspárčině tváři. Právě tento výraz donutil dívku přemýšlet, zda v předchozích pár vteřinách neřekla něco špatně. „Star? Seš to… Seš to ty.“ Hmm, co je na tom divného? mumlala si v hlavě. To, že se s ní bavila jako s dlouholetou kamarádkou, a to i přesto, že se dneska pořádně bavily v podstatě poprvé, jí došlo až pár chvilek na to. No… takže „Čau Morganová.“ to pro příště jistí… problesklo jí hlavou ještě, načež nepatrně pokrčila rameny a rozhodla se tohle téma opustit. Vždyť na tom tolik nesešlo. Minimálně jí ne. „Tak díky,“ broukla téměř vděčným tónem, střelila po Havraspárce další drobný úsměv a lehce neohrabaně si sedla na zem, přičemž si nezapomněla přitisknout kolena co nejblíže k tělu, aby nezabírala tolik místa a zbylí návštěvníci tudy mohli projít, aniž by ji museli překračovat. „Jo, uhm… v pohodě,“ odvětila na její slova a bezstarostně pokrčila rameny. Sice se jí představa, že tu možná bude sedět a mluvit sama k sobě, zrovna nezamlouvala, ale tak pořád lepší než nic. Když se však konverzace stočila k oné knížce, Nebelvírka se sama pro sebe potutelně usmála. Pravidlo číslo jedna, konverzaci s Havraspárskými vždy oživuj slovy o literatuře, ozvalo se její podvědomí. Zvláštní, žes na to nepřišla dřív…
„Tak to není zrovna slibně. A vzhledem k tomu, že nemám potřebu číst všechno, tak to asi ani nebude nic pro mě,“ zkonstatovala se zamyšleně svraštěným obočím. „Můžu se podívat?“ zeptala se spolužačky a prstem poklepala na desky knížky. Pokud se jí dostalo kladné odpovědi, opatrně zvedla knihu ze země a s nic neříkajícím výrazem ve tváři skenovala obal knížky. Vzápětí nepatrně povytáhla obočí a otevřela knihu na náhodné stránce. Stačilo projet očima prvních pár řádek a už registrovala slovní spojení jako ‚něžné objetí‘ a ‚vášnivý polibek‘. S patřičně skeptickým výrazem ve tváři knížku zaklapla. „Větřím romantické drama. Tak to asi zůstanu u starých dobrých učebnic,“ odtušila a krátce zakroutila hlavou, pročež vrátila knížku její právoplatné majitelce a ruce si omotala kolem kolenou. Užuž se nadechovala, že nahodí další téma k hovoru (tentokrát to měly být prázdniny), ale nakonec se jí ze rtů nevydrala ani hláska, protože si to k nim přifařil jistý chlapec, jehož jméno neznala (nebo si ho minimálně nevybavovala), ale byla si jistá, že ho už viděla se promenádovat se po bradavickém hradě. Celou scénku pozorovala mlčky, skoro nezaujatě, dokonce se ani neodvažovala ji nějak chytře okomentovat. Jen mírně vyklenula obočí vzhůru a hodila po Zmijozelovi pohled jasně říkající: A mě jako nepozdravíš? Na druhou stranu, ani ona nezdravila lidi, které neznala, takže mu vlastně neměla vůbec co vyčítat. Jakmile zmizel z a rohem, vrátila se pohledem k Havraspárce. „Ty ho znáš?“ dotázala se tiše Stargazer. Očima poté střelila k polici, z níž Balthazar vytahoval knížku. Nacházelo se tu spoustu knih o zvěromagii. Ta Jaelyn moc nezajímala, ostatně ani samotné přeměňování ji příliš nebralo. Teď to však merlinvíproč shledala jako docela fajn četbu k zabavení. Třeba tam budou príma obrázky, pomyslela si s úsměvem. Na samotné čtení nebo minimálně listování však nedošlo, protože se objevily další dvě osoby. Tentokrát už o něco známější. Charlieho sice moc dobře neznala, ale věděla, že chodí do Zmijozelu a že je s ní v ročníku. A Joann znala taky, přirozeně, vždyť byla z Nebelvíru! „Čau,“ houkla k nim na pozdrav s úsměvem, který sice nebyl tak široký a vřelý, jako ten, co většinou rozdávali Mrzimorští, ale přátelsky byl stoprocentně. „No, vzhledem k tomu, že je tu tolik lidí ze školy, trošku to vypadáš, že se tu nějaká ofiko slezina fakt koná. Já ale o ničem nevím. Anebo lidem chybí učení, to je taky možnost,“ odvětila. Sice značně nepravděpodobná, ale taky možnost. Náhle se zpoza regálu před nimi ozval chlapecký hlas. Zněl docela rozzlobeně, což by Jaelyn normálně přinejmenším zaujalo. Usoudila však, že onen hlas nemluví k nim, a tak to nechala být. Stejně však měla uši nastražené, aby zaslechla třeba něco víc. Pravda, poslouchat cizí rozhovory bylo neslušné, ale to Nebelvírku momentálně vůbec nezajímalo.

_________________

Jako zázrakem mi vplulo na mysl dívčino jméno i důvod, proč se chová, jako bychom se znaly. Přeměňování, čtvrtý ročník, došlo mi poněkud opožděně. Seděla jsem přímo za ní a mám pocit, že se mě ona dokonce jednou na něco ptala. A já blbka si ji nemůžu zapamatovat? No tak to potěš koště. Tahle situace se vyvíjela nadmíru trapně a nehezky, což mi nedělalo vůbec radost. Chtěla jsem být schopná normálně mluvit, jenže když nebyl v okolí otec ani žádný čistokrevný večírek, veškerá snaha šla vniveč. Navíc i kdyby se mi povedlo tohle moje já vyvolat z hlubin, bylo by parádně zmijozelský a s Jaelyn by se pravděpodobně vůbec nechtělo bavit. Přitom dívka byla sympatická, ne že ne.
"No, pokud nepotřebuješ k životu hltat písmena jakéhokoliv obsahu a významu, radši bych tu knížku ani neotvírala, ale pozluž si," pokrčila jsem rameny a dodala jsem i varování ohledně toho daného titulu, o jehož brakovosti se měla spolužačka co nevidět přesvědčit na vlastní kůži. Stačilo vidět výraz na její tváři abych věděla, že se rozhodně k fanynkám naivních dívčích románů neřadí. "Řekla bych, že jsem tě varovala, ale nejspíš už moc pozdě," povzdechla jsem si. Sama jsem ty romány četla jen, když jsem si opravdu potřebovala vymýt hlavu. No a řekněme, že po letošním konci roku, jsem se některých myšlenek opravdu chtěla zbavit. A vrýt si do mozku další obraz prince z pohádky, který se pro mě nikdy, ale nikdy neobjeví. Jak jsem ale kupodivu zjišťovala, Jaelyn na mě neměla tak hrozně znervózňující vliv jako někteří jiní. Možná to bylo tím, že nebyla ani příbuzná, ani zmijozelská, ani kluk. A že se usmívala a evidentně se snažila aspoň nějak se mnou mluvit. Což rozhodně zasluhovalo dávku vděku. Knížku jsem si od ní odebrala zpět a začala jsem přemýšlet, zda třeba ještě nemám promluvit (Ono se to ode mě asi očekává, co? Blik, cvak, příjem, zkrat!), když v tom se dostavil šok. Oprava, Šok s velkým Š. Šok v podobě Balthazara Harringtona. Nejdřív se na nás jen tak díval, opřený o regál naproti. To bych ještě přežila, ačkoliv jakákoliv dávka mého neexistujícího sebevědomí se už dávno ztratila v trapu. Jenže pak se prostě zničehonic usmál a co hůř, vystřelil přímo vedle mě. Vážně jsem nechápala, co se to tu u Merlinovy brady děje, a hlavou mi zněl jen jeden reflex. Zmijozel. Moc blízko. Zdrhat. Jenže to se těžko udělá, když jste přimraženi na místě šokem, že ano. Dovolíš? A co? podivila jsem se, ale poněkud prkenně jsem se uhnula, aby mohl vytáhnout tu svojí knížku a konečně se vzdálit. Neomdlívej, poručila jsem sama sobě mentálním hlasem, nejsi přece McTreeová. A ani z něho nešílíš. Z hluboka dýchej, šok se po chvíli uklidní.
Poděkování za pomoc. Cože? "No, eh...není za co," hlasem, který připomínal vyděšeného králíčka, jsem ze sebe vykoktala, "ale...za co přesně..." jenže to už si to Harrington mířil pryč. A Jaelyn se ptala, jestli ho znám. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem pořád trochu vyjukaným hlasem opáčila: "Balthazar Harrington, o ročník výš, Zmijozel. Znám ho jen od pohledu, nikdy jsme spolu pořádně nemluvili," teda krom pár společenských frází na večírcích čistokrevné smetánky, jenže to jsem opravdu zrovna Nebelvírce vysvětlovat nemusela. Docela se mi už ulevilo po tom náhlém šoku, když jsem zjistila, že Zmijozel opravdu jen hledal nějakou knížku, která byla čirou náhodou zrovna vedle mojí hlavy.
Začínalo se mi zdát, že se tu hromadí podezřele moc lidí. V mém tichém koutku, v mojí oáze klidu, v mojí schovávačce před světem. Jak skvělé. Opravdu, zpoza regálů se začali nořit další a další spolužáci. Yarwoodová, která si to zamířila směrem k odchozímu Baltymu, Firewoodová, kterou jsem si pro změnu pamatovala jen příjmením (ale skýtala naději, že se zakecá se spolukolejnicí a já nebudu nucená moc mluvit), no a v neposlední řadě Charlie, aneb další šok. Jenže tenhle nebyl tak úplně stejný jako předtím z Harringtona, což mě děsilo ještě víc. Z těch všech lidí tady jsem totiž opravdu jen u Charlese mohla říct že jsem ráda, že to moje místo objevil. A to, samo o sobě, bylo upřímně asi fakt špatně. Momentálně jsem si ale mnohem víc připadala jako králíček, lapený v kleci a cítila jsem, že se o mě pokoušejí mdloby. Moc šoků najednou. Veškerá barva, která se mi snad zatím vrátila do tváří, už byla zas ta tam. Bílá jako stěna jsem se pokusila usmát na příchozí.Zase na začátku. Morganová už zas neumí mluvit, smála se mi škodolibě moje vlastní mysl, když jsem ze sebe se značným úsilím vydolovala přiškrcené "a-ahoj" a ještě přiškrcenější "n-nevím, tady obvykle nikdo nebývá." V duchu jsem se snažila nějak sebrat, uklidnit, a hodit do aspoň trochu použitelného stavu. Jenže dneska tu, merlinžel, nikdo do mdlob neupadal. Teda krom mě. Což se mi naštěstí povedlo zarazit. K čemuž možná pomohla právě Balthazarova slova zpoza regálu.

_________________