<<< Děravý kotel

"Jo, rodiče kouzelníci jsou, ale táta je zase někde pryč a mamka se sestrou šly nakupovat oblečení. Tvoje mamka je mudla což?" prohlásil jsem trošku naštvaně. Odpověď na druhou otázku byla jasná, ale stejně jsem se raději zeptal. Kdyby tak táta věděl, že si povídám s mudlama, nebo těma, co jsou dvojí krve. Naštval bych ho tím. Prostě mi to najednou udělalo radost a po tváři se mi rozlil úsměv.
"Vždycky vymejšlíš verze toho, proč člověka nesnášíš? Tak mě napadá, ty nesnášíš asi hodně lidí což?" usmál jsem se a mrknul na ní. "A rád si samozřejmě poslechnu všechny verze toho, proč Pat nesnášíš" Tohle byla pravda. Ty holky se neznaly a už se nesnášely. Já si vúči nikomu předsudky nedělal a bez ověřených faktů jsem neměl důvod na lidi útočit, nebo je urážet. "Upřímně jsem teda fakt zvědavej, co z tebe vypadne." Nikdy jsem nedoufal, že mi Angvin řekne, proč Pat nesnáší. Nakonec by třeba, s mojí pomocí, mohly být kamarádky.
Nad tím odseknutím ohledně peněz jsem se musel pousmát. Tahle věta mě asi jestě někdy potká. "Nevadí, že nemáš tolik peněz. Ano, když budeš potřebovat, tak tě založím. A jo, vim, že ses neptala, ale já mám milou povahu, víš?"
"Máš seznam knih, co budeme potřebovat na příští rok?" zeptal jsem se a pomalu šel ulicí směrem k obchodu. "Kam půjdeme potom? Mohli bysme se podívat do Hladového draka. Já tam ještě nikdy nebyl a moc rád bych se tam podíval. Co myslíš? prohlásil jsem. To, že sem tam nikdy nebyl byla jedna věc, ta druhá byla, že jsem měl neskutečný hlad. Tím, co tam prodávají se sice nenajím, ale tak což. Zatímco jsem uvažoval o jídle, vešel jsem do Krucánek a Kaňourů.

>>> Krucánky a Kaňoury

_________________

"Dúfam, že sa s ňou čoskoro uvidím a ak by to náhodou nevyšlo, napíšem jej. Predsa len by som ju rád aj videl," pousmial sa pri predstave opätovného stretnutia po toľkých rokoch. "Myslím, že viac ako ty ma už prekvapiť nemôže. Snaď," dodal neisto a spýtavo podvihol obočie, akoby od Eryho chcel, aby mu to potvrdil, prípadne vyvrátil. "Popravde, bude mi ešte chvíľu trvať kým tomu naozaj uverím. Priznám sa, že si ma poriadne šokoval, ale myslím, že to som dal už dostatočne najavo," uchechtol sa a pokrútil nad Erym hlavou. Keď mu Erasmus navyše oznámil, že sa pokúša variť, stiskol pery do rovnej čiary, aby sa znova nerozosmial, no kútiky úst mu aj tak vystúpili dohora. "A kuchyňa ešte stojí?" spýtal sa akože len tak pomedzi rečou. Ostatne, Eryho zažil na elixíroch a to Milovi stačilo do konca života. Práve sa rozhodol, že ak mu raz Ery ponúkne niečo z jeho kuchyne, oznámi mu, že drží diétu. Jasný blud, ale ako prevencia pred návštevou Munga, dobrý ťah.
"To ste si ale dobre zariadili, že vám to takto vychádza a stíhate oboje," prikývol uznalo. "Bývanie v Prasinkách musí byť fajn. Na skok do školy, súkromie a navyše prostredie čarodejníckej dediny. O Troch metlách a madam Rosmerte ani nehovorím!" zasmial sa potichu. "No ukáž..." zamumlal, keď mu podstrčil fotku s malou Ninou a Mikkaelom. Chvíľu na ňu valil oči, až nakoniec povedal. "Zdá sa, že sú naozaj tvoje," zasmial sa ako prstom poukázal na ten prudko inteligentný výraz malého Mikka. "O otcovstvo sa báť naozaj nemusíš..." podpichol ho ešte a potom mu fotku vrátil. "Sú podarení. Snaď ich niekedy uvidím aj naživo," dodal a skĺzol pri tom pohľadom na tie svoje letáky. "Náhodou! Nezabúdaj, že som prežil pol roka v čaroškôlke!" ohradil sa, keď ho tak nedôveryhodne oboznámil s tým, aká je to s malými drina. "Si šťastný človek, Ery," potľapkal ho po ramene a znova namieril prútik na komín letákov. "Asi by som už radšej mal ísť. Chlapci na to čakajú," kývol hlavou k štosom papiera. "Maj sa pekne a pozdrav ženu. Čoskoro sa uvidíme, kamarát a dúfam, že vyhráš," povedal a kývol hlavou k jeho metle. Potom švihol prútikom a aj s tou svojou hromádkou sa veselým krokom pobral späť do uličky. Porozhliadol sa či je už vzduch čistý, zložil si okuliare na nos a vykročil dole uličkou s veselým úsmevom na perách.
<<<

_________________

Ery sklopil pohled, protože nechtěl, aby Miles viděl, jak mu cukají koutky úst. Bylo totiž ohromně vtipné vědět, že si kamarád myslí, že ho Mei víc překvapit nemůže. No dobře, pokud ne víc, tak minimálně stejně. Milo totiž určitě nečekal, že se s Mei znovu setká zřejmě už jako s vdanou ženou, která má vlastní dítě. „No, uvidíš,“ odvětil v reakci na jeho pozvednuté obočí a lehce pokrčil rameny. Uchechtl se, když Miles přiznal, že ho šokoval, a zazubil se jako andílek. „Hodně lidí tomu nechtělo věřit a dost lidí pořád nechce,“ pronesl pobaveně. Ono to nebylo nic překvapujícího… Erasmus Andersen a Lorelei McKayová? Nejvíc nečekaný pár. A že se vzali? A mají děti? To musela být prostě nějaká fantasmagorie. Ale nebyla. Na poznámku o kuchyni se Ery nejprve zatvářil dotčeně, ale pak se uculil a přikývl. „Jasně, že stojí! Hele, lektvary mi možná katastrofálně nešly, ale vaření není tak strašný,“ brouknul s úsměvem. A Eryho vaření navíc bavilo, na rozdíl od lektvarů. Kromě toho nehrozilo, že ho hrnec bude chtít pokousat, když něco trochu připálí. „Dětem rozmixovaná zelenina náhodou šmakovala!“ pochlubil se a zatvářil se hrdě. Od rozmixované zeleniny už se však Ery naštěstí posunul o několik levelů dál.
„Jo, je to fajn,“ přikývl. „Jenom mi docela chybí Dánsko. Jasně, v minulých letech jsem tam taky netrávil moc času, ale přece jenom jsem se tam narodil a vyrůstal tam. Máma o mě říká, že už jsem stejně skoro víc Skot, než Dán, a měl bych si pořídit kilt,“ protočil očima pobaveně. Zatímco si Milo prohlížel fotku dětí, Ery mu nakukoval přes rameno a culil se jako pitomeček, protože zkrátka nemohl jinak. „Určitě je uvidíš i naživo, neboj,“ mrknul na kamaráda nakonec a fotku zase schoval. „Můžeš přijít na návštěvu k nám, Lorelei ti určitě hlavu neukousne, nemusíš se bát,“ zazubil se. Na to, že je šťastný člověk, se jen usmál a přikývl, protože neměl, co by namítl. Snad jen to, že mu to štěstí kazí Ministerstvo a jeho hloupé zákony a ustanovení, ale to zmiňovat nechtěl. Nechtěl kazit zbytek dne ani sobě, ani Milesovi. „Jasně, utíkej. Pozdrav vyřídím,“ kývnul Milovi na rozloučenou a pousmál se. „Měj se hezky, Milo.“ Vyprovodil ho pohledem, a pak na okamžik svraštil obočí. Jak to myslel, že se brzy uvidí?
Ery nakonec potřásl hlavou, posunul si koště na rameni a zamířil po Příčné dál. Chtěl ještě zabočit do květinářství a koupit Lei pokojový jasmín v květináči. Jen tak, prostě pro radost. Protože věděl, jak moc tuhle rostlinku zbožňuje. A pak už ho čekal famfrpálový trénink, na který to stíhal jen tak tak.

>>

_________________

"Jo, mudla, a já do nedávna taky." Řekla a rozhlédla se kolem sebe. Jako by snad čekala, že jí tam někde uvidí.
"Vždycky úplně ne. Jenom občas, pro ty, co si to zaslouží." Řekla a trochu jízlivě se usmála. V ten samý moment ale naprosto cíleně otočila hlavu, aby to pokud možno Léandre neviděl. Vlastně jedna část její hlavy usoudila, že si to Léandre vlastně ani nezaslouží, aby se k němu takhle chovala a že je vlastně fajn. Ale ta cyništější část si to pořád nechtěla připustit.
Léandre čekal, že z ní nejspíš vypadne nějaká super tajná věc, kterou zjistila roky špiónování za dveřmi. "Nesnáším ten její přehnaný optimismus." Zabručela, ale Zmijozelák to určitě slyšel.
Když se zmínil ohledně zakládání, odfrkla si. "Jako někdo, co?" Mluvila sama o sobě. Což bylo poměrně divné. Alespoň pokud přihlédneme k jejímu dosavadnímu chování.
Z kapsy mikiny vytáhla několikrát přeložený papír. "Jo, něco takovýho jsem sebou měla." Řekla a ukázala jej Léandrovi. "Kolik je vlastně tvojí sestře?" Zeptala se s určitým typem zájmu v hlase. Těžko ale říct, jak zamýšlenému zájmu.
"Hladový drak? Jo klidně, draci jsou fajn." Byla to jedna z mála věcí, o které to v dohledné historii řekla.
>>> Krucánky a Kaňoury

<<
Kenneth by se cestovat na Příčnou vůbec neobtěžoval, mnohem radši trávil čas v sídle nebo ve Švédsku, kam se také na čtrnáct dní právě chystal, ale z ničeho nic si musel něco neodkladně zařídit, a když už se sem vydal, rozhodl se, že to spojí i s dalšími věcmi, které do teď pouze odkládal. Výhodou bylo, že na druhé straně zeměkoule právě probíhalo Mistrovství světa ve famfrpálu, a tak v Příčné ulici alespoň nebylo tolik lidí a on se nemusel mačkat pokaždé, když se někde zastavil a něco si zaujatě prohlížel, nebo nemusel stát v dlouhých frontách, aby zaplatil jednu jedinou tenkou knížku.
Především z toho důvodu si sepsal seznam věcí, co je nutné zařídit a nakoupit, aby už se poté do konce prázdnin do Příčné neobtěžoval, protože čím více se blížilo září, tím více studenti Bradavic začínali šílet a především ti, kteří tam vůbec cestovali poprvé, takže proto bylo v srpnu kolikrát lepší nákupům se vyhýbat a pokud to alespoň trochu šlo, vše odložit, až cestovní studentská horečka ustane.
Kenneth už měl téměř vše zařízeno, dokonce se stačil stavit na Ministerstvu za svým otcem, protože chtěl něco přinést, což Kenneth sice ochotně udělal, ale více se s ním nebavil. Celkově u Van Helmontových byla teď nálada na bodu mrazu a nemohlo za to jen zrušení Kennethových a Jocelyných zasnub, ač právě tohle všechno odstartovalo. Byla to těžká doba, která žádala nelehká rozhodnutí ve prospěch rodu, oběti a vnitřní sílu a odhodlání. I když Kenneth rozhodnutí svého otce i strýce chápal a respektoval to, i tak se s tím nehodlal úplně smířit a od chvíle, co se tu hroznou novinku dozvěděl a musel ji sdělit Jocelyn, o tom s nikým nemluvil a ani nechtěl. Uzavřel se do sebe, léto víceméně jen přežíval kvůli povinnostem a naplánovaným věcem, které mohl absolvovat i bez Jocelyn. Návštěva vzdálených příbuzných, strýčka Jeremiaha a sestřenic, teď ho čekala cesta do Švédska, kde se hodlal alespoň na většinu srpna uklidit a nechat život čistokrevné společnosti plynout bez něho. I přesto měl neblahé tušení, že doma už se za Jocelyn našla náhrada a schylovalo se ke chvíli, kdy se to dozví. Další důvod, proč se sebrat a do Švédska vyrazit hned zítra. Aniž by si to uvědomil, zastavil se před obchodem s luxusním oblečením a zamyšleně se díval na vystavené košile ve výloze. Nakupování zrovna nebylo jeho silnou a oblíbenou stránkou, ale minimálně dvakrát ročně zkrátka musel doplnit košile různých druhů a barev a teď to platilo dvojnásob, když se tak neskutečně vytáhl a měřil dvě stě čtyři centimetrů, což snad určitě byla definitivní výška, jinak by byl Kenneth schopen pít pravidelně nějaký zmenšovací lektvar, protože tohle už začínalo být silně nepraktické a nepříjemné. Dokonce i teď měl hnědou, lesklou košili jen tak tak, stačil kousek a v rukávech by mu byla krátká.

_________________

| +

>>

Isabel snad poprvé za společnou existenci nejela se svou sestrou zuřivě fandit Salem... Totiž Skotsku na famrpálové mistrovství a dala si místo toho veget od všeho, co by jí mohlo vnitřně znechutit. Samo sebou se jí zásahy ministerstva ani trochu nezamlouvaly, jenže byla zkrátka vychovaná až moc dobře na to, aby dávala nesouhlas nějak najevo.
Rozhodla se, že by nebyla úplně na škodu podívat se po nějakých těch dárcích - Alistair čekaly narozeniny, Mallory s Jonathanem zase svatby - a samozřejmě by mohla kouknout i na svetry a čepice. Koneckonců, jednu čepici ve stylu Hucklebberyho Finna (jen mnohem čistější a mnohem dražší) měla právě na sobě, spolu s džínovými šortkami a žlutou průsvitnou blůzou, rafinovaně smotanou tak, aby nebylo vidět příliš mnoho (stejně měla pod ní ještě bílé tílko, tak proč ne). Prostě letní sluníčkový styl, no ne? Blond vlasy svázané do drdolu jí vykukovaly zpod čepice jako by byly živé - čistokrevnou dámu by v ní hledal málokdo, i přes hrdě vztyčenou bradu.
Ačkoli byla absolventkou Bradavic, držela se mrzimorských zásad a v rukou dřímala obdélník perníkovitého původu.
Porůznu si pokukovala do výloh obchodů, sem tam se u něčeho zarazila, ale jinak postupovala na dívku až překvapivě rychle. Nákupy jí sice nevadili, ale dnes bylo vedro a zkoušení miliónu věcí jí vždycky spíše otravovalo. Každopádně brzy spatřila výrazně nápadnou postavu, rovněž zahleděnou k výlohám - a to by nebyla Isabel, aby mladého Van Helmonta nepozdravila. "Ahojky! A to jsem si myslela, že jsem vysoká." zablýskla úsměvem a postavila se vedle starého dobrého kamaráda ze školy. "Na nákupech?"

_________________

Kenneth se pohledem ztratil ve výloze, i když se na té světle modré košili opravdu nedalo nic vykoukat, až na to, že měla poměrně luxusní sadu knoflíčků s nějakým vzorem, mnohem pravdivější byl však fakt, že se už bývalý primus zamyslel a výloha s oblečením mu posloužila jako místo, kam upínal prázdné oči, zatímco se mu v duchu před nimi promítalo naprosto něco jiného. Poslední dobou nepřekypoval zrovna dobrou náladou, překvapivě. Ani by nebylo přehnané, kdyby se řeklo, že ho dění posledních týdnů zdrtilo, ale byl to Kenneth a ten na ostatní nechtěl přenášet špatnou náladu, proto ho ve společnosti stále šlo zahlédnout s drobným a sympatickým úsměvem, s kterým se díval na všechny ostatní lidi, i když za maskou slušně vychovaného a zdvořilého muže se ukrýval pravý opak. Bylo jen pramálo okamžiků, jako právě tento, kdy se nekontrolovatelně ztratil v myšlenkách a tím se i zapomněl usmívat, jak měl ve zvyku. Proto poměrně překvapeně zamrkal, když se vedle něho z ničeho nic ocitla Isabel, na kterou se zprvu zadíval skrz odraz skla a až poté k ní sklonil hnědé oči. Koutky úst mu vyletěly do nepatrného úsměvu, ne zrovna neupřímného, Isabel viděl rád, ale to byl ta jediný důvod, proč se právě usmíval.
"Děláš, jako bys mě poslední půlrok neviděla," přimhouřil zlehka oči a přeměřil si jí trochu vyčítavým pohledem, jako že se ho to opravdu dotklo, že si za poslední půlrok nevšimla, že roste do nebe. Od začátku prázdnin ale nepovyrostl ani milimetr na víc, to byla skvělá zpráva. "Byl jsem tu jen pár věcí zařídit a zastavil jsem se tu, protože jsem přemýšlel, jestli bych si nepotřeboval koupit nějakou novou košili," natáhl ruce před sebe, aby bylo vidět, že mu i tato, jinak dobře padnoucí, hnědá košile začíná být na rukách krátká. "Vidíš," kývl bradou se smířeným úsměvem, než ruce zase svěsil a zadíval se na Isabel, které zase nechyběl jeden z jejích oblíbených klobouků, nad čímž se Kenneth jen slabě pousmál.
"Myslel jsem, že se chystáš na Mistrovství, změna plánů?" zajímal se upřímně, protože věděl, že Is se svou sestrou jsou nadšenými fanynkami a ani nezáleželo na tom, jaký tým přesně hraje. Kenneth neměl nejmenší tušení o tom, že jsou fanynky samotného Salema. Koneckonců, Kenneth famfrpál nesledoval, ani nevěděl, že to jeho předchůdce na postě primuse dotáhl tak daleko.

_________________

| +

<<

Agnes si vykračovala Příčnou ulicí, jako by jí celé tohle místo patřilo. Neměla nosánek nahoru, ale styl její chůze vypovídal o nezdravé sebejistotě. Nicméně ta sebejistota byla namístě – Agneska si totiž vzala lodičky a chodit v téhle obuvi na vydlážděné ulici, to bylo prostě umění. Obzvlášť v místech, kdy k sobě dlažební kostky ani příliš nepřiléhaly. Agnes ale věděla, jak na to, a ani jednou za chůze nezavrávorala a nezaváhala. Protože bylo dnes poměrně horko, její outfit se dnes skládal pouze z krátké modré sukně a plandavé květované halenky. Dokonce si nevzala ani šátek, ale nahradila ho alespoň množstvím korálů, jelikož kdyby neměla nic kolem krku, cítila by se jako nahá. V ruce držela menší modrou kabelku, do které hodlala nacpat své dnešní nákupy.
Zatím pořádně ani nevěděla, kam má namířeno. Prostě šla, kam jí nohy nesly, a v duchu doufala, že třeba natrefí na nějakou známou tvář. Nejlépe mužskou tvář, která ji po nákupech ochotně doprovodí a bude jí dělat nosiče. Vždyť kdo by se dobrovolně tahal s novými učebnicemi, když může zneužít někoho jiného, že.
Agnes z kabelky vylovila lízátko, strčila si ho do pusy a pohledem přelétla obchůdky kolem sebe. Tak kam nejdřív? Táta jí dal peníze na nový kotlík, bez toho nehodlala odejít. A možná by to byl nejrozumnější první nákup – alespoň pak ty zbylé nakoupené věci bude moct nastrkat do kotlíku, místo cpaní je do malé kabelky. Vykročila tedy k obchůdku, kde prodávali kotlíky a všechno ostatní k lektvarům potřebné.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, takže pokud by se chtěl někdo přidat, budu jen ráda

Slunné poledne zastihlo Patricka zamyšleně bloumajícího po Příčné ulici. Měl za sebou sice zatím jen tu nejhorší část nákupů (návštěva madam Malkinové už byla nutná, neb začínal mít zoufalý nedostatek košil s dostatečně dlouhými rukávy - i ta, kterou měl momentálně na sobě, je měla kvůli tomuto nedostatku ohrnuté až k loktům), ale stihlo ho to demotivovat natolik, že se uchýlil k prokrastinaci v podobě očumování stánků a přesvědčování sama sebe, že na to má celý den, a tak netřeba spěchat.
Jeho snaha se vědomě flákat byla už předem odsouzena k nezdaru vzhledem k tomu, že mu to nikdy nevydrželo dlouho - zvlášť když měl před sebou něco, co udělat musel. Prozatím ale tápal myšlenkami u příjemnějších věcí, jako byly třeba vzpomínky na výlet do Sherwoodského lesa a k lochnesskému jezeru nebo rozhodování se, co si koupí k narozeninám. V tomto ohledu se musel velmi udržet u košťat, protože nač plýtvat penězmi, když měl Nimbus, i když jen propůjčený? Mohl si klidně dál šetřit a čekat, až smetákový průmysl vypustí nějakou žhavou novinku, na kterou by Nimbus 1000 neměl...
Setrvat nad tímto tématem mu ale nebylo dovoleno; koutkem oka totiž zachytil vývěsní štít s vycíděným kotlíkem, a barevné bublinky, které z něj stoupaly, na Patricka vyčítavě pomrkávaly.
Budoucí student pátého ročníku si unaveně povzdechl a promnul si kořen nosu. Lektvary. Nebylo fér, že zrovna lektvary byly potřeba snad ke každému záživnému kouzelnickému povolání... a NKÚ byly už za rok! To neměl šanci zvládnout. A říct si Riley o doučování, to by mu dřív musela upadnout pusa; jeho hrdost by nepřežila. Možná by ale mohl zkusit Arsena. Nebo někoho jiného. Přemožen výčitkami svědomí potřásl hlavou, načež se rázně vydal směrem k obchodu. Čím dřív bude mít nákup těch podivných blemcavých ingrediencí za sebou, tím líp. Krom toho mu už začínaly docházet lahvičky.
Jaksi nezaznamenal, že za stejným cílem vyrazila osoba z protisměru. Nepozornost nevyústila v kolizi jen náhodou, a pravděpodobně to byla spíš zásluha protistrany než Patricka, ze kterého vypadlo pouze jakési překvapené "eh".
O krok couvl a okamžitě ho praštilo do očí, že právě málem nabořil do někoho na lodičkách. Krapet z toho zrozpačitěl, neb mu něco říkalo, že tu slečnu odněkud zná - i když aby si ji dokázal zařadit, musela by Agnes mít nejmíň havraspárskou kravatu. Patrick si přál, aby byl býval nezaznamenal fakt, že je hezká.
"Promiňte," vypadlo z něj do okamžiku trapného ticha, ve kterém si uvědomil, že nejspíš mířila do stejného obchodu jako on, a chvatně ustoupil z cesty s následným "račte, slečno".

_________________

Agnes nebyla zvyklá na to, že jí někdo takhle křížil cestu. Maximálně malí špunti, kterým to odpouštěla, protože to byly ještě děti a mnohem zajímavější jim přišel motýl, co támhle letěl, než blondýna na podpatcích. Když si ale uvědomila, že ona osoba není žádný špunt, povytáhla obočí a zadívala se na něj. Vysoký blonďák, který vypadal jako tyčka. Podvyživená tyčka, aby bylo jasno. Ale Agnes přišel povědomý, takže jí pochopitelně docvaklo, že ho už asi někde viděla, pravděpodobně ve škole. Jen vůbec netušila, kdo to vlastně je, a z jaké je koleje. Ale z Havraspáru určitě nebyl, to by si pamatovala.
Překvapeně zamrkala, když jí ten kluk docela gentlemansky uvolnil cestu, a navíc jí vykal. Jistě, byla zvyklá na pozornosti od chlapců, ale od tohohle to bůhví proč nečekala. Navíc takhle na ulici, když se potkali čirou náhodou. „Eh, díky,“ vypadlo z ní inteligentně, načež věnovala Patrickovi úsměv, čímž poděkovala a zároveň dala najevo, že mu nechce ukousnout hlavu za to, jak se jí připletl do cesty. Samozřejmě jí vůbec nenapadlo, že by to taky mohlo být naopak – že se ona přimotala pod nohy jemu. Na to totiž Agnes měla až znepokojující talent.
„Já tě znám,“ podotkla předtím, než se rozhodla vykročit do obchodu. „Ty určitě chodíš do Bradavic, co?“ zeptala se, aby potvrdila svou domněnku. Přitom si Patricka prohlédla od hlavy k patě a usoudila, že kdyby trošku přibral a nabral trochu svalů, nemusel by být k zahození.