"Já vím. Když tady na ulici tak jako... Svítíš, víš? Že ty vrážíš zátylkem do každého vývěsního štítu?" rozhodila ruce v gramatickém gestu a očima jí přeběhla veselá jiskřička. Trochu si poupravila kšilt, aby se jí na Kennetha lépe vzhlíželo, než si založila ruce na prsou. Musela je nějak krotit, aby kamaráda nezačala tahat za ucho či nedejmerlin třeba za tmavý pramínek vlasů (tento problém obvykle ve škole řešila tím, že si ruce nenápadně přisedla, ovšem tady na Příčné by to bylo trošku nepatřičné). Pak kritickým pohledem sjela odshora dolů nejprve košili ve výloze, potom Kennetha. Na její tváři se objevil zadumaný výraz (to jak se snažila moc nesmát, merlinvíproč jí totiž kratší košile přišla hrozně legrační), než prohlásila: "Vidím. Ta modrá by ti slušela." zazubila se - následoval pohled nahoru na Kenovu tvář, načež Isabel prolítlo hlavou, že se bývalý primus hrozně málo usmívá. O nějakých neshodách ohledně jeho zasnoubení s jeho milou sice věděla, ale o nějakém zrušení nikdy u nich doma nebyla řeč - nebo to aspoň Isa nikdy nezaslechla. Pravděpodobně proto, že by jí to určitě hrozně vzalo, a to nejen díky přátelským sympatiím s mladým Van Helmontem - blondýnka zkrátka Joceth jako pár milovala, a to z mnoha důvodů (třeba proto, jak byli sladcí).
"Vlastně ano. Mallory tam letos vyrazila sama - otec i Jonathan měli moc práce a já... Vždyť mě znáš. Nějak se mi tam... Nechtělo. Po tom, co bylo loni už mě neláká ani to fandění Skotsku - doufám že víš, že za ně bude hrát nejen McKay, ale i McLarken? Nechápu, jak se ti tyhle zprávy můžou vždycky vyhýbat." usmála se a zdviženým ukazováčkem ho zlehka dloubla do paže. Moc dobře věděla, jak velkým fanouškem famfrpálu je. Vrtěla nad tím hlavou už pár let.
"A co ty? Jocelyn tě nevytáhla?" zeptala se s tak nevinným úsměvem, že nebylo pochyb o její nevědomosti, co se tohoto tématu týče. Kdyby to bývala věděla, určitě se nezeptá, alespoň tedy ne jen tak, z ničeho nic. Asi by tak trochu chodila okolo horké kaše. Takhle si jen ukousla trochu perníku a gestem do výšin nabídla Kennethovi taky.

_________________

Patrickovi se značně ulevilo, když se slečna na podpatcích nevymázla. Nevrazil do ní sice, ale už od pohledu ta věc nemohla být označena za stabilní. Kdyby měl vymyslet nějaké přirovnání, pravděpodobně by to prohlásil za postavení Benátek na pouhých dvou pilotách. (Nikdy nebyl moc dobrý v metaforách.) Každopádně to ustála, což byl asi dost výkon.
Zdála se zaskočená jeho chováním - kromě toho, že to do ní málem napálil, nechápal proč. Byla zjevně starší, zjevně dáma a zjevně se neznali, tudíž bylo přece naprosto přirozené, že jí vykal. Ještě přirozenější bylo, že jí uvolnil cestu... Patrickův mozek byl natolik zabrán do šrotování problematiky, zda něco nepokonil, že si málem nevšiml rozpačitosti, se kterou mu Agnes poděkovala. Následně se na něj usmála.
Napůl si oddechl, že je nebezpečí zažehnáno, napůl zrozpačitěl. Bylo vážně škoda, že tu nebyla Riley, aby ji mohl předhodit společenským povinnostem. Být Agnes o něco mladší (a vypadat na to), nebo aspoň kluk, věděl by si s konverzací rady. Jakmile ale byla zařazena do dáma-škatulky, měl Patrick co dělat, aby se nečervenal.
"V-vážně?" vykoktl a uši mu pod jejím pohledem nabraly o něco tmavší odstín. V předtuše katastrofy se okamžitě pokusil navázat smysluplnou konverzaci. "Tedy, ano. Zmijozel, půjdu do pátého ročníku," upřesnil. Že by se možná měl i představit, to ho v tu chvíli nenapadlo, ale byl rád, že se přestal červenat, takže poněkud uvolněněji dodal: "Taky studuje..te?" rozhodl se prozatím zachovávat vykání, dokud se o tom dáma případně nevyjádří negativně.

_________________

I přes tu špatnou, respektive neutrální náladu, která měla k dobré a skvělé náladě hodně daleko, mu zacukalo v koutcích rtů, protože představa, že se prochází po Příčné ulici a při každém třetím kroku vrazí hlavou do vývěsných štítů jednotlivých obchodů, mu připadala poměrně zábavná. "Nemyslíš, že už bych měl docela omlácenou hlavu?" povytáhl k bývalé spolužačce obočí v podobně humorném duchu, jako mluvila ona, a slabě se pousmál. I když to zase nebyla tak nereálná představa, protože v Obrtlé by se určitě párkrát praštil, ale tam naštěstí v životě nebyl, jelikož k tomu neměl důvod.
Jakmile si k poté začala prohlížet s přimhouřeným pohledem tu košili a hned na to se podívala i na něho, Kenneth se zatvářil trochu rozpačitě a ruce zase klidně svěsil podél těla. Obočí mírně povytáhl, protože se mu zdálo, že sdělení verdiktu schválně oddaluje, když ale pak promluvila, pobaveně se pousmál a zavrtěl nad tím hlavou, aby alespoň trochu ta slova odlehčil. Samozřejmě mu to lichotilo a náhle si připadal strašně hloupě, když si uvědomil, že si cítí nesvůj při lichotce od někoho jiného, než byla Jocelyn. "Jen se přiznej, chceš mě dostat na mizinu. Podívej, jak je to košile drahá," kývl hlavou k cenovce, což pro takového Van Helmonta nebyla žádná závratně velká částka, ale normální smrtelník á la kouzelník smíšeného, mudlovského nebo jen kouzelnicky čistokrevného původu by si takovou košili zkrátka dovolit nemohl. Kennethovi to však pro momentální situaci vyhovovalo, protože odvrátil pozornost od svých rozporuplných pocitů a mohl se na Isabel bez větších výčitek pousmát, alespoň tak lehce, jak jen se to od něho slušelo.
"Ani se ti nedivím," přikývl nakonec už zase vážně, protože, ač famfrpál nesledoval, i k němu se donesly události minulého Mistrovství. Dalo se předpokládat, že spousta kouzelníků radši zůstane tohle léto doma. "McLarken?" stouplo mu prudce obočí, "to nevím. Jak bych to měl vědět, sport ve věštci nečtu," zakroutil hlavou a mírně se nad tím pousmál, protože to zase u něho nebylo nic neobvyklého, že famfrpál opravdu neřešil. Jistě, jako prefekt/primus a hrdý Nebelvír vyrazil na zápas své koleje, ale to byly jediné zápasy, které ve svém životě viděl. A když viděl, jak je to drsný sport, je nakonec za ně rád. "Asi má taky sebevražedné sklony, co?" trochu se sklonil, aby mohl ztišit hlas a trochu si rýpnout do Salema, tudíž mu zacukalo pobaveně v koutcích. Ale nebylo to myšleno nijak ve zlém, sice se Van Helmontovi s McLarkenovi nesnášeli, ale to se dědilo a něco osobního k nim Kenneth zkrátka neměl.
"Joc-" chtěl po ní zopakovat překvapeně, ale to jméno se mu zadrhlo v krku, takže pro jistotu pouze zakroutil hlavou a přesunul zrak znovu k výloze, na modrou košili ale nezaměřil, jen se shlédl ve svém vlastním odraze. "Nevytáhla. Vlastně... už spolu nejsme. Takže, kam se chystáš? Nemáš čas dát si s bývalým spolužákem oběd?" zadíval se na ní a povytáhl obočí, pochopitelně se snažil zamluvit předešlé téma a k tomu začínal mít opravdu hlad a kdyby mohl poobědvat v něčí přítomnosti, vůbec by mu to nevadilo. "Zvu tě," dodal. Tak trochu ale tušil, že Isabel se odbít nenechá a bude chtít znát podrobnosti, což ho přeci jen děsilo - občas byla zvědavá a přeci jen, pokud se Kenneth výjimečně někomu svěřil a nemuselo to být pouze ve věci týkající se Jocelyn, pokaždé to bylo Is.

_________________

| +

"Taky pravda." zazubila se Isabel při představě svého kamaráda s hlavou omlácenou jako nějaký pomeranč. Upřímně jí zajímalo, zda Kenneth po natlučení taky měkne, ale byla ochotná vzdát se testování v prospěch svého blízkého kamaráda. Přeci jen, jak moc by se mu asi líbilo, kdyby ho naschvál omlátila o dveře, aby zjistila, zda se jeho maso naklepe jako u řízků? Na rozdíl od své mladší sestry totiž přesně věděla, jak se takové jídlo připravuje. Včetně přípravy salátu. Když na to pomyslela, cítila se jako královna (navzdory tomu, že královny vařit určitě neuměly).
Pohled na Kennetha, jak přijímá takovou přátelsky myšlenou lichotku byl pro blondýnku k nezaplacení a jen tak tak se udržela, aby mu nezačala nadávat roztomilými přízvisky. Nad jeho slovy povytáhla obočí a tváří jí prolétl pobavený úsměv. "No jo. Tvá rodina by pak musela prodat všechna ta obrovská sídla, že? Vidím ten titulek - nejbohatší rodina v Británii prodává svá sídla, neb si jejich nevydařený potomek koupil modrou košili. A to přece nechceme." zazubila se a nejraději by ho ještě jednou pořádně dloubla, ovšem nakonec zastavila prst v půli cesty a místo toho se zakousla do perníkového zázraku. Slastně přivřela oči a šťastně se usmála. Takový perník byl vůbec hrozně podceňován - a přitom spojoval lidi už po staletí... Nebo tak nějak. Zkrátka díky Merlinovi za něj. Jakože za perník. Chápeme se.
"Ty musíš zavírat okenice v pokoji. Vždyť o tom mluví všichni spolužáci! Jako mi, absolventi. A vlastně i ostatní." plácla se nechápavě dlaní do čela a pro efekt ještě zavrtěla hlavou. Van Helmontovci byli někdy ale opravdu hrozně izolování. Samozřejmě, Kennetha to prostě nebralo, proč ne. Isabel ho naprosto chápala a akceptovala to - znala ho už dost dlouho a dobře na to, aby se ho snažila zasvětit do tajů toho nejznámějšího kouzelnického sportu. "Možná." zlehka pokývla ohledně McLarkena a neohroženě se se nahoru na Kena uculila.
Ovšem reakce na Jocelynino jméno jí dost zarazila hned na počátku - proč se pro všechny Merlinovi spoďáry tak divně zarazil? Nemusela přemýšlet ani pár vteřin, aby věděla, že Kenneth má po klučičím způsobu na krajíčku. Takže se logicky stalo něco vážného. Jeho další slova jenom potvrdila její nejhorší noční můry. Co se sakra mohlo pokazit? Nad touhle palčivou otázkou dumala natolik, že si ani neuvědomila, že hledí na svého kamaráda s očima dokořán a pusou neslušně otevřenou. Přestože jí bylo jasné, že by byl rád od toho tématu co nejdál, nemohla si pomoci - jak by ho mohla povzbudit, když ani netušila, s čím bojuje? "A... Jak? Chci říct... Byli jste... Ach Kennethe!" ozvala se a konejšivě ho chytila za rameno. Nebyla si tak úplně jistá, jak moc ví, jak se cítí, protože... Ona nikdy s nikým zasnoubená nebyla. Jistě, chodila s pár chlapci, a po rozchodu byla vždycky zničená, ať už se rozešla s dotyčným ona nebo naopak, ale... Tohle muselo být nejméně dvakrát horší. Moc dobře si pamatovala na svůj první rozchod, kdy jí chlapec poměrně neurvale řekl (tedy, nebylo to neurvale, ale byl to prostě kluk a ona byla v pubertě), že už o ní nemá zájem. Hodně to bolelo a ona trávila spoustu času pláčem - a zrovna tenkrát jí nebelvírský student podal pomocnou ruku. A hlavně rameno, že.
"To mě moc mrzí, Kennethe." broukla a byla v silném pokušení kamaráda obejmout. Nakonec to ale neudělala, jen dál svírala mladíkovo rameno. Možná by se byla rozbrečela, kdyby necítila nutkavou potřebu kamaráda ochránit, tudíž musela být jako skála. Objímací skála, ehm. Přívětivá, ale silná. Tak.

_________________

Agnes se docela dobře bavila. Patrick se chvílemi tvářil opravdu komicky, ale Agneska měla naštěstí dost sebeovládání, aby se na místě nerozesmála. To by její smích totiž byl slyšet až někam k protinožcům, Havraspárka totiž patřila k extrémně hlučným jedincům, ačkoliv na to vůbec nevypadala. Když jí Patrick potvrdil, že skutečně studuje v Bradavicích, přikývla. „Jsem si to myslela,“ pronesla a mrkla na něj. „Takže jsi o rok níž, než já, a čekají tě NKÚ,“ zkonstatovala s přátelským úsměvem ve tváři. Nebyl to vůbec výsměch, Agnes nebyla podlá mrcha, aby se lidem smála jen kvůli tomu, že jsou o rok mladší a čekají je ty příšerné zkoušky, haha. „Já teď půjdu do šestého ročníku a jsem z Havraspáru,“ vysvětlila, načež k Patrickovi natáhla ruku a spolu s tím se představila. „Agnes.“
Po chvilce Agneska očima zalétla k obchodu, kam zřejmě oba mířili. „Takže ty se asi zajímáš o lektvary, co?“ zeptala se zvědavě a povytáhla obočí. Agnes se o ně sice přímo nezajímala, ale musela je umět, aby se mohla dát na dráhu lékouzelnice, takže k nim přirozeně nějaký vztah měla.

V koutcích rtů mu mírně zacukalo pobavením, nakonec si ale zvládl udržet vážnou tvář a s mírně přimhouřenýma očima se na Isabel zadíval. "Nevydařený potomek?" zopakoval trochu dotčeným tónem, jak jen si vzal to pojmenování osobně a pátravě se na sebe zadíval do dorazu ve výloze, jestli tak opravdu vypadá. Samozřejmě to nemyslel vážně a dělal si z toho srandu stejně, jako ona. Alespoň trochu ho to odvedlo na jiné myšlenky a on se mohl pobaveně pousmát nad něčím, co skoro vůbec nedávalo smysl a nebylo to zatížené skoro žádnou realitou. "Ne, to nechceme," dodal ještě a zadíval se dívce skrz výlohu do očí, než se konečně vzdal vážné a uražené masky a slabě se pousmál. "Doufám, že tě žurnalistika v životě nelákala," pokračoval, když už se k tomu tématu tak náhodou dostali, "vzhledem k tomu, kolik toho o mně víš, mohla bys mě roznést na prach. Ale to bys neudělala, že ne?" nakrčil zvědavě obočí, trochu se culící, aby tím podtrhl pověst laskavého a džentlmenského muže, který kolem sebe neměl ve zvyku šířit negativní vlny. A ani dnes tomu tak nebylo, ač někde hluboko uvnitř sebe se cítil šíleně špatně a beznadějně. Většina čistokrevných byla výtečná v přetvářkách, ale nebyla přetvářka jako přetvářka. Kenneth v životě nechtěl přenášet své problémy a špatnou náladu na ostatní, dnešek nebyl výjimkou.
"Kdes to vůbec sehnala? To se tu někde prodává?" kývl hlavou k perníku, jenž držela v ruce a ukusovala z něho, "vypadá to spíš jako domácí. Ty umíš péct?" zajímal se zvědavě, což mu rozhodně nepříslušelo a on si to hned vzápětí uvědomil, proto se zatvářil trochu omluvně a rozpačitě, ale přeci jenom... holka, která umí péct! A vařit. Kenneth byl chlap jako hora, jídlo pochopitelně zbožňoval a ač na Bradavické snídaně, obědy a večeře nebude mít určitě v životě nic, doma se také neměl špatně. Tak či onak to však byla práce skřítků, bylo by to úplně něco jiného, kdyby jídlo nevařili oni.
"Omlouvám se, slečno Morganová!" zvedl ruce prudce do vzduchu a odlehčeně se usmál. "Zkrátka se to ke mně nedoneslo," pokračoval dál omluvným tónem a pokrčil nad tím rameny, protože, že by bez téhle informace nezvládal žít, to se rozhodně říct nedalo. Nepřipadalo mu vhodné, aby se čistokrevný kouzelník proháněl barbarsky na koštěti a honil se za míčem. Ale to si nechal pro sebe, Isabel koneckonců Kennethův názor stejně znala.
Když se však poté stočila řeč k Jocelyn, Kenneth už se zase tvářil vážně a tentokrát ani neměl snahu to téma nějak zlehčovat svým úsměvem. Na tom nic ke smíchu, ani k úsměvům nebylo a pokud Isabel pozorná byla, jakože byla, všimla si, že Kenneth za dobře propracovanou maskou mladého zdvořilého muže ukrývá víc, než by kdekdo čekal. "To nic," zalhal a zadíval se na ní, když ho chytla za rameno. Vážil si toho a neměl ji za zlé, že se vyptává, i tak ho ale každé další slovo končící s otazníkem víc a víc drásalo a narušovalo jeho vyrovnanou masku, na které si dával poslední dobou hodně záležet. "Otec změnil názor, ta situace teď s Ministerstvem... akorát to všem ničí život," zakroutil hlavou a nepříjemným pohledem střelil k místu, kudy se k ministerstvu šlo. "Doma dostali strach, že kdyby náhodou bylo něco na té povídačce o Thorntonových a nečistokrevnosti pravdivé, zničilo by nás to," přiznal nakonec ochotně, protože stejně usoudil, že nechávat si to pro sebe bylo zbytečné, obzvlášť v případě Isabel. "A je to pravda, kdyby se to potvrdilo, rozmetalo by nás to. Jsme přece poslední čistokrevná linie, ale..." na chvíli si odmlčel, sklonil zamyšleně zrak a zakroutil hlavou. "Vždyť víš, jak to chodí," dodal nakonec, protože rozebírat tohle téma rozhodně nechtěl. Nikdo se nemohl zamilovat na povel, netáhlo ho srdce jen k čistokrevným, v životě tomu tak nebylo. A upřímně mu bylo jedno, jestli Jocelyn čistokrevná je, anebo není. Navíc, stále tu přece byla šance, že je, ale doma nechtěli nic riskovat a on to naprosto chápal, i když mu to ze dne na den změnilo život. Bez toho mohl mít takové štěstí, o kterém snad ani nesnil. Vzít si ženu, kterou opravdu miloval a vyhnout se tak veškerým sňatkovým intrikám a politice, ale ta vidina byla příliš krátká, teď už ho čekala jen realita.
Pak se však slabě pousmál, jako by se cítil provinile, že se na chvíli mračil a vystavil dívku takové nepříjemné situaci. To pozvání na oběd určitě od ignorovala schválně, protože ho prokoukla, ale Kenneth se nehodlal jen tak vzdát, a tak se na ní pozorně podíval a pak sklouzl pohledem k tomu perníku. "Ty tu možná obědváš perník, ale já mám fakt hlad, tak co? Vydáme se někam?" povytáhl už znovu s laskavou tváří obočí a zatvářil se, jako by před chvíli nedal najevo, jak se doopravdy cítí.

_________________

| +

Úcul, který vykouzlila na tváři po jeho dotčené otázce by jistě mohl soutěžit v kdejaké soutěži. Jednalo se o kombinaci sluníčkovského média s poťouchlým křetem. Rozhodně kývla, aniž by kamarádovi odpověděla a musela zadržovat smích, protože... Kenneth a nevydařený bylo naprosto nesmyslné spojení. Něco jako byste prohlásili, že drabble není literární útvar. Většina populace* by vás za to ukamenovala.
Pak byla ale řada na Isabel, aby nasadila ublížený výraz. "Tss. Co si to o mně myslíš? Teď jsi mě teda urazil. Navíc, určitě mi toho ještě hodně tajíš, ty nevydařený primusi." založila si ruce na hrudi, čímž se perník nebezpečně přiblížil její tváři. Vrhla kradmý pohled po svém společníkovi, načež se, stále s rukama poskládanýma na prsou, řádně nenápadně zakousla do té dobroty.
Brzy ale byla lstí donucena zase přestat hrát nakopnuté štěně, protože se mladý Van Helmont pozeptal na perník. Chápejte, otázka směřovaná na jídlo je prostě moc závažná na to, aby se ignorovala. A Isabel kvůli tomu dokonale zapomněla na nějakou hloupou uraženost, protože se musela rozzářit jako sluníčko. "Neprodává. To, co vidíš, je společné úsilí mě a Nokkyho. A musela jsem to dělat tak, aby si nemyslel, že mu pomáhám já. Dalo to práci, ale výsledek je jedinečně chutný a naprosto dokonale aerodynamický." uvedla kus perníku jako nějaký zázračný produkt a znovu se uculila, načež ještě jednou natáhla ruku, aby kamarádovi nabídla tu úžasnou pochutinu.
Nad famfrpálem a Kennethovou reakcí se vesele zasmála - v očích jí jenom jiskřilo. Právě takové chvíle měla nejraději, ačkoli kdyby byl nebelvírák trochu méně statečný a o něco více otevřený, bylo by to možná ještě o něco lepší. Protože pak přišla vážná tvář u Jocelyn a Isabel se snažila všechno pochopit. Bylo jí víc než jasné, že Kennethovy skutečné pocity se skrývají, protože mladík nechtěl obtěžovat své okolí - moc dobře to znala. Bohužel ho nemohla přesvědčovat, aby se nějak ohradil či nedejmerlin snad vzepřel své rodině, poněvadž to bylo proti celé její výchově, dosavadnímu životu a vůbec všemu. Tohle se prostě dělo. Ano, bylo to hrozně smutné, skličující a mnohdy k vzteku, jenže to tak chodilo. Isabel měla pocit, že se jí hrudník až moc stahuje a bylo jí do pláče. Samozřejmě ale nenechala ukápnout jedinou slzičku, protože něco takového prostě nemohla svému kamarádovi udělat - určitě by se mu pak neulevilo. A to by si Isabel nikdy neodpustila. "Chápu. Teda, nechápu, ale... Já vím. Je to ale strašně... Nefér. Vážně... Je mi to líto. Na druhou stranu... Amanda tě bude mít zase jenom pro sebe, ne?" pokusila se odlehčit atmosféru lehkým vtípkem. O jeho malé sestřenici samozřejmě něco málo slyšela.
Nakonec jí to ale nedalo a natáhla se trochu na špičky, aby Kennetha trochu objala. To mu sice možná neuleví zdaleka ne tolik, jak by bylo třeba, ale... Jak lépe dát najevo své pocity? Isabel lepší důvod neznala. Samo sebou ho ale nijak netiskla a brzy ho pustila. Bylo to přeci jen přátelské objetí bez zběsilého tlukotu srdce a kotrmelců, což byla další věc, kterou si na jejich vztahu vážila. Byli prostě vždycky jenom kamarádi.
Konečně ho nechala odvést směr rozhovoru někam jinam. Naprosto mu rozuměla a byla přesvědčená o tom, že ho to všechno muselo hrozně zraňovat. A ona ho zkrátka nechtěla trápit. Stejně jí toho už řekl dost. Zlehka se usmála, aby navrátila veselou náladu a napodruhé odpověděla: "Moc ráda někam zajdu. Vejde se do mě ještě mnohem víc. Ale místečko si vyber ty, aby ses mohl taky hezky napapat." mrkla a rozhlédla se po ulici, jako by odhadovala, kudy to bude blíž.

* Ano. Flann.

_________________

Kenneth rozhodně nečekal, že ta slova o žurnalistice vezme tak vážně, takže se na chvíli zatvářil nervózně a pak mu přeci jen zacukalo v koutcích, protože ač se Isabel snažila vypadat sebevíc přísně a vážně, tím hladovým kousnutím do perníku to pokaždé naprosto pohřbila. "Nic špatného, vždyť to znáš," hodil po ní nevinným pohledem a nakrčil zlehka čelo, aby provokativně naznačil, že toho ještě tají opravdu hodně. Což lež nebyla, ale Isabel o proti ostatním toho věděla dost, to byl fakt.
"Ty doma pečeš - vaříš s domácím skřítkem?" zatvářil se naprosto nevěřícně, protože co on věděl, tak většina těch čistokrevných slečen uměla sotva udělat čaj, na tož něco opravdového upéct nebo uvařit. Jeho nevlastní matka byla v kuchyni určitě naprosto neschopná vzhledem k tomu, že dle Kennetha názoru byla nesamostatná a naplňovala všechno, co taková typická mudlovská šlechtična, nebo kouzelnická čistokrevná žena váženého rodu naplňovat měla. Kenneth měl občas pocit, že je až přehnané, že čistokrevným se o vše stará skupina skřítků a tím nemají čistokrevní z normálního rutinního života skoro nic na starost, připravit si snídani, uklidit nádobí ze stolu, pokud to tak půjde dál, jednoho dne bude znamenat čistokrevný rovná se neschopný, takže bylo zcela pochopitelné, když to Kenneth tak vnímal, že Isabel na něho svou odpovědí zapůsobila a on se na ní teď nevěřícně díval. Nakonec se však jeho úzké rty zase protáhly v úsměv s náznakem pobavení, neodpustil si nad tím zakroutit hlavou, protože Isabelino popisování perníku, jako by byl v reklamě, ho zase donutilo se usmát. "To takhle pečeš často?" zajímal se zvědavě a když mu nabídla, měl samozřejmě nutkání ochutnat, ale připadalo mu to hrozně nevhodné a neslušné, takže s mírným úsměvem zdvořile odmítl.
"Jo, Amanda má samozřejmě radost," uculil se nakonec, když se Isabel zmínila o jeho vzdálené sestřenici, což mu většinou přeci jen dokázalo vykouzlit úsměv na tváři, protože tu malou rebelku považoval víc za svou sestru, než sestřenici. "Hrozně žárlila," připustil po chvíli ticha, kdy se jeho myšlenky zase rozběhly Jocelyným směrem, což si už dávno zakázal, ale když na to tak přišla řeč a Isabel svými dotazy znovu otevřela uměle zacelenou ránu, nešlo tomu jinak. Když se potom k němu natáhla, k vlastnímu štěstí byla docela vysoká, on se mohl sklonit jen kousek a nechat se dívkou obejmout. "Díky," hlesl tiše, když se do ní zavrtával pohledem, zatímco si zase stoupala na paty a tím se od něho vzdalovala, Kenneth si opět uvědomil ten výškový rozdíl mezi nimi a když poté odvrátil zrak k výloze, ve které byly jejich odrazy, odlehčeně se pousmál. "Jsi fakt prcek," rýpl si tak suše Kennethovsky, zatímco mu cukalo v koutcích rtů.
"Já bych zvolil kotel, je asi nejblíž," podíval se tázavě na Is a povytáhl obočí, pokud souhlasila, džentlmensky ji nabídl rámě a pak mohli klidným krokem vyrazit po Příčné ulici směrem k Děravému kotli.

_________________

| +

Alex byl nadšený! Maminka ho vzala do Příčné ulice, aby si nakoupil věci do školy i počasí mu přálo. Poté co se v Děravém kotli rozloučil se vydal do uliček a rozhodoval se kam by měl jít dřív. rozhodl se že nejdřív zamíří k Panu Ollivaderovi a koupí si hůlku.

"Právě, že znám." pokývala hlavou, ačkoli stále přítomný úsměv naznačoval, že to ani trošičku vážně nemyslí. Nikdy si nedělala iluze o tom, že si s Kennethem říkají všechno, jsou nejlepší kamarádky a tak dále a tak dále. Ostatně, ona sama se mu taky se vším nesvěřovala - ne, že by mu snad nedůvěřovala, naopak, nechtěla ho zavalovat svými starostmi, když ani s jedinou nemohl udělat vůbec nic. Navíc, kdo by se s klukem bavil o všem? To je snad až ilegální.
Podivení nad tak zajímavou situací, jakože blondýnka s čistou krví ztrácí čas s domácím skřítkem, upřímně očekávala. Ono to nebylo zrovna obvyklé - pro Isabel v tom ale nebyla ani špetka rebelie. Prostě byl starý a tak, a ona měla hrozně moc volného času. Ne, že by si nemyslela, že si nejsou rovni, ale znáte to... To přeci nemůžete říct nahlas ani ve snu! "Jen o prázdninách. Ale byla bych ráda, kdybys o tom pomlčel. Co kdyby mně pak žádný čistokrevný mladík nechtěl za ženu?" uculila se, ačkoli na očích bylo poznat, že to myslí vážně. A že je jí to možná i trochu nepříjemné, protože brzy vyhledala hnědozelenýma očima oporu vývěsního štítu obchodu s pohádkovými knížkami. Na rozdíl od Mallory to prostě nedokázala brát s naprostým klidem (ani se tak tvářit, že).
Z dumání jí vytrhl Kenethův hlas. Zmateně na něho pohlédla a uklouzlo jí: "Cože co?" načež následovalo zavrtění hlavou a Isabel nahodila obvyklý úsměv. "Jen o prázdninách. I když, teď budu mít asi o dost víc času. Do Bradavic už se nevrátíme a já jsem pořád ještě volná." osvětlila. Pečení jí momentálně připadalo jako nejlepší lék na nervy. Nehledě na to, že perník zabírající víc jak dva metry čtvereční vypadal opravdu legračně. I když byl z poloviny spálený.
"No tomu věřím. Ještě, že já jí tě nijak neupírám. Merline, jsme jenom kamarádi a stejně se jí začínám trochu bát." rozesmála se vesele - rozhodně nepochybovala o tom, že malá Van Helmontová žárlila neuvěřitelně. A ačkoli se nikdy neviděly, vážně se trochu obávala, zda nemá Amanda o kamarádkách stejné nevalné mínění jako o dívkách.
Pak přišlo objímání, při kterém se Isabel úplně dojala, takže musela chvilku přemáhat takový ten výraz, jako když se lidi dívají na dvě koťátka. V tom jí dokonale pomohla kamarádova poznámka, při níž uraženecky našpulila rty v přehnané grimase a pak se zazubila. "Oproti tobě? Jo, jsem." odpověděla ještě. Možná proto jí byla Kenenthova společnost tak příjemná, protože jí přišlo ohromně trapné, když byla někde s kamarádem, který se jí, pokud nezakláněl hlavu, díval někam na výstřih.
"Tak tedy kotel." usmála se a jako správná dáma s pokývnutím přijala nabízené rámě, i když se u toho culila jako pako. Vlastně už začínala mít docela hlad... A v Děravém kotli bylo hezky útulno. Nic nemá na takovou Děravou děravou polévku.

>> pryč

_________________