Léto patří hudebním festivalům a pro Kouzelné Krasavce je důležité se během nic co nejvíce prosadit a získat co nejvíce fanoušků a fanynek, aby byli zase o krůček blíže k vytoužené slávě. Proto obrážejí jak kouzelnické, tak mudlovské koncerty, kde si však jejich kouzelnické fanynky musí dávat pozor, aby je neprozradila trička a odznáčky s pohyblivými lišácky se usmívajícími a laškovně pomrkávajícími členy (Julien dokonce na jedné verzi posílá vzdušný polibek).

_________________

Laurel se tázala sama sebe, co tu vlastně dělá. Momentálně Kouzelní Krasavci hráli jejich poslední zamilovanou píseň, kde měl Julien sólo, a Laurel se ve svých kvalitních a drahých fialkových šatečkách tísnila mezi ostatními zažranými fanynkami, které se klátily do zvuku hudby, přičemž jim bylo úplně ukradené, jestli jdou do rytmu. Laurel začínala pomalu ale jistě pěnit a být jí sedmnáct a mít u sebe hůlku, už by ty nádhery byly dávno minimálně zmražené. Takhle musela zatnout zuby a snažit se malinkými krůčky dostat z jejich dosahu, až nakonec skončila úplně na kraji, kde byl jakž takž klid. Sice teď moc neviděla na pódium, ale Kouzelným Krasavcům nikdy příliš nefandila, nemluvě o tom, že doteď nechápala, co tam dělá Billy. Jistě, Julien byl taky čistokrevný, ale taky byl dle jejího skromného mínění magor. Jízlivě protočila očima, když zmiňovaný Mrzimor začal výt do pomalého finále, kde zpíval, že mu rve srdce, když vidí svou dívku nešťastnou, neplač bejby, uuuu bejby, a modlila se, ať už je konečně konec, aby mohla jít pozdravit Billyho a jít zase domů. Popravdě řečeno chtěla odejít hned jak se sem dostavila a viděla tu hrůzu, ale pak přeci jenom zůstala, protože zaprvé chtěla, aby si Billy uvědomil, kolik toho pro něj dnes obětovala, a zadruhé byla dost ráda, že vypadla z domu. Už aby bylo zase záři...
Poslední zvuky kytar, zacinkání činelu, a byl konec. Zpocení chlapci se usmávali a ukláněli se publiku, ve kterém dívky ryčely nadšením, a jedna fanynka - Laurel v ní matně poznávala o rok starší Havraspárku - se neudržela a vyslala do vzduchu třpytivé červené srdíčko, které naštěstí vypadalo jako ohňostroj a všichni stejně byli tak mimo, že by si snad nevšimli ani toho, kdyby se před nimi někdo z kapely proměnil v netopýra. Laurel měla ruce netečně založené na hrudi a nevzrušeně pozorovala to všeobecné nadšení, AJ pronášel vznešená slova díků, Julien poslal dívkám vzdušný polibek, po kterém se evidentně zhruba tři slečny zhroutily v mdlobách na zem, Raymond se důstojně pousmíval a bůhvíco předváděl Billy. Zatímco chlapci si uklízeli svoje hudební nástroje, Laurel pomalu následovala zástup nadšených fanynek k boku pódia, kudy měli Kouzelní Krasavci sejít ze zasněných výšin na zem, a kde jim mohly předat milostná psaníčka a dárky. Stoupla si stranou od ostatních, kde měla skoro klid, a ve svých rozkošných šatečkách se proti ostatním spoře oděným dívkám vyjímala jako pěst na oko, a s neutrálním výrazem čekala, přičemž se zapřísáhla, že jestli to Billymu bude moct trvat, uřkne ho.

_________________

Navzdory tomu, co si o skupině myslela Laurel, byl Billy naprosto strhnut koncertem. Samozřejmě, na tom měl svůj podíl i nepřehlédnutelný fakt, že stál na pódiu a slečny po něm házely v lepším případě plyšáky, v horším… no, Billymu se tímhle směrem zrovna dvakrát přemýšlet, protože z toho byl vždycky rozpačitý.
Koncert Kouzelných Krasavců – podívejte, doopravdy se snažil přesvědčit AJe, že by možná mohli mít míň přiblblé jméno, ale byl ve velkém nepoměru přehlasován – se pomalu blížil ke konci a Billy se vezl na vlně adrenalinu, kterou s sebou vystoupení neslo. Tohle by si od nikoho vzít nenechal. Byla pravda, že doma nebyli jeho koníčkem moc nadšení, ovšem stačilo několik slov o tom, že půlka kapely je čistokrevná, že se s těmi ostatními vůbec nebratříčkuje (pravda jenom z části), a že výsledkům ve škole koncertování vůbec nebude ubližovat, aby nakonec rodiče neochotně svolili. Možná v tom bylo zapleteno také to, že Billy byl bezproblémový jedinec, u kterého se divoké dospívání projevilo jen minimálně a nebyl tak důvod mu cokoliv zakazovat.
Dozněly poslední tóny kytar, obecenstvo se zbláznilo, za nadšeného pištění házelo po kapele dary a kapela se naopak odvděčila posíláním vzdušných pusinek (Julien), proslovy (AJ), úsměvy (Raymond) a máváním doprovázeným zářivými úsměvy (Billy). Nikdy nebylo na škodu působit zlatě. To se naučil relativně brzy.
Víte co? Čert vem vystoupení, nejtěžší věc bylo dostat se z pódia v jednom kuse. Natahující se ruce fanynek rozhodně nepředstavovaly ideální únikovou cestu, a Billy byl nucen cestou několika nadšeným dívčinám podat ruce a podepsat notýsky, nebo co to bylo za sentimentality. Nutno poznamenat, že to byly především mladší slečny, ale ani to je nezachránilo od několika ironických myšlenek, které mladému Shearsovi proběhly hlavou.
A tam byla. V jemných, fialových šatech, světlé vlasy spletené v copu a naprosto nezapadající do jásavé masy fanynek. Billy Laureliným směrem střelil tázavým pohledem a dokonce si dovolil přisadit i lehký, ovšem ze všech úhlů pohledu ryzí úsměv. Teď ovšem bylo otázkou, jak se dostat z davu nadšenců.
Billy se nenápadně prosmýknul mezi několika osobami – tedy tak nenápadně, jak toho byl v danou chvíli schopen – a kývnul na plavovlásku, aby ho následovala. Rozhodně s ní neplánoval vést jakýkoliv rozhovor v tom cirkuse, který se po skončení vystoupení rozpoutal. Chtělo to několik úhybných manévrů, pár rychlých rozhovorů a spoustu síly vůle, ale nakonec se mu podařilo vymotat se z davu a zmizet směrem šatna. Preferovaně i s Laurel.
„Co tady děláš?“ brouknul zvědavě, jakmile se dostali z dosahu nezvaných posluchačů, jakož i ostatních členů kapely. Laurel se nijak moc netajila tím, že nemusela živé koncerty, a Billy si byl prakticky jistý tím, že do ‚nemusení‘ zapadali i celí Kouzelní Krasavci.

Laurel Billyho úsměv opětovala ze své strany poněkud jedovatým pousmáním, protože jí všechen ten randál už opravdu drnkal na nervy a chování všech těch fanynek jí přišlo nesmírně patetické, o to horší bylo, že všichni chlapci se tvářili, jako že se jim to zamlouvá. Tedy jistě, muselo být fajn být opěvován jako polobůh, ale Laurel nedokázala Billymu odpustit, že se těch otravných nanynek nezbavil rychleji, a že na něj musela čekat.
S poněkud nespokojeným výrazem ho následovala s ramínky přitisknutými k tělu, protože se děsila, že by se jí některá z těch Nečistých třeba jenom dotkla, a fanynkám nevzrušeně opětovala jejich nenávistné pohledy, protože ostatní kluci z kapely na ni momentálně nemohli vidět, a tak se mohla tvářit podle libosti. I když nebyla z Billyho nadšená, protože ji nechal čekat, a musela kvůli němu absolvovat všechen ten hluk, křik, špínu a skoro nedýchatelný vzduch - to, že sem přišla sama z vlastní vůle samozřejmě vůbec nehrálo roli, protože Billy byl povinen ji zbožňovat jako všichni ostatní, a tímhle mu vlastně prokazovala laskavost - s povýšeneckým úsměvem dávala všem ostatním slečnám najevo, že ona je nad nimi a že pro basáka znamená víc, než ony kdy budou moci. Poté už se dostali do klidnější části zákulisí a Billy za nimi zaklapl dveře do šatny, kde si Laurel konečně mohla trochu oddychnout, i když se pořád tvářila značně nespokojeně.
"Zabilo by tě mi říct pro začátek třeba ahoj?" prohlásila s nelibě podmračeným obočím a nervózně poklepala nízkým podpatkem do podlahy. Původně se na Billyho vůbec nechtěla zlobit, a byla na něj svým způsobem pyšná, ale davové šílenství si na ní vybralo svou daň. Věděla, že to vyznělo hodně ledově, a tak k Billymu těkla pohledem, avšak nehodlala se mu za to omluvit, protože přeci jenom měla pravdu, každopádně pak už smířlivějším hlasem dodala: "Přišla jsem se na tebe podívat. Evidentně nehrajete špatně, vzhledem k tomu počtu bláznivých hus. Viděls to srdíčko? Z toho by ta holka mohla mít oplétačky z Ministerstvem, a to jenom kvůli bandě bláznivých drnkajících kluků," zavrtěla hlavou a posměšně se ušklíbla, načež si uvědomila, že dost možná kazí Billymu náladu, a tak si povzdychla a ze skryté očarované kapsičky v šatech vytáhla měkký, nažehlený a pečlivě poskládaný bavlněný bílý kapesníček se zeleně vyšitými iniciály a podala ho Mrzimorovi, aby si s ním otřel pot z čela, protože měl za sebou skoro hodinové hraní na sluníčku. Poté se šla posadit na malou stoličku a přehodila si nožku přes nožku, načež na Billyho upřela dlouhý zkoumavý pohled. "Vypadals celkem spokojeně, tam na pódiu myslím. To tě to opravdu tolik baví?" nadhodila a poprvé se na něj upřímně pousmála.

_________________

Samozřejmě, Billy měl čekat, že Laurel hned na pozdravení začne prskat, ale její nespokojená poznámka na něj stejně zapůsobila jako dost silný šok. Hodil po zmijozelce tázavý pohled, který nebyl úplně nepodobný tomu, který většinou mívá odkopnuté štěně, a následně o něco tišeji než předtím zabroukal ono nešťastné „ahoj“. Ačkoliv by komukoliv popřel, že ho má Laurel omotaného kolem prstu, tenhle poznatek nebyl zas tak daleko od pravdy.
Světlovlasá zmijozelka pak pokračovala ve svém monologu s o poznání vřelejším tónem. Billymu problesklo v obličeji skoro až dětské nadšení, když Laurel prohodila, že se na něj přišla podívat, a ačkoliv její „asi nejste tak špatní, když z vás piští obecenstvo“ by pro kohokoliv jiného nejspíš nebylo zrovna dvakrát povzbudivé, Billy už dávno věděl, že u Laurel tohle platí za jedno z nejvyšších uznání. „Viděl,“ potvrdil zmijozelce s ironicky povytaženým koutkem úst, protože fanynky nefanynky, to, co obecenstvo Kouzelných Krasavců čas od času na jejich koncertech provádělo, se vymykalo zdravému rozumu. I když srdíčko od zmíněné slečny nebylo ani zdaleka to nejšílenější, čeho byl svědkem, podobné chování mu bylo dost proti srsti. Jak Laurel podotkla, skutečně byli banda drnkajících kluků, občas bláznivých a moc naivních pro vlastní dobro, i když se to neposlouchalo zrovna dvakrát dobře.
Billy opatrně převzal nabízený kapesníček, a i když si nebyl jistý, jestli bude zmijozelka úplně nadšená, když si o něj otře čelo, udělal to. Není vůbec fajn, když vás na spánku šimrá kapka potu. Pak látku složil do úhledného čtverce a věnoval letmý pohled zeleným iniciálám, než kapesník zastrčil do vlastní kapsy s předsevzetím, že ho nechá vyprat a Laurel ho při první možné příležitosti vrátí. Možná při druhé.
Zmíněná na něj momentálně koukala ze stoličky, nohu přes nohu, a tázala se, zda ho koncertování skutečně baví tak moc, jak to vypadá na pódiu. Billy znatelně pookřál a oči se mu rozsvítily nefalšovanou mrzimorskou aurou sluníčkovatosti. „Jo,“ přiznal poněkud neobřadně a přešlápnul z nohy na nohu. „Chci říct, je to tak nějak to jediné, co mě baví. Nějak si nedokážu představit, že bych měl najednou přestat čárat noty po ubrouscích a hrát. A jestli na mě budou kvůli tomu házet ohňostroje, tak ať,“ pokrčil rameny a kradmo kouknul po Laurel, která se najednou usmívala. Usmívala. Pokrok, dámy a pánové, pokrok.

Po Billyho rozvedení jeho lásky k hudbě se na něj Laurel zadívala zkoumavýma očima. Dle ohlasů věděla, že Billy hraje dobře, i když většinu slávy Kouzelní krasavci získali spíš díky hezkým obličejům, ale pořád byl v kapele s Nečistými. "Určitě na vás holky hážou i lepší věci jak ohňostroje," poznamenala a s jízlivým pobavením se pousmála. Ne, že by na všechny ty bláznivky žárlila, ale byla zvyklá na Billyho nezměrnou náklonnost, a nerada by o ni přišla kvůli nějaké spoře oděné cácoře, i když dle jejího osobního mínění by Billymu nějaká ta zkušenost prospěla. "A tvým rodičům to vážně nevadí? Neřeknu, kdybys hrál se samými čistokrevnými... ale to jenom svědčí o tom, že ostatní čistokrevní mají lepší věci na práci," nadhodila s hlavou hrdě vztyčenou a s perfektně rovnými zády, prostě s aristokratickou grácií, které se nepouštěla ani v přítomnosti přátel. "Hlavně vážně nechápu, proč dovoluješ, aby byl vaším lídrem Fitzpatrick," prohlásila poté a s nechutí se ušklíbla. "Kolik vás vlastně ještě čeká vystoupení?" zeptala se bez přílišného zájmu, ale Billy už by mohl vědět, že když se ho na něco ptá v soukromí, pak ji jeho odpověď zajímá, protože jinak by se vůbec neptala, na to byla moc povýšená. Nesnášela umělé rozhovory, protože je byla nucena trpět většinu roku a jen málokdy mohla být sama sebou a nepřetvařovat se. "Mimochodem, letos jde na školu můj bratr, takže od tebe s Florencem očekávám jistou... spolupráci," prohodila poté a v očích se jí nebezpečně blýsklo, což spolu s jejím pousmáním pro Tarena nevěstilo nic pěkného.

_________________

Billymu se na tváři mihlo ryzí zděšení. Laurel měla pravdu, už se setkal i s… originálnějšími předměty, než byly jen pouhé ohňostroje, a na většinu z nich vzpomínal s lehkým ruměncem ve tvářích. „Nepřipomínej mi to,“ zasténal tlumeně a skryl obličej v dlaních, protože se mu zrovna dvakrát nechtělo vzpomínat na ten jeden koncert, kdy mu na hlavě přistála podprsenka a poněkud tak zkomplikovala hru na baskytaru.
„No, neřekl bych zrovna, že nevadí,“ zamrkal posléze na Laurel, která pro změnu vytáhla téma rodiče. Manželé Shearsovi sice nebyli synovou volbou spoluhráčů nikterak nadšení, a skutečně se několikrát pokusili Billyho z kapely dostat, po několika vážných debatách na téma čisté krve a její důležitosti neochotně uvolili, že se na Kouzelných krasavcích může podílet i nadále. Velkou měrou k tomu přispěl i Billyho neoblomný názor, že čistokrevní kouzelníci jsou nadřazení těm nečistokrevným, ovšem hudební sluch k tomu člověk automaticky grátis nedostane. „Spíš to tolerují. Zatím. Věř mi, že z toho taky nejsem tak nadšený, jak bys asi řekla, ale většina čistokrevných, které znám, jsou tak dokonale špatní hudebníci, že je to umění samo o sobě,“ zašklíbil se na zmijozelku.
Překvapeně naklonil hlavu na stranu, když došlo na Fitzpatricka. Pravda byla, že Billyho zatím ještě ani nenapadlo, že by se mohl angažovat jako vůdce kapely. Ne, mnohem výhodnější pro něj bylo usmívat se ve vedlejší pozici a nenápadně tahat za nitky. AJ nebyl tak nezmanipulovatelný, jak si nejspíš myslel, a Billy za těch několik let ovládl mnoho technik, jak nebelvíra dostat tam, kde ho chtěl mít. „Musíš se na to dívat z té praktičtější stránky – když se něco zepsuje, jde to na Fitzpatricka.“ Zákeřný úsměv, který v tu chvíli Billymu přelétl po rtech, rozhodně nebyl určen pro každodenní použití. Dovolit si ho mohl jen v přítomnosti Laurel a Florence, kteří věděli, jak se věci mají. „Asi tři? S tím posledním to ještě trochu hapruje, budeme se muset poptat,“ povzdechnul si unaveně. Šňůra koncertů možná byla úžasnou myšlenkou, ale v konečném výsledku z ní byl Billy tak unavený, že mohl stejně dobře zalehnout a už nikdy nevstat.
Překvapený výraz, který nasadil, když Laurel zmínila svého bratra, byl docela k nezaplacení. „Taren?“ Jak to mezi plavovláskou a jejím mladším sourozencem je, to si dokázal docela dobře představit – a co si budeme povídat, po šesti letech po zmijozelčině boku si vlastně nemusel ani moc domýšlet. „Víš, že když budeš potřebovat pomoc, můžeš se spolehnout.“ Billy sice mohl být geniální lhář, ale Laurel nikdy do tváře klamat nedovedl – náhle jemný pohled v tmavých očích byl tedy až bolestivě zařaditelný.

"Ale ale, neříkej mi, že ti ty bláznivé Nečisté udělaly trauma? Chápu, že se ti nelíbí dotýkat se jejich věcí, ale koneckonců jsou to taky jenom holky, ne?" zavrkala Laurel a posměšně se ušklíbla. Konejšit Billyho kvůli tomu, že po něm slečny házejí spodní prádlo, opravdu nehodlala - co víc si takový pubertální kluk mohl přát, no ne? Po jeho následujícím objasnění pouze lehce zavrtěla hlavou a vrátila Billymu úsměv, opravdový a celkem široký, protože čistokrevných kluků se špatným hudebním sluchem už potkala až až. Ještě že na školním plese jí dělali doprovod Billy s Florencem, a tak nemusela se shovívavým a roztomilým úsměvem trpět šlapání na špičky vyleštěných střevíčků věčně, protože to už by se taky nemusela udržet.
"Taky pravda," přitakala a Billyho jedovatý úsměv přijala s uspokojivým výrazem - takhle ho měla ráda. Než se s Floem Billyho ujali, byl to takový obyčejný Mrzimor, ale stačilo trochu influence a jaký se z něj vyklubal parádní čistokrevný, bojující za jejich věc! Ne že by k němu někdy hodlala cítit víc náklonnosti než byla ta přátelská, protože Billy by po ní určitě dříve nebo později začal tahat její minulost a to všechno, a ji by opravdu mrzelo, kdyby ho musela proklít. Kdepak, jako fešný poskok jí bohatě stačil.
"Nechápu, jak do toho s Julienem ještě zvládáte večírky," řekla poté a zadívala se na Billyho hlubokým, skoro soucitným pohledem, ale ten náznak zmizel tak rychle, jako se objevil. Laurel nebyla zvyklá kohokoli litovat, protože sotvakdo na tom byl hůř než ona. Billy se rozhodně nemusel vracet do domova, kde se jeho matka pravidelně opíjela a bila ho. Jenom při té myšlence se Laurel malinko ošila a lehce zbledla, ale umně se skryla za jedovaté pousmání a zvednutí brady, protože se Billy konečně přestal litovat a začal se věnovat důležitým věcem. Tedy důležitým pro ni, ale když byly důležité pro ni, automaticky byly důležité i pro něj. "Jenom ho potřebuju pořádně vystrašit, aby byl zticha, protože si až moc pouští pusu na špacír. Nevěřil bys, co si ke mně dovolil u madame Malkinové, myslela jsem, že ho svléknu z kůže. A taky jsem s ním musela znovu k Ollivanderovi, jak já toho chlápka nesnášim, jako by mi viděl do duše," zasyčela podmračeně, načež zvedla rozezlené oči k těm Billyho a vida jeho výraz, zamračila se ještě víc. "Netvař se takhle, je to nechutně mrzimorské!" obořila se na Billyho a přehodila si nožky, evidentně opět nedobře naladěna. Vzpomínka na bratra ji totiž nečekaně vykolejila, a i když před Billym mohla vystupovat jak chtěla, přeci jenom si nepřála, aby se pídil po jádru věci, protože o tom se nesměl nikdy dozvědět ani on, ani nikdo jiný. A Taren její tajemství znal. A mohl ho komukoli vyzvonit, proto Laurel potřebovala zakročit včas.

_________________

„Ty tomu nerozumíš,“ zaskučel Billy ztrápeně, „ony po nás nejenže házejí různé… eh, dary, ale dokonce přeřvou i reproduktory. A ty dary jsou mezi námi fakt něco hrozného,“ svěřil se následně s traumatem, indukovaným fanynkami. Nečekal sice, že od Laurel se mu dostane něčeho jiného, než další výučné za ucho, ale někomu si musel postýskat. Stále ještě byl mrzimor.
Zmijozelčiny opravdové úsměvy byly něco tak vzácného, že Billy přistihnul sám sebe, jak se za každým z nich otáčí jako slunečnice a pokouší si vrýt ten pohled do paměti. Trochu omámeně zakýval hlavou na jednu z jejích poznámek, a až příliš pozdě si uvědomil, že tak trochu nemá tušení, o čem vlastně mluvila. Zapnul sluch. Večírky, jasně.
„Jde jenom o dobrou organizaci,“ pokrčil bezstarostně rameny a zaculil se jako sluníčko, „i když je pravda, že občas musím pokoušet moji schopnost fungovat beze spánku. Merlin budiž pochválen za kávu.“ Billy byl zvyklý do sebe lít kafe černé jako asfalt, s pár cukry, které by přebily chuť. Nedalo se říct, že by téhle energetické bombě holdoval z nějakého jiného důvodu, než jen pro kofein, který obsahovala.
Asi by tázavě povytáhnul obočí v reakci na náhlé poblednutí, kdyby jeho zkoumaným objektem nebyla právě Laurel. Když někoho nenápadně okukujete s přiblblým pohledem každou minutu volného času, nemůžou vám ujít i ty nejjemnější změny v mimice, ovšem Billy si byl jistý, že kdyby zmijozelku na výsledky svého pozorování upozornil, asi by mu přišila jednu dobře mířenou kletbu.
Místo toho tedy zaměřil pozornost na Laurelino vyprávění o mladším bratrovi, který byl dle jejích slov stále více utržený ze řetězu, a ona s ním potřebovala pomoct. Billy vážně přikývnul. Dokud se nejednalo o skutečné mrzačení čistokrevného kouzelníka, byl by světlovlásce kývnul prakticky na všechno.
Když na něj Laurel vyjela, probleskl mu tváří šok a značná míra provinilosti. Posmutněle nechal pohled spadnout k zemi, kde ho zavrtal do jedné z dřevěných parket. A mlčel. Co jiného se ostatně dalo dělat.

"Takže mi chceš naprosto upřímně říct, že ti vadí, že tě překřičí fanynky?" poznamenala suše Laurel a s koutkem pozdviženým v náznaku pobavení a s jiskrou v očích se na Billyho zadívala. Vážně, co by za to jiní dali? Ale Billy svou hudbu miloval snad ještě víc než ji, takže se vlastně asi ani neměla čemu divit.
"Ale víš, že moc kávy není zdravé? Navíc je mudlovská," ušklíbla se poté. I ona sice kávu vyzkoušela, protože ji všichni měli tak rádi, ale přišla jí moc hořká a navíc ji odmítala už z principu. Naštěstí s fungováním s málem spánku problémy neměla, s usínáním to už však bylo horší. Minimálně celé září ji čekaly zběsilé noční můry, a pak už mohla jenom doufat v to, že budou obden a že jí budou stačit zásoby Bezesného spánku.
Billyho submisivita ji v jejím popuzeném stavu na náladě nedodala, i když kdyby se opovážil vzdorovat, byla by opravdu schopná ho proklít, nebo mu alespoň nějak ublížit vzhledem k tomu, že jako nezletilá ještě mimo Bradavice kouzlit nesměla, a tak začala nervně pohupovat špičkou jedné botky a neuroticky o sebe zlehýnka ťukala nehty, aniž by si to uvědomovala, protože se na chvilku ztratila v myšlenkách.
"Vyprávěj mi něco," vybídla poté Billyho zčistajasna, jako by mezi nimi tu chvíli nevládlo napjaté ticho a s tichým povzdechem si nohy srovnala vedle sebe a uvolněně si na ně složila ruce, zatímco zdánlivě bezvýrazně vzhlédla k Billymu, i když oči jí opět zahrály zájmem. Ani ona nebyla natolik bláhová, aby chtěla těch pár vzácných chvil, kdy mohla být o samotě se svým nejlepším kamarádem, promrhat mlčením. A ač se to nezdálo, na Billym jí záleželo, i když na ní samotné jí záleželo mnohem víc, a jakkoli zlé a vypočítavé to od ní bylo, byla by schopná jít přes jeho mrtvolu, kdyby to bylo potřeba.

_________________