Přes děravý kotel jen proklouznout, tentokrát jsem chtěla spíše projít obchody, které jsme s Andym neprošli. První cesta byla okolo uliček které nevypadaly zrovna vábně. Co jsem pochytila z rozhovorů starých čarodějek, bavili se o jakési Obrtlé ulici. Rychlím krokem jsem tedy mizela od této ulice jinam. Zastavila jsem se u košťat a chvíli poslocuchala dvojci kluků jak si povídají o košťatech a jakmile vyrostou, že chtějí hrát famfrpál závodně. Přitiskla jsem tvářičku na sklo a hleděla na košťata, která se majestátně tyčila na stojanech a vyzívala lidi ke koupy. Polkla jsem knedlík v krku a prohlédla si fotografie. Plakát hlásil mistrovství světa ve Famfrpálu 1975 na Novém Zélandu.
Chtěla bych tam. zašeptala jsem toužebně a sklo se rosilo pod mým dechem.
Další zastávka byla u hůlek, jen tak kolem, obchod nebyl zrovna barevný tak mě nezaujal. Namísto toho mě zaujal "Hladový drak". Tak jsem se vydala tím směrem.

>> Hladový drak

<<

Ron se pomalým krokem loudal Příčnou ulicí a rozhlížel se kolem sebe. V kapse mu přitom cinkalo posledních pár galeonů, které hodlal utratit za jídlo a ubytování v Děravém kotli. Doma totiž nebyl během posledního měsíce ani jednou, a nehodlal se tam vracet – to až poslední den před odjezdem do školy a jen proto, aby si rychle sbalil kufr a zase rychle zmizel. Ron měl za prázdniny v nohách snad stovky mil, většinou mimo civilizaci, a taky podle toho vypadal. Měl na sobě jen kraťasy, tričko a kostkovanou košili, a značně prošlápnuté kožené boty. Tu a tam na něm ulpělo bláto, košili měl na několika místech trochu potrhanou, jak se prodíral křovím, vlasy rozcuchané a vousy přerostlé. Nebylo divu, že se za ním někteří kouzelníci otáčeli, ale mladý cestovatel to okázale ignoroval.
U Hladového draka si koupil sladký džus, aby dočerpal trochu energie a doplnil tekutiny, a s ním se pak vyplesknul na jedné volné lavičce kdesi ve stínu. Shodil ze zad batoh, položil si ho vedle sebe a konečně před sebe s úlevným vydechnutím natáhl bolavé nohy. Sice ho bavilo toulat se křížem krážem Evropou, ale nemohl popřít, že se těší na pohodlí normální postele, a že bere zavděk každý moment, kdy si může na chvíli sednout a dopřát nohám trochu odpočinku.
Ron vypil džus na jeden zátah, zahodil kelímek do odpadkového koše nedaleko lavičky, a vzápětí si na lavičku lehl s batohem pod hlavou místo polštáře, takže zabral lavičku celou a ostatní měli prostě smůlu. Nohy mu sice visely dolu, ale přesto to byla neuvěřitelně pohodlná poloha a ta tvrdá lavička Ronovi připadala jako postel s nebesy. Zavřel oči, potichu vydechl a ve tváři se mu usadil úsměv. Bylo fajn na chvíli takhle vypnout.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, společnost vítána!

_________________

<<
Byl konec léta a pro Jeremiaha to tudíž znamenalo, že už si opravdu musí zařídit den volna, aby se svou dcerou došel nakoupit potřebné věci do Bradavic. Sliboval a odkládal to už od začátku července, protože měl zkrátka tolik práce, že bylo téměř nemožné vytrhnout se z nabitého programu a věnovat se chvíli své malé dcerušce, která mu vyrůstala před očima a on na ní neměl čas, stejně tak jako na předešlá dvojčata, která už brzo budou dokončovat školu v Krásnohůlkách. Jeremiah se cítil opravdu provinile, že ji na tento významný den nechal tak dlouho čekat, však mu to Moreen několikrát vyčítala, čímž jeho černé svědomí rostlo, ale práce byla práce, tu nemohl jen tak odložit a odběhnout si k nákupům. Jeden čas to dokonce vypadalo, že Moreen protestně vezme Amandu k Ollivanderovi sama, ale s tím zase nesouhlasil Jeremiah. Opravdu chtěl nakupování absolvovat také, pouze neměl čas. Moreen navíc každým dnem rostlo těhotenské bříško, zdlouhavé procházení a obíhání obchodů už nebylo nic pro ní, i proto dnes zůstala doma v sídle ve společnosti svých starších dcer a Jeremiah se s Amandou vydal nakupovat sám - i když ne tak docela, Moreen až moc ochotně poprosila Amelii, které to samozřejmě nedělalo problém a ráda se hodlala ke svému zeťovi a vnučce připojit, pravděpodobně obě Baneové počítaly s možností, že Jeremiah by byl schopen nechat Amandu ve zmrzlinářství a odběhnout si do Obrtlé ulice, kde si potřeboval zařídit pár drobností. A opravdu to měl v plánu, přítomnost Amelie mu to ovšem měla zkazit, i proto se chvílemi tvářil nešťastně a utrápeně, protože cítil, jak mu utíká čas a práce doma na něho čeká, nehledě na to, že být na Příčné ulici, to doslova vybízelo k navštívení Obrtlé.
Mile se usmál na svou dceru, s kterou teď kráčel bok po boku a zastavili se až v blízkosti jedné z laviček, kde měli počkat na Amelii. "Ještě máme pět minut, nechceš si koupit zmrzlinu?" usadil se na lavičku, elegantně si přehodil nohu přes nohu v tmavě modrém luxusním obleku a kývl decentně bradou k malému obchůdku na druhé straně ulice. Ať už Amanda odpověděla jakkoli, Jeremiah začal listovat známým módním kouzelnickým časopisem, na jehož titulce byla právě Moreen Van Helmontová, jeho žena. Sem tam se stalo, že se na Jeremiahovi někteří kouzelníci pozastavili pohledem, protože nejen, že byl známým odborníkem na černou magii a vydal pár publikací o tomto tématu, ke všemu i on sám, nebo se svou ženou, figuroval v takových časopisech, jako právě držel v ruce. Nebylo to nic výjimečného, Jeremiah se nadšeně angažoval naprosto všude, i proto měl tak široké pole působení a následně i proto byl tak pracovně vytížen, i když to se svou prací častokrát přeháněl a nějaké to malé, krátké volno by mu vůbec neuškodilo. Avšak od chvíle, co ho tak neohleduplně vyhodili z Kruvalu a Jeremiahovo jméno bylo skloňováno snad ve všech pádech v kouzelnických novinách, ještě více se ponořil do své práce, aby nemusel vnímat realitu, která ho obklopovala a která v prvních měsících po ztrátě své milované práce nebyla příjemná. I z toho důvodu byl na Příčné ulici za tři měsíce vůbec poprvé, takže pochopitelně si ho někteří lidé zvědavě prohlíželi a přemýšleli, jestli je to opravdu ten Jeremiah Van Helmont.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Amanda byla nevýslovně šťastná, její milovaný tatínek si na ní konečně udělal volno a mohli vyrazit na Příčnou ulici pořídit její vybavení do školy. Dostane vlastní hůlku! Už předchozího dne, kdy jí to řekl, že půjdou, její oči doslova zářily jako dvě hvězdičky. Večer usnout nemohla a když se to konečně povedlo, bylo už skoro ráno, takže zase okamžitě vstávala. Ale i přes to tento den kypěla energií víc než za celé prázdniny! Jediné její dilema toho dne bylo - co na sebe. V pravé ručce svírala ramínko s šatičkami, v té levé prozměnu otrhané kalhoty a tričko. Asi čtvrt hodiny přebíhala od jednoho k druhému pohledem, až se konečně rozhodla pro formálnější oblečení. Natáhla na sebe šatičky tyrkysovo-bílé a na nožky pouze bílé sandálky bez ponožek. Bylo přeci léto. Chvilku sice přemýšlela nad tím, že by si vzala kecky, ale vzhledem k tomu, že dnes chtěla splnit mnohá přání, nechtěla tatínka rozrušovat nevhodným oděvem, tudíž tu myšlenku rychle zavrhla. Ještě si pak upravila vlásky a radostně vyrazila do haly.

Na Příčné se dcerka držela tatínka za ruku, pokud mu to nebylo nepříjemné a vesele si poskakovala během prohlížení výloh. Zaujaly jí potřeby pro famfrpál, tam se strašně chtěla podívat! Ještě to moc nerozhlásila, ale rozhodně se chtěla dostat do nějakého školního týmu! Prostě musela, i kdyby měla někoho praštit pálkou odrážeče, aby se uvolnilo nějaké místo. Což fakt nebylo pro uši ostatních. Zpráva, že se uvidí i s babičkou Amálkou jí potěšila, musela jí přeci vyzpovídat o posledních novinkách, určitě ví něco dalšího než Kenneth, kterému Amanda před týdnem psala sovu. Během procházení zároveň pátrala i po možných spolužácích, ať po možnostech k přátelení, tak po příležitost k nepřátelení! Bylo jí jasné, že nemůže vycházet s každým, takže potřebovala nějakou oběť na nějaké... zlomyslné kousky.
"Zmrzlinu? Tu bych si dala ráda, ale že si jí můžu jít koupit sama?" zeptala se s andělským úsměvem a nastavila ručku, jelikož si svoje úspory nechala doma, dnes platila hlava rodiny. Pokud jí tedy finance svěřil a dovolil jí jít samotné, odběhla do známého krámku, aby vybrala. "Prosím, velký kornout dvakrát a do nich..." na moment se zamyslela a pak začala ukazovat ukazovákem na různé druhy: "Tuhle a tuhle a možná taky tuhle! Děkuji," poděkovala s širokým úsměvem, když přebírala velkou porci čokoládo-banánovo-vanilkové zmrzliny. Předtím samozřejmě odpočítala přesný počet mincí a přidala k tomu jeden srpec jako dýško, aby si vytvořila u zmrzlináře dobrou pověst! Rozeběhla se za tatínkem.
Když k němu doběhla, prohlédla si módní časopis, co držel v rukou a hlavou jí blesklo: Tady ještě nemá mamka pupek jako meloun. "Kdy se má vlastně mimčo narodit?" zeptala se zvědavě, avšak už dopředu pochybovala, že to bude do jejího odjezdu. Byla ráda, že konečně nebude ta nejmladší a zároveň doufala, že to bude konečně kluk, aby byl Jerry šťastný. Měla ráda šťastného a veselého tatínka! Každopádně, ještě k němu natáhla ruku s kornoutem a pronesla milým hláskem: "To jsem koupila pro tebe! Doufám, že je máš rád!" myslela samozřejmě ty určité druhy zmrzlin. Jemně pak volnou ručkou oprášila místo na lavičce po jeho pravici a usedla k němu. Začínala mít pocit, že babička má zpoždění, ale nemohla si to ověřit - hodinky si zapomněla doma. "A zase na tebe lidi zírají," pronesla trochu podrážděně, protože dnes měl tatínek patřit jen jí!

_________________

Kolem oné lavičky ve stínu se ještě trochu ochladilo a ze zdi ráčila vystoupit hraběnka de Bray v podobě, v jaké jí to slušelo zdaleka nejvíc – v mrtvé. Nevypadala dvakrát nadšeně a překříženýma rukama se marně snažila zakrýt díru v hrudi, ale ten lehce naštvaný kukuč vypadal v bledě modré fakticky pěkně.
Jistě, Algernnon de Bray bývala už za života napruzená tak nějak permanentně, takže po smrti by to u ní asi nikoho nepřekvapilo, ovšem dnes k tomu měla o důvod víc. V naprostém souladu se svou povahou si totiž nabrnkla jistého bohatého ducha z uličky vedle banky Gringottových a teprve pak jí došlo, že svatební noc bez těla je něco, o co člověk prostě nestojí, merci beaucoup. Rozladěně tedy bloudila po Příčné a hledala nějakou ubohou mudlovskou šmucku, na které by si spravila náladu, případně doufala, že narazí na svého vraha a bude ho sledovat až do konce věčnosti, ovšem ani jedno moc nevyšlo.
Jako první totiž narazila na spícího jinocha, jehož bezstarostnost přímo vybízela k nějaké té poťouchlosti. Algernnon jich během těch pár minut, co pozorovala ten jeho přiblblý úsměv, vymyslela hned několik tuctů, ale ke všem bylo bohužel potřeba mít tělo.
Nemohla ani kouzlit, což bylo fakt embarrassante, a předstíráním čehokoliv se spícím šlusákem by ztrapnila spíš sebe než jeho. Takže na něj dál upřeně hleděla a přemýšlela, což jí po smrti trvalo ještě déle než za živa...

_________________

<<<

Amelia se na nákupy se svým zeťem a vnučnou vyšňořila stejně elegantně, jako chodila vždycky - momentálně na sobě měla šeříkově modro-fialový dámský hábit a na nohách černé lakované lodičky. Věděla, jak její dceru mrzí, že nemůže jít nakupovat s nimi, ale když se někde manželé Van Helmontovi objevili spolu, většinou to kolem nich vzbudilo rozruch, a to si Moreen ve finálních týdnech těhotenství nemohla dovolit. Každopádně někdo na Jeremiaha dávat pozor musel - jak muž správně podezříval - a tak Moreen nahradila právě Amelia, která byla na svou vnučku nesmírně pyšná a byla vskutku ráda, že půjde do Bradavic, protože se domnívala, že Amanda by v Krásnohůlkách tak úplně nezapadla, narozdíl od jejích starších sester.
Po cestě se pozdravila s pár známými, a pak energickým krokem zamířila na místo setkání, kde už na ni čekali oba příbuzní. Amelia je obdařila vlídným úsměvem, kterým ve škole tolik šetřila a její úsměv se ještě rozšířil, když se zadívala na mladou Amandu. "Ahoj zlatíčko, tak jak se těšíš do školy? Doufám, že jste na mě nemuseli moc dlouho čekat," zavrkala a otevřela náruč, aby mohla vnučku láskyplně obejmout, načež zvedla oči k Jerrymu. "Drahý zeti," usmála se i na něj a v očích jí přeblesklo pobavení, které následně vystřídal zkoumavý pohled, kterým jako by viděla Jerrymu přímo do duše. Zdálo se jí to jenom, nebo zase o něco pohubl? Do Moreenina rodinného života se nijak zásadně nevměšovala, ale samozřejmě už věděla, že Jeremiah teď pracoval z domova, a i tak měl na rodinu stejně málo času jako když byl celé dlouhé měsíce pryč. Workoholismus však nebylo to, kvůli čemu si o něj dělala starosti. "Tak kam jdeme nejdříve? Hádám dobře, že pro hůlku?" nadhodila poté a s tázavě povytaženým obočím se zadívala na Amandu.

_________________

Jeremiaha těšil alespoň fakt, že si Amanda dnešní den opravdu užívá, což na ní bylo vidět už od pohledu, když se usmívala jako sluníčko a pomalu nepustila jeho ruku, zatímco vedle něho vykračovala v modrobílých šatičkách. Bylo jediné štěstí, že Amandina dobrá nálada postupně přecházela i na Jeremiaha, a tak se mohl myšlenkami klidně odpoutat od své práce a věnovat se pouze své dceři, kterou brzo ztratí z dohledu, když nastoupí do Bradavic. I pro rodiče to bylo jiné, ze dne na den poslat dítě na internátní školu a poté si postupně zvykat, že ve velkém sídle je o dceru méně a že tam nakonec zůstal pouze on se svou ženou. Na jednu stranu se na trochu soukromí s Moreen těšil, však za takových podmínek spolu byli pouze krátce před svatbou, nebo když všechny děti poslali k babičce, ale na druhou stranu ho to také děsilo, protože si navykl na to, že to v sídle žilo - i když ze své pracovny vylézal výjimečně a děti potkával tak zřídka, že jim obvykle při prvním potkání popřál dobré ráno a při druhém dobrou noc. Obával se, že teď se bude Moreen dožadovat jeho pozornosti, když nebude mít rozptýlení svými dcerami, což bylo pro workoholika jeho kalibru doslova noční můrou. Naštěstí, na začátku října by se měl narodit další potomek, a tak klid v domě bude pouze něco málo přes měsíc, než se několikanásobní rodiče zase nevyspí kvůli dětskému pláči.
Jeremiah klidně listoval časopisem, zatímco si Amanda odskočila koupit zmrzlinu. Magazín zavřel právě v okamžiku, když se vrátila k lavičce, a tak na ní s úsměvem pohlédl a ukázal na místo vedle sebe. "Na začátku října, to už budeš v Bradavicích," pozvedl koutky rtů v drobný úsměv, na jednu stranu se hrozně těšil, na tu druhou byl den ode dne nervóznější.
"Pojď ke mně," přehodil přes Amendina ramena svou ruku a převzal si od ní kornoutek se zmrzlinou, široce se pousmál. "Děkuji, mladá slečno," uculil se a ukousl z kornoutu, než ochutnal i zmrzlinu a přitom nezapomněl Amandě s úsměvem trochu pocuchat vlasy, protože jí moc nevěřil to dnešní hraní si na dámu. Měl jí prokouknutou - alespoň si to myslel. "Máš seznam, co všechno dneska musíme koupit? Budeme slečně Van Helmontové plnit nějaká speciální přání?" povytáhl zvědavě obočí stále s drobným, sympatickým úsměvem, než ledabyle mávl rukou nad tím, že zmínila, že se na něho lidé dívají. Tyhle věci už tak moc nevnímal. "A musíme koupit něco mamince, pamatuj na to. Nějaké překvapení," uculil se tajemně, protože na Moreen nemohli zapomenout, a to už nad nimi stála Amelie, ke které Jeremiah rychle a trochu i překvapeně zvedl modré oči.
"Amelie," pokynul starší ženě a pomalu se postavil, přičemž se jí nezapomněl zadívat déle do očí, protože si všiml toho delšího pohledu, kterým na něm ulpěla, a nebylo mu to ani trochu příjemné. Občas měl pocit, že mu vidí až do duše, že o něm ví víc, než ostatní. V její přítomnosti si opravdu dával pozor, vždyť ona na rozdíl od Moreen černé magii rozuměla, věděla, na jak tenkém ledu se Jeremiah pohybuje a že více, než obraně, se věnuje černé magii samotné. Víc znepokojení však nemohl dát najevo, nejen kvůli tomu, že vedle něho byla Amanda. Přeci jen se poté slabě pousmál a začal se věnovat znovu své zmrzlině, kterou dojedl celkem rychle. Ubrousek vyhodil do blízkého koše a pak už se věnoval ženám po jeho boku. Tak silně ho pálila otázka na jazyku, zda si neskočí koupit hůlku a on by si odběhl mezitím něco zařídit, ale při pohledu na Amandu nakonec neměl to srdce to udělat. "Já bych taky volil hůlku," přikývl na Amelina slova a pokud Amanda souhlasila, společně se vydali směrem k obchodu pana Ollivandera. Když však míjeli Obrtlou ulici, Jeremiah si mohl vyvrátit krk, jak do ní nakukoval a otáčel se přes rameno.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont

Ron se rozvaloval na lavičce a odpočíval, dokud mohl. Nohy ho bolely a začínal mít hlad. Potřeba relaxovat ale byla silnější, než potřeba zvednout se a jít si koupit nějakou svačinu. Ačkoliv napůl pospával, stejně si povšiml toho, že mu z ničeho nic naskočila husí kůže, jako by se ve stínu ještě víc ochladilo. Nespokojeně zabručel – ochlazení sice bylo fajn, ale ne teď, když si na okolní teplotu zvykl a pomalu usínal. Navíc to bylo divné, aby kolem z ničeho nic klesla teplota, ne?
A pak tu byl ten pocit… Ron začínal mít pocit, že ho někdo sleduje. A celá tahle situace se mu začala zamlouvat stále méně, takže začal silně uvažovat nad tím, že se stejně nakonec zvedne a půjde se někam najíst. Konec konců, s plným žaludkem se spalo lépe, než s prázdným. Pomalu otevřel oči a zamžoural kolem sebe. Průhledné postavy opodál si zprvu nevšiml, ale nakonec přeci jen přitáhla jeho pohled. Protože byl Ron rozespalý a ducha na Příčné ulici vážně nečekal, poplašeně vyjekl a okamžitě se posadil. Pohled na díru v dříve zřejmě dost vyvinuté hrudi nebyl nic hezkého a Aaron najednou děkoval všem bohům, že ještě nešel na oběd. Na duchy byl sice zvyklý, ale tohle byl docela šok, co si budeme povídat.
Navíc tuhle dušici neznal a snad ani poznat nechtěl. „Proč na mě tak zíráte?“ obořil se na ni, stále ještě trochu vyděšený, ale poměrně rychle se uklidnil, aby nevyšiloval a dušici proti sobě nepoštval. Dobře věděl, že někteří duchové to nemají v hlavě v pořádku.

_________________

Algernnon se přestala kochat pohledem na spícího studenta, jednoduše proto, že už spící nebyl. Na chvilku se zamyslela, jestli čistě náhodou není první chlap, kterého vidí probouzet se, aniž by s ním zároveň předtím usnula, ale z úvah ji vytrhla jeho otázka.
A ta rozhodně unikátní byla, minimálně svým tónem. On na ni snad byl... désagréable nebo co? Co jí paměť sahala, žádný probouzející se muž na ni nikdy nebyl hnusný. Překvapený možná, opilý skoro určitě, ale nikdy, nikdy hnusný. Kdyby měla krev, patrně by jí vztekem zrudly tváře a možná by jí dokonce naběhla ta fakt luxusní žíla na spánku, ovšem duchové mají v tomhle ohledu pár výhod a ona dostala možnost místo výbuchu trochu přemýšlet.
Čímž paradoxně jenom dokázala, jak děsně nestabilní po smrti je. Za živa by možná odsekla něco jako „proč je havran jako psací stůl, tu imbécile?“, ale za živa by vedle spícího mladíka sotva vydržela jen tak stát. Takhle chvíli koukala, vztek byl vystřídán zděšením a ten zase nefalšovanou sebelítostí.
Algernnon de Bray se poprvé od své smrti rozplakala, což jenom dokazuje, že Aaron měl se svou diagnózou duších hlav naprostou pravdu.
„Proč mě nikdo nemá rád?“ vzlykala spíš pro sebe než na kohokoliv, ale dotaz na publikum na sebe nenechal dlouho čekat a překvapivě nebyl moc v rozporu s její povahou: „Je to tou modrou. Vypadám v ní tlustá, n'est-ce-pas?“

_________________

Aaron překvapeně zamrkal, když se slečna-duch před ním rozplakala. Tohle totiž rozhodně nečekal – ani trošku nevypadala jako Ufňukaná Uršula. Ron si ale začínal myslet, že možná zdání fakt klame a tahle ženština bude taková Ufňukaná Uršula Příčné ulice. Což byla docela děsivá představa, co si budeme povídat. Nikdo nechtěl, aby mu při nákupech nějaká potrefená ženská fňukala do ucha.
„C-co?“ vypadlo z něj velmi inteligentně, když dušice zaplakala, že ji nikdo nemá rád. Sklouzl pohledem k její hrudi, kterou si dokázal představit velmi vyvinutou. „Já myslím, že vás má rádo spousta lidí. Nebo aspoň mělo,“ ušklíbl se. Na jednu noc určitě, dodal v duchu. Vůbec netušil, co znamená ta žabožroutí hatmatilka, která zněla, jako by se ho dušice ptala, zda nespal. A tak zakroutil hlavou. „Ne, nespal jsem,“ odvětil bezelstně, načež sjel průsvitnou postavu pohledem. „Modrá je dobrá,“ zkonstatoval, aby tu nebohou nehmotnou bytost, která byla za svého života jistě hmotná až moc, alespoň v některých oblastech, trochu uklidnil. „Že se tak blbě ptám, ale… co tu děláte? Totiž… Ještě nikdy jsem na Příčné žádnýho ducha neviděl, za to bych dal ruku do ohně,“ pronesl a tázavě přitom vyklenul obočí. Hned vzápětí se mu drala na jazyk otázka, co se to stalo s její hrudí, ale udržel se a nevyřkl ji nahlas. Alespoň prozatím.

_________________