Jocelyn pozvedla oči k nebi a beznadějně si povzdychla. Nečekala, že se tu teď budou předhánět v tom, kdo vymyslí její lepší odhalení. „To bude nejlepší, třeba tě tu samou láskou utlučou klackem,“ utrousila cynicky, ale přeci jí v koutku úst pobaveně cuklo už jen při té představě. Co slovo, to kus fantazie, že. Kousek poodstoupila od chlapce, hlavně ve chvíli, kdy si začal zapalovat cigarety. Nebyla jejich zastáncem, ale kupodivu je snášela u cizích osob velice dobře.
Jakmile jí začal sekýrovat, zamračila se a trochu zavrčela, což znělo víc než přesvědčivě zvířecky. „Promiň, že se mi na tebe nechtělo křičet přes ulici,“ pokrčila věcně rameny na svou obhajobu a usoudila, že tahle odpověď mu musí zcela stačit. Jistě, Jocelyn měla docela netradiční metody, co se vyhledávání lidí týkalo. Ale brala to zároveň tak trochu jako trénink k bystrozorům.
Zanořila si ruce i s hůlkou hlouběji do kapes a upřela se o zeď za sebou. Původně si chtěla promluvit někde, kde bude bezpečněji, třeba u Děravého kotle, ale když už tu tak stáli, v té tmavé postranní uličce, kam nikdo nezavítal… brala ti i tak jako dobrou příležitost pro hovor. Na chvíli se zaposlouchala do Takashiho vypravování a vráska mezi obočím se jí ještě více prohloubila. Takže už to začalo – lidi se stěhují pryč, jak rychle to jen jde. „Myslím, že to nepotrvá tak dlouho, podle toho, co říká můj otec. Zdá se, že přitvrdí a taky… Je to sice jen domněnka, ale mám dojem, že za těmi vyhláškami nestojí jen samotné ministerstvo. Celé roky byl klid, kdy už se zdálo, že je situace relativně v klidu, ale každý teď vidí, jak daleko to zachází. Lze se jen dohadovat, který šmejd má na svědomí podplácení úředníků,“ Pomlouvala k Takashimu opravdu tiše, protože to poslední, o co by stála, byl nějaký zvědavý moula, který by na ně šel donášet. I když v té tmě šlo zcela špatně rozpoznat, o koho přesně jde a to snad byla jedna z nedocenitelných výhod Obrtlé, které využíval každý, kdo sem přišel s nečistými úmysly. „Nikde nebude bezpečno, ani v Japonsku se neschováte, bude-li se tohle šířit dál. Ale chápu tě. Na tvém místě… Udělala bych nejspíš to samé,“ chápavě pokývala hlavou a semkla rty k sobě. Vlastně ani Thortonovui nebyli docela na suchu, když se o jejich minulosti pochybovalo. Ale vyvrátit jejich čistokrevnost se také nedalo. Byli – jak by to jiní nazvali – na hraně. Na velmi ostré hraně.
Při otázce se mírně napřímila a odfoukla si pramen vlasů z obličeje. „Nešla, co se divíš?“ Promnula si prsty čelo a následně pokračovala. „Jen blázen by takové důvěrné informace svěřoval do rukou Ministerstva kouzel, které v poslední době jedná podezřeleji než kdy dřív,“ a že toho nebylo málo. „Možná jsem z lepší rodiny, ale to ještě neznamená, že souhlasím s tím vším, co se tu děje, Takashi,“ založila si ruce na hrudi a trochu hrdě pozvedla bradu.
Při zmínce o Kennethovi jí ale docela ztuhly všechny mimické svaly a dívka v jednu chvíli dokonce pobledla, jako by ji s informací, že si toho muže nevezme, seznámili právě teď. A vlastně se tak i cítila. „Kenneth?“ Nahodila trochu škrobeně a pokusila se do tónu vehnat co nejméně zájmu o něj. „Tomu jistě momentálně hledají vhodnější manželku, s kterou zplodí dalšího malého Van Helmonta. Asi nemám vhodný genetický materiál. Myslím si, že se přes to ale Kenneth rychle přenese… přenesl? Kdoví, ani mi nenapsal. A já nehodlám dál iritovat jeho otce, když vím, jak si u něj stojím,“ mírně nakrčila nos a mávla nad tím mírně rukou. Uvnitř to ale bolelo. Každé zklamání za sebou většinou zanechalo nějaký cejch. A tenhle byl pořádný s poučením co příště.
„Ty ses jistě nepřihlásil, že“ nahodila, aby odbočila od tématu a nemuseli se tu zabývat jejím osobním životem.

_________________

"Myslím, že já bych většinu utloukl dřív, nezapomínej s kým mluvíš," dodal jen k její touze někoho tlouct klackem, ale dál už to nerozváděl. Bylo prostě jasný, že nechtěla, aby se moc vědělo, že byla zrovna na téhle ulici v tento čas. V dnešní době až moc lidí lezlo do záležitosti jiných. Dřív by to možná Takashi bral jako zábavu - skrývat se a plížit se zakázaným územím - dnes to však patřilo až k moc obyčejným standardům, natož aby si to užíval.
"Měla si na mě jen mávnout, na minutku ukázat obličej. Vzhledem k tomu, jak si tady dávám bacha, asi bych poznal, že to jsi ty. Ale pro příště..." znovu vydechl kouř, "bych doporučil nějaké... znamení či signál," nadhodil takovou malou hru na špióny. Jako kdyby tušil, že se ještě někdy uvidí. Sakra, vždyť spolu měli jít studovat na bystrozora, tak museli udržovat nějaký kontakt a sdělovat si novinky. A sovám zrovna moc nedůvěřoval... vlastně vůbec.
"Výborně, díky za varování. Ano, možná nestojí, ale je zatím pod vším podepsané. A to je problém... pro každého. A bojím se, že to bude někdo se sakra velkým dosahem. Ale ty se v těchto kruzích vyznáš líp, já jsem jen mudlovský šmejd," pronesl Takashi chladně a tituloval se tak, jak měl. Zbytek cigarety přitom odhodil na zem a zašlápl. Už i tohle přestávalo mít ten pocit "uklidnění". Co se bezpečnosti týkalo, věděl, že se mágové dostanou všude. Jeden zatahá za nitky tady, druhý tam a můžou po celém světě. "Kdo říkal, že se schovávám? Proč myslíš, že jsem tady? Ovšem, každý má většinou slabinu a tou je rodina. Výhoda je, že máti může provozovat medicínu kdekoliv a táta je Japonec, takže neměl problémy se vrátit ke své staré práci. A věř mi... kdyby se je pokusil někdo dostat a využít, nenechají se jen tak i když jsou mudlové," když mluvil o své rodině, v jeho očích se zajiskřilo. Matka by je všechny přejela sporťákem a tatík... ten by z nich nadělal řešeto, ať palnou zbraní, mečem nebo pěstmi. Problém byl, že kouzla byla stále mocnější. A nikdo další z jeho rodiny nečaroval.
"No, aspoň máš dost rozumu, aby ses sama neudala," usmál se, když ho ubezpečila, že se ještě nehlásila. "Když jsme u toho... slyšela jsi už o té registraci mudlovských kouzelníků? Je to jen další způsob, jak si nás označkovat a lépe vyhledat. A obávám se, že pokud chci pokračovat ještě nějakou dobu ve studiu, tak se budu muset nahlásit..." z jeho tváře bylo poznat, že ho to štvalo a to fakt hodně. Byla to patová situace. Ale výcvik na bystrozora potřeboval, dávalo mu to naději, že bude v kouzlech a obranně lepší než jen někdo, kdo si vystudoval v Bradavicích, či podobně. Ale nechají ho studovat ještě dlouho? Obával se, že se ho zbaví, protože se určitě najde někdo, kdo by si mohl domyslet, že by mohl své schopnosti použít proti opravdové ochraně práva!
Během toho, co mluvila o Kennethovi si povšiml, že nemluvila zrovna... vesele. Tohle fakt netušil, takže se v tom nehodlal příliš vrtat, tudíž se jen omluvil tichým: "Promiň." Obvykle byl sice nepřístupný a neoplýval příliš soucitem, ale tady udělal vyjimku. Přišlo mu, že už tak toho na ní bylo dost, ještě aby jí přidával vzpomínky na nevyvedenou minulost-přitomnost?
"Já? Samozřejmě a taky jsem rovnou odevzdal hůlku a vyfasoval uniformu do Azkabanu. Co tě nemá, nikde jsem neřekl ani slovo. Nejraději bych i odstranil ty, kteří o mě vědí," zabručel odpověď na její otázku i když by se dala vyložit trochu špatně. Rozhodně nikoho zabíjet nechtěl! Aspoň zatím ne. "Jen se bojím, že za chvilku se má podoba promítne do mého života a stane se ze mě opravdu vlk samotář," dodal spojitost mezi svým zvěromágským uměním a svým životem.
"Mimochodem, co by si řekla na to, že bych tě za to přimáčknutí ke zdi pozval na oběd? Nechci strávit celý den v téhle temné uličce," nadhodil po chvíli.

_________________

Jocelyn si založila ruce na hrudi a pohlédla trochu vzpurně Takashiho směrem, ačkoliv byla nucena při její vzdálenosti trochu zaklonit hlavu. Menší možná byla, ale o to nepříjemnější soupeř. „Už to nebudeme řešit, nakonec jsme se našli… netradičním způsobem,“ dodala trochu nejistě, ale nakonec oba mohli být rádi, že se nepřizabili. Ale jinak Takashiho vyhledat ani nemohla. Hlavně ne před nástupem na bystrozorství.
„Nezačínej s tím taky, slýchám tohle v jednom kuse,“ prohodila rozmrzele a strčila chlapce dlaní do hrudi, aby kousek poodstoupil a vydala se z postranní uličky zpět na Obrtlou, cestou se za sebe krátce ohlédla, zda jde její budoucí parťák s ní. Nakonec ale bylo na něm, zda ji bude následovat nebo bude čekat, až se tu na něj sesype banda pobudů a skopou ho na hromadu. Hůlka a pěsti tu byly k ničemu, když tu bylo havěti víc, než mohl jeden kouzelník zvládnout. Oba ještě neměli žádný výcvik a nehodlala se nechat přizabít, když se ve škole tolik učila, aby ji na bystrozora vzali.
Pokud s ní tedy Takashi šel, zastrčila ruce dokapsy, kápi si stáhla více do tváře a v jeho společnosti procházela Obrtlou, jako by šla po Příčné. Na dva si tu obvykle moc lidí netroufalo, zvláště pak, když viděli nepříjemného poloasiata s chladným výrazem a hůlkou v kapse. „Ano, zaslechla. A abych pravdu řekla, nevím, co tím ministerstvo přesně sleduje. Nikdy dřív nic takového zapotřebí nebylo,“ jestli se ale opravdu chystalo v nejbližší době mudlovské kouzelníky najít a pozavírat, zacházelo to už za hranice veškerých svobod, kterými měla tato společnost oplývat. Musel tu být někdo hodně vysoký, kdo měl přinejmenším vliv a peníze. Jocelyn více než znepokojovalo, že by celé tohle mohl způsobit jeden člověk, nebo malá skupinka lidí. „Není to tak, že bych se udala, ale myslím, že mám právo na to se rozhodnout, jak s takovými informacemi zacházet a komu je svěřit. A v tuhle chvíli není Ministerstvo důvěryhodné. Bude zneužívat všeho proti mudlovským kouzelníkům,“ šeptla k Takashimu, obešla nějakou nehybnou postavu stařeny a dál pokračovala v cestě.
Když se jí začal chlapec omlouvat za to vyptávání, pouze prudce zavrtěla hlavou a krátce k němu vzhlédla. „Nech to být, s hloupostí, špatným načasováním a dávkou smůly člověk nezmůže nic,“ prohodila dívka prázdně, v jednu chvíli se zdálo, že jí tahle záležitost opravdu leží na srdci a trápí ji, ale trvalo to jen pár vteřin. Snad proto, že tohle nebyla dobrá doba na ventilování vlastních pocitů. I tak to byla záležitost, kterou by nejraději pohřbila. Tak brzy to ale nešlo. Snad jednou…
„Už mě to taky napadlo,“ pronesla ohledně odstranění kouzelníků, kteří vědí o jejich schopnostech. Vzápětí se ale otočila na Takashiho a zasmála se. „Nebylo by lepší po nich žádat neporušitelný slib? Je to humánnější,“ navrhla tiše a zahloubaně pohlédla to tmy před sebou. Světlo na konci značilo, že jsou blízko Příčné. „A ten oběd beru. Jako omluvu za to tvé chování a vyptávání. Tak pojď,“ drkla do něj loktem, několika kroky si zkrátila vzdálenost mezi ní a chodem z Obrtlé, než se ocitla konečně na Příčné a spolu s Takashim zamířila do Děravého kotle.

>>>

_________________

<<<

Zdánlivě klidné a zatuchlé ulice Obrtlé, které žily každý den svým zvráceným a nepříznivým životem narušila přítomnost někoho dalšího, neznámého. Nebyl to muž, který dlužil v prohraných kartách, dokonce ani obchodník s černým zbožím, či poslíček, který za slušné peníze zařídil všechno od zjišťování informací až po vraždu. Přesto se postava v tmavém oblečení procházela na půdě Obrtlé, jako by sem patřila. A přece se lišila. Výškou sice nebyla úctyhodná, zato houpavá dominantní chůze a kočičí pohyby vypovídaly o této ženě mnohé. Lidem, kteří ji znali, mohla být povědomá už z dálky. Možná se změnila trochu, ale její skutečné jádro prosakovalo napovrch díky charakteristickým rysům, jako byla právě ona chůze, jemné pohupování rukou ve vzduchu, jako by ho pročesávala prsty a nakonec pohled, hluboký, zkoumavý a mírně hravý, až dravý. Mohlo se zdát, že Jocelyn vyšla ze školy už dávno a stala se plnohodnotnou bystrozorkou, pravdou ale bylo, že byla teprve první rok v zácviku. Už teď se na ní výcvik podepsal. Jako žena nebyla mezi muži zpočátku brána vážně a zachránily jí především vědomosti získané ve škole. Stále se měla ale co učit. Čeho však dosáhla a co považoval za úspěch, byl získaný relativní respekt. Malá sice byla, ale sotva se dala blízkým okolím označit za neškodnou. A přeci to byla žena, se svými slabými stránkami, které nerada ukazovala napovrch. To ale neznamenaly, že neexistovaly.
Když Jocelyn minula obchod s jedem na slimáky, vzhlédla před sebe a zkontrolovala, zda jde správně. Chvíle zamyšlení ji trochu vyvedla z míry, ale když v dáli zahlédla ústí na Příčnou ulici, uklidnila se. Poslední, po čem prahla, bylo ztratit se tu.
Stáhla si dlaněmi skrytými v bezprstých kožených rukavicích tmavou kápi hlouběji do tváře a pokračovala nerušeně dál, aby se dostala konečně pryč, když tu jí do cesty vstoupil neznámý muž. Žena instinktivně sáhla do kapsy černého kabátu, aby se ujistila, že má hůlku u sebe. A byla tam. „Mladá Thorntonová. Myslel jsem, že se mi to zdá, ale očividně ne. Milé překvapení,“ zašveholil nepřívětivě vyšší a statnější z dvojice. Ve chvíli, kdy Jocelyn tasila hůlku a cedrovka se opřela o bradu cizince, dloubly jí do zad hned dva páry hůlek. „To bych nezkoušel, zlato,“ zkonstatoval a teatrálně předstíral zklamání. V Jocelyn by se krve nedořezal. Tohle byl průšvih. Zatraceně velký průšvih. A přitom byla tak nenápadná… „Sama a bez doprovodu… Odvážné. Nebo šílené,“ pokračoval muž, zatímco Jocelynina ruka s hůlkou začala klesat. Pustit ji ale nehodlala. Sama by si tím podepsala konečný verdikt.

_________________

<<

Vážně nečekal, když souhlasil s otcovou nabídkou dočasně vypomáhat u něho v kanceláři na ministerstvu, že tam bude pracovat i za půl roku. Kennetha práce vážně bavila, i když na papírování v životě moc nebyl, ale byla to pro něho dost cenná zkušenost a dokonce se naplnila i Walterova slova, když mu tenkrát na konci července vysvětloval, že čím dříve se dostane do podvědomí lidí, tím lépe. Kenneth si vážně za těch šest měsíců zvládl vybudovat pověst zodpovědného a puntičkářského člověka, kterému není problém cokoli svěřit. A to mu bylo teprve osmnáct a spousta lidí už mu předpovídala hvězdnou ministerskou kariéru, otec se dmul pýchou a celá rodina si libovala v tom, jak všechno šlape podle plánů. Konečně. Na Jocelyn se u Van Helmontových na dobro zapomnělo, teď se debata vedla především o blížící se svatbě a práci. To především práce a studium udávalo rytmus Kennethova života a on si na nic nestěžoval, nakonec shledal užitečným být v jednom kole a nemyslet na hlouposti. Dokonce i na ministerstvo chodil rád, i když to všechno komplikovala celá ta věc ohledně mudlovských kouzelníků, ale Van Helmontovi nebyli pošetilí a tak s ministerstvem souhlasili, nikoli však podporovali. Problém byl však v jedné věci. Ač Kennethovi práce utíkala, ostatní ho před Waltrem vychvalovali a s bezvýznamné výpomoci to dospělo až k oficiální pracovní nabídce, on tuhle práci dělat nechtěl. Neodvážil se to otci v životě nahlas říct, doma bylo za poslední půl rok dusna více, než dost, ale pracovat do konce života na ministerstvu? To si nedovedl představit. Poslední dva měsíce ho to vedlo k právům, přesně k zaměstnání, které měl Demarcus. Těžko říci, proč ho přitahoval Azkaban a tak pochmurné místo, třeba právě fakt, že tam bylo uvězněno několik lidí a Kenneth měl soucit zakořeněný hluboko v sobě. Tajně vyplněná přihláška mu ležela doma zamčená ve stole a on pouze čekal, až ji bude moci podat.
Potřeboval zařídit několik věcí v bance u Gringottových, a tak skončil v práci dříve a vydal se po příčné ulici. Bylo znát, že Kenneth toho za poslední půl rok zažil dost. Už to nebyl ten student v nažehlené uniformě s nesmělým úsměvem. Byl to chlap v dokonalém obleku, v kostkovaném kabátě se zamyšleným výrazem, v němž nebyl ani náznak po chlapectví. Dospěl. A dorostl. Ještě aby ne, když měřil dvě stě čtyři centimetrů a spousta urostlých chlapů mu byla k bradě.
Svíral v levé ruce denního věštce, na obou rukách měl pochopitelně kožené rukavice a svižným krokem mířil po chodníku na pravé straně, blízko Hladového draka. Po dlouhém týdnu už se konečně těšil domů, čekal ho víkend a na ten se pokaždé nadšeně těšil, navíc měl schůzku s Isabel, což bylo alespoň částečné vytržení ze stereotypu a ač se to nezdálo, Kenneth si chvíle s ní začínal vážně užívat, ač to stále byli do morku kostí kamarádi. Jenže z ničeho nic v tom hlubokém zamyšlení mu těsně před nohama přeběhlo malé, tak sotva pětileté dítě, které rovnou vběhlo do nejbližší ulice, do Obrtlé. Kenneth s tou ulicí v životě neměl nic společného a nehodlal na tom nic měnit, dokonce tam ani nebyl, ale tentokrát mu svědomí nedovolilo pokračovat v chůzi. Zprvu se však rozhlédl, ale ulice byla prázdná a šerá, začínalo se stmívat a z nebe sněžil sníh, s mírným zamračením a vráskou mezi obočím zrychlil krok a dohnal malou holčičku.
"Děvčátko," hlesl opatrně a zlomil se v pase za dívenkou, která teď trochu vyděšeně stála kousek za hranicí dvou ulicí a rozhlížela se kolem. Kenneth osobu v kápi o pár metrů vůbec nezaznamenal. "Kde máš rodiče? Pojď, tady by se ti nelíbilo," podíval se na ní téměř s otcovským úsměvem a nabídl dívce ruku, aby se ho mohla chytit. Nic nenamítala, právě naopak Kennetha shledala jako záchytný bod, za což byl opravdu rád, protože v životě neměl šanci vyzkoušet si, jestli to s dětmi umí, nebo ne. A když už se otočil zpět směrem, kterým byla Příčná, stála tam středně vysoká žena se znatelnou úlevou ve tváři. "Jen se zatoulala, je v pořádku, nemusíte mít strach," potvrdil Kenneth ženě, na okamžik na ní utkvěl delším pohledem, to když mu žena upřímně děkovala a prohlížela si ho, což pro Kennetha bylo další nepatrnou známkou, že už vážně není tím neznámým studentem v Bradavicích. Více se žena s dívkou nezdržovala, obě odešly.
A Kenneth měl v plánu obě následovat, vždyť banka měla za chvíli zavírat, ale i tak mu to nedalo a otočil se přes rameno. V životě v Obrtlé nebyl, ani takto kousek za úpatím Příčné. A zvědavost měl v krvi, o tom se nedalo pochybovat. Pomalu už nakračoval, ruce i s novinami měl hluboko v kapsách kabátu a dokonce by se i otočil, protože, že se postava v kápi bavila s nějakým cizím mužem, na tom nebylo vůbec nic divného. Ovšem, když ta postava vytáhla hůlku a na muže zamířila, Kenneth překvapeně couvl. S tímhle nechtěl mít nic společného, obzvlášť v téhle pochmurné době. Byl v té ulici naprostou náhodou, nepotřeboval se dostat do maléru, chystal se proto otočit a zmizet, ovšem jeho čestné srdce, bijící pro spravedlnost, mu to nedovolilo, když si všiml, že během tří vteřin to bylo z jednoho na jednoho, přesila tři na jednoho. Nezáleželo na tom, kdo se pod tou kápí ukrýval, kdyby však Kenneth věděl, že to byla žena, neváhal by ani vteřinu. Takto však opatrně sáhl pro hůlku a vydal se ke skupince s nervózně bijícím srdcem blíž. On byl Kenneth Van Helmont, čistokrevný kouzelník, po něm pokračovala linie, ne rváč. Uvědomoval si to, ale po třech krocích se z jeho chůze jakákoli váhavost vytratila. Když postava v kápi svěsila pokorně hůlku, Kenneth se zhluboka nadechl.
"Nějaký problém?" začal klidně znějícím hlasem. Hůlkou namířil na dva muže za postavou, pohledem se však věnoval všem třem a dával si pozor. Normální kouzelník by asi neváhal, ale Kenneth nehodlal na nikoho sesílat kouzla, ani se s nikým rvát. On byl srdcem diplomat, což mu bylo častokrát na škodu a třeba se to potvrdí i teď. "Není to trochu pod vaší úroveň, pánové? Tři na jednoho? I když, tahle ulice úroveň nemá, o tom už jsem slyšel," pozvedl koutek do mírného úšklebku, což byla další změna, kterou si Kenneth za poslední půl rok prošel. Už to prostě nebyl ten naivní hošánek, co každému všechno odkýval. Byl to sice dobrák od kosti, ale občas už se dokázal zachovat i takto. "Tak sklopte ty hůlky, nebudeme si přece znepříjemňovat večer..."

_________________

| +

Jocelyn vyschlo nervozitou a strachem v krku, jazyk se jí pomalu začal lepit na patro. Projela jí vlna mrazu, když jí opět ti kumpáni dloubli špičkami hůlek do zad. Tohle byla rozhodně nepříjemná situace. Dokonce si povšimla, že žebráci a chudáci, kteří obléhali uličku, se zvedli a rychle se odsunuli pryč. Kdo by se jí tu taky zastal? Koho se to netýkalo, byl hluchý a slepý. Zamrzla na místě, ale očima přeci jen v naději sjížděla okolí, jako by hledala únikovou cestu nebo jen někoho, kdo by jí pomohl. Ano, slečna Thorntonová měla opět problémy.
Byla to jen vteřina, než si opodál povšimla dívky, která se sem očividně zatoulala. A za ní spěchal muž, kterého neviděla snad celou věčnost. Zatajila dech, když Kenneth vyvedl dívenku ven a upřel pohled přesně k nim. Sama Jocelyn netušila, zda chce, aby ji poznal či nikoliv, ale stalo se něco, co z něj přesně dělalo lva každým coulem. Sevřela pevněji svoji hůlku, snad jakoby jí přítomnost Van Helmonta dodala opět odvahy.
„Problém budeš mít ty, pokud se nespakuješ a nebudeš si hledět svého,“ vypadlo posměšně z muže, na něhož Jocelyn ještě před chvílí mířila hůlkou. Stará a odporná tvář kouzelníka se brzy zakroutila do neurčité grimasy, snad ve znamení prozření, protože se o chvíli později chraplavě zasmál. „Mladý Van Helmont, to jsou mi věci! Jak se nám tu ta smetánka srocuje…“ zakroutil hlavou a šlehl pohledem po Thorntonové. Očividně se mu nelíbilo, že ještě stále svírá svou hůlku, ale když už tu byl Helmont, hodlal se mu patřičně věnovat.
„Tam venku si možná můžeš vyskakovat, ale tohle je Obrtlá, chlapče. Naše půda, naše pravidla,“ zdálo se, že nějaké to jméno na něj sotva udělá dojem a s takovými bylo holt špatné pořízení.
„Co kdybys nám odevzdal tu hůlku? Nechceš si přeci ublížit…“ zacukroval na něj muž a pomalu se k němu blížil. Když byl dostatečně blízko, ohnal se po mladém Van Helmontovi. Tady už nezáleželo tolik na výšce, jako na svalech. A ty Kennethův protivník měl. Byl to rváč, tělem i duší, stvořený Obrtlou. Těžko by Kenneth pohledal něco podlejšího, než byl kouzelník ze zapadlé, drsné uličky. První pěsti se Kenneth mohl pravděpodobně vyhnout, druhé už však těžko unikne, protože přijde rychle a nečekaně, navazujíc na tu první.
Jeho dva kumpáni začali se smíchem přihlížet dění, na chvíli polevili ze své pozornosti a to se jim stalo v podstatě osudným. Jocelyn využila situace a v jedné půlotáčce se ohnala po kouzelnících loktem a trefila je do čelistí, což bylo i pro ni poměrně bolestivé, když si narazila brňavku. Ale jako překvapení to postačilo. Chňapla po jejich hůlkách, které zlomila napůl a uštědřila každému pořádný kopanec botou s kovovou špicí přímo do holeně. Poloomráčení muži zacouvali do tmy a značně jim k tomu pomohla Jocelynina hůlka, která jim varovně mávala před nosem. Tohle ale nebyl její jediný problém.
Když se ohlédla za sebe přes rameno, s kápí stále nasazenou na hlavě, padl jí pohled na Kennetha, na kterého padaly rány snad ze všech stran a to jen od jednoho člověka, zato nejsilnějšího z party, která jí přepadla. Ti dva byli ještě relativní nedomrlci. Když se zdálo, že má Van Helmont dost, vytáhl cizinec na chlapce hůlku. Jocelyn dočista zapomněla na svou hůlku v dlani, na kluzkém sněhu jí při rozběhu trochu podjela noha, ale přeci se nemotorně rozeběhla zpátky. Tohle bylo osobní. Hodně osobní.
„Kennethe!“ protnulo ticho Obrtlé ulice ženino varování a bezhlavě skočila na třetího lumpa zezadu, svírajíc ho jako kleště. „Vezmi mu hůlku!“ houkla na Kennetha a zdálo se, že opravdu s mužem zápasí o to, zda ruku s hůlkou pozvedne s kletbou na rtech či nikoliv. „Vem ji!“ zopakovala rázněji, když se nic nedělo a vzhlédla k Van Helmontovi. Mohl ji poznat snad podle hlasu, ale podle tváře ne. Stále měla na hlavě tu kápi.

_________________

_________________

| +

I když ho pomalu převládala nervozita a po zádech mu přebíhal mráz značící, že Kenneth se pro takové vyhrocené situace nenarodil, ruku s hůlkou ani náznakem nesnížil. Zatímco měl pocit, že každou chvíli pocítí na svém těle třes, ona ruka byla doslova kamenná společně s Kennetovým pohledem, jímž se zabodával do muže před sebou. Nehodlal tu nikomu dávat záminku, aby si myslel, že Van Helmont byl zařazen do Nebelvíru omylem. To nebyla pravda, odvahu určitou měl, i když tam byl dán asi především pro své čestné a spravedlivé srdce, to právě ono mohlo za to, že teď čelil převaze a zapletl se do problémů. Nebyla to ani odvaha, ani touha hrát si na hrdinu. Takové věci Kenneth neměl zapotřebí a všichni, kteří ho znali, to moc dobře věděli. Nechtěl však působit zbaběle a ani na vteřinu nepřipustil, že by ruku svěsil a zmizel dříve, ať si to ta osoba v kápi zařídí, jak bude chtít. Mohl tu pomáhat někomu mnohem horšímu, než byli ti tři, ale na to byl zase Kenneth až moc naivní. Ani na to nepomyslel.
Žádné slovo ho nedonutilo propustit na svou tvář emoce, tvářil se naprosto bez výrazu, stále vážně s upřeným pohledem na toho hlavního muže, jenž se s ním vůbec uráčil ztrácet čas a komunikoval s ním. Ani, když ho poznal, nehnul brvou. "To si povíme, až budeš stát před Starostolcem," odpověděl klidným a vyrovnaným hlasem ohledně těch pravidel. Něco takového ho nemohlo rozhodit a vlastně ani nezáleželo na tom, co všechno se Kennetha dotklo a jak se v duchu cítil, důležité bylo, co vysílal navenek a navenek to byl chlap s rozhodnutým výrazem s hůlkou mířící mužovi na hruď a pohledem tak vážným a hlubokým, že pouze blázen by si myslel, že Kenneth se těch slov zalekne.
Naklonil dokonce hlavu trochu na stranu, když ho muž pobídl, ať tu hůlku sklopí. Zadíval se na postavu v kápi, přimhouřil oči. Byla drobná, ne zrovna vysoká a když pozorným pohledem zabloudil k ruce, která svírala hůlku, podle upravených nehtů si domyslel, že se pod ní bude ukrývat žena. O to větší motivaci získal tuhle celou situaci vyřešit, zhluboka se nadechl a zadíval se zpět na muže. "Na to asi nepřistoupím... To jsou obyvatelé Obrtlé vážně tak naivní?" podíval se po zbylých dvou kumpánech s povytaženým obočím, když se pak vrátil zpět pohledem, všiml si, že se k němu muž začal přibližovat. Kennethovi se zadrhl dech v plicích, udělal menší půl krok zpět, hůlku neskláněl. Možná by stačil kouzlo seslat, i když v duchu měl naprosto vymeteno a nevěděl si rady s tím, co přesně by si onen chlápek zasloužil, ale on to vzal z druhého konce. Nic moc neřešil, prostě se po něm ohnal pěstí. První ráně se Kenneth šikovně vyhnul, stačilo se zlomit v pase a chlápek nad ním pouze proťal studený vzduch, ale když se chtěl narovnat, druhá rána už ho zasáhla. Zespoda, dobře mířená přímo do spodní čelisti. Kenneth jen cítil, jak mu cvakla spodní a dolní řada zubů o sebe a bolest se roztáhla po celé tváři. Zaváhal pouze na vteřinu, na delší vzpamatování nebyl čas, a tak se po muži na oplátku ohnal on, zatímco v prstech levé ruky svíral hůlku. Ruku na srdce, Kenneth nebyl rváč a bylo to vidět. Navíc, i když měřil dvě stě centimetrů, nebyl svalovec a muž ho zvládal silově lehce přeprat, ale bojovnost lva Kenneth měl a tím dokázal rozdíly mezi ním a mužem částečně smazat. I on dokázal muži zasadit přesnou ránu do tváře, až se mu na drahých, luxusních kožených rukavicích zaleskla krev.
Vůbec nezvládal vnímat, co se děje kousek vedle nich. Zda si ta osoba v kápi dokázala poradit, nebo se ocitá ve větších problémech, než on sám. Těch ran nakonec schytal dost, ale dost jich také rozdal, a tak si nemohli rozhodně nic vyčítat. Nakopl týpka do holeně, on mu za to vrátil další ránu pěstí a až po chvíli rozmazaného pohledu, když mu bolest nad obočím napovídala, že tam to bude mnohem horší než modřina, což ztvrdila vzápětí i krev, si uvědomil, že mu už před několika minutami vypadla hůlka z dlaně a on se nemůže bránit, zatímco muž mu hůlkou míří na hruď. Pomalu pozvedl ruce do úrovně ramen na znamení, že se vzdává, když v tom zaslechl ten hlas... bylo by normálně těžké poznat podle hlasu člověka, ale to jméno z těch úst slyšel už tolikrát, že se nemohl plést. Doslova ho to přimrazilo k zasněžené zemi, nebyl schopen se pohnout, ani cokoli říct. Zůstal zaraženě zírat na osobu v kápi, která teď visela tomu muži za krkem a snažila se mu zabránit, aby na něho seslal kouzlo. Až na druhé pobídnutí zareagoval, rychle se k němu natáhl a hůlku mu vytrhl z dlaně. Pak se otočil k té své, která se povalovala v čerstvě nasněženém sněhu a bez zaváhání se na něho otočil. "Mdloby na tebe," hlesl vážně. A kouzlo se mu podařilo, takže se ihned svezl omámeně na zem na kolena a nakonec dopadl tváří do sněhu na zem. Kenneth se nad tím zůstal překvapeně tyčit, ten chlápek mu ležel u nohou a on se do něho s mírně zrychleným dechem zabodával pohledem, zatímco v ruce, jenž měl v zakrvácených rukavicích, svíral hůlku.
Měl důvod k tomu, proč nechtěl pozvednout tvář a zadívat se na osobu, kvůli které se tohle všechno odehrálo. Věděl, že mu postává naproti a buď se dívá na něho, nebo také sklání zrak k poslednímu člověku, jenž jim byl nebezpečím.
Neviděli se půl roku. Šest měsíců potom, co si navykli vidět se den co den. Skoro už na ní zapomněl, nic jiného mu nezbývalo. Musel zapomenout. Přesně tohle tenkrát předvídal, když nesouhlasil s tím, aby se stala bystrozorkou. A měl pravdu... všichni Van Helmontovi měli pravdu, o to víc to teď bolelo. S mělkým nádechem pomalu zvedl tvář k osobě před sebou. Neměl nejmenší tušení o tom, že Jocelyn se zbavila svých dlouhých vlasů. Zadíval se na osobu před sebou, lehce se zamračil pod bolestí, která mu pulzovala nad obočím, což bylo jediné krvácivé zranění. Jinak měl pár oděrek, nic vážného, ale k muži ve slušivém obleku se to stejně nehodilo. "Buď na sebe víc opatrná," zašeptal k ní, na víc se nezmohl. Jen se trochu zamračil a vrátil hůlku na své místo a pak sklonil naposled pohled k omámenému chlápkovi, než se otočil a zamířil ven z téhle strašné ulice. Za ním byla minulost, věčná minulost. Nechtěl se do ní vracet, když se ji konečně zbavil. I když mu srdce stále říkalo něco jiného.

_________________

| +

_________________

Jocelyn visela na kouzelníkovi tak dlouho, jak to jen šlo, ačkoliv dostala nepěknou ránu loktem přímo do žeber a do večera se tam jistě vybarví nějaká ta podlitina. Nic, na co by nebyla zvyklá. Na rozdíl od lidí si to mohla alespoň vyléčit.
Když se Kenneth vzpamatoval a vzal protivníkovi hůlku, muž ji ze sebe definitivně setřásl a o vteřinu později se žena válela ve sněhu. Hůlka z dlaně jí odskočila a zapíchla se do hromádky sněhu opodál. Pohotově vzhlédla ke svému protivníkovi, který byl sice odzbrojený, ale přeci měl stále pěsti a ruce. Byl sice slušně pomlácený od Kennetha, ale rváč to byl už snad od kolébky a neměl v povaze se snadno vzdávat. Jakmile se tedy naklonil na Jocelyn, zasáhla ho zezadu kletba. Kouzelník se skácel na zem bez vědomí, zatímco se žena pohotově natáhla po své hůlce a zvedla se. Pár vlastních zranění si začala uvědomovat, až když konečně její pozornost polevila a ona si oddychla. Ačkoliv ne tak docela. Pořád tu byl Kenneth. A po tak dlouhé době k němu nedokázala zvednout ani oči.
Tiše se rozešla k němu, mlčky se natáhla pro hůlku kouzelníka, který ji napadl, a diplomaticky si ji od Kennetha převzala, než ji drze přelomila napůl. Někdo takový si nezasloužil kouzlit a ani se na hůlku do konce života podívat. Sama se kontrolně rozhlédla kolem, zda odněkud nepřijde ještě jiný útok, a ve chvíli, kdy usoudila, že tomu tak nebude, schovala cedrovku do kapsy a otočila se zpět na pomláceného bývalého snoubence. Zanořila ruce do kapes, sklonila tvář k zemi. Netušila, co říct a nevypadalo to ani trochu na to, že by se s ní chtěl Van Helmont o čemkoliv bavit. Pokud si ale myslel, že ho nechá jen tak odejít, hluboce se zmýlil. Že má na sebe dávat větší pozor? Dělal si legraci… „No a co ty?“ utrousila trochu jízlivě a otočila se za mladým Van Helmontem, než se za ním i vydala. Trochu nešetrně, jako by se za ten půl rok nějaká ta něha vytratila v tréninku na bystrozora, ho chytila za loket, aby ho zastavila. Poprvé za celou dobu si konečně stáhla kápi z hlavy, nedbaje snad na to, že pro Kennetha by ta změna mohla být trochu šok. Znal jí přeci jen jako tu dlouhovlasou studentku. Ne jako budoucí bystrozorku. „Vážně nevím, jestli ti mám dřív poděkovat nebo vynadat,“ zamračila se na něj přísně a prohlédla si jeho pomlácenou tvář a otevřenou ránu nad obočím. Sklonila se pro trochu čistého sněhu, protože teď nic lepšího po ruce nebylo a nedbaje třeba Kennethových protestů mu ho připlácla na poraněné místo. „Co tě to sakra napadlo? Rvát se jako malý kluk…“ očividně mu hodlala dřív vynadat než mu poděkovat. A to byl jenom začátek. „Máš se ženit, daří se ti na ministerstvu, povedeš svou rodinu… Co kdyby se ti něco stalo? Teda ne že by tohle nebylo málo,“ ušklíbla se a sundala mu provizorní chlazení z obočí, aby si prohlédla tu ránu. Nevypadalo to kdoví jak. „Takhle nemůžeš domu. Nehýbej se,“ doporučila mu klidně, z kapsy vytáhla svou hůlku a namířila ji přímo na jeho tržnou ránu. „Bona hasamentu,“ vyřkla patřičné zaklínadlo, které se podařilo, a mužova rána se brzy zacelila. Palcem setřela Kennethovi z čela zbytky krve a ustoupila od něj. Netušila, jak se k němu má chovat. Zda to má být přítel, bývalý spolužák, nepřítel… na tom, co cítila, nakonec nezáleželo. To bylo jen jejich osobní neštěstí. „Tak vidíš, přeci měl tvůj otec nakonec pravdu,“ vypadlo z ní instinktivně, aniž by si to sama uvědomila. Nebyla na to hrdá, ale doufala, že tím jen podpoří rozhodnutí jeho rodiny. Že takhle to je správně. A přitom nebylo.
„Děkuji,“ utrousila nakonec s pohledem zabodnutým do muže před sebou, nasadila si znovu kápi na hlavu a vykročila ulicí ven. Jen Merlin věděl, že by tam jen tak stála klidně celou věčnost. Vidět ho třeba i za takové situace bylo víc, než v co doufala. A přece byla její chůze pomalá, až líná.

_________________