Henrietta byla toho dne duchem trochu mimo. A vlastně nejen duchem. Její vlasy byly na konečcích tyrkysové, to jak z nich pomalu unikala colovaria, a Henry ze zubů trčela tyčka obyčejného, mudlovského lízátka, protože zrovna dneska nějak netoužila promenádovat se po Příčné se zuby, za které by se nemusel stydět leckterý upír.
Zabalená v lehkém kabátu, držela v levé ruce kroužkový blok a cosi do něj dramaticky čmárala, každou druhou chvilku pak sáhla do kapsy pro zvýrazňovač, nebo barevnou tužku, ve kterých našla velké zalíbení. Chodcům, kterých kolem nebylo zase tak moc, se nevyhýbala – oni jí sami uskakovali z cesty. Zřejmě věděli proč. Henry byla v centru kouzelnického Londýna dost notoricky známé individuum, a mnozí už se stihli poučit o tom, že když něco škrábe do notesu, je jednodušší ji obejít. Pokud tak neučiní, vrazí do nich a pak se s nimi zřejmě pokusí udělat interview, protože touhle dobou se po Příčné toulali především příslušníci smetánky.
A přesně to se taky dříve nebo později muselo stát. Henry docucala lízátko, načež si zastrčila za ucho pero a pokoušela se psát tyčkou od právě snědené cukrovinky. Když jí došlo, že tímhle asi nic nezaznamená, ledabyle pozůstatek lízátka odhodila a sáhla po další tužce, kterých její kapsy zřejmě skýtaly nekonečné množství. Bohužel tohle bylo přesně to odvedení pozornosti, které potřebovala k tomu, aby v plné rychlosti nabourala do někoho, kdo si prohlížel košťata ve výloze. A že bylo docela do čeho bourat.
Henry nechápala, co se stalo, když se najednou celý svět zatřásl a ona byla najednou na zemi. Zmateně se rozhlédla kolem a upravila si brýle, které jí nárazem sklouzly z nosu a poskytovaly jí tak přesně polovinu dobrého zraku. Áh. Člověk.
„Áááh,“ interpretovala své myšlenky do raptořího skřeku, kterým vyjadřovala své pokání nad nepozorností vedoucí ke srážce. Pak, jako by jí došlo, že tohle asi za civilizovanou komunikaci neprojde, dodala energické „pardon!“, které znělo spíš jako vypísknutí.

_________________

Aidan se ani nepohnul, když do něj někdo vrazil, jen se otočil a zazíral nechápavě do vzduchu před sebou, než ho napadlo pohled sklopit dolů. Okamžitě, jen co mu došlo, že postava válející se po zemi náleží k něžnějšímu pohlaví, se přestal opírat. To byl instinkt, nebyl si jistý, co by mělo následovat. Chaoticky se pokusil posbírat ze země několik válejících se tužek a zároveň nabídnout dámě s tyrkysovými konečky hnědých vlasů pomocnou ruku, aby mohla vstát.
"Cože? Totiž, chci říct - pardon? Já..." Když už klečel u tužek, pokusil se srovnat dámě její brýle, aby dosedly zpátky na nos. S tím Aidan moc zkušeností neměl, většinu brýlí naopak srazil, i když nechtěně. Ačkoli se teď do tváře čarodějky zadíval pátravěji, neměl tušení, s kým má tu čest. Aidan nečetl, když nemusel, jen šátek mu někoho připomněl.
"To musela být řacha. Můžete vstát?" zeptal se ne sice provinile, ale i on si domyslel, že z nedostatku lepší činnosti se nikdo asi po kočičích hlavách neválí. Musela být dost zamyšlená, že se strefila zrovna do něj, ale o dva metry dál už to mohla být nastražená pouliční lampa, a to by tak měkké přistání nebylo. "To píšete za chůze?" zeptal se a považoval to za vtip. Prakticky si neuměl představit, že jdou skloubit tyhle dvě činnosti naráz, a podle sebe soudím tebe, zkrátka a dobře nečekal, že na to kývne.

Tou dobou, kdy jí překážka na cestě nabízela pomoc, už Henry horečně sbírala tužky ze země, a stále ještě si nebyla úplně jistá, co se přesně stalo. Nehodlala sice odmítnout podanou ruku, když se však řečená natáhla, aby jí urovnala stále ještě rozhozené brýle, vypadlo z ní zmatené „eeeh?“, kterým rozhodně nijak přespříliš nedávala najevo své havraspárské kořeny.
Vypadalo to ale, že mladík byl podobně rozhozený, jako ona. Tak to alespoň šlo odpozorovat z kusé věty, kde se v rychlém sledu mihly začátky snad všech omluv, na které si Henrietta troufla pomyslet. Rozpačitou situaci vyřešila tím, že se začala smát. Hlasitě, s gustem, s energií.
„Určitě můžu. Tedy, ještě jsem to nezkoušela, ale jsem si jistá, že mám všechno na svých místech a naopak nic zlomeného. Jestli jsem přežila potlouk, přežiju i srážku s chodcem,“ odmávla mladíkovu starost lehkomyslným gestem a šla se sbírat na nohy.
Její pozorování bylo vskutku pravdivé, a zásluhou překážky na cestě dokonce měla i všechno, co jí vypadalo z kapes. Široce se na neznámého člověka usmála a poposunula si na nose brýle, které si ze soužití s Henriettou Løvenskjold neodnesly nic jiného, než agonii pekelnou. Tedy, za předpokladu, že by byl ekvivalent pekla pro brýle něco ve stylu neustálého bourání, odhazování a celkového zanedbávání péče.
„Už to tak bude,“ rozzářila se nad projeveným zájmem. „Někdy mám moc práce na to, abych u psaní seděla, takže jednoduše jdu a píšu. Ještě jsem nepřišla na to, jak je možné, že do lidí bourám tak málo, ale podezírám, že už ze mě mají strach.“ Henriettě se fanaticky blýsklo v očích, když všechna kolečka docvakla na svá místa a ona pojala podezření, že tenhle očividně ještě školou povinný jedinec v Londýně není jenom proto, aby si koupil nejnovější Nimbus. Tajnůstkářsky se k mladíkovi naklonila.
„Co si myslíte o povinných registracích kouzelníků mudlovského původu?“ Široký úsměv byl trochu moc široký na to, aby z něho bylo komukoliv příjemně, a tužka, kterou Henry hyperaktivně točila v prstech, tomu také moc nepřidávala.

_________________

Většinu žen Aidan podvědomě řadil ke křehkému plemeni. Nic na tom nezměnilo to, že znal Joann Firewoodovou, která byla křehká asi jako milá, Janet Baneovou a řádku bradavických profesorek, které by s opravdovou křehkostí daleko nedošly.
Brzy si k výčtu přidával v duchu tohle zjevení. Dělala divné zvuku a zmínila potlouk, takže Aidanovi hned připadala víc jako člověk. Dokonce se zmohl na úsměv, který mu ale zamrzal, když se začala usmívat ona. Byla ukecaná a vůbec začínala značit potíže, jaké uměli způsobovat jen chytří lidé. Aidan měl chuť si jít zase po svých, vycouvat z tohohle setkání - přál si, aby před chvilkou nesbíral všechny ty tužky zas tak ochotně. Nezachránila to ani zřejmě společná záliba, famfrpál.
Aidan ale přežil těch potlouků několik a získal z toho dojem, že přežít chvilku řeči s nějakou potrhlou čarodějkou nebude nic, co by nezvládl. Její vzeření křičelo málem "reportérka!" na všechny strany, jen Aidan se škrábal ve vlasech a urputně přemýšlel, proč mu klade tak divné otázky.
"Strach? Nechápu proč," vypadlo z něj. Nervózně se zasmál a znovu si prohrábl na zátylku kštici slámových vlasů, uhýbal očima a snažil se na zdi marně číst nápovědu, co teď. Jestli Henriettu napadlo hledat v něm rebela, Aidana zatím ani nenapadlo přemýšlet o ní tímhle způsobem. Možná by si ušetřil spoustu trablí. Ulpěl na zápisníku pohledem rozpolceným mezi polichocením a podvědomou podezíravostí a nedůvěrou vůči lidem, co si zapisovali věci.
"Proč se mě na takové věci... Vy píšete pro nějaké noviny? Pro jaké?" zaváhal, ale převážila v něm zvědavost. Myšlenka na to vidět vlastní jméno v novinách na něj fungovala jako nějaké kouzlo. Nebylo ani moc důležité, jestli by to byl Denní věštec, nebo nějaký jiný plátek. V Aidanovi pro ten okamžik procitla ale nečekaná prozíravost a dokonce si dával jakž takž pozor na pusu, nebo byl aspoň obezřetnější.

Mladík sice znervózněl, Henry ale nejistota z jeho strany z větší míry unikla, protože měla sociální cítění dlažební kostky, a i to málo taktu bylo právě setřeno nadšením z příhodného setkání. Bezstarostně tedy pokračovala v rozhovoru, aniž by si byla čehokoliv vědoma.
„No, možná proto, že mám barevné vlasy a taky většinou bývám moc nadšená. A nedávám pozor na cestu. Málo lidí je rádo, když do nich někdo vrazí, což mi připomíná, že je mi to líto.“ Ze širokého úsměvu bylo lehce poznat, že jí to líto není ani trošku. Nebo alespoň o dost méně, než by mělo.
Co se další otázky týkalo, tu už mohla rozvést o dost více. Mladík totiž udělal tu chybu, že se jí zeptal na téma, ohledně kterého měla už delší dobu úchylku. Neměl to dělat. Henrietta v tu chvíli najela do módu, ze kterého už nebylo návratu.
„Pro Fénixe! Horké novinky! Žhnoucí pravda zrozená z popela!“ Dramaticky zamávala rukama ve vzduchu, až si skoro znovu srazila z nosu brýle. „Není to úžasné?“ Úžasné to dost pravděpodobně nebylo ani trochu, ale to byste Henry vysvětlili jenom těžko.
„Fénix se většinou zaobírá událostmi, které se nikomu jinému nechce osvětlovat,“ zacvrlikala energicky a pohodila hlavou, až se jí tyrkysové konečky vlasů roztančily jako miniaturní polární záře, „dalo by se tomu říkat investigativní žurnalistika. Sice ještě nemáme tolik čtenářů, ale jsem si jistá, že to chce jenom čas, a určitě budeme moct konkurovat třeba i Dennímu věštci!“ Henriettě se teď v očích leskla zasněná světýlka, která naznačovala, že by ji v tuhle chvíli z myšlenkového paláce nevytrhl ani vyslýchaný subjekt. Dobře, úprk vyslýchaného subjektu už možná ano. Henry si nevysloužila přezdívku Olympionik jen tak pro nic za nic; byla známá tím, jak rychle dokázala dobíhat unikající účastníky interview.
Aidanovi jeho chvíle klidu nevydržela tak dlouho, jak by byl asi rád. Henrietta se o moment později dostala ze svého růžového obláčku, a stočila rozzářené oči zpátky na svou oběť. „Takže?“

_________________

Aidan měl vtíravý pocit, že zrovna barvou vlasů a nadšením to nebude. Spousta lidí v Bradavicích trpěla jedním nebo druhým, ale ani z jednoho neměl Aidan takový pocit, že by si měl dávat pozor na to, co říká, protože se před ním vznášel zápisníček a jeden pološílený úsměv.
"Mně je to taky líto," přitakal opatrně, ale příležitost vzít u těchto slov nohy na ramena si nechal bohužel utéct. Zvědavost pořád ještě vítězila na plné čáře.
Fénix. O novinách s takovým jménem ještě neslyšel, ale dáma s tyrkysovými konečky vlasů vypadala zapáleně, že si určitě nemohla vymýšlet. Naštěstí pro Henriettu neměl ponětí, co si představit pod investigativní žurnalistikou, ale líbil se mu zvuk těch slov. Naklonil se dopředu a snažil se zahlédnout, co už má v notýsku naškrábané.
"A dostal bych číslo?"
Henrietta se neústupně vrátila k původní otázce a Aidan ucouvl, jako kdyby ho pod nosem polechtala brkem.
"No, já... myslím si, že povinné registrace nemají za lubem nic pěkného. Proč by na tom mělo záležet? Ministerstvo si jen chce vytipovat všechny, na které chce dávat pozor, i když nic neudělali." Cítil, že se v něm vzedmulo něco, co muselo ven. Spěšně pokračoval: "Myslím, že je to banda bezpáteřních... podívejte, já nemluvím sprostě, ale - napíšete, že tohle vám řekl anonym, že jo? Myslím, že je to banda tupců! Tak! A přesně to jim chci říct. Když někoho nemám rád, tak to není proto, jakého je původu. Někteří moji přátelé jsou mudlovského původu a i když pár z nich bych někdy nejradši nakopal, nepřál bych jim, aby byli někde zapsaní." Aidan polkl, ale hrdě se hned nadechl. Měl pocit, že odvedl dobrou práci. Znělo to sofistikovaně, bylo to rebelské. Asi si měl pozorněji přečíst Denního věštce, ale jestli si správně pamatoval, za odmítnutí se posílalo do Azkabanu, a to bylo i na něj moc. Ztlumil hlas. "Mají čas nahlásit se do konce podzimu, co?"

Henrietta pravděpodobně působila tak trochu děsivě, s širokým úsměvem ne nepodobným těm, které se na tvářích zřejmě někdy objevily masovým vrahům, po kterých pojmenovávala svoje plyšové ptakopysky, ona sama to ale ani trochu netušila. Jednoduše se snažila být přátelská a nadšená zároveň, což u ní nebyla zrovna šťastná kombinace.
Pak ale došlo na číslo. Henry nechápala a dala to jasně najevo.
„Eh?“
Že takhle vůbec nepůsobí moudře, jí v tu chvíli vůbec nevadilo, protože zřejmě chápala celou otázku úplně špatným stylem, a ten jí nedával smysl. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec i to poslední kolečko v její hlavě přecvaklo na správné místo a Henrietta pochopila, že se mladík asi ptá po čísle novin. Po rtech se jí znovu přehnal šíleným způsobem přehnaný úsměv.
„Ale samozřejmě, jenom počkejte, musím ho najít…“ Shodila ze zad malý plátěný batůžek, a začala se v něm přehrabovat, jako by byl kdovíjak rozměrný. A taky že byl. Henry zvažovala, že by si na něj pořídila odznak se sdělením „Zevnitř větší“, ale zavrhla to, protože zas tak nadšená tím seriálem nebyla.
S vítězoslavným výkřikem vylovila poslední číslo Fénixe, které dopodrobna rozebíralo špinavé pletky, které se děly na bystrozorském oddělení, a ze kterého by jmenovaní nemuseli být zrovna dvakrát nadšení. „Tady, doufám, že se bude líbit,“ blýskla po mladíkovi dalším úsměvem. „A jen tak mimochodem, Henrietta Løvenskjold, těší mě, když už jsem do vás takhle nabourala.“
Mladíkova odpověď zahrnovala všechno, v co novinářka doufala, a tak jenom s nadšeným světlem v očích přikyvovala a horečně si zapisovala do notýsku, protože její bleskobrk před několika dny dramaticky odešel na věčnost a ona si zatím nestihla pořídit nový. A jak byla zaměstnaná, vlastně si ani nevšimla, že se purpurová hlava tetovaného fénixe přesunula z ramene na krk, kde zvědavě pozorovala neznámého člověka.
„Anonymní zdroj, jasná věc,“ zvedla Henrietta jeden koutek v úsměvu a přeškrtala několik vět. „Mimo záznam, proti vašim slovům nemůžu říct nic, s čím bych ve skutečnosti souhlasila,“ prohlásila krypticky, kdyby se náhodou kolem mihnul někdo, kdo by jí mohl pořádně zavařit – přesně z takových důvodů se nehodilo vykřikovat revolucionářské myšlenky, když jste už tak docela slušně na odstřel tím, o čem píšete.
„Konec listopadu, když je pak chytí, jdou do Azkabanu.“ Henriettin úsměv trochu povadl. „Ale jenom když je chytí! Partyzánský život může být vzrušující! Navíc nevím, jak chtějí tolik lidí do toho Azkabanu vůbec naskládat…“

_________________

Aidanovi se zpožděním došlo, že jeho otázka asi nevyznělo úplně, jak chtěl, takže se rozpačitě poškrábal na zátylku, než Henrietta vylovila z batůžku poslední číslo, kde sice ještě nebyl rozhovor s ním, ale stejně výtisk sevřel v ruce a děkovně se zazubil.
"Přečtu si ho," přislíbil nezvykle a pořád ještě podezíravě přeletěl očima několik hlavních titulků. Měl pocit, že tyhle noviny brzy využije jejich kuchařka na obalování řízků nebo jako podestýlku do kočičáku. "Já jsem Aidan," představil se aspoň křestním jménem a pokusil se marně úsměv oplatit. Takhle si přišpendlit koutky úst až k uším nesvedl a i kdyby to uměl, asi by měl obavy o to, že mu upadne spodní čelist. "Taky mě těší," dodal spiklenecky, když si uvědomil, že má opravdu co do činění se skutečným odbojem, a rozhlédl se po ulici, poněvadž to udělala i Henrietta. Něco ho přimělo při jistotu mluvit tišeji, než měl ve zvyku, a ještě se trochu naklánět dopředu, aby náhodou něco nezaslechly cizí uši. Právě v tom okamžiku si všiml vykukující dvourozměrné ptačí hlavičky a málem vykřikl. Udělal dva kroky dozadu a potom si naklonil o to blíž, aby si ji prohlédl lépe. Šťouchl Henriettu omámeně prstem do krku, jako kdyby chtěl ptačí hlavičku polechtat, pak mu došlo, co dělá, ruku stáhl a omluvně blýskl rovným, bílým chrupem.
"Vy máte tetování, že jo? To je něco! Hezká barva," vyhrkl uznale a z náhlé touhy podělit se, když už do něj tahle náhoda vrazila a nesla si taky něco na kůži, začal vyhrnovat rukáv. Někoho jako Henrietta by tohle podivné gesto hned na začátku nemuselo ani vyděsit, ale rukáv taky nešel vykasat dost vysoko, takže se zaúpěním ukázal aspoň dolní kousek s cinkajícími přetrhanými kroužky. Tetování bylo pořád ještě trochu zelenomodré a zarudlé, jak se kouzla vstřebávala a rameno si na ně zvykalo.
"Mohl bych viděl to vaše?" vybafl a zase pro změnu si až po delší chvíli uvědomil, kde ptačí hlavička začíná a kam by mohl vést zbytek kresby. Jeho výraz teď hlásal skeptické "nebo radši ne", a to čistě proto, že otec ho vychoval v úctě k ženám.

Henriettě se po rtech rozlil další, skoro maniakální úsměv. „Výborně, výborně,“ prohlásila trochu nesoustředěně, těžko říci, jestli v odpověď na Aidanův slib, nebo sama pro sebe. Henry bylo občas těžké rozumět.
Ze stavu, který by se dal při troše dobré vůle nazývat určitým typem transu – Henrietta totiž přemýšlela o plánované revoluci, obsahu dalšího čísla a sarančatech, což člověku moc příležitostí ke vnímání svého okolí nedává – vytrhl Aidanův… zvuk, a taky to štouchnutí do krku. Henry se dezorientovaně rozhlédla a snažně se pokusila dohnat situaci, která očividně postupovala bez její účasti.
„Což… tetování? Ale ovšemže!“ Henriettino nadšení patřilo k těm druhům, za kterými si v psaném slově představíte minimálně tři vykřičníky, které ovšem raději ze soucitu ke čtenářům zahrnovat nebudeme. „Děkuju, a dokonce se hýbe!“ zaradovala se Henry, a v očích jí zaplály jiskřičky, když se Aidan vytasil se svým vlastním tetováním. Tedy, alespoň částí.
„Óóó,“ zaplesala s intonací šíleného vědce, který zrovna přišel na postup výroby antihmoty, a drapla ubohého mladíka za paži, aby se na inkoust podívala blíže. A že blíže znamenalo prakticky ze dvou centimetrů. Poposunula si brýle na nose. „Skvělá práce, krásný detail! Kouzelnické, nebo mudlovské?“
Většina žen jejího věku by se asi zatvářila odmítavě, slyšet otázku, kterou ze sebe právě vysoukal Aidan. Zvláště, když mají celou horní polovinu těla pokrytou tetováním, a tazatel chce řečené vidět. Ne tak Henrietta. Po rtech se jí znovu rozběhl široký úsměv, a ona nadšeně přikývla. „Ale samozřejmě, jenom chvíli počkej, tohle bude chtít…“ Shodila ze zad batůžek a začala si rozepínat kabát. „Celé ho asi vidět nebudeš, protože je zima, a taky proto, že by to lidi nemuseli pochopit,“ klevetila vesele a volně přešla na tykání, zatímco zápasila s knoflíky, „ale dokud je to cudné – ha, co to vlastně znamená, cudné, nikdy jsem významu toho slova moc nerozuměla – tak je všechno v pořádku. Ha!“ zahlásila vítězoslavně, když si vyhrnula košili, aby ukázala pírka na břiše a tělo fénixe na zádech. „Občas se hýbe, a dokonce čas od času hoří, což je dost nepříjemné – hrozně to lechtá, a člověk se nemůže ani poškrábat, protože to k ničemu nevede.“ Říct, že se Henrietta chovala přiměřeně svému věku, by byla zcela jasná lež. Jí totiž koncept věku a sociálních norem zcela ucházel.

_________________

"Kouzelnické," kývl Aidan a projevil jen vlažné rozpaky, když ze sebe Henrietta začala stahovat vrstvy jako cibule a povytáhla si košili. Zvědavější byl na tetování než na veřejné pohoršení. To, že někdy údajně ho hoří, ho fascinovaně zaujalo.
S dámou s tyrkysovými konečky vlasů se - jen co se zas oblékla - proti vlastní vůli ještě na chvíli zapovídal ohledně tetování i jejích novinách, a pak přišel prosinec a Aidan zjistil, že se toulá po Londýně a sbírá útržky informací, které Henriettě doručoval. Nejspíš nebyl největším přínosem pro Fénixe a novinařina se tomu taky nedalo říkat.
Aidan poslouchal. V čepici stažené pod uši nevzbuzoval v zimě mezi ostatními temně oblečenými Londýňany žádnou pozornost. Sám tomu říkal "slídění" a nebyl z toho na větvi, ale zažil pár vzrušujících chvilek, kdy málem došlo na odhalení a někdo ho už skoro držel pod krkem. S úžasem zjistil, že tenhle život se mu zamlouvá. Nepravidelné dávky adrenalinu, neboli "investigativní žurnalistiky" bez brka a bločku, mu dělaly dobře a měl díky nim chuť k jídlu. Pohyboval se na hraně kouzelnického i mudlovského světa.
Na Nový rok se zdržoval poblíž Děravého kotle a soukal do sebe pochybnou polévku podávanou v kelímku přes okno. Rozhodně v tu chvíli nevypadal jako někdo, kdo patřil k bohaté rodině, ani jako hrozba. Vzbuzoval dojem bystrozora, která má právě chvilku volna, neustále napjatý a ve střehu. Přemýšlel o Bradavicích a o tom, jestli ostatní čekají brzy testy a učení - už si sám sebe v té roli nedokázal představit. A pak...