Bylo snad dílem náhody, že dva studenti kouzelnické školy Mahoutokoro bydleli naproti sobě přes ulici. Možná to tak chtěl osud, kdo ví. Je ale jasné, že Yuriko a Kazuya, Suzučini rodiče, si už od dětství spolu hrávali a rozuměli si tolik, že snad nikoho nemohlo překvapit, když spolu, jak tak čas ubíhal, posléze začali chodit a ani svatba na sebe nedala dlouho čekat. Vedli spokojený život, jak už to u bezproblémových rodin bývá. Suzu se pak prvního září 1964 narodila jako vymodlené první dítko v městě Nara, středisku stejnojmenné prefektury na největším ostrově souostroví Japonska. Její otec byl už tehdy ve své práci velice úspěšným, a ačkoliv se to nejprve nezdálo pravděpodobné, přibližně v dívčiných čtyřech letech se s už tehdy těhotnou matkou sebral a odletěl do Londýna za prací. A jelikož věřil, že Suzu bude následovat jeho a matčiny stopy na školu kouzel v Japonsku, byla po dlouhém rozmýšlení a zvažování pro a proti dívka svěřena do péče babičce a dědečkovi, ke kterým se následně přestěhovala do Osaky. Z Nary má Suzu jen málo vzpomínek. Pamatuje si však na velkou zahradu, na jejímž konci se nacházela třešeň, která každé jaro nádherně kvetla.

Právě v Osace strávila dívka většinu svého života. Zde se dozvěděla, že někde v Británii se jí narodila mladší sestra, zde začala chodit do školy. A zde také v osmi letech vylezla na posvátnou třešeň poblíž jedné svatyně, a prarodiče si pro ni museli dojít na policejní stanici. Ale popořádku. Babička s dědou to totiž s energickým děvčetem neměli nikdy příliš lehké. Nejenže už od malička projevovala kouzelnické nadání, a to většinou při nepříliš vhodných situacích (obarvené oblečení hostů, kteří děvčeti nebyli sympatičtí, každoroční hořící kimono, které se na ní babička snažila navléci při příležitosti oslav nového roku, případně obří šlehačkový dort, vržený dědovi přímo do obličeje v záchvatu dětského nazlobení, když Suzu k narozeninám nedostala panenku, kterou si přála). I jako mudla by totiž dívka byla označena za hyperaktivní průšvihářku, která neustále s bandou kamarádů a kamarádek páchala nějaké skopičiny. Mezi jinými, ne tak vážnými průšvihy jako klasická houba nade dveřmi třídy, kterými přišel učitel, se vyjímaly především dvě události. V šesti letech vzali prarodiče malou Suzu a její sestřenici Eriko s několika mudlovskými kamarádkami na houby. Jelikož ale houbaření není dvakrát běžnou praxí v Japonsku, většinu hub poznávali podle atlasu. No a šesti Suzu samozřejmě musela objevit nejhezčí a nejbarevnější houbu v okolí. Ačkoliv ji prarodiče několikrát varovali, že houba není jedlá, v nestřežené chvíli děvče ukouslo skoro půlku klobouku… no a kupodivu, když to spolykala, nenechaly na sebe bolestivé křeče čekat. A jelikož mudlovská děvčata přeci nemohla vidět kouzla, spěchala tehdy rodina na pohotovost, kde Suzu vypumpovali žaludek. A podobně. Ačkoliv měli dědeček s babičkou Suzu moc rádi, i jejich trpělivost přetekla v den, kdy se Suzučina parta rozhodla, že nepozorovaně vyleze na posvátnou třešeň, stojící vedle jedné z významnějších Osackých šintoistických svatyní. Většina dětí ale dostala strach, jen Suzu nakonec na té třešni seděla a dobrých pět minut si pohupovala nohama, než ji objevili. A aby toho nebylo málo, odmítala poté slézt dolů a musel ji sundat policista na žebříku. Babička s dědou z toho tenkrát měli opravdu problémy a rozhodli se, že už dále zlobivé děvče doma nestrpí. Suzu, nezvyklá na to, že by se na ni nějak extra hněvali, nechápala co se děje. Ale na maminku s tatínkem i na sestřičku do Anglie se těšila, takže i přes slzičky odlétala s úsměvem na tváři.