Překvapeně jsem zamrkal, když mě Jasper z ničeho nic chytil za paži a rozhodl se mě odtáhnout někam stranou, kde nás teoreticky nikdo nemohl slyšet. Vykuleně jsem se na něj zadíval skrz sklíčka brýlí. Samozřejmě jsem tušil, že má Ministerstvo své lidi na místech, kde je potřebuje mít, ale ani ve snu jsem si nepředstavoval, že by se po Příčné mohli potulovat špehové. „Nevím,“ přiznal jsem bez obalu a pokrčil rameny. „Teda… samozřejmě vím, že si musím dávat pozor na jazyk, ale netušil jsem, že to zašlo už tak daleko,“ dodal jsem a zatvářil jsem se omluvně. A možná trošičku vyděšeně. Opravdu jsem totiž nechtěl skončit s hlavou na špalku, nebo v horším případě v Azkabanu, který už teď praskal ve švech. „Budu si dávat pozor,“ přislíbil jsem přiškrceně. Jasper mě vyděsil. Nejen svými slovy, ale i tím, jak se tvářil. Ale věřil jsem mu – konec konců, byl starší, a býval bystrozorem, takže se v nynější situaci asi vyznal daleko lépe, než já. Připadal jsem si, jako bych se před ním zmenšil. „Ale stejně svůj postoj nezměním,“ hlesnul jsem opravdu tiše s odhodláním v očích. „Někdo s tím musí něco udělat.“
Obyčejné probírání toho, kdo má jaké novinky a jak se komu vede, bylo daleko příjemnějším tématem hovoru. Stín obav se nad námi ale vznášel i nadále, alespoň já jsem ho cítil. A někde v hloubi duše jsem věděl, že se mohu rozloučit s relativně klidným životem. Obzvlášť když jsem randil se Sybille. „Neříkej,“ odvětil jsem trošku rýpavě, když mi Jas sdělil, že v Bradavicích taky studoval, a nepatrně jsem se ušklíbnul. Takže můj starší bratránek pořád ještě neměl žádnou babu. Upřímně jsem nechápal, jak je to vůbec možné – byl pohledný a byl to kus chlapa, po tom dívky přece toužily, ne? Když otázku obrátil proti mně, pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit, jako že nic. „No… Mám přítelkyni. Ale to je ohledně novinek asi všechno,“ zamumlal jsem a při pomyšlení na Syb jsem se letmo pousmál.

_________________

Jasper si Sheridana dlouze prohlížel, než dospěl k závěru, že jeho bratránek je opravdu taková trubka, jak vypadá. Proto se na něj pousmál a po té paži ho poplácal. „Já jen… nechci, aby se ti něco stalo.“ Zamumlal omluvně, protože to vypadalo, že ho vyděsil, o což mu samozřejmě šlo, ale zase nechtěl, aby se Sheridan začal bát pomalu i vlastního stínu. Maličkou vrásku mu na čele vykreslila bratránkova slova o tom, že by s tím vším měl někdo něco udělat, protože netušil, že Sheridan smýšlí právě tímhle směrem. Nikdy by to do něj neřekl, ale naučil se nepodceňovat ani ty, kteří vypadali, že na něco takového nemají. Že se spíš budou krčit v bezpečí domova. „Neměň, ale buď opatrný. Teď ještě není čas na hrdinství.“
Na jeho rýpnutí měl Jasper jedinou reakci, dostatečně adekvátní, a to upřený pohled a ušklíbnutí, které mělo dát Sheridanovi najevo, že on žertuje jen, když se to hodí. Jeho novinky však byly mnohem zajímavější, ačkoliv to vlastně byla jen jedna novinka, ale poměrně zásadní. „Přítelkyni?“ otázal se opatrně. Nečekal, že by si Sheridan po svém posledním vztahu a se zkušenostmi, které si z něj odnesl, někoho našel tak rychle, ale nemínil mu mluvit do života. Byl to dospělý muž, mohl si dovolit dělat své vlastní chyby. „To je něco, co bych za daných okolností asi moc nečekal. Ne od tebe.“ Poznamenal a rozhlédl se okolo. Pár lidí postávajících okolo se mu nepozdávalo, takže popostrčil Sheridana do vedlejší uličky, která podle jeho znalostí mapy kouzelnického Londýna měla vést směrem ke květinářství. „Myslím okolností jako jsou ty rebelie a ministerstvo. Ne co se stalo s tou poslední.“ Odkašlal si. Vážně mu nechtěl mluvit do života. Možná trochu.

_________________

Zkoumavě jsem se na Jaspera zadíval. Ono mu na mně možná opravdu záleželo, ačkoliv na to moc nevypadal. Letmo jsem se pousmál, abych mu dal najevo, že si toho vážím. „Budu opatrný,“ přislíbil jsem, ačkoliv se klidně mohlo stát, že někdy šlápnu vedle a doplatím na to. Mezi revolucionáři jsem se pohyboval s lehkostí slona v porcelánu – prostě jsem v tom neuměl chodit. Vždycky jsem byl spíš mírumilovný člověk, ale teď jsem cítil, že mě s sebou pomalu stahuje proud těch, co smýšleli proti ministerstvu, a chtěli s tím něco udělat. „Jaspere?“ ozval jsem se po chvilce a upřel na něj pohled. „Co hodláš dělat ty?“ položil jsem mu poměrně zákeřnou otázku. On na to všechno taky musel mít vlastní názor, vlastní úhel pohledu a vlastní postoj. A mě zajímalo, jak to vidí on, bývalý bystrozor. Postaví se proti ministerstvu, pokud revoluce opravdu propukne? Já jsem k tomu byl den ode dne stále více odhodlaný. Když ne přímým bojem, mohl jsem pomoct aspoň jako lékouzelník.
Zalitoval jsem, že jsem se tou přítelkyní vůbec chlubil. Na čele se mu objevila hlubší vráska, načež jsem si povzdechl. „Předpokládal jsi, že budu do konce života držet celibát?“ ušklíbl jsem se a zavrtěl jsem hlavou. Protože jsem moc nevnímal, kdo na nás kouká, a kdo by nás mohl poslouchat, překvapeně jsem zamrkal, když mě Jasper došťouchal do nějaké vedlejší uličky. Ale asi věděl, co dělá, a tak jsem se nijak nebránil. „Jaspere, myslel jsem, že ve svém věku už bys mohl vědět, že lásce prostě neporučíš,“ pronesl jsem trošku rýpavě. Znělo to asi trochu kýčovitě, ale byla to pravda. Mohl jsem si Sybille odpírat a namlouvat si, že to tak bude lepší, ale lhal bych sám sobě a beztak bychom to dlouho nevydrželi. „Ono to není tak jednoduché, jak to zní, ale s tím tě nebudu zatěžovat,“ dodal jsem a mávnul jsem rukou do vzduchu. Opravdu jsem nehodlal vysvětlovat, jak jsme se se Syb potkali, že jsem jí poskytl střechu nad hlavou, a jak se to nakonec celé vyvrbilo. Stejně jsem tak trošku pochyboval o tom, že by to bratránek pochopil tak, jak by měl.

_________________

Jemu sice ujištění o Sheridanově opatrnosti ke štěstí nestačilo, ale prozatím to musel brát za dostatečné řešení. Neměl rád, když byl kdokoliv z jeho blízkých v nebezpečí a Sheridan se mu určitě vystavoval, aniž by si to sám uvědomoval. Docela ho ale zarazilo, když se bratránek začal zajímat o to, co bude dělat on. „Já?“ Znejistěl a maličko se zamračil, protože nad něčím takovým nestihl přemýšlet. „Nechci jít proti bývalým kolegům,“ povzdechl si na svou povahu docela nejasperovitě a váhavě se na Sheridana zadíval. Nepožadoval po něm, aby jeho pohnutky chápal, jen nechtěl, aby ho za to bratránek odsuzoval. On s těmi kouzelníky pracoval! Jenže s nimi nesdílel původ ani názory. „Ale ani se nebudu dívat, jak mi ministerstvo ohrožuje vlastní rodinu a ostatní kouzelníky z mudlovských rodin.“
Když Sheridan položil tu příhodnou otázku o celibátu, Jasper se zatvářil naprosto vyrovnaně a pokrčil rameny. „No… a proč ne?“ Jemu dodržování celibátu nedělalo žádné problémy a neviděl důvod, proč by něco takového nemohl přežít i jeho bratranec. „Takovými zkušenostmi nedisponuju, Sheri. To bys mohl vědět.“ Odtušil pak mumlavě, když bratránka dostrkal mimo hlavní ulici, za což byl o pár chvil později neskutečně vděčný, protože oblohu prozářily fialové světlice a kouzelníci po celém kouzelnickém Londýně začali na signál odpovídat. „Jdeme,“ zavelel proto docela rozhodně a hodlal bratrance odtáhnout co nejdál od Příčné, odkud se k nim brzy donesly zvuky boje.

_________________

Abych byl upřímný, nepřekvapilo mě, že se Jasper rozhodl nepřiklánět ani na jednu stranu – kdybych byl na jeho místě, asi bych to udělal stejně. Chápal jsem, že se nechce stavět proti lidem, s nimiž se znal a pracoval s nimi, ale zároveň byl původem ten, kdo měl být utlačován, a to si přece nemohl jen tak nechat líbit. Nuže, neměl to jednoduché. Ale to asi nikdo. Zadíval jsem se na něj a chápavě pokýval hlavou; komentář nebyl třeba.
Když Jas neviděl nic špatného na držení celibátu, povzdechl jsem si a na chvíli mu položil ruku na rameno. A přitom jsem se mu s vážným výrazem ve tváři zadíval do očí. „Jaspere, potřebuješ ženskou. Nutně,“ pronesl jsem přesvědčeně. Víc jsem neříkal, protože jsem tušil, že by má slova obhajoby Jas stejně nepochopil, když s ženami neměl žádné, nebo jenom pramalé zkušenosti. Neříkám, že já jsem byl nějaký Cassanova, ale nehrozilo, že umřu jako panic.
Než jsme stačili nakousnout nějaké další téma hovoru, situace na Příčné ulici a vzápětí i v postraních uličkách se poměrně rychle změnila. K nebi vystřelilo několik světlic, takže jsem zaklonil hlavu a s hrůzou v očích se na ně zadíval – jejich záře se mi na okamžik odrazila od sklíček brýlí. Takže se to opravdu děje, tady a teď… Samozřejmě jsem věděl, že nepokoje cloumají Londýnem, ale ještě u žádného jsem se nenachomýtl. Jako lékouzelník jsem ve většině případů dorazil na místo, až když bylo po všem, nebo už nehrozilo žádné nebezpečí. Ale teď to vypadalo na slušnou bitku a kolem nás se začalo motat poměrně hodně lidí.
Sklouznul jsem pohledem k Jasperovi, abych zjistil, jak se tváří, a srdce se mi rozbušilo vzrušením. „Ne,“ odvětil jsem na jeho pobídnutí a zakroutil jsem hlavou. Nebyl jsem hrdina, to jsem nemohl nalhávat ani jemu, ani sobě, ale pokud se někde na Příčné někdo s někým bil, znamenalo to, že tam bude potřeba mé pomoci. Profesionální lékouzelnické pomoci. A já věděl, že kdybych teď zbaběle utekl, vyčítal bych si to. Jenže svědomí mi ani utíkat nedovolovalo. Pokud se mě Jasper rozhodl chytit, vytrhl jsem se z jeho sevření a o krůček couvnul. „Nemůžu jít, Jaspere. Tam,“ kývnul jsem hlavou k Příčné, kde to touhle chvílí jistě už slušně vřelo, „potřebují moji pomoc.“ Zatvářil jsem se odhodlaně. Pokud pro tuhle revoluci mám něco udělat, tak to udělám. Nechystal jsem se bojovat, pomáhat jsem mohl i ošetřením zraněných. Byla to tak trochu má profesní deformace. „Budu opatrný. A ty buď taky,“ zamumlal jsem namísto rozloučení, vrhl jsem na bratránka poslední pohled, a pak jsem se nechal strhnout davem vzbouřenců, co mířili přímo do jámy lvové, tedy na Příčnou ulici.

>> Hladový drak

_________________

Jasper se zatvářil zmateně, když Sheridan prohlásil, že potřebuje ženskou, a že ji potřebuje nutně. Jasper si to nemyslel. Zatím mu žádná nestála ani za úvahu nad tím, že by začal mít zodpovědnost a strach taky o někoho jiného než o sebe a své blízké. A Sheridan se rozhodl ten jeho strach očividně otestovat, když nedbal jeho rady, aby se raději klidili z cesty. Viděl bratrancova záda mizet mezi ostatními kouzelníky, ale naprosto špatným směrem. „Sheridane!“ zařval a začal se mezi lidmi proplétat za ním, protože by si nikdy neodpustil, že by se Sherimu něco stalo. Že by třeba nechal bratránka v té vřavě vědomě pojít. „Sheridane, počkej!“ Pokusil se znovu, ale to už se mu Sheridan ztratil z dohledu. „Zatrolená práce!“ Zabrblal zamračeně a nevybíravě odstrčil pár mlátících se kouzelníků, protože potřeboval projít. Pak zahlédl Sheridanova záda mířící k Drakovi a s povzdechnutím se vydal za ním. Tohle nemohlo dopadnout dobře.

>>> Hladový drak

_________________

„A tohle… je Příčná ulice!“
Yvonne oceňovala Quentinovo nadšení, protože Příčná byla magická, plná barev a života, bohužel však byla toho názoru, že by z ní byla mnohem víc na větvi, kdyby se jí o ní dneska v noci dost barvitě nezdálo. Moudře pokývala hlavou.
„Co na ni říkáš?“ zářil Yvonnin starší bratr jako sluníčko a fascinovaně se ohlédnul za dvojicí kouzelníků, kteří přenášeli velkou klec s něčím, co vypadalo jako sokol. Příčná ulice se hemžila lidmi jako mraveniště, a Yvonne musela přiznat, že to na ni udělalo alespoň trochu dojem, protože se cítila ještě mnohem menší, než ve skutečnosti byla.
„Pěkná,“ dočkal se Quentin procítěného potvrzení. Ten svěsil ramena a našpulil pusu jako tříleté dítě, kterému někdo odmítnul koupit lentilky. „Že tys ji už viděla,“ zaskučel zklamaně a nahrbil záda v hraném zoufalství. Odpovědí mu bylo další pokývání hlavy a ten nejjemnější náznak úsměvu, jakého se u Yvonne mohl dočkat.
Quentin, ač sám nekouzelník, byl s Příčnou ulicí už nějakou dobu obeznámen. Tak nějak se počítalo s tím, že Yvonne k nákupům a do Kotle doprovodí právě on, vzhledem k tomu, že maminka měla důležitý případ, a tatínkovi se v obchodu roztrhl pytel se zákazníky. Quentin svého otce už několikrát do centra čarodějnického Londýna doprovodil, a tak se v něm už alespoň trochu dokázal orientovat. Sám sebe s radostí označoval za motáka, když se ho kdokoliv zeptal na původ, ačkoliv to byl termín, o jehož existenci donedávna neměl ani tušení.
„A já se tak těšil, že budeš překvapená,“ zahuhlal mladík poraženě. „Tohle není fér, všechno vidíš dřív, člověk tě nemůže na ničem nachytat. Bosorko jedna,“ zazubil se ale po chvíli vesele a hravě Yvonne šťouchnul loktem do ramene. „Tak co, slečno všechno-vidím, kam chceme jít teď?“ vyzvídal Quentin vesele, a z Yvonne samotné se mu podařilo dostat nenápadné zavrtění hlavou. „Nemám tušení.“ Možná to tak nevypadalo, ale zrzka byla skutečně dobře naladěná, a její bratr to moc dobře věděl – za těch jedenáct let se naučil velice dobře rozeznávat i jednorázové cuknutí koutkem.

_________________

<<< Děravý kotel (Sam s tátou a la-la-Larten s tátou)

James si ze zachmuřeného pana Fawberta nic nedělal, a s úsměvem mu pevně potřásl rukou. Neušlo mu, jak se na sebe obě děti culí, a tak se sám pro sebe pousmál a hodil očkem po Samanthě, která sice byla vychovaná, ale bohužel jenom, když se jí chtělo. Nevýhoda Baneovic ženské krve, bylo to dědičné, a nedalo se s tím nic dělat. "Těší mě, Lartene," usmál se pak na chlapce, než si ho pak odchytla Samantha, která pohledovou výměnu mezi Lartenem a jeho tátou pozorně pozorovala. Proč nemluvil? To byl němý? Jakože fakticky němo-němý, nemohoucí mluvit, a tak vůbec? Jak cool by bylo mít němého kamaráda? Tak daleko samozřejmě ještě nebyli, ale evidentě spadali pod jeden ročník, a on jí úsměvy opětoval, tak co.
Na to, že od ní chlapec o krapet couvl, reagovala pouze lehoulince povytaženým obočím, a opět si jak jeho tak jeho tátu zvědavě prohlédla, ale to už se Larten odhodlal k mluvení. A Sam došlo, proč ten kluk moc nemluví. "U Merlinovejch fuseklí, ty koktáš? Jakože fakticky nefalšovaně koktáš! Wau! Ale teda škoda, že nejsi mudla. Nechápej mě špatně, ale strašně moc se těšim, až potkám mudlorodýho kouzelníka. No uznej, nebude to švanda, pozorovat, jak jsou z tohohle místa a z kouzel a z hůlek a ze všeho nadšený?" prohlásila se zářivýma očima Sam a divžě jí nad Lartenem neklesla brada. Vesele se na něj zakřenila, než si ji zavolal táta, a udělal jim ve zdi průchod na Příčnou ulici.
Samantha si prohlížela Christianův a Lartenův výraz, když poprvé spatřili tu nádheru, a potěšeně se usmála. Když se Larten fascinovaně odlepil od táty, ona se na toho svého zářivě usmála a vyrazila za Lartenem. James chlapce v duchu krátce politoval, načž stočil pozornost k panu Fawbertovi. "Pokud se s těmi dvěma někam pohneme, milerád vás tu trochu provedu. Není to samozřejmě nic složitého, ale myslím, že pár typů by se vám hodit mohlo. Hm, támhle na konci ulice jsou Gringottovi, to je banka - doufám, že vás nějak neurážím, když váš syn dříve říkal, že má matku kouzelnici, kdyžtak mě kdykoli zaražte," pravil s úsměvem.
Pokud byl Larten fascinován Příčnou ulicí, Samantha byla fascinovaná Lartenovým nadšením, a tak ho následovala jako ocásek. "Ty už jsou dávno z módy, věř mi, moje teta by ti o tom něco řekla - je to módní návrhářka," podotkla, když se opřela zády kousek vedle Lartena, který se lepil na výlohu, což bylo přesně podle jejího gesta, protože pokud obchodníci nechtěli, aby jim na výlohu někdo sahal, neměli ji dělat průhlednou, to dá rozum.

_________________

Larten sice nebyl stydlín a společnost měl rád, ale Samantha byla vážně hodně hyperaktivní, s tím by se možná dokázal srovnat, ale když náhle začala jančit kvůli jeho koktání, nevěřícně na ní vytřeštil oči a šokovaně na ní zůstal zírat. Byl to vskutku nezvyk u věčně usměvavého Lartena, ale Sam si od něho opravdu zasloužila pohled jako na naprostého blázna, než se trochu vzpamatoval a rozpačitě se pousmál, nebo spíše ušklíbl a pokýval na znamení souhlasu hlavou. Bžunda to určitě musela být, o tom nepochyboval, ale i tak nechápal Sam nadšení, tak úžasné to zase nebylo. Spíše naopak, bylo mu takových lidí vážně líto, on alespoň žil ve vědomí, že něco takového někde existuje, ale myslet si, že kouzelníci patří pouze do pohádek a pak se s nimi potkat tváří v tvář? To bylo bláznivé. To, že Samantha projevila nadšení ohledně koktání, nezměnilo nic na tom, že nemínil moc komunikovat, a tak se pouze culil od ucha k uchu a tiskl nos ke sklu, zatímco modrýma očkama mžoural na klobouk ve výloze a představoval si, jak by s ním asi vypadal, když by ho měl na hlavě. Podobal by se těm kouzelníkům zase o něco víc? Tak hrozně si přál zapadnout, když se mu to mezi normální dětmi nepodařilo, že by proto udělal snad cokoli. Zmínka o návrhářce na něho dost zapůsobila, dokonce odtrhl pohled od výlohy a překvapeně se na Sam zadíval, pohledem, jenž žádal podrobnosti, i když neřekl nic nahlas a i přesto si za svým stál.
"Ale... mně se l-lí-lí-líbí," zatřásla se mu opět brada a sklouzl pohledem k výloze, když k nim došel otec i s panem Banem, takže prstem zaklepal na sklo, kde klobouk byl. "Mmmm-mám k-k-kníž-ž-ku a t-tam... j-je ko-ko-ko... ko-uzelník s t-tímhle k-klo-klo-kloboukem," písmeno K mu asi momentálně dělalo největší potíže, ale nenapadlo ho, čím ta slova nahradit, a tak se k Samanthě pouze omluvně pousmál a pokrčil rameny. Christian doufal, že když se jeho syn ocitne sám na internátní škole, mluva se mu výrazně zlepší a dokonce mu to řeklo i několik odborníků, u kterých se svým synem byl. Jedině ho hodit do společnosti vrstevníků a nechat ho, ať si poradí, lepší řešení už po těch všech vyšetřeních a cvičeních snad ani neexistovalo.
"Peníze? Ty bychom potřebovali," usoudil po chvíli zamyšlení Lartenův otec a vážně přikývl, "ne, vůbec ne. Nechci, aby se má bývalá manželka ve výchově syna nějak více podílela, takže jsem to chtěl zvládnout bez její pomoci," osvětlil naprosto otevřeně, protože nebyl důvod se za něco stydět. "Tak co ten klobouk, Lartene?" stočil pozornost ke svému synovi, kterému se okamžitě rozzářila očka nadšením, začal přikyvovat. Když s tátou vcházel do obchodu, ještě střelil šibalským úsměvem po Sam, než zmizeli uvnitř. Ani se nestačili nadát a Larten už vylezl ven s kloboukem větším, než měl hlavu, takže mu dokonce přepadával přes čelo a oči. Pobaveně se tomu křenil a k Sam pozvedl zdvižené palce na znamení, že je naprosto super. Fawbertovi celkově působili dojmem, že mají peněz na rozdávání, především Christian v obleku šitém na míru, s drahými hodinkami a v luxusních lakýrkách.

_________________

| +

[size=85]