“Na to už jsem taky přišel, Tino,” odvětil potichu a chabě se pousmál. Jemu se život nezměnil, jemu se obrátil naruby. Poslední dobou mu připadalo, že je jeho život jeden velký chaos, ve kterém se ani on sám nedokáže pořádně orientovat. A nikdy neví, kdy mu padne pod nohy nějaký klacek, o který zakopne. Stejně jako Tina, ani on nechtěl dávat najevo, že mu není ukradená, že pořád zaujímá významné místo v jeho srdci, ale nedokázal udržovat kamennou tvář a z jeho očí bylo dobře čitelné, co cítí. Mohly za to ty jiskřičky, které mu v nich přeskakovaly a navzdory starostem a nepříjemné situaci, ve které se ti dva ocitli, nechtěly uhasnout.
Když Tina vyrukovala s tím, že není její kamarád a nikdy nebyl, zabolelo ho u srdce. Sklonil hlavu a prsty si promnul čelo, ve tváři se mu přitom usadil ustaraný výraz. “Já vím,” zamumlal a po chvilce k Tině opět zvedl pohled. “Chceš jí to říct,” pronesl. Nebyla to otázka, i když původně to možná otázka být měla, Keilan to pouze zkonstatoval. A nakrčil přitom obočí, protože si nebyl jistý, zda se mu ta myšlenka zamlouvá. Nebude to ještě horší, když bude Veronica vědět, kdo je její otec?
Plán, že by mohl vzít na Příčnou ulici Liama, se mu taky moc nezamlouval. Pořád to ale bylo méně útrpné řešení, než aby rovnou řekli Verunce, kdo je její táta. “Já nevím, Tino,” zamumlal váhavě. “Veronica určitě není hloupá. Mám pocit, že ať uděláme cokoliv, bude to špatně,” přiznal s povzdechem a pokrčil přitom rameny. “Možná… možná bych s vámi neměl chodit,” hlesl tiše, neochotně a odvrátil pohled. On totiž chtěl jít, chtěl s Veronicou strávit nějaký čas, ale bál se toho, co se stane, až zjistí, že je její táta. Co kdyby byla zklamaná? Kei viděl dvě možnosti. Buď s nimi nepůjde, nebo Veronica konečně pozná svého tátu. A věděl, že se Tina přiklání k možnosti druhé.

_________________

Tinu překvapilo, když se Keilan zatvářil ustaraně, a nechápala proč. Co by ho mělo trápit na tom, co ona k němu cítí, když to k ničemu nebylo? A když pak vyslovil to, co ona sama nahlas říct nedokázala, s povzdechem zavřela oči a promnula si čelo. „Keii… samozřejmě, že chci, aby věděla, kdo je její otec. Je zvídavá a vyptává se, a já jí nejsem schopná nic říct, protože jí nechci lhát a zároveň jí to nemůžu říct. Zamyslel ses někdy nad tím, do jaké situace si mě postavil?“ Zadívala se na něj vyčítavě, ale když si uvědomila, co právě vypustila z pusy, zatvářila se omluvně. „Promiň,“ hlesla unaveně. Nechtěla ho z ničeho obviňovat, i když by někdo možná řekl, že na to má plné právo.
Když se Keilan na všechny její návrhy tvářil všelijak, jen ne souhlasně, Tině došla trpělivost, ač ji obvykle měla svatou. „Možná bys vážně neměl,“ usoudila a v duchu si začala spílat do naivek, že si vůbec kdy mohla myslet, že by na něco takového přistoupil. Zahrabala rukou v kabelce, aby vytáhla nějaké peníze, které nechala s cinknutím přistát na stole. Teď byla vážně ráda, že má ten kabát na sobě, protože se nemusela při tom kvapném pokusu o úprk zdržovat jeho oblékáním. Udělala dva kroky od stolu, ale pak se zarazila a znovu se ke Keilanovi otočila. „Vážně by mě zajímalo, jestli se někdy poučím, nebo jestli budu ohledně tebe pořád tak naivní, jako jsem byla tehdy. Jenže tehdy jsem to mohla svádět na to, že mi bylo osmnáct, teď už to ničím omlouvat nejde.“ Zavrtěla nad sebou nechápavě hlavou a otočila se k odchodu. Jak jinak než plačtivému.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Keilan poprvé opravdu zalitoval, že sem přišel. Že se před Děravým kotlem prostě neotočil na patě a nevrátil se do Bradavic. Když zazněla ta výčitka z Tininých úst, sklonil hlavu a ušklíbl se. „Vždycky jsem se ti snažil tu situaci co nejvíc ulehčit, Tino, a ty to dobře víš,“ ozval se, načež stiskl rty do úzké linky. „Já nemám nic proti tomu, aby naše dcera věděla, kdo je její otec, ale bojím se toho, co se stane, až se to dozví,“ zahučel, potřásl hlavou a na okamžik zabloudil očima k obsluze, protože ho napadlo, že by mu bodla ohnivá whisky.
Pak už jen v šoku sledoval, jak Tina pokládá na stůl peníze a zvedá se k odchodu. Schoval ruce pod stůl a zaťal je v pěst. Byl tak trochu v zoufalé situaci, takže se v něm vzedmula vlna vzteku, protože zoufalství jde se vztekem ruku v ruce. Probodl Tinu pronikavým pohledem, a kousl se do jazyka, aby nepřihodil do ohně nějakou ošklivou poznámku. Nechtěl jí ubližovat, nechtěl jí ztěžovat život, ale taky nemohl vrátit to, co se tehdy stalo. Keilan vstal a udělal jediný krátký krok směrem k ní. „Co jsi myslela, Tino? Že s tebou hned poběžím domů, bez problémů se pasuju do role Verunčina otce, a nechám se rozvést se svou ženou? Já nemůžu, Tino. Nemůžu,“ zakroutil hlavou a zadíval se na ní. „Myslel jsem, že to chápeš.“ Kdyby udělal, po čem Tina tak toužila, byl by to neskutečný skandál. Přišel by o svou pověst a o svou vlastní rodinu. Otázkou ale bylo, jestli by více ztratil, nebo získal. Ačkoliv si to nepřiznával, Tina s Veronicou pro něj hodně znamenaly. Ani si neuvědomoval, že se mu z rozrušení začíná po vlasech zase rozlézat ta příšerná tyrkysová.
„Neodcházej, prosím,“ hlesl po chvilce. „Já bych… to moc chtěl nějak vyřešit. Já vím, že to nemáš jednoduché. Vím, že si Verunka zaslouží otce, ale já to taky nemám jednoduché, Tino.“ Keilan si povzdechl a promnul si oči. „Řekni jí to,“ pronesl nakonec a pokrčil rameny. „Jen se trochu bojím, že až se dozví, že s vámi nemůžu žít, těžce to ponese.“ Kei se při těch slovech ohlédl k tomu dopisu. Třeba by si jej měl konečně přečíst, neodkládat to. Pak by k tomu už nemusel nabrat odvahu. Natáhl se pro něj, vylovil papír z obálky, a jakmile jej rozložil, začetl se do něj. A jeho výraz postupně měkl. To, co se dočítal, jen potvrzovalo jeho obavy.

_________________

Tina zalitovala svých slov už ve chvíli, kdy je vyslovila, ale nedala se vzít zpátky, takže když k ní Keilan přikročil, aby ji s vlastním arsenálem výčitek zastavil, sklopila oči k zemi, a zatvářila se provinile. Pravdou bylo, že se bála toho, co přijde, až Verunka zjistí, kdo je její otec, a že má vlastní rodinu, od které nemůže odejít. Bála se, že to její dceři zlomí srdce, stejně jako to srdce lámalo jí. „Samozřejmě, že to chápu, ale někdy… někdy mi to prostě přijde nespravedlivé. Tak strašně nespravedlivé…“ zamumlala trpce a potlačila chuť praštit Keilana pěstí do hrudníku. Pak se zhluboka nadechla, otřela si slzy z tváří, a zahleděla se znovu do jeho očí tak vyrovnaně, jak jen to v tu chvíli dokázala. A když si všimla té rozlézající se tyrkysové barvy v jeho vlasech, nedokázala zabránit drobnému úsměvu, který se jí vykouzlil na rtech. Lehce se těmi barevnými pramínky prohrábla prsty, ale po chvilce ruku zase stáhla, protože moc dobře věděla, kde je její místo. A s rukou v Keilanových vlasech to určitě nebylo.
Nakonec se společně s ním vrátila ke stolu a tentokrát už si ten kabát sundala. „Já vím,“ hlesla tiše a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho. „Promiň, já… netuším, co to do mě vjelo. Nechci ti nic vyčítat, Keii, já vím, že se snažíš dělat pro Verunku první poslední. V rámci svých možností,“ pousmála se na něj a nestihla zatrhnout jiskřičkám, aby se jí při pohledu na něj prodraly do očí. Nakonec ale zavrtěla hlavou. „Neřeknu, máš pravdu,“ povzdechla si. Ono bylo jen strašně těžké si přiznat, že by se tím nic nevyřešilo, že by se situace možná jen zhoršila. Stačilo, že to nesla špatně Tina, natož, aby se s tím muselo vyrovnávat jedenáctileté děvče. Když Keilan začal číst Verunčin dopis, jen zkoumavě pozorovala jeho měnící se výraz, než se promítl v podobné verzi i v její tváři. Věděla, že Kei jejich dceru miluje, a teď si vážně začala vyčítat, že na něj prve tak vyjela. On to myslel jen pro její dobro.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Kei si povzdechl a souhlasně pokýval hlavou, protože s Tinou nemohl nesouhlasit. „Je to nespravedlivé. Ale život nikdy nebyl fér,“ zamumlal, přičemž pohledem zakotvil na její tváři a nedokázal oči odtrhnout, ačkoliv chtěl. Nebo nechtěl? Jenže ona byla pořád tak půvabná a pořád Keilana přitahovala jako magnet. Dobře si uvědomoval, že to, co k ní tehdy cítil, tak úplně nevyhaslo, ale neměl odvahu, aby jí to dal najevo. Nechtěl jí dávat naději, když s ní a Veronicou stejně nemohl žít, a tenhle vztah by se stejně nemohl nikam vyvíjet.
„Neplač,“ hlesl potichu, když si všiml jejích slz, a oplatil jí pohled do očí. Zamrazilo ho přitom v zádech a jen těžko odolával pokušení sevřít jí v náruči a slíbit, že už bude všechno v pořádku. Obdivoval ji za to, jak vyrovnaně se na něj dívá, za to, jak je silná. Tina se vždycky se vším zvládla poprat, postavit se všem výzvám a zdolat všechny překážky, a Kei k ní proto tíhnul snad ještě víc, než si ve skutečnosti uvědomoval. Byla zřejmě jedinou ženou, ke které cítil skutečný obdiv. Tváří mu na chviličku prokmitl úsměv, když se mu prohrábla vlasy, a v duchu si přál, aby ruku nestahovala.
Když se Tina posadila zpátky ke stolu, Kei se konečně trochu uvolnil a barva v jeho vlasech přestala přeskakovat jako světla na semaforu. Usadil se naproti ní a upřel na ni pohled. „Neomlouvej se, Tino. Oba víme, že máš na ty výčitky právo. A já si to zasloužím,“ zamumlal s tichým povzdechnutím. „Snažím se. A mrzí mě, že pro ni nemůžu udělat víc,“ přiznal a chabě se pousmál, když si všiml jisker v jejích očích. „Já bych chtěl, aby to věděla, ale bojím se, že by to bylo jen horší,“ svěřil se nakonec se svými obavami a krátce zatěkal pohledem kolem sebe.
Dopis nebyl dlouhý a Kei ho přečetl za chvilku. Přesto od něj pohled nezvedl okamžitě – přečetl si jej ještě jednou, pak znovu, a nakonec se přistihl přitom, jak si prohlíží Verunčino písmo. Význam těch slov ho plně zasáhl až po chvíli, takže si volnou rukou rychle promnul oči, protože ho začaly štípat. Kdyby ho v tomhle stavu viděli studenti, už nikdy by si svůj respekt nevydobyl zpět. Vrať se nám… Já bych rád, Verunko, ale nejde to. To pomyšlení ho ničilo a Kei měl na chvilku pocit, že nemůže dýchat. Protože hned nenacházel slova, postrčil dopis k Tině, aby si ho přečetla, pokud chce. Určitě v něm nestálo nic, co by už sama nevěděla.

_________________

Tina netušila, kolikrát už od něj to slovo slyšela, ale moc dobře si pamatovala ten okamžik, kdy jí to řekl poprvé. Neplač. Tehdy to moc nezabralo, když jí to říkal jako osmnáctileté. Těhotné osmnáctileté. Teď ji však nemusel Kei dlouho přemlouvat, protože pláčem se ještě nikdy nic nevyřešilo, a Tina to moc dobře věděla. Už několikrát si to totiž ozkoušela a nakonec se vždycky všemu musela postavit čelem. I tomu jeho drobnému úsměvu, když mu prohrábla vlasy. To bolelo.
„Ne, nemám,“ zavrtěla Tina hlavou, protože ona na výčitky rozhodně právo neměla. „Věděla jsem přece už od začátku, jak jsou ty karty rozdané, a že já na rozdíl od tvojí ženy v ruce žádná esa nemám. Je jen moje chyba, že si nedokážu přiznat, že… že my dva jsme uzavřená kapitola, která se už nikdy nezačne psát.“ Odtušila s notnou dávkou přemáhání, aby se jí nezadrhl hlas nebo aby se na něj nezadívala prosíc ho o to, aby jí ta slova vyvrátil. „Necháme to, jak to je, Keii. Nechci jí ublížit.“ Ublížit tomu svému sluníčku, to bylo to poslední, co by chtěla. Dokázala si jasně představit její radost, ale i zklamání, které by následovalo, kdyby jí její vlastní otec řekl, že má rodinu jinde, a že tu rodinu neopustí. Ne, to jí prostě nemohla udělat.
Když Keilan dopis dočetl a podal jí ho, aby se do řádků mohla zadívat i ona, nechtělo se jí do toho, ale nakonec se do drobného písma svojí dcery začetla. Po prvních řádcích přišlo na řadu mrkání, aby zahnala slzy, po dalších si přiložila ruku na ústa v nefalšovaném překvapení.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Keilan mlčel. Svými slovy ho Tina dokonale umlčela a sebrala mu veškeré naděje, které v sobě choval, ačkoliv si to nepřiznával. Uzavřená kapitola, která se už nikdy nezačne psát… To zabolelo. Keie překvapilo, jak moc. A pořád se nepřestával udivovat nad tím, jak moc se mu Tina dostala pod kůži, jak hluboko se zavrtala do jeho srdce. Byla to pravda, že už jsou uzavřená kapitola, a ta pravda prostě bolela. Kei schoval ublížený výraz za chladnou masku, pevně semkl rty, aby zvládl udržet emoce na uzdě, a pomalu přikývl. „Já jí taky nechci ublížit,“ přitakal a dával si záležet, aby se mu přitom hlas ani trošku nezachvěl. K tomu, co Tina řekla předtím, se raději nevyjadřoval. „Pořád je ale možné, že na to sama přijde,“ dodal s obavami v očích a zahleděl se na Tinu. „Já se před ní nezvládnu chovat lhostejně, Tino. A v Bradavicích se jí nevyhnu, ani kdybych chtěl. A já nechci.“
Zvedl pohled, když se do dopisu začetla pro změnu Tina, a s utrápeným výrazem sledoval její tvář. „Mrzí mě to,“ hlesl po chvilce a svěsil ramena. „Nechci jí takhle trápit, nezaslouží si to. Co jí na to mám odepsat? Že jí mám opravdu moc rád, ale nemůžu se k vám vrátit?“ Zakroutil hlavou a těžce si povzdechl. Kei se ocitl v patové situaci, absolutně nevěděl, jak se s tímhle vypořádat. Chtěl pro svou dceru jen to nejlepší, ale nemohl jí to dát, protože ona očividně toužila jen po jednom – aby žil s nimi. „Kéž by to pochopila.“

_________________

Jestli Keilana Tinina slova bolela, ani zdaleka se ta bolest nemohla vyrovnat té její ve chvíli, kdy je vyslovovala. Nebyla to jen Veronica, kdo si přál, aby se jim Keilan vrátil, ale na rozdíl od bezelstného děvčátka, Tina věděla, že ona to po Keilanovi nemůže chtít. A kdyby se zeptala, jeho odpověď by ji obrala o veškeré naivní naděje, že jednoho dne jim Keilan zaklepe na dveře a už neodejde.
„Když na to přijde, pak budeme muset oba dva žít s důsledky svých činů, Keii,“ povzdechla si a roztržitě si promnula prsty. „I když jí ani jeden nechceme ublížit, vlastně jsme to už dávno udělali a teď…“ zalkla se, protože představa bolesti a pocitu zrady odrážející se ve Veroničiných očích byla pro Tinu nesnesitelná. Věděla, že ji za tohle bude Veronica nenávidět, i když měla pocit, že její dcera nenávidět neumí. A ten dopis toho byl jen důkazem.
Ten dopis. Tina stále nemohla uvěřit těm řádkům, které stvořila drobná ručka její vlastní dcery. Vlastně ani moc nevnímala Keilanova slova, když si je znovu a znovu četla se zatajeným dechem. A v očích se jí zatřpytily slzy, když k němu zvedla pohled. „Nic jí na to neodepíšeš,“ polkla ztěžka. „Ona neví, že ten dopis máš, Keii, vlastně si ani nikdy nemyslela, že by se k tobě mohl dostat. Neví, že se s tebou čas od času stýkám, protože kdyby to věděla, v životě by mi to neodpustila.“ Prohlásila skoro šeptem a znovu sklouzla pohledem k těm řádkům. A pak se jí rozmazaly před očima a na drobné písmo dopadla první slza, která jí stekla po tváři.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Když na to přijde... Keilan byl přesvědčený, že to je jen otázka času. Veronica podle všeho nebyla hloupé děvče, a vzhledem k tomu, jak po svém otci toužila, Kei nepochyboval o tom, že ho nakonec vypátrá. Obzvlášť když ho bude mít přímo před nosem. Zvedl k Tině lítostný pohled a potichu si povzdechl. „Když byla ještě škvrně, naivně jsem doufal, že se smíří s tím, že nevyrůstá s tátou. A že ho nebude hledat,“ přiznal. „Že ho spíš bude proklínat za to, že opustil ji i její matku, ne že mu bude dávat šanci a doufat, že se k nim vrátí.“ Kdyby to tak bylo, Kei by se musel smířit se svou bolestí plynoucí z nenávisti vlastní dcery, ale bylo by to všechno podstatně jednodušší. Pro Tinu určitě.
Keilan sklonil hlavu a stiskl rty do uzoučké linky, jakmile Tina prohlásila, že na ten dopis nic odepisovat nebude. On chtěl. Chtěl Veronice dát najevo, že mu celá ta léta nebyla lhostejná a není mu lhostejná ani teď, že lituje, že s nimi nemůže žít, že ji má rád... Ale Tina měla pravdu. Pokud nechtěli Verunce ubližovat ještě víc, na ten dopis odepisovat nesměl. Možná vždycky vypadal jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou, ale teď měl pocit, že se mu celý zpropadený život rozpadá jako domeček z karet. Po chvilce k Tině zvedl pohled plný zoufalství a zakroutil hlavou. „Já to nezvládnu,“ zamumlal. A těžko říct, co přesně tím myslel. Každopádně fakt, že přiznával něco takového, byl sám o sobě šokující, a znamenalo to, že to Keilana opravdu hluboce trápí.
Bez delšího přemýšlení a zvažování důsledků natáhl k Tině ruku, aby sevřel tu její ve své dlani, protože se nedokázal dívat, jak pláče. Znovu. A za všechno mohl on. Kdyby tenkrát nepropadl jejímu kouzlu, nemuseli by se tím teď vůbec zabývat.

_________________

Tina po Keilanových slovech propadla ještě hlubšímu pocitu provinění, než jaký cítila doposud, protože tím jen potvrdil její domněnku, že za všechno vlastně může ona. Že kdyby Veronice řekla, že je její otec opustil, že je to bídák, a že neví, kde je mu konec, a že s nimi nikdy žít nechtěl, možná by ho teď Veronica nenáviděla a nechtěla o něm ani slyšet. A všechno by bylo jednodušší. „Promiň, Keii, je to moje vina,“ přiznala proto docela zoufale a už v tu chvíli zadržovala slzy jen silou vůle.
Když Keilan prohlásil, že to nezvládne, zvedla k němu nechápavý pohled. „Co nezvládneš?“ hlesla udiveně a možná i trochu obezřetně. Nevěděla, co tím chce Keilan naznačit, ale ani jedna z věcí, kterou si domyslela, se jí nelíbila. Keilan to musel zvládnout, stejně jako to zvládala ona. Protože musela a nic jiného jí nezbývalo.
Ve chvíli, kdy se Tinina ruka ocitla v té jeho, ji zalil pocit bezpečí a příjemného tepla, který se z toho doteku šířil, a odháněl všechny obavy i bolest. Stisk mu váhavě oplatila, ale nedokázala se mu vytrhnout, protože i když její rozum velel, aby to udělala, ona nechtěla. Chtěla si ukrást ten krátký okamžik štěstí, který jí nepatřil. Jenže slzy Keilan už ani tímhle gestem zastavit nedokázal. „Je to všechno moje vina. Neměla jsem jí o tobě vyprávět a neměla jsem jí říkat, že kdybys mohl, tak bys s námi zůstal,“ zašeptala plačtivě a snažila se nepřitahovat pozornost. „Všechno jsem to pokazila, když jsem jí jen dávala naději. Promiň,“ vytáhla z kabelky kapesníček a opatrně si s ním osušila tváře od slz. Musela vypadat hrozně a to si na svém vzhledu vždycky zakládala. „Měla jsem jí říct, že si nás opustil, protože si s námi být nechtěl, že jsi… jenže já bych něco takového nedokázala, Keii, odpusť.“

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0