Samantha bedlivě pozorovala Lartenovu reakci, a jeho němé ponouknutí jí neušlo, a tak se sama pro sebe usmála, zadívala se na druhou stranu ulice, a spustila: "Moje teta, jmenuje se Moreen, a není Baneová, jako my, ale Van Helmontová, protože se provdala za strejdu Jeremiaha, kterej je z váženýho čistokrevnýho kouzelnickýho rodu. Každopádně, oba dva jsou strašně známí a píšou knížky, a teta Moreen navrhuje šaty, obleky a hábity pro kouzelnickou společnost. Je strašně hodná, a vždycky mi k narozeninám něco hezkýho ušije. Máš nějaký sourozence? Páč já ne, jsem jedináček, a někdy je to děsná nuda, fakt." Mohlo se zdát, že zcela nelogicky změnila téma, ale jelikož jí myšlení fungovalo na plné obrátky, přešla plynule od tety Moreen k myšlence na její děti, na svou sestřenici Amandu, a tím pádem i k tématu sourozenců. Larten se s tím musel nějak vyrovnat. "Aha, v tom případě je tvá volba zcela pochopitelná a oprávněná, pokud se ti tolik líbí, pak teda budiž. Ale já tě varovala!" prohlásila poté s lehkým pokrčením ramen, a přátelsky se na Lartena zazubila.
"Ach tak, bývalá, rozumím," přikývl zcela vážně a bez odsuzování James, a spolu s Christianem stočil pohledem k jejich drobotině, která se ke krámku lepila buď nosem nebo zády. Samantha vrátila Lartenovi úsměv s jedním koutkem povytaženým výš v lišáckém náznaku, a když Larten s tátou zmizeli ve dveřích, vrátila pohled ke svému otci, který se na ni vesele zašklebil, a ona mu obličej vrátila s nakrčeným nosíkem. Ten kluk se jí líbil, a táta to věděl, ale ji všeobecně dokázal zaujmout skoro každý, protože v každém člověku dokázala najít něco zajímavého. Když se pak Fawbertovi vrátili, Samantha se upřímně zasmála a ukázala Lartenovi palec nahoru. "Paráda, teď vypadáš jako pravej čaroděj z minulýho století! A vůbec, pojďme se trochu pohnout, zjistíš, že na týhle ulici jsou mnohem lepší obchůdky než je tenhle. Tatí? Co kdybyste s panem Fawbertem zašli do tý banky a potkáme se v cukrárně? Pěkně prosím? Slibuju, že se neztratíme, a že váš syn přežije bez úhony!" prohlásila, a upřela na oba muže prosebný pohled hodného děvčátka. James se tázavě zadíval na Christiana, jestli souhlasí, protože on tu nebyl ten, kdo riskoval zdraví svého dítěte, ale sám věděl, že když jste si okoukali skřety u Gringottových, byla banka jenom další nudnou institucí. "Pokud souhlasíte, myslím, že to není špatný nápad. A pak můžeme vyrazit po nějakých těch nákupech," nadhodil, a pokud pan Fawbert souhlasil, dal Sam pár mincí a zamířil s ním ke Gringottovým. "Tak pojď!" pobídla se smíchem Sam Lartena a vyrazila na druhou stranu, tváříc se dobrodružně a tajemně, aby byl Larten zvědavý. "Ten tvůj kouzelník, ten kvůli kterýmu sis koupil ten klobouk, co ještě dělal? Kouzlil taky hůlkou nebo tak, druidsky, rukama? A měl nějakej plášť? Prosím, řekni, že měl takovou tu super velkou kapucu, protože ty jsou děsně super! A co hůl, tu měl taky?" zajímala se za chůze, rozmáchle gestikulovala a inteligentní oči se jí živě leskly, zatímco na rtech jí pohrával úsměv, něco mezi přátelským a trochu uličnickým, protože to byly charakteristiky pro Samanthu Baneovou typické.

_________________

I když se to nezdálo a vypadalo to, že upoutat Lartenovu pozornost není nic lehkého, protože neustále zvídavýma očima šmejdil kolem sebe, díval se do těch výloh fantastických obchodů, v nichž se pohybovaly obrázky na titulcích knih, v nichž byla vystavená košťata a potvrzovala mu tím fakt, že kouzelníci na košťatech opravdu létají, povídání o nějaké Moreen Van Helmontové ho zaujalo na tolik, že i přes všechnu tu roztěkanost Samanthu poslouchal. A na jazyku měl spousta otázek, s kterými by za normálních okolností váhal a asi by na ně radši zapomněl, než se ptal na hlas, ale náhle se mu zdálo, že je o proti tomuto světu mnohem odlišnější, než proti tomu normálním, nekouzelnického. "Čiči... čistok-k-r-r-..." tohle těžké slovo mu zkrátka přes tenké rtíky nešlo. Zamračil se nad tím, protože pojem čistokrevný kouzelnický rod sice chápal, ale bližší definici nerozumněl a už vůbec ne, proč na to Samantha dala takový důraz. Brada se mu znovu zatřásla v předzvěsti, že chce něco říct, avšak nakonec si rozmyslel a pouze s drobným úsměvem zakroutil hlavou.
Na otázku ohledně sourozenců zakroutil hlavou, protože také žádné neměl, snad i proto se na Samanthu soucitně zadíval, protože tu nudu znal moc dobře na vlastní kůži. Také často přemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít bratra, nebo sestru. Doma u Fawbertových se to kompenzovalo domácím zvířátkem, respektive ne tolik domácím, jako exotickým, a to papouškem, kterého se rodiče urychleně zbavili po zjištění, že i papoušek dokázal mluvit lépe, než jejich syn. A Larten se do dneška nedozvěděl, proč jeho kamarád ze dne na den zmizel. Zase si pozvedl černý klobouk, aby mu nepadal přes oči až k nosu, a šťastně se zakřenil na Samanthu, protože to jak na klobouk reagovala, bylo pro klučinu, který nezvládal říct ani základní slova a seskládat je v obyčejnou větu, něco neuvěřitelného. Zní tak chytře, prolétlo mu hlavou, i když chytrost byla nahrazena pouze pro nedostatek znalých slov, lépe by se hodila uvědomělost, ale to už se za ním ozval Christian.
"Lartene?" zeptal se krátce, protože neměl pro dnešek v úmyslu syna nutit do věcí, které nechtěl, ale Larten navzdory očekáváním s úsměvem přikývl a než se Christian Fawbert stačil vzpamatovat, Samantha už jeho syna táhla za ruku a Larten rychle hopkal vedle ní. "Mmmm... mmměl ko-ko-kolečko-kové bbb... bru-bru-bru-sle," sdělil s potutelným úsměvem a pobavením v očích, než rukou ukázal k botám a zazubil se. Nebyla to tak obyčejná knížka o obyčejném kouzelníkovi. "A měl ko-kotlík," dodal ještě s přikývnutím, zatímco se snažil rozpomenout na další detaily. Následně se zastavil, aby Sam naznačil, jak kouzelník rukama čaroval, takže ji zběsile dlaněmi zamával před obličejem a zabrblal něco v tom smyslu: "Abbrbdabr," což mu šlo i přes jeho problémy s řečí více než dobře. Pobaveně se usmál a při zmínce o holi zvedl zdvižený palec, ta přece nesměla chybět.

_________________

| +

[size=85]

"Čistokrevný," dořekla za Lartena Sam poté, co zdvořile počkala, co z něj vypadne, protože tušila, že lidem s řečnickým problémem byste měli dát prostor a ne je stresovat kvůli tomu, že nedokáží mluvit stejně rychle nebo dobře jako vy. Navíc ji Lartenovo koktání fascinovalo, a v duchu se v něm snažila najít nějaký systém, který by jí objasnil, jak to celé funguje. "To znamená, že jeho rodina pochází z narozených kouzelníků, a že v rodokmenu nemají žádného mudlu ani nečistokrevného kouzelníka. Je to něco jako královský rod tady v Británii," objasnila mu a tázavě se na něj zadívala, jestli to pochopil. Už se nadechovala, aby mu objasnila, jak se to má s jejím rodem, ale zachytila tátův pohled, a tak pusu zase zavřela a s lehkým úšklíbnutím stočila pohled někam stranou, kde podmračeně pozorovala procházející kouzelníky.
Když je pak rodiče pustili, chňapla bez okolků Lartena za ruku, a když se ujistila, že ji následuje, zase ho pustila, aby si nepřipadal, jako že ho do něčeho nutí, i když to přesně tak bylo, ale dle Samanthy si přeci nemohl stěžovat na něco, co bylo pro jeho vlastní dobro. "Brusle?" vyprskla smíchy a musela se na chvilku zastavit, aby se chytla za břicho, protože jí to přišlo neskutečně vtipné. Kouzelník na kolečkových bruslích! Představa takové babičky byla k nezaplacení. To musí příště říct Amandě! "Kotlík budeš mít taky, ale hůl bohužel ne. Teda pokud si ji neuděláš. U Bradavic je kouzelnej les, kam se sice nesmí, ale zase jsou tam větve..." prohlásila a potutelně se uculila. Samantha neměla přílišné ctění pravidel v krvi. "Tu knížku mi musíš někdy půjčit! Nebo řeknu mamce, aby se ji pokusila někde sehnat, protože toho čaroděje musim vidět!" řekla poté a vesele se na Lartena zazubila. Lartenově Abbrbdabře se upřímně zasmála, načež se prudce nadechla, a zase chlapce popadla za ruku. Pro ni takovéhle gesto nebylo ničím zvláštním, prostě potřebovala chlapce na něco upozornit. "Takovejhle kotlík budem mít. Ale na to je třeba víc peněz než pár svrčků..." povzdychla si, když spolu s Lartenem okukovala výlohu obchodu s kotlíky. "Každopádně," protáhla důležitým hlasem, "jestli chcem něco stihnout než se dospěláci vrátí, musíme si pohnout," prohlásila, šibalsky se na Lartena zakřenila a vyrazila k cukrárně.

>>> Zmrzlinářství

_________________

"Já chci domu!" Ozvala se už po několikáté naštvaným hláskem maličká Darka. Znovu se zastavila a zatahala za bratrův rukáv, snažíc se ho odtáhnout na druhou stranu. Samozřejmě se jí to vůbec nepovedlo, Frank to vlastně vůbec nevnímal a dále pokračoval v cestě čímž chvilku Daryu táhl. Ona se sice chtěla podívat na Příčnou, dokonce si to vydupala a vybrečela, jenže chtěla sama. Možná by jí nevadilo kdyby s ní šel Dominic nebo Evgeny, jenže Frank jí dělal ostudu. Třeba jako právě teď.
"Přestaň na ně koukat.. A utři si tu slinu!" Prskla na něj a dloubla ho do žeber. Bratr se na ní nechápavě podíval a teprve po chvíli si uvědomil, že vážně slintá. Darya se na dvojici kouzelníku omluvně podívala a pokusila se odtáhnout bráchu pryč. Samozřejmě, že se jí to nepovedlo, ale alespoň dosáhla toho, že se rozpochodoval. "Bylo to nechutné," podle toho jak větu pronesla Frank věděl, že pokud se mu něco takového povede ještě jednou, řekne to dívenka rodičům. Jenže on se tomu nemohl ubránit a to věděla i Darka. Geny se nezapřou.
"Chceš zajít na zmrzlinu? A nebo se můžeme stavit u Hladového draka na nějakou bagetu," dívenka se na chvíli zamyslela. Došlo jí, že se jí snaží uplatit, aby to neřekla rodičům. Jenže zmrzka i bageta zněli dobře. "Chci koště," pronesla po chvíli a založila si ruce na hrudi, aby její brácha věděl, že to myslí vážně. Tohle byl rozhodně lepší úplatek než nějaké jídlo, kterého měla doma až moc. A taky se tak zrovna rozhodla, protože prošli o kolo obchodu s košťaty, takže byla rozhodnutá, že ho teď nutně potřebuje. "Ale.. víš, že si ho do Bradavic nemůžeš vzít? Stálo to v dopise," snažil se jí to rozmluvit i když věděl, že marně. Darya nespokojeně našpulila rtíky a hodila po svém bratrovi naštvaný pohled. "Ale já ho prostě chci!" Stála si na svém dívenka a chvíli to vypadalo, že se rozbrečí. "Koupíš mi ho nebo rodičům řeknu, že jsi mě uhodil," pronese po chvilce s výhružným podtónem a našpulenými rtíky. Ona to koště prostě teď chtěla a už jí bylo fuk, že třeba za měsíc bude ležet někde v kumbálu s ostatními věcmi, které už nechce. Což jí připomnělo, že bude potřebovat větší pokojíček, ale s tím se rozhodla obtěžovat až rodiče, protože s tímhle by Frank stejně nic neudělal, že.

_________________

>>
Tak nějak rádoby-nenápadně si to po Příčné cupitá malá slečna s princeznovsky nakudrlinkovanými lokýnkami blond vlasů, oblečená ve slušivých světle růžových šatech. Rádoby-nenápadně proto, poněvadž se vážně nenápadná být snaží. Chápejte, ona rodičům říkala, že na tu Příčnou chce, když už jedou do toho Londýna, a že když jí tam nevezmou, tak tam půjde prostě sama, ať se jim to líbí nebo ne. Jejich blbost, že jí neposlechli. A tak jim prostě utekla. Však oni si uvědomí, že udělali chybu, a nakonec se na ní ani nebudou zlobit, určitě. Poněvadž tak to bývá vždycky. Budou prostě rádi, že ji našli a tak. A ona si to zatím tady užije!
S takovými myšlenkami nakonec přestane dělat pokusy o plížení a po ulici kráčí s úsměvem na rtech. Že by jí nějací protimudlovští aktivisti mohli zamordovat? No a co? Stejně o tom neví. První cesta samozřejmě vede ke Gringottům. Rozměnit libry a tak. Snad nebude tatínkovi vadit, že má o deset liber míň v peněžence. Nene, určitě nebude.
Po chvíli vyjde zase ven a vrátí se k hopsání po ulici. Když je tu dneska bez rodičů, tak si může koupit tu sovu. No a nebo žábu, aby nekýchala, že jo. Ale sovy jsou lepší, jsou jako klovací zbraně! Prostě naučíte sovu povek klovni! a ona pak vyklove očička každýmu nepříteli. Jo. Teda jako žába by je možná mohla vytáhnout tím lepícím jazykem, ale pak by se jí zasekly v tý její malinký puse a chudák žába by se tím okem udusila. Takže sovy prostě vedou.
Jak tak přemýšlí o žábách a sovách a možnostech, jak by dostaly z člověka ven oči, narazí parádně čelně do nějakého chlapa. Kluka. Ehm, slintajícího. "Pardon," pronese hned omluvně, a s myšlenkami někde u toho, že i kouzelníci mají mentálně chorý chudáky, začne zase ustupovat zpátky, načež zmerčí nějak nafučenou a vyhrožující slečnu asi jejího věku. "Ahoj," usměje se na ní přátelsky, "taky ti nechtějí něco dovolit? Že je to vzpoura?!" vyhrkne, ačkoliv je poznat, že vůbec neví, do jaké situace to právě vpadla.

Mimo herně:
Romeovi se omlouvám, vpad mám od Daruš dovolený, ale kdyby ti to hodně vadilo, tak se Julča zase odklidí

_________________

<<< pan Ollivander a madame Malkinová (bez rodičů, ou jé)

Když odcházeli od pana Ollivandera, měl Romeo jisté pochybnosti, že rodiče se doopravdy nikam neodklidí a on půjde jenom tam, kam budou chtít oni, a dnešní návštěva Příčné ulice bude dalším nudným rodinným nákupem. Možná by to nebylo zase tak špatné, přeci jen se otci zlepšila nálada, a jemu koneckonců taky, když měl hábit odbytý...
... ale jeho rodiče se s ním rozloučili nedaleko hůlkařství, kde se matka do otce zavěsila a řekli mu, že musejí něco vyřídit. Měl nějaký čas pro sebe, ale ve vhodnou dobu se měl ukázat u Děravého kotle. Stejně na něj počkají, když přijde pozdě.
S povytaženými koutky úst si to štrádoval po Příčné ulici, která byla na takové květnové odpoledne poměrně dost zalidněná. Rozhlížel se kolem sebe - bylo tu tolik dobrého jídla, v některého obchodě si musel něco koupit! Zajel tedy rukama do kapes, kde jako vždy našel váček s penězi. Usypal jich pár na dlaň, aby zjistil, kolik jich je, a svraštil čelo při počítání, když...
.. když v tu vrazí do něčeho malého a blonďatého.
S tichou kletbou pokračoval dál, ale vzápětí ho zamrazilo. To přece nemohla být Julia!
Romeo se otočil s mírně vyděšeným výrazem a vyrazil zpátky těch pár kroků, co se od dívky vzdálil. "Čau. Promiň, neviděl jsem tě," zamumlal rychle a trochu mu zčervenaly uši. Tak nějak nebyl připravený na to tuhle holku potkat. Byla fajn, nebo mu taková aspoň připadala, co s ní seděl na zmrzlině, ale když se při odchodu oba trochu rozpačitě představili, trochu měnilo situaci.
Pak si všiml druhé holky. Ta vypadala, že jí někdo hrubě křivdí, nebo že je nafučená. Těžko říct, co z toho. Romeo byl ale právě v dobrém rozmaru a tak i k ní prohodil krátký pozdrav, načež vyhověl společenským pravidlům krátkou otázkou: "Zdar. Nakupujete?" přelétl obě děvčata pohledem.
Potom dodal: "Já jsem si teď koupil hůlku, a jdu se najíst," ujistil je, jakoby to bylo strašně důležité. Pro něho bylo, ehm, tak co.

Mimo herně:
Promiňte holky, nějak jsem nestihla napsat, ale už to bude dobré, přísahám

_________________

| +

"Powell..."

Frank si brzy řečí své sestřičky přestal všímat, i přesto, že Darka pokračovala v tom co všechno chce. Jeho pohled totiž upoutala další dvojice kouzelníku a on opět začal přemýšlet nad tím jak by asi chutnali ugrilovaní či pečení. Když tak o tom přemýšlel, začali se mu zas zbíhat sliny. Pohledem sledoval dvojici nějakou dobu a ještě by sledoval dále, kdyby do něj někdo nevrazil. Zmateně se rozhlížel kdo to byl a jeho první myšlenka byla Darya. "To nic," broukl následně když si uvědomil, že na něho zírá nějaké cizí děvčátko a raději slinu utřel rukávem, protože ho Daryinka začala probodávat naštvaným pohledem.
Stephanie se rozhodně nechtěla bavit s nějakým děvčetem, které si jen tak vrazilo do její bratra. A taky měla na holka na sobě až moc růžové a ona měla ráda růžovou barvu jen když se v její blízkosti vyskytovala matka. Nebo babička. Co se jí na Julince líbilo, byli vlasy, ale na hlas by to nikdy nepřiznala. Sama své hnědé vlásky měla zapletené do rybího copu. Před odchodem z domova si vydupala, že si vezme modré šatičky a modré boty k čemuž jí ladili i modré, žabičkové naušnice. "Ahoj," pronesla kapku zdrženlivě, protože se stále nechtěla kamarádit. Avšak na tváři se jí objevil menší úsměv, který zmizel kdykoliv se podívala ke svému bratrovi. "Nechtějí," přikývne hlavinou a ušklíbne se. "Ale nakonec to co chci stejně získám," Darka zněla sebejistě, protože věděla, že vždycky dostane to co chce. A jestli to koště nekoupí bratr, koupí jí ho otec. Poslední dobou s ní totiž netrávil moc času, takže na něm alespoň bude moci vyžebrat nějakou věc.
Darya se chystala ještě něco říci avšak v tu chvíli kdy otevřela pusinku vrazil do Julinky nějaký kluk, který pokračoval v cestě.. Aby se o pár vteřin později vrátil s omluvou. Ti dva se očividně znali což možná Darku trochu mrzelo, ale rozhodně to nedávala vůbec znát. Štvalo jí však, že oni jsou tady sami avšak ona tady má doprovod. "To koště. Hned," zazněl výhružně její hlas k Frankovi, který už slintal nad další osobu, takže ho musela šťouchnout do žeber, aby se ze svého transu probral. Chtěl něco namítnout, ale stačil jediný Darčin pohled a on se nakonec opravdu odebral pryč.
Steph měla co dělat, aby udržela úsměv, protože tahle společnost těch dvou se jí moc nelíbila. "Ahoj," pozdravila načež svůj pohled od chlapce stočila k dívence. "Ne," dodala na jeho otázku ohledně nakupování. Ona se teprve totiž chystala nakupovat se svými rodiči. A sourozenci. A dědečkem. Všichni totiž tvrdili, že je to velká událost, když nastupuje do Bradavic. Ona si to nemyslela a klidně by si všechno koupila sama. A nebo by měla učebnice po Dominicovi. Tohle totiž pro ní bylo zcela zbytečné.
Na jeho další větu chtěla namítnout, že jí to rozhodně nezajímá, avšak ovládla se. "Můžeme jít společně? Třeba k Hladovému drakovi," sice se s nimi nechtěla kamarádit, ale podle všeho s nimi bude chodit do Bradavic. On si právě koupil hůlku a ta holka.. Vypadala stejně stará jako ona. A ona nechtěla, aby si hned o ní mysleli, že je namyšlená nebo něco takového, i když pravda je taková, že je. "Nebo jestli vás napadne nějaké jiné místo, přizpůsobím se," broukla vzápětí i když je pravda, že se musela přemáhat. Když už se rozhodla, že se s nimi bude teď bavit, chtěla místo vybrat sama.

_________________

Holka a její bratr vypadají zvláštně. Teda, hlavně ten slintající chlap byl zvláštní, že jo. (taky od něj Žužu celkem zdařile couvala pryč...) Jenže na druhou stranu se docela těžko posuzuje, kdo tady v tom kouzelném světě je vlastně zvláštní. Julii tak trochu totiž připadají zvláštní všichni kouzelníci, že jo. Hm, na to si bude muset ještě zvyknout. Ale ať si je děvče zvláštní jak chce, tak má dobrý názory. "Tomu říkám přístup! Člověk vždycky musí jít za tím, co chce. Pak to totiž vždycky dostane," pousměje se, "Mimochodem, jmenuju se Julia, a ty?" zeptá se, pamětliva na to, že poslední kouzelník, co ho potkala, teda jako poslední kouzlodítě, chápejte, se jmenoval podle tragického hrdiny. A že by třeba slečna mohla mít taky zvláštní jméno. To, že vlastně holka chce koště - moment, takže oni vážně kouzelníci lítají na košťatech?! - a že slintacího pána docela slušně komanduje, raději Julí nijak nekomentuje.
No a pak, stejně jako Julča předtím vrazila do dívčina bratra/otce/kohokoliv, teď nějaký trouba narazí do ní. A heleme se, on to není obyčejný trouba, on je to Romeo. "Ahój, R...eh, Jonathane," vesele se na kluka pousměje, přičemž si (k chlapcovu štěstí) vzpomene, že ho nechtěla mučit zveřejňováním jeho Shakespearovsky prokletého jména. Jo. Jonathan je určitě bezpečnější. Hm, ale někdy bych mu chtěla říct třeba Romísku, nebo Romčíku. Ne, Romčíku ne, Romčík zní jak ručník. Nebo nočník. Jo, jasně, ahoj nočníku, to by měl radost! Každopádně kluk vypadá, že by asi nebyl rád, kdyby jeho jméno prozradila, takže na něj mrkne, něco ve stylu Neboj, jsem tvůj spojenec a tvoje tajemství je u mě v bezpečí, načež s dalším úsměvem celkem plynule pokračuje v hovoru. Jojo, základy herectví. Kluk prostě pro svět jiné jméno nemá. "Já...tu jsem vlastně na útěku, rodiče jsou o několik ulic dál a řeší něco na nějakým úřadě," přizná se sklopenou hlavou. Jo, tak utekla. A vzala tátovi deset liber. A co. "Taky jsi u kupování hůlky rozmlátil půl obchodu?" zajímá se hned, načež si vzpomene na spoušť, co u Ollivandera udělala ona. "Měl Ollivander pořád zelený vlasy? Já jen že jsem mu je včera tak trochu omylem obarvila," zahihňá se, když si vzpomene na staříkův nový, ne zrovna slušivý přeliv, který mu vykouzlila.
No a pak se mluví o jídle. Žužu přemýšlí, jestli má hlad, ale chápejte, zkusit kouzelnický jídlo by bylo boží. A Hladový drak zní jako naprosto.... no, prostě drak. Ne že by si myslela, že to jídlo budou prodávat z dračího chřtánu, ale... ty jo, to by bylo asi celkem zajímavý. Ale tam by se bála jít. "Kamkoliv, je mi to jedno," vymáčkne ze sebe nakonec. Neví, jestli dodávat, že to na Příčné nezná, poněvadž je tu potřetí v životě, ale... asi bude radši lepší mlčet. Prozatím.

_________________

Romeo byl trochu zmatený z toho, že jakmile se vrátil, od té neznámé holky se odpojil její doprovod a zmizel v davu Příčné ulice. On sám byl rád, že tu rodiče nemá - a nejen proto, že tušil, že bavit se tu jen tak s každým by mu asi neschválili. Na to na Julču vyvalil oči, když ho málem oslovila pravým jménem. Ne, to by mu přece nemohla udělat! Naštěstí se ale poměrně včas opravila a on vydechl úlevou.
"Ajo. No, já taky nenakupuju, jsem rád, že jsem setřásl rodiče," ohlédl se přes rameno, jestli se nad ním náhodou netyčí dobře naložený pan Howells. Naštěstí ne. Potom na Julču vyvalil oči. "Utekla, jo? Ty mi nepřipadáš jako... rebelka nebo tak," změřil si jí s pokrčením rameny. Tak jako tak, on by radši útěk od rodičů riskoval jen z opravdu rozumných důvodů.
Nová holka vypadala dobře, usmívala se, i když Romeovi připadala krapet zaražená. No, ale měla dobré nápady, takže za tohle měla u něj velké plus. "Jo, k Hladovému drakovi by to šlo. Protože až tu zase budu s rodiči, určitě se tam nepodívám," zašklebil se kysele, ale pak se usmál. "Obarvila vlasy? Rozmlátila obchod, Co vyvádíš? Já si prostě koupil hůlku..." zazubil se na Julču popichovačně. Málem Ollivanderovi vypíchl oko, ale to už dodávat nemusel, samozřejmě. Romeo byl teď ve výsostně dobré náladě a hodlal v ní zůstat, než jeho radar zaregistruje Howellsovi na blízku.
Na to se Romeo rozhodl předejít nežádané situaci, kdy se pod tlakem znovu představí svým pravým jménem, a otočil se k neznámé.
"Jo, a já jsem Jonathan. Jonathan Howells," houkl k ní, ale neobtěžoval se nabídnout jí pravačku. Tou místo toho šmátral v kapse po nějakém galeonu. "Takže se jdem nacpat?" oslovil obě dvě s drze zvednutým obočím. Pokud nic nenamítaly, nebo neříkaly, a možná i v tom případě, že ano, Romeo se otočil na podpatku a vyrazil směr Hladový drak.
>>> Hladový drak (Jůlinka, Romča a Darya)
Mimo herně:
a jestli ne, tak já to smažu a hrajeme tady

_________________

| +

"Powell..."

Darka se popravdě nedivila oné dívence, že před jejím bratrem couvala. Kdyby Franka neznala asi by se pokusila zdrhnout. V tomhle případě se mohla jen Julince pobaveně pošklebovat což také dělala. Frank nebyl nijak nebezpečný, i když občas vypadal, že by klidně někoho usmrtil jen kvůli tomu, aby mohl ochutnat něco z něho.
Na slova Julinky Darka přikývla s menším úsměvem. "Jo s tím souhlasím," ona neměla zas takový problém se získáváním různých věcí, jen potřebovala vědět za kým jít. Kdyby tady s ní byl třeba takový Nikolay, koště by od něho nedostala. Za to by od něj dostala něco jiného, třeba nové naušnice, které nutně potřebovala. Měla přeci teprve dvě krabice! Jméno, které jí dívenka zdělila přešla jen s kývnutím hlavy, zatím to nevypadalo, že by se hodlala představit. Hlavně z důvodu, že stále nevěděla, jestli je ta dívenka mudla. Protože kdyby zjistila, že není čistokrevného původu, asi by omdlela.
Nelíbilo se jí, že ti dva mají mezi sebou nějaké tajemství, protože ty neměla Darya ráda. Tedy pokud se nějak netýkali jí, že. Nespokojeně tedy našpulila rtíky a svůj pohled stočila tím směrem, kde zmizel Frank. Přemítala o tom, že by se od nich odpojila, protože se jí ani jeden moc nelíbil, ale zas měla hlad, ale taky na chvíli byla volná. Nad tím, že Julinka vlastně utekla, povytáhla zvědavě obočí. Jí by se asi jen tak nepovedlo utéci a hlavně věděla, že kdyby se o to pokusila(a povedlo by se jí to) nesměla by z domu ani na krok.
Darya neměla skoro žádnou potřebu s nimi mluvit, stačilo jí je poslouchat. A taky byla kapku naštvaná, že ona svou hůlku ještě neměla, protože se čekalo až budou mít všichni volno. Vážně nechápala proč museli jít všichni s ní. Dominic jí říkal, že s ním byla nakupovat jen matka. "Zelená je hezká barva," prohodila po chvíli s menším úsměvem. Sice ne úplně všechny odstíny byli krásné, ale rozhodně lepší než růžová barva, že.
Svůj pohled stočí od Julinky k Romeovi, protože se rozhodl představit i on a jeho příjmení bylo zajímavé, protože ona rozhodně příjmení Howells neslyšela poprvé. "Stephanie Darya Udinov," broukla nakonec, avšak její pohled stále směřoval k Jonathanovi. U něho si totiž byla stoprocentně jistá, že je čistokrevný. "Těší mě," tentokrát její úsměv směřoval i k dívence avšak ani jeden se nemohl dočkat, že by jim podala ručku. Romeovi by jí možná ještě podala, ale Julince určitě ne. Jen ta představa, že by se mohla dotknout nečistokrevné v ní vzbuzovalo vlnu hnusu.
"Najíst," slovo "nacpat" se jí nelíbilo, takže lehce zamračeně koukla po Jonathanovi než se pomalu rozešla. Věděla, že se ještě musí stavit v krámku s košťaty, protože neměla u sebe žádné peníze, ale to zas takový problém nebyl, zvláště když šli kolem něho, že. A taky bratříčkovi mohla ještě rychle sdělit jaké koště vlastně bude chtít.
>>> Hladový drak(Darya, Romeo&Julie)

_________________