"Ha-ha-ha," zparodoval hořce své pobavení, když se zmínila o sarkasmu, a protočil nad ní očima. Zmínka o Robyn mu naopak opravdu vyčarovala úsměv na tváři, protože ta holčina chodila do Nebelvíru a byla vážně poděs, takže i proto se tomu pobaveně a zároveň souhlasně zachechtal. "Vždyť to říkám, že jste divní," stál si za svým pobaveně a kroutil hlavou, než se sehnul a začal si zavazovat tkaničky na teniskách, které si před chvílí rozvázal, aby si mohl hodit nohy nahoru. Sice Donna nevypadala, že by ho za to chtěla umučit, ale nechtěl nic riskovat a navíc chápal, že to auto pro ní asi dost znamená. To nebylo tak těžké postřehnout.
"Pitomost," odfrkl si, "a kterýmu týmu teda vůbec fandíš?" zadíval se na ní zvědavě, když už se Donna považovala za tak velkou fanynku fotbalu, což on upřímně nechápal. Měl sice rád spoustu sportů a i ten fotbal ho bavil, ale s některými se to prostě srovnávat nedalo. "Fakt? Tak já to příště zjistím," usmál se, protože popravdě ho nenapadlo zeptat se letošní zimu některých mudlovských kamarádů, jestli u sebe nemají brusle a hokejku.
Nehodlal tu rozebírat svou rodinou situaci a své rodiče, o to víc ho popudilo, když Donna tak prudce zabrzdila, div se neodloupával od předního skla, jak to s ním škublo. "Zbláznila ses?" utrhl se na ní zděšeně a uhladil si nevěřícně vlasy, zatímco si něco brblal a krčil čelo, protože věděl, že teď se nějakému Donninu komentáři nevyhne. Nechtěl to řešit. "Prosím tě," vydechl pomalu, "nech toho. A netvař se tak vážně, děsíš mě," dodal ještě s pohledem upřeným do jejích očí, když si sundala brýle a on udělal na chvíli totéž, aby se mu mohla podívat do zelenomodrých očí. "Ví o tom," procedil ještě skrz zuby a tím to celé ukončil. A v duchu přemýšlel nad tím, jak by se Donna tvářila, kdyby zjistila, že nemá modřiny pouze na rukou, ale i na hrudi, ale to už zase promluvila... "Fakt můžu? Super," vyskočil zase s úsměvem, stáhl si brýle na oči a vylezl z auta, aby si sedl za volant. Upravil si sedačku, pořádně se narovnal a ruce položil na volant, než se důležitě zadíval do zrcátka.
"Uf, takže..." zamnul si ruce, když se konečně připravil, "takže teď musím nastartovat, takže... počkat, ticho, Donno! Já si poradím. Uprostřed brzda, vlevo spojka, vpravo plyn*, takže... musím zmáčknout brzdu, taaaak, spojku, oka, startuju," pekelně se na to soustředil, ale nakonec se mu to podařilo, což zapříčinilo jeho široký úsměv od ucha k uchu. "A co teď, co mám udělat?" zajímal se.
Když mu Donna sdělila, jak má postupovat, tudíž zařadit si na jedničku a potom pomalu začít pouštět spojku, zatímco do toho přidávat plyn, nemohl se soustředit více a samozřejmě se mu to na poprvé nepovedlo, takže auto se pohnulo možná tak o pět milimetrů a chcíplo... "co to? Co se stalo? Doufám, že jsem to nerozbil... je ti jasný, Donno, že žádnou náhradu škody ti platit nebudu?" vrhl po ní zděšený pohled, než se pobaveně zakřenil a nastartoval znovu, protože to nebylo nic těžkého. Ale byl to zvláštní pocit, když mu to auto začalo žít pod rukama a bylo pouze na něm, aby ho ovládal. "Takže znova," vydechl a pokusil se rozjet na podruhé. Pravděpodobně i podruhé mu to chcíplo, ale on se nehodlal vzdát, i když ho trochu znervózňoval Donnin pohled. Když nastartoval potřetí, dával si už ohromně záležet, aby mu to nechcíplo a auto se rozjelo, což se mu také podařilo a místo toho, aby se Darrel soustředil na řízení, začal jásat. "Já jedu! Já jedu, Donno! Vidíš to?" zvedl ruce z volantu, "co teď, co mám dělat?"

Mimo herně:
*Kašlu na to, jestli je to u anglických aut obráceně

_________________

"Liverpoolu," odvětila Donna pyšně a spokojeně se sama pro sebe usmála. "Darrele..." broukla potom se starostlivě podmračeným obličejem, ale Darrel se o tom evidentně bavit nechtěl, a tak ho nechala a už se v tom nevrtala, i když si Darrela ještě okamžik prohlížela, když se s ním vyměnila na sedačce a přelezla na sedadlo spolujezdce. Nakonec si jenom lehce povzdechla a stejně jako on si zase nasadila brýle na nos a urovnala si vlasy.
Už se nadechovala, aby mu poradila, ale Darrel ji zarazil, a tak protočila očima a vyzývavě povytáhla obočí, aby se tedy předvedl, když si je tolik jistý, a ukázalo se, že si její pokyny vážně obstojně pamatuje. Každopádně se nevydržela tvářit se zle, když Darrel kypěl nadšením, a tak s úsměvem zavrtěla hlavou, a vysvětlila mu následný postup, načež se pobaveně nahlas rozesmála, když mu auto chcíplo a on se bál, že ho rozbil. "No vidíš, zkus to ještě jednou," pobídla ho, a nakonec se auto přeci jenom rozjelo, díky čemuž se Donna na Darrela vesele usmála, což jí přešlo v momentě, kdy Darrel pustil volant. "V první řadě za žádnejch okolností nepouštěj volant, u Merlina!" prohlásila, když se natáhla, aby volant chytila levou rukou do doby, než se ho uráčí vzít do rukou zase chlapec, a káravě se na něj zamračila. "A mně říkej něco o tom, že se tě snažim zabít!" dodala a pobaveně se ušklíbla. "Teď potřebuješ zařadit dvojku," řekla zároveň s objasněním, jak na to.

_________________

"Ticho!" zahřímal, když se mu začala smát potom, co mu auto poprvé chcíplo. "Soustředím se, Donno, neruš mě," pokračoval důležitým hlasem, ale stále s úsměvem. A pak už se auto dalo do pohybu a Darrel div málem nadšením nevyskočil ze sedačky. "To je tak hustý! Koukej, já jedu," a když zvedl ruce z volantu a Donna ho rázně napomenula, vyděšeně po ní střelil pohledem a vrátil ruce rychle na volant, i když sotva jeli, nebo spíše nejeli, ale teprve se rozjížděli.
"Co teď?" zeptal se zrovna ve chvíli, když už auto začalo chrčet, protože s přeřazením čekal příliš dlouho a tak rychle natáhl poslepu ruku k páce, zatímco dával pozor na cestu. Jenže se tak trochu nestrefil, a tak omylem sáhl Donně na nohu. Ruku stáhl zpět tak rychle, jako kdyby se spálil a jak se i lekl, druhou rukou volant strhl trochu doleva, takže auto z ničeho nic mírně zatočilo. "Sakra, sakra," zamumlal trochu rozhozeně a tentokrát vážně dost podmračeně, než sklonil zrak k řadící páce a chytl ji, aby už tedy konečně přeřadil, ale... "Donno, mně to nejde," postěžoval si.

_________________

Donna se pochopitelně smát nepřestala, poněvadž se dobře bavila, každopádně dávala pozor, aby Darrel nenaboural, protože to auto ostatně bylo její. "Vidím, a už jsi to říkal; koukej se soustředit na cestu!" opáčila pobaveně a nadále ho kontrolovala.
"Hej hej hej, klídek," nabádala ho, když se prvně sama trochu lekla, když ucítila jeho dotek, a pak Darrel strhl volant stranou. Naštěstí jeli vážně pomalu, a tak se Donna opět natáhla po volantu, aby Darrelovi pomohla auto zase vyrovnat, načež počkala, jestli si poradí s řadící pákou sám, nebo ne. "Neplaš, v pohodě, ukaž," uklidňovala ho a pustila volant, který už Darrel držel zase pevně, aby ruku mohla položit na tu jeho, která ležela na řadící páce, a pomohla mu ji posunout na správné místo. "Nezapomeň na spojku... tak, a teď pomalu šlápni na plyn," nabádala ho, zatímco rukou stále držela tu jeho a střídavě kontrolovala jeho nohy a silnici před nimi. "Za chvilku přijde zatáčka, tak před ní začni pomalu točit volantem doprava - není třeba chvátat, přinejhorším zabrzdíš," dodala.

_________________

"Já se soustředím," opakoval pořád a díval se na cestu, dokonce se na Donnu ani nepodíval, a potutelně se uculoval, protože ho to vážně neskutečně bavilo. Jakmile mu potom pomohla srovnat volat a dokonce mu pomohla přeřadit na dvojku, auto už se plynule rozjelo a Darrel mohl šlápnout trochu více na plyn. "Kdo učil řídit tebe?" zajímal se, zatímco se už sám pomalu pokusil přeřadit na trojku a kupodivu se mu to povedlo docela dobře.
Darrel očividně s technickými věcmi moc problém neměl, i když s nimi během svého života moc nepřicházel do styku, poradit si dokázal pokaždé a možná v tom hrálo roli i to, že byl kluk a technika ho bavila a zajímala - ehm, nic proti Donně, takže po pár minutách už ani nebylo poznat, že by Darrel seděl v autě poprvé v životě, natož za volantem. I když párkrát to cuklo, když přeřazoval, nebo zabrzdil prudčeji, než zamýšlel, ale vzhledem k tomu, že jel mezi vesnicemi, provoz byl minimální a nemusel nikde opakovaně zastavovat a rozjíždět se, plynulá jízda mu nedělala problém.
Jistotu nabíral každou další minutou. "Tak kam vůbec jedeme, slečno Osbornová?" opřel se pohodlně v sedačce a spokojeně se usmál, když k ní střelil pohledem a jednu ruku si položil na dveře, zatímco druhou měl na volantu. "A vůbec, když budeš mít to letadlo, nebo helikoptéru, nebo co ti to rodiče koupí, umíš to řídit? Fakt bych byl nerad, kdyby ses někde zabila... umíš aspoň skákat padákem?" zajiskřilo mu pobavením v očích a na chvíli se na ní zadíval, než před další zatáčkou přibrzdil, přeřadil a zatočil volantem. Z čeho měl trochu hrůzu, to když jelo auto naproti němu, protože měl pocit, že se vedle sebe na tu silnici zkrátka nemůžou vejít, i když to se mu pokaždé zdálo. A tak po zatáčce zase přeřadil na vyšší rychlost, a když už měl ruku na páce, natáhl dlaň k rádiu, které zesílil, než Donnu bez okolků poplácal po odhaleném stehnu, samozřejmě se smíchem. "Tak co říkáš, docela mi to jde, ne?" střelil po ní na okamžik se spokojeným úsměvem pohledem, zatímco ji lehce poplácával, než stočil pohled k cestě a tu ruku nechal právě tam, kde se naposled zastavila. Do chvíle, dokud nebude potřeba přeřadit, což teď na rovině vážně nehrozilo. "Ani se nemusíš bát o svůj život," uchechtával se.

_________________

"No..." začala Donna, když se už řízení naplno ujal Darrel sám, a tak mohla svou ruku zase stáhnout, a opřela si ji o Darrelovo opěradlo, "Teorii jsem si nastudovala sama, ale táta mi nechtěl pořídit auto, dokud si myslel, že se v něm při první jízdě zabiju, takže řekněme, že jsem musela využít své osobité kouzlo," řekla neurčitě a lišácky se na Darrela ušklíbla. Nebylo v tom však nic ani zdaleka vzdáleného neadekvátnímu fyzickému kontaktu, prostě přemluvila kamaráda ze školy, který byl mudlovského původu.
S tichým údivem pozorovala, jak to Darrelovi jde, a že se chytil dost rychle, narozdíl od toho hororu, když učila řídit Aljašku, a tak se i ona uvolnila a v klidu si prohlížela ubíhající krajinu, zatímco jim vítr cuchal vlasy a svítilo na ně slunce, kvůli kterému musela občas zamhouřit oči, i když na nich měla sluneční brýle. "Proč že ses chtěl tak mermomocí naučit řídit?" oplatila mu otázku, zrovna když minuli další auto a se spokojeným úsměvem na chvilku zavřela oči, než Darrel zase promluvil.
"Kam budete chtít, pane Galle," odvětila a s úsměvem si stejně jako on opřela druhý loket o dveře, aby si mohla ležérně podepřít hlavu, zatímco se dívala na Darrela. "Odhadem máme ještě tak maximálně tři hodiny, než to budem muset otočit," dodala, aniž by těkla pohledem k hodinkám - o to, že by netrefili zpátky, se nebála, protože automaticky zaznamenávala názvy vesniček, kterými projížděli, a pro případ nouze měla automapu. Povytáhla obočí, když se Darrel tak pohodlně uvelebil, ale neříkala nic, protože zatím mu řízení šlo, a neřídil tak zběsile, aby se bála, že by nestihla v případě potřeby zasáhnout. "Ale ale... hlavně mi netvrď, že ti na mě najednou tak záleží!" prohlásila s provokativním úculem, poněvadž mu vrátila přesně ta slova, která si od něj před nějakou chvílí vyslechla, načež se pobaveně ušklíbla. "Na to už si budu muset projít kurzem, s falešnou občankou, pěkně po mudlovsku, z čehož naše trefí - teda kdyby o tom věděli. Naštěstí nemaj ani ponětí, jak takový letadlo funguje, takže si to zařídim sama a prostě jim ukážu, že to umim ovládat, protože jsem si to někde přečetla, a hotovo," pokrčila klidně rameny a chvilku dávala pozor, jestlu Darrel vytočí zatáčku a zvládne se vyhnout protijezdci, ale všechno zvládl v pohodě, a tak si zase podepřela bradu a zadívala se na malou vesničku na obzoru, než ji Darrel poplácal po stehně. Vrhla po něm sakrastickým pohledem a pobaveně zavrtěla hlavou. "To teda, ale nepřijde ti, že si najednou až moc věříš?" prohlásila s povytaženým obočím, "No to ti nevim, tímhle stylem nestihneš včas dát ruku zpátky na páku; co když tě něco vyruší?" pokračovala, načež s potutelným úsměvem dodala: "Třeba jako tohle..." a stáhla ruku z Darrelova opěradla, aby chlapce po jeho vlastním vzoru poplácala po stehně, načež ruku začala pomalu sunout výš, zatímco jí na rtech stále pohrával potměšilý úsměv a nespouštěla z Darrela oči.

_________________

"Osobité kouzlo?" vyložil si to pochopitelně po svém a vytáhl zpoza svých brýlích provokativně obočí, než se pobaveně uchechtl. "Nechápu, že ti to rodiče všechno dovolí," kroutil nad tím nechápavě hlavou, protože tenhle život se s tím Darrelovým nedal ani náznakem srovnávat, i když oba pocházeli z čistokrevných rodin, které ke všemu měli docela podobné společenské postavení. Jaren svému synovi nechtěl dovolit ani Nimbus a to to byla kouzelnická věc, na tož aby ho podporoval v mudlovské technice.
"Protože to vypadá drsně," odpověděl okamžitě, s pobaveným úsměvem k ní stočil tvář, ale když mu došlo, že s touhle odpovědí se pravděpodobně nespokojí, byl nucen znovu promluvit. To už se díval na cestu před sebou a klidně zatáčel doleva. Sice působil za volantem sebevědomě a nevypadalo to, že by měl z řízení strach, ale ve skutečnosti se pořád necítil tak jistě. Vždyť neřídil ani hodinu. "Myslím, že to je docela praktický," promluvil nakonec zamyšleně, "a líbí se mi to," dodal ještě s úsměvem a pokrčil rameny. Pro kluka, pro kterého byla technika něco jako pro mudlu magie, to bylo pochopitelné.
V obočí mu trochu cuklo, když se zmínila o třech hodinách. "Nebudeme mít hlad?" zeptal se, protože jídlo bylo na prvním místě chlapcova žebříčku hodnot a pravda, i teď už mu začínalo trochu kručet v břiše a to na cestě byli sotva hodinu. Peníze u sebe měl, co na tom, problém byl v tom, že pouze ty kouzelnické. Ale když měli to auto, vždycky mohli sjet do Londýna k Děravému kotli a Příčné a dát si něco rychlého u Draka, i když to chtělo větší časovou rezervu, protože se ve špičce neprojížděl Londýn zrovna lehce a určitě by za volant musela sednout Donna. "Takže na to auto máš ty oficiální mudlovské papíry?" zeptal se, když nad tím tak přemýšlel.
Chtě, nechtě mu zacukalo v koutcích, když použila jeho slova a v perfektně vhodnou chvíli mu je vrátila. Namísto odpovědi mu na rtech hrál pouze pobavený úsměv, jak se Darrel nad svými myšlenkami bavil a zvažoval, co říct. Co mu nakonec zbývalo? "Oblíbil jsem si tě, ale to ty už dávno víš," přeřadil znovu, takže mu auto pod rukama trochu cuklo. Radši předstíral, že se zajímá o řízení a cestu před sebou, než aby k ní stočil tvář.
"Ale to nemůže být velký letadlo, ne? Vždyť na to bys potřebovala nějakou tu přistávací plochu a taky takovou tu cestu, po které se rozjede, než se vznese..." představoval si Darrel klasické mudlovské letadlo s kapacitou sto cestujících, protože v tomhle oboru se zase nevyznal natolik, aby byl schopen rozlišovat soukromá, dopravní a další letadla. Nejen z tohoto důvodu ho Donno rozhodnutí zaráželo. Jenže pak už nebyl čas uvažovat nad velikostí letadla, které si chce pořídit, protože Donnu tak čistě přátelsky, nalhával si, poplácal po noze a pobaveně se usmíval.
"Tak trochu, ale nezapomeň, že řídím tvé auto, tudíž..." vrátil ruku zpět na páku a nevinně se uculil, než zvedl oči k zrcátku a mrkal za sebe, zda za ním není nějaké auto. A opravdu bylo a předjíždělo ho. "Mám naše životy v mých rukách a tvé auto také, na čem ti vůbec záleží víc?" zajímal se se šibalskou jiskrou v oku, která zůstala díky brýlím ukryta. "To nehro-" nadehoval se znovu, zatímco se nonšalantně opíral v sedačce a řídil auto, jakmile se ho však Donna dotkla, aniž by to Darrel z vlastní vůle plánoval, noha mu sklouzla a on rychle dupl na brzdu. "Nezbláznila jsi se trochu?" Sekl ji svou rukou přes hřbet té její, když byla akorát v půlce jeho stehna a určitě neměla v plánu tam skončit, ale tomu Darrel udělal rychlou přítrž.
Zbláznila se, prolétlo mu hned na to hlavou, když Donninu ruku doslova srazil ze své nohy. Nebylo to na něm znát a on to ani nechtěl, hleděl si dál řízení a naopak znovu dupl na plyn, ale v duchu naprosto panikařil a rychle bušící srdce mu dalších několik minut připomínalo, že s ním není něco v pořádku. Netrpělivě zabubnoval prsty na volant, zatímco se snažil předstírat, že se před chvílí nic nestalo, že se ho nedotkla a on tak unáhleně nezareagoval. Popravdě s ničím takovým nepočítal, protože i když se mu Donna líbila - a on do morku kostí tušil, že ona to k jeho smůle ví, oboustranné to dle jeho názoru nebylo. Nemohl nabýt jiného názoru, když mu s děsivou pravidelností sarkasticky a ironicky odsekávala, o což víc vynikala Darrelova neutichající veselá povaha, díky které si neodpustil ani ten nejzbytečnější vtípek. A i to letmé, avšak docela intimní poplácání na její noze se mělo řadit do této kategorie, Darrel rád uváděl lidi do rozpaků, dělal si z nich srandu a testoval hranice, co může, a u Donny moc dobře věděl, že nesnese plácnutí přes paži, natož tohle... ale to, co udělala Donna, to se k ní ani trochu nehodilo a právě proto se mu mozek rozjel na plné obrátky, zda se u ní něco nezměnilo. I když nepříjemná je pořád stejně, ozval se mu pobavený hlásek v hlavě a on radši sklonil na vteřinu zrak, aby přeřadil.

_________________

"Velmi osobité kouzlo osobnosti, puberťáku," prohlásila Donna a pobaveně zavrtěla hlavou. Jindy by možná přidala i nějaké to rýpnutí do žeber, ale nechtěla umřít kvůli tomu, že zapříčiní Darrelovo stržení volantu. "No, věř mi, že se jim do toho nikdy dvakrát nechce," opáčila poté, i když věděla, že s nechutí Gallových se to nedá srovnávat.
S Darrelovou odpovědí věru spokojená nebyla, a tak ho stále s očima zavřenýma popohnala pohybem ruky, aby to nějak šikovněji rozvinul. Pro ni byla auta vášeň, a přece nemohla učit řídit někoho, kdo to chtěl umět jenom proto, že to bylo cool. Zmínka o praktičnosti už se jí zamlouvala víc, a tak se malinko pousmála, i když to stále působilo lehc ironicky, ale to už prostě byla Donna. "Ok, prošels," zahlásila a spokojeně nasála vzduch do plic, než líně otevřela oči a zamhouřila je do slunce.
"Vážně, Darrele? To neumíš myslet na nic jiného než na jídlo?" protáhla sarkasticky a pobaveně se nad ním ušklíbla, "Co říkáš na rybu s hranolky? Znám jedno dobrý místo na kraji Londýna, zvu tě," nadhodila poté nevzrušeně a stočila pohled zase k Darrelovi, aby se na něj mohla usmát. "No, mám i nemám; jsou trochu upravený kouzlem, protože oficiální zkoušky jsem nedělala, zbytečná práce a zařizování. Nemám mudlovský papírování ráda. Vlastně nemám ráda žádný papírování, včetně školních písemek, kéž by to někdo zakázal," postěžovala si suše. "To se moc lidem nestává..." prohodila poté, když se na chlapce zadívala o něco déle a skoro až zkoumavě přimhouřila oči, než si sama pro sebe lehce pokrčila rameny a dívala se zase na cestu.
"Cože? U Merlina ne, mluvím o soukromým lehkým letadle, kam se vejdou maximálně dva pasažéři," objasnila Darrelovi a vypadalo to, že ji představa toho, jak rodičům přistane na jejich anglickém zarovnaném trávníku velkým letadlem, dost pobavila.
"No, tak to je naprosto jasné - na prvním místě jsem já, pak tady MGBéčko, a pak až tvá maličkost," zavrkala a sladce se na Darrela usmála. Když pak vzápětí docílila přesně toho účinku, po kterém se pídila, dopadla zády na sedačku a dala se do smíchu, který ne a ne přestat, zatímco Darrel se zase rozjížděl. "Kdyby ses viděl!" prohlásila stále se smíchem, "To ti nikdo neřekl, že nemáš holky osahávat? Víš, realita je trochu jiná než pánské časopisy," rýpla si poté a provokativně se na něj uculila, s bradou podepřenou a hlavou trochu na stranu, jak si prohlížela jeho profil. "Hej, notak, nebuď tak zticha," houkla poté a rentgenovala ho pohledem, načež si vytáhla nohy na sedačku, protože usoudila, že Darrel to řízení zvládá. Navíc kolem jezdilo tak minimálně aut, že nebezpečí nehrozilo skoro žádné. "V támhletý vesnici budeš muset zahnout doleva, trochu jsme si zajeli, pokud teda chceme jet do města," broukla poté klidně a ukázala Darrelovi na malé domky v dálce, kdyby si jich náhodou nevšiml, i když k nim cesta přímočaře směřovala.

_________________

Tak osobní kouzlo osobnosti, pomyslel si potutelně a v koutcích mu zacukalo, když nad tím tak přemýšlel. Z jeho výrazu nešlo více poznat, že tohle Donně vážně nežere. A že je puberťák? No a co. "Nezlob se na mě, drahá Osbornová," promluvil po chvíli důležitě, "ale jsem ve vývoji a potřebuju prostě jíst," argumentoval tak, jako pokaždé, když se ho někdo rozhodl peskovat za to, že nemyslí na nic jiného. Myslel, ale... takže to jídlo, hranolky s rybou? "Tak jo, to bych si dal, ale... počkat, to mě budeš muset o prázdninách vyzvednout ještě minimálně jednou, abych tě na oplátku taky někam pozval, platí?" zadíval se na ní, protože jinak by mu tohle pozvání bylo docela nepříjemné a i když mu dost výrazně kručelo v žaludku, neodpustil si dodat: "Jinak nikam na jídlo nejdu a protestně tu zemřu hlady v tvém nablýskaném autě," povytáhl brýle z nosu a pobaveně se zasmál, aby to odlehčil a donutil ji souhlasit.
"Mně to připadá u těch mudlů hrozně složitý, vždyť oni mají všude nějaký papíry!" souhlasil s ní společně s rázným přikyvováním a ztlumil trochu hudbu, "a o písemkách ani nemluv, jsou prázdniny, Donno!" zahučel. Když poté osvětlila onu věc s letadlem a to soukromým, chápavě vydechl a v duchu se zakřenil. Jemu to přišlo nějaké divné. "Hmmm," ozvalo se následně, když mu osvětlila jeho důležitost v tomto voze a zlehka se nad tím ušklíbl, i když si to osobně nevzal ani trochu a pořád se dost bavil. To ale netrvalo dlouho...
Zatraceně, vrčel na sebe v duchu potom, co se tak utrhl. Že ho rozhodila dokonale, o tom se nedalo pochybovat. Momentálně by si asi moc dobře rozmyslel, zda by něco takového zopakoval, i když to od něho bylo naprosto nevinné a přátelské. Mělo to být provokativní popíchnutí, měla mu za to dát menší pohlavek, nebo na něho zvýšit hlas a on se měl pobaveně smát, nemělo to dopadnout takhle. Ztěžka polkl, jak moc byl rád za své brýle, za kterými skrýval zamyšlené a rozhozené oči. Měl pocit, že mu vidí až do žaludku, nebo že zkrátka vidí všechno, na co myslí. Šklebivě trochu přimhouřil oči, když Donna propadla v smích a on pro změnu myslel, že se propadne sedačkou. Nic neříkal, radši se věnoval řízení a čekal, až se uklidí a přestane si z něho dělat srandu. Dobrá, možná zareagoval trochu unáhleně a vyděšeně, i když by mu možná vůbec nevadilo, kdyby pokračovala, při té myšlence už mu zase hořely tváře, ale nemohla se ničemu divit. Co si myslela? Že je z ní natolik paf, že se od ní nechá ohmatávat? Nechal by... ale tohle nečekal.
"Což- jaké časopisy?" nedalo mu to a zděšeně se na ní podíval. "Nevím, o čem to mluvíš," odsekl pohoršeně a zadíval se zpět na cestu, než auto navedl směrem, kterým mu diktovala. Měl hlad, ale upřímně teď ho přešla chuť na jakékoli jídlo. Vážně si o něm myslela, že má pánské časopisy? To je to na mně tak poznat?! Děsil se v duchu, zatímco se pomalu vracel k okraji Londýna, aby tam zastavil - poté, co se neochotně Donny zeptal, jak se zastavuje, před malou restaurací.

_________________

Donna ironicky nakrčila obočí. "Zaprvé, to by se nikdy nestalo, protože bych si v klidu počkala, až bys byl tak zesláblý, abych tě mohla pohodit u cesty a nechat tě svému vlastnímu osudu, protože v mým autě teda nikdo umírat nebude. Kdybych byla jó hodná, tak bych možná druhej den napsala vašim, že jsi pravděpodobně ještě naživu," prohlásila zcela vážným tónem, "A zadruhé, fajn, proč ne, stejně nemám nic velkýho v plánu. A teď už řiď, pro Merlina, kvůli tobě teď mám hlad taky!" dodala s pobaveným úculem a přehodila si ruku volně přes okraj dveří, aby na ní cítila vítr. Na Darrelovu další poznámku už jenom protočila očima a nadále se pobaveně usmívala.
Když se pak tak ohradil proti sprostým časopisům, Donna se na něj podívala stejně překvapeně jako on na ni, i když v jejím případě to bylo čistě hrané. "Promiň, myslela jsem, že ve tvém věku už je to samozřejmost. Oh, zapomeň na to, já už se tě znovu nedotknu, abych nepohoršovala tvé čisté svědomí!" zvolala a zatvářila se vyloženě provinile. Dokonce si přitáhla ruce k hrudi na znamení, že už bude hodná a sklonila hlavu, aby mohla na Darrela spoza brýlí zamrkat. "Haha, to ti tak věřim, Galle," dodala už se svým tradičním sarkasmem, a s přezíravým úsměvem si posunula brýle na nose a spokojeně se na sedačce svezla o trochu níž. Samozřejmě, že si ho jenom dobírala, protože vždycky praktikovala teorii, že nejlepší obranou je útok, a taky si troufala domnívat se, že zhruba ví, jak Darrelův mužský vyvíjející se mozek pracuje. V duchu si sice říkala, jestli nezašla moc daleko, protože Darrel vypadal vážně šokovaně, dokonce se pak nezačal ani typicky přiblble uculovat, ale co se mohlo stát horšího, než že už si spolu nikdy nevyrazí a přestane jí hučet do hlavy? Proti své vůli si musela přiznat, že si na to hučení už dost zvykla a možná by se jí po Darrelovi i malinko zastesklo, ale Donna byla už odmala fixovaná zásadně jenom na svou rodinu, a jinak jí většinou nikdo nepřirostl k srdci natolik, aby se přes jeho ztrátu zase rychle nepřenesla.
V Londýně měli jediné štěstí, že natrefili na plochu, kde Darrel zvládl dle instrukcí zastavit auto, aniž by jím narazil do nějakého jiného nebo snad třeba do člověka. Následně Donna ožila ze své normální ležérnosti, a s potutelným úsměvem ho vyštípala z auta ven, aby ho sama řádně přeparkovala, zamkla (přičemž auto bylo opatřeno kouzlu proti krádežím a poškození, což bylo plus), zahákla si palce za poutka u šortek a cuknutím hlavy Darrela vyzvala, aby ji následoval. Sebevědomým krokem si to nakráčela dovnitř restaurace, kde s úsměvem pozdravila muže za výčepem a polohlasně a se širokým úsměvem s ním něco domluvila, načež volným krokem pokračovala dále, kde byl útulný dvorek s dostatkem stínu, zajíštěným velkými červeno-bílými slunečníky. Donna se se spokojeným úculem usadila u jednoho stolku, posadila si tmavé brýle na temeno hlavy, a opřela se do opěradla, zatímco si přehodila nohu přes nohu. "Slibuju, že nic lepšího jsi nejed! A teď, o čemže jsme se to naposledy bavili? Aha, už vím!" řekla potutelně, načež se zlomyslně usmála, ale nakonec se zasmála a mávla nad tím rukou, jako že si Darrela opět jenom dobírá. "Neboj, udržím tvoje neřestné tajemství jak před tvými rodiči, tak před tvými malými kamarádkami. Ani jsem se tě nezeptala, jestli máš dneska večerku - na co se ti vůbec podařilo vymluvit? A jestli se přiznáš, žes to vašim narovinu vybančil, tak tě domů nevezu..." prohlásila. Po chvíli jim byly doneseny dvě porce ryby s hranolky, autenticky zabalené do novin a vloženy do proutěných ošatek, a před každého z nich byla položena velká sklenice s Coca-Colou. Donna nadšeně neslyšně zatleskala a radostně se natáhla pro brčko, načež se slastně napila. "Naši nám nedovolí do domu dotáhnout mudlovský pití," objasnila Darrelovi jen tak mimochodem. Jasně, že si dělala tajné zásoby, ale z lahve to nikdy nechutnalo tak jako čerstvě načepované.

_________________