Bílá saň, hospoda v Obrtlé

Dveře Bílé saně se otevřely se skřípáním, podle nějž byla hospoda nejspíš pojmenovaná, a já vstoupil dovnitř. Ne že by Obrtlá ulice celkově překypovala pouličním osvětlením, ale tady se klidně nějaká ta saň mohla schovávat a v té tmě bych si jí stejně nevšiml. Přitom by stačilo trochu vyčistit ty lampy a hned by to tu vypadalo lépe, i když by ten kontrast s okolním koloritem asi odehnal štamgasty.
I druhý pohled přes celý podnik mi nicméně odhalil, že v hospodě kromě hostinského vůbec nikdo není, nebo alespoň není vidět, a já se tomu ani trochu nedivil. Bylo teprve ráno, hostinský vypadal, že ho můj příchod vzbudil, navíc jak mrzká existence asi vyhledá zrovna takovýhle podnik, že?
Já tu byl vysloveně omylem, neboť jsem měl nedaleko smluvenou schůzku s jedním pošukem, co vykupoval fretčí tlapky pro štěstí. Už jich měl asi osmdesát a pořád ještě nevystrčil nos z Obrtlé, takže asi nefungovaly... Každopádně jsem dostal chuť na pivo a snad stařecká demence vnukla mi nápad, že zkusit lokální tavernu není špatný nápad. Asi bych si měl co nejdřív dát nějaký ten lektvar proti senilitě.
"Copak copak, dědo?" pozdravil hostinský, od pohledu nekňuba a budižkničemu, "nesplet jste si dveře? Pohřební služba je ve vedlejším baráku." Přišel si vtipný, soudě podle toho hurónského smíchu, což jenom dokazovalo moji teorii, že se tu fakt nudí.
"Zábavné," kontroval jsem, nepobaven, "to dnes slyším teprve potřetí. Točíš pivo, nebo tě budu muset proměnit ve fretku a prohnat trubkami?" Pořád jsem ho neoslovil chlapče, takže bylo kam přitvrdit, nicméně verbální odboj zjevně postačoval a muž se přesunul k pípě.
"Hádám, že budete chtít čistou sklenici..." bručel, jako by to tu byl nadstandard (což by mě vlastně ani v nejmenším nepřekvapilo), ale na mou odpověď nečekal a po chvilce hledání jednu skutečně našel. Naštěstí kolem panovalo takové přítmí, že jsem zdaleka neviděl, jak moc musel onu čistotu zaokrouhlit. Usadil jsem se ke stolu, který se dle mého soudu nacházel v nejsvětlejší části hospody, i když ani to nebyla moc výhra, a na pivo nebylo třeba dlouho čekat. A co víc, nebyl to podmírák.
"Děkuji," poděkoval jsem za donesený půllitr mnohem uctivěji, než si zasloužil, a vytáhl kromě nákupního seznamu taky hůlku, abych na to vůbec viděl. O jeden lumos a dva loky později už jsem měl jasno, že další zastávkou bude Mžourov, ale rozhodně to nespěchalo.

_________________

Finnianovi se na Obrtlé nelíbilo ani trochu. Šedé, studené budovy, atmosféra ponurá, vzduch zatuchlý. Že tam nebudou mít stromy, to tak nějak čekal, ale doufal aspoň v pár přichcíplých muškátů, jichž se ovšem nedočkal. Pro druida fakt nepříjemné místo, nicméně ho tam zavedly jisté rodinné záležitosti. Krátce poté, co se s Flannem odebral na Island, kde hodlali strávit většinu prázdnin a kde se náležitě věnoval jak ženě, tak oběma vlastním dětem, přišla jistá podivná pošta. Podivná i v kontextu kouzelnického světa, protože jakkoliv byl Finnian zvyklý na sovy a holuby, tohle bylo poprvé, co mu zprávu doručila husa. Navíc ten obsah, že...
„Hledej bílou velrybu, Seamus.“
Finnianovi trvalo dva dny, než přečetl Moby-Dicka, a teprve pak si vzpomněl, že bratr patrně naráží na něco úplně jiného; na onu takřka legendární noc, kdy spolu zapíjeli Seamusovo dostudování Bradavic. Finnianovi tenkrát bylo rozhodně méně, než by mělo, takže asi není velké překvapení, že se obloukem vyhnuli lepším podnikům a skončili kdesi na Obrtlé, kde se na závěr parádního večera porvali s jednou větší dámou. Možná bylo divné, že Seamus odkazuje na něco takhle bezvýznamného a téměř zapomenutého, ale bylo to trochu pravděpodobnější než že si přečetl klasické dílo americké literatury a chce komunikovat přes něj.

Bílá saň

Takže se Finnian vydal do Londýna a po nějaké době nalezl hospodu Bílá saň, u níž si byl minimálně na 60% jistý, že je to onen podnik, kde přišel o dva zuby a třetinu jater. Obezřetně vešel dovnitř, protože tady byla obezřetnost na místě úplně všude, a nebýt toho vrzání, osazenstvo si ho nejspíš ani nevšimlo.
Pomalu zamířil k výčepu, protože jeho oči si tmě ještě docela nepřivykly a nebyl si jistý, jestli tam vůbec někdo je. Netrvalo dlouho a zjistil, že kromě něj samotného je v místnosti ještě o jednoho člověka víc, než čekal, to jest jeden, a že barmanovi se v očích leskne vidina zisku. Netušil, jestli vypadá až tak irsky, každopádně se rozhodl objednat si to nejméně nebezpečné a pak vymyslet, co dál.
„Jedno do čisté sklenice,“ poručil si, na což barman reagoval vzteklým bručením, jestli se jako dneska všichni posrali nebo co, a než dostal, co zasloužil, napadlo ho zkusit štěstí. Třeba je ten podivný človíček Seamusovým kontaktem, kdo ví.
„Mimochodem, kde bych sehnal bílou velrybu?“ zeptal se zcela neutrálně, protože ten děda u nedalekého stolu byl v doslechu, a doufal, že po něm barman nezačne pálit kletby nebo tak něco.

_________________

Bílá saň

Samozřejmě že jsem to slyšel. Ono v potemnělé hospodě, kde se zrakem dost dobře orientovat nedá, jde slyšet i upadnutí párátka, a to už mi uši neslouží jako dřív. A protože ten mladík vypadal jako někdo, kdo spíš využije rozsáhlých znalostí načerpaných v praxi než nějaké pochybné skazky ještě pochybnějšího hostinského, rozhodl jsem se mu pomoci. A kdo ví, třeba mi pak i pomůže, jestli tu ve mně nějaký chuligán uvidí snadnou kořist.
"Jo bílý velryby, to už se jen tak nevidí," začal jsem pomalu, aby to trochu vypadalo, že melu z piva nebo stáří, "když jsem chvíli po první válce strávil na velrybářské lodi v jižním Atlantiku, tak jsme vídali i dvě týdně, ale kapitán byl pověrčivý a vždycky se jim vyhnul obloukem, na nějaké střílení nebylo ani pomyšlení."
Ať už se na mě cizinec otočil nebo ne, pokračoval jsem dál a tak nějak si to spíš připomínal, než že bych se snažil o přednášku. Byly to zajímavé časy, ne nezbytně dobré, ale zajímavé rozhodně. Rychle jsem si ovšem uvědomil, že to není moc společenské, a má další slova už mířila přímo k němu, viditelně k radosti hostinského, který se mohl pokojně zašít zpátky za výčep a předstírat, že je hromádka prachu, co nemusí nic dělat.
"Co přesně sháníte, mladý muži?" otázal jsem se a pomalu schovával nákupní seznam, aby bylo jasné, že se hodlám rozhovoru věnovat naplno. "Znám jednoho šikovného chlapíka, Rus je to, co sežene kosti z čehokoliv, určitě i z bílé velryby. Znám i dodavatele tuku, ale tam těžko zaručit, že to bude zrovna z bílé. Maso je zase nejlepší kupovat od Islanďanů, umí ho i výtečně udit a vůbec s ním dělat učiněné zázraky. Přiznávám ovšem, že bílou jsem ještě nejedl. A celou, no, to byste se možná mohl poptat v Mžourově, třeba mají nějaké kontakty na Faerských ostrovech."
Kdybych tak věděl, že mluvím se skoro Islanďanem, mohl jsem si ušetřit spoustu času, ale kdo to má poznat, že?

_________________

Bílá saň

Finnian nebyl z těch, co pohrdají starými lidmi, ale z tohohle konkrétního dědka očima zakoulel takřka pubertálně. Uniklo mu tedy, jak pečlivě si jej hostinský prohlíží, což poměrně zásadně změnilo vývoj následujících událostí.
Místo toho, aby zatlačil na chlapíka u pípy, si od něj prostě převzal půllitr, který měla k čistému docela daleko, a odebral se k dědovi u stolu. Možná nevypadal jako ideální zdroj informací z podsvětí, ale to hospodský také ne, navíc kdo ví, třeba to celé byla jen nějaká rafinovaná šifra. Finnian si tedy opatrně přisedl, v desce stolu zcela neomylně rozpoznal starý otisk vlastních zubů a rozhodl se přistoupit na dědovu hru, ať už byla jakákoliv.
„Maso jsem měl dvakrát a moc světoborné mi nepřišlo,“ navázal na přednášku, „ale je fakt, že Reykjahlíð je od moře docela daleko a v celém Skútustaðahreppuru máme radši žraloky a papuchalky.“ Správná výslovnost obou obludných místních jmen snad dostatečně naznačila, že Finnian o Islandu něco málo ví, a to ani nezmiňoval, že podruhé velrybu ochutnal na pobřeží, vyvrženou a syrovou. Ale vzhledem k tomu, že to bylo jeho jediné jídlo za tři dny túry, byla vlastně mnohem lepší než ty steaky ve vyhlášené restauraci uprostřed Reykjahlíðu.
„Každopádně já hledal spíš jednu místní štamgastku,“ pokračoval pak, když skončila případná národopisná debata, „nebo přímo svého bratra.“ S těmito slovy vytáhl z kapsy zašlou, ale při normálním světle dokonale použitelnou fotografii Seamuse, kterou následně předložil dědovi. Fotografii druhou, na níž byl ten samý člověk, jenom ve své přeměněné podobě, s sebou ani nebral, protože správně předpokládal, že Seamus už dávno nemá vlastní hájek a tudíž se přeměnit nemůže, byť by se mu to náramně hodilo.
A ať už děda reagoval jakkoliv, Finnian nezapomínal sem tam pohledem zkontrolovat i hostinského, co kdyby ho náhodou napadla nějaká blbost.

_________________

Bílá saň

Za normálních okolností asi nebylo nejmoudřejší, abych se pouštěl do diskusí s úplně cizím člověkem, ale tenhle přeci jen vypadal, že je tu taky trochu omylem. Už jenom tím, že byl oholený, do koloritu Obrtlé moc nezapadal.
A zjevně byl dost z daleka, což byla skvělá zpráva. Doposud nudná návštěva zatuchlé uličky v šedém Londýně se najednou mohla změnit v docela zajímavou příležitost položit všechny ty otázky, co jsem měl k islandské kultuře. Vůbec mi nevadilo, že se z pozice přednášejícího dostanu do té opačné, naopak: kdo mohl tušit, že se mi poštěstí něco takového, že?
"Vážně jíte papuchalky?" vypadlo ze mě s náležitou dávkou fascinace a nějaké bílé velryby mě naprosto přestaly zajímat. Samozřejmě jsem věděl, co je to papuchalk, ale o jeho kulinářské úloze jsem nikdy neslyšel. Buď budou fakt chutní, nebo je na tom ostrově ještě větší bída než jsem čekal.
"A žraloky, to jako ten pověstný haukar?" Možná jsem vypadal trochu nepatřičně, asi jako děcko co otevřelo katalog kouzelnických hraček, ale hej, je mi sto osm, imidž je na nic. Rozhodně se dalo očekávat, že otázek budu mít ještě pár, možná spíš pár desítek, takže k vlastní fotce jsem se dostal až o dost později.
"Bratra?" podivil jsem se, díky čerstvému lumosu si obrázek prohlédl a zamyslel se. Ten člověk mi nebyl povědomý ani trochu, ovšem to se rozhodně nedalo říct o barmanovi. Jakoby náhodou mi zrovna nesl další pivo a poté, co nenápadně zavadil pohledem o obrázek, se ještě nenápadněji odebral kamsi dozadu za výčep, kam nebylo vidět.
"Nepoznávám ho a tady jsem poprvé, čili ani se štamgasty nemůžu sloužit, je mi líto," pokrčil jsem rameny a z barmanova zmizení si nedělal těžkou hlavu, ovšem kolega to asi viděl trochu jinak.

_________________

Bílá saň

Finnian rozhodně netušil, co svým původem způsobí, a dědův zájem ho trochu vyděsil. Obvyklá reakce přeci jen byla „fuj, to jako fakt?“ následovaná rychlou změnou tématu někam do bezpečnějších vod. Za posledních deset let poznal jedinou osobu, která nebyla upřímně zděšena vidinou plesnivého žraloka k svačině, a tou osobou byl Flann. To, že si pak řekl o přídavek a tvrdil, že ve školní jídelně vařili podobně, naopak vyděsilo Finniana.
A teď tu byl tenhle kuriózní dědeček, jehož zajímala jedlost papuchalků a hákarl. Finnian usoudil, že nejlepší bude mu prostě odpovědět, protože jinak by taky nemusel dát pokoj, a začal.
„Chutnají jako kuře,“ uvedl zcela pravdivě, i když možná trochu neurčitě, „a není těžké je ulovit, často stačí hodit kamenem. Naproti tomu žralok, to je trochu jiná liga...“
Tak jiná, že to chtělo napít se, což bezodkladně učinil.
„Hákarl,“ opravil stařešinovu výslovnost, protože ve skutečnosti se to slovo víceméně rýmovalo s umakartem, „není zdaleka tak strašný, jak se obecně soudí. Ta chuť je možná trochu divná, ale lidi různě po světě považují za delikatesy i mnohem divnější věci, třeba veverčí mozečky, kozí varlata a tak. To fermentované žraločí maso hlavně hrozně smrdí čpavkem, proto se do něj málokdo odváží. Když si člověk zacpe nos, najednou to přestane připomínat kočičí záchod a chutná to fakt dobře.“
Možná v návaznosti na případné další dotazy pokračoval, možná jenom zmínil, že se to taky musí umět, každopádně když hostinský donesl další dvě piva a zmizel, Finnian si toho okamžitě všiml. Bez váhání sáhl po hůlce, aby ji měl pro všechny případy v ruce, a dokonce chvilku zvažoval přeměnu v rosomáka, který by jim z téhle šeredné kůlny udělal šeredné třísky, ale to si nakonec rozmyslel.
A ještě že tak, protože hostinský zjevně neměl žádné špatné úmysly, naopak. Když se vrátil, v ruce třímal podlouhlou krabičku a hůlka v návštěvníkově ruce ho lehce zaskočila. Každopádně k tomu nepodal žádné vysvětlení a zase zmizel k výčepu, předstírat, že je hadr na podlahu.
Finnian netušil, co to má znamenat, ale zmocnilo se ho tušení natolik neblahé, že nic nedbal přítomnosti výstředního dědy a krabičku otevřel. Přítmí tam sice panovalo stále, ale ihned po otevření jasně rozeznal dva předměty: kartičku s několika slovy a hůlku. Ovšem i bez přečtení vzkazu by mu došlo, co znamená to druhé. Jasně poznával dubové dřevo, z nějž měl hůlku nejen on, ale i všichni jeho bratři, a to mohlo znamenat jediné.
„Zabili Aenguse. Nicholas ví víc. Seamus.“
Snažil se, aby na něm nebylo nic znát, ale zpráva o smrti bratra má přeci jen jistou váhu. Finnian strčil krabičku i s obsahem do kapsy a přemýšlel, jak to říct ostatním členům klanu. Od chvíle, kdy dva odbojní bratři vyrazili na křížovou výpravu proti Ministerstvu, uběhlo spousta času a je pravda, že dlouhé ticho nikdy nevěstí nic dobrého, ale tohle nečekal. Neznal detaily, ale tak nějak tušil, že Aengus padl v jedné z těch šarvátek, co jich propukalo čím dál víc, a jeho jméno se do oficiálních zpráv nedostalo proto, že to nedostal avadou, nýbrž něčím mnohem horším. Každopádně by asi měl kontaktovat onoho Nicholase, až tedy přijde na to, kterého vlastně. Sám znal jenom kolegu, profesora věštění, ale nějak se mu nezdálo, že by zrovna on byl spojkou s odbojáři. Rozhodně se ho na to ale nenápadně zeptá, až spolu zas někdy půjdou pít.
Teprve myšlenka na obvyklou kocovinu ho vrátila do reality a on se rozhlédl. Děda tam pořád seděl, asi moc nechápal, ale Finniana chuť na další vyprávění poměrně spolehlivě přešla. Na jeden zátah vypil nové pivo, z kapsy vylovil nějaké ty mince a položil to na stůl vedle sklenice.
„Omlouvám se, budu muset jít,“ pronesl a zvedal se, nicméně mu přišlo až moc hrubé prostě odejít. „Ovšem pokud se někdy stavíš na Islandu, ptej se po Finnianovi, přichystám ochutnávku.“
V tom tykání samozřejmě nebylo nic neuctivého, Finnian to dělal naprosto automaticky, ale kdo ví, jak si to přebere někdo, koho už podobně neoslovují ani vrstevníci. A že jich moc nemá.
Irský Islanďan se pak už neohlížel, opustil lokál a zamířil zpátky domů, protože měl ještě docela dost práce. Musel přinejmenším oznámit Flannovi, že má o strýčka méně, a zasadit bratrovu hůlku, jak to diktovala klanová tradice. Nezbývalo než doufat, že ten dubový hájek neporoste rychleji, než by bylo záhodno.

A rozhodně se mohl těšit na začátek nového školního roku, kdy ho v řadách profesorů čeká zajímavé překvapení.
>>

_________________

Bílá saň

Tolik otázek a tak málo času.
Chtěl jsem se zeptat snad úplně na všechno, na co se vůbec zeptat dalo, ale nebylo mi dopřáno. Než jsem si vůbec v hlavě stihl uspořádat priority, barman se vrátil a dokonale rozhodil můj zdroj nových poznatků. Netušil jsem, co se vlastně stalo, ale už jsem měl dost rozumu, abych do toho nestrkal nos, tuplem když se to děje na Obrtlé. Zatímco si mladík procházel jakousi krizí, či co to bylo, já poměrně úspěšně utopil všechny ty dotazy v pivu. Ovšem byl jsem pevně rozhodnut se někdy do té země sopek a plesnivých ryb podívat, i kdyby to měl být můj poslední čin.
A pak, když už to skoro vypadalo, že se jenom posilňuje před dalším výkladem, se najednou zvedal k odchodu. Musela to být nějaká děsivě tajná, případně děsivě zlá novina, co ho přimělo vyklidit pole, protože nevypadal, že by mu moje vyptávání vadilo, ale ani teď jsem se neptal na detaily. Ostatně on se mi taky nešťoural v životě, že...
Toho, že mi tykal, jsem si nejprve vůbec nevšiml, a poté jsem to přisuzoval rozčarování. Nevěděl jsem téměř nic o zvycích na tom zamrzlém ostrově a o tom, že si tam tykají naprosto běžně, a tudíž mě to docela pobavilo. Jakéhokoliv učně, který by to kdy zkusil, bych pochopitelně bez váhání proměnil ve fretku, ale tady moc nebyl důvod. A po pár vteřinách ani cíl, protože mladík z hospody prakticky vyběhl a nezbylo po něm než prázdná sklenice a pár drobných za útratu.
Rovněž jsem zaplatil a zvedl se, neboť mě zde již nic nedrželo. Naopak jsem ještě musel do Mžourova, nakoupit to speciální krmení pro speciální fretky, kterým prostě nestačila běžná strava. S úlevou jsem opustil Bílou saň, Obrtlou ulici a k večeru téhož dne i celý Londýn.

A rozhodně jsem se mohl těšit na začátek nového školního roku, kdy mě v řadách profesorů čekalo zajímavé překvapení.

>>>

_________________

<<
Vysoká postava Jeremiaha Van Helmonta se kvapně vytratila z knihkupectví, když zaplatila knihu jednoho výtečného mudlovského amerického spisovatele, a hned vzápětí, když ušla několik desítek metrů po Příčné, zahnula nenápadně do Obrtlé ulice. Jeremiah se snažil působit věru nenápadně, ale Van Helmontovi se v této ulici nevyskytovali zrovna často, pravděpodobně by vzbudil pozornost, i kdyby měl na sobě plášť neviditelnosti. Teď byl však v luxusním pěkném obleku, což by samo o sobě budilo pozornost, protože takové oblečení se na Obrtlé příliš často nevidělo a samo naznačovalo, že onen kouzelník pochází z vyšší vrstvy, ale pozornost a překvapení ostatních mělo teď na svědomí něco naprosto jiného...
"Když to nikomu neřekneš, zlatíčko, tak nás maminka pustí takhle na výlet i příště," uculoval se s nezměřitelnou láskou v očích na svou malou dcerku, kterou svíral v náručích a která mu malou ručičkou sahala do blonďatých, uhlazených vlasů. Meredith měla osm měsíců, takže nikomu nic říct nemohla, ale i tak po taťkových slovech byla zticha jako pěna a pouze si hladce oholenou tvář Jeremiaha prohlížela a sem tam mu sahala na nos. Jeremiahova princezna, už čtvrtá a i přesto se přenesl přes fakt, že ani tentokrát to nebyl syn a narodila se mu dcerka, která zatím svým rovnovážným klidem a tichostí hravě převyšovala své starší sestry. Pozorně si svého tátu prohlížela, zatímco Jeremiah neohroženě kráčel Obrtlou ulicí, aniž by na vteřinu váhal, zda to tu není pro procházku s malým dítětem nebezpečné. Jenže on o nebezpečnosti takto nepřemýšlel, černá magie byla jeho život, byl s ní ve styku dennodenně, neuvažoval nad tím, že by tímto svou dceru ohrožoval. Naopak to považoval jako velké dobrodružství.
"A proč máš Moreeniny oči? Mám pocit, jakoby se na mě dívala," krčil trochu obočí, než se začal culit, protože i jeho pochopitelně zastihly drobné výčitky svědomí. Především typu, pokud se to dozví Moreen... nesmí se to dozvědět. Je to v pořádku, nemá se to jak dozvědět, a podobně. Neměla ráda, když sem chodil sám, natož aby sem vzal své dítě.
"Je to tu pěkné, co? Všude ta temná energie... neboj se, taky ti jednou ukážu, co všechno se s ní dá dokázat," šeptal malé do ouška s pobaveným pozvednutím rtů a naprosto šťastnými jiskřičkami v očích, než své oči stočil k několika mužům v temných hábitech, kteří si ho prohlíželi. Ano, Jeremiah Van Helmont byl známý i v tomto světě. "Vezmu tě do jednoho obchodu, tam se ti bude líbit. Koupil bych ti voodoo panenku, ale to by to mamka zjistila, že jsme to byli, a měli bychom malér, tak vybereme pak něco v kouzlohračkách na Příčné, ano?" Odpovědí mu bylo spokojené zazubení malé Meredith, která hned na to zamrkala velkýma hnědýma očima a svou krátkou ruku položila Jeremiahovi na rameno, než se začala rozhlížel po Obrtlé ulici. Ta byla temnější a temnější, ale zdálo se, že malá Van Helmontová má pro strach uděláno.

_________________
>> J. N. Van Helmont

<<<
I Amelia měla během roka pár pochůzek v Obrtlé ulici, ačkoli tam nechodila ráda, protože to tam snad čím dál více upadalo. Ale někdy prostě potřebovala jistou věc či informaci, kterou nešlo získat jinde. Třeba jako zakázané přenášedlo, které merlinvíproč bylo těžké sehnat i tolik, a i když Amelia uměla smlouvat, a nestyděla se při tom ukázat, kdo tu má moc, stejně po ní chtěl ten šarlatán příliš mnoho peněz na to, aby je byla ochotná svěřit do jeho špinavých rukou. Ne, že by na to neměla finance, ale nechtěla připustit, aby před tou cháskou vypadala zoufale. Tu autoritu zde potřebovala a nesměla si ji podkopat, to věděla. Bohužel pravdou stále zůstávalo, že potřebovala nesledovatelné přenášedlo, aby jej mohla použít v případě nouze, minimálně na své děti, a poslat je do zahraničí, kdyb se situace v Británii stala neúnosnou. A prozatimní okolnosti tomuto scénáři nahrávaly.
S pevným výrazem a vroucími vnitřnostmi vzteky vykročila ve svých černých lakovaných lodičkách a temně rudém kouzelnickém oblečku šitém na míru na pošmournou ulici. Udělala však sotva pár kroků, když spatřila podezřelé uskupení shrbených postav, většinou skrytých ve stinných koutech - na to už měla Amelia jakýsi šestý smysl - a vysokou, nóbl postavu mezi nimi. Pokud by se normálně aspoň na chvíli zamyslela nad tím, jestli má zasáhnout, nebo se do toho nemotat, tyto obavy se rozpplynuly spolu s nejspíš nevyhnutelným dětským pláčem. A i když měla k sobě plavovlasého muže zády, takže se jí hlavou mihla jenom myšlenka, že to přeci nemůže být Jeremiah, pomalu sáhla po hůlce, s níž nechala svou ruku volně podél těla, ale byla ve střehu připravená ji kdykoli pozvednout a začít metat kouzla, a zastavila se na takovém místě, aby neměla ani jednu z těch krys co si nadneseně říkali lidé za zády. "Časy musí být vážně zlé, když uvažujete o kanibalismu," poznamenala nevzrušeným hlasem, i když uvnitř ji to samozřejmě chladnou nenechalo a opravdu si dávala pozor na sebemenší pohyb.

_________________