Hospoda byla tak narvaná k prasknutí, že trvalo dost dlouho, než si ho obsluha všimla. Dokonce se dříve stačila přihnat nějaká cizí dívka, těsně před tím vydal profesor otrávené zabručení, zaklapl rázně nabídku v kožených deskách a odložil na stůl, než se pohodlně opřel na lavici a přitáhl si límec světle modré košile blíže ke krku, jako kdyby právě ten mohl zabránit zimě, která mu hrála na kůži a pronikala mu do těla takovým způsobem, že se proti své vůli několikrát otřásl. Vypadal v zuboženém stavu, ale také vypadal, že nechce žádnou společnost a že si sem přišel dát opravdu pouze něco k snědku, než vyrazí někam dál. Kam?
Hlavním tématem profesorových myšlenek byl milion otázek a spoustu otazníků. Věděl ty primitivní, základní věci, z rozhovoru u stolu za sebou zaslechl něco o kouzelnicích, slyšel něco o ministerstvu, okrajově si dokázal domyslet podstatu světa a tyhle hlouposti, nevypil přece nic profesionálně udělaného, nic silného a vražedného, co by ho zbavilo vzpomínek do konce života. Dalo se předpokládat, že až lektvar svůj potenciál vyčerpá a přestane v krvi profesora působit, začne si pomalu rozpomínat, až si nakonec vzpomene na vše. Anebo také ne... Nebylo to pouze lektvarem, ale i horečkou, která ho činila zakřiknutým a od pohledu podrážděným, i když kdo znal profesora Rodwella, musel vědět, že za normálního stavu se také zrovna neusmívá.
A poté ta dívka. Když k ní zvedl oči, musela mít pocit, že se na ní dívá cizí člověk. V jeho tváři se zablesklo zmatení, nechápavost a potom, konečně, výsměch. "Profesore?" zavrčel k ní, protože pokud něco nezapomněl, bylo to své chování. "To si mě s někým pletete," odsekl chraplavě, naprosto smrtelně vážně a i kdyby byl mistrem v přetvářkách, k Rodwellovi se žádné vtipkování nehodilo.
"Jestli jste obsluha, dám si slivovici a tu mrkvovou polévku," mávl rukou, protože na obsluhu čekal dostatečně dlouho a pobídl, ať si mladá dáma pospíší, protože on neměl sílu čekat věčně. Krátce přivřel víčka, myšlenkami se u děvčete, které ho tak laskavě oslovilo, vůbec nezaobíral. Vůbec totiž nevěděl, kdo je to zač.

_________________

| +

Upřímně, Harryho nenapadlo, že by tady mohl narazit na nějaké fanoušky. Jasně, stávalo se mu, že ho občas někdo zastavil, a byl na to svým způsobem zvyklý, ale teď po ránu, s hezkou kocovinkou, by byl možná radši, kdyby si ho nikdo nevšiml.
Koutkem oka zahlédl nějakou slečnu, která k němu poměrně chvatně zamířila, a tázavě vyklenul obočí, jelikož mu hned nedošlo, že se k jeho stolu zřejmě hrne pro podpis. „U Merlina, jsi v pořádku?“ vyhrkl, když se u jeho stolu poroučela k zemi, a natáhl k ní ruce, aby jí pomohl na nohy, pokud pomoc potřebovala. Pak si ji zkoumavě prohlédl – jednak proto, aby se ujistil, že jí nic není, a jednak proto, aby zjistil, jestli už ji třeba někdy neviděl. Nepřipadala mu povědomá, takže asi ne.
„No, to jsem,“ přikývl, když ho obvinila, že je Harry Huckabee, a přestože se necítil úplně nejlépe, věnoval dívce přátelský úsměv. „Taky mě těší,“ dodal a pobaveně se uculil, když se slečna začala shánět po něčem na psaní. Harry s sebou obvykle nosil kouzelnou fixu, která nešla pár týdnů smýt, ale teď vážně nepočítal, že se k němu takhle po ránu někdo nahrne. Navíc už přece nehrál, měl zdravotní pauzu. Ta mu sice byla proti srsti, ale nedalo se nic dělat.
Na dívčinu prosbu o podpis přikývl a převzal si od ní cokoliv, co psalo. „A kam?“ zeptal se, protože papír neviděl, takže se nabízela akorát možnost vyšvihnout svou signaturu někam na její kůži. Tak trochu doufal, že Gwen nebude chtít podpis na prsa nebo na zadek – i to už zažil.
Když se objevila další dívka, která asi znala tu první, Harry věnoval úsměv i její osobě a oběma dívkám se podepsal tam, kam to vyžadovaly. Pokud to bylo na papír, přidal i nějakou tu omáčku kolem, tedy něco ve stylu „pro usměvavou Gwen“ a podpis k tomu. „Takže vy máte rády famfrpál?“ zeptal se obou, případně už jen žluté Gwen, jestliže se modrá Gwen hned vytratila zpátky ke svému stolu. Tázavě přitom vyklenul obočí a jen mumlavě poděkoval obsluze, když mu konečně donesla polévku. Ještě se rozhlédl kolem sebe, aby stihl utéct dalším fanouškům, kdyby se tu nějací nacházeli, ale naštěstí se zdálo, že si ho nikdo další přehnaně nevšímá. A Harry si ostatních taky nevšímal, což bylo jen dobře – přítomnost opilce z Prasinek by ho totiž možná trochu vyděsila.

_________________

Nad poznámkou o hubnutí (v tomto případě spíše tloustnutí) vnuččina sováka se musela Isa chtě nechtě pousmát. Jelikož však v tu chvíli její pozornost zaujalo cosi v pravém horním rohu místnosti nedaleko od nich, zdržela se jakýchkoliv slov, zadívala se tím směrem a soustředěně nakrčila vráskami brázděné čelo. Zase ta předtucha, povzdechla si po chvíli, odpoutala od nejasných obrazců a znamení pohled a vrátila se zase k hovoru s pravnučkou.
"Myslíš? Tak to zkusím, přeci jen ty jsi tu odbornice," usmála se mile ohledně zrcátka pro jejího anduláka. Gwen mívala obvykle ohledně zvířat pravdu, a bylo jedno, zda se jednalo o kouzelná stvoření nebo o naprosto obyčejnou zvěř.
Napila se kávy. Poté znovu vykouzlila na tváři menší úsměv a připravovala se, že tedy konečně řekne, proč se ptá zrovna na takové otázky. "Samozřejmě, pokud se ti to bude krýt s jiným, podle tebe zajímavějším předmětem, tak nemusíš chodit," prohlásila mile, neboť věděla, že její vztah k jasnovidectví ne každý sdílí. Vždyť se podívejte na její vlastní rodinu! "Každopádně se i tak budeme potkávat v hradě," vyrukovala nakonec s poněkud nepřímým odhalením svých bezprostředních plánů na návrat do Bradavic, načež se spokojeně usmála.
Pohledem s úsměvem sledovala pravnučku i k vedlejšímu stolu, kde se kolem nějakého mladíka, zřejmě známého famfrpálisty, shromažďovala menší skupina fanynek. Usmívala se, popíjela ledovou kávu, a zřejmě neměla ani náhodou v úmyslu se k nim připojit.

"Asi by to chtělo aspoň zalepit. A vydezinfikovat. ..Obráceně... ...eee," usoudil a rozpačitě se poškrábal ve vlasech. Ne že by se dalo popřít, že má alkohol desinfekční účinky, ale... vážně? Přijít domů zmlácený a navíc chlastem smrdící, to by chtělo slušnou dávku odvahy. A odvahu tohohle druhu Patrick asi postrádal.
"Na košili... uhm..." zarazil se. Peníze s sebou měl. Čistě teoreticky. Pokud je někde nevytrousil (rychlá kontrola kapes). Byl tu ale jiný zádrhel. "Kolik stojí košile? Nevíš?" povzdechl si. Šlo to mnohem méně hladce, než by si byl býval přál. Člověk by řekl, že nechat se zmlátit se obejme bez formalit zdlouhavých jak daňové přiznání, a ono to mělo zrádně i dohry.
Při zmínce o Bleskobrku si nevraživě povzdechl. "On to ještě někdo vůbec čte? Nevím, koho jsem naštval, že..." že z každého setkání s opačným pohlavím musela ta čůza dělat rande. Patrick přemýšlel, jestli to není nějaký nový způsob totální demotivace. Protože jeho to rozhodně odrazovalo od komunikace s kýmkoliv; a kdyby se Bleskobrk náhodou rozhodl napsat o něm něco podobného jako o Arsenovi, asi by si šel raději rovnou hodit mašli. Na tohle totiž vážně neměl. To už by si radši nechal denně ráchat hlavu v hajzlu.
"Kriste..." zasténal, když Ariana nadhodila další ožehavý aspekt. "Babička mě zab..."
Zarazil se. Ona byla vlastně mrtvá... těžko se mohla zlobit, haha. "...Myslím, že by to mohl vzít v pohodě," přehodnotil názor s trudným povzdechem. "Ale děkuju." Radši se neptal, jak by jako chtěla Ariana ten moncl maskovat. O tom, že by si nějaká udělátka na obličej patlat nenechal, nebylo ani třeba polemizovat.
Nebylo tedy divu, že rozkaz plnil poněkud nedůvěřivě, ač bez verbálních protestů. Posadil se a dost hlasitě odfrkl, když ho v nose zaštípal smrad té věci, co na něj zřejmě Ariana hodlala namatlat. Málem tak dostal krabičkou do hlavy, neb by se nedalo říct, že se soustředil na kolem létající předměty, ale instinkt brankáře se přece jen projevil, takže mast skončila bez mezipřistání v jeho dlani.
Po pečlivém prostudování nápisu, jestli ho to třeba po styku s kůží nezabije, odšrouboval víčko, zatvářil se nad tím puchem, jakože brzo vrhne, a následně nechal chytačku, ať se stará - vypadala, že jí to udělá radost, a on by beztak potřeboval zrcadlo, víme. Speciálně pro tuto příležitost si taky sundal z čela připlácnutou látku. Opatlání bylo zřejmě správným způsobem léčby, protože ač se Patrick šklebil a sem tam cukal, nepopiratelně se to zatahovalo.
"Pokud pacient nezemřel, jsem spokojen," zabrumlal ještě, zřejmě ve snaze vyzkoumat míru vymstitelné důvěřivosti. "Hm," odtušil ještě, než po dlouhé chvíli ticha dodal: "Ještě jednou děkuju. ...Něco, co pro tebe můžu udělat...?" zkusil. Vážně se hodlal zmijce revanšovat, jen byla otázka, co může mudlovský šmejd z průměrně zajištěné rodiny udělat pro středně až lépe situovanou čistokrevnou dívku, jejíž pověst trpí už pravděpodobně jeho výskytem v okruhu tří metrů kolem ní.
Téma famfrpálu nenadhodil - ač mu přišlo na mysl jako první.

_________________

Chvíli trvalo, než ke mně sedící muž zvedl pohled světlých očí, a já si celou tu dobu jak jinak než nadávala za vlastní stupiditu a opovážlivost. Jako už několikrát, zřejmě jsem se nechala unést potřebou pomáhat ostatním, a hlavně ukolébat vzpomínkami na události, které ještě nebyly natolik vzdálené, aby se mi úplně vypařily z paměti. Huso, ocenilo mé vnitřní já, vždyť jsi zatraceně čistokrevná a takové Mozkomor nerad. Ale já už v tu chvíli měla úplně jiné starosti, než abych se ohrazovala, že je mi určitě úplně jedno, jestli mě pan profesor jako všechny čistokrevce nesnáší, nebo aspoň proti jeho označení jako mozkomora. Poněvadž to, co mělo následovat, bych rozhodně nečekala. Jistě, podvědomě jsem se připravovala na to, že ač vypadal nemocně, bude mít profesor Rodwell svou obvyklou nevraživou náladu, a že mě na devětadevadesát procent odešle šupem do pryč, možná na pár sarkastických a rýpavých poznámek, nějakou tu nechuť či posměšky, ale tohle? To mě jednoduše úplně vykolejilo. Díval se na mě jako na cizího člověka. Jako kdyby skutečně nevěděl kdo jsem. Nebo, a to bylo mnohem horší, kdo je on sám, což vyplývalo z jeho následujících slov. Znejistěla jsem. Ne, rozhodně jsem si ho s nikým nepletla. Tohle byl stoprocentně opravdu Ebenezar Rodwell, o tom nemohlo být pochyb, jenže o tom evidentně neměl tušení. To, že by snad mohl přehrávat, abych mu dala pokoj, mě kupodivu ani nenapadlo. Chtěla jsem něco říct, ujistit ho o tom, že to rozhodně nejsem já, kdo se plete, ale copak jsem mohla? Dřív, než jsem se zmohla na víc než poněkud překvapený (a kupodivu opravdu smutný) pohled, přišel totiž další šok, a mně div nepoklesla čelist. Poněvadž si mě spletl se servírkou.
"Ale já nejsem..." chtěla jsem se ohradit, a pokusit se muži vysvětlit, kdo že jsem, ale hlavně, kdo je on sám, ale to už dorazil skutečný hostinský, který zřejmě objednávku zaslechl a s mumlavým "hned to bude" se odšoural zase pryč, jakmile jsem k tomu připojila své přání, totiž sklenici kaktusového džusu. A já tu stála jak špatně vytesaná socha a dívala se starostlivým pohledem na někoho, kdo evidentně (a jako už ostatně bylo zvykem, což zřejmě profesor nezapomněl i po ztrátě paměti) o mou starost nestál. Jenže to bych to nesměla být já, abych se aspoň nepokusila to nějak napravit.
Což ve výsledku skončilo tak, že jsem se rozhodla zase zachovat jako, no, idiot, a usadit se ke stolu. Na chvíli stačilo, potřebovala jsem přeci zjistit, co se stalo, a jestli nebudu třeba opravdu schopna nějaké té pomoci. Navíc sedět u stolu s jediným dalším člověkem, i když se jedná o Rodwella s výpadkem paměti, bylo tisíckrát lepší, než se nacházet někde, kde by těch lidí bylo víc. Nehledě na plnost veškerých okolních stolů. "Omlouvám se, ehm, mohla bych tu na chvíli zůstat sedět? Nebude to dlouho," zeptala jsem se opatrně a snažila se přinutit neznít nijak moc vynervovaně, a pokud muž svolil, usadila jsem se naproti němu. Vypadal opravdu, ale opravdu nemocně, a já se rozhodla, že mu prostě pomůžu, i kdybych za to měla nadosmrti upadnout v nemilost. Už za ty půjčené knížky si to prostě pan profesor zasloužil. Otázkou teď jen zůstávalo, zda Rodwell vypil nějaký lektvar, někdo na něj použil Obliviate, nebo jestli je skutečně vážně nemocný a ztráta paměti souvisí s tím. A pak tu byla prostě ještě možnost, že by si konkrétně mě nepamatoval, nebo se mnou odmítal jednoduše mluvit. A to se muselo zjistit. Což bude, milá Morganová, fakt problém, když se bojíš mluvit. Kolem mezitím panoval obvyklý ruch, a nejspíš ke štěstí nás obou, si ani mě, ani pana profesora, zatím nikdo nevšímal.

_________________

Sotva postřehl, že se dívka nadechovala k protestu, aby mu vysvětlila, že ona obsluha není. Profesor už totiž skláněl hlavu ke stolu, v prstech mnul roh kožených desek, v nichž byla nabídka, a nad něčím přemýšlel. Až když se u stolu protáhl statnější mužík, Ebenezar se na něho překvapeně zadíval, když zamumlal něco v tom stylu hned to bude a zase zmizel někde na druhé straně místnosti u baru. V tu chvíli si Ebenezar uvědomil, že dívku za obsluhu považoval mylně, ale rozhodně se neměl k tomu něco opravovat, nebo se omlouvat za dorozumění. Ani normálně by to neměl ve zvyku, teď, sužován horečkou a bolestí, která mu tepala ve spáncích, něco takového nebylo reálné už vůbec. Nakonec si v duchu notoval, že ta dívka zmizela stejně rychle, jako se objevila, a on si pouze počká na svou polévku a pak se vydá směrem, kterým přišel. A doufal, že když například uvidí nějaké známé místo, známou tvář nebo věc, vzpomene si na něco, od čeho by se mohl odpíchnout. Teď si totiž připadal stejně ztraceně jako jehla v kupce sena. Instinktivně se natáhl po Denním věštci, který někdo před ním nechal ležet složeně na stole, a zamyšleně si prohlédl titulek. Už zase měl v očích to zděšení, které pramenilo z nevědomosti a zmatenosti. "Pro mě, za mě," zavrčel neochotně, když se nad tím znovu ozval hlas a usvědčil ho, že dívka se vůbec nevzdálila. "Jestli jste tak neschopná, abyste si našla místo jinde," pokračoval po chvíli, když pomalu přetáčel list, jako kdyby se obával, co si na druhé straně přečte. Byl jako vyměněný. Alespoň od pohledu, protože rýpavost mu v hlase zůstala pořád, tu část v sobě stále měl, jen nevěděl, komu teď vlastně patří.
"To je tu tak plno pokaždé?" zvedl k ní po pár vteřinách s pozvednutým obočím, značící, že by měla laskavě odpovědět, pohled.

_________________

| +

Pozorovala jsem každičký detail, který by mi pomohl zjistit něco o povaze profesorova náhlé zapomnětlivosti, která byla zrovna v jeho případě opravdu neobvyklá. A tak bylo jasné, že mi neujde ten výraz, s jakým muž hleděl na výtisk Věštce. Ve kterém se, pokud jsem věděla, dnes nepsalo nic, co by se vymykalo obvyklým informacím poslední doby, které ač ne zrovna hezké, nejspíš už byly něčím, na co si běžný čtenář zvykl. Opravdu si nejspíš nic nepamatuje, povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jestli by nebylo bývalo lepší, aby prostě zapomněl jenom na mojí nepotřebnou existenci, ne-li dokonce aby jednoduše předstíral tu ztrátu paměti. Jenže ne, tohle zřejmě bylo mnohem obsáhlejší, ačkoliv jsem si mohla nejspíš gratulovat, že nezapomněl úplně na všechno, a nevyšiluje z toho, že támhleta paní zrovna reparem opravuje vysklenou okenní tabulku, kterou má na svědomí její syn.
A pak tu byl zase ten rýpavý tón, stejný, jaký Rodwell obvykle používal. Součást té masky, kterou se naučil asi tak dobře, že už se stala jeho součástí. Ale i tak mě to zarazilo. Nechtěla jsem mu přece nijak ublížit, tak proč by, když si na nic nepamatuje, musel říkat takové věci? Poněvadž mu lezeš na nervy? samozřejmě se zachechtal vnitřní hlas, a já kdoví proč cítila nepochopitelnou vlnu vzteku, která mi ani náhodou nebyla podobná, jak se dere na povrch a než jsem stačila cokoliv udělat, promluvil můj drahý vnitřní hlásek dokonce i nahlas. "Aspoň si ale pamatuju, kdo, proč a kde to jsem," odseklo mé vnitřní já a já se následně docela zděšeně a zbytečně chytila za pusu. "Omlouvám se... já... pardon," dostala jsem ze sebe a zabořila pohled do desky stolu. Paráda. Asi se rovnou můžu jít zahrabat, poněvadž tohle bude zlý. A horší, až se taky jednou rozpomene. S čímž mu ale rozhodně nemusíš pomáhat, idiote. NIKDO o tvou pomoc nestojí, rozumíš? Možná, ale jak jinak dostane zpátky svoje vzpomínky? Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem se skutečně v duchu pohádala sama se sebou, a to, že jsem dnes tak výjimečně psychicky nevyrovnaná jsem samozřejmě nesvalovala na nic jiného než na přeplněný lokál. A rozhodně jsem si to odmítala spojit s tím, že by mi vadilo, že nějaký profesor zapomněl zrovna na mě. Zapomněl na všechno, chceš říct.
Z hádky sama se sebou mě ale kupodivu vytrhla otázka. Upřela jsem pohled velkých, nervózních avšak upřímných hnědých očí do tváře panu profesorovi. "A-ano, obvykle ano," odkývala jsem trochu vykolejeně, načež jsem začala odhadovat, jak moc by profesora naštvala poněkud přímější otázka. Byl bledý, vypadal buď jako v horečkách, nebo po flámu, v očích měl pořád ten nevědoucí opar, a já... mu prostě chtěla pomoci. "Vy si opravdu nic nepamatujete, že ne?" vypadlo ze mě tichým hlasem dřív, než jsem se stačila zarazit. Čímž jsem si nejspíš naopak zarazila další hřebíček do rakve. Jenže, nebudeme to opakovat, pomoc a tak, chápeme. Teď už bylo jedno co řeknu. "N-nemáte třeba horečku?" další náhodně střelená otázka opustila bezpečný přístav uvnitř mysli. A hlásek v mojí hlavince se jen potutelně poškleboval tomu, že takhle OVCE z Astronomie příští rok neudělám kvůli trestu za prostořekost. Čemuž jsem kategoricky odmítala věřit. Dokonce jsem po té poslední otázce udělala takový bezděčný pohyb, jako bych chtěla profesorovi teplotu sama zkontrolovat přiloženou rukou na čelo, ale zavčas jsem se zarazila, poněvadž to by bylo divné. Ne že by to bylo bývalo normálnější, kdyby si mě pamatoval. Prostě, vždycky by to bylo divné. Stáhla jsem se tedy zpátky, civěla jsem do stolu, netušíc co dělat a jak to všechno zarazit (a zároveň pokud možno vymazat profesorovi vzpomínky na to, jak se zase jednou idiotsky vyptávám, tentokrát na něco, do čeho mi vážně nic, a jak to zní fakt, ale fakt hrozně... no, hrozně), a jen jsem trnula, co dalšího se ještě může dneska přihodit.

_________________

Pokrčím lehce lhostejně rameny. "Co já vím, víc mě děsí, že tomu někdo věří." Odfrknu si lehce otráveně. "I když kdyby si doma mysleli, že jsem ztracenej případ s nějakým mudlou, dali by mi třeba pokoj." zamumlám spíše sama pro sebe a nehodlám se k tomu nějak vyjadřovat ani vysvětlovat, proč melu takový kraviny, no a určitě ne teď, protože pak následuje ošetřování, a popravdě, čím déle tohle dělám, tím víc si to přestávám užívat. Hlavně proto, že ten smrad je horší než když si kluci z týmu sundaj ponožky. Co je proti tomuhle takovej smrádek, ble. Při každém jeho cuknutí se krapet zamračím, hlavně proto, že mám pocit, že tahle situace dopadne dost trapně a pravděpodobně se mi bude chtít nějak odvděčit a já nevím jak by mohl a navíc si zase začínám uvědomovat, že jsem na něj vlastně megamoc naštvaná a nejraději bych mu tu ránu na čele znova rozdrbala, aby věděl, jaký to je trpět, i když vím, že tohle je jen výsledek mých dementních pubertálních hormonů nebo tak něčeho. "Až uvidíš Ezru, řekni mu, že mě to mrzí. On bude vědět." vypadne ze mě jen tak mimochodem v mezi-ošetřování. No, a ani se nestihnu rozkoukat a končíme. Teda já končím, jakože hotovo. Na poznámku o mrtvém pacientovi nic raději neříkám – odpověď by se mu líbit nemusela. A pak přijde ona otázka. Povzdechnu si a odstoupím od něj, do jednoho z bratrových triček si otřu ruce od masti a zamyslím se – ruce si při tom založím na prsou. I když teda poloha mých rukou by se dala spíše nazvat jako pod, ale to asi nebudeme teďka řešit. "No, vzhledem k tomu, že si mě stál poslední možnost na normální život..." vypadne ze mě první, co mě napadne a později si za to asi budu chtít nafackovat. Beztak ho taky napadlo téma famfrpál, ale nechtěl to vytahovat. Určitě takticky tohle chtěl nechat mimo, aby sme se zase nezhádali a ano, Harringtonová to musí vytáhnout, protože přiznejme si to, tohle mě prostě žere celou dobu. "Tak snad jedině to, aby si se nenechal znova takhle zřídit. Příště tě může najít někdo, kdo se akorát tak přidá." pokračuju a musím sama pochválit. Krásně Ariano, první mu vmetneš do obličeje, že ti zničil život – i když všichni víme, že to pravda není, protože sem odešla sama -, a v zápětí mu řekneš, že se o něj vlastně bojíš. Jo. Jasně. Nádhera. "Ehm…" odkašlu si trochu nejistě a pohledem zabloudím po pokoji, načež začnu podezřele pečlivě hledat očima nějaké známky krve po pokoji – na zemi, nebo tak.

Mimo herně:
Sorry za zhulenost a tak, Patricku, svádím to na horečku. Bylo by fajn kdyby si to nějak elegantně utnul, až tu budeš, já jdu umřít

_________________

Příchozí holka, kterou očividně stejně jako Julii neodradilo Romeovo "bručounství", zřejmě ráda mluvila. Ale mladý Howells musel uznat, že promluvit si po delší době zase s někým jiným než s rodiči a protivnou sestrou bylo jistým způsobem osvěžující.
"Jo, mám ségru. Bohužel," přisvědčil. K jeho sestře se ale ostatně dostalo.. později. Domnělý Jonathan se zdviženým obočím sledoval, jak se Gwen ochotně napila rajčatového nápoje. Jemu osobně to fakticky nechutnalo, a navíc, měl tu pár dalších skleniček, co se dožadovaly jeho pozornosti.
"Nerudná? Tak fajn, to bude Charlotte," přisvědčil Romeo. Vzápětí ale ožil, protože ho poháněla zvědavost. "Takže Havraspár?" řekl si pro sebe zamyšleně. Nikdy se nikdo nějak nedostal k tomu, aby Romeovi řekl, v jaké koleji vlastně jeho sestra je. "Co s ní? Radši nic," odvětil vzápětí a zacpal si pusu brčkem.
Takže v tomhle měl jasno - hlavně nesmí skončit v Havraspáru.
"Z čistokrevně kouzelnický," zdůraznil na to Romeo, snad jakoby mimochodem. Ale narovnal se na židli a v očích mu zasvítilo. Protože na obzoru byla šance se konečně něco dozvědět o bradavických kolejích.. něco praktického, chápete. Jako, jestli maj pohodlný křesla u krbu a tak. "Mrzimor je nejlepší, jo? A co další koleje, trochu nezaujatě?" ušklíbl se a vyzvídal od Gwen další informace. Protože právě je mohl získat, a obcházet rodinu.
Neměl totiž tak docela představu, která kolej je ta.. optimální. Aby věděl, jestli si začít zoufat, až v září skončí tam či tam.
"Hucka-kdo?" zopakoval potom mírně znuděně, ale pak jenom zíral, jak ta holka s tolika slovy v tak krátkém okamžiku utekla pryč. "A ne, nechci," dodal, ale možná to už slečna Alwullová ani neslyšela.
Potom se pustil do svých nakoupených pitíček a s přimhouřenýma očima sledoval osazenstvo Kotle. Na takový pajzl tu bylo fakticky docela narváno. Sem tam zalétl pohledem ke své nové známé, která zakotvila u nějakého chlápka, malý holky a děsivě vypadající ženské. No, radši si tentokrát hleděl svýho.

_________________

| +

"Powell..."

Jakmile už Gweeny žmolila v ruce kousek pergamenu s podpisem, pomalu se začala točit zpět ke stolu, u kterého seděla babička. Ale ani to nebylo tak daleko, a tak otázku profifamfrpálisty ještě zaslechla. Střelila úsměvem po žluté Gwen a se svým: "Určitě! Hrajeme v kolejních týmech v Bradavicích..." ech, tak to ho možná vůbec nezajímalo. McGrathová se trochu začervenala a s rychlým: "Děkuju," se zase běžela posadit.
Během rozhovoru s babičkou Gwee akceptovala chvíle, jako byla ta, kdy se Isadora McGrath zahleděla někam do prázdna. Tušila, že u lidí, co se docela.. intenzivně zabývají věštěním a podobnými obory se něco takového může stát. Něco o tom četla v knížce ze školní knihovny, ale spíš si z ní pamatovala něco jiného.
Ohledně andulčina společenského problému už jen s úsměvem pokrčila rameny. Když nepomůže zrcátko, vždycky může babička přikoupit i samičku. Ale co jí zajímalo, bylo další téma, které její prababička nadhodila s jiskřičkami v očích. Gwen cítila, že tady určitě musí o něco jít!
"To ne, chtěla bych to zkusit - asi tam nebudu chodit jenom když se to bude krýt s Péčí," osvětlila svoje záměry trochu zmateně. Ne, že by ji tahle magie nezajímala - byla to ta magie, jak jí vnímala velká část mudlů, tedy náhled do budoucnosti. Možná to ale bylo krapet.. děsivé.
Potom se Gweeny natáhla pro sklenici s limonádou - ale jen proto, aby se hned v polovině loku zarazila a svraštila obočí. Samozřejmě, byla z Havraspáru, takže si poměrně rychle dala pět a pět dohromady. Deset!
"Babi, ty zase budeš učit v Bradavicích?!" vyjekla trochu hlasitěji než chtěla, protože ji to překvapilo. Následně se ale zazubila - to mohlo být přece strašný žůžo! Mít prostě ve škole někoho, za kým můžete takhle zajít.. věděla, že babička už dřív učila na škole, ale že se vrátí ještě teď, to samozřejmě nečekala. "Věštění, že jo?" roztáhla potom ještě víc svůj úsměv. Dobrá, nebyla to úplně sherlockovská dedukce, ale.. přišla na to, určitě!

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080