Již nějakou dobu jsem se mohl těšit, že mě táta po delší pouze znovu vezme do Příčné ulice. Popravdě od chvíle, kdy mi sova doručila dopis z Bradavic, jsem myslel na velice málo jiných věcí než na tohle. Naštěstí jsem poslední dny strávil u táty a měl několik vhodných příležitostí ho poprosit, aby s návštěvou Příčné ulice a nákupem mých školních potřeb příliš neotálel. Doufal jsem, že se tam podíváme co nejdřív. Řekl jsem tátovi, jak mě zajímá, všechno, co jsem v Příčné ulici a v kouzelnickém světě dosud neviděl. Táta mi rozuměl. Snažil se vyhovět mi, v době, v níž to bylo reálně možné. Okamžitě to možné nebylo. Táta měl dost práce na úpravě několika košťat. To platilo pro dva předchozí dny i pro dnešní dopoledne. Teprve po obědě táta svou práci dodělal a nechal se docela snadno získat pro další možný program. Tím nebylo nic jiného, než právě návštěva Příčné ulice.
Na příčnou ulici jsme se dostali v pokračujícím odpoledni. Slunce svítilo lehce šikmo, ale budovy téhle zvláštní uličky ozařovalo pořád jasně. Zvědavě jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se zachytit všechno běžným očím patrné. Na Příčné ulici už jsem samozřejmě byl a její vnější vzhled jsem znal. Kromě toho jsem měl možnost vidět většinu výloh a zavítal i do Zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Toho co jsem neznal, bylo ovšem pořád hodně. Většinu místních obchodů jsem dosud nenavštívil. A byly tu i spousty cizích lidí s pro mě naprosto neznámými obličeji. Dospělí i děti, snad jen o trochu starší, než já. S kterými z nich se potkám ve škole? Kolik z nich budu mít příležitost poznat? uvažoval jsem, zatím co jsem otáčel hlavou sem a tam. Ale kvůli tomu jsem tu nebyl. Dnes jsem tu byl za jiným, důležitějším posláním, než jen nahlédnout sem jako host v kouzelnickém světě. Dnes jsem sem jednoznačně patřil a potřeboval jsem tu být kvůli věcem ohledně Bradavic. Je to příjemný a přece zvláštní pocit, říkal jsem si. mezí tím jsem dospěl pohledem až na konec, k bance Gringottových a obrátil se zpět k tátovi.
„Tati? mohli bysme první jít pro hůlku?“ optal jsem se spěšně. Na nic z toho dalšího jsem nezapomněl, jen jsem to měl za dobrý nápad. Rukou jsem si poklepal na kapsu, kde byl schovaný seznam učebnic a vybavení. Nahlížet do něj nebylo nutné. Doma jsem ho přečetl několikrát. Jeho obsah jsem si obstojně zapamatoval. A táta? Ten o tom, jaké věci musíme sehnat věděl líp, než já.
„No… proč ne. Hůlka je snad to nejdůležitější. Pokud to sám bereš takto…“ odpověděl mi táta. Jeho slova pro mě v tu chvíli byla pochvalou. Táta se odmlčel, jen na chvíli, pak rychle pokračoval. „A hábit je taky důležitý. Ten určitě dostaneš nový, takže hned potom půjdeme k Madame Malkinové ano?“ Tušil jsem, o čem táta ještě přemýšlí. Zřejmě si opakoval věci, které už se mu podařilo zařídit. S pomocí kouzel mi doma vycídil jeden ze starších kotlíků a váhy, pamatujících možná ještě jeho školní léta. Shromáždil všechny svoje učebnice, v domnění, že by se některá z nich mohla hodit. U Gringottových už mi směnil všechny mudlovské peníze, co jsem dostal na studium od mámy. Teď v duchu počítal, co zbývá. Bez dalších velkých průtahů i slov zamířil za vývěsním štítem Ollivanderova obchodu s hůlkami. Přikývl jsem, pokračuje v chůzi vedle táty, aby nás od sebe nemohl nějaký rozruch rozdělit a já se mu neztratil...


"Ollivanderovy hůlky"

<<< Obrtlá (Amelia a Jeremiah s Meredith)

Amelia kráčela rázně, ale stále s grácií a šarmem sobě vlastním, i když jí trhalo srdce, jak její vnučka usedavě plakala. Na Obrtlé se však již déle zdržovat nemohli, což naštěstí zřejmě pochopil i Jeremiah, a tak po chvíli vstoupili do večerní Příčné ulice, kde Amelia pokračovala ještě pár metrů, přičemž se na Jeremiaha za celou tu cestu otočila jenom jednou jedinkrát, a to aby si s ním rychle vyměnila nesouhlasný pohled, a zkontrolovala, že Meredith třeba nechybí noha. Když našla klidnější prostor, kolem kterého by nemělo projít moc lidí, zamířila k lavičce, na kterou se posadila, přehodila si nohu přes nohu, založila su ruce na hrudi, a čekala, až se k ní její zeť připojí.
"Co to má znamenat? To už jsi kompletně přišel o rozum?" vyštěkla na Jeremiaha a z očí jí na chvilku blýskly blesky, než je zavřela a promnula si podmračené čelo. Neměla ve zvyku tak otevřeně projevovat rozrušení, ale Jeremiah ohrozil bezpečí její vnučky natolik, že z toho byla upřímně šokovaná. Jenomže věděla, že je to jeho dítě a ona do toho nemá moc co zasahovat, tedy až na to, že mu stále mohla vyčinit, protože byla služebně starší a provdala za něj dceru, i když se jí to již tenkrát vůbec nelíbilo. Uznávala Jeremiaha jako vědeckého génia, pro obranu proti černé magii, které se oba věnovali po většinu svého života, toho udělal hodně, ale někdy se pohyboval příliš dlouho v nebezpečných vodách a Amelia se strachovala, kdy ho to pohltí natolik, že zapomene na to, co je správné. Tak například brát svou párměsíční dcerku na exkursi do Obrtlé ulice nebyl příliš dobrý nápad. "Omluv mé rozhořčení, ale co přesně tě vedlo k tomu brát nemluvně na Obrtlou ulici? Nepochybuji o tvé kompetenci, ale s plnýma rukama se nedokážeš bránit věčně..." dodala, jakmile se trochu zklidnila, ale stejně se na muže netvářila dvakrát přívětivě.

_________________

Nevěřícně zalapal po dechu, když se na něho tchyně rázně otočila a vyštěkla tak, že muž sevřel svou malou dcerku v náručí a střelil po ní nesouhlasným pohledem. Amelie věděla, že se Jeremiah velmi nerad hádá, ale zametat sebou také nenechal a neměl problém ozvat se, i když chybu udělal třeba on a omluva byla na místě. Jako například teď, Jeremiah si však stál tvrdohlavě za svým názorem a nehodlal z něho ustoupit, drobně se zamračil. "A co jsem měl dělat, když Moreen si chtěla odpočinout a poprosila mě, abych vzal malou na výlet? Živím rodinu, musím pracovat," začal se tak lacině obhajovat, protože všichni věděli, že zrovna tenhle Van Helmont se v práci klidně přetrhne a naopak klasické volno nemá snad ani jednou za měsíc. Pracoval pořád, i když ho vyhodili z Kruvalu. Den co den se zavíral v kanceláři, topil se v papírech a výzkumných teoriích, rodinu naprosto zanedbával. A když už teda vzal svou dceru ven, aniž by tím obtěžoval svou manželku, která měla také hodně povinností, neodpustil si nakouknout do Obrtlé ulice. Pracovně. "Navíc lepší, když se tam podívá za doprovodu dospělého kouzelníka, než aby tam v pubertě běhala sama," odsekl prudce, čímž narážel na Amandu, která byla takové kvítko, které muselo všechno na vlastní pěst prozkoumat, že ani tohle se ji nevyhnulo. Ale i tak Jeremiahovo tvrzení ztrácelo smysl, protože Meredith si tuhle chvíli bude těžko pamatovat. "A kdo by tam Meri vzal, když já budu mít od září novou práci? Moreen asi těžko," ušklíbl se směrem k Amelii, přičemž na jméno své ženy dal patřičný důraz a stočil pozornost zpět ke své dcerce, která už vypadala poměrně klidně a rozhlížela se po Příčné ulici.
"Chcete mi říct," začal pomalu a přimhouřil oči, "že o mně pochybujte?" semkl přísně rty a přešlápl na místě, protože to v něm začínalo kypět, ale snažil se udržet v klidu, což se mu také dařílo díky tomu, že měl v rukách osmiměsíční holčičku. Věděl, že ho Amelie nemá ráda, protože si pro svou dceru představovala lepšího manžela, ale koho? Kdo by si vzal nečistokrevnou Banenou, když ne on? On byl Van Helmont, porušil tím naprostou čistokrevnost své rodiny a otec ho za to div nevydědil, a když už se přenesl přes tento fakt, Richard ho dusil kvůli tomu, že stále nemá syna a že ho už mít nebude. Tak to u Van Helmontových chodilo, tohle Jeremiah obětoval a Amelii stejně nebyl dostatečně dobrý.
"Ale neřeknete to Moreen, předpokládám...?" zeptal se po chvíli, když se mu dokonce i zklidnil hlas, jak z něho rozhořčení opadávalo a on dívenku pohupoval na ruce, to už však Meredith natahovala ruce směrem k babičce a tak ji Jeremiah předal.

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Hlavně, že vy dva jste úplně normální," zabručel si tiše pod imaginární vousy a poplácal Merlina po hlavě. Vždyť ten pes byl vážně normální, nebylo na něm nic divného! "Jo, ale potom bych ho chtěl určitě domu. Vidíte jak je chlupatej? Připomíná obřího plyšáka," s těmito slovy se vrhl irskému vlkodavovi kolem krku div ho neuškrtil. A Merlin? Ten klidně dál stál a hleděl na ty dva čekají, který mu dá onu dobrůtku. Protože bez ní prostě odejít nehodlala a tečka. Což vlastně bylo vidět, protože když se snažil Preclík zatáhnout za vodítko, Merlinek se ani nepohnul.
Samozřejmě, že si Preclík všiml jak na něho ty dva koukají. Na takové pohledy byl zvyklý ze školy a většinou po takových obličejích přišly nadávky a další věci. "Aby jste věděli tak není divné mít dvě maminky a jednoho tatínka," zabručel rychle na obhajobu, kdyby se ti dva starší kluci rozhodli mu nějak nadávat, protože tady neměl Petříka, který by ho mohl chránit. Prestonovi to normální připadalo, protože v takovém prostředí vyrůstal a spousta jeho kamarádů měla podobné rodiny, někteří těch rodičů měli i více. Preclík spíše nechápal jak někdo může mít jen jednu maminku a neuměl si představit co by bez Anette dělal. O těch divných věcech co se děli nevěděla ani jedna jeho maminka, protože o politiku kouzelnického(i mudlovského) světa se vůbec nezajímaly. Možná kdyby něco takového věděly, poslaly by s Powellovic klukama dědečky. Ale protože nic takového nevěděly, toulali se tady kluci jen se svým milovaným psem.
Prestíček se vesele uculil když se kluci dohadovali kdo řekl slovo pamlsek první. "Já u sebe právě taky nic nemám," pokrčil rameny a poplácal opět psíka po hlavě. Stejně pochyboval, že tady vydrží Merlin čekat dlouho, protože tady bylo dost zajímavějších věcí a lidí než tihle dva, že. Nakonec se však jeden z nich přeci jen vytasil s pamlskem pro psa ve tvaru kostičky, což irský vlkodav komentoval zaštěkáním a mlsným olíznutím. "Pomalu, hodný pejsánek," broukl vesele když si velice opatrně jeho psíček převzal pamlsek od Colina. No a protože už dostal to co chtěl, neměl potřebu se dále zdržovat na místě a tak se Merlin otočil čekajíc jestli ho jeho páníček bude následovat. Sám Preclíček věděl, že bude čekat jen chvíli, a potom už se rozběhne nehledíc na to, jestli jeho vodítko někdo drží. "Moc děkujeme za pamlsek, ale musíme ještě vyzvednout v Mžourově Petera. Možná se ještě někdy uvidíme!" Zvolal a i když chtěl říci ještě něco dalšího neměl už možnost, protože irský vlkodav se rozeběhl, a tak ještě rychle těm dvěma Preston zamával a chvíli na to společně se svým psíkem zmizel v davu lidí míříc k Mžourově, aby mohli vyzvednout Petříčka.
>>>

_________________

Lee ani Colin Preclíkovo brblání neslyšeli, ale i kdyby ano, zřejmě by mu na to nic neřekli. Liam se za normálního nepovažoval a Colin zase nebyl ten typ člověka, co by o něčem takovém chtěl argumentovat. „No, pořád lepší psi, než kočky,“ zkonstatoval Lee s přikývnutím a nepatrně se ušklíbl. Kočky neměl nikdy rád – nejen kvůli své alergii, která mu ztěžovala život, ale i kvůli tomu, jak povýšeně se chovaly. A jako dingo je nesnášel ještě daleko víc. Byla ale zábava prohánět je pod rouškou tmy po školních pozemcích.
Když pak Preston prohlásil, že není divné mít dvě maminky a jednoho tatínka, kluci si vyměnili trošku nechápavé pohledy. „No, to přece nikdo neřekl, ne?“ prohodil nakonec Colin a pokrčil rameny. A včas dloubnul do Leeho, aby ho zarazil, než plácne něco nehezkého. Jak Colin mohl vědět, že se Lee chystá podotknout, že to je rozhodně divnější, než mít dva tatínky, to Nebelvír netušil. Ale Colin ho měl zkrátka přečteného a občas to vypadalo, jako by mu viděl do hlavy.
Colin sledoval psa, jak si bere pamlsek z jeho dlaně, a pak si oslintanou ruku bez váhání otřel do Liamovy košile. „Fuj, takhle neslintáš ani ty,“ zabručel ke kamarádovi mírně znechuceně. „Právě ses otřel do mojí košile,“ zkonstatoval Lee dotčeně a probodl Colina pohledem. „Myslím, že začnu slintat víc. A možná ti ze srandy roztrhám ten tvůj béžovej kabát, co sis tak oblíbil. To psi totiž dělají, že trhají oblíbený věci svých páníčků,“ podotkl s jiskřičkami v očích. Sice mluvil nahlas, ale pochyboval o tom, že by Preston cokoliv z jeho slov zvládl pochopit tak, jak to mělo být chápáno. Zato Colin to chápal až moc dobře, takže se zatvářil poměrně nabubřele.
„Jasně, tak se měj!“ mávnul nakonec Lee Preclíkovi na rozloučenou, Colin naposledy podrbal psa, a pak oba vyprovodili chlapce pohledem. Když jim zmizel z očí, vykročili původním směrem, tedy k Hladovému drakovi, a cestou pokračovali ve vzájemném popichování.

>>

_________________

Amelia spražila svého zetě dalším pohledem a pochybovačně se ušklíbla, slovně se k tomu již nevyjádřila. Oba totiž věděli, že dnes pochybil, že jejich rodinu živil jak on, tak Moreen, a že rozhodně nestrádali natolik, aby musel pracovat za každou cenu, tedy v dnešním případě za cenu toho, že se vrátí domů bez dcerky, nebo se tam nevrátí rovnou žádný z nich. A to byla Moreen tak ráda, že má muže konečně na delší dobu doma. Ale v případě Jeremiaha se s tím muselo počítat dopředu, a Amelia věděla, že její dcera s tím počítala. "To nepochybně," povzdechla si, když Jeremiah narazil na počínání její další vnučky, a - což ani nevěděl - jedné z jejích dcer, když byla ještě dítě. Měli to prostě v rodině, bohužel.
"Pochybuji, že Moreen bys s dítětem na Obrtlou ulici kdy dostal," poznamenala, a proti své vůli se na Jeremiaha pousmála. "Chlapče, s dítětem v náruči bych pochybovala i sama o sobě!" prohlásila následně a v nesouladu s Jeremiahovou lehce potemnělou tváří se zasmála. Věru, muži a jejich odvěká ješitnost...
"Pojď sem, beruško," řekla měkce, když si od Jeremiaha přebírala Meredith, kterou v náruči začala lehce kolébat a uhladila jí jemné vlásky, načež zvedla oči zpět k jejímu nezodpovědnému otci. "Abych jí přivodila infarkt? Neblázni, to nikdo z nás nemá zapotřebí," zahnala Jeremiahovy pochyby, "Viď, Meri?" broukla k maličké. "Mimochodem... nová práce? Smím se zeptat, kde? A ty víš, že si to jinak dokážu zjistit sama," nadhodila ještě a lehce povytáhla obočí, každopádně s úplně stejným výrazem se ptala studentů, co dělali místo školy, a na Jeremiaha to nejspíš nepůsobilo jako přátelský dotaz jako spíš bystrozorský výslech, ale za ta léta byl již zvyklý.

_________________

Mihl se mu na tváři náznak úsměvu, nebo alespoň výraz dobrého zadostiučinění, protože Amelie moc dobře věděla, že tohle rozhodně jeho děvčata po Van Helmontových nemají. Rád to Amelii připomínal, že Baneovic byli ta živelná a vznětlivá krev, toužící po dobrodružství a akčnosti, zatímco Van Helmontovi byli vytříbenost sama, slušnost a pokora. Pravda, poměrně se to vylučovalo, ale třeba právě proto Jeremiaha Moreen tak okouzlila a on si se zbytkem Baneových moc nerozuměl.
"To vím, však ani ona sama mě tam nechtěla doprovodit," pronesl poměrně dotčeně, protože tenkrát nechápal, čeho se tak bála. S ním po boku. On by svou ženu ochránil, i kdyby měl položit vlastní život. Vždyť byl skvělým soubojovým kouzelníkem, mistrem ve svém oboru a aby toho snad nebylo málo, dokonce byl v mudlovské válce, kdo měl takové zkušenosti?
Zatvářil se naprosto vážně, když ho oslovila chlapcem a začala se smát. Jeremiah ani nevěděl, co mu vadilo více, každopádně si ruce dal klidně do kapes společenských kalhot a pozorně si Amelii prohlédl, jak držela jeho dceru v náručí. "Tím bych se zrovna nechlubil. Profesorka Baneová, která by o sobě pochybovala..." rýpl si chytře ve vhodnou chvíli, protože pravda byla, že Jeremiah o sobě v životě nepochyboval. Možná to bylo tím, že natolik věřil ve své schopnosti, že k tomu neměl důvod, nebylo to ze žádné přehnané namyšlenosti.
"Bude mít v polovině srpna módní přehlídku v Paříži, pojede tam na týden a chtěla, abych Meredith pohlídal," začal opatrně, když už spolu začali mluvit víceméně klidně a Jeremiah se odhodlal Amelii o něco požádat, protože to bylo životně důležité, na stejný datum mu vyšla jedna zajímavá konferenční sešlost v Moskvě, což si nemohl nechat ujít, ale nějak tušil, že tentokrát už by Moreen nesouhlasila a on nechtěl svou manželku zbytečně zatěžovat. "Nechtěla byste si Meri na ten týden vzít? Aniž by to Moreen věděla?" povytáhl obočí, zatímco taktně zamlčoval, proč to tak chce a proč nechce, aby to jeho manželka věděla. Ovšem hned následně rychle utichl a zamyšleným pohledem sklouzl k malé dcerce, která se v náručí babičky spokojeně usmívala.
"Moreen to zatím neví," jak typické. Ale přiznal se, kdyby Amelie počítala s tím, že by se zeptala své dcery, kdyby to nedostala z Jeremiaha. Chvíli se odhodlával, než pozvedl ke své tchyni oči. "Přijal jsem místo v Bradavicích. Zvažoval jsem nabídku z jedné univerzity v Americe, ale Británie mi je bližší," přiznal se, i když ho netěšil fakt, že bude ve škole zrovna s Amelií a ona ho bude mít celých deset měsíců pod dozorem.

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Sám jistě víš, že je Moreen obezřetná. A nejen kvůli dětem," řekla Amelia a na chvíli se zadívala Jeremiahovi do očí, přičemž v těch jejích se mísila jistá měkkost s trochou toho pokárání. Od doby, co ztratila otce ve válce se Moreen pokud možno vyhýbala riskantním situacím. A proto si logicky vzala Jeremiaha, samozřejmě. Amelia nikdy pořádně netušila, co k sobě ty dva táhlo, ale jelikož i ona byla příkladem toho, že láska se najde mezi velmi rozdílnými lidmi, nemělo cenu se to snažit rozebrat racionálně.
"Je dobré o sobě čas od času trochu zapochybovat a vzít v potaz své reálné možnosti, Jeremiahu," podotkla, zatímco v očích měla zkoumavý výraz, jako by se mu snažila provrtat až do duše, "Mnohem horší je, když dovolíš, aby o tobě pochybovali druzí," dodala. Když ji pak požádal o výpomoc, Amelia přimhouřila oči. "Tajemství nemají v manželství co dělat, nesou s sebou jenom nepříznivé následky. Stejně k nám měly děti jet o týden později, proč to prostě nepřesuneme? Nemyslím si, že by s tím ostatní rodiče měli problém," řekla, zatímco opět pozorovala Jeremiahovu reakci jako ostříž. Nelíbilo se jí, že Jerryho vůbec napadlo dělat něco Moreen za zády, ale na druhou stranu to z jeho pohledu chápala. Jenomže on nebyl její potomek, a ona se nehodlala podílet na zatajování něčeho její dceři. A doufala, že při tom působí dostatečně káravě, aby si to Jeremiah v hlavě srovnal.
"Předpokládám, že to víš tak krátce, že ses mé dceři jenom zapomněl zmínit?" nadhodila a povytáhla obočí, "Jeremiahu, jste přeci už kolik let svoji, vždyť ona bude jedině ráda, že se zase budeš moci svébytně upracovávat k smrti," dodala s lehce sarkastickým podtónem, ale myslela to jednoznačně dobře. Vzhledem k tomu, že od doby, co na něj narazila na Příčné tohle byla už třetí věc, o které své ženě neřekl, v Amelii pomalu ale jistě rostly pochyby. Byli oba dospělí a bylo to jejich manželství, ale jestli Jeremiah hodlal pokračovat tímto stylem... Amelia jednoduše věděla, že to její dceru zraní, a že ona pak nejspíš bude muset jít s milým panem Van Helmontem hodit seriózní řeč. A k tomu se jí měla příležitost naskytnout zřejmě dřív než by čekala. "Výborně, na mé katedře, předpokládám?" pozvedla opět obočí. Ne, že by ji nestačilo mít na krku dobro všech nebelvírských a Rodwella, ale mít Jeremiaha na očích taky mohlo přinést svou úrodu. I když to zase znamenalo, že ho Moreen zase skoro celý rok neuvidí. Jenomže tak to s nimi bylo od začátku, a Moreen si stěžovala jenom zřídka, když byla zrovna rozněžnělá. Amelia něžně pohoupala Mereith v náruči, a ta na ni roztomile zamrkala svýma velkýma očima a sama pro sebe si zamlaskala. Její babička se na ni usmála, opřela si ji o rameno a zvedla se na nohy se slovy: "Už byste se asi měli vrátit, vypadá to, že má drahá vnučka začíná mít hlad a Příčná o další serenádu jistě nestojí." Poté Jeremiahovi jeho dcerku vrátila, a už jen dohlédla na to, aby zamířil pryč od Obrtlé, která jej jistě lákala, stejně jako ji, protože stále neměla své přenášedlo a dnešní smlouvání ji rozčílilo natolik, že se vážně těšila na sklenku brandy.

_________________

"Občas ale až moc," neodpustil si krátkou poznámku Jeremiah na Moreenin účet a zhoupl se na špičkách ve svých úhledných lakýrkách, jako kdyby nestačilo, že už teď měl hlavu skoro v oblacích.
Dost často si Jeremiah před Amelií připadal jako malý kluk a to obzvláště ve chvílích, když mluvila tím svým káravým hlasem a oslovila ho křestním jménem, což se stávalo v okamžicích, když na svá slova chtěla dát důraz a plně si získat jeho pozornost. A většinou se to podařilo, i teď se na ní díval modrýma očima a přemýšlel nad tím, co řekla. Odpověď mu zhořkla na jayzku, proto ani neodpovídal a trochu zamračeně se zadíval k Ameliiným botám, jak nad něčím přemýšlel a nechtěl to provozovat přitom, co se ženě díval do očí. Bál se snad, že by byla schopná vlézt mu do myšlenek? Jemu? Bylo to absurdní, ale on se v Ameliině přítomnosti od chvíle, co si vzal Moreen, necítil moc dobře.
"Musíte mě neustále poučovat?" pronesl z ničeho nic, když Amelie pokračovala a začala narážet na tajemství v manželství. Nebylo pochyb, že tak nekontrolovatelně zareagoval právě z důvodu, že se Amelie strefila do černého. Jeremiah měl spoustu tajemství, to se skoro nedalo spočítat, ale všechna se týkala práce. Milenku neměl, po cizí ženě se snad ani neohlédl, v téhle věci byl Van Helmontem do morku kostí a odsuzoval v myšlenkách každého muže, jenž byl schopen svou manželku podvést. "Nepřesuneme? Ale v tom případě se to Moreen dozví, chápete? Rozumějte, Amelie..." nadechl se a vytáhl ruce z kapes, "nechci Mor lhát, ale nechci, aby se o mě strachovala, nebo se kvůli některým věcem trápila, dělám to kvůli ní, ne kvůli sobě. A vím, že by mě do Ruska určitě nepustila, nebo by minimálně byla dosti nerada, protože minule to tam nedopadlo zrovna nejlépe," pustil se do vysvětlování, které doprovázel drobnou gestikulací, která k jeho pomalým slovům dokonale seděla. V Rusku to u Jeremiaha v životě nedopadlo dobře, jak by mohlo, když se scházel s vyhlášenými černokněžníky. Pšššt. Nemysli na to, může ti číst myšlenky. Černokněžníky... nemysli na to. "Je takový problém pohlídat svou vnučku o týden navíc?" ozval se mu v hlase tón s výčitkou, i když on měl o vyčítání a hlídání co mluvit. Jak moc se svým dcerám věnoval? Zrovna dvakrát moc ne.
"Vím to od začátku července," odpověděl pravdivě s pevně semknutými rty, jak jen mu ta pravda nešla přes rty a radši ani k Amelii nezvedal pohled, protože nechtěl vědět, jak se na něho právě teď dívá. Potíž možná byla v tom, že Jeremiahovi tohle manželství vyhovovalo. Vždyť to ani nebylo jako manželství, pomalu to připomínalo randění, když spolu dennodenně nežili, vídali se jednou za čas už několik dlouhých let. A nakonec se rozhodl přiznat i důvod, proč to celé zatajil. "Poslední dobou mám pocit, že je nějaká moc smutná. Nezdá se vám? Jsem už rok a čtvrt doma, zvykla si na to, mám trochu strach, co na to řekne," přiznal se zcela otevřeně a pohlédl na Meredith, jako kdyby se mu chtělo dodat, že Moreen je špatná možná právě kvůli ní. Tak moc si přála, aby měli konečně syna, kvůli němu si to přála a znovu se to nepodařilo a i když to Jeremiah neřešil a nikdy to své ženě nevyčítal, trochu tušil, že se tím ona stále trápí.
"Ano, u vás," přikývl s drobným úsměvem, i když se za ním ukrývalo spíše víc obav, než spokojenosti. Nakonec si svou dceru převzal a pobídl ji, aby dala své babičce pusu na tvář, než se spokojeně usmál a pohladil malou Meredith na tváři. "Dobře, tak zatím nashledanou. Pozdravujte pana manžela," zacukalo mu s pobavením v koutcích, protože stále nebyl schopen zapamatovat si jméno Ameliina manžela. Nebo spíš nechtěl si zapamatovat... Holt, i géniové v některých věcech pokulhávají a poté už zamířil s Meredith po Příčné, přičemž ještě nakoukli do toho hračkářství a Jeremiah koupil své dceři velkého plyšáka, naprosto autentického fantastického ďasovce... což Moreen asi nepotěší, ale dcerka z něho měla radost a Jeremiah vypadal nadšeněji než Meredith. "Tohle nám brzo poplave v jezírku, už jsem to zařizoval," culil se Jeremiah, zatímco mířili domů.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont

<<

Pryč byly časy, kdy jsem vstával se svítáním a spěchal do práce. Od incidentu u Hladového draka jsem se v nemocnici neukázal, protože jsem to nepovažoval za moudré, a nemohl jsem tvrdit, že by mi to nechybělo. Po práci se mi stýskalo, moc, ale na druhou stranu bylo povzbudivé vědět, že jsem zase jednou svým vlastním pánem. A kromě toho jsem profesně neměl šanci zakrnět – ošetřoval jsem rebely, kteří se dostali do potyček s ministerstvem a nějak jim to nevyšlo. A že jich nebylo málo. Zkrátka a dobře, lékouzelnická pomoc byla v těchhle těžkých časech potřeba skoro pořád. A já konečně pomáhal těm, kteří si tu pomoc skutečně zasloužili, ne nějakým čistokrevným náfukům s nosem nahoru, kterým ego nedovolí ani poděkovat za záchranu života.
Ačkoliv jsem nechodil do práce, nestal se ze mě spáč, takže jsem poměrně brzy ráno vyrazil nakoupit nějaké věci, dřív, než se do obchodů nahrne více lidí. Cestou jsem narazil na svou mladší sestru, která teď kráčela po mém boku. Většinou se usmívala, ale protože věděla, jaká situace teď v našem světě koluje, a věděla, do jaké šlamastyky jsem se tehdy zapletl, k úsměvu se nezmohla. A bylo to dobře – lepší žádný úsměv, než neupřímný.
„Jak se ti daří, Sheri?“ ptala se starostlivě a já nemohl jinak, než se šklebit. Přehnaná starostlivost mě totiž příšerně dráždila – za poslední měsíce jsem si jí užil až moc a další pozornost jsem nepotřeboval. Pokrčil jsem rameny.
„Tak různě,“ odvětil jsem neurčitě.
Cítil jsem, jak mě probodla pohledem. „Jsi v pořádku, viď?“
Zabloudil jsem k ní očima a ušklíbl se. „Ztratil jsem práci, moje přítelkyně nedávno utekla z Azkabanu, a jde nám po krku ministerstvo. Ale jo, jinak jsem v pořádku,“ odpověděl jsem kousavěji, než jsem měl v plánu. Hned vzápětí jsem toho ale zalitoval, povzdechl jsem si a svěsil ramena. „Promiň, nemyslel jsem to tak. Poslední dobou je toho na mě příliš,“ vysvětlil jsem omluvně.
Chápavě přikývla. „Já vím,“ zamumlala. „Pořád přemýšlím, jak bych vám mohla pomoct…“ To byla celá Clara. Starostlivá, neustále někde pomáhající.
Odmítavě jsem zakroutil hlavou. „Ne, nad tím vůbec nepřemýšlej. Nechci, aby ses do něčeho zapletla, Claro,“ prohlásil jsem pevně a zadíval se jí do očí. „Slib mi, že se do toho nebudeš plést. Buď ráda, že zatím nemáš převrácený život naruby, a jsi relativně v klidu. Kdyby se stalo něco ještě tobě, fakt bych skončil ve vypolstrovaný místnosti na oddělení duševně chorých,“ zabrblal jsem, ale myslel jsem to naprosto vážně. Má psychika nedávno dostala dost zabrat, a pořád se ještě nevzpamatovala. To, že mě pořád budily noční můry, to akorát potvrzovalo.
Dlouze se odmlčela, ale k mé úlevě nakonec přikývla. „Budu se od toho držet dál, slibuju. Ale kdybys cokoliv potřeboval, Sheri, víš, kde mě najdeš,“ loupla po mně očkem a já se děkovně usmál. Věděl jsem ale, že Clara by byla tím posledním člověkem, za kým bych šel. Ne že bych jí nedůvěřoval – svěřil bych jí svůj život – jen jsem zkrátka nechtěl, aby se do těch nepokojů jakkoliv namočila.
„Potichu, hm?“ napomenul jsem jí vzápětí. „Nikdy nevíš, kdo poslouchá. Příčná už není tím poměrně bezpečným místem, kterým bývala,“ upozornil jsem na fakt, který Claře asi pořád nějak unikal. Zatímco jsme kráčeli ulicí, rozhlížel jsem se kolem sebe – tenhle reflex jsem za poslední měsíce dotáhl k dokonalosti. Nehodlal jsem riskovat, že nám někdo něčekaně skočí do cesty a vyšle na nás avadu. I to se mohlo stát.
„Sheridane? Měl bys jít ke kadeřníkovi,“ ozvala se Clara po chvilce, protože jí to náhlé ticho bylo proti srsti. Zašklebil jsem se a protočil očima. Trošku jsem zarostl, ale což, zase tak hrozné to nebylo. A měl jsem důležitější věci na práci, než myslet na to, že moje vlasy potřebují zkrátit.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám, takže kdyby se chtěl někdo přidat, směle do toho!

_________________