Adam se pobaveně ušklíbl. Samozřejmě věděl, jak vypadá sarkasmus, i když ho sám nepoužíval, ale rozhodl se to už nijak nekomentovat, aby ze sebe neudělal ještě většího troubu. „To zní rozumně,“ přikývl, když Aidan prohlásil, že nechce každému na potkání vykládat, co dělá na střeše. Co by asi mohl dělat na střeše, odkud má dobrý výhled do všech stran, a kde má jistou výhodu, hm, Adame? Dámovi se zablesklo v očích pochopením a najednou se na Aidana zadíval v úplně jiném světle. Kousky skládačky mu začínaly zapadat do sebe.
„Něco mi to říká,“ zamumlal, když se střešní hlídač konečně představil. Adam mu stiskl pravačku a zadíval se mu přitom do obličeje. „Adam. Adam Hunter,“ představil se, ale nahlas své jméno radši moc nevykřikoval. Byli přece na Obrtlé a tady člověk nikdy nemohl tušit, kde někdo napíná uši a špehuje. „Neměl jsi letos končit školu?“ zeptal se po chvilce a zkoumavě se na Aidana zadíval. Nebyl to náhodou ten Nebelvír, co předčasně opustil jejich řady? Adam nedočkavě přešlápl na místě. Třeba konečně kápl na někoho, kdo mu poskytne nějaké informace, někoho, kdo ho nasměruje správným směrem. „Nemám v úmyslu nic nekalého, jen… sbírám informace. Nebo se o to aspoň snažím,“ přiznal nakonec a pokrčil rameny.

_________________

"Měl jsem a taky jsem ji ukončil, jen podle svého," pokrčil znovu rameny, když pustil pravačku, a jeho obočí samo od sebe vystřihlo grimasu, jako kdyby byl sám překvapený, co právě řekl. Byla to ale čistá pravda, bez dobrého důvodu Aidan ani lhát neuměl. Že si školu vlastně nedodělal, to ho nežralo, ani co by se na nehet vlezlo, ale obvykle nad tím hluboce nepřemítal a nevracel se k tomu.
"Asi záleží na tom, co přesně za informace hledáš. Našel bys tu chlápka s jedovatě zelenou buřinkou, který ti sice řekne hodně věcí, jenže dalším lidem pak bez zaváhání taky řekne, že ses ptal, a popíše tě do posledního detailu. Najdeš tu ztracené duše, které by ti za srpec tvrdily, že nebe je zelené, a nejhorší na tom je, že i to by pomalu mohla být pravda. Chceš radu? Nevěř nikomu. Včetně mě," zabručel upřímně. "Čím míň víš, tím jsi v menším nebezpečí. Ale jestli tě zajímá famfrpál, tak jsem zaslechl, že letos se v Egyptě nepodařilo prosadit oddělení mudláků ani vyhrazený vstup pro čistokrváky, takže tam bude buď klid, nebo to nenechají jen tak a zaberou si titulní stránky undergroundových vydání," dodal skoro vesele. Ten tik musel pochytit od Henry za dobu, co spolu pracovali...

„Takže jsi opravdu skončil dřív,“ podotkl Adam, když mu Aidan prozradil, že školu opravdu ukončil, ale podle svého, což znamenalo, že neudělal OVCE a zmizel ze školy během školního roku, jak se šuškalo. Adam ho nepovažoval za žádného lůzra, naopak ho obdivoval. Za to, že se prostě sebral, vypadl a rozhodl se pomoct tam, kde byla pomoc potřeba. Že byl bývalý spolužák podstatnou část té doby, co strávil mimo školu, zmrdijedí loutkou, to netušil a asi to bylo dobře.
Když se pak Aidan rozpovídal, Adam povytáhl obočí a zadíval se na něj, zatímco mluvil. Žádná z těch informací, co se právě dozvěděl, ho moc nezajímala, a z jeho výrazu se to dalo docela snadno vyčíst. „Díky, ale nedůvěřovat lidem jsem se naučil už před nějakou dobou,“ poděkoval za radu s úšklebkem a pokrčil rameny. Adam si nikoho nepouštěl k tělu příliš snadno, naopak.
Dámo by se rád dozvěděl, co je nového u rebelů, jak postoupila revoluce, a zda je pravda, že má ministerstvo špehy na každém kroku, ale dobře si uvědomoval, že se nemůže jen tak vyptávat. Navíc opravdu nebyl tak naivní, aby Aidanovi hned důvěřoval. Třeba vůbec nebyl na jejich straně. „Spíš mě zajímá…,“ Adam ztlumil hlas a kradmo se rozhlédl kolem sebe, „…co se děje v Londýně. A teď nemyslím to, kde je jaká akce a sleva,“ rozhodl se na to jít nepřímo, ale ne zas moc velkou oklikou.

_________________

Aidan to kvitoval dalším nedbalým pokrčením ramen - jen dobře pro Adama. Varoval ho před tím, co se na Obrtlé mimo jiného dá objevit, špatné svědomí mít nebude. Už se chystal jít si zase beze spěchu po svých, když Adam doplnil něco, co ho přimělo nechat skepticky spadnout obočí dolů. Akce a sleva, vážně? říkal ten výraz dotčeně.
"Londýn je teď jeden velký, bublající kotlík. Posloucháš rádio? Naposledy to bylo zajímavé před prázdninami. Teď je to ticho před bouří," mávl rukou neurčitě. O Bengálu se nemluvilo moc otevřeně - když někdo věděl, pochopil, když ne, vědět to neměl. Aidan moc dobře tušil, že útěk z Azkabanu se asi pečlivě ututlal a nezveřejní se, dokud se to ministerstvu nebude hodit. Teď to byla jejich slabost, jejich zklamání... A to určitě chtěli napravit. Všemi dostupnými prostředky, včetně posílení mozkomorských strážných.
Ještě jedna věc tu byla. Aidanovi různé malé známky přítomnosti odboje ukazovaly, že kdesi poblíž se někdo schází. Někdo, ke komu se bylo obtížné dostat, nicméně byl si jistý, že v tom jedou někteří bradavičtí profesoři, ne-li rovnou Brumbál. Škola samotná byla jedna velká ministerská rebelie, když zaměstnávala bez mrknutí oka kouzelníky a čarodějky, které sama uznala za vhodné.
Víc neměl co říct a ani se k tomu nechystal. Zprávy sbíral a rozdat se měly až s novým výtiskem novin, nebo fifty-fifty, ne jen tak pro nic za nic.

Adam Aidana provrtával zkoumavým pohledem, jako by se mu pokoušel dostat do hlavy a zjistit tak, co mladík ví. Takovou schopnost ale neovládal, takže se mohl jen domnívat a uvažovat nad tím, zda se Aidan do nepokojů nějakým způsobem namočil, nebo ne. „Poslouchám,“ přikývl hned a zpětně si v hlavě přehrál všechno, co se z Bengálu dozvěděl. Rádio poskytovalo důležité a zajímavé informace, něco, co se z tisku nemohli dozvědět, ale Adam měl pocit, že Rípčíp s Thranduilem taky neví všechno. Jak by mohli, že. „Ticho před bouří?“ povytáhl zvědavě obočí, rozhlédl se kolem sebe, a pak se znovu zadíval na Aidana. Netrpělivě přitom přešlápl z nohy na nohu. „Takže se možná něco chystá…?“ prohlásil, konec věty zvedl do otázky, a samozřejmě nezapomněl ztlumit hlas. Spojení „ticho před bouří“ v něm dokázalo rozpumpovat krev více, než by kdokoliv očekával.

_________________

Aidan si pana Huntera chvíli mlčky měřil. Nepásl se na jeho zvědavosti ani nevědomosti, vždyť sám nebyl o moc chytřejší, co se týkalo věcí budoucích. Na hodinách věštění pravidelně spal. Jen uvažoval o tom, že od Adama se asi nedozví nic nového - a už ho varoval, takže...
"Dřív nebo později," přisvědčil pak, rádoby tajnůstkářsky se ušklíbl a beze spěchu se otočil k odchodu. "Zůstaň ve střehu a určitě to nepropásneš," dodal přes rameno a ztratil se, když zabočil do uličky prověšené prádelními šňůrami.
Hrát si na tajemného byla docela legrace. Aidan sice nevyzradil nic nového pod sluncem a taky se nic moc nedozvěděl, ale nějak ho potěšilo, že o revoluci se zajímá někdo další. Takhle malé kamínky by už brzy mohly pohnout celou lavinou...

Adam se pod Aidanovým pohledem ani nezavrtěl, ani neuhnul očima ke straně. Možná se předtím lekl, když se mu jeho hlas ozval nad hlavami, ale jinak měl pro strach uděláno a nehodlal vzbudit dojem, že je nějaký slaboch, co se zalekne o pár let staršího kluka.
Ne, ne! Počkej, teď se přece nemůžeš otočit a odejít! vyhrkl Dámo v duchu, když mu Aidan tajnůstkářsky potvrdil, že se něco pravděpodobně stane, a chystal se k odchodu. „Počkej!“ houkl nakonec nahlas a vyrazil za Aidanem, ale do uličky s prádelními šňůrami ho nenásledoval, Aidan se mu beztak docela rychle ztratil z očí. A Adam tak nějak tušil, že se dozvěděl, co mohl, a víc už tady nepořídí.
Kromě toho nebyl tak úplně sebevrah a usoudil, že už na Obrtlé ulici strávil až moc času. Koutkem oka zaznamenal pohyb, jak se podivné existence ve stínech začaly přibližovat, a tak se raději otočil na patě a rázným krokem zamířil zpět za světlem, na Příčnou ulici.

>>

_________________

>>>

Jayden se na Obrtlé ulici s lupnutím přemístil ještě v době, kdy se při zemi plazila ranní mlha. Měl tu jisté zařizování pro otce a pro Ministerstvo, obojí pochopitelně přísně utajované, a proto vypadal naprosto seriózně - přes tmavě šedý lesklý oblek s černou košilí a šedou kravatou měl přehozený černý hábit, a s tichým klapotem kráčel ulicí v bezchybně nalakovaných lakýrkách. Tuhle práci dělal nerad, ale nedovolil si neuposlechnout a věděl, že to už k tomu patří, a tak se toho ujmul jako vždy zodpovědně. Taky to však znamenalo, že nebyl v nejlepší náladě a už vůbec nebyl uvolněný, i když tak navenek mohl působit. Postupoval systematicky, ale na prvního překupníka si musel dupnout a zdůraznit mu pomocí hůlky, že se nevyplácí být drzý. Potřebnou věcičku bezpečně uschoval do vnitřní kapsy a vyšel zpět na ponurou ulici, kde se záměrně vyhýbal přítulným pohledům místních pobudů a kráčel nerušeně vpřed, a případné odvážlivce zpražil pohledem, přičemž v nejhorším případě jasně naznačil, že má hůlku a nedělá mu sebemenší problém ji použít. Skoro dva roky v novém světě mimo školu, který nebyl ani omylem pohádkový, ho naučily ledacco. Nemohl se dočkat, až to bude mít dnes za sebou a vrátí se domů za Giou, jejich dvěma holčičkami a svými psy, kterým podle Georgiany věnoval až příliš času a náklonnosti, ale právě jim a pouze jim mohl říct i to nejhorší, s čímž se své manželce nesvěřoval. Ne kvůli tomu, že by to neunesla, ale proto, že nechtěl, aby to musela unést. Miloval ji a měl ji chránit, tak ji chránit. Navíc kdyby věděla, co občas musel udělat... mohlo to být mnohem horší, ještě nikoho nebyl nucen zavraždit, ale otcův nátlak každým měsícem sílil, jak se proti Ministerstvu bouřilo čím dál více kouzelníků.
Za chůze si tiše vydechl a upravil si lem hábitu, než zahl za roh a zamířil k jeho dnešnímu druhému cíli.

_________________

<<
Kenneth se přemístil do temné, tiché ulice. Zamyšleně se rozhlédl kolem sebe, pouze o něco delší pohled na dlážděnou zem naznačoval, že s tímto místem po přemístění ani trochu nepočítal a vzápětí zamračeně sklonil hlavu k lístečku, na kterém měl napsanou adresu od svého bratra. To se dalo čekat, ušklíbl se s vráskou na čele, než si adresu naposled přečetl a lísteček spálil. I bez takového miniaturního důkazu se bude cítit lépe, nehodlal nic riskovat, i když absolutně nerozuměl tomu, co tu měl pohledávat. Brenton ho dnes ráno pouze odchytl na ministerstvu a požádal ho, že musí doručit balíček a že ho musí doručit do dnešního poledne, nebo bude mít potíže. Kenneth si se svým bratrem dost rozuměl, takže se pochopitelně pídil potom, proč by měl něco doručovat a proč si to Brenton nedoručí sám, nehledě na to, co onen balíček obsahoval a několik dalších otázek svému bratrovi položil, ale Brenton na žádnou z nich neodpověděl, pouze na ně na pár okamžiků seslal zastírací kouzlo a vrazil mu balíček do rukou.
"Ty jsi se zbláznil," okomentoval to Kenneth suše, když v prstech sevřel balík, pod nímž cítil měkkou hedvábnou látku. Proč by Brenton doručoval kus oblečení? Leda, že by... Kenneth v tichým úžasu pootevřel pusu, ale nezeptal se, protože Brentův pohled byl odpovědí sám o sobě. Neviditelný plášť. Rozhodně ne ten, o kterém se psalo v Bajkách Barda Beedleho, ten ani neexistoval, byla to pohádka, ale i tak byly neviditelné pláště obrovskou vzácností a Kenneth zůstal téměř bez dechu, když si uvědomil, že ten jediný, který měli Van Helmontovi ve vlastnictví, Brenton sebral a chce ho někomu dát. "Lítáš v maléru a chceš to tímhle vyžehlit?" pokračoval tiše, nedokázal si ani představit, co Brenton musel udělat, aby to splácel zrovna tímto způsobem, ale ač se mu to jakkoli příčilo, nakonec se rozhodl, že balíček doručí.
Kenneth byl ve všech ohledech čestným mužem. Ale byl také ve všech směrech oddaný své rodině a čím déle mu balíček ležel na stole a blížila se doba, kdy ho měl doručit, tím více nad tím přemýšlel. Nechtěl nikoho podvádět, ani nechtěl nikoho okrást, pouze... byl to plášť, kteří Van Helmontovi už nějakou tu chvíli vlastnili a nepřipadalo mu správného darovat ho někomu za bratrovu nerozvážnost. Počínal si dost naivně, když plášť v balíčku vyměnil za hedvábnou lesklou látku, kterou z druhé strany opatřil zastíracím kouzlem. Ale když balíček odevzdá a hned se přemístí, nebude moci dotyčný nic poznat. A pokud se onen příjemce balíčku potom ozve Brentonovi? To už se bude řešit oficiálně s Demarcem, nemohli si přece dovolit dělat takové věci a nechat si od někoho vyhrožovat, nebo co to vůbec z bratrových posunků pochopil.
Vklouzl do domu, kam měl namířeno, vyhledal osobu a s vážným výrazem předal balík, než se na patě otočil a vyrazil ven z domu. Bylo to sotva pět minut, žádné potíže. Tohle opatření kouzlem by mělo chvíli trvat, minimálně pár dní, než vyprchá... a i přesto, když stál Kenneth přesně na prahu dveří a chystal se sestoupit schodiště a přemístit se, ucítil na svém zátylku špičku hůlky.
"Nehýbej se."
Zamrazilo v něm. A fakt, že v dálce zahlédl povědomou postavu, mu ani trochu nepomohl. Ruce pomalu svěsil k tělu na znamení, že svou hůlku nemá, což opravdu po chvíli neměl, protože zavalitý chlapík mu sáhl do kabátu a kousek dřeva vyndal. Kenneth se neodvažoval pohnout, věděl, že takové lidi s podfukáři nemají slitování.

_________________

| +

Jayden prvně postavy u kraje uličky nepovažoval za zajímavé a hodlal kolem nich projít jako kolem ostatních - sice pomalu, ale obezřetně, s kouzlem na špičce jazyka a připravenou hůlkou. V Obrtlé ulici se vždy vyplatila ostražitost, protože se tu celkem často stávalo, že někomu přiletěla kletba do zad a Jayden nehodlal být jedním z případů pouliční vraždy kvůli krádeži peněženky.
Možná by se na Kennetha ani pořádně nepodíval a nepoznaného by přešel jako jakéhokoli jiného pobudu, ale pohledem zaregistroval boty, které byly příliš drahé a naleštěné na to, aby patřily nějakému budižkničemu. Urychleně zrak zvedl, a to už v té vytáhlé osobě poznal svého přítele Van Helmonta, který stál sotva pár centimetrů od otevřených dveřích, ve kterých se nacházela další osoba. Jayden tomu člověku neviděl do tváře, ale dle Kennethova výrazu si velmi rychle dokázal odvodit, že dotyčný nemá zrovna přátelské úmysly. Okamžitě mu vyletěla ruka s hůlkou vzhůru. "Vy tam! Skloňte svou hůlku, ve jménu Ministerstva kouzel," přikázal autoritativním hlasem. I jemu samotnému ta slova přišla tristně nedrsňácká, ale Jaydena v ten okamžik bohužel nenapadlo nic dalšího, čím by si dokázal od dotyčného vyžádat pořádnou pozornost. Na chlapce z dobrých rodin tu byli zvyklí, když si čistokrevní nehlídali své potomky, občas je tu někdo unesl a chtěl výkupné, což s čistokrevnými konexemi nebylo zrovna nejchytřejší a únosci většinou končili velmi krutou, bolestivou a zdlouhavou smrtí. Nemohl se tu ohánět svým jménem, ale dnes tu byl napůl pracovně, a proto mohl využít záštity Ministerstva, jehož byl zaměstnancem.

_________________