_________________

Vážně jsem nechápala proč mě rodiče tahali z postele brzo ráno. Jasně, věděla jsem, že dneska je ten den kdy má přijet Septimus, ale to přeci neznamenalo, že budu vstávat tak brzo! Hodiny v kuchyni totiž ukazovali chvíli po osmé hodině ranní což pro mě byla skoro ještě noc. Jako vážně, zvláště když jsem šla ještě spát tak pozdě a hlavně byli prázdniny. Koho by napadlo, že budu vstávat takhle brzo i mimo školu?
Jakmile jsem se tedy nasnídala, zmizela jsem zas do svého pokoje, odkud mě rodiče po chvíli vytáhli s tím, že musím jít pomáhat uklízet. Já tedy nechápala co chtěj v našem domě uklízet, protože jediné kdo byl bordel byl bráchův pokoj a tam jsem rozhodně mého kamaráda brát neplánovala. Raději jsem však neprotestovala a šla dělat to co mi řeknou, protože by si na poslední chvíli mohli rozmyslet onu týdenní návštěvu Sepa. Už takhle jsem jim musela slíbit, že budu strašně moc hodná a ve škole se po prázdninách ještě o něco více zlepším. Teď jsem ale nechtěla myslet na školu, protože přeci byli prázdniny a já si je chtěla pořádně užít. Samozřejmě, že jsem měla dávno naplánováno co budeme přes týden dělat a kdyby se Havránkovi nějaký nápad nelíbil, měla jsem vymyšlený náhradní plán. Pro jistotu.
Jakmile byli mamča s taťkou ujištění, že je všude vážně dokonale uklizeno, začala ze mě mamka tahat informace co má a nemá Septimus rád. O tom jsem samozřejmě nemusela dlouho přemýšlet, protože o oblíbeným jídle jsme se s Havránkem naštěstí bavili, a tak jsem sepsala dlouhý seznam věcí, který musí taťka s bráchou ještě zakoupit. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na zelenožlutá jablka, které jsem raději na papírku ještě zvýraznila, aby na ně taťulda s brašulí nezapomněli.
Doma nastal docela klid, a tak jsem si opět zalezla do pokojíku. Teď už jen stačilo čekat až Septík přijede. Samozřejmě jsem doufala, že se tu ukáže co nejdřív, jenže jsme nebyli dohodnutí na přesnou dobu což znamenalo, že by klidně mohl přijet až k večeru. Což by bylo samozřejmě hrozné, protože jsem se nemohla dočkat jeho návštěvy!

_________________

Septimus, coby nadutý Londýňan, Cardiff podcenil. Představoval si menší vesnici s přilehlými poli, na kterých se popásají ovce, a on ho vlak přivezl do města, které nebylo od Londýna zase tak odlišné... Rozhodně se co se týkalo dopravní obsluhy.
No, dobrá, byla to pustina, ale ne dost uťáplá, aby hned poznal, kam jít. Septimus chvíli na nádraží zíral na hodiny ověnčené waleským červeným drakem, než začal z batohu lovit podrobnosti na pergamenu o tom, kam by měl vůbec doject a čím. Zkoušel se i zeptat a bohužel zvolil dost nemístný přístup, kdy na místního hlídače začal mluvit tak fajnově, že ho hlídač zpražil pohledem vyhrazeným na světě snad pro všechny pomýlené turisty z hlavního města.

Nastoupil do černého broučího taxíku, projel se nevědomky nad základnou Torchwoodu a alespoň jeho mudlovské oblečení nikoho neponoukalo k tomu, aby mu kladl pitomé otázky, kterých se třináctiletý osamocený chlapec beztak dočkal.
Ve zpětném zrcátku vrhl na příliš zvědavého taxikáře zádumčivý a dost uražený pohled značící, že do jeho tajné špionáže nikomu nic není, a se založenýma rukama královsky a not amused dojel až na příjezdovou cestičku k domu rodiny Woodsových.

Musel uznat, že pro domky z červených cihel měl slabost už jen proto, že sami bydleli v podobném, kde jim ale patřila jen dvě patra a sdíleli ho s mudlovskými sousedy. Už z okýnka téměř tiskl nos na sklo a puntičkářsky kontroloval, jestli adresa skutečně sedí. Zhluboka se nadechl a vystoupil.
Nadhodil si objemný batoh a ještě chvíli jenom okouněl zvenčí, než se odhodlal přiblížit se po příjezdové cestičce až ke zvonku a zazvonit. Zhoupl se na špičkách a sevřel pěsti. Byl jen trošinku nervózní - Spencer mu vyprávěla o svém starším bratrovi, ale prakticky jediný, koho z její rodiny znal, byl nejspíš puštík Skadi... a toho tady dlouho neviděl, nehledě na to, že ten mu sotva otevře dveře, takže Septimus momentálně maličko upjatě zíral na rýhy ve dřevě a čekal, koho za nimi uvidí jako prvního.

_________________

Polehávat na posteli, hraní si s plyšáky a koukání z okna mě po chvíli omrzelo. Příště až budu plánovat nějaké další přespávání u mě, dám tomu danému člověku přesný čas kdy dorazí. Protože takhle jsem stále chodila k oknu, abych pozorovala projíždějící auta, avšak ani jedno z nich nezastavilo před naším domem. Nakonec jsem se rozhodla sejít dolů a zahrát si třeba něco na klavír, protože jsem vážně už nevěděla co bych dělala.
Mezitím co jsem čas trávila v "obýváku" přišel z nákupu taťulda s brašulí. Brácha před odchodem do svého pokoje mi ještě stihl třikrát zopakovat, že rozhodně nemám lézt s mým kamarádem do jeho pokoje. Samozřejmě, že jsem mu to odkývala, ale o pár vteřin později už jsem to zapomněla. Chápejte, do jeho pokoje jsem chodila vždycky když jsem chtěla a to i přes zákaz, který byl na jeho dveřích napsaný třemi jazyky. Jenže mě většinou slova jako "nesmíš" či "na to jsi moc malá" neodradila, takže jsem byla častým návštěvníkem Stephenova pokoje a většinou byl pěkně pokousaný a poškrábaný když se mě odtamtud snažil dostat. Jenže já tam chodila hlavně z důvodu obrazů, které se váleli snad všude, že jo.
Mamka si mě po chvilce zavolala, abych jí šla pomoci uklidit nákup a já s úsměvem zjistila, že taťka s bráchou přinesli vážně hodně zelenožlutých jablíček. Jakmile byl nákup uklizen a mísa na stole byla ochuzena o jedno jablko jsem se přesunula zpět do pokoje, přemýšlejíc co budu dělat do té doby než Sep přijede. Nemusela jsem přemýšlet zrovna moc dlouho, protože se ozval zvonek od dveří. "Já jdu otevřít!" Rozkřikla jsem se tak, že to snad muselo být slyšet až ven a o pár vteřin později už byl slyšet můj dusot na schodech. "Septime!" S širokým úsměvem jsem se vrhla kamarádovi kolem krku ať už protestoval či ne, ale samozřejmě tak abych ho moc neumačkala. "Jak se máš? Jaká byla cesta? Co ségra a.." Na nic dalšího jsem se zeptat nemohla, protože se za mnou ozvalo zakašlání a když jsem se otočila, zjistila jsem, že za mými zády stojí mamča. "Co takhle nechat Septima trochu oddechnout Spenc? Na všechno se ho můžeš zeptat až za chvíli, vždyť teprve teď přijel. Jsem Alicie Woodsová, maminka Spencer," nespokojeně jsem našpulila rty, ale nakonec jsem souhlasně přikývla a uhnula ze dveří, aby mohl Havránek vstoupit dovnitř. "Tady si můžeš odložit věci, batoh potom hodíme do tvého pokoje. Chceš půjčit bačkory? Máme jich tady pár pro návštěvy," ručkou jsem ukázala na něco co připomínalo botník a na věšák vedle toho. Jakmile jsem si všimla, že maminka zmizela zas zpět do kuchyně, aby dělala to co dělala do teď můj úsměv se o něco více rozšířil. "Ukážu ti pokoj jo? Chceš pomoci s tím batohem?" Povytáhla jsem zvědavě obočí, a poté už jsem se pomalu rozešla ke schodům.
"Tadá," broukla jsem jakmile jsem otevřela dveře pokojíku pro hosty a pomalu jsem vstoupila dovnitř. Pokoj jsem znala, takže jsem neměla potřebu se v něm nějak rozhlížet, a tak jsem zůstala stát u dveří. "Tak pojď, ukážu ti zbytek domu," broukla jsem po chvilce s úsměvem a vyšla jsem zpět na chodbu rovnou k pokoji mého bráchy. Už jsem přeci říkala, že mě nějaké nápisy na dveřích nezastaví, a tak se brzy dveře Stephenova pokoje otevřely dokořán čehož si vlastně brácha ani nevšiml, protože byl zrovna zabraný do knížky. "Taky máš takový bordel v pokoji?" Otočila jsem se zvědavě k Septimovi, protože jsem si neuměla představit, že všichni kluci mají takový bordel ve svém pokoji. Dveře jsem zas zavřela a ani rána bráchu neprobrala z jeho čtení, ono se není ani čemu divit když je hluchý, že jo. To bych totiž musela přijít až k němu a zamávat mu před očima. "A tohle je pokoj můj," možná jsem krapet tušila, že tolik růžové Sep nepřežije, ale stejně jsem mu svůj pokoj chtěla ukázat. Otevřela jsem tedy dveře a i hned jsem vstoupila s širokým úsměvem dovnitř, abych se o chvíli později otočila zas zpět k Havránkovi.

_________________

S batohem se zádech se Sep teoreticky mohl bránit, jenže jenom zvednout narychlo ruce v téhle chvíli by bylo jaksi kontraproduktivní a uhnout zase silně septimovské, nicméně kvůli Spencer se vážně snažil tuhle svou část osobnosti trochu držet v pozadí. Stejně se ale neubránil protočení očí, když ho objala a nemohla mu vidět do obličeje. Taky se na to mohl psychicky připravit drobet dopředu...
Mamince Spencer věnoval váhavý úsměv, protože ho zachránila před přílivem otázek, a poněkud vážně k ní natáhl ruku.
"Septimus Strange. Moc mě těší, že vás poznávám, paní Woodsová." Na další londýnské gentlemanství sotva zbýval čas, protože Spencer ho okamžitě odtáhla dál. Moc věcí neměl, bačkory si opatrně vybral ty nejméně růžové a batoh si málem pustil na nohu, když se na něj Spencer usmála silou asi 200 kandel. Mohla dělat reklamy na zubní pasty...
Zavrtěl hlavou, že s batohem si poradí sám, a nejistě ji následoval po schodech. Na návštěvu se těšil a zároveň se jí obával právě kvůli tomu, že bylo třeba absolvovat prohlídku cizího domu a seznamování s cizími lidmi. Septimus nikdy nevěděl, jak se k tomu postavit, a měl proto nastudované všechno, co se jen dalo. Bohužel se Etiketa, kapitola Na návštěvě, snad nikdy nepodařila v praxi.
Kolegiálně kývl k nevnímajícímu asi-Stephenovi a neurčitě odpověděl: "No, trochu." Lež jako věž. Septimův pokoj většinou vypadal mnohem hůř, vyjma občasných období záchvatu puntičkářství nebo stavů, kdy byl nepříčetný z toho, že něco nemohl najít. Byl zastáncem organizovaného chaosu.
Dveře se zaklaply a prohlídka pokračovala.
Asi se dalo tak trochu čekat, co následovalo.
Ne že by to netušil.
Jenže vidět Spenceřin pokoj bylo něco jiného, než si ho jen opatrně zkoušet představit. Septimus zalapal po dechu a ze všech sil se snažil udržet si ledabylý výraz ve tváři. Podle cukání v jednom obočí bylo znát, že s tím hodně bojuje. Podle scénáře, kdy by byl Septimus slabší povaha, sebou chlapec jednoduše sekl ve dveřích na zem.
"Hezké," vymáčkl ze sebe. "Hodně růžové, jestli mám být upřímný. Kde budu spát já?" zeptal se pragmaticky s vědomím, že při spaní je zvyklostí mít zavřené oči.

Řekněme, že i za obvyklých okolností byl trochu oříšek Septima rozmluvit, pokud někdo zrovna náhodou nepožadoval přednášku na téma, o které se Sep zajímal. Jakmile jakž takž rozdýchal, že Spencer bydlí v cukrové vatě, naštěstí mu došlo, že ta místnost, kde si nechal prve batoh, bude určitě "tadá" jakože "tady spíš ty", a poněkud uklidněně sebou kecl na krajíček růžové postele, jako kdyby ho mohla pořád ještě kousnout.
"Takže," rozhodil rukama rozpačitě a vyzkoušel podvědomě, jak moc matrace pruží. "Pyžamo a kartáček budu z batohu lovit až večer. Máš něco v plánu? Ještě jsem nejedl," přiznal rovnou a obezřetně při tom zíral na vylepeného jednorožce hned naproti na skříni. Až po notné chvíli dodal: "Rád tě vidím." A loupl po Spencer jedním očkem. Popravdě mu totiž už chyběly Bradavice a Spencer byla takovou připomínkou, že zanedlouho tu zase bude září.
"Mám se fajn, na tenhle týden jsem odhlášený z tréninků. Karate," dovysvětlil stručně a přejel si dlaní ztuhle po zátylku. "Cesta taky ušla, i když myslím, že až se budeme umět přemisťovat, objevím se tu mnohem dřív. Aurora... no, žije. Poslyš, nechystáte se náhodou na mistrovství? Nebo jsi něco stihla už ten první týden prázdnin?" zazubil se.

_________________

Popravdě jsem nevěřila Septimovi, že by měl bordel v pokoji, protože mi připadal jako člověk, který má pořád pokojík uklizený. Rozhodla jsem se k tomu, ale nevyjadřovat, a tak mohla prohlídka pokračovat dál.
"Jo asi máš pravdu. Až budu starší tak to tu chci.. krapet změnit. Ale zatím se mi to takhle líbí," pokrčila jsem rameny ohledně barvy mého pokoje. Popravdě kdyby to bylo na mně byli by i dveře, skříň a podlaha růžové barvy, ale to už se zas tolik nelíbilo rodičům, takže jsem si skříňku aspoň polepila no. Docela mě začínalo zajímat jak vypadá asi pokoj Havránka. "V tom pokoji jak jsi si nechával věci," odvětila jsem ještě na otázku ohledně spánku a věnovala jsem kamarádovi široký úsměv. Doufala jsem, že ho můj pokoj nějak nevyděsil, protože tolik růžové pohromadě asi ještě neviděl.
"Ta postel tě nesežere," broukla jsem poněkud pobaveně když jsem si všimla jak obezřetně se na krajíček postele Septík posadil. "No tak ještě ti ukážu zbytek domu, seznámím tě s tátou. Jasně jídlo.. máme spoustu sušenek, jablka. Mamča taky dělala kuřecí polévku a nějaký těstovinový salát. A taky máme pizzu! Jinak k pití máme čaje, nějaké šťávy, kakao, čokoládu.. prostě si stačí říci co chceš," pokrčila jsem rameny a ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím co všechno by se dalo v kuchyni na jít, protože jsem tušila, že mamka ještě něco dole připravuje, a taky taťulda s brašulí přinesli ten velký nákup, že jo. "Já tebe taky," Bradavice mi chyběli hned v ten den co jsme odjížděli domů. Popravdě já bych byla schopná být v té čaroškole klidně i celé léto, protože to tam bylo fakt strašně moc úžasné! "To podle toho jak jsi unavený z cesty. Mohli bychom se jít podívat do města, prozkoumat půdu tam je totiž spousta zajímavých věcí. Taky bychom mohli jít na zahradu.. což mi připomíná, že by tě rádi poznali mí kamarádi," pokrčila jsem lehce rameny, protože mi vlastně bylo celkem fuk co budeme dneska dělat. Přeci jen první den mohl být krapet oddychový. "Nevěděla jsem, že chodíš na karate. To je úžasný. Na to se taky těším. Na mistrovství se nechystáme. Sice jsem zkoušela rodiče přemluvit, ale budu to muset zas oželit. Co ty? Chystáš se tam? Jinak jsem zas začala chodit na hodiny baletu, ale tenhle týden je taky mít nebudu.. což mi připomíná, že bychom mohli zajít do divadla, pokud by jsi chtěl?" Navrhla jsem s menším úsměvem, protože jsem vlastně netušila jak se na divadlo bude Sep tvářit. Rozhodně jsem na tom, ale netrvala, protože ne každý do divadla chodil rád, že.

_________________

Septimus se pokusil představit si, že v pokojíku přibude ještě další růžová, ale zůstalo to jenom u pokusu, protože na některé věci jeho představivost nestačila. Opatrně se proto nezeptal, jak přesně to Spenc plánuje udělat - koneckonců to byla její říše a útočiště, kam se mohla schovávat. Septimovi by se doma zase sesypaly na hlavu knížky.
Přiměl se zdržet se vůbec jakýchkoli poznámek, protože koneckonců zase tolik kamarádů neměl, zvlášť když Seth se kamsi vytratil, Rita taky... a Sep věděl, že někdy by si za špatně načasované a netaktní poznámky stejně měl uříznout jazyk. Mrkl, když se Spenc tak široce usmála, a zauvažoval o tom, jestli to náhodou neznamená skrytou varovnou zprávu, i když to ho napadlo zřejmě jen proto, že u něj by tomu tak možná bylo. Někdy bylo těžké odpoutat se od vlastního vnímání světa a uvědomit si, že cynismus není zahnízděný úplně ve všech lidech kolem.
Váhavě se usmál (fakt mikroskopicky) a na vyzkoušenou na matraci vsedě zapéroval, protože ho pobavila představa, že existuje něco horšího než růžově povlečená postel (kterou disponovala i Aurora): lidožravá růžová postel. Pak vyskočil a po výčtu Spencer se u dveří uklonil, jako by jí ukazoval cestu ven - v jejím vlastním domě, považte. Poťouchle se při tom zubil.
"Nejsem unavený ani trošku, tak se můžeme na něco vrhnout, ať to všechno stihneme. Počkat, tvoje... kamarády?" zarazil se a kousl se do rtu. Nebyl si úplně jistý, že chce Spenc zprznit reputaci tím, že se nechám představit, ale nakonec to hodil na hlavu a podnikavě se zašklíbil.
"Tak jo, první - taťka. A pak nabereme jídlo a zahradu vezmeme útokem, souhlas? Na pikniku jsem naposledy byl, když mi bylo osm... Stephen půjde s námi? Jen mě nech hádat - v baletu je hodně růžové?"
Septimus se kupodivu rozpovídal už po cestě ze schodů. Doma znal každé místečko, obrátil každý kamínek na ulici a vůbec už mu Londýn přišel nudný a všední, takže tím spíš měl problémy s tím, že ho už dvakrát přivedl někdo za panem Strangem s tím, že na ulici cvičí karate u pouliční lampy a "ničí veřejný majetek", což samozřejmě nebyla pravda, ale tíže důkazů "viděl jsem ho" před policejním důstojníkem holt už byla taková, že Sep přišel o veškerou zábavu.
"Ale nemysli si, že tím odepisuju půdu. Troufli jsme si do podzemí, nadzemí je skoro povinnost! Počkej, a ty jako děláš ten," polknutí, "balet v divadle? A na co tu chodíte?" Septimus kupodivu v divadle nikdy nebyl. Pan a paní Strangeovi čas od času šli spolu a Sepa s Aurorou hlídala babička, u které Sep přečetl většinu detektivních knížek, které znal.

_________________

"Když na ní takhle budeš skákat tak tě fakt kousne," pobaveně jsem se uculila a vyhlédla jsem ven z okna. Měli jsme vážně štěstí, dneska bylo fakt krásně a já doufala, že takové počasí vydrží i po zbytek týdne. Tedy ono se dalo dost zajímavých věcí dělat i když zrovna pršelo, ale já prostě měla ráda sluníčko a tak.
Vesele jsem se zazubila a popošla jsem ke dveřím, které jsem následně za námi zavřela. "Super a ano, moje kamarády. Možná jsem se krapet některým zmínila, že sem přijede můj kamarád a oni se toho nějak chytli no," pokrčila jsem rameny a nevinně jsem se na Septima usmála. "Samozřejmě na tom netrvám," dodala jsem ještě rychle, aby si nemyslel, že ho chci vystavovat jako nějakého psa. Mně bylo celkem jedno jestli své staré kamarády seznámím tady s Havránkem, ale byla bych samozřejmě ráda kdyby mé kamarády znal no.
"Dobře tak teď za tátou. Myslím, že bude v obýváku. Piknik zní suprově! No jestli chceš tak za ním můžu potom ještě skočit a zeptat se ho, asi by jsi si s ním rozuměl. Taky strašně rád čte. Ani moc ne, jako podle toho jaké děláš představení, že jo," jakmile jsme se dostali dolů ze schodů pokračovala jsem chodbou a přitom jsem ručkama ukazovala na jednotlivé dveře a oznamovala jsem co se za nimi skrývá. "S tím souhlasím! Jsem zvědavá co všechno na půdě najdeme, moc často tam nechodím. No teď už tolik ne, protože jsem přes celý rok pryč a tak, ale hrála jsem třeba v Louskáčkovi hlavní roli. Jinak chodíme na všechno možný od blatu až po komedie," pokrčila jsem rameny a otevřel jsem dveře, které vedli do obýváku. Otec jako obvykle seděl ve svém křesle a četl si noviny. "Hej tati," zvolala jsem, protože taky byla možnost, že usnul což se stávalo docela často. "Co pak potřebuješ Spencer? Áá koukám, že tvůj kamarád už dorazil. Mitch Woods jméno mé," taťulda složil noviny a položil je na křeslo, ze kterého vstal. S představením také natáhl k Septíkovi ruku a krapet přísně na něho pohlédl. "Už víte co budete dělat?" Pozvedl tázavě obočí a přelétl pohledem od Sepa ke mě jako by čekal kdo dřív promluví. "Rozhodli jsme se pro piknik na zahradě, když je hezky. Počkáš tady chvíli Sepe? Já dojdu pro jídlo a tak," a dřív než stihne Septimus nějak zaprotestovat zmizím z místnosti pryč.
"Spencer o tobě hodně mluví," pronesl pan Woods poté co se posadil zpět do křesla. "Prý rád čteš?" Povytáhl tázavě obočí a hlavou nepatrně kývl ke knihovničce.
Mezitím co si ti dva povídali jsem poprosila mamku, aby mi připravila nějaké jídlo, tácky, pití a šla jsem hledat deku a košík, do kterého jsem všechno poté naskládala. "Tak můžeme?" Zeptala jsem se s širokým úsměvem jakmile jsem držela napěchovaný koš mezi dveřmi. Otec se nás rozhodl nezdržovat, takže jsem Septima vyvedla zas na chodbu, abychom se přezuli, protože jít ven v bačkorách je kravina, že jo. "Musíme to tudy obejít," prohodila jsem když se za námi zabouchli dveře.
Obejít dům ke dvířkům, které vedli na zahradu, netrvalo moc dlouho. "Co třeba tady pod tím stromem? Nebo chceš být víc na sluníčku?" Optala jsem se s menším úsměvem když jsme se zastavili pod švestkou na jejíž nejsilnější větvi byla připevněná jednoduchá houpačka. "Můžeme si jít potom natrhat jahody," rukou jsem ukázala k nedalekému záhony kde krom kytek doopravdy bylo i několik keříků s jahodami.
Poté co jsme konečně domluvili kde přesně rozložíme deku jsem z piknikového koše vyndala kelímky a tácky, na které jsem vyndala nakrájená jablka, haldu sušenek, koláče, švestky. Krom toho jsem také na deku položila flašku s pomerančovou šťávou, kakaem a jednu s ledovým čajem. "Stephen prý za chvíli donese ještě pizzu a nějaké tousty," broukla jsem s širokým úsměvem jakmile jsem přesunula koš na stranu.

_________________

Spencer se skutečně nezmínila, ale Septimus počítal s tím, že i když musela vědět, že se kvůli ní může do jisté míry snažit, nikdy ze sebe neudělá někoho úplně jiného, takže zkrátka a dobře na vlastní hábit riskovala, že o ní kamarádi ztratí mínění. Ne že by na nějakém mínění Septimovi někdy sešlo, jenže to se týkalo jeho maličkosti.
Teď se neochotně zatvářil, že je s tím smířený, a pak ho Spencer nechala napospas panu Woodsovi.
Pan Woods se mu líbil. Loupl po něm takovým přísným pohledem, že se Septimus okamžitě zazubil. Přesto ho překvapilo, když se dozvěděl, že o něm Spencer doma mluví. Sám se o ní určitě zmínil v nějakém vyprávění, jenže mladý pan Strange neměl ve zvyku pět ódy na jednotlivé spolužáky.
"Septimus Strange," potřásl panu Woodsovi vážně rukou hezky pevně a zpříma mu při tom zíral do očí, jako kdyby zkoušel, kdo první povolí. Zkazil to, až když mu zakručelo v žaludku. Při zmínce o čtení zbystřil a podíval se směrem, kam pan Woods naznačil. Knihovnička samozřejmě okamžitě musela podstoupit průzkum - Septimus nakláněl hlavu a četl si jednotlivé tituly s patřičným komentářem.
"Máte hodně biografií o skladatelích," kvitoval. "Co je tohle? Zní to jako detektivka nebo drama... Je to dobré?" Takhle by to pokračovalo ještě pěkných pár dlouhých minut, kdyby se Spencer opět nezjevila i s košíkem.
Sepa výjimečně nenapadlo nabídnout pomoc s nesením, protože ještě pořád nevěděl, kudy jít, ale po cestě vždycky aspoň podržel dveře, nebo je za nimi zavřel.
Jakmile se ocitli na zahradě, přimhouřil oči před náhle ostrým slunečním svitem a docela zálibně se rozhlížel. V londýnském bytě žádnou zahradu neměli, chodil leda do parku, takže strom s houpačkou a záhony mu tím víc učarovaly. "Co tak napůl?" navrhl rozumně, aby se na dece dalo před sluncem schovat, ale také se mu vystavit, jenže na deku ani košík teď ve skutečnosti vůbec nemyslel. Rozběhl se a se zavýsknutím skočil přímo na houpačku - několikrát se zhoupl a pak seskočil dolů.
"Tohle je tedy něco... Pizza a tousty? Pro to bych zabíjel," zaúpěl a jen při slovu "pizza" dostal ještě větší, už skoro nesnesitelně kousavý hlad. Konečně ale přestal po trávě poskakovat, jako by ji viděl poprvé v životě, a zatímco přípravu a rozkládání jídla nechal na Spenc, aspoň o rozprostření deky se postaral sám. Ještě než Stephen dorazil, stejně ale stihl ujíst tolik malých koláčků a jablek, že se pikniková zásoba citelně ztenčila.

_________________

"Jo, zrovna ty biografie zabírají více jak polovinu knihovny," přikývl pan Woods s menším úsměvem než pokračoval. "Na to se potom budeš muset zeptat Stephena. Já čtu spíš noviny a hlavně ty biografie, Stephen je z naší rodiny největší čtenář," pokrčil rameny nu, a potom už jsem se vrátila já a my se Sepem jsme pokračovali v cestě na piknik.
"Klidně," přikývla jsem s úsměvem a sledovala jsem jak Septimus natahuje deku tak, aby jedna část byla ve stínu a ta druhá na sluníčku. "Tu houpačku mi tam dal táta když jsem byla malá," broukla jsem když Havránek naskočil na houpačku a s širokým úsměvem jsem ho sledovala jak zas seskakuje. "Jednou jsem z ní spadla a rozbila jsem si koleno. Mamka jí chtěla spálit, ale já jí nedala," dodala jsem s dalším zazubením. Sedla jsem si na deku, tak abych byla ve stínu a rozprostřela jsem na ní jídlo.
"To já taky. Proto jsem bráchu přemluvila, aby nám je to udělal," natáhla jsem se pro jednu ze sušenek, pro které jsem byla ochotná zabíjet o něco více než pro tousty a pizzu. Protože se přeci jedna o sušenky, že jo taky. "A hele. My o vlku a vlk.." kývla jsem hlavou k brance, kterou zrovna Stephen za sebou zavíral. Posunula jsem krapet talíře s jídlem stranou, aby se sem vešli další dva talíře s pizzou a tousty, a taky samozřejmě můj brácha, že jo. "Čau. Jsem Stephen," brácha k Havránkovi natáhl pravačku, a teprve poté si sedl na deku vedle mě. "Tak jak se ti tady zatím líbí? Už jsi byl u Spenc v pokoji? Že by si ho měla nechat přemalovat?" Na svého bratra jsem se zašklebila a bouchla ho pěstí do ramene, samozřejmě jen málo. On mi na za to zas rozcuchal vlasy a následně se natáhl pro kousek jablka. "Jo hele mamka říkala, že dneska jdou s tátou někam pryč, takže vás hlídám já," nejprve se krapet přísně podíval a Septima, a poté i na mě, takže jsem se andílkovsky zazubila. "Takže budete hodný, že jo? Už máte nějaké plány co budete večer dělat?" Optal se s menším úsměvem a natáhl se pro další kousek jablka.

_________________