Moreen hodila po svém manželovi měkce káravým pohledem, ale nechala jeho potvory být, protože už je stejně měli dávno na zahradě a ona to, stejně jako spoustu dalších věcí a potvor, musela snést. Jenomže jak by mu mohla něco odepřít, když vypadal tak nadšeně, jako byl ze svých ďasovců? Hlavním problémem bylo od nich udržet daleko Amandu, ale i to se dalo zařídit. Ladně se usadila vedle Jeremiaha a přes stůl se uculila na svou dcerušku v Jocelině náruči, přičemž když uviděla prstýnek na jejím prsteníčku, lehce povytáhla obočí, ale nijak to nekomentovala. Tohle se již jejich rodiny netýkalo, a pokud se Jocelyn dokázala přenést přes zlomené srdce a najít si někoho jiného, Moreen jí to jenom přála. Pokud to byl sňatek z domluvy, stejně se s tím nedalo nic dělat, a v tom případě Moreen doufala, že pro Jocelyn její rodiče našli někoho příhodného, protože o ní něco málo slyšela od své matky a Jocelyn jí přišla jako někdo, kdo by mezi Baneovic ženské pokolení bez problémů zapadl, a sdílela s ní jisté sympatie, i když ji prakticky vůbec neznala. Když se pak Jocelyn zatvářila poněkud rozpačitě kvůli té pochvale, Moreen se na ni vlídně usmála, a nic jí nevadilo, že se k jejímu chválení přidal i Jeremiah, protože dívce to opravdu slušelo, a ona svého muže nepodezírala z pražádných nekalostí, alespoň co se žen týkalo. Jistě, čas od času, když byl již dlouho z domu, jí začaly v hlavě vrtat nepěkné myšlenky, ale ona svého muže stále velmi milovala a plně mu důvěřovala. "Opravdu. A troufám si říci, že v tomto ohledu mému úsudku můžete věřit," řekla a úsměv se jí ještě rozšířil, každopádně jako všechno, co Moreen řekla, to působilo měkce, nikoli samolibě.
"Hotové? Ach, kéž by... ne, budu se tam pak muset zase vrátit, a ve skutečnosti vůbec nevím, kdy se dnes vrátím domů - zvládnete se o Meri postarat se skřítky? Slibuji, že se budu snažit utrhnout dříve, ale přišla nám jedna látka špatně a jeden z těch nových střihů je... ale, tím vás přeci nebudu zatěžovat. Každopádně se potřebuji pořádně najíst, nevíš jestli je dnes na menu něco speciálního?" začala, ale když se moc rozjela, omluvně se na oba dospělé pousmála a pak věnovala úsměv i své dcerce, která se u Jocelyn tvářila velmi spokojeně. "Nevadí vám?" zeptala se opatrně, protože znala Jerryho, a věděla, že je schopný Meredith Jocelyn vnutit násilím, načež se potěšeně usmála, když ji prakticky pochválil, a být o něco mladší, jistě by se pod jeho pyšným pohledem začervenala. Byla na Jeremiaha hrdá a plně ho ve všem podporovala, a nebylo pro ni nic významnější, když byl jednou za čas hrdý i on na ni a takhle ji před někým vyzdvihl, i když samozřejmě nehodlala dopustit, aby si jejich společnice přišla nějak přehlíženě, takže si v tom pocitu nelibovala moc dlouho. "Většinou mívám tak dvě tři do roka, ale teď s Meredith nebudu moci být na každé z nich. Nepatříme k nějvětším značkám na trhu, ale máme své místo a již i jistou prestiž, takže se soustředíme především na kvalitu. Vlastně, kdybyste někdy chtěla, stavte se v mém butiku, řeknu děvčatům, ať vám dají slevu," odvětila Jocelyn a vlídně se na ni usmála, než se k nim dostavil Tom a Moreen si objednala sklenici čisté vody a vepřovou pečeni, načež stočila pozornost opět k Jocelyn. "Omlouvám se, jestli jste se o tom již s Jeremiahem bavili, ale pro co jste se vlastně rozhodla po škole?" nadhodila, a bylo naprosto jasné, že to nemyslí vůbec zle, a v jejím hlase zněl upřímný zájem. Věděla totiž, že Jocelyn uvažovala o bystrozorství, a zajímalo ji, jestli se nakonec vskutku vydala touto odvážnou cestou, kvůli které obětovala svého milovaného chlapce. Pokud věděla, moc ženských bystrozorů nebylo, a Moreen jakoukoli ženskou kuráž obdivovala a podporovala.

_________________

V Jeremiahových očích se Jocelyn vůbec nemusela červenat, protože to byla pouze pravda vyřčená nahlas. Nezáleželo na tom, že neměla dokončené studium a měla před sebou dlouhou a pravděpodobně trnitou cestu. Jeremiah oceňoval tu neskonalou odvahu, tu sílu a kuráž. Miloval tohle na ženách, vlastně na všech lidech to dokázal ocenit, protože tohle bylo několik málo vlastností, kterými se opravdové osobnosti vymykaly. "Určitě o vás ještě uslyšíme," uculil se drobně, načež se opřel v lavici a pozoroval svou malou dcerku v dívčině náruči. Neustále se na ní pobaveně šklebil, mrkal očima a očividně si roli otce naprosto užíval. Není divu, když svou čtvrtou dceru viděl růst den co den poprvé v životě, v předešlých případech byl pokaždé v Kruvalu a až teď si uvědomoval, o co vše přišel a co vše ztratil, když se svými třemi dcerami nebyl v Británii. Ztratil spoustu krásných chvil, okamžiků, které dokázaly naplnit lidské srdce a udělat člověka opravdu šťastným a hrdým, aniž by v tom figurovala černá magie. Bylo to zvláštní a pro Jeremiaha nepoznané, proto byl z Meredith naprosto unesený. A dokonce ho to přivádělo k myšlence, pro něho poměrně děsivé a těžko připustitelné, že by mu další dítě nevadilo. Už se vzdal naděje, že bude mít jednoho dne syna, ale kdyby měl ještě jednoho malého drobečka podobného Meredith, byl by snad ještě šťastnější. Miloval by ho stejně tak, jako miloval svou celou ženskou domácnost a že to občas nebyla procházka růžovým sadem, když byl doma sám proti přesile pěti žen. Problém tkvěl v tom, že se to Moreen bál sdělit, protože po narození Meredith prezentoval, že už žádné dítě mít v žádném případě nechce a ať se opováží vůbec otěhotnět, bylo mu blbé teď přiznat, že se asi zmýlil a nevadilo mu to... a pak tu byl ten problém, že v září nastupoval do Bradavic a už opět bude od své rodiny stovky kilometrů daleko. Ale Británie byla Británie a on byl připraven se klidně třikrát týdně vracet po vyučování a o volnu domů. A ne, vážně v tom také nehrál fakt, že chtěl mít pod dozorem své ďasovce. Byl nepoučitelný.
"Přesně tak. To je nejdůležitější aspekt, musí vás to opravdu bavit a pokud tomu tak je, nemám strach o to, že nebudete úspěšná," obdaroval sympatickým úsměvem dívku na proti sobě, zcela upřímným, stejně tak, jako byla jeho následná slova. Byl totiž opravdu překvapen přiznáním, že byl kromě Demarca a Kennetha první. V hlavě mu prolétl náznak ironie, že a to jsem byl ještě celou tu dobu v Kruvalu, ale nahlas nic v tomto smyslu nevyslovil a pouze zamyšleně sklonil oči k dřevěné desce stolu. "Víte, byla to nešťastná situace, která se s trochou ochoty dala určitě vyřešit. Na jednu stranu... musíte chápat, že stojím za svou rodinou. Učí nás, že ta je na prvním místě, hrdost a společenské postavení, že osobní život musí jít v určitých chvílích stranou, že občas musíme něco obětovat, že občas nás musí něco bolet... znám to moc dobře, byl jsem jediným synem a otec do mě vkládal tolik věcí, že jsem to nemohl ani pobrat. A pak se mi podařilo z těchto měřítek se vymanit, protože jsem si vzal Moreen," Jeremiah netušil, zda Jocelyn ví, že Moreen není čistokrevného původu, ač jméno čistokrevného rodu nesla. Každopádně to nahlas zmiňovat nechtěl a doufal proto, že si to dívka zvládne domyslet, minimálně z toho, jak to říkal, to pochopit snad musela. "Také jsem byl dlouho černou ovcí... a vlastně mě zachránilo Moreenino příjmení, ač to zní tak strašně hloupě. Každopádně, kvůli své první přítelkyni, kterou jsem chtěl tenkrát požádat o ruku, mě otec poslal do armády a málem mě vydědil," pravil už poměrně odlehčeně nad tou vzpomínkou, když mu Richard sebral hůlku a poslal ho bez zaváhání k mudlům. Zkušenost k nezaplacení, až tam se z něho stal muž, jímž byl teď. Ale těžká doba to byla... "Tím chci říct, že na druhou stranu tyhle čistokrevné móresy, taktiky a praktiky neuznávám a jsem rád, že jsem se z té čistokrevné společnosti vymanil a osvobodil tak tím své děti, ač toho možná budu teď litovat... ale věřte, že být v takové rodině není nic lehkého, tu zodpovědnost je dost těžké si představit, to jak váš život je náhle směs povinností a rozkazů, naučených přetvářek a potlačení vlastních pudů, pocitů. Bude vám lépe takhle jako skvělé bystrozorce," dokončil, když mluvil klidným hlasem, který Meredith fascinoval tak, že na svého tatínka celou dobu mrkala a on se na ní až potom, co domluvil, pousmál. A v tom si také povšiml dívčiny prstýnku na ruce, nic k tomu však neřekl a pouze stočil pohled ke sklenici s vodou, kterou si objednal. Doufal, že Jocelyn pochopila, co tím vším chtěl říct. Občas se vyjadřoval trochu nemotorně, ale tentokrát se věru snažil.
"Já také, ale nemůžu ho přeci přepadnout z ničeho nic v pracovně, dám mu předem vědět," vyjádřil se k Jocelyně otci s úsměvem a poté už pohled stočil ke své manželce, na kterou se spokojeně podíval a odolával nutkání neodložil sklenici a nevzít svou ženu kolem pasu, alespoň na okamžik, protože si byli občas tak vzdálení a zároveň až vzácní, že si Jeremiah častokrát zapomínal uvědomovat, jak výjimečnou ženu vedle sebe má. A právě teď si to uvědomoval, když na ní visel obdivujícím pohled od začátku do konce, co mluvila, a hltal každé její slovo.
"Budeme krmit ďasovce, to zvládneme," uculil se hned vzápětí, i když mu v očích bylo vidět pár pochyb, protože ho děsila myšlenka, že mu to malé dítě zůstane na starost déle, než předpokládal. Meredith opravdu miloval, ale to neznamenalo, že se o ní zvládne postarat. "A Amanda se na to také těšila, akorát nevím, kdy má v plánu dorazit domů... kamže to vůbec vyrazila?" a sotva, co tu otázku položil, si uvědomil, že to on byl dnes řídícím orgánem celé rodiny a to on měl mít přehled, kam se neposedná dcera vytratila, ne Moreen. Ta se od rána věnovala práci a nedorazila na snídani. Rychle odvrátil hlavu a usmál se směrem k Jocelyn.
"Nedíval jsem se," zakroutil hlavou na otázku o speciální nabídce a pohodlně si poposedl na lavici, zatímco nechal prostor ženám, aby si také popovídaly, protože jeho móda sice zajímala, ale teď už mluvil dost a chtěl nechat prostor také Moreen, která byla poslední dobou zavřená jen doma nebo v pracovně. A když tak mluvila, Jeremiah se na ní s úsměvem díval a bylo znát, jak si svou manželku hrdým a kochajícím se pohledem prohlíží a nemůže se na ní ani po tolika těch letech vynadívat. Skoro mu až začínalo být líto, že týden Moreen neuvidí. Až moc si na ní zvykl... a to bývaly časy, kdy se neviděli i tři měsíce a museli si vystačit pouze s korespondencí. Zlehka chytl na okamžik ženinu ruku pod lavicí, protože byl moc džentlmenský, než aby ji položil ruku na stehno, a drobně se pousmál.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Jocelyniny rozpaky ohledně oblečení nebyly zřejmě skryty pohledu Moreen Van Helmont, ale další usvědčení v tomto směru jí bylo nakonec jen potvrzením, že se nejednalo o pouhou zdvořilost, čehož si sama Jocelyn více než vážila. „V tom případě si o to víc cením vašeho názoru,“ přelétla střídavě pohledem z Moreen na Jeremiaha, aby si byli oba vědomi, že poznámka se týkala jich obou, načež shlédla k malé Meredith, která se v jejím náručí usmívala na celý svět a neunikly jí ani pohledy rodičů, především ty Jeremiahovy.
Sama Jocelyn, když se vyjádřila k tomu tématu už přes rok starému, neočekávala, že bude opět rozveden do takových měřítek. Vlastně se jí příčilo to řešit byť jen takhle na veřejnosti v Děravém kotli, neboť to to považovala za trochu choulostivou záležitost, která – ač se mohla jevit sebevíc provaleně – nemusela odhalovat cizím uším další podobné detaily. Přesto si poměrně trpělivě, skoro až s nepřirozenou chladností vyslechla, co má Jeremiah Van Helmont na srdci. Jeho příběh byl vskutku smutný s nakonec šťastným koncem, ale ať už by byl jakkoliv jiný či podobný, nedal se rozhodně tak snadno srovnávat s jejím. Byla jiná doba, trochu jiné zvyky, jiné lidé. I dnes byla mládež jiná než bývala před deset dvaceti lety. Počkala tedy, až domluví a následně se dala i ona dala do řeči, aby konverzace nevyšla vniveč. „Promiňte, ale s ušlechtilými záměry rodiny jsem byla obeznámena již před dvěma roky, a třebaže se vám to bude zdát neuvěřitelné, plně je chápu a respektuji. Můj otec a bratr si nepřímo prošli podobnou situací…“ pronesla bez jakéhokoliv ostychu, tušíc, že za ty nepříjemnosti, včetně té, co se přihodila jí samotné, mohla i především pověst a pokrytectví. „Sám si z mého postoje jistě odvodíte, že nejsem žádná princezna, která se nechá nosit na rukou, když umí stát pevně na vlastních nohou. Snesu víc než dost, dokonce i urážky, protože věřím, že jednou bude spravedlnosti učiněno zadost,“ pokračovala stále klidně, jako by mě skutečně jasno, jaký postoj vůči Van Helmontům zaujímá. A také, že měla. Překvapivě ale nic z toho co řekla a co mělo následovat, nevyznělo nevraživě či nepřátelsky, ale spíše otevřeně. Jako pravda. „Nicméně by se dalo očekávat od hlavy rodiny formální omluva a vysvětlení, proč bylo zasnoubení zrušeno, ačkoliv jsou třeba všem důvody známé. Jde o projevení té malé úcty vůči poškozené straně, zmařeným snům a nadějím. Jde o vyhnutí se přímému potupení jiné rodiny. Jde o slušnost. Omluva je ten největší lék na rozpory vedoucí k usmíření obou stran, je-li myšlena upřímně,“ pohlédla Jeremiahovi zpříma do očí, než sklonila pohled k malé Meredith a věnovala jí jeden přívětivý úsměv, zatímco malá pendlovala pohledem mezi ní a otcem, fascinovaná jeho hlasem. „Bylo by pro mě snazší Walterovi Van Helmontovi odpustit, kdyby se ke mně a mé rodině i v současné době nechoval pohrdavě a jako k odpadu kouzelnické společnosti,“ pronesla zpříma a byla snad první ze své rodiny, kdo se něco takového opovážil říct nahlas. Ale nebyla to nic než pravda a ona se za ni nestyděla. Nebyla to její hanba. Jejím údělem bylo to snést, s hrdě vztyčenou bradou. Věděla, že arogance některých lidí nezná mezí, ale kvůli tomu se nemusela chovat stejně. „Odpusťte, jestli vás má slova nějakým způsobem urazila, nemusím připomínat, že vy a zbytek příslušníků Van Helmontových nemáte na mém soukromém neštěstí žádný podíl a nemám tedy já ani má rodina důvod s vámi vést jakýkoliv rozpor,“ přelétla pohledem z Jeremiaha na Moreen, na kterou se omluvně usmála. Bylo jí líto, že se žena, Jocelyn tak sympatická, musela účastnit tak nepříjemného rozhovoru mezi ní a jejím manželem. Když Jocelyn znovu vzhlédla k Van Helmontovi, věnovala mu jeden významnější pohled, kterýmžto chtěla naznačit, že bude lepší tuto konverzaci nechat raději spát. Neboť minulost byla stále minulostí. Co se stalo, stalo se. Demarcus, Suzanne, Isabelle a další… ti si nezasloužili jakoukoliv nenávist.
žena proto rychle navázala na další hovor ohledně jejího otce a vědy o magických tvorech, v níž nemálo figuroval. „Jistě bude potěšen vaším vědeckým zájmem,“ přisvědčila muži na druhém konci stolu přesvědčena, že její otec rád uvítá Jeremiahův dopis ve svých rukou.
Malou Meredith mezitím držela na svém klíně a sem tam malou holčičku pohladila po tváři nebo jí malým prstem malovala neviditelné obrazce do drobné dlaně. Tu chvíli nepozornosti brzy protnul Moreenin hlas, za kterým Jocelyn zvedla oči a usmála se. „Vůbec ne. Vlastně mi připomíná mou mladší sestru Cissy, když byla ještě malá. Příští rok už půjde do školy spolu s jejím dvojčetem. Čas hrozně letí a zjevně na nikoho nečeká,“ usmála se a nechala Moreen, aby ji ujistila, že malá holčička na jejím klíně není Jocelyn žádnou přítěží.
„Zřejmě není lehké skloubit práci a rodinu, ale věřím, že se vám to vynaložené úsilí oplatí,“ pokusila se Jocelyn povzbudit Moreen v jejím snažením v obou sférách jejího života. Sama Jocelyn dávala poslední rok přednost výhradně práci a to také nebylo zrovna dobře. Když viděla Moreen, viděla sice trochu unaveného dříče, ale nadmíru spokojeného, protože dělala svou práci, která ji bavila, a k tomu rodinu, která jí byla oporou. „Ráda se zastavím, momentálně se sháním po večerních šatech, takže vaši nabídku vřele uvítám,“ dodala nakonec, protože jí ještě čekala večeře a pár soukromých setkání s Torranceovou rodinou, čehož se Jocelyn trochu obávala, ale sám její snoubenec ji ujistil, že jim nedovolí, aby byla sežrána zaživa. Zjevně tím chtěl odplavit trochu té její nervozity a sama Thorntonová musela uznat, že se mu to z části podařilo.
„Pro bystrozorství. Minulé léto jsem složila zkoušky a byla jsem na tento obor přijata. Letošní léto jsem složila závěrečný test, takže už jsem oficiálně strážcem zákona,“ odpověděla pohotově na Moreeninu otázku ohledně výběru zaměstnání. Znělo to neobvykle, ale ne až tak moc pro ty, kteří Jocelyn trochu znali. Přesto se i dnes potýkala s trochu nevěřícným pohledem. Kdyby ale na to neměla, do žádné takové práce by se nehrnula a dokonce by ani nesložila zkoušky.

_________________

Moreen se spokojeně usmála na Jocelyn, která jejich kompliment nevyvrátila, načež se měkce usmála i na svého muže, kterému v očích vyčetla, že mu právě asi přidala trochu stresu, každopádně věděla, že mu pomůžou skřítci, a Amanda byla se sestrou taky skvělá, takže to bez ní pár hodin jistě rodina zvládne. Poznámka o krmení ďasovců byla sice poněkud znepokojivá, ale Moreen si Jeremiaha vzala dobrovolně a s vědomím, že ji jeho mazlíčci budou často děsit, takže na to neřekla nic, jakkoli to jinému člověku mohlo připadat zvláštní. Když se to vzalo kolem a kolem, nebyli zrovna tradiční rodina.
Zato zmínka o tom, že Amanda není doma, již Moreen zasáhla o poznání více, a tváří se jí mihlo zděšení a mateřská polekanost. "Amanda šla ven? Sama? Jerry, vždyť jí je jenom dvanáct," zhrozila se, každopádně přítomnost Jocelyn ji donutila se zase uklidnit, alespoň navenek, a pokračovat v konverzaci, i když v hlavě už zapínala pomyslnou navigaci, a přemýšlela, kam se mohla Amanda na vlastní pěst vydat. Stejně jako minimálně dvacet představ toho, co by se jí mohlo na takových toulkách venku přihodit. A to si myslela, že zahlcení prací jí k praskání nervů pro jeden den stačí. Stočila tedy opět pohled k Jocelyn a souhlasně a trochu unaveně se na ni usmála se slovy: "To mi povídejte, naše dvojčata za chvilku budou dospělá!" I přes utahanost jí však oči zářily láskou a životem, a uculila se na Meri, která Jocelyn spokojeně mačkala ruku. Následně se usmála opět na Jocelyn, která dokázala ocenit její mateřskou i profesionální snahu, a i když si tím Moreen nemohla být jistá, věřila Jocelyn, že to myslí upřímně. Z nějakého důvodu jí dívka byla vskutku sympatická, a Moreen jí taky trochu chtěla vynahradit to, jak se k ní její vzdálenější příbuzenstvo zachovalo.
"Výborně! Jistě si u nás vyberete. Možná kdybyste mi dala vědět dopředu, mohla bych se v obchodě stavit a pomoci vám osobně? Každopádně večerních šatů máme dostatek a je z čeho vybírat," usmála se nadšeně a další úsměv věnovala i svému muži, který jí pod stolem lehce stiskl ruku. Láskyplně mu přejela palcem po hřbetě ruky, a pak stočila pozornost zase k Jocelyn, kterou si uznale prohlédla. "To je obdivuhodné. Musí to být velmi náročné - každopádně jsem ráda, že je naše bezpečnost svěřena do kompetentních rukou," řekla upřímně. Stále však z hlavy nedokázala vyhnat ten hlodající pocit, že je Amanda v nebezpečí, a tak se najedla o poznání rychleji, než měla ve zvyku, i když stále velmi společensky korektně, načež těkla pohledem ke svému muži. "Vážně ti Amanda neřekla, kam se chystá? Možná bychom se po ní měli jít podívat, i když se musím co nejdřív vrátit do práce," nadhodila a omluvně se usmála na Jocelyn. "Vážně se omlouvám, ale už budeme muset jít. Nicméně jsem vás velmi ráda konečně poznala osobně a přeji vám mnoho úspěchů v bystrozorském poli. A nezapomeňte na naši domluvu," řekla s vlídným úsměvem, a poslední větou samozřejmě myslela Jocelyninu návštěvu jejího butiku. Pak už si ladným, naučeným pohybem urovnala sukni a natáhla se s úsměvem k dívce pro Meredith, kterou podepřela rukou a chytila si ji do náruče, vtiskla jí lehký polibek na čelo, zkontrolovala, zda je Jeremiah připraven vyrazit, naposledy se usmála na Jocelyn, a pak už se stavila jenom krátce se rozloučit s Tomem, nechala Meredith, aby Jocelyn na dálku zamávala, a pak už vykročila na ulici, odhodlána objevit své dceři, kterou pořádné vynadání čekalo zřejmě až doma, protože Jeremiah na své dcerky přísný nebyl a Moreen musela hned zpátky do práce.

>>>

_________________

Když Jeremiah načal tohle téma svou omluvou, rozhodně nepředpokládal, že bude rozvedeno do takových měřítek a že to bude nakonec on, kdo bude čelit nepříjemným slovům z Jocelyných úst. Jeremiah ke své rodině pochopitelně cítil určitou sounáležitost, vyrostl v těchto měřítkách, sám se podle nich musel řídit a proto celé situaci poměrně dobře rozuměl, i když s ní ve výsledku neměl nic společného, protože několik let pracoval v Kruvalu a do Británie se vracel pouze za svou rodinou. Se svými bratranci jednou za čas byl v kontaktu a i z novin sem tam věděl, co se v Británii děje, ale nic z toho nepolovalo Jocelyn mluvil takto o Van Helmontových přímo před ním. Možná byl jeden čas naprostým vyvržencem, i dnes mu sem tam někdo rád připomněl tu nešťastnou situaci, ale i v těch dobách byl své rodinně oddán, jak to zrovna u všech Van Helmontových chodilo.
S kamennou tváří se natáhl pro sklenici s vodou a dlouze se napil, zatímco poslouchal ženu za sebou a sem tam se zadíval i na svou malou dcerku. A nebyl tohle ten problém? Dralo se mu nekontrolovatelně na jazyk, když se Jocelyn zmínila o tom, že sama není princeznou. Nakonec to však neřekl, i když se musela přemáhat a snad Moreen, která ho dobře znala, musela poznat, že Jeremiah by nejradši něco poznamenal. Raději se opřel pořádně v lavici, v níž seděl a nespouštěl s Jocelyn oči, zatímco ve své dlani svíral Moreeninu ruku.
"To nepochybně," poznamenal k omluvě, protože navzdory vzrůstající nechuti k tomuhle tématu, s tímhle s Jocelyn naprosto souhlasil a souhlasil by i s tím dalším, kdyby to dívka nevyslovila tak upřímně. Možná až tak moc, že si to měla předem raději promyslet, protože vyslovit něco takového v plném lokálu lidí, kde se tahle slova mohla rozprostřít a donést ke kterýmkoli uším, nebylo zrovna chytré a ani obrovská zášť pro to nemohla být omluvou. Navíc jeden Van Helmont seděl přímo před ní a ten se okamžitě napnul, když se zmínila o Walterovi a jeho chování. "Myslím, že to bude chtít čas. To je lék na všechno," zvolil nakonec diplomatickou odpověď, která byla nejlepším řešením, protože jinak by byl schopen říct jiné a dle svého názoru pravdivé věci, které by však debatu ještě prohloubily a o to teď ani jeden z nich nestál. Jeremiah nepochyboval o tom, že Walter tu situaci nezvládl zrovna nejlépe, ale nenesl na svých zádech vinnu pouze on a to byl pro Jeremiaha zásadní aspekt, jenž Jocelyn unikal. Ať se choval, jak se choval, jistě k tomu měl spoustu důvodů.
"Pokud vedete rozpor s jedním Van Helmontem, vedete se všemi. Vždyť moc dobře víte, že jako rodina držíme při sobě, ať se děje co se děje. Jsme jako jeden člověk," pousmál se slabě k Jocelyn, ale zdálo se, že si ta předešlá slova nevztahoval moc na svou osobu, i když tuhle odpověď myslel naprosto vážně a upřímně. Pak už se však otočil ke své ženě, na kterou se rovněž usmál, to však netrvalo moc dlouho, protože sympatický úsměv byl náhle vystřídán kamennou a zmatenou tváří.
"Ale já za to nemůžu," začal se bránit okamžitě, když přišla řeč na Amandu, "mám pocit, že říkala něco o Amelii. Mohla by ses jí ozvat, třeba bude něco vědět... však, víš," sklonil výmluvně pohled, protože on s Amelií nechtěl řešit nic, co nemusel, takže to nechal na své manželce, i když ta měla spoustu práce a na takové věci neměla určitě čas.
Zatímco naslouchal rozhovoru dvou žen, přičemž Moreen stíhala i obědvat, Jeremiah poprosil o Denního věštce, jímž běžně prolistoval a sem tam zvedl oči ke své dceři, na kterou se drobně pousmál. "Je to nutné? A nechceš si vzít Meri a podívat se po ní sama, myslel jsem, že bych si zaskočil na Obrtlou a... ne? Dobře, tak se po ní podíváme společně," pousmál se a vytáhl z tmavého saka peněženku, aby mohl zaplatit útratu za sebe, Moreen a pochopitelně i za Jocelyn, což byla naprostá samozřejmost, nad kterou Jeremiah a všichni Van Helmontovi už ani nepřemýšleli. "Také jsem vás rád poznal. Doufám, že o vás ještě uslyším, je opravdu fantastické, že se vám podařilo složit bystrozorské zkoušky. Moc gratuluji. Vašemu otci se ozvu, když tak ho prosím upozorněte, je dost možné, že dopisy nadepsané od Van Helmontů spirituálně pálí, ne?" zamrkal pobaveně směrem k ženě, když už stál u stolu a zapínal si sako, zatímco Moreen dávala Meredith do kočárku, "mimochodem toto odvětví černé magie je velmi zajímavé, měl jsem v Kruvalu studenta a nevěřila byste, co- no dobře, Moreen, už jdu," povzdychl si směrem ke své manželce, než se otočil směrem k Jocelyn a shovívavě se pousmál, potřásl si s ní rukou, drobně se uklonil a poté už došel za Moreen, které džentlmensky podržel dveře a následně ji nabídl rámě, aby se mohli podívat po své neposedné dceři.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont

Jocelyn si byla velmi dobře vědoma každého slova a ani jednoho z nich nelitovala, třebaže si uvědomovala, že Děravý kotel plný lidí je kromě osob naplněný i zvědavýma očima a ušima, které rády sledují a poslouchají. Kdyby snad vyřkla něco, co není pravda, litovala by toho velice hořce. Ale pokud byla správně obeznámena, což by strážce zákona měl být, neexistoval žádný zákon, který by ji za to mohl uvalit do Azkabanu. Koneckonců nekritizovala Ministerstvo, ale pouze hlavu Van Helmontových. Míra tragédie situace se tím pádem snížila téměř k nule. Pokud se tato slova dotkla nějakých blízkých přátel té rodiny a ti čirou náhodou obsazovali Děravý kotel, ani tak nelitovala. Tuhle tichou válku s Walterem nevedli jen Thorntonovi, ale i další rodiny s nimi spřízněné, které těžko strpěly takové chování, zvláště od tak vysoce postavené rodiny. V podstatě se to vedlo jen kvůli formalitě. Co se Jocelyn týkalo, bylo to spíše osobní. „Každá rodina drží při sobě, ale to neznamená, že se veškeré soukromé konflikty vztahují na všechny,“ pokrčila rameny a tím téma definitivně uzavřela. Když vzhlédla k Jeremiahovi s chladnou tváří, jednalo se spíše o pohled dravé šelmy. Ona koneckonců nebyla tou, která toto téma rozvedla, necítila tedy výčitky svědomí.
Poté svou pozornost přenesla zpět na Moreen, která působila klidným, ale přesto zapáleným dojmem. „Vážně? To by bylo výborné. Určitě se Vám ozvu, až půjdu podobnou záležitost vyřizovat,“ a tím si Moreen mohla být koneckonců víc než jistá. Nebylo většího labyrintu zoufalosti, když se měla Jocelyn ponořit mezi police s oblečením. Nebyla vyloženě ztracený případ, nicméně nikdy nad oblečením příliš nepřemýšlela. Důležitější pro ženu byla skutečnost, jak vystupovala a co měla v hlavě.
„Tréninky jsou velmi náročné, stejně tak závěrečné testy. Dovolím si tvrdit, že skutečně pečlivě vybírají, koho nechají projít a koho neprosejí,“ přiznala žena a shlédla na malou Meredith. U ní skutečně nehrozilo, že by někdy zastávala takové zaměstnání, nehledě na to, aby si k němu vůbec čuchla. Tu čekalo něco úplně jiného. Něco, co se podobalo téměř ráji.
Když se k ní Moreen po chvilce nepozornosti, kdy si Jocelyn s Meredith hrála a kdy dala chvíli času a soukromí manželům Van Helmontovým pro vyřešení několika záležitostí, natáhla pro svou dceru, nic nenamítala. Žena podala malou holčičku do náruče své matky a mrkala na ni, zatímco byla malá princezna položena do kočárku. Nikdy by Jocelyn nenapadlo, že by mohlo být tak příjemné strávit malou chvíli s tak malým človíčkem. „V pořádku, také budu muset za chvíli jít,“ pronesla, už chtěla něco namítnout ohledně zaplacení jejího džusu, ale nakonec celou záležitost přešla bez poznámky. „I já vás ráda poznala. Doufám, že vaše módní přehlídka proběhne bez potíží,“ popřála Moreen a věnovala ženě povzbudivý úsměv.
Poté se postavila se vší slušností, když se k odchodu odebíral i Jeremiah. Trochu ji mrzelo, že spolu před chvílí vedli malé neshody, ale doufala, že když se o nich nebudou více zmiňovat, mohli by mít normální a přívětivý vztah. Podala mu ruku na znamení, že i ji těšilo. „Myslíte rituální pálení…“ šeptla trochu nesměle, přeci jen si tu dovolila opravit profesora a vědce. „Těžko říct, ještě se mu do rukou žádný nedostal, ale upozorním ho, že se mu v nejbližší době ozvete. Ráda jsem vás poznala a mohla poznat i malou Meredith,“ přisvědčila, stiskla mužovu roku a už s ním chtěla zapříst další hovor, když Moreem zavolala na svého muže a ten musel ustat ve vyprávění jistě zajímavé historky. Naposledy se s nimi rozloučila, usadil se zpět na své místo a chvíli přemítala nejen nad setkáním s Van Helmonty, ale hlavně nad Wellsem a Aaronem. Tiše loupla pohledem, kde ještě před hodinou seděli a kde se nyní rozhodla usadit nějaká početná rodina. Po chvíli se přeci jen zvedla, rozloučila se s Tomem a dominantním, téměř autoritativním krokem vyšla ven z lokálu. Bylo načase se poohlédnout i jinde…
>>>

_________________

<<

Už to bylo pár dní, kdy od nich byl násilím odtažen Darrel, a Ginger tedy konečně mohla na Příčnou, i když z toho měla o dost menší radost díky tomu, že nemohla přestat myslet na to, jestli je Darrel v pořádku. Psal jí něco o tom, že našel brigádu ve zmrzlinářství, tak se za ním hodlala jít podívat, ale předtím se potřebovala trochu uklidnit v Kotli. Tohle byl přesně ten moment, kdy by si potřebovala o všem promluvit s Ezrou, vylít mu srdíčko, zeptat se ho na jeho názor... ale to nešlo, protože se na konci roku zachoval nechutně a ona mu to stále neodpustila. Tedy, ve skutečnosti se jí po něm neskutečně stýskalo, ale hrdost jí nedovolovala mu odepsat na dopis. Navíc jí až dnes došlo, že díky celé té věci s Darrelem zapomněla na Ezrovy narozeniny, a tím víc mu nemohla napsat. Nehledě na to, že by se v tom dopise musela nějak zmínit i o Dájovi, a i když se chlapci celkem usmířili, stále si dokázala představit, jak by asi Ezra přijal omluvu, že zapomněla na jeho narozeniny, protože u nich byl Darrel.
Oděna do černých šortek a červeného trička, se zrzavou hřívou sepnutou do vysokého culíku, se usadila u jednoho ze stolů v prozatím poloprázdném lokále a objednala si kaktusovou limonádu. Hodlala tu chvilku jenom tak okounět a promyslet si, kam půjde na nákupy - byla na týden v Londýně u táty, který měl své vlastní pochůzky a měl si ji odpoledne vyzvednout, což Ginger považovala za zbytečné, když cestu znala a už jí bylo patnáct, pro Merlina, jenomže tak zněla mamky podmínka, a pokud nechtěla být násilně deportována zpátky do Švédska, musela se řídit danými pravidly. Navíc ji to dnes vlastně vůbec neomezovalo - původně tu měl samozřejmě být táta celou dobu s ní, ale oběma jim vyhovovalo se na chvíli odloučit, a mamka se to neměla jak dozvědět, takže bylo všechno v pořádku.

_________________

<<
Edric vešel do Děravého kotle zahalen v černé kapuci, pod kterou měl na hlavě bílou kšiltovku, z níž mu vykukovalo na pravé straně několik krátkých, ostře zestřihaných vlasů, které svou barvou začínali připomínat spíše zrzavou, než blonďatou. A po pár volných krocích v pohodlných, plátěných kalhotách si kapuci sundal a sytě modrýma očima se rozhlédl po lokále. A když po kapuci následovalo i sundání čepice, šlo rozpoznat, jak - ne zrovna drastickou, ale poměrně výraznou změnu ve svém vzhledu Edric Borodin udělal. Se střihem i barvou svých vlasů experimentoval už za dob, co chodil do Bradavic, a názor ostatních, že vypadá jako idiot, nebo mnohem hůře, mu byly naprosto ukradené a ani v tom se teď nic nezměnilo. Dlouhé blonďaté prameny, které si stahoval do culíku, shodil úplně a zbylo po nich pouze pár rozcuchaných nazrzlých trčících pramínků, které byly zcela očividně ostříhány samotným majitelem, jenž nedbal na žádnou pravidelnost, uhlazenost a symetričnost. Jak mu ty vlasy přišly pod ruku, tak to šmikl a více se tím nezaobíral, a vyhovovalo mu to. Muselo to být teprve nedávno, když byl skoro úplně na krátko a do vysokého čela, v němž se krabatilo několik dlouhých vrásek, jak hledal nějaké místo u volného stolu, mu spadala nepravidelná ofina.
"Zdar, Tome," pozdravil cestou hospodského přikývnutím a rozepnul si mikinu, než sklonil pohled k povědomé zrzce, která seděla u stolu sama. Nějaká ta Olssonová, ale víc tu holku neznal a ani potom netoužil, takže zapadl hned vedle k volnému stolu a s úlevným výdechem vytáhl krabičku cigaret, zatímco se rozhlížel po popelníku, který u jeho stolu chyběl.

<<

Řekněme, že jsem nebyl doma, kde jsem měl být pod pohrůžkou fyzického násilí, ale na Příčné ulici. Unavený, pomuchlaný a jenom malinko vyděšený, ale řekněme si pravdu, začínal jsem se dostávat do stavu, kdy mi bylo všechno venkoncem jedno. Výhrůžky mi tak způsobily jen mírné obavy, které mě ovšem ani zdaleka nezastavily od toho, abych vzal roha ty prázdniny už podruhé. Skutečný problém byla v tu chvíli jenom doprava, protože mě vážně nebavilo letět pokaždé až ze Skotska vzdušnou čarou.
V tuhle chvíli jsem tak otvíral dveře Děravého kotle s tím, že možná budu muset trochu zainvestovat do přeměňování, nebo v sobě alespoň probudit skrytou metamorfomagii, protože co je lepší než utéct? Utéct a nenechat se najít. Docela bych ale snesl něčí přítomnost, jelikož vyhýbat se civilizaci po celých několik dní, to nebylo něco, na co jsem byl zvyklý.
Rozhlédl jsem se po místnosti a zjistil, že mám štěstí. Zrzavé vlasy a otrávený výraz se nedal s nikým zaměnit, a i když bych Ginger někdy nejradši zaškrtil, dalo se s ní dost dobře povídat. Když vám teda zrovna nelámala kosti, žeano. Nic ale nemohlo být horší, než ten bengál, co zákonitě bude doma, a ani na tom mi nezáleželo, tak co bych se zajímal teď. Moc jsem tedy neváhal a s koštětem přehozeným přes rameno - nutná noční oprava u Arsena doma způsobila, že teď létalo líp, než předtím - se přesunul k zrzčině stolu a sesunul se na volnou židli.
"Nazdar, Olssonová."

_________________

Ginger věnovala Edricovi poněkud nevraživý pohled, protože si ho pamatovala jako člena Zmijozelského týmu a neměla proč se k němu stavit pozitivně, a nadále usrkávala svojí limonády, přemýšleje, jak si udělat co nejlepší den, když byla konečně mimo rodičovský dohled. Proto ji příchod Cassidyho poněkud překvapil, o jeho stavu nemluvě, takže v prvních pár okamžicích si ho jenom nevěřícně prohlédla s povytaženým obočím. "Zdarr, Finley, co se ti stalo? Tos prolít křovím?" prohlásila svým obvyklým, tedy ne úplně přívětivým tónem, každopádně se pobaveně ušklíbla a pokynula mu na volnou židli, na kterou se Cassidy okamžitě sesunul. "Neříkej, žes taky utek z domu?" nadhodila a těkla bradou ke Cassidyho koštěti. Nemyslela to vážně, protože opravdu nečekala, že za jedny prázdniny utečou z domova hned dva její kamarádi. Darrel jí ke starostem bohatě stačil, i když se před ním zase snažila, aby se tvářila v pohodě a klasicky se s ním špičkovala, i když si nemohla pomoct, a bát se, aby se Darrel v září u vlaku jednak vůbec ukázal, a taky aby se tam ukázal celý a bez modřin. Když se to tak však vzalo, tak Cass taky nevypadal úplně v pořádku a Ginger si v duchu říkala, kudy musel letět, aby dopadl takhle.

_________________