Henrietta si zamyšleně listovala knihou s rodokmeny čistokrevných kouzelníků Británie, a přemýšlela, kde se stala chyba. Většinou energií sršící čarodějka byla dnes poněkud schlíplá, a mohlo a nemuselo v tom hrát roli, že jí právě vyletěl oknem tip na skvělý článek. Henry se teď zoufale pokoušela najít nějakou náhradu, které by se mohla chytit, a zaplácnout tak prázdné místo v příštím vydání Fénixe.
Prstem sledovala jednu linii rodiny Kingů, a pokoušela se vstřebat to, že jsou spříznění snad s každým, proboha, jak to udělali, když zaslechla tlumené láteření takovým hlasem, který rozhodně upoutal její pozornost. Henry šla na podivné věci jako můra na světlo. Sklapla knihu, zvedla hlavu, div že nezavětřila, a pustila se do hledání zdroje tohoto nezvyklého vyrušení. Nemusela jít daleko.
Jak už to měla Henry ve zvyku, skoro napálila do zjevu, který se upřímně snažil působit jako žena, ale popravdě spíš připomínal transvestitu, který z nouze vykradl šatník vlastní babičky. Henrietta několikrát nevěřícně zamrkala, protřela si oči pod brýlemi, poposunula si brýle na nose a znovu zaostřila. Matně se jí zdálo, že pod vrstvou líčidel a bizarního oblečení někoho poznává... Henry nebyla hloupá, koneckonců úspěšně vystudovala v Havraspáru. Poznat pod převlekem Aidana jí zas tak dlouho netrvalo.
"Co tu děláš?" sykla tiše a záměrně se vyhnula jménu, protože jména měla moc a zdi uši. "A co to máš za... skvělé oblečení o můj bože tohle mi musíš půjčit víš co všechno by se s tím dalo dělat?" vypálila Henry tak rychle, že se jí v řeči ztratily pauzy, a zatahala za neobvyklou pokrývku hlavy. Dost možná ji tak strhla Aidanovi do očí. "Nechceš ale pomoct? Dá se to dělat i jednodušeji, než takhle," naklonila nakonec hlavu na stranu a blýskla širokým, znepokojivým úsměvem, který mínila dobře.

_________________

Aidanovi se povedlo nadskočit, když mu u ramene někdo zasyčel, a nebylo to tím, že by Henrietta byla tak přehlédnutelná. Jen se zrovna hodně zabral do jednoho výkladu, který byl výjimečně srozumitelnější než ten zbytek.
"Henry?!" zaútočil nazpátek, ale okamžitě si uvědomil svou chybu a poskočil o oktávu výš. "Chci říct - Henry?! Co tady děláš ty?" zatrylkoval a v duchu byl opravdu rád, že i když z toho lidi Henry nepodezírali, byla chytrá. Jakože moc chytrá, havraspársky chytrá. Neřekla jméno. Vzápětí se ale plácl do čela, zčásti proto, aby si narovnal bonet, po kterém žurnalistka zatoužila.
"Ty se neschováváš?" opáčil nevěřícně a sjel ji pohledem od hlavy k patě. Její vlasy sice nezdobily žádné barevné výstřelky, ale stejně bylo těžké uvěřit tomu, že by unikala pozornosti dlouho, kdyby bděly ty nesprávné oči.
Právě proto ji popadl za ramena a posunul o kus stranou, pod regál prohýbající se pod loňskými výtisky nějaké čarodějnické kuchařky. "Klidně ti to půjčím, ale ne teď, jo? Co kdyby tě chytili? A co jsi tím myslela, jednodušeji?" nakrčil nechápavě obočí, ale odpustil si podezíravý tón, který by se ke každému okamžitě přimkl, když něco navrhovala Henrietta Løvenskjold.
Aidan si už před nějakou dobou vybavil, co se dělo na ulici, když viděl Henry naposledy. Chvíli na ni jen zíral a vstřebával překvapení, že nakonec našla čirou náhodou ona jeho, natáhl paže kolem ní a krátce ji stiskl. Když se narovnal, s úšklebkem ji uhodil do ramene. "Ne že bych tě neviděl rád." Nemohl říct, že by Henry znal nějak dobře, ale nebyla žádná cíťa, přivítání se odbylo rychle.
"Hledám tu něco o zvěromagii. Nic pro Fénixe, obávám se. Ještě vydáváš nová čísla?" ožil.

Aidan se leknul tak, že zapomněl pištět fistulí, a Henry to z neznámého důvodu přišlo tak vtipné, že se tomu dobrou půlminutu štěkavě smála. Henriettin smích... dobře, říct, že měl grády drápu škrábajícího po tabuli by bylo značně přemrštěné, ale nepatřil ani k těm půvabným, ženským smíchům, které zněly jako klokotající potůčky.
"Věnuju se genealogii, co jiného?" poznamenala potom a zvedla jedno obočí, jako by snad Aidan měl něco takového okamžitě pochopit, a proč se na to vůbec ptá, vždyť je to jasné? Henry... měla někdy problém s komunikací. A s kontextem.
"Proč bych se měla schovávat?" nechápala Henrietta dál. "O mně noviny nepíšou, já píšu je," zavrtěla hlavou v nevyslovené narážce na to jedno číslo Denního věštce, ve kterém se Aidan nedávno objevil, a kdyby jenom objevil, ale na hlavní stránce a málem na policejní fotografii.
"Jak ses měl u moře?" pokrčila nakonec rameny s dalším ze svých širokých úsměvů. Pevně věřila, že Aidana, který do redakce Fénixe přišel jako pole neoseté, naučila alespoň trochu číst mezi řádky.
Henry našpulila rty, když jí Aidan odmítnul půjčit ten úžasný klobouk, a pak se dala do vysvětlování svého... druhého plánu. "Hm... máš někoho, kdo by ti půjčil masku?" zamávala rukou směrem ke svému obličeji, a maskou rozhodně nemyslela masku doslovnou. "Nejlíp dobrovolně? Hrozně nerada takhle kradu od lidí, co o tom neví," pozastavila se nad jednou ze svých vzpomínek. K tomuhle Aidanovi asi ještě nějakou dobu bude chybět kontext, ale Henrietta se rozhodně nemínila rozvášňovat o kouzlech mnoholičného lektvaru v knihkupectví. "Jednoduše... nech to na mně," uklidnila nakonec mladíka v přestrojení, a poplácala ho po rameni.
Když ji Aidan obejmul, rozhodně si nestěžovala, ale radostně vypískla a obejmula ho zpátky, u čehož se jí asi povedlo přestát dobu, po kterou byl fyzický kontakt vůbec chtěný - Henrietta nikdy nebyla mistr v každodenním sociálním kontaktu, ačkoliv dělala vážně dobré rozhovory s cizími lidmi. Spousta jejích kolegů měla dojem, že z ní mají objekty vyslýchání takovou hrůzu, že jí raději řeknou všechno, co chce slyšet.
"Já jsem tady taky kvůli Fénixovi," zaradovala se Henry, nedbala na to, že jí Aidan vlastně sdělil úplný opak, a už ji nešlo zastavit. "Celý jeden článek mi vyletěl oknem, věřil bys tomu? A to jsem tomu tak věřila; takže teď musím rychle hledat nějakou náhradu, a v podobných případech mi vždycky pomohlo procházet náhodné knížky, vždycky mě něco napadlo. Takže teď čtu rodokmen Kingů, a věřil bys, že jsou spříznění snad úplně s každým?"

_________________

Aidanovo čtení mezi řádky moc slavné nebylo. Muselo se hodně nápadně naznačovat a taky se musel soustředit, ale to dost dobře nešlo, když se Henry začala smát, což poutalo nechtěnou pozornost. Aidan jí rychle položil dlaň přes pusu a zatáhl ji ještě dál.
"Píšeš nepohodlné noviny," připomněl polohlasem a zaraženě srazil světlé obočí, až mu vyskočily na čele vrásky. "U mo-... To mi vůbec nepřipomínej. Nesnáším slanou vodu! Nemohl jsem tu odpornou chuť dostat z patra ještě celý měsíc! Ještě teď mám pocit, že páchnu rybinou."
Nad maskou se zatvářil dokonce i on skepticky. "Halloween je až na konci měsíce, vážně nemys-" začal a zadržel dech. V tomhle byl cítit nějaký plán, který teď nedokázal rozšifrovat, a když ho Henry konejšivě poplácala, ztracený v myšlenkách zavrávoral. Důstojně si utáhl kašli pod krkem.
"A o co jde? Oni jsou většinou spříznění s kdekým, nejen Kingové... Poslyš, šéfová, jestli je třeba napsat nějaký úvodník nebo proškrtat článek, slibuju, že přestanu psát 'zkoušku' se s a 'vidět' s tvrdým y. Víš, že jsi v tom lepší. Rád ti pomůžu, jenže..." Aidan přešlápl a obezřetně se rozhlédl. "Tohle musím zvládnout dřív, potřebuju se před ministerskými umět vypařit. Ty bys taky měla. To si nevzpomínáš, co se stalo? Můžu za to já a taky jsem tě hledal, abych ti řekl, že to jsem nechtěl... Jsi v pořádku?" zeptal se, přestal jí třást rameny a rozhořčeně zamával rukama. "Musíš být opatrnější! Co tě vůbec vede k tomu, že bys mi měla hned zase věřit? Co když pořád dělám pro ně? A co když jsi pro ně mezi tím začala dělat ty?" Založil si paže křížem a stupňující se podezíravost se najednou nafoukla, že to málem neustál. "Tak. Měla bys napsat o tom, jak poznáš, jestli je někdo pod vlivem kouzla nebo lektvaru."

Aidanova ruka na Henriettině puse toho moc nezachraňovala, protože to jediné, čeho dosáhl, bylo, že ho její smích lechtal na dlani. Když se Henry smála, pak se smála, a byla jako živel - nedala se zastavit.
"Nepohodlné možná, ale bez mojí fotky na úvodní straně. Nikdy jsem nerozuměla těm šéfredaktorům, kteří si ze svého časopisu dělají ročenku," rozlítila se Henry spravedlně. "Kromě toho, to jediné, co nedokážu změnit, mám na zádech, a dokud nebudu chodit po ulici nahá, tak to dokážu schovat. Vidíš, to je nápad," rozzářily se Henriettě oči, "co takhle napsat článek o společenských normách?" Fakt, že ji k tomuto nápadu dovedla myšlenka na nudismus v londýnských ulicích, napovídala tomu, že byste se měli vyděsit.
Když Aidan nepochopil polovičatou narážku na mnoholičný lektvar, Henry si povzdychla. No, nemusí pršet, stačí, když kape. "Kdepak, úvodník máme, proškrtávat se nic nemusí, spíš si potřebujeme z prstu vycucat úplně nový článek, a nemáme nápad," svěřila Aidanovi problémy, do kterých se Fénix dostal. Nemohla přeci publikovat článek o něčem, o čem se ukázalo, že není pravda, to by mělo dopad na její reputaci.
Henry, která vždycky čekala všechno, zůstala ale překvapeně zírat ve chvíli, kdy ji Aidan popadl za ramena, chvíli jí třásl a něco jí vehementně vysvětloval. Co se stalo? Henrietta velice dobře věděla, co se stalo tenkrát u Hladového draka, moc dobře se to zapomenout nedalo, ale jak to mohl vědět Aidan? To byl v tom davu a ona si ho nevšimla? Henry, která byla většinou citlivá jak laťka u plotu, se prohnala vlna starostí - mezi lidi přeci létaly smrtící kletby. Jestli tam někde byl... Ale co u všech čertů myslel tím, že za to mohl on? Že se jí chtěl omluvit? Henry nechápavě zírala a pro jednou ve svém životě se nezmohla na slovo.
Když nakonec prohlásil, že by mu neměla tolik věřit, protože co když pro ně stále pracuje, doklapl Henriettě na místo klíčový dílek celé skládanky. Bohužel to byla skládanka toho typu, kterému se zoufale bráníte uvěřit. "Cože?" podařilo se jí vysoukat ze sevřeného krku, a i jí samotné to znělo přiškrceně. Ne, cože byla špatně formulovaná otázka. "Proč?" To bylo lepší. Henry sice byla chytrá a dokázala číst mezi řádky, když na to došlo, ale v tuhle chvíli ji nové informace zastihly natolik nepřipravenou, že si Aidanovu poslední větu snad ani neuvědomila, natož aby ji spojila s tím, co jí sdělil před malou chvílí.

_________________

Aidan zaváhal a opatrně si otřel dlaň o vycpané šaty. Chvilku si myslel, že Henry přijde jako dobrý nápad chodit nahá po ulici, ale pak si oddechl. "Společenské normy, jasně." Problém nebyl v tom, že by Henry neměla nápady, jen je všechny postupně vyřadila, protože by se prý plátek neprodal. Ten s chozením po ulici v rouše Evině jí naštěstí neutkvěl, Aidan si nebyl jistý, jestli by se pro něj nenadchla.
Ošil se, když se najednou zatvářila mnohem vážněji a zaskočeně. Nebyl na to zvyklý a už ho unavovalo snažit se to vysvětlit - pokaždé ho za to stejně chtěl každý ukamenovat, jako kdyby snad měl na výběr. Měl pocit, jako by mu do žaludku klouzaly kostky ledu. Taky to možná nemusel vykládat na potkání... Obrátil lehce oči v sloup.
"Překvapili mě, byl jsem nějakou dobu pod vlivem kletby, která se nepromíjí, ale někdo na ni asi měl udělenou výjimku. Všechno, co jsem dělal, jsem ne-" Zarazil se a přestal to vyprávět co nejvíc po lopatě, aby se k tomu nemusel vracet. Naposledy to taky moc nefungovalo. "Byl tam chaos. Nejsem si jistý, ale asi mám podíl na tom, že tě pak někdo trefil Cruciatem... A zkoušel jsem ho taky seslat," dokončil upřímně. Na jeho omluvu, tvářil se, jako kdyby byl ochotný udělat cokoli, aby tohle nějak odčinil.

Henry poslouchala Aidanovo kusé vyprávění s doširoka otevřenýma očima, ve kterých se zcela nepokrytě zrcadlil šok. Šok byl emocí, kterou jste na Henriettině tváři mohli zahlédnout jen velice zřídkakdy, takže tohle vlastně byla docela vzácná situace.
Na to, jak rychle většinou zpracovávala informace, se jí tohle sdělení zpracovávalo jenom velice složitě. Nerada si to přiznávala, ale Aidanovi bylo lehké důvěřovat - byl upřímný, na všechno šel po lopatě, a se vší úctou, nebyl tak chytrý jako Henry, což jí dávalo mnohem větší jistotu. Moc chytrým lidem se nedalo dost dobře důvěřovat.
Henry zamrkala. Sklopila oči, sklonila hlavu, a chvíli to vypadalo, že neví, kam se dívat. Když po chvíli obličej zase zvedla, už měla zase nasazenou tu starou, známou masku nikdy nemizící bezstarostnosti, ale oči ji prozrazovaly, dokud se tedy Henriettě nepodařilo fasádu ještě vylepšit. "O důvod víc, proč tě držet v redakci a nechat tě celé dny pracovat na dalším čísle. Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž, nebo jak se to říká?" Zeširoka se usmála a pokusila se nemyslet na tu chvíli, kterou Aidan popisoval. Byla to zajímavá zkušenost, velice zajímavá, prakticky neocenitelná. Henry by jenom byla mnohem šťastnější, kdyby se kvůli ní občas nebudila uprostřed noci, zalitá studeným potem.

_________________

Lhal by, kdyby tvrdil, že mu nechybí Sybille, která to celé vzala mnohem líp než citlivka Warwick. Kde byl asi konec ostatním? Přesto teď nedůvěřivě hleděl přímo na vysmátou Henry, o dobrých deset let starší bláznivou novinářku na volné noze, která mu právě odpustila tak lehce, jako kdyby jí jen rozdupal pískové bábovičky.
"Radši bych se počítal mezi ty přátele," broukl, ale už ulehčeně se zašklebil. Na fistulku už úplně zapomněl."Slibuju na svou čest, že to všechno vynahradím." Na důkaz svých slov si sundal bonet a narazil ho Henry na hlavu. To by mohl být dobrý začátek.
"Tak co, chceš hledat dál něco o Kingových? Já se snažil načíst i něco o přemisťování, ale asi to není úplně pro mě, jako neregistrovaný zvěromág bych mohl být užitečnější... Co jsi ty myslela tou maskou?" vrátil se nechápavě k převleku, protože člověk se přece jen nemění přes noc. Svědivou paruku nevydrží nosit ani o hodinu déle!

Henry se usmála. Byl to o něco méně veselý úsměv, než by světu ukázala za normálních okolností, a na její tváři vypadal, jako by se objevil spíš z povinnosti. Ten se ale velice rychle přetavil ve šťastný, o nic méně štěkavý smích, když se jí konečně dostal do rukou ten úžasný bonet. Henry zaklokotala smíchy tak, že to znělo spíš jako kočka v posledním tažení, a nadšeně zatáhla za pentle, až jí pokrývka hlavy vytvořila na uších klapky. O slušivosti by se dalo polemizovat.
"Budeš muset opravovat hodně článků. A já je budu muset opravovat po tobě, protože neumíš gramatiku," zubila se Henry a plácla Aidana po hlavě, kde mu najednou chyběl ten senzační klobouk. Co už ale neřekla nahlas, bylo, že si bude mladého Thornea hlídat, protože se mu teď nedalo tak úplně věřit.
"Myslím, že masky bude lepší rozebírat někde, kde nebudou mít i knihy uši," odtušila o něco klidněji a rozhlédla se kolem sebe, jako by hledala nevítané posluchače. Nikde nikdo nebyl, to ale neznamenalo, že by byla o něco méně obezřetná. "A ten rodokmen... ne, myslím, že nepotřebuju. Stejně jsem ho četla jen abych přišla na něco lepšího, o čem bych mohla napsat," povzdechla si nakonec. "Tys měl ale dobrý nápad s těmi kletbami a lektvary," usoudila nakonec a vylovila z kapsy zápisník, aby do něj něco zběsile nadrápala.

_________________

Aidan si toho malého háčku samozřejmě nevšiml. Kdyby ano, nejspíš už by si šel hodit mašli, protože když už někomu věřil, dělal to bezvýhradně. Aidan neuměl lhát, neviděl důvod k tomu to dělat a v rozpoznávání lží v řeči těla se nevyznal už vůbec. Všechno to vzal jako uzavřenou kapitolu, kterou mohl konečně nechat za sebou. Kdyby tušil, že takhle to zatím zdaleka není, asi by zuřil...
"Tak jo. Ještě bydlíš v tom doupěti ve sklepě, nebo ses přestěhovala někam pod mansardu? Nemohl jsem tě nikde najít..."

>>