Victor se jen na chvilku pozastavil nad tím výsměšným Sincereovým tónem, kterým se zmínil o „nějaké ženě“. Kdyby ale znal paní Rhotovou tak, jako ji znal už léta letoucí on sám, rozhodně by přehodnotil svůj názor. Ač byla ženou hodné svého postavení, setkání s ní by nepřál žádnému chlapci, muži, ani starci, natož nějaké ženě. V životě neviděl dravější ženu, než byla ona. Dokázala i to, co se ostatním zdálo být relativně nemožné. O to víc byla nebezpečná. Ve Victorových očí byla jenom psychopatem se sklony ke zdánlivé nevinnosti a mnohdy i teatrálnosti. „Jiných žen ne, téhle výjimečně ano,“ přiznal zcela klidně, třebaže ho dožíral ten Sincereův tón hlasu. Ale on s ní neměl zkušenosti, nemohl mu tudíž nic zazlívat, a tak to přešel bez většího zamyšlení. I tak o něm nemělo mnoho lidí příliš valné mínění, na to si poslední dobou zvykl. Ať se vyřklo jméno Gall kdekoliv, nebudilo to příliš respektu, nadšení a ani obdivu, jak by tomu u starobylých rodů mělo být. „To by mi ušetřilo dost starostí, ale pochybuji, že tuhle záležitost sám vyřešíš. Bude chtít mluvit s ošetřujícím lékařem a to jsem, žel bohu nebo bohudík, já,“ odvetil opět nezvykle klidně, snad s trochu unaveným podtónem, jako by tušil, co za výslech ho bude čekat. Nic příjemného.
„Měl jsem bratra, ale už je mnoho let mrtvý a pochybuju, že by můj milovaný otec projevil o mou matku zájem více než jednou,“ podotkl suše a vcelku drze na to, kde a s kým se nacházel, ale Sincere a ostatní už přeci dávno věděli, jak si u něj jeho příbuzní stojí. Naštěstí neházel všechny do jednoho pytle a celkově mohl pár slušných slov říct jen o svém lékouzelnickém strýci. Co ho štvalo ale na všech, bylo ten jistý druh předstírání a skrývání čehosi, čemu ani Victor nedokázal přijít na kloub. Snad se to týkalo smrti jeho otce, která ho dopalovala ze všeho nejvíce. Prý nehoda… Někdo tak prozíravý, jako byl Victor, něčemu takovému těžko mohl uvěřit. Všichni věděli, že to byla sprostá vražda. A přesto nikdo nehnul ani prstem pro to, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Stačila ta nezměrná hanba, kterou do jejich rodiny vnesla jeho matka. Nebylo divu, že si tak střežil Valianta. Neměl na světě už skoro nikoho, komu by mohl tak bezmezně věřit.
Když se Sincere rozhodl chlapce prohlédnout, nehnul se ani o píď, snad v domnění, že na něco starší lékouzelník přijde. Nic si ale nesliboval, byl jistě unavený po předchozí směně. Přesto to, co slyšel, dávalo víc než smysl. „Krev jsem poslal na rozbor ráno, když se mu ty teploty začaly pravidelně opakovat, takže musíme počkat,“ hlesl unaveně a prohlédl si Valianta připoutaného na lůžko a odkázaného na nitrožilní výživu. Byl na něj žalostný pohled. Nebyl ale tak žalostný, jako spíše to, co ze Sincereových slov vyplývalo. „Chceš říct, že ho mohl někdo záměrně otrávit?“ Pozvedl obočí. Myslel na všechny varianty, na všechny možnosti, ale na to, že by někdo chtěl záměrně zabít tak mírumilovného člověka, to snad ani ve snu… „Už se stalo, vzorky jedů jsou v laborce na rozboru,“ odvětil pohotově, nebyl zase tak neschopný, poměrně zapáleně se věnoval Valiantově léčbě. Byl jeho přítel, nechtěl nic zanedbat.
Brzy nato se dal vcelku rychle do pohybu, jako by zapomněl na předchozí únavu. Natáhl se automaticky po bílém plášti, na moment vykoukl ven ze dveří a na někoho rázně zavolal pár slov, než se vrátil zpět do místnosti a začal se zase věnovat pacientovi. Věděl, že tu musí zůstat, to byla samozřejmost. Tenhle přesčas bude mít nakonec dvě výhody, Vezme si pak více volna a Valiant se snad zlepší. „Pozdravuj doma,“ prohodil a otočil se na muže, který se mu očividně pokoušel něco říct, ale když z něj nic nevypadlo, stočil svou pozornost zpět k Valiantovi. Zatímco Sincere mířil ze dveří, do pokoje se nahrnuly sestry a dva doktoři z vedlejšího oddělení otrav jedem. „Máme podezření na otravu, musíme ho převézt k vám,“ pronesl pohotově Victor a vrazil jednomu z lékařů do rukou desky s papíry o diagnóze a prozatímní léčbě. Tvář lékaře mírně zbledla, když si rychle a zběžně projel celé papíry. Zdálo se, jako by ho už napadalo, co mu může být. „Převezte ho rychle k nám. A vy pojďte se mnou,“ kývnul na Victora a společně zmizeli v útrobách nemocnice znovu řešíc další lékouzelnický případ…
>>>

Paul od brzkého rána vysedával v bistru a vypadal jako člověk, který v noci vůbec nespal. Nebo možná spal, ale maximálně tak hodinku dvě. Tenhle odhad byl ve skutečnosti docela přesný. Paulie sice neměl noční službu, ale to neznamenalo, že by své volno využil k dohánění spánkového deficitu z minulých dní; místo toho raději sedl za volant svého Challengera, prohnal ho zasněženými ulicemi... a vyhrál slušný balík mudlovských peněz.
Proto se teď tvářil naprosto spokojeně, přestože ho přepadaly záchvaty zívání, kdy myslel, že si roztrhne pusu. Lil do sebe už třetí kafe, ale nedalo by se říci, že by ho kofein nějak zvládl nakopnout – proti účinkům kávy už si zřejmě nechtěně vybudoval imunitu. Ale aspoň na chuť byla káva dobrá. Dáma za pultem si totiž nedovolila podstrčit mu nějaký patok, vždyť byl vedoucím jednoho z oddělení a ona by mohla mít průšvih.
Paulie se houpal na židli, rozhlížel se kolem sebe, a přemýšlel, jak přežije dnešek. Ačkoliv si to nepřiznával, na pohodlí postele už se docela těšil. Ještě ho ale čekal večer s Dylanem, kterého na Vánoce opravdu nehodlal zanedbávat. Dárky už měl naštěstí předem nakoupené, takže měl o starost méně. Po chvilce bezcílného posedávání a rozhlížení si koupil ještě ovocné taštičky, aby neměl prázdný žaludek, a se svou snídaní se pohodlněji uvelebil na tvrdé židli.

_________________

Benjamin byl po noční. Která byla vlastně prodlouženou směnou předešlé směny denní, takže se do bistra dovlekl ve stavu ne nepodobném polorozložené zombie. A do toho bistra se vlekl spíš jen z principu, protože věděl, že nenajíst se po tak dlouhé době a jít spát se nevyplácí (to už si vyzkoušel, víckrát tu chybu opakovat nehodlal). U pultíku si se psíma očima u paní koupil kafe, které do sebe všichni internisti lili prakticky místo vody, protože jinak už jejich těla nemělo co držet pohromadě, a plněnou bagetu, kterou hodlal systematicky rozžvýkat co nejrychleji a zároveň se jí nezadusit.
S bagetou pod paží a kalíškem kávy v ruce se otočil a rozhlédl se po místnosti, kalkulujíc, kde se mu bude nejlíp sedět, i když všechny ty židle byly úplně stejně nepohodlné, což byl vlastně zcela výborný tah, vzhledem k tomu, že Benjamin by byl momentálně schopen usnout ve stoje, kdyby se zastavil na víc než deset sekund, o čemž svědčila jak jeho nahrbená ramena, tak kruhy pod očima. A pak mu padl pohled na vedoucího jejich oddělení, což ho donutilo se z posledních sil narovnat a přestat se tvářit naprosto mrtvě, protože pokud se tu naučil něco kromě toho, že pracoval 48 hodin bez spánku, byl to fakt, že před nadřízenými jste si nemohli dovolit vypadat mrtvě, jelikož oni měli taky dost a zvládali to. Což neměnilo nic na faktu, že lidi v zácviku dělali všechnu náročnou a nechtěnou práci, ale Benjamin si nestěžoval. Vybral si to a byl jenom rád, že ho k Mungovi vůbec vzali a nevyhodili ho hned po prvním incidentu, kdy mu vypadl kačer z rukou. Plný.
"Dobré ráno, pane Thawne," pozdravil Paula, a trochu omluvně na něj zamrkal laníma očima, protože hlas měl chraptivý a bylo na něm zcela zjevné, že mluví z posledního, i když se snažil před nadřízeným vypadat svěže. Což šlo celkem těžko, vzhledem k tomu, že vypadal jako panda. Zároveň se dostavil zásek v podobě té, že zůstal stát kus od Paula, s bagetou stále pod paží, a kelímkem, ze kterého se kouřilo, v ruce. Byl tak vyřízený, že už ani nevnímal, že si o kafe celkem slušně pálí prsty.

Mimo herně:
Pardon, pokud skáču do nějaké plánované hry, kdyžtak Benjiho v příštím postu odvelím

_________________

Paulie měl nutkání hodit nohy na stůl, aby se mu sedělo pohodlněji, ale tušil, že by ho dáma, co měla bistro pod palcem, přišla vyhnat koštětem, vedoucí nevedoucí. Když se k ní navíc ohlédl přes rameno, zjistil, že ho skutečně po očku pozoruje. Paul se jí nedivil, protože někteří páni doktoři byli opravdu jak utržení z řetězu. A když se navíc nadopovali kofeinem... no, Paul se občas divil, že bistro ještě stojí.
Raději se sklonil zpět ke své snídani, ale koutkem oka zaznamenal příchod někoho dalšího, a tak se po chvilce zase napřímil. Pohled mu padl na Benjamina kupujícího si bagetu. Pochopitelně ho celkem snadno zařadil do skupinky mladých lékouzelníků, kteří se teprve zacvičovali na jeho oddělení, ale chvilku mu trvalo, než si vzpomněl na jméno. Z paměti ho však nakonec vylovil, včetně varovné poznámky, že Benjamin Lowe občas působí jak slon v porcelánu. Momentálně však připomínal spíše zombie.
„Dobrý ránko, pane Lowe,“ odvětil Paul mnohem energičtěji, protože byl na nedostatek spánku už dávno zvyklý a zvládal fungovat i bez odpočinku, a poté se natáhl, aby Benovi sebral kelímek s horkou kávou a postavil ho na stůl. Ten kluk mu totiž připadal slušně mimo a bylo jen otázkou času, kdy se popálí a kávu rozlije. A Paul se o něj opravdu nehodlal starat a vodit ho za ručičku. „Posaďte se,“ vybídl ho, načež ho sjel hodnotícím pohledem a ve tváři mu vykvetl nepatrný úšklebek. Jinak se ale tvářil docela soucitně – živě si vzpomínal na svá léta v zácviku a věděl, že to není žádná hračka, i když si mnozí mysleli opak. „Měl jste noční? Až se nasnídáte, měl byste se někde prospat.“ Paulie smlsnul poslední ovocnou taštičku a spokojeně mlasknul. „Vezměte si pár dní volna, hm? Přece se mi nezničíte ještě předtím, než se z vás stane plnohodnotný lékouzelník.“

_________________

Benjamin sebou malinko trhl, když mu Paul slušně sebral kelímek z ruky, a vyjukaně se podíval prvně na svou dlaň, která stále svírala neviditelný kelímek, a pak na Paula. Už ani sám nedokázal určit, jestli právě prodělal mikrospánek, nebo ještě ne. "Díky, pane doktore," řekl Benjamin a pokusil se Paulovi vrátit úsměv, ale i v koutky zvedaly svaly, a Benjaminovo tělo už se na moc nevzmohlo. To samé tedy platilo se svaly na nohou, a Benjamin se do nabízené židle prakticky zhroutil, divže ji ještě nepřevrhl, protože byl utahaný jako kotě. "Měl. Přísahal bych, že paní Bonnaventurová nikdy nespí. Já chápu, že mít ruku přimraženou k lampičce není dvakrát příjemné, ale..." odvětil, než jeho polospícímu mozku došlo, s kým se tu baví, a pusu zase zavřel. "Pardon, jenom mi paní Bonnaventurová přijde velmi výmluvná," ospravedlňoval se chabě a pak už si jenom zoufale povzdychl a upřel na Paula psí oči, ať ho nevhodí na popravu. "Hned po tom, co se najím, mířím na ubytovnu," pousmál se poslušně, a kývl k bagetě, pročež se natáhl po kafi a samozřejmě ho unavenými prsty převrhl. Sice se mu povedlo kelímek hned zvednout, ale škoda už byla napáchána, půl kafe bylo na stole a ještě si polil nohu. "No," zhodnotil své dílo, a kdyby toho byl ještě schopný, styděl by se až běda. Teď byl tak nějak rád, že sedí a že zvládá udržet oči otevřené, na víc se nevzmohl, i když po vyspání jej zřejmě čekalo panikaření a psaní omluvného dopisu vedení jeho oddělení.
"Volno mám někdy kolem Vánoc... kolikátého prosímvás je?" usmál se Benjamin tak naivně, jak to uměl snad jenom on a hodně malé děti, načež malinko nakrčil obočí a poděkoval paní bufetářce, která s kroucením hlavou došla otřít stůl, podala mu ubrousky, aby mohl odsát trochu kafe ze svých kalhot, a vzápětí mu donesla nové kafe, kouzlem ochlazené tak, aby se dalo rovnou pít. Benjamin jí byl v ten moment natolik vděčný, že by se ze samé únavy snad i rozplakal, ale ovládl se, poslušně usrkl kafe a čekal, až v něm kofein někde vydoluje poslední zásoby energie, které mu postačí na snězení snídaně a odchod domů. "Promiňte, že se tak ptám, ale jakto, že jste tu takhle brzy? Myslel jsem, že začínáte pracovat až později," zeptal se, když mu mozek začal pomalu zase pracovat a rychle těkl pohledem k hodinám na stěně, jestli je opravdu tolik hodin, kolik si myslí, že je.

_________________

„Není zač,“ odvětil Paul okamžitě, protože za to, že vzal mladíkovi kávu, aby se neopařil, opravdu nečekal slova díků. Mírně povytáhl obočí, když se Benjamin zhroutil na židli – tohle už hraničilo s naprostým vyčerpáním a brzkým kolapsem, a to rozhodně nebylo dobře. Paulovi se na čele udělala starostlivá vráska, protože mu podřízení samozřejmě nebyli ukradení.
Když se Benji rozpovídal o paní Bonnaventurové, Paulie schoval úsměv za hrnkem kávy, avšak jiskřičky, které mu přeskočily v očích, zamaskovat nedokázal. Paní Bonnaventurová sice nebyla jeho pacientka, ale to neznamenalo, že by o ní už neslyšel. A kromě informací o jejím zdravotním stavu se k němu doneslo i to, jak je postarší dáma hovorná. Až moc. „To nejste jediný,“ ujistil mladíka pobaveně. „Slyšel jsem o ní a abych byl upřímný, kolem toho pokoje raději chodím velkým obloukem.“ Když ho Benjamin ujistil, že se zajde vyspat, jen co se nají, Paul spokojeně přikývl. Pravděpodobně by Bena klidně připoutal na postel, kdyby byl jedním z těch ambiciózních mladíků, co si myslí, že unavený doktor je dobrý doktor. „Výborně, vypadá to, že máte i něco v hlavě. Nesnáším ty mladé lékouzelníky, co zůstávají v práci i přesto, že usínají ve stoje. Nikdo z nich nedokáže pochopit, že v takovém stavu jsou k ničemu,“ zabrblal, nehledě na to, že on sám takový zpočátku byl. Mladý, ambiciózní a příšerně tvrdohlavý. Když Benjamin převrhl kelímek s kávou, Paul se jen soucitně ušklíbl. Pouze to potvrzovalo domněnku, že je mladík na pokraji vyčerpání. O tu paseku se naštěstí postarala dáma doposud postávající za pultem, a Paulie k ní namířil děkovný pohled.
„Jsou Vánoce, pane Lowe,“ objasnil mladému lékouzelníkovi problematiku roční doby. „A mně je upřímně jedno, jestli máte volno napsané na zítřek, nebo až za týden, prostě si ho teď na pár dní vezmete. Trvám na tom,“ pronesl nesmlouvavě bez mrknutí oka. „Zombie lékouzelník je mi k ničemu.“ To byla naprostá pravda, akorát se zvyšovalo riziko, že se něco stane, že Ben něco provede.
Na jeho otázku, proč je tu tak brzy, Paul pokrčil rameny. „Nějak jsem nemohl spát,“ odvětil, i když sám netušil, jestli je to pravda. Faktem ovšem bylo, že měl v těle snad zabudovaný budík, protože se každé ráno budil značnou chvíli před začátkem vlastních směn, aby stihl všechno potřebné. „A dnes jsem tu stejně jenom dopoledne, to se dá zvládnout i bez spánku,“ zkonstatoval zcela vážně.

_________________

Když Paul přiznal, že o paní Bonnaventurové už slyšel, Benjamin se poněkud hloupě usmál, protože se tak jednak usmíval vlastně i normálně, ale momentálně byl vážně na kompletním dnu svých sil. A milá paní B. mu celou noc hustila do hlavy a prakticky ho nutila pro ni otročit, zatímco mu promlouvala do duše, a Benjamin mohl být jenom rád, že ho z jejích spárů nakonec vytáhla hlavní sestra.
"Ale my přeci musíme splnit svoje hodiny a naučit se pracovat i za vytížených podmínek pro případ potřeby..."* protestoval malinko nechápavě, když se Paul ozval ohledně vyčerpaných mladých lékouzelníků. Tohle jim totiž nesmlouvavě tloukli do hlavy hned od začátku výukového programu, a Benjamin si dal záležet, aby si to v té hlavě taky udržel. Spolu s tím, že náročným podmínkám nečelí sám, a že pokud se tu chce udržet, je občas třeba zatnout zuby. A poněvadž jinde své uplatnění neviděl, udržet se tu chtěl.
"Už?" podivil se následně ohledně toho, že už jsou Vánoce, protože ze samého shonu a přemíry práce opravdu zapomněl sledovat čas a dny. Pokud byly Vánoce, pak ho čekaly dva dny volna. Jenomže by taky měl jet domů, kam by bylo pochopitelně nejrychlejší se přemístit, ale to Benjimu dvakrát nešlo ani když byl vyspalý. Rodiče však věděli, jak to je, a tedy snad byli připraveni na to, že nepřijede hned. A pokud ne, nikdo neuměl člověku víc vyčinit, než vrchní sestra, takže případné výtky zvládne s přehledem. Tedy asi.
"Takže...papírování?" nadhodil Benjamin s jistou účastí v hlase, protože papírování neměl rád snad nikdo, o tom, že on všechno psal většinou nadvakrát, nemluvě, zatímco upíjel kafe, a to na něj pomalu začínalo mít blahodárné účinky, tedy že přestávalo hrozit, že zavře oči, usne, a praští se čelem o desku stolu.

* | +

Mimo herně:
Nejsem na to odborník, ale inspiraci beru z devíti shlédnutých sérii Scrubs

_________________

Co udělá správný mrzimor, když přijde na odpolední směnu do práce o hodinu dříve? Zajde se najíst.
Ashley neměla sice o zdejším bistru valného mínění, ale optimisticky věřila, že by se to mohlo ze dne na den zlepšit, takže tam stejně každou směnu strávila nějakou tu čtvrthodinku popíjením kávy nebo uždibováním bábovky nejistého původu. Teď sice mířila pro sendvič, aby si vynahradila zameškaný oběd, ale jakmile spatřila u jednoho stolku svého bratra, vydala se bez zaváhání přímo jeho směrem. A směrem k unavenému Benjaminovi, kterého sjela kritickým pohledem, načež sáhla do kapsy svého pláště a vytáhla z ní tabulku mléčné čokolády, kterou s nesmlouvavým výrazem podstrčila nezdravě vypadajícímu mladíkovi. „Tohle sníte, lékařské doporučení,“ vysvětlila svůj manévr a pak stočila pohled k panu doktorovi. „Paulie, co si myslíš? Dá se s tímhle zabít? Protože mě s tím nechtěli ráno pustit na ministerstvo. Asi jsem jim přišla nebezpečná,“ ušklíbla se a poukázala na své nožky, které navzdory roční době okupoval pár světle béžových lodiček na vysokém podpatku. Pak, bez předchozího náznaku změny tématu, střelila pohledem po Benovi. „Už máte tu čokoládu v sobě? S tím, jak teď vypadáte, mám nutkání vás okamžitě odvést na nějaký pokoj a podat vám povzbuzující lektvar nitrožilně. Nežertuji.“

_________________

Paulie měl co dělat, aby neprotočil očima, když Benjamin vytáhl, že přece musí odpracovat hodiny, a tak dále. Ušklíbl se a potřásl hlavou. „To ale neznamená, že mi tu umřete vyčerpáním dřív, než z vás bude plnohodnotný kouzelník,“ namítl, protože to by postrádalo logiku. Paul z vlastních zkušeností věděl, že své povinnosti někteří mladí berou moc vážně. Ono to bylo svým způsobem správné, ale ne v tom případě, když už člověk padal na hubu únavou a pořádně ani nevěděl, co dělá.
Když se Benji podivil, že už jsou Vánoce, Paul si ho opět změřil zkoumavým a tak trochu starostlivým pohledem. Zaměstnanci, a to ani ti, co se teprve zaučovali, mu totiž nebyli ani náhodou ukradení – byli to členové jeho týmu, jeho stádečko, a kdyby odpadli, pečlivě promazaný a perfektně fungující hodinový strojek by mohl zareznout a zastavit se.
Paul neměl v plánu dělat papírování, ale když ho Ben zmínil, došlo mu, že by nějaká lejstra měl vyplnit a odevzdat, než bude pozdě, takže nakonec pomalu přikývl. „Přesně tak, ale naštěstí toho nemám moc,“ přikývl.
Příchod své sestry nečekal, takže když se bistrem rozlehl klapot podpatků, zaklonil hlavu a zadíval se jejím směrem. „Taky tě zdravím, Ash,“ podotkl s pobaveným úšklebkem ve tváři a změřil si svou drahou sestřičku pohledem od hlavy k patě. Na těch podpatcích jí to slušelo a Paul jen doufal, že tu není moc perverzních pacientů, nebo snad lékouzelníků. Musel by jim dát do čumáku. „Já myslím, že bys tím mohla zabít docela snadno,“ přikývl s vážnou tváří. „Navíc když to vrazíš chlapovi na správné místo, zmaříš celou generaci lékouzelníků,“ podotkl vzápětí a hlasitě se uchechtl.
Po očku sledoval Bena, a kdyby mladík náhodou protestoval proti pozření čokolády, Paul hodlal zopakovat Ashino lékařské nařízení, aby tu čokošku snědl. „Povzbuzující lektvar není špatný nápad, ale obávám se, že by se pan Lowe po jeho vyprchání cítil ještě hůře,“ podotkl s pohledem upřeným na Bena, který byl opravdu v žalostném stavu. „Najezte se, vypijte to kafe, a pak koukejte mazat do postele, i kdyby to bylo první volné lůžko na oddělení.“

_________________

Bistro

Benjamin poslušně přikývl Paulovi, ale v duchu si z posledních sil pomyslel, jestli je to tak dlouho, co jejich vedoucí prošel internstvím, či zda měl nějaká místní privilegia, protože s nimi se tedy hlavní sestra nemazlila a takhle za poslední měsíce rozhodně nevypadal poprvé. Ohledně papírování pak chabě přikývl znovu a systematicky si ukousl ze své bagety a sousto zapil kafem, které příjemně hřálo. Připomínalo mu, že na něj někde čeká relativně pohodlná postel a s ní i blahodárný spánek.
A zrovna, když málem začal klimbat v sedě, se na scéně zjevila sestra jejich vedoucího, tedy zástupkyně vedoucího jiného oddělení a nadřízená Balthazara, se kterým se Benjamin občas vídal a aspoň tak udržoval kontakt s někým ze školy, což bylo fajn. "Hm?" bylo jediné, na co se jeho mozek zmohl, když byl nečekaně vystaven tabulce čokolády, a trochu nepřítomně si ji od Ashley převzal. "Dobrý den," začal opožděně, prakticky když už Ashley mluvila na Paula, pročež dodal: "Děkuji," což už bylo úplně mimo načasování, ale to Benjaminovi naštěstí moc nedocházelo. "Nebo kdybyste šlápla někomu na oko," podotkl s logikou, která pro ostatní přítomné možná nebyla tak úplně pochopitelná, ohledně vysokých podpatků, a sám pro sebe si moudře přikývl, než zase radši ucucl kávy, protože měl dojem, že je tu něco špatně, a svědomí už mu rovnou našeptávalo, že se druhý den bude stydět. Když se do něj pak oba lékouzelníci pustili, pouze přejel laním pohledem z jednoho na druhého, pak pomalu pokorně přikývl a ukousl si z čokolády, na kterou neměl vůbec chuť, protože na chuť nebo hlad byly jeho smysly příliš vyčerpané. "Já bych radši opustil nemocnici..." přiznal pak Paulovi, a už nedodával, že se bojí, že by ho vrchní sestra vzbudila po třech hodinách spánku s tím, že potřebuje jeho asistenci. Pokud totiž Paul říkal pravdu a byly Vánoce, mohlo se stát cokoli. Protože jestli se normálně stávaly incidenty, o svátcích to platilo dvounásob. Merlinví, čím to bylo. A Benjamin se do této myšlenky pohroužil natolik, že na chvilku přestal sourozence Thawneovy vnímat, jako stroj si ukousl další sousto bagety, i když v druhé ruce držel čokoládu a nepřítomným pohledem probodával kelímek kafe před sebou.

| +

Mimo herně:
Za zombie se omlouvám, on vás asi v dalším postu opustí, abyste měli klid A Paulovi se taky omlouvám, ale takhle to asi vážně nefunguje... ale neodmlouvá nahlas, takže... se nezlob, prosím?

_________________