Leslie povytáhla obočí, když se ta holka před ní ozvala a prohlásila, že ten smeták je to nejspolehlivější koště na celém závodě. „Vsadím se, že tohle ti o svým koštěti řekne většina účastníků. Navíc zrovna u toho tvýho se tomu dost těžko věří,“ pronesla bez obalu. McTavishovou poznala až ve chvíli, když se k ní otočila čelem. A navíc jí domněnku, že se jedná o odrážečku skotského nároďáku, potvrdila i Gwen, která se přiřítila těžko říct odkud.
„Nazdar Gwen. Malá? Hele, klidni hormon, já jsem velká dost,“ ušklíbla se, nicméně tentokrát v tom pohrával tón pobavení, protože na Gwen se člověk prostě nemohl zlobit. Pak ovšem stočila pohled zpátky k známé hráčce. „Takže Teàrlag McTavishová? Omlouvat se nebudu, i známí hráči jsou jenom lidi. Teda kromě Tylera Wilsona – to je totiž bůh na koštěti s odrážečskou pálkou v ruce,“ pronesla Leslie vážně. „Hele, dám vám radu. Ukryjte se, než vás najde můj bratr,“ dodala spiklenecky směrem k Charlie, protože Remy byl prostě postrach a podpis by určitě chtěl. Nejlépe na zadek. „Takže vy jste nějaká příbuzná s těma McTavishema, co teď choděj do Bradavic, nebo je to jenom shoda jmen?“ zeptala se Leslie po chvilce, protože neměla tušení, jak to s těmi příbuzenskými vztahy je.
Pak už ale nebylo moc času na řeči, protože na ni došla řada ve frontě. Vzala si přidělené číslo, podepsala se, zaplatila startovné a pak se sebevědomým výrazem vyrazila ke stanu Nimbusu, kde měla najít Remyho. A taky chtěla aspoň letmo omrknout, co to v tom stanu mají... Vždyť se o ten nový Nimbus prý závodilo. A Leslie nemohla popřít, že nové koště by se jí hodilo.

_________________

Zatímco se u registrací odehrával rozhovor o rozpadajícím se smetáku a rozdávaly se podpisy, Paul postával opodál, popíjel svoje pivo a zapáleně klábosil s nějakým famfrpálovým nadšencem o nejnovějších výsledcích ligy. Pak ale samozřejmě došlo i na létání jako takové, a nakonec se Paul ještě stihl pochlubit svým úžasně vytuněným Zametákem, který byl prostě děsně cool a měl spoustu vychytávek. A rozhodně nevypadal jako koště, které by se mělo každou chvílí rozpadnout.
Když se chlápek se slovy „na tebe já si vsadím, kamaráde!“ vytratil někam pryč, pravděpodobně aby uzavřel tu slibovanou sázku, Paul se pobaveně ušklíbl a zamířil k nejbližšímu odpadkovému koši, aby zahodil prázdný kelímek. „To je po dědečkovi?“ neodpustil si rýpnutí, když procházel kolem zrzavé McTavishové a jejího Nimbusu, a provokativně se zašklebil. Tohle Paul uměl, provokovat. A ta hubená zrzka k provokaci přímo vybízela, aspoň takového bídáka, jako byl Paulie. Paul poznal, do koho že to rýpe, ale bylo mu to upřímně fuk – na pouličních závodech si prostě všichni byli víceméně rovni. To, že hrála za skotský národní tým, totiž nutně neznamenalo, že se dnes vytáhne a vyhraje.

_________________

Aidan Thorne se nikdy nemusel starat o peníze, létání patřilo mezi jeho oblíbené aktivity a co se pohyboval po Londýně s ušima nastraženýma pro Fénixe, věděl o všech, co se kde šustlo, takže neexistovala ta nejmenší šance, že se na závodě neobjeví.
Protože ale porůznu v kouzelnických ulicích visely jeho podobizny, musel se podle toho trochu zařídit. Henriettiny nápady byly havraspársky účinné a rozhodně měly hlavu a patu, na rozdíl od Warwicka, který byl trochu bezhlavý, ale slečně novinářce neřekl ani půl slova o tom, kam míří. Jeho ego narostlo od té doby, co se mu podařilo v samostudiu zvěromagie pokročit, a tak se se svým koštětem přes rameno objevil inkognito, což v jeho případě znamenalo, že měl pod nosem nalepený falešný knírek, na nose mu seděly letecké sluneční brýle a čupřinu světlých vlasů schoval pod neforemný pruhovaný klobouk.
Něco jak jeho aura ho vpustilo do čela roztroušené řady lidí dřív, než se stačila utvořit oficiální fronta, a tak se Aidan během dvou minut zápisu pod falešným jménem mohl potloukat po náměstíčku a obhlížet terén.

"Je pravda, že nejsem o moc větší, no," zazubila jsem se bezstarostně na Leslie a pak už jsem se začala horlivě usmívat na jednoho ze svých odrážecích vzorů (což byla prakticky kterákoli hráčka s pálkou, co si budeme namlouvat (a Harry, jak mu teď důvěrně říkám (důvěrně znamená v hlavě))). "Já jsem Gwen Alwullová - já totiž taky odrážečuju, akorát... jak bych to řekla... no, v menší ohrádce. Bradavice. Mrzimor," nechala jsem si, překypujíc nadšením, podškárbnout pergamen, který následně opět zmizel v mojí kapse - na tváři se mi usadil spokojený úsměv, načež jsem si zastrčila zbloudilý pramínek za ucho a zvesela prohlásila, že "stejně myslím, že máte velkou šanci. Jste vážně dobrá!" To jsem si prostě myslela, stejně jako jsem byla přesvědčená o tom, že se nerozsekám, a že nehrozí výhra. No to ale fakt ne, to bych si sama nesežrala, bych musela podvádět bo co. Pak jsem přikývla. "No jo - je to teda hrozně drahý, ale bude to určitě super zábava. Hrozně se těším, a Kometa zrovna tak," zazářila jsem jako blinkr na práškách, načež se na mě dostala řada, já "umělecky" podepsala a vzala jsem si číslo, které jsem okamžitě pasovala na šťastné.
Pak jsem odběhla k rodině, kde jsem podrobila Kometu poslední láskyplné prohlídce - jelikož to prý nebyl úplně košér závod a tunění bylo povoleno, ani moje holka neproklouzla bez úprav, kterými v mém případě byly myšleny hlavně supr čupr stupačky (budily dojem profesionálního traktoristy). Plamenomet se, i přes upřímnou snahu tatínka, nekonal. Bohudík.

_________________

<<
Lance Redmond svou postavou nemohl ani zdaleka konkurovat svalovcům na vytuněných Nimbusech nebo lehkým dívkám... ne, takhle ne. Nemohl konkurovat ani váhově lehkým dívkám, které koště na sobě skoro ani necítilo a o to větší rychlostí mohlo letět a věřte, že to ve srovnání s Lancem byla zatraceně dobrá výhoda, protože když se Lance usadil na svou zlatou kometku, která už měla všechnu slávu za sebou, pokaždé se opovážlivě prohnula a než se rozletěla, chvilku to trvalo. Buďme upřímní, Lance v životě nebyl super talent na létání - proto ho také na prvním náboru v prváku vrazili mezi obruče, protože jim bylo líto mu říct, že se na něho nedá ani dívat, no a překvapivě se z něho vyklubala hvězda mezi brankářskými tyčemi! Spousta spolužáků si z něho vždy utahovalo, ať radši kolem branek moc nelítá, že to vypadá vážně otřesně. Těžko říct, čím to bylo. Špatné držení těla, Lanceova úsměvně zakulacená postava, nebo chvilkové závratě. (I těmi trpěl a trpí ale nikdo o tom v životě nevěděl. Pššt!) Takže si asi říkáte, co dělá tenhle pošuk na tak prestižním a drahém závodě? Lance byl pro každou prču a proč by se zdržoval v Bradavicích, když mohl vyrazit do Londýna, vzít svou manželku na romantickou večeři - vážně čtete správně, fakt to udělal. Jsi dobrej, Lanci. - a potom sebrat svého syna a vyrazit na super závod, o kterém ho informoval. Nechtěl si to nechat utéct, měla to být především zábava, za pořádně těžký prachy zábava, zakřenil se, když stál zrovna u stánku a svačil klobásu, kterou splachoval vychlazeným pivem.
"Takže si na to nakonec sehnal ty peníze?" ujišťoval se Lancův syn zvědavě a úsměvem od ucha k uchu. Zpoza červené kšiltovky mu vykukovaly uhlové vlasy a modré tričko měl potištěné nápisem: Hrdý Redmond. Dnešní ráno se oba pobaveně zasmáli komentáři, že jediný, kdo by v tuhle chvíli nebyl hrdý Redmond, by byl Elliot. No a když už došla na drahého bratra řeč, určitě si zaslouží být zde zmíněn více, protože to právě on Lanceovi půjčil většinu peněz. Sice se dost divil, na co Lance takový balík chce, ale nakonec to radši ani nechtěl vědět, pouze svému bratrovi povyhrožoval, že to chce zpět do posledního halíře.
"Brnkačka, Lambe. Ale musím to vyhrát, jinak budeme lítat v maléru," oznámil mu pobaveně, i když to k smíchu moc nebylo, protože Lance neměl skoro žádné šance na vítězství a teď dlužil svému bráchovi hrozně velký peníze, což bylo fakt trochu v hajzlu.
"Klídek, taťko, kdyžtak vykradem Gringottovi," pokrčil Lambert rameny a zasmál se společně se svým otcem, který vhodil tácek do koše a dopil pivo. A potom se natáhl pro své koště, Lambert se odtočil někam k sympatickým slečnám a Lance se rozešel ke skupince pár studentů, které znal z Bradavic.
"Nazdárek, slečno Alwullová, vy tu nesmíte chybět, co? A slečna Abrahamsová," usmál se, ale v tom mu padl pohled na slečnu McTavishovou, na kterou Lance překvapeně zazíral a upravil si kšiltovku na své hlavě. Měl dokonce i stejné tričko jako jeho syn, na nohou měl pohodové kecky a plátěné béžové kraťasy. Profesora z Bradavic nepřipomínal ani trochu, ale toho nepřipomínal ani v Bradavicích, takže cajk. "Vy budete závodit taky?" žasl překvapeně a pokud někdo čekal, že se Lance zhrozí a propadne zoufalství, že teď bude dlužit obrovské peníze, protože nemá absolutně žádnou šanci vyhrávat, namísto toho se rozzářil jako malé dítě u Vánočního stromečku. "Tak to je skvělé! Porazím i profesionální famfrpálistku, o tom se mi ani nesnilo," rozmachoval rukama, takže Gwendolen koštětem skoro praštil, naštěstí Kometu rychle přitáhl zpět k tělu, "rád vás poznávám, jakou máte formu? Nedávno sem četl něco v novinách, prej že nic moc, he? Nebojte, těm laciným novinářům ze sportu ani trochu nevěřím, ti toho vždy nakecaj - teda jako napíšou. No a jak se máte vy slečny? Vy taky závodíte?" přetočil zrak ke studentkám a usmál se na ně od ucha k uchu, než se k Lanceovi připojil zpět Lambert s nějakými papíry. Poklepal mu na rameno.
"Tati, máš to zařízené, tu máš. A dlužíš mi pět set, úroky ti pak připočtu," usmál se, fakt to nemyslel vážně, to s těmi úroky, "viděl si ten nový Nimbus?" zeptal se potom, protože se zdálo, že Lance se tu tak moc nerozhlížel, ihned si našel společnost, kterou si Lambert taky pozorně prohlédl a tím nebylo právě myšleno Gwendolen s Maeve, ale především tu známou odrážečku, o které už několikrát slyšel. Potutelně se pousmál, stejně tak jako to dělával jeho otec v podobných chvílích.
"Já jsem věrný Kometám. Dokud nezačnou prodávat další kometu, nové koště si nekoupím," prohlásil vzápětí Lance.
"Tak proto už máš tu Kometu asi patnáct let," zachechtal se Lambert a zastrčil si ruce do kapes, zatímco se Lance zadíval do papírů, které mu syn vrazil do ruky.

_________________

„Tím líp. Je lepší být podceňovaná,“ pokrčila Charlie rameny na poznámku Leslie ohledně stavu jejího koštěte, ale nedělala si s tím těžkou hlavu. „Těší mě, Gwen,“ broukla pak s lehkým úsměvem směrem k mrzimorské slečně, která jí byla sympatická, ale byla na její vkus až příliš… přítulná. „Takže hraješ v kolejním týmu? To je určitě dobrý start. Chceš se pak věnovat famfrpálu profesionálně?“ Charlie zájem nepředstírala, ono ji to vážně zajímalo. Mnoho talentů ale po škole s famfrpálem skončilo, což byla velká škoda. Co se omluvy od Leslie týkalo, tu Charlie nečekala ani v nejmenším. Ovšem poznámka o Tyovi dokázala pozvednout její obočí na čelo. Tyler byl vynikající hráč, o tom nebylo pochyb, a Charlie ho ve skrytu duše vlastně taky obdivovala, nehledě na to, že se s ním po mistrovství světa na Zélandu zasekla u lahve skotské. Byl to jistě zajímavý večer, ale to jeho obdivovatelka slyšet asi nechtěla. „Jestli myslíš Maxe, Tobyho, Leonarda a jeho sestru, tak to jsou moji bratránci a sestřenice,“ vysvětlila, jak se to má s McTavishovými, ale kdoví, třeba jich bylo na škole víc. Shoda jmen nebo tak něco.
Když už přestala rýpat krátkovlasá dívčina, k jejím uším dolehla posměšná poznámka od procházejícího muže. Udav se, egoisto! Zavrčela v duchu, ale zatím se necítila natolik v pohodě, aby si dovolila to říct nahlas. „I kdyby bylo, vsadím se, že ve vzduchu vydrží dýl než to tvoje,“ prohlásila sebevědomě, protože v tomhle si prostě věřila. A i když doufala, že zůstane v jakés takés anonymitě, nebylo jí to přáno, protože po chvilce k nim zamířil další návštěvník, který se podle všeho jmenoval Redmond, jak stálo na jeho tričku. Charlie se nervózně pousmála, když začal mluvit k ní, a co ji opravdu pobavilo, byl fakt, že si věřil na vítězství. Ona by mu ho už jen za tu poznámku přála mnohem víc, než tomu namyšlenému egoistovi, co urážel její koště. „Formu? Já bych řekla, že dobrou…“ zamumlala pak na jeho dotaz. Noviny nečetla, protože ji všechny ty zprávy tam poslední dobou rozčilovaly. Chvilku nejistě přešlapovala na místě, ale jen do doby, než se objevil další člen Redmondova týmu, mnohem mladší než ten první a… no, mnohem hezčí, proč to nepřiznat. Charlie si příchozího mladíka nenápadně prohlédla a pak si zastrčila pramen měděných vlasů za ucho. „Vy budete taky závodit?“ zeptala se Lamberta zvědavě a notnou chvíli z něj nespustila oči.

_________________

T. M. McTavish

Paulovi zacukaly koutky úst pobavením, když se k jeho uším donesla Charliina líbezná odpověď. Tu by si dal zarámovat, kdyby mohl. Jeho koště že nevydrží? Pche! To, že měl Zameták, přece neznamenalo, že by se neměl udržet ve vzduchu. Jeho koště bylo perfektně vytuněné – ještě aby ne, když nad jeho vylepšováním strávil sám Paul mnoho hodin a jednotlivé vychytávky instaloval s chirurgickou přesností a dokonalostí. A taky byly mnohokrát otestovány, takže prostě nehrozilo, že se něco podělá. „Tak tomu nevěřím ani trošku,“ odvětil s klidem a pokrčil rameny. Jeho koště prostě vypadalo mnohokrát lépe, než to Charliino.
Paulie se ještě jednou provokativně zašklebil jejím směrem, pak jí dokonce poslal provokativní vzdušný polibek, a vzápětí zase zmizel v davu jen proto, aby si následně mohl vyslechnout úvodní proslov toho zrzavého mladíka. Zatímco zrzek mluvil, Paul se pořád sebevědomě uculoval, protože si byl až nechutně jistý, že dneska bude excelovat. Vidina průletu nad mudlovským Londýnem se mu zamlouvala, protože Paul byl tak trochu rád a adrenalin měl rád.
Nakonec se společně s ostatními závodníky přesunul na startovní čáru. Přelétl přes tváře svých konkurentů zkoumavým pohledem a shledal, že to vlastně ani tak velká konkurence není. Tři holky, co jim ještě teklo mléko po bradě, nějaký starší chlápek a mladík s knírkem. Lamy.
Paul přehodil nohu přes násadu svého koštěte, upravil si letecké rukavice a na oči si nasadil brýle, bez kterých by se za letu neobešel. Pak už jen upíral pohled na slečnu, která měla závod odstartovat, a snažil se nesoustředit na to, že je fakt sexy, nýbrž na černobílou vlajku. Jenom pohled na tu vlajku dokázal jeho srdce rozpumpovat neskutečnou rychlostí – tohle prostě miloval. Jakmile závod odstartoval, Paul se přitiskl na násadu svého koštěte a vyrazil vpřed. Úmyslně ale z košťátka nevymáčkl hned tu největší rychlost, protože sázel na to, že ostatní brzy dožene dobře říznutými zatáčkami.

Mimo herně:
(ehm... +1)

Paul R. Thawne rolled 1d10:
9

_________________

„Bratránci a sestřenice, aha. Tak dík za objasnění,“ odkývla to Leslie a uložila si nově získanou informaci do hlavy. A bylo jediné štěstí, že neviděla Charlie do hlavy, protože by jí kvůli Tylerovi musela přetáhnout koštětem. Tyler Wilson byl prostě její idol a nikdo neměl právo si ho přivlastňovat.
Když se u jejich skupinky objevil profesor Redmond, ten šílenější z Redmondů, Leslie překvapeně zamrkala a zatvářila se nejistě. Přeci jen, on byl profesor, očividně ji znal, a ona byla nezletilá na nelegálním závodě. Tohle zavánělo průšvihem, fakt. Kdyby to prásknul jejím rodičům, měla by doživotního zaracha. „Eeeeh, dobrý den, pane profesore. Co vy tu?“ vybafla zmateně, protože se jí nechtělo věřit, že by Redmond skutečně měl závodit. „No takhle. Pokud to někomu plánujete říct, tak ne, nezávodím. Pokud si to necháte pro sebe, tak ano, závodím,“ odpověděla nakonec na profesorovu otázku opravdu lišácky a nepatrně se ušklíbla. No co, tak když průser, tak pořádnej, že jo. Beztak byl průšvih už jen to, že se sem vůbec vydala... a rodiče o tom nevěděli.
Na Lamberta Leslie upřela dloooouhý pohled a připitomněle se pousmála, protože ten mladík byl přinejmenším přitažlivý. Ne, byl damn hot!!! Leslie měla co dělat, aby jí neukápla slina, a chvilku na něj zírala docela zbožně. A když si uvědomila, že na něj nějak moc zírá i Charlie, spražila jí opravdu nepříjemným pohledem. „Já teda doufám, že závodit nebudete, byla by vás škoda, kdybyste se rozplácnul o nějaký z okolních domů,“ navázala na Charliina slova s jiskřičkou v oku a věnovala Lambertovi úsměv.
Pak se s ním ale kývnutím hlavy rozloučila a zamířila do toho nimbusáckého stanu, aby se pokochala a odchytila bratra. Společně s ním se pak zamotala někam do davu lidí, vyslechla si proslov zrzavého mladíka, a pak už nastal čas přesunout se na startovní čáru. Leslie nedávala najevo nervozitu, ale ve skutečnosti byla nervózní jako prase. Až moc dobře si uvědomovala, že je tu nejmladší, a že si všichni myslí, že umře hned v první zatáčce. Chtěla jim předvést pravý opak, ale hořce si uvědomovala, že je to prostě risk a fakt se vysekat může. Jenže v létání byla Leslie ambiciózní a chtěla vyhrát. S ničím menším se nehodlala spokojit. Takže ne, žádné umírání.
Na startu si ostatních nevšímala, jen Gwen věnovala přátelský úsměv. Poté si nasadila brýle a letecké rukavice, vyhoupla se na koště a pevně se chytila násady. Netrpělivě čekala na začátek závodu, a když ta divná blondýna mávla vlajkou dolů, Leslie vystartovala jako o život.

Mimo herně:
(+3)

Leslie Abrahams rolled 1d10:
7

_________________

"Profesionálně? Spíš ne - ono to pak zabírá dost času," pokrčila jsem rameny s úsměvem, který žádnou možnost úplně nezatracoval. Jako malá jsem o profesionálním dresu snila skoro fanaticky (o čemž svědčilo opětovně roztříštěné okno u mě v pokoji, které bylo cvičným terčem mé pálky zhruba od doby, kdy jsem jí unesla), ale postupem času jsem zjistila, že mám i jiné zájmy, z nichž některé se s dráhou profi hráče moc dobře neslučovaly.
Přítomnost profesora Redmonda mě ani v nejmenším nepřekvapovala - a očividně jsme na sebe měli stejný názor. Zakřenila jsem se na něj a ani v nejmenším mě netrápilo, že je náš učitel. Kdyby nás chtěl udat, vždycky jsme ho přece mohly vydírat. "Brývečer, pane - vy taky ne, co?" založila jsem si ruku v bok a věnovala potutelný úsměv jeho koštěti - taky jsem měla slabost pro Komety a staré věci, takže jsem se s profesorem lehce ztotožnila. Chvilku jsem věnovala úsměvu pro Redmonda mladšího, který mi byl (jaké to překvapení) hrozně sympatický. A protože závod měl začít každou chvíli, s rozloučením jsem se vytratila ze středu rýpajících dospěláků, abych si ještě došla pro štěstí k rodince.
Netrvalo dlouho a už jsem se tlemila na Leslie na startovní čáře, krátké vlasy v culíku, brýle na očích, rukavice na rukou a Kometu mezi nohama. Těšila jsem se neskutečně - s labilní pozorností jsem si vyslechla pravidla/nepravidla a přešmátla jsem na vyleštěném dřevě. Zmínka o mudlovském Londýně do mě vlila to z adrenalinu, co mi ještě chybělo k totálnímu šílenství. Hezkou blondýnku jsem tedy úplně odignorovala, jukla jsem na vlajku a vystřelila jsem vpřed.

Mimo herně:
(+2)

Gwendolen Alwull rolled 1d10:
4

_________________