Jeremiah propálil ženu před sebou vražedným pohledem a zamračil se tak, až se mu na čele vytvořila dlouhá vráska. Iritovalo ho, že ona se chová naprosto klidně, snad se dalo říct i chladnokrevně profesionálně, zatímco on měl pocit, že slyší i bubnování své rozbouřené krve v uších. Nic neodpověděl, došla mu slova, namísto toho přemýšlel nad tím, kdy naposled měl pocit, že se s druhým člověkem nesnese už ani vteřinu ve stejné místnosti. Jako obvykle měl hlavu plnou myšlenek, takže ani trochu nezaznamenal, že se Meredith na lůžku ze spánku zachvěla, namísto toho propaloval pohledem samotnou ředitelku Munga. Po krátkém váhání a rovněž i přemýšlení zasunul hůlku zpět do kapsy svých společenských kalhot, snad doufaje, že tím trochu opadne vzniklé napětí a prořídne atmosféra. Rozhodně nechtěl vyvolávat rozruch, ani vyhrožovat někomu tak vysoce postavenému, už vůbec ne ženě, ale neskutečně ho mátly informace, které se dnes dozvěděl.
Dalo by se říct, že se trochu uklidnil, když vydedukoval ženin původ, i když to samo o sobě moc uklidňující nebylo. Vrstevnice za macechu? Skvělé... komentoval to v duchu s ironií a pozvednutým obočím, které svědčilo o tom, že pokud má Van Helmontová něco na srdci, může se klidně svěřit, protože Jeremiaha v tuhle chvíli nemohlo nic překvapit. Málem mu zemřela dcera jeho vinnou, hned na to se dozvěděl o nové člence své rodiny, co mělo přijít dál? Třeba žádost o rozvod, ozvalo se mu svědomí v bleskurychlé odpovědi, když pomyslel na Moreen, která bude běsnit, až se dozví, co se stalo. Sama Constance musela poznat, že muži před ní došly argumenty, ať byl sebegeniálnější. Fakt, že před ním stojí jeho příbuzná - ať už jakákoli, mu vzal vítr z plachet. A to stále nevěděl pravdu.
Ve tváři se mu odrazilo naprosté nepochopení, když zmínila McTavishe a následně... "Rodné?" vydechl potichu nevěřícným hlasem a zůstal na ní bez hnutí viset pohledem. Další slova nechtěl slyšet, nechtěl vědět nic o tom, co ta žena byla zač. Tak rychle ze strachu změnil názor. Ale i přesto se na ní upřeně díval a pohledem ji jakoby pobízel, aby pokračovala. Ať už mu ale slova o rodném příjmení vyrazila dech jakkoli, byl tak v šoku, že si z toho rozhodně nedomyslel to, co slyšel vzápětí. Jsem vaše nevlastní sestra...
"Co prosím?" zachraptěl zmateně a zůstal na ní nevěřícně zírat s hlavou tak prázdnou, že to u něho nebylo ani možné. Bolestivě ho píchlo u srdce při myšlence, že pokud má nevlastní sestru, znamená to, že... ani neodpovídal a dobrovolně se sesunul do židle, ke které oněměle došel. Několik vteřin po tom prohlášení mlčky seděl, podepíral si hlavu rukou, prsty se škrabal v dlouhých vousech a ani se neodvažoval pozvednout zrak k ženě, která stála na proti němu za lůžkem. Mísil se v něm vztek se znechucením, smutek s hořkostí. Ale tohle nebyla chvíle, kdy by si měl ventilovat vztek, Constance za své narození nemohla, pěstí mezi oči si zasloužil jeho otec. Jedině on. A to Jeremiaha stále trápila otázka, kdo z nich byl starší. Neodvažoval se hádat Constancin věk, ale kdyby byla starší než on, znamenalo by to, že Richard podvedl svou ženu hned po svatbě... Jeremiahovi se na to nechtělo ani myslet.
"Omlouvám se, neměl jsem vás obviňovat, ani ve snu by mě nenapadlo, že... že by byl Richard schopen mít nemanželské dítě. Nerozumím tomu, jak je to možné, on by tohle nikdy neudělal. Myslel jsem, že by to neudělal, vždyť... to se přece nesmí," nenapadala ho lepší slova, kterým by vyjádřil své zmatení. Samozřejmě, že se to nesmělo a přesto se to dělo, jenže u Van Helmontových to bylo něco tak neskutečně ojedinělého, u nich se na nevěru nehrálo. Nepřipadala v úvahu, ať se dělo, co se dělo. Ač se snažil, nedokázal zakrýt zklamání ve svém hlase, matka mu zemřela už dávno a otec u něho teď klesl tak nízko, jak jen vůbec mohl. Pomalu se zvedl ze židle a došel k Meredith, kterou pohladil po vlasech, než ke Constance zvedl pohled. "Dáte mi na vyplnění ty formuláře?" zeptal se, i když ho ve skutečnosti na jazyku pálilo několik otázek. Nepovažoval za moudré vychrlit na Constance všechny, ale kdy bude mít jinou příležitost? Nechtěl s tou ženskou mít nic společného a přesto měl... imponovala mu a přesto ho něčím neskutečně štvala a teď, když se dozvěděl, že jsou nevlastní sourozenci, to snad bylo ještě mnohem horší.
"Kdy jste se narodila?" zeptal se nakonec, když čekal, až mu předá desky s tužkou, "a proč máte mé jméno? Neměla byste mít rodné jméno po matce, když jste vyrůstala s ní? A proč jste si příjmení nezměnila po svatbě?" Nerozuměl tomu. Měla tolik možností, jak se zbavit svého jména, tolik možností, jak on se mohl zbavit své sestry, a neudělala to. A měl těch otázek mnohem víc, co ale vědět opravdu nechtěl, bylo jméno Constance matky.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Jeremiah se na Constance zamračeně podíval. Samozřejmě, že věděl, že slovo nesmí ve světě nehrálo žádnou roli a naopak, co se týkalo manželství a čistokrevných rodin, nevěra byla většinou na denním pořádku, to spíše Van Helmontovi byli v tomhle ohledu tak trochu divní, proto byl Jeremiah i tak šokován a Constance si neustále dokola zamyšleně prohlížel. Nechtělo se mu věřit, že by byl otec něčeho takového schopen, podvést svou manželku, kdyby to udělal, jednou... ale on měl rovnou nemanželské dítě! Jeremiah asi utrpěl morální šok, což se mu v bledé a zamračené tváři odráželo mnohem více, než silné znechucení a vztek. "Doufám, že nemáte další sourozence," ozval se po chvíli hlubokým hlasem, když vypisoval formuláře ohledně malé Meredith a v hlavě mu vyvstala tahle otázka. Sice si myslel, že už to horší ani trochu být nemůže, ale ve skutečnosti tohle nebyl ten největší katastrofální scénář. Alespoň, že je úspěšná a nedělá nám ostudu, pomyslel si Jeremiah, když podepisoval velkým klikyhákem připomínající V spodek formuláře a poté se pomalu přesunul pohledem ke své sestře, aby se na ní opět podíval. Neměl zrovna dvakrát potřebu družit se a zjišťovat něco o jejím životě, o jejím dětství, o jejím vztahu se svým otcem, ale... určitá zvědavost v něm byla, to prostě nemohl popřít. Každopádně, zastihnout ředitelku nemocnice snad nebude tak těžké, stačilo poslat sovu do oficiální kanceláře sem do svatého Munga, teď na delší mluvení nebyla vhodná chvíle, i když byl rád, že mu zodpověděla jeho dotazy.
"Já třicet pět," přikývl neutrálně, každopádně neutrálnost se vytratila hned vzápětí, když Constance pokračovala. "Jste hrdá na to, že jste levoboček?" neodpustil si povýšené bratrské rýpnutí, koneckonců on tu byl stále víc Van Helmont než ona. Nebo si to aspoň myslel, Richard, který si s Connie dost rozuměl, by Jeremiaha prudce vyvedl z omylu. Koneckonců, bez nějaké větší výměny názorů se tohle mezi Jeremiahem a Richardem neobejde, to se dalo čekat. "Každopádně vám děkuju za záchranu mého dítěte. Obával jsem se, abych tu jednoho člena rodiny neztratil, ale že se odtud budu vracet a budu mít jednoho navíc... lepší než ta první varianta. Měl bych napsat ženě, aby věděla, co se stalo," vydal se pomalu ke dveřím. Předpokládal, že spící Meredith bude přesunuta na pokoj, kam se on vrátí a ještě nějaký čas tam zůstane, snad počká i na svou ženu, a potom se vrátí domů nebo spíš si někam zajde na ohnivou Whisku. Po tomhle dni by si to zasloužil.
"Na shledanou, paní Van Helmontová," přikývl ženě, protože na důvěrné sourozenecké rozloučí to vážně nebylo, a nakonec vyklouzl na chodbu a zavřel za sebou dveře. Ještě stále tomu nemohl uvěřit.

_________________
>> J. N. Van Helmont

>>

Pořád březen

Moreen nechala Jeremiaha doma samotného s malou Meredith, protože předpokládala, že je zodpovědný otec a přinejhorším mu pomůžou jejich domácí skřítci, a využila toho času, aby s sebou vzala Amandu, která byla doma na jarních prázdninách, na Příčnou ulici, udělaly si hezký holčičí den a ona ji mohla trochu rozmazlit, protože jí přišlo, že Jeremiah si všechno rozmazlování nechává pro sebe a ona je pak za toho přísného rodiče. Jistě, pravidla jejich dítky musely mít, protože díky Baneovské krvi byla děvčata zvlčelá až běda a Moreen byla tajně celkem ráda, že o jejich dospívajících dvojčatech se jí nedostává příliš informací. Věřila však v počestnost Krásnohůlek, a víc s tím dělat nemohla; dívky potřebovaly svou volnost a Moreen jim ji tak jako tak musela jednou poskytnout. Nepopírala však, že je ráda, že na Amandu, která vlčela mnohem víc než obě dvojčata dohromady, ve škole můžou dohlížet Jeremiah s Amelií a ona se nemusí tolik strachovat.
Zpráva od jejího manžela ji zastihla naštěstí v jejím butiku, kde na Amandu přeměřovala nové šaty, i když její dcerka prskala, ale Moreen pro ni měla za odměnu i jeden ála klučičí model, o kterém věděla, že si ho Amanda zamiluje, a tak trpělivě nechávala ve vzduchu viset špendlíky a napomínala Amandu, aby se tolik nevrtěla, že se jinak sama píchne. První, co ji zarazilo, byla cizí sova, a jakmile trochu odhrnula roh pergamenu a spatřila důvěrně známé Jeremiahovo písmo, které znala tak dobře, že okamžitě poznala, že psal ve spěchu, a to neznačilo nikdy nic dobrého. Jeremiah byl rozvážný muž, na dopisech pro ni si vždy dal pečlivě záležet a neudělal v nich skoro nikdy ani kaňku. V zádech ji zamrazilo z předtuchy něčeho zlého, a jako správné matce se jí před očima mihlo hned několik katastrofických scénářů, hořícím domem počínaje a tornádem konče. Opatrně mávla hůlkou, aby se špendlíky bezpečně složily do krabičky a bohybem ruky Amandě naznačila, aby byla chvilku zticha, než podmračeně přeletěla vzkaz hnědýma očima. V následujícím okamžiku by se v ní krve nedořezal, když ji palčivě bodlo u srdce a ona se musela silně kousnout do rtu, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. Ruce jí jakoby ochably, než se jí začaly slabě třást a Moreen od dopisu vylekaně vzhlédla k Amandě, která se pochopitelně lekla její reakce, ale Moreen ze sebe dostala slabý úsměv a ve zkratce jí objasnila situaci. Zalhala jí, že se Meredith škrábla o papír a že se na ni na chvilku skočí podívat do nemocnice, a ona ať je hodná a nedělá tetám starosti - se svou dlouholetou zaměstnankyní a vedoucí obchodu v její nepřítomosti si stačilo jenom vyměnit pohled a žena hned věděla, co dělat, tedy jak odvést Amandinu pozornost od Moreen, která rozrušeně sáhla po rukavičkách a klobouku, než se přemístila do nemocnice U Svatého Munga.

"Meredith Van Helmontová, měla sem být dovezena jako akutní případ, jsem její matka," nahlásila se u vstupní přepážky a měla co dělat, aby to na obsluhující sestřičku hystericky nevychrlila. K hysterii ostatně neměla daleko, a to si troufala tvrdit, že od doby, co si prošla pubertou, byla dost klidným člověkem, jenomže tady šlo o její dítě. O její křehkou holčičku, kterou její otec neuhlídal a málem se utopila v jezírku. Jeremiah do vzkazu nemusel psát ani příliš detailů, aby si Moreen dokázala domyslet celý scénář, a že se jí to nelíbilo ani za mák bylo jasné už z jejího pohledu. Napjatě následovala sestřičku, která ji měla dovést k dcerce a udržela se, aby na ni nekřičela, že jde příliš pomalu. Dle jejích slov už byla Meredith stabilizovaná, o její případ se starala přímo ředitelka nemocnice, ale Moreenina vyděšená mysl tyto informace považovala za značně nepodstatné. Meri se něco stalo, když ona nebyla doma. Mohla ji už nikdy nevidět, nikdy ji nechytit za drobnou ručičku, nikdy neslyšet její smích a její inteligentní průpovídky. Moreen si připadala, jako by měla uprostřed hrudi černou díru do které se propadalo veškeré její bytí. Nedokázala myslet na nic jiného než na to, že musí vidět Meredith a musí ji vidět hned. Naštěstí už byly na místě a sestřička s pečlivě udržovaným vlídným a starostlivým úsměvem před ní otevřela dveře a Moreen viděla své miminko, jak klidně oddechuje na postýlce. "Meri..." vydechla a do očí jí vhrkla záplava slz a ona si musela připlácnout ústa dlaní, aby potlačila vzlyk, který jí zužoval hrdlo. Jako ve snu popošla o pár kroků blíž, aby si Meredith mohla prohlédnout zblízka a něžně, jako by se bála, že by jí její dotek mohl ublížit, ji pohladit po maličké paži. To už jí slzy tekly po obou tvářích, ale Moreen si jich nevšímala, zato konečně začala vnímat přítomnost svého manžela, teď už pravděpodobně na nohou. Ztěžka polkla a naposledy se dlouze zadívala na malou Meredith, než se otočila ke svému muži a zpříma na něj pohlédla rozzuřeným pohledem, ze kterého náhle vyprchala veškerá něžnost, které pro Meredith jako by neměla dost. "Jeremiahu Nicodemusi Reardene Van Helmonte, jak jsi mohl něco takového dopustit!" prohlásila a ani se neobtěžovala otřít si z tváří slzy, které už jí dávno pokapaly bílou nabíranou halenku. "Věděla jsem, že je hloupost ti ty zpropadené ďasovce povolit mít doma! Je ti jasné, že musí zmizet, a pokud je neodvezeš sám, postarám se o ně svým vlastním způsobem, protože tohle... kdybys zakročil o pár okamžiků později... stačilo tak málo... Jerry, vždyť ona... mohli jsme o ni přijít, o naši holčičku," řekla, než se jí zlomil hlas a z hrudi se jí vydral první hlasitý vzlyk, který spustil další proud slz. Měla na Jeremiaha takový vztek jako snad nikdy, trpěla mu toho spoustu a přesto ho bezpodmínečně milovala, a teď ji to málem stálo její malý poklad, dcerku, kterou neplánovali, ale když přišla na svět, jako by byla malinkatý anděl, jejich malinkatý zázrak. V prvním okamžiku chtěla svého manžela uhodit, tak silně, až by mu vyrazila dech, nebo klidně zub, to bylo jedno, jenomže Moreen se možná jako mladá hodně vztekala, ale nikdy nebyla agresivní. Vždyť ani nehrála famfrpál! Na Jeremiaha nikdy nevztáhla ruku a neudělala to ani nyní, ač chtěla sebevíc, protože ho potřebovala, protože ho milovala, protože věděla, že mu je to celé stejně líto jako jí. A Meredith byla v pořádku. Nemusela být, ale byla, pokojně ležela dva metry od nich a usmívala se ze spánku. A Moreen za to dokázala být světu vděčná.

_________________

Jakmile Jeremiah opustil ambulanci, kde poměrně dlouhou dobu mluvil s Contance Van Helmontovou, zamířil rovnou na recepci, kde požádal o pergamen a brk, aby mohl napsat své ženě krátkou zprávu. Potom už se vydal do pokoje, ve kterém ležela jeho spící dcera. Jeremiah si sedl na židli k posteli a zamyšleně si klidnou Meredith prohlédl, zatímco přemýšlel nad tím, co se dnešní dopoledne stalo a co se po přemístění do nemocnice dozvěděl. Hlavu měl plnou myšlenek a i když začínal cítit únavu, která se dostavovala především potom emocionálním vypětí, i kdyby měl k dispozici dlouhou a měkkou postel, nezamhouřil by ani oka. Pořád na to musel myslet, přemýšlet nad tím, jak vůbec bylo možné, že měl sestru a za celých čtyřicet let se o ní nedozvěděl, a také se myšlenkami stále vracel k Moreen, která už pravděpodobně byla na cestě a Jeremiah byl přesvědčen o tom, že bude vzteky bez sebe. Ani se nedivil, tohle byla zkrátka jeho vinna. Špatná shoda okolností, neudělal to schválně, své děti zbožňoval, i když s nimi kvůli práci netrávil tolik času, ale tohle by v životě nedopustil. A i tak tu teď seděl a unaveně si Meredith prohlížel, aniž by věděl, jak se tu ocitl a jak rychle se vše seběhlo. Vložil na chvíli hlavu do dlaní, než si pročísl husté, delší vlasy a poškrábal se v tmavých vousech, přemýšleje nad tím, jak dlouho bude Moreen trvat, než dorazí. A pak se po pár minutách z ničeho nic rozletěly dveře dokořán a aniž by Jeremiah váhal, okamžitě se zvedl ze své židle a odstoupil od postele. Předpokládal, že prvně se bude Moreen věnovat své malé dcerce, kterou milovala stejně tak jako on, a tak si svou manželkou s nejmladší dcerou prohlížel a ani nedutal. Nevadilo by mu, kdyby mu Moreen vůbec nevěnovala pozornost. Potichu vydechl. Cítil se teď snad ještě mnohem hůř, když viděl Moreenin strach a paniku, která se odrážela ve všech jejích pohybech, jako mateřskou lásku, která naopak rezonovala v jejím každém slově.
A než se stačil vzpamatovat, Moreen už se otočila na něho. Jako za svých časů v armádě stál naprosto v pozoru a neodvažoval se Moreen byť jediným slovem odpovědět, dokud nedomluvila. Drala se mu na jazyk slova, která by se zformovala v odpověď jako: Byla to náhoda. Shoda okolností. Hloupá situace... ale věděl, že nic takového by jeho obrovské selhání neomluvilo. "Odvezu je pryč hned, jak se vrátím domů," souhlasil. A překvapivě ho to v tuhle chvíli ani nemrzelo, i když za každých jiných okolností by se svých ďasovců nevzdal. Zaplatil za ně majlant! Ale to teď nehrálo žádnou roli, málem mu zabili dceru, nebylo o čem diskutovat, museli z domu pryč.
Dokázal by napočítat na prstech, kolikrát svou manželku viděl brečet, takže ho to pochopitelně pokaždé naprosto paralyzovalo a on neměl tušení, jak se zachovat. Zkoprněle stál na místě a ostražitým pohledem svou ženu sledoval, když ho však oslovila zdrobnělinou, kterou pro něho už od začátku jejich vztahu používala, až v tu chvíli dostal odvahu se ke své ženě přiblížit a obejmout ji. "Moc mě to mrzí, omlouvám se," zašeptal potichu, protože omluva byla rozhodně na místě, i když takové selhání bylo neomluvitelné a sám Jeremiah to moc dobře věděl. Tohle si sebou ponese ještě hodně dlouho a ještě hodně dlouho se bude cítit vinen.
Když po chvíli Moreen pustil, přešel k židli, kterou od postele odtáhl. "Posaď se," hlesl potichu a sám se přesunul na druhou stranu postele, kde na svou dceru zamyšleně prohlédl. Asi nebylo na místě teď řešit nějaké osobní věci, ale Jeremiaha ty nové informace tak zužovaly, že je zkrátka nevydržel držet v sobě déle.
"Musím ti něco říct," ozval se po chvíli a pomalu k Moreen pozvedl oči.

_________________
>> J. N. Van Helmont

"Chci je pryč co nejdřív. Meri už s nimi v domě nebude," oznámila Jeremiahovi neústupně doposavad pevným hlasem, i když už tady se jí ke konci trochu zlomil, avšak pláč měl teprve následovat. Logicky věděla, že by Jeremiah převážně neměl nechat malou Meredith pobíhat bez dozoru na zahradě, kde bylo jezírko a spousta dalších překážek. Kdyby se dostala až ke stájím... Moreen tu myšlenku honem zahnala. Každopádně ďasovci nebyli běžnými domácími mazlíčky a dnes si podepsali u paní domu svůj ortel. Věděla, jak je Jeremiah zbožňuje, možná je miloval víc než ona svého koně, ale jednoduše museli z domu, to věděla jak ona, tak její manžel.
Když se pak rozplakala a Jeremiah k ní popšel, aby ji ovinul svými pažemi, Moreen se mu nevzpírala. Obejmout nepochybně potřebovala, a tak se jenom obličejem zavrtala svému muži do hrudi a plakala a vzlykala, než jí lítost přešla a ona se konečně dokázala trochu uklidnit a probrat z šoku. Vytáhla z kabelky čistý, pečlivě vyžehlený kapesník, s vyšitou značkou její módy, kterým si opatrně otřela oči a tváře, a trochu nesvá se pousmála na Jeremiaha, a pak na Meredith, u které nechtěla, aby ji viděla v takovémhle stavu. Meredith však stále poklidně oddechovala, a tak si Moreen mohla vydechnout a chvilku ji nerušeně pozorovat, než ji Jeremiah oslovil, a ona k němu zvedla hnědé oči. Na nabídnutí židle reagovala pozvednutím obočí, protože Jeremiah se choval divně, a znala ho dost dobře na to, aby dokázala odhadnout, že ho něco tíží. Intuice jí tvrdila, že se to nebude týkat dnešního incidentu, a zas tak moc od pravdy ve výsledku nebyla, což se měla dozvědět o chvíli později, kdy svého muže jednoduchým tichým: "Povídej," vybídla k řeči.

_________________

>> Příčná


Bylo obtížné se soustředit na sebe, kachnu, muže a znovu na sebe a tak její koncentrace v přemístění se prostě a jednoduše nepovedla, možná snad za všechno mohl i drobný fakt, že jako moták se musela soustředit a když ne… No tak prostě a jednoduše dojde k odštěpu. Bolestivému. Což Catherine zjistila hned jak se objevila u svatého Munga. Byla mezi prvními a tak se jí mohli lékouzelníci věnovat, ale zanedlouho se to tu mělo hemžit lidmi. Zraněnými nebo v bezvědomí. Catherině se podlamovaly nohy pod váhou kouzelníka a pod ostrou bolestí vystřelující z hřbetu levé paže až rameni, takže zalapala po dech. Bolest dávala znát, že kdyby se soustředila třeba jen o malinko méně, byla by přišla o levou ruku. Teď se však neměla čas starat o sebe, adrenalin či tak něco se postaral o to, že v jednu chvíli odsunula ostrou bolest do pozadí.
Prvnímu lékouzelníkovi, který se objevil na obzoru (a že to asi dlouho netrvalo), sdělila vše, co o muži věděla, tedy prakticky nic, ale lékouzelníci ho od ní převzali a tedy se zbavila té neuvěřitelné váhy. Rodwell tedy skončil v rukách lékouzelníků a s největší pravděpodobností došlo i na ty hadičky. Druhý problém byla Ewelyn, tedy vlastně stále ještě kachna. Catherine lékouzelníkům řekla, že s největší pravděpodobností jde, jak jinak, o kletbu Ducklifors (co by to mohlo být jiného…?), ale také jim chytře podsunula, že je dost dobře možné, že v tom byla i nějaká jiná míchanina kouzel a… A tedy bude lepší, když si s tím poradí oni. Tím pádem vlastně zamaskovala fakt, proč kachnu neodčarovala ona sama. A lékouzelníci si odnesli i kachnu.
No a když si všimla těch starostlivých pohledů a zjistila, že se svět začíná poněkud zvláštně kývat a… jej ta krev je moje…? Tak pak teprve jí došlo, že je asi něco špatně. Šrám, který se jí táhl od polovičky hřbetu druhé ruky pokračoval k rameni a roztřepaně se zakusoval do zad. Nebylo to nijak hluboké, spíše dlouhé a široké a krvácela. Krev jí nepěkně barvila modré šaty a skvrna se zvětšovala. Ale no ták… vždyť jsem je měla na sobě sotva dvakrát… Catherine Edwardsová navzdory své rázné povaze nijak nemilovala pohled na rudou a tak vlastně byla ráda, když se i jí ujali lékouzelníci, protože se jí začínalo dělat slabo a to nemohla za žádnou cenu přiznat, měla přeci svoji hrdost…

Mimo herně:
Eb zůstane na hadičkách, Catehrine hadičky sice potřebovat nebude, ale já jim tam asi taky chvilku nechám a Ewelyn nechávám jejímu osudu, myslím, že zbavit jí kouzla by zase neměl být takový problém…
Jinak se omlouvám pokud budou nějaké překlepy nebo tak, vedro mě zabíjí.

_________________

(Stieg Larsson)

Catherine Edwardsová...

Catherine Edwardsová skončila na samotce v pokoji, který byl maličký a byla tam sama. A nudila se. Jakože spravit ruku a záda jim nedělalo nijaký veliký problém, ale z důvodů, kterým nerozuměla, do ní vrazily nějaké ty lektvary, oblbováky, že jo a nechali si ji na pozorování. Přičemž o pozorování nemohla být řeč, když se za ní od té doby byla jednou podívat lékouzelnice a to bylo všechno, ale jo chápeme lékouzelníci měli plno práce. Nicméně díky lektvarům se Catherine cítila dobře, daleko lépe než předtím a to nejhorší co pro ni kdo kdy mohl vymyslet, bylo, že musí odpočívat, že nesmí dělat nic ani blbý bulvár na čtení tu neměla. Alespoň že si vymohla poslání soviček. Jednu Georgovi, měl by o ni strach, ale navštívit ji nemohl. Nepustili by ho sem, což mu nešetrně vysvětlila už kdysi. Druhá pak putovala k matce a poslední… Ano. Poslední dostal Sebastian, nevěděla v tuhle chvíli co s ním je, ale chtěla s ním mluvit. Hned. Možná, že to bylo unáhlené, měla by mu dát čas a prostor si to promyslet, ale…
Ležela, či spíše napůl ležela na bělostném povlečení a pod zády měla měkoučké polštáře, takže vlastně i napůl seděla. Naproti ní byla jedna židle a na maličkaté skříňce byly za háček pověšené šaty. Když ji chtěli zacelit ránu, muselo všechno dolů, takže teď v tuhle chvíli na sobě měla jejich nemocniční košili. Všechny nemocniční košile jsou stejné, pohodlné a praktické a zakrývají vše důležité, ale chápejte. Je to nemocniční. Alespoň, že ty modré šaty jí kouzlem vyčistili, takže je nebude muset vyhodit. Kabelku měla na maličkém stolku, kde kromě toho byl i pidi letáček nemocnice, kdyby se tu náhodou chtěla projít, ale zase tak dobře se necítila. Když se pokusila vstát, začala se jí motat hlava. Vlasy si pro své pohodlí rozpustila.
Takže teď vlastně jen čekala, jestli dorazí její drahá matička nebo Sebb. Přirozeně, druhá volba by byla lepší. Nechtěla poslouchat nadávky nebo tak něco. Catherine se nadechla a upřela pohled na strop. V kabelce bylo vše. Všechny papíry, snad ho to nevyděsí… Jediné co chybělo, byl jeho podpis. Taky byla možnost, že uteče. Ona by to udělala. Tuhle zodpovědnost by si na triko prostě a jednoduše nevzala. Věděla, že její matka podepíše. Ale chtěla mít v záloze i Sebastiana. Byl jí milejší. Ti kluci… Zavřela oči. Vzpomínka na dva malé kluky z Příčné a sukni v hromadě suti se nedala zapomenout. Kdyby nebyla v bance, mohlo to dopadnout podobně, vlastně i takhle skončila dost neslavně. U Munga. A kdyby se něco stalo… tak co? Nesnášela plánování dopředu. Jenže nebylo vyhnutí…

_________________

(Stieg Larsson)

Sebastian se z Bradavic přemístil hned po snídani rovnou do svého bytu v mudlovské části Londýna a zbytek dne strávil vybalováním, uklízením, nakupováním a vařením. Jakmile měl všechno hotové, rozhodl se odpočívat, protože další den se chystal do Tanty za svou matkou. Rozhodně však nečekal, že by ho vyrušil přílet sovy s dopisem, a co více, s dopisem od Catherine Edwardsové. Sebb se zamračil, nechtělo se mu to vůbec otevírat. Neviděli se tolik let a ona píše zrovna teď? Nebyl si ani jistý jak zjistila jeho nynější jméno, možná, že jí to řekla Jane? Nebo jeho matka.. Zvědavost nakonec Sebastiana dostala a on dopis otevřel. Svraštil obočí když si přečetl těch několik málo řádků, nebylo tam nic konkrétního, jen ať se dostaví k sv. Mungovi a to co nejrychleji. Nikam se mu nechtělo, co když to byla past? Na druhou stranu, proč by mu Catherine chtěla něco udělat? A tak se nakonec rozhodl, že tam opravdu vyrazí, protože zvědavost mu nedala.
Sebb se do nemocnice přemístil jakmile se převlékl do čistého obleku, jistým způsobem byl rád, že ho Catherine kontaktovala, měl jí i docela rád. Sebbovi zastavil jednoho z lékouzelníků, aby se optal kde přesně paní Edwardsová leží a jakmile mu byla ukázaná cesta, vydal se tam. Před daným pokojem chvíli přešlapoval, přemýšlel jestli dělá dobře když se tam vydává. Nejistě se rozhlédl kolem a.. zaklepal.
Chvíli počkal než vzal za kliku a vstoupil dovnitř. "Catherine," vydechl když uviděl matku Jane ležet na nemocničním lůžku a na chvíli si připadal zas jako malý kluk kdy ho ještě všichni oslovovali Theorisi. "Takže.. proč se mnou potřebuješ tak urgentně mluvit?" Sebastiana na jazyku pálila jiný otázka a to co se jí stalo, jenže.. chtěl to mít prostě za sebou, a tak přešel rovnou k věci.

_________________

Tiché a snad svým způsobem i nesmělé zaklepání na dveře bylo vysvobozením od nekonečných minut ticha a přemýšlení jestli tady taky vedou vegetariánské večeře a co bude mít k večeří George, a jestli vůbec její sovu dostal a… „Ano?“ Otazník na konci jakoby ani nezazněl. Příchozí byl díky bohu The- ne, vlastně ne…
„Ahoj Sebastiane.“ Usmála se Catherine, a ačkoli nechtěla i ji na pár minut dostala mírná nostalgie. To, že si změnil jméno, ostatně věděla od matky, Ester a Catherine to na rozdíl od ní respektovala. Vždyť ona s Georgem udělala to samé, sice jen s příjmením, ale i tak to chápala. Tu jistou svobodu, kterou vám dá jméno, které si zvolíte. Nové začátky bez ohledu na minulost. Líbila se jí i jeho odvaha žít si po svém nehledě na veřejnost, možná právě proto si spolu rozuměli. Možná až doteď.
„Nejdřív pojď sem.“ Poručila mu a následně ho jemně objala. Takhle se vítala rodina, kterou dlouho neviděla. A nic na tom nemohl změnit fakt, že nemohla vstát. Tohle byla její tradice. „Ráda tě vidím, víš, vůbec jsi se nezměnil.“ Drobně zavrtěla hlavou, když chtěl vědět všechno hned. Stále stejný… „Protože jsem to měla udělat už dávno. Posadíš se?“ Navrhla. Tohle možná bude chtít trochu trpělivosti. A… ano, samozřejmě. Její úsměv lehce povadl. „Jinak… nevpadla jsem ti nějak do plánů?“ Zeptala se lehce omluvným tónem. „Spěcháš?“ Tázavě povytáhla obočí, to že okamžitě přešel k věci, bylo na jednu stranu dobré, ale taky měla pocit, že mu nějak vpadla do plánů a že by teď byl nejraději někde jinde. Možná, že na něj někdo čeká. „Možná bude chvilku trvat než se dostanu k tomu důležitému…“ Naznačila.
„Ale nejdříve… jedna důležitá otázka, víš jaké kafe mám nejraději?“ Zeptala se jen tak zlehka, jako by na tom nezáleželo. Kafe nepila už od studií, takže to bylo poměrně jednoduché. A vzhledem k tomu, co se dělo bude fajn se ho zeptat. I kdyby řekl, že jí nikdy kafe pít neviděl, bude to muset stačit. Dřív než účinky oblbován skončí a ona se začne cítit zase mizerně. Ale ruku jí do kupy dali. Zrůžovělá kůže na hřbetě levé ruky se táhla skutečně až k zádům a byla nová, citlivější na dotyk. Bylo velice snadné poznat, kudy odštěp šel.
Zlehka kývla na jeho odpověď a podle toho jak moc štiplavá byla či nebyla se ušklíbla. Natáhla se pro kabelku a vytáhla z ní modré desky. Kabelku vrátila zpátky na noční stolek. Prozatím to však nevypadalo, že by cokoliv z desek hodlala Sebbovi ukázat.
„Byla jsem na Příčné.“ Hlesla do vzduchu. Z nějakého důvodu stočila zrak ke stropu. „Strhla se tam mela mezi rebely a těmi druhými.“ Krátce a v kostce sdělila co se tak zhruba stalo, ale vzápětí musela Sebba vyvést z omylu, nebyla tam, když to bylo nejhorší. „Kdybych nebyla v Gringottově bance…“ Po tváři jí přelétl nepěkný úsměv. Vrátila pohled směrem k Sebbovi. „Víš, jaká jsem skvělá kouzelnice.“ Dodala a koutky úst jí zacukaly v rádoby veselém úsměvu. To, že je moták bylo v rodině víceméně známé, ale nikdy se o tom nic moc nemluvilo, kdo kdy viděl Catherine držet hůlku v ruce měl štěstí, že o tom mohl vyprávět. Kouzlila málokdy a skoro pokaždé s katastrofálními důsledky.
„Když jsem pak šla po Příčné Sebbe,“ Zcela automaticky si Catherina našla zdrobnělinu jeho jména. „byli… tam dva malý kluci, děti.“ Slabě polkla. „Myslím, že to na zemi byla jejich máma.“ Dodala a odvrátila zrak. Možná, pokud Sebastian poslouchal dobře, mohl zaslechnout, jak se jí hlas lehce zlomil. Nemohl vědět, že ten výjev na Catharinu zapůsobil silněji než by měl, možná že až teď na ni začínal doléhat šok. A navíc ty účinky lektvarů možná způsobovaly přecitlivělost. Možná. Každopádně nemohl tušit, proč mu tohle říká. Ale vyplatilo se chvilku počkat, protože oklikou se Janina mamka začínala dostávat k podstatnému.
„Nemyslím, že patřila mezi rebely, byla obyčejný civil.“ Hlas Cathariny lehce zhořkl. „Dějí se zlé věci T- Sebastiane. Mudlovské kouzelníky někdo zabíjí v jejich vlastních domech.“ Nedodala, odkud to ví a proč je to důležité. Smrtijedi… Nemohla Sebbovi říci všechno co ví. Navíc Edwardsovi měli bezpečný dům. Přesto… „Myslela jsem, že Příčná je ještě normální, ale spletla jsem se.“ Nádech. „Stačilo by málo a dopadlo bych jako ta žena a…“ Catherine se nadechla. Tohle trochu přehnala. Nebo taky ne.
„Co kdyby se něco, cokoli stalo mě a Gerorgovi? Co by bylo s mojí dcerou?“ Nedovolila si pohlédnout Sebastienovi do očí. Tohle byl ten důvod… A Catherine pomalu čekala, kdy mu to začne zapalovat a kdy Sebastian začne cítit něco spáleného. Upekla na něj právnickou kličku. A on uteče. Je to nezodpovědný proutník, ten s něčím takovým nebude souhlasit, jsi bláhová. Zněla jí v uších posměšný hlas její matky, když se jí s tím vším svěřila. Přesto jí slíbila pomoc. Sebastian měl být její záloha.
Catherine Edwardsová slabě polkla. „Dala jsem dohromady nějaké papíry.“ Dodala a teprve poté podala poměrně silný štus papírů Sebbovi.
„J-já vím, je to přehnané a-a panaroidní,“ Mluvila náhle poněkud rychleji a drobně se zarazila, pokud si Sebastian všiml, lehce jí zrůžověli tváře. Dostávala mírnou horečku. „bude brzo plnoletá, ale kdyby náhodou… Mluvila jsem s mámou. Kdyby se něco stalo – já vím že nestane – tak se o Jane postará ona, ale víš… já chtěla mít někoho dalšího v záloze.“ Věnovala mu neochvějný pohled modrých očí plných důvěry. „V těch papírech je všechno, šlo by o to jen dohlédnout, aby neutratila všechno z účtu a postarat se, aby řádně ukončila studia. To... by bylo všechno.“ Skoro. Skončila a musela se opřít do polštářů, při zapáleném monologu se totiž nevědomky narovnala a malinko naklonila směrem k Sebastianovi.
Právnické věci nesnášela, ale tohle byla možnost jak přinejmenším Jane ušetřit nesmyslných dohadů u koho by měla být kdyby náhodou něco. Ono kdyby náhodou něco, tak na její účet (nově založený právě v bance) přecházely všechny peníze, ale Jane by s nimi kromě daného kapesného nemohla bez souhlasu zástupce manipulovat, samozřejmě až do své dospělosti, což prakticky sice mělo být brzo, ale… Catherine se bála. Jako nikdy předtím. A zástupce rovněž nesměl vybírat peníze bez Janina souhlasu. Papíry řešily i bydlení, výdaje na školu a řadu jiných věcí. Nicméně bylo to tak tlusté jen z jednoho důvodu. Byly to kopie.
„Jedna kopie pro tebe, druhá pro mě a další dvě pro právníky.“ Zamumlala Cateherine a zavřela oči. Náhle pro změnu vypadala bledě. „I ty mudlovské, takže se nelekej, že je to trochu odlišné…“ Tak. Je to venku. Nicméně Sebastian mohl být v klidu. Nebyla šance, že by někdo chtěl zlikvidovat celou rodinu Edwardsových najednou. A i kdyby tak tu byla bábi. Sebastian byl skutečně jen záloha, kdyby všechno selhalo.
„Nechci odpověď hned.“ Skoro šeptala. „Vezmi si to domů, projdi si to a… popřemýšlej nad tím trochu, ano?“ Znovu další pohled plný neotřesitelné důvěry. Jediné co chybělo by skutečně jeho souhlas. Kdyby náhodou něco… Jak ironicky ta slova znějí. Ani nevěděla, jak dopadl ten muž. A ta kachna. Osud je někdy pěkné svin… sviňucha. Budeme slušní. Tak.
Na kouzlo proti odposlouchávání si Catherina nevzpoměla. Museli stačit dobře zavřené dveře a pokud by měl Sebb nějaké otázky, hodlala mu na ně odpovědět, jak nejlépe by zvládla.

Mimo herně:
Nemám páru jak to funguje v Anglii. Nechci žádné podrobnosti jak to funguje tady, bylo by mi špatně. Jestli je to blbina svedu to na horko...

_________________

(Stieg Larsson)