Když se v Emeryho tváři odrazil záblesk pochopení, mírně, až to vypadalo skoro stydlivě, se pousmála, a s jeho příchodem ke stolu zaklapla knihu. Stejně ji nevnímala. „I ptáče občas musí vyletět z Hnízda,“ pokrčila rameny, i když byla přesvědčená, že Emery nemůže tušit, o čem mluví. Nebo mohl? Nikdy si nebyla jistá, kdo všechno patří do zasvěceného okruhu. Tak nebo tak z jejích slov nemohlo být pro běžného kouzelníka k pochopení, že nemluví o hnízdě ale o Hnízdě. „Dlouho jsme se neviděli,“ broukla tišeji a posybillovsku se uculila. „Očividně jsi ale ztratil úctu ke knihám. Nebo ses dal cestou myšího kuchaře? Tenhle salát by jim moc chutnal,“ kývla hlavou ke knížce, kterou odložil na stůl.
Sybille neodolala tomu, aby si Emeryho zkoumavě neprohlédla, a smutně si nepovzdechla. Sice to bylo jen její rozhodnutí, ale stejně jí spolužáci chyběli. A Ron… „Co OVCE? Prošli jste všichni?“ A co Ron? Jak si vedl Ron? Ron ale mohl počkat. Sybille upírala na Emeryho pohled, který jasně mluvil o tom, že chce slyšet naprosto všechno. Jak se má, co dělá, co zkoušky, co revoluce? Přišlo jí, že svým odchodem se odřízla od starého života a najednou tu nebyl nikdo, kdo by ji znal déle než pár měsíců. Všichni její přátelé ze školy měli své vlastní životy a ten její? On my own…

_________________

Emery se svým nuceným exilem do mudlovského světa mezi zasvěcené rozhodně nepatřil, a referenci na základnu rebelů tedy nepochopil. Sybillina poznámka ho ale ponechala v podivných pochybách, jestli se mu kamarádka nesnaží něco sdělit mezi řádky. Tohle znělo trochu jako moudro tety Kateřiny, a Syb nebyla z těch, co by mezi řečí vyprávěli ponaučení. Trochu se zamračil, spíš mimovolně, než záměrně, když přemítal nad tím, co by asi tak mohla myslet.
"Hm," odsouhlasil Sybillin názor na to, že se dlouho neviděli, načež se jal hájit svou hrdost milovníka knih, protože by přeci z žádné takový salát neudělal dobrovolně. "To jsou jenom papíry," zavrtěl tedy hlavou a vytáhl ze stran knihy volně založené poznámky. "Když jsou takhle založené, vždycky skončí jako salát." Na Emeryho paradoxně vypadly zrovna pečlivé nákresy prvků řecké architektury, které byly doslova obklíčené armádou drobného písma.
Když se Sybille vytasila s tématem OVCE, Emerymu cuknul koutek. "Už je to rok," nechal se slyšet, a jestli v jeho hlase slyšela kamarádka malou výčitku, pak ji slyšela dobře. Nebylo to tak, že by se ji Emery nepokoušel po škole najít a dostát tak svému slibu, dokonce si dal i tu práci a trpělivost s tím, že se pokoušel nějaké informace vypáčit z Aidana, ovšem po Sybille jako by se slehla zem. A když už byla řeč o Aidanovi... Emerymu zmrznul úsměv na tváři.
"Nevím o nikom, kdo by neprošel. Co se ale s lidmi stalo po škole, to nevím - potkal jsem jenom Aidana, a byl bych možná radši, kdyby se to nestalo. Jak se ti povedlo tak narychlo odjet k moři?" Emerymu se blýsklo v očích, a jestli ho Syb znala tak dobře, jak doufal, pak věděla, že se rozhodně neptal na prosluněnou dovolenou, protože z téhle musela být asi stejně nadšená, jako Jean Valjean z pobytu na galejích. Sybille byla poslední dobou celebrita. O jejím návratu z cest se koneckonců psalo ve všech novinách.

_________________

Sybille stejně křivila rtíky, když se jí Emery pokoušel obhájit svou salátovou mísu vydatnou na celulózu a nějaký ten inkoust či uhlík. Zvědavě nakoukla do nákresů a překvapeně povytáhla obočí na čelo. „Řecko? Která kouzelnická škola tohle učí?“ podivila se upřímně, protože netušila, že se Emery stáhl mimo kouzelnickou společnost. Měli spolu bouřit lid na barikádách, bojovat za správnou věc!
Výčitku v jeho hlase Sybille nepřeslechla a dokonce ji bodla u srdce, takže pokud Emery zamýšlel probudit kamarádčino černé svědomí, povedlo se mu to. „Nebyla jsem po většinu té doby zrovna k mání…“ odtušila zachmuřeně a poupravila si tu zatracenou sukni, která ji štvala. Avšak stačilo, aby se Emery zmínil o králi Artušovi a Sybille v obličeji dokonale zbledla. I ruce se jí roztřásly, protože Thorne byl pro ni živoucím důkazem toho, že si tu dobu v Azkabanu opravdu odkroutila. Díky němu. A to nemohlo smazat ani to, že jí nakonec pomohl utéct. „Artuš mě pozval, ale sám se nějakou dobu zdržel v Londýně,“ odtušila, div že nezaskřípala zuby o sebe. „Když se ukázal, kupodivu mi pomohl se sbalit, a pak jsme si udělali vyhlídkovou plavbu zpátky do Londýna. Nezapomenutelný zážitek.“ Okomentovala to a snažila se, aby to neznělo moc jízlivě. „Bohužel jsem si z cest dovezla nějakého bacila a nevypadala jsem zrovna nejlépe, tak jsem proležela nějakou dobu v posteli. Znáš to… cizokrajné jídlo, jiné prostředí, nedostatečný spánek. To se hned člověk vrátí domů jako zombie, když mu to nesedne.“

_________________

"Žádná," připustil Emery, když viděl kamarádčino překvapení. Sybille byla rok nezvěstná a rebelové jen těžko dosažitelní, kouzelnický svět se zmítal v chaosu a co jiného měl dělat? "Royal College of Art. Tak nějak." Bouření na barikádách bylo fajn jenom do té chvíle, kdy bylo s kým bouřit, a člověk měl jistotu, že neumře hlady na akutní nedostatek zaměstnání. Byla pravda, že Emery už pár týdnů žil na instantních nudlích a kávě, takže to s tím hladem taky moc nepořešil, ale alespoň měl nějakou představu o tom, kudy by se jeho život mohl ubírat.
Že možná nebyl dobrý nápad zmiňovat Thornea, to Emerymu došlo v ten okamžik, kdy Syb zbledla jako list a chytla třesavku. V duchu přísahal pomstu, ale to byla záležitost na jinou dobu. V tuhle chvíli podobně rychle začal panikařit, protože u Merlina a dvanácti apoštolů, jestli něco neuměl, tak to bylo utěšovat lidi. V závěru to tedy vypadalo zhruba tak, že u stolu posetého poznámkami z architektury seděla pobledlá Sybille s třesoucíma se rukama a vyšilující Emery s očima jako srna v reflektorech auta. Havraspárská užitečnost v akci, vskutku.
Emery rychle prolétl veškeré informace, které na daný subjekt měl, a konstatoval, že tohle asi bude muset řešit nějak, jak by to dobrovolně nikdy neřešil - vzal Sybille za ruku a upřímně doufal, že to aspoň pomůže, protože on sám si jako uklidňující prvek nijak zvlášť nepřipadal. Fyzický kontakt prý v šoku pomáhal. Budeme tomu tedy věřit.
"Upřímnou soustrast," reagoval na zaklíčovaný popis, přičemž to vůbec neznělo jako 'upřímnou soustrast', jako spíš 'proč jsi mi to neřekla dřív pane bože teď týden nebudu spát i když bych stejně nespal protože se učím'. "A-" zaseknul se Emery, oči stále navrch hlavy, "už je ti líp?"

_________________

Sybille překvapeně zamrkala, protože Emery ji svým prohlášením, že studuje na mudlovské univerzitě, poněkud vyrazil dech. „Takže ses stáhl z kouzelnického světa úplně?“ zeptala se zvědavě tlumeným hlasem. Emery! Co naše barikády! Sybille se v životě necítila víc zrazená než právě teď, a to měla za sebou celou tu eskapádu s Thornem. Možná na tom všem měla také svůj podíl, jenže díky tomu neskutečně úžasnému pobytu u moře nemohla rozesílat poštu na všechny světové strany.
Thorne. Sybille pořád netušila, jestli bývalého spolužáka a jednoho z rebelů, který nedobrovolně sloužil černooděncům, brát jako spojence nebo nepřítele. Ze všech hrůzných vzpomínek i úvah ji vytrhl až Emeryho dotek, který ji svým způsobem spíš ještě víc šokoval, než uklidnil. Nicméně zapůsobil a Sybille přestala vypadat jako někdo, kdo se brzy složí k zemi. „J-je mi líp,“ pokývala nakonec hlavou a vrhla na Emeryho pohled z kategorie raněných a opuštěných zvířátek. „Chyběl si mi. Přijdu si na všechno úplně sama, i když nejsem,“ povzdechla si. Sheridan jí byl oporou, to ano, ale aby s ní lezl na barikády a otevřeně projevoval svůj nesouhlas? Ne, on měl jiné věci na práci, věci, kterým Sybille nerozuměla, ale které byly jejich spolku užitečné. „Ještě pořád máme čas to všechno dohnat, Emery.“ Jenže on měl tu školu.

_________________

Mimo herně:
Hodně pozdní dohra - 76 týden

U stolu s Olivkou Howells

No jasně, co jsem mohla čekat, když se zeptám, jestli umí Olivka nějaký cizí jazyk. Samozřejmě se mě taky zeptá. Jen zakroutím hlavou. "Neumím. Jsem ráda, že dávám anglinu." Zazubím se, jakože žertuju.
Jsem dost překvapená, když Olie vyjmenuje několik lidí, kterým by nápoj lásky dala. Má v tom celkem jasno, zatímco já tápu a nevybaví se mi ani jeden člověk, kterýmu bych ho možná šoupla. I když mě na chvilku napadla má vlastní matka. Nebo otec. Ale co, nemají o mě zájem do teď, tak proč se jim vnucovat. Navíc už brzo konečně vypadnu z děcáku do, jak to tak vypadá, megahustý školy.
Když chce Olivka napsat její adresu, rychle skočím za Tomem a půjčím si od něj kus papíru a propisku. Pečlivě si skládám papírek s adresou a dávám ho do kapsy. Do potrhané kapsy, takže se modlím, aby mi nikde nevypadl. Raději si dám ruku do kapsy a papírek držím v dlani. Jistota je jistota. "Určitě ti napíšu a budu se těšit na odpověď." Opět se na dívku vesele usměju.
To už ale přichází dívky maminka, loučíme se a hned na to obě mizí ve dveřích. Jak se tak na ně dívám, jak odcházejí, ve dveřích je střídá někdo jiný. Díky venkovnímu světlu a vnitřnímu přítmí moc není poznat, kdo to je, ale dle siluety se jedná spíše o ženu. Neznámá vstoupí do Děravého kotle a rázem je vše jasné. Osvětlení v místnosti prozradí, že se jedná Robinsonku. Chvilku pátrá pohledem po místnosti, ale pak se naše pohledy setkají. Chvilku váhám, jestli se nepokusím vzít roha, ale hned na to si to rozmyslím. Stejně už je večer a já dneska nemám kam jít. Bude lepší se vrátit do děcáku a vyspat se ve své posteli. Vyjdu jí tedy vstříc, její káravý pohled směle ignoruju a mávnutím ruky se rozloučím s Tomem. "Tak jo, můžeme jít."

>>>>>

_________________

"Úplně ne," protestoval Emery, "jak vidíš, jsem tady. Kdybych se stáhnul úplně, tak bych na Příčnou ulici nevstoupil ani palcem u nohy, ale jsem tu mnohem častěji než doma." Což byla pravda. Emery poslední dobou užíval domova jen jako místa, kde složit hlavu na noc, čímž notně dráždil matku - ta totiž odmítala jeho námitky, že nechce moc vyžírat domácí kasu. "Ta vaše veselá sebranka vůbec není k nalezení. Vážně. Snažil jsem se."
Emery si udělal mentální poznámku, aby poděkoval komukoliv, kdo psal to veselé pojednání o významu fyzického kontaktu, protože i když to se Syb nejdřív skoro šlehlo, nakonec to zafungovalo. Asi není nutné příliš zdůrazňovat fakt, že využil té první chvíle pro to, aby zase hodně rychle ucuknul, protože jakkoliv byl Emery ochotný kvůli Sybille vystupovat ze své zóny osobního prostoru, neznamenalo to, že mu to nepřijde divné. Syb ale vypadala jako nakopnuté štěně, a Emeryho z toho šlo skoro klepnout.
"Tys mi taky chyběla," přiznal, možná trochu klidněji, protože kamarádka alespoň nehrozila kolapsem, na který byla rozhodně zralá, když Emery tak nerozumně zmínil výlet u moře. Na to, že si Sybille přijde na všechno sama, ale neměl patřičnou odpověď - nevěděl, co se za dobu jeho nepřítomnosti stalo mimořádného, a nemohl tedy poskytnout ani slova útěchy, protože by asi všechno udělal ještě horším. Emery nešel moc dobře dohromady se sociálním kontaktem. Kde mu příroda nadělila bystrou mysl, tam mu ubrala na schopnosti orientovat se mezi lidmi.
"Jak?" Ne že by snad chtěl na Sybille zapomenout, ale... bylo možné, že se za tu dobu od sebe jejich životy odchýlily natolik, že už jejich cestu nepůjde změnit tak rychle. Tohle vypadalo na bezvýchodnou situaci, nebo alespoň pro někoho, kdo byl za posledních patnáct minut třikrát v šoku. Někdy v tu chvíli ovšem začal Emery znovu přemýšlet, protože co jiného mohl dělat? "Hm. Asi budu potřebovat obraceč času."

_________________

Se zažehnutím zelených plamenů se jeho drobnější postava náhle zjeví v nitru krbu - nejprve jako temný stín, který postupně nabude všech podob a konečně, po opadnutí vší té záře, konečně Kotli odhalí i rysy své dětské tváře. Modrýma očima se nejprve zadívá z jedné strany na druhou, načež udělá jeden opatrný krůček vpřed. Jeho pomalost však není tak úplně způsobena tím, že by se obával, ale spíše tím, jak je náhle uchvácen celým tím okolím. Kolikrát slyšel o Děravém kotli, ale kolikrát v něm byl skutečně? Jen párkrát a to už je stejně celkem dlouhá doba. Teď je tu však konečně sám a může se rozhlédnout. Podle jeho tatínka tohle není kdovíjak úctyhodný podnik, ale byl to jakýsi střed, hranice mezi mudlovským a kouzelnickým světem. Pochybovačným pohledem nejprve probodne dveře směřující do toho velkého světa, načež se znovu zadívá před sebe. Po chvíli pozvedne packu a začne ze sebe sklepávat všechen ten prach a popel. Oblečen jest do tmavého pláště, který mu halí ramena, a pod nímž je vidět cosi jako bělostná košile a kalhoty nijak výrazných barev. Jakmile je alespoň částečně spokojen se svým zevnějškem, pozvedne hlavu, a pak se pomalým, avšak rozvážným, krokem, rozejde k baru. Zpod pláště přitom vytáhne cosi, co připomíná jakýsi kožený váček. Drobnými prstíky se popere s uzlíkem a po chvíli již váček poslepu otevře a vloží do něj ruku. Chvíli v něm hraboší, s čímž se mu ruka ztrácí hlouběji a hlouběji ve váčku, až to vypadá, jakoby mu zmizela kdesi v neznámu, jelikož váček působí o dost menší. Po chvíli již však ruku vytáhne společně s drobnou pohybující se postavičkou, v níž by pozorný pozorovatel poznal figurku maďarského trnoocasého draka. Toho po chvíli postaví na barový pult a spokojeně se pousměje, přičemž pohledem vyhledá obsluhu. Zatímco vyčkává, rukou ještě zapátrá ve váčku a tentokrát vytáhne jakýsi tmavě zelený zápisník, který k sobě přitiskne, během čehož nechá váček opět zmizet kdesi pod pláštěm. Když je pak obsluhou osloven, pozvedne nosánek a jednu ruku si dá v bok. "Jeden máslový ležák, že děkuji," prohodí ledabyle k obsluze a sám se pak, zkušenými pohyby, začne drápat na stoličku. Je však vidno, že není tak úplně nemotorný, jelikož po chvíli už sedí a prsty začne probírat jednotlivé stránky v zápisníku.

_________________

<<

Darya by se za jiných okolností na Příčnou ulici i docela těšila, jenže když se dozvěděla, že jí bude doprovázet jeden z bratrů, její nadšení začínalo mizet. A když zjistila, že tím bratrem bude Frank, zmizelo úplně. Něco jiného by bylo kdyby jí doprovázel třeba Dominic, s ním se dalo i krapet domluvit, aby měla rozchod i když i on po těch událostech na Příčné měl o svou mladší sestřičku starost, i když by jí jindy nejraději hodil někam k popelnici. Jenže on s ní šel Frank, ten který ve většině případech vypadal, jako by si rád pochutnal na lidským mase. A co víc, byl to moták, takže kdyby se stejně něco semlelo, Daryu by rozhodně nezachránil.
~"Ale já nechci být v Děravém kotli, Franku. Proč prostě nemůžeme zajít třeba k Hladovému drakovi? Nebo na zmrzlinu,"~ tázavě se podívala na svého bratra, který očividně neposlouchal a po chvilkovém slintáni a zabručení: "Pchrr," se teprve zadíval na svou mladší sestřičku, věnoval jí úsměv a vesele vkročil do Děravého kotle. Ač Stephanie nechtěla, nakonec svého bratra otráveně následovala. "Dáš si dýňový džus?" Slečna Udinová protočila očima v sloup a zavrtěla hlavou. Její bratr moc dobře věděl, že má nejraději kaktusovou šťávu či čaj a on jí nabídne něco z dýní, no prostě fuj. ~"Víš co? Prostě.. si sedni a čekej, já se hned vrátím,"~ Frank očividně neprotestoval, protože se hned usadil k jednomu z volných stolů, aby mohl následně nějakého starého kouzelníka otravovat tím, že ho sledoval utírajíc si sliny.
Darya si povzdechla a brzy se od svého bratra vzdálila. Tiše doufala, že jí nevidělo moc lidí vcházet s ním, protože to byla prostě příšerná ostuda. "Kaktusovou šťávu," žádné prosím a ani děkuji se od ní neozvalo, musela by se asi hodně přemáhat, aby něco takového vůbec vyslovila. Jakmile si uhladila své růžovoučké šatičky, které by nejraději spálila a pak zahrabala někam hluboko, posadila se na stoličku vedle jakého si kluka, ke kterému na chvíli vzhlédne než se otočí zpět k obsluze, ťukajíc nervózně prsty do pultu. Co jim tak dlouho trvá?

_________________

Byl jsem zamlklý, neměl jsem k ničemu chuť, a to mi ani Alek mohl vyčítat. Nebyli jsme doma od chvíle, co nás jeden z bystrozorů nechal ubytovat u Děravého kotle se snídaněmi, obědy i večeřemi. Nebyl v nich skoro žádný rozdíl, jestli jste měli rádi k snídani polévku, k obědu polévku a k večeři taky polévku, ale já se skoro nedotkl ani jedné v rozporu s tím, že bystrozor pravil, že budeme mít hlad.
Popravdě jsem nedokázal rozpoznat, jestli je mi špatně jenom z toho, jak dlouho jsem nejedl, nebo i z toho, že jsem každou chvíli čekal, že se ve dveřích objeví táta a odvede si nás. Nic se ale nedělo a kdykoli se skřípavě pootevřely dveře, které jsem apaticky hypnotizoval, objevil se v nich leda starý Tom, aby s bručením odnesl netknutou polévku.
S rukama zkříženýma pod bradou jsem ležel na posteli, nevšímal si okolního nepořádku a čas jsem zabíjel tím, že jsem studoval opravdu zajímavou prasklinu na zdi u dveří. Špinavým oknem sem pronikalo prudké sluneční světlo už velmi brzy zrána.
"Proč ještě nemůžeme domů?" zeptal jsem se Aleka unaveně.

_________________