_________________

Těsně před prázdninami Lee vypustil z pusy, že by se rád podíval do jedné opuštěné nemocnice v jižním Irsku, kde údajně straší, a přišel tomu strašení na kloub. A protože si nedával zrovna dvakrát záležet, aby jeho slova nikdo neslyšel, nebylo divu, že nasbíral celkem rychle hned několik nadšenců, kteří by údajně rádi jeli s ním. A on jim na to kývnul, nehledě na to, že jich valnou část vlastně ani pořádně neznal.
Na jakési informativní schůzce během prázdnin, kde Liam upřesnil přesný čas a místo srazu, je také upozornil, že do toho jdou na vlastní pěst, a že za ně nehodlá mít žádnou zodpovědnost. Měl být z party jediným dospělým kouzelníkem, to ano, ale to nutně nemuselo znamenat, že na ta děcka bude dohlížet. Na takové výpravě se totiž mohlo stát cokoliv a Lee nehodlal dělat chůvu. Starat se hodlal pouze o Míšu, protože by si neodpustil, kdyby se bráškovi cokoliv stalo.
Lee se na duchařskou výpravu opravdu těšil, takže nebylo divu, že se mu dny před dnem D pomalu vlekly a bývalý primus se díky tomu ukousával nudou a nedočkavostí. Ale nakonec se opravdu dočkal dne, kdy se měli pomocí přenášedla přemístit na jih Irska ke zchátralé nemocnici pro duševně choré. Do batohu si sbalil jen to nejnutnější – nějaké zásoby jídla a pití, koláč samozřejmě nesměl chybět, deku a balíček kuchyňské soli, neboť se v nějaké chytré příručce psané jistým Johnem Winchesterem dočetl, že duchům vadí. Vlastně se tam dočetl spoustu užitečných rad, které hodlal aplikovat v praxi. A tu příručku tak trochu táhnul s sebou, což ale nikomu nehodlal přiznávat. Měl přece být sebevědomým a problematiky znalým vůdcem.
Společně s Míšou se pak přemístil do jedné ze zapadlejších uliček kouzelnického Londýna, kteroužto Liam stanovil jako místo srazu, odkud se pomocí přenášedla dostanou přímo k strašidelné nemocnici. „Vzal sis s sebou nějakou čokoládu? Určitě se bude hodit,“ mumlal k Míšovi vědoucně, zatímco čekali, až se dostaví ostatní. „A máš baterku? Já mám teda hůlku, ale jedna hůlka pro nás pro všechny asi nebude stačit,“ uvažoval nahlas. Trošku ho znepokojovalo, že je jediným účastníkem výpravy, který může beztrestně kouzlit, ale nedával to najevo. Aspoň to bude to pravé vzrůšo.
Jakmile se k místu setkání začali trousit ostatní, Liam ožil. „Ahoj, zdárek!“ zdravil zvesela a trošku kritickým pohledem si je prohlížel. Doufal, že si holky nevzaly boty na podpatcích, a tak podobně, a že mladší účastníci mají náhradní plínky. „Máte všichni baterky a nějakou sváču?“ zeptal se, protože to byla asi ta nejdůležitější výbava. „Jestli jo, tak můžeme asi vyrazit. Pokud by ale náhodou chtěl někdo vycouvat, tak má tu poslední šanci. Není to žádná hanba,“ pousmál se a tázavě povytáhl obočí, čekaje, zda někdo vezme nohy na ramena.
Ať už někdo utekl či nikoliv, Lee nakonec z batohu vytáhl starý baseballový míček. „Tohle je naše přenášedlo, vážení. Napočítám do tří a až řeknu tři, všichni se ho dotknete, jo? Jinak máte smůlu a zůstanete trčet tady. Pokud se někomu dělá špatně, tak bacha, ať si nepoblinkáte boty,“ zašklebil se pobaveně. „Tak můžeme? Raz, dva... tři!“
Prásk.
Během chvilky se celá skupinka objevila na částečně vydlážděném prostranství. Mezi popraskanými dlažebními kostkami, na které už dlouho nikdo nepoložil nohu, prorůstaly trsy trávy, místy i vysoká stébla. Kolem rostly plané keře všech druhů a velikostí, prostě takový ten plevel, co vyroste na lidmi opuštěných místech. Pršelo, obloha byla ocelově šedá, foukal vítr a vypadalo to, že se dříve nebo později přiženě nějaká pořádná letní bouřka. Atmosféra jako z prvotřídního hororu.
A za zády odvážlivců se tyčila opuštěná nemocnice. (viz úvodní foto) Byla postavena do tvaru U, takže místo, na kterém teď skupinka studentů postávala, bylo vlastně takové nádvoříčko, které dříve nepochybně bylo pečlivě udržované. Budova samotná nevypadá nijak moc pobořeně, jen levé křídlo má na několika místech pobořenou střechu a vypadané kameny ze stěn. Okna jsou většinou vysklená či úplně vylomená z pantů, některá jsou zatlučena prkny a kolem nemocnice se válí nespočet sutin. Těžko říct, kde se to tu vzalo, když budova vypadá celkem zachovale.
Hlavní dveře, které se nacházejí přesně uprostřed čelní budovy, visí jen na jednom pantu a jsou pootevřené, takže dovnitř určitě nebude problém se dostat. Díky větru se občas ozve nějaká ta rána z vnitřku budovy, což je samo o sobě dost děsivé. Vítr hýbe i okny, z některých vypadávají zbytky skla. Tohle nepochybně bude zajímavá noc.
„Tak co, už se někdo podělal strachy? Já skoro jo,“ ozval se Lee s pohledem upřeným na nemocnici. Míšovi pro jistotu položil ruku na rameno v rámci povzbudivého gesta.

| +

Mimo herně:
Začínat se mělo cca 25.7., ale protože mám příští týden dost chaotický (a nejsem jediná), nahazuju úvodní post už teď. Další bude nejpozději 4.8., ale na to nespoléhejte, možná se to stihne dřív. Samozřejmě platí, že čím dříve napíšete, tím lépe... a možná přežijete až do konce eventu

Poprosím vás, abyste vypsali inventář vaší postavy. Sice ještě nevím, jestli to k něčemu využiju, ale dost možná jo.

_________________

Mickey poslední dobou možná začínal trochu vystrkovat růžky, a tak si na Liamovi vymohl, aby ho strašidelnou výpravu vzal s sebou. I když je fakt, že Míša nikdy nebyl zrovna bábovka, ale tohle bylo něco jiného, a popravdě, pár dní před dnem D začala odvaha chlapce pomalu opouštět. Že by ale bráchovi přiznal, že se začíná bát? Ani náhodou. Navíc věděl, že by Lee nedopustil, aby se mu/jim něco stalo, tudíž alespoň tohle udržovalo jeho mysl klidnou.
„Mám čokoládu,“ odkývl pak Liamovi na dotaz, když se spolu přemístili do Londýna a čekali na ostatní. „A taky sušenky,“ dodal. Co říct, i když si Míša na sladké až tolik nepotrpěl, mrzimorská kolej se mu stačila usídlit hluboko. „A baterku mám taky… stejně jako deku a termosku s čajem. Máma mi ten batoh kontrolovala dvakrát,“ zamručel Mickey poněkud otráveně, poněvadž maminčina přehnaná starostlivost byla občas… no, přehnaná. Nicméně kromě zmíněných věcí měl Mickey s sebou ještě dračí figurku, kterou většinou všude tahal jako svůj talisman.
Brzy se začali trousit i zbylí účastníci, z nichž na většinu se Michael nejistě usmál, jen Summer věnoval přátelštější úsměv, neboť byla z jeho ročníku. „Ahojte,“ pozdravil tak nějak do éteru, když se sesbírali všichni. Liam se pak už nezdržoval. Při pobídce, že nebude hanba, když někdo na poslední chvíli odstoupí, se Mickey na chvíli zadíval do země, ale neřekl nic. A tak se po chvíli společně s ostatními dotkl míčku, který jim pro teď sloužil jako přenášedlo.
Michaelovi se naštěstí z přenášení a přemisťování nedělalo moc špatně, tudíž si nemusel detailně prohlížet, co měl dnes k jídlu, a místo toho mohl svou pozornost zaměřit na budovu, před kterou se ocitli. Vypadala… zchátrale a rozhodně dost děsivě na to, aby ty povídačky o ní byly opodstatněné. Mickey špičkou nohy odkopl malý kamínek a rozhlédl se okolo.
„Vypadá to strašidelně, no,“ přitakal váhavě na Liamova slova a pokrčil rameny. Byla to pravda a nemělo smysl namlouvat si že ne. Míša byl za bráškovo povzbudivé stisknutí rád, ačkoliv po chvilce jeho ruku setřásl, aby se neřeklo, víme jak.

_________________

U mě se jako obvykle zdálo, že ani nevím, do čeho jsem se to upsala - každopádně mi nedělalo nejmenší problém skoro neznámého Liama otravovat tak dlouho, dokud mi místo ve strašidelné výpravě neslíbil. A vzhledem k tomu, že jsem žádnou odvahu neměla ani předtím, v den D jsem byla ve stejné pohodě, jako v den "Liamevezmešměsseboupěkněprosím".
"Ahoj kluci!" zamávala jsem bratrům Sheppardovým, jen co jsem našla tu správnou uličku - s mamkou, která mě do Londýna dopravila, jsem se rozloučila u Kotle, takže jsem se pochopitelně sama chvíli motala, než jsem dorazila na místo určení i se svou výstrojí, což znamenalo bágl se svítilnou v jedné postranní kapse na pití a hůlkou v té druhé, s odrážečskou pálkou, starým kdysi červeným svetrem, dvěma lahvemi Coca coly, doporučeným meruňkovým koláčem a balíčkem spešl halloweenských čokolam uvnitř a velkým polštářem přivázaným zvenčí. Musela jsem vypadat dost směšně, zvlášť když nebyla vidět ta pálka, že. Naplnění Liamovy obavy z podpatků u mě opravdu nehrozilo - byla jsem oblečena ryze prakticky, což znamenalo obyčejné tílko, dlouhé kalhoty a křusky conversky. "Už teď se mi klepou kolena," prohlásila jsem s širokým úsměvem a postavila jsem se vedle Míši. Po chvilce jsem se začala houpat na patách - jakákoli forma strachu by se mého výrazu v tu chvíli lekla, protože jsem měla jako obvykle typicky optimistický úsměv od ucha k uchu. Veselého pozdravu se dostalo i všem ostatním - včetně Patricka, jehož mučení blízkým kontaktem jsem si radši takticky nechávala na ty chvíle, kdy si budu přát, abych vzala ty plíny.
"No potěš koště!" vypadlo ze mě nadšeně, jakmile jsme všichni dorazili na místo určení. Dneska to přenášedlo bylo nějak lepší než obvykle, takže jsem jen párkrát zamrkala a viděla jsem strašidelné sídlo správnou stranou nahoru. A že to byl pohled! Zatím jsem se sice nebála, přesto už ve mně začal hlodat pocit, jestli by nebylo lepší ustlat si radši před dveřmi. "Vypadá to teda vážně děsivě," souhlasila jsem s Liamem usměvavě, zatímco jsem zkoumala všechna ta okna, zda neuvidím něco, co by mě přimělo ještě změnit názor a frnknout.

_________________

I když se Charlotte účast její dcery na výpravě do opuštěné irské nemocnice pro duševně choré pořádané Liamem Sheppardem ani trochu nezamlouvala, Summer si ji nakonec přeci jen vydupala. Byla jedinečná šance zmizet z matčina dohledu, byť jen na velmi krátkou dobu. Batůžek, který si s sebou brala, vypadal dost malý, ale obsahoval přesně to, co Liam doporučil, magic. Tedy: baterku, polštářek a dvě deky, jednu, kterou by si mohla dát pod sebe, a druhou, kterou by se mohla přikrýt, k pití dvě lahve obyčejné vody, pak nějaké to jídlo, mezi kterým by se dost možná dal najít i koláč, nejspíše jablečný, bez něhož Summer nemá žádnou šanci na přežití, ale to fakt jenom možná, a jako bonus si nesla vcelku hrozivě vypadající kapesní nůž, -i když, jaká zbraň nevypadá hrozivě v rukou dítěte, (doufejme, že Summer nebyla takové nemehlo, aby se jím omylem probodla, nebo, nedej bože, aby jím omylem probodla někoho jiného)- přičemž o něm Liamovi hodlala říci jen v krajním případě, protože nechtěla riskovat jeho zabavení. Co se oblečení týkalo, Summer si na sebe vzala černé, úplně obyčejné pohodlné legíny, k tomu černé tílko, a za pravý popruh batohu měla pověšenou mikinu, takovou tu jak si jí musíte převléct přes hlavu. Na nohách měla boty od značky Vans, určitě neuhodnete, jakou měly barvu.
I přitom co Summer kráčela po příčné ulici na místo srazu, jí odvaha stále neopouštěla. Měla pro strach uděláno, i když na to možná nevypadala. "Ahoj všichni," s úsměvem pozdravila sourozence Sheppardovi a Gwendolen Alwullovou, zdravila i nově příchozí, a tak nějak automaticky si po příchodu stoupla mezi Gwen a Míšu, pokud se teda nebránili. Kývla na Liama, aby potvrdila, že obě věci s sebou má. Vycouvat Summer ani nenapadlo. A z přenášení se jí špatně rozhodně nedělalo. Takže se bez keců, a taky starostí o svoje boty na tři dotkla onoho baseballového míčku.
"Páni," vydechla Summer, a pomalu se otočila kolem dokola. Ta budova vypadala úžasně. Snad jen kdyby na některých místech nebyla pobořená střecha, nebyly vypadané kameny ze stěn, byla tam pořádná okna, a taky udržované okolí nemocnice. Kdyby se upravil i vnitřek budovy, pro bohaté kouzelníky by to bylo dokonalé bydlení, široko daleko žádní mudlové. Stále se nebála, ale trochu se lekla, když poprvé slyšela ránu z vnitřku budovy. Potom se Summer na tváři objevil letmý úsměv. Mohlo za to Gwenino nadšení, se kterým (snad) bude těžké se bát.

_________________

Těžko říct, jak se to všechno seběhlo, ale rozhodně to nebylo tak, že by se Patrick dozvěděl o nějaké dost nebezpečné výpravě a o tom, že se tam vydává riskovat krk jistá Gwendolen Alwullová. Oficiální verze svalovala jeho účast na pubertu a nutný prázdninový vzdor, ačkoli se u tatíka výjimečně dovolil s tím, že se jedná o poznávací zájezd.
Liamovi pak mezi čtyřma očima vysvětlil, že jeho účast na akci je naprosto nutná, a cítil se jako největší machr, když mu to prošlo, aniž by to musel dále rozvádět, naivně si mysle, že to nebelvír nevydedukoval.
Na sraz dorazil v klasicky slušňáckém odění (neboť když umřít, tak jedině jako gentleman) s batohem, nejistým úsměvem a survivalovým nožem proti trudomyslnosti u pasu, protože člověk nikdy neví.
Nejspíš měl v zavazadle víc věcí než všichni ostatní dohromady, protože krom chránění a machrování měl v plánu ověřit si jisté mudlovské teorie, protože názory na ně se v kouzelnické společnosti zásadně rozcházely a tohle byla dokonalá příležitost.
Z těch povinně doporučených věcí táhl dvě baterky (jmenovitě armádní s tříbarevným filtrem, z nichž jedna prošla vlastnoruční úpravou na LED diody) s balíčkem náhradních baterií, svíčky se sirkami a hůlku, svačinu v podobě bublaniny od paní Butlerové, sendviči téhož původu, tabulky čokolády, čutory s čajem a piksly, která obsahovala kafe (Liam přece dospělý kouzelník byl - a nějaké to aquamenti a incendio určitě zvládal, a v případě nutnosti se to pro okamžitý přísun energie dalo žvýkat za syrova, ehm, určitě).
V náprsní kapse měl sepsanou závěť, jejíž obsah nebudeme radši uvádět, a co se oněch mudlovských věciček týče, táhl s sebou kilo soli, růženec, který patříval bábi, litr a půl svěcené vody a lýčený provaz, protože proč ne, aspoň bude na čem se oběsit, až půjde do tuhého. Zápisník a tužka byly samozřejmostí, protože kdyby se něco stalo, rozhodně museli zanechat předsmrtné vzkazy pro ty, co půjdou v jejich stopách, něco stylu "nešlap na třetí schod", a tak.
Deku s sebou sice neměl, ale tak nějak předpokládal, že zaprvé na spaní nedojde, zadruhé v případě potřeby určitě nebude tak těžké ve starém blázinci najít nějakou tu bednu, a zatřetí se kdyžtak přikryje sakem.
"Zdravím," usmál se nepřekvapivě retardovaně jako první na Gwen, pak normálně na Liama a trochu překvapeně i na jeho bratra, Summer a Stephanii, jejichž přítomnost ho naivně donutila si myslet, že to asi s tím nebezpečím nebude tak horké, když jde i omladina Bradavic.
"Mám pro všechny případy jednu navíc, takže kdyby někomu odešla..." zahlásil, když přišla řeč na baterky, a radši nedodal, že u jedné z nich si není jistý, jestli nepřestane svítit, pokud s ní někde neopatrně flákne. Byl si sice jistý, že kontakty připájel pořádně, ale jeden nikdy neví...
Dále už následoval jen přesun a... a ačkoli Patrick chvíli dávil a kašlal, zelený v obličeji, nakonec žaludek udržel. Asi tomu konečně začínal přicházet na kloub.
"Mně stejně nejvíc děsivé přijde to přenašedlo," zaskuhral a málem se omylem napil vody, než si vzpomněl, že je vlastně svěcená - stačit mu tedy musel čaj (mátový).
Jako další ho napadlo, že kdyby tohle prošlo rekonstrukcí, byla by z toho moc pěkná knihovna, a protože se mu zdálo, že ostatní zamrzli v čase, pokrčil rameny.
"Kupředu?" navrhl a naštěstí ho ani nenapadlo směrem Gwen plácnout něco na způsob "neboj se, já tě ochráním", protože to by asi přišla řada na ten provaz. Takhle ve skupince si připadal poměrně neudušitelně (od slova duch), takže jediné, co ho zatím děsilo, byla neupravenost budovy.

_________________

Darya svým rodičům o oné výpravě do Irska řekla den předem, protože dříve si na to nevzpomněla. Samozřejmě, že jí to prvně zakázali, ale když brečela skoro hodinu v kuse, otec nakonec svolil a ještě na vrch přidal, že až se z toho výletu vrátí, půjdou společně na nákupy. Na otázku proč se vlastně přihlásila pak odpověděla prostým "protože se mi chtělo" a na další už raději neodpovídala, protože měla na zařízení ještě spoustu věcí.
V den D pak poprosila svého bratra Dominica jestli by jí nedoprovodil, protože nutně potřebovala stavit se ještě v jednom krámku po cestě. Nebylo tedy divu, že přišla na určené místo jako poslední, ale popravdě? Vůbec jí to nijak netrápilo, vždyť na ní si každý rád počká, že ano. S Dominicem se rozloučila kousek od skupinky a jakmile odešel, přiloudala se k nim. Do zdravení se nijak moc neměla, nejprve totiž zjišťovala kdo to tedy jakože jede. "Ahoj," dodala ze sebe nakonec poté co zjistila, že většinu stejně nezná, a že je tady asi ze všech nejmladší a dokonce se jí podařilo vykouzlit i menší úsměv, který po chvilce stejně zmizel. Neměla potřebu se přetvařovat či se tvářit jaká je se všemi kamarádka a už vůbec se nechtěla s většinou družit, takže si stoupla krapet stranou, aby nemusela stát v nějaké ukrutné blízkosti ostatních.
"Ano," všechny věci v batohu si kontrolovala několikrát a stihla to ještě dneska ráno těsně předtím než odešla i s bratrem. Baterku si vzala, svačinu v podobě bagety, kousku koláče, jablka, čokolády a termosky se zeleným čajem taky měla a dokonce si sebou vzala i hůlku, protože krapet pochybovala o tom, že je Liam schopný kouzelník, a že by v případě potřeby je všechny vytáhl z bryndy. V batohu pak měla ještě uschovaný sešit s poznámkami o sériových vrazích, tužku a bundu. Chtěla si dokonce zabalit i svou pralesničku, ale protože jí nemohla zaboha najít, nakonec se na to vykašlala. Co se týkalo toho co měla na sobě, ráno se taky zdržela kvůli tomu, protože jí matka chtěla navléknout do růžových šatiček. Nakonec však Darya vyhrála, a tak na sobě měla černé kalhoty, modré triko a černou mikinu.
Na kratičký okamžik zauvažovala, že by to nakonec vzdala a šla by radši domu, ale nakonec si řekla, že tohle bude dobrá zkušenost a na víc to může být i sranda, no ne? A hlavně ona byla Udinová, takže se nemohla vzdát jen tak na začátku, že. No a pak už došlo na přemístění na to dané místo. Stephanie neměla ráda přenášedlo, dělalo se jí z něho špatně. I přesto však přikývla a přesně na tři se dotkla baseballového míčku.
Princeznička po přemístění byla krapet zelená, naštěstí se nemusela znovu dívat na svou snídani, a tak přesunula svůj pohled k budově, před kterou stáli. Nevypadalo to zas tak špatně, ale i tak na chviličku zalitovala toho, že nakonec neodstoupila. Nakonec však nahodila menší úsměv, ona se přeci ničeho nebála, no ne? A tu jednu noc určitě všichni přežijí ve zdraví, co by se tak mohlo stát? "Není to tak špatný," prohodila s nakloněnou hlavou na stranu a tiše souhlasila s návrhem Patricka, protože jí vážně nebavilo postávat na místě a hlavně se i jistým způsobem dovnitř těšila.

_________________

Výprava začala slibně. Všichni měli všechno, co mít měli, někteří dokonce něco navíc, takže z hlediska výbavy nebylo co řešit. Liam měl sice nutkání zeptat se, jestli si vzali ten koláč, jak doporučil, ale přemohl se a nechal to plavat. Ještě by jim v nestřežené chvíli vyraboval batohy a to fakt nechtěl.
Jakmile se dostali před starou nemocnici a Lee shledal, že zatím není nikdo vyděšený k smrti, nepatrně se ušklíbl. Nepochyboval o tom, že na pořádně děsivé situace ještě dojde. Jemu osobně ta budova skutečně naháněla strach a ježily se mu z toho vlasy v zátylku, což rozhodně nebylo žádným dobrým znamením. „Tak jo, jestli nikdo nechce vzít nohy na ramena, jdeme dovnitř. Tady akorát promokneme,“ zavelel po chvilce a v čele skupinky vyrazil neohroženě k děsivé budově. „Až vlezeme dovnitř, dávejte si pozor, ať nikam nespadnete, nebo ať něco nespadne na vás. Těžko říct, jak moc můžeme důvěřovat podlahám, stropům a vůbec všemu. Ono to nevypadá, ale možná to bude dost zchátralý, přeci jen to tu bez povšimnutí stojí pěknou řádku let, že jo,“ varoval všechny. „A prozatím se neoddělujte od skupinky, nechci vás pak hledat merlinví kde,“ dodal a zadoufal, že nikdo nebude natolik hloupý, aby tuhle si tuhle radu nevzal k srdci.
Vstupní hala byla plná opadané omítky. Nebyla nijak velká – přímo naproti dveřím se nacházela recepce postavená z masivního dubového dřeva, které se ale vlivem vlhka pomalu rozpadalo. Vedly odtud dvě chodby – jedna vpravo, do jižního křídla, druhá vlevo, do křídla severního. Dveře obou chodeb vypadly z pantů a válely se po zemi. Kromě dveří a opadané omítky se na zemi daly najít nějaké rozlétané papíry z recepce. Co se na nich psalo, to už ve většině případů nešlo přečíst. A když ano, nebylo to nic zajímavého, jen nějaké administrativní věci. Psané samozřejmě ručně.
„Navrhuju nejdřív najít nějakou místnost, kterou bychom mohli považovat za takovou naší základnu,“ pronesl Lee ke skupince, jakmile se pořádně rozhlédl kolem sebe a ujistil se, že zrovna tady jim žádné nebezpečí nehrozí. „Kdyby se náhodou někdo odtrhl od skupinky, pokusí se vždycky vrátit na tu naší základnu, jasný? Je to lepší, než tu bezcílně bloudit a někam zapadnout. A necháme si tam přebytečný věci – deky a tak – ať to netaháme všude kolem.“ Jestliže nebyl nikdo proti, Lee vykročil do severního křídla. Z kapsy přitom vylovil hůlku a tichým „lumos“ rozsvítil její špičku. Byl sice ještě den, ale uvnitř nemocnice bylo šero – některá okna měla zavřené okenice, některá byla zatlučená prkny, a jen málo z nich sem propouštělo nějaké světlo. Nebylo proto divu, že byl vzduch prosáklý vlhkostí a smradem plísně, která se v mnoha místech, hlavně v temných koutech, rozlézala po stěnách i podlaze.
V chodbě se po pravé straně nacházelo několik dveří, z nichž některé visely v pantech, jiné chyběly úplně a další byly zavřené. V některých pokojích se daly zahlédnout staré rezavé postele bez matrací či jiný dost ztrouchnivělý nábytek. Když Lee zkusmo vzal u jedné z místností za kliku, dveře nešly otevřít. Pod tichou alohomorou ale zámek polevil a vpustil odvážlivce dovnitř. Tahle místnost, o které cedulka na dveřích tvrdila, že je to sesterna, byla však zcela prázdná. Vypadala nicméně dost zachovale – okenní tabulky nebyly vytlučené, dveře šly zavírat, na podlaze se neválelo moc harampádí a plíseň se tu nestačila pořádně zabydlet. Místnost to byla veliká a vyhřívat ji měl zřejmě krb, který byl teď pochopitelně vyhaslý a plný starých polen. „Myslím, že bychom mohli za základnu považovat tohle, co vy na to?“ povytáhl Lee obočí a už shazoval ze zad batoh, aby tu odložil deku a nějaké přebytečné zásoby jídla. Jinak si ale batůžek hodlal vzít s sebou, protože tam měl všechno důležité.
Po nějaké chvíli, co se na sesterně zabydleli, se Lee zase napřímil a pohledem přelétl své ovečky. „Co byste řekli na menší průzkum, hm? Rozdělíme se do dvou skupin. Já, Míša a Summer budeme jedna skupinka a Patrick, Gwen a Darya druhá. Souhlas?“ Pokud nikdo neprotestoval, Lee se spokojeně zazubil. „Mrknete na tohle, severní křídlo? My s Míšou a Summer bysme omrkli jižní. A sejdeme se tu cca za hodinu? Má někdo z vás hodinky?“ zeptal se hlavně Patricka, kterého automaticky pasoval na šéfa jeho týmu.
Venku stále ještě řádila bouřka a déšť se stupňoval. Celkem rychle padala tma, takže nebylo pochyb o tom, že Liamova hůlka nebude jako jediné světlo stačit a budou potřeba baterky. Ani vítr neustával, a zatímco se skupinky chystaly vyrazit, se z několika míst ozvalo hlasité prásknutí. Že by duch? Nebo jen okenice bouchající o stěnu ve větru?

Mimo herně:
Tenhle post ještě berte jako organizačně-rozjezdový. V dalším už začnu vehementněji vypravěčovat a bude to stát za to Cestu nemocnicí a případné nástrahy, kterým budou obě skupinky čelit, sepíšu až v tom dalším postu, jinak bych napsala román a nikdo by to nechtěl číst xD
Jinak pořadí dodržovat moc nemusíte, pište podle toho, kdo na koho reaguje. Ať se moc nezdržujeme. Jen vždycky čekejte, než za Liama uzavřu kolo příspěvků, kuju.

_________________

Abychom pravdu řekli, Míšu rozesmátá Gwen na chvilku děsila víc než stará nemocnice. No tak, jaký normální člověk se směje, když se před ním tyčí zchátralá budova, do které měli jít hledat duchy? Pak se ale chlapec upamatoval, co že je čekalo a rázem se jeho obavy obrátily k právě zmiňované budově, ke které se chtě nechtě rozešel za Liamem a ostatními. Rozhodně se snažil držet co nejblíže, poněvadž by se skutečně nerad oddělil a ztratil z dohledu.
Vstupní hala ještě tak hrozně nevypadala a Mickey se vlastně celkem se zájmem rozhlížel kolem, ačkoliv nebylo pochyb o tom, že na více creepy atmosféru ještě dojde. Ostatně co by to bylo za strašidelnou výpravu, kdyby nakonec zjistili, že se sem vydali pro nic za nic, že. Špičkou tenisky Mickey odkopl jeden povalující se papír a souhlasně kývl hlavou na nalezení základny. I když si v duchu pomyslel, že až budou s hrůzným jekotem zdrhat před nebezpečím, nebudou asi zrovna přemýšlet nad směrem úkrytu a klidně poběží i na druhou stranu, jen aby byli od strašidla daleko.
Jakmile Liam vylovil hůlku, Míša se chopil baterky, víc světla přece jen nebylo k zahození a zamířil za bráchou, přičemž se nepatrně uškliboval, jak tak kráčeli chodbou. Těžko říct, jestli to bylo znechucením nad zplesnivělým interiérem nebo tím, že mu ten červíček strachu hlodal v hlavě víc a víc, jen ho tak úplně nechtěl dát najevo. „No… vypadá to tu… eh… obyvatelně,“ zhodnotil nejistě, jakmile Lee určil jednu místnost za jejich základnu. Z batohu Michael vyhodil akorát deku, jinak si ho hodil zpět na záda, co kdyby náhodou, a nevesele přivítal rozdělení. Byl by sice radši, kdyby se celá skupina nechala pohromadě, na druhou stranu si ho ale Liam očividně chtěl držet blízko u sebe, proti čemuž Sheppard mladší nemínil protestovat. Rozhodně šel raději s bratrem než s někým prakticky neznámým, že.
Sílící déšť atmosféře jen přidával, a když se ozvalo prásknutí, Míša se nedokázal včas ovládnout, aby sebou netrhl a poplašeně se nerozhlédl. No, to to tedy pěkně začínalo, jen co je pravda. Mickey pro jistotu sevřel baterku pevněji v ruce, v podstatě připraven ji v případě potřeby po někom (něčem?) hodit.

Mimo herně:
Umírám teplem, usínám, ale nechtěla jsem jít spát, dokud to nenapíšu, když už jsem se na to chystala už od úterka. Podle toho to taky vypadá, no. Yay. Sori.

_________________

Byla tady poslední možnost vzít nohy na ramena, čehož by možná Darya i využila kdyby tady nebyla s lidmi, se kterými se v září opět uvidí ve škole. Nechtěla být známá jako ta, která radši zdrhla než, aby přečkala jednu jedinou noc v nemocnici, a tak se bez řečí vydala s ostatními dovnitř, držíc se v blízkosti Summer, protože ztratit se tady vážně nechtěla, protože i když by to na hlas nepřiznala, docela se bála.
Stephanie po vstupu dovnitř nakrčila nosík a rozhlédla se kolem. Nevypadalo to zas tak zle, až na ten bordel a plíseň, což jí možná děsilo i o něco více než samotná rozpadající se budova, ve které má údajně strašit. Nohou odstrčila několik papírů válejících se na zemi a přitom poslouchala co má Lee na srdci. To s tou místností neznělo zas tak špatně a kdyby se někdo opravdu ztratil aspoň bude vědět kam má jít než, aby si zalezl do nějaké místnosti kde by ho ani nemuseli oni najít, budova byla docela dost velká.
Zatímco se hledalo v hodné místo pro základnu, Darya nakukovala do pokojů, které měli vylámané dveře či jen visely v pantech. S lítostí zjistila, že se tam krom rezavých postelí a rozlámaného nábytku nenachází nic jiného, a protože Liam jedny ze zamčených dveří otevřel pomocí alohomory, doloudala se ke zbytku skupinky. Místnost nevypadala zas tak zle a i když chyběl nábytek, nebylo to tak špatný, alespoň tady nebylo tolik plísně jako v ostatních místnostech, na které zatím skupina narazila, a tak jen kývnutím hlavy dala najevo, že s tím souhlasí. Daryinka se však rozhodla si vzít sebou všechny věci, protože netušila jak dlouho jim ono hledání zabere času, a tak chtěla mít jídlo i pití u sebe. Co se týkalo dalších věcí, netušila jestli bude později zima, tak proč by tady bundu měla nechávat? A svého sešitu a tužky by se nikdy v životě nevzdala.
S průzkumem slečna Udinová souhlasila, proto tady taky byli, no ne? Co se týkalo toho rozdělení, už tak šťastná nebyla. Ve většině strašidelných příběhů co znala se něco stalo potom co se větší skupinka rozdělila na několik menších. Nikdo se k tomu však nevyjádřil a Darya nechtěla být jediná, která bude mít něco proti, a tak jen nespokojeně našpulila rtíky, protočila očima v sloup a vyslechla si s kým, že to tedy bude muset přetrpět onu obchůzku. Udice se kousla do rtu, Gwen Alwullová jí děsila snad ještě více než Julinka od nich z ročníků, obě se tak divně pořád usmívaly a byly až moc přátelské, takže Daruš rozhodně nebyla nadšená, že bude s ní ve skupině. Co se týkalo Patricka, toho znala spíše jen díky Arianě, která o něm docela moc mluvila, a pak to byl taky její prefekt.
A pak se mohlo vyrazit, Darya si připravila svou baterku a společně s Gwen a Patrickem vyrazila do severního křídla. Bouřka rozhodně nebyla příjemná a díky tomu hlasitému prásknutí, které se kdesi v dáli ozvalo, se držela přesně mezi Patrickem a Gwen.

_________________