Roderic Osborn měl sice plné ruce práce s tím, co se před několika dny odehrálo přímo v centru kouzelnického Londýna, ale pozvání na čaj a zákusek od samotného ministra pochopitelně odmítnout nemohl a ani nechtěl. Matně tušil, čeho se nevyhnutelný rozhovor bude týkat, pokud ho tedy nešálil vlastní šestý smysl, po mnoholetém pobytu u bystrozorů velmi citlivý, a nešel jenom na kobereček za to, že v Londýně padali lidi jako mrtví vrabci.
Ministr Tremlett byl sice nenápadný, ale Roderic nebyl hlupák a věděl, že má dvě dcery na vdávání a Tremlett se na ně nějak moc ptá. Aljašku s Donnou měl sice moc rád, ale věděl, že se dříve nebo později budou muset provdat, a jestli si hodlal ministr promluvit právě o tomhle, pak to byla nabídka, která se neodmítá. Kromě toho, Tremletta mladšího matně znal, a přišlo mu, že má mladý muž správě utříděné priority a co do charakteru se svému otci věru moc nepodobá. To byly... polehčující okolnosti.
Když mu předchozího večera na okno ťukla vlaštovka s pozvánkou, přeložil si schůzku na jindy a v požadovaný čas tedy zaklepal na dveře ministrovy kanceláře. Na rozdíl od Tremletta v plné polní měl na sobě bystrozorskou uniformu, byť v perfektním stavu, a přátelsky se usmíval. Nebylo mnoho chvil, kdy by se Roderic neusmíval, k velkému roztrpčení své ženy, která byla toho mínění, že mu ten věčný optimistický přístup dělá zub na důstojnosti. "Přeji dobré dopoledne," pozdravil ministra v dobré náladě, pomyslel si, že ty manžetové knoflíčky mají asi rády ironii, a konstatoval, že čaj i sušenky jsou na svých místech, což s největší pravděpodobností znamenalo, že přeci jen nejde do jámy lvové. Více, než obvykle. Počkal, jestli přijde nějaký pokyn k tomu, aby se posadil, a v případě, že se tak skutečně stalo, dlouho neváhal a zabral volné místo naproti ministru Tremlettovi.

_________________

Romulus z dlouhé chvíle nakukoval do lejster, která mu tam už pěkných pár dní ležela a zanášela se prachem, nicméně šlo jen o stížnosti nečistokrevných na vzrůstající společenské rozdíly mezi nimi a čistokrevnými, což stejně plánoval přenechat svému tajemníkovi, který se s takovými věcmi uměl bravurně vypořádat jednou provždy. Zrovna když už měl pocit, že ho pergameny se svými řádky unudí k smrti a pak sežerou zaživa, objevil se v jeho kanceláři muž, kterého očekával, a všechno ostatní mohlo jít stranou. Tady šlo o rodinu a společenskou prestiž, což nemohl nechávat ležet ladem stejně jako nepříjemnou dokumentaci. Ne, že by mu šlo o Atticovo štěstí, ale měl pocit, že mladík si své svobody a nezávislosti užil až příliš.
„Dobré dopoledne, Rodericu, posaďte se,“ vyzval jej s nezbytným společenským pousmáním, zatímco odložil všechny papíry a pergameny stranou. „Dáte si čaj nebo něco ostřejšího?“ pokračoval otázkou, která odpovídala očekávanému dýchánku a ne vyhazovu, takže se pan Osborn opravdu mohl s klidem posadit. „Jak se daří vašemu oddělení? A co Atticus? Neplete se vám pod ruce?“ zeptal se se zájmem, ať už muži naléval čaj nebo snad whisku, kterou měl pro všechny případy po ruce. Pokud by uzavřeli obchod, určitě by se jim něco na přípitek hodilo. „Měl bych pro vás návrh,“ dodal nakonec, protože ho nebavilo chodit okolo horké kaše příliš dlouho.

_________________

Poslední obavy pana Osborna o to, zda se pod ním třese místo, se rozplynuly spolu s nabídkou něčeho ostřejšího. "Ne, děkuji, čaj postačí," odvětil ve vší slušnosti ministrovi, maje na paměti nevoli své ženy ke všemu, co se týkalo alkoholu. Bernarda byla schopna ztropit scénu, když si nalil sklenici whisky, ale pak po ní bez váhání sáhnout, když ji Donna příliš rozčílila svou vášní pro auta a podobné ďábelské vynálezy. Roderic koníčky svých dcer potichu schvaloval, to ale nemohl dát najevo před manželkou, takže svůj postoj dával alespoň najevo tím, že nebyl skoupý na peněženku a své dvojici zrzavých sluníček pořídil, pro co se nadchly.
Usadil se na židli naproti ministru Tremlettovi a s o něco větším klidem se rozhlédl po elegantně zařízené pracovně. Jestli se něco ministru nedalo upřít, pak to byla vkusné zařízení místnosti, i když si nebyl jistý, nakolik je to práce Romula Tremletta a nakolik personálu ministerstva. Nevadí.
"Oddělení má poslední dobou spoustu práce, ale Atticus si počíná precizně," nešetřil na pochvale, protože takhle se koneckonců ve vyšších společenských vrstvách komunikovalo - vychválili jste všechno od krásy paní domácí až po mahagonovou skříň, a pak jste vypálili, že chcete pro děti domluvit sňatek. Roderic sice nebyl vedoucí bystrozorského oddělení, ale zastával na něm dosti vysokou pozici, takže byla ministrova otázka poměrně na místě. Co nejelegantněji obešel červnový incident a upil čaje, když Tremlett přešel k jádru věci a vytasil se s tím, že by měl návrh. "Poslouchám," přikývl a zafixoval ministra pohledem.

_________________

Před Rodericem Osbornem tedy přistál čaj z rukou domácího skřítka, který se vypufnul ze vzduchu hned vedle stolu a jal se oběma mužům posluhovat. Jakmile už neměl co na práci, zase bez jediného slůvka odpufnul do nikam. A ministr o něj nezavadil ani pohledem. „Precizně? To rád slyším. Sice to není místo, které bych si pro něj představoval, ale možná je dobře, že má syn i vlastní názory. Dokud se neprotiví těm mým, beru to jen jako nutnou rebelii,“ pousmál se Romulus skromně, ačkoliv to, co vyslovil, se vůbec neshodovalo s tím, co si myslel. Nechtěl ale Rodericovi dát možnost uvažovat nad tím, že by se snad Atticus pokusil z jejich sjednané záležitosti vyvléknout, kdyby si postavil hlavu. Romulus si byl jistý, že se tak nestane. Atticus měl možná tendence se mu vzpouzet, ale tohle bylo něco, co si přála i Cassiope a své matce Atticus splnil cokoliv, co jí jen na očích viděl. „Tak tedy k věci,“ odkašlal si ministr tiše a zakotvil pohledem na muži před sebou. „Atticus se oltáři vyhýbal na můj vkus až příliš dlouho a pokud nechci, aby dopadl jako můj tajemník, nemá smysl s jeho sňatkem příliš otálet,“ protočil mezi prsty sklenku se zlatavou tekutinou, „vy máte dcery na vdávání. Co se ženy pro svého syna týče, jsem vybíravý.“ Upozornil ho Romulus důrazně, neboť mu chtěl dát najevo, že rozhodně nebyl první na jeho seznamu, ale je jediný, který dokázal projít až do posledního kola. „Rád bych pro něj získal jednu z vašich dcer. Věřím, že se dokážeme dohodnout.“ Podle Romula nebylo nic, co si Roderic mohl pro svou dceru přát víc, protože sňatkem s Atticem mohla jen získat. Postavení, společenskou prestiž, jméno, které něco znamenalo… to všechno byly jen střípky ze zlatého džbánku hojnosti.

_________________

Ministr nebyl jediný, kdo si domácího skřítka příliš nevšímal, ale Roderic na malou bytůstku alespoň neutrálně kývnul, když mu předložila čaj. Až pak jí přestal věnovat pozornost. Domácí skřítci byli jednoduše bráni za tak samozřejmé, že se na ně dvakrát nepodívali ani v těch lidštějších rodinách.
"Se vší úctou, jeho rebelie je pro naše oddělení docela přínosná," povytáhl Roderic koutek v nefalšovaném úsměvu, "protože i díky Atticovi se nám podařilo vyřešit mnohé konflikty, které by mohly vést v nepříjemnosti, kdyby se to nepodařilo." Tak. I když Roderic brnkal na strunu, která ministrovi hrála trochu falešně, mladého Tremletta měl v oblibě tolik, kolik mohl, když se bralo v potaz, že ho příliš neznal. Jestli mohl Atticovi trochu pomoci tím, že na něm nešetřil chválou před otcem, pak to udělal rád. Jestli to nemělo nakonec žádný význam... no, když mohl poukázat na klady svých podřízených, tak na ně také poukázal.
Pak ovšem došlo na samotné smlouvání, a Roderic citelně zvážněl.
Pochopitelně šlo o domluvu sňatku. Tremlettovo naznačení, že jeho dcery prošly až do posledního kola výběrového řízení mu bylo upřímně ukradené, protože kdyby měl pocit, že je ministrův syn ničema, pak by se zásnubami nesouhlasil, ani kdyby se pod ním mělo zatřást místo. Alasku s Donnou měl moc rád na to, aby je bezhlavě obětoval honu za mocí, na rozdíl od toho, co by pravděpodobně ráda sama Bernarda.
"Můžu promluvit s Alaskou," přikývl Roderic věcně, protože Aljaška nikdy nedala najevo, že by o někoho stála, a on nechtěl trhat Donnu od jejího chlapce, dokud to nebylo naprosto nutné - u Aljašky byla navíc větší šance, že domluvený sňatek přijme za mnohem menšího dramatu, než její sestra. "Jsem si jistý, že jí dokážu situaci vysvětlit."

_________________

<<< dohrávkově z Příčné

Skyovi sice výběr hůlky trochu trval a Scarlet se nezapomínala krčit pokaždé, když hrozilo, že něco vyletí jejím směrem a s pomyšlením, že snad Bradavice ve Skyově přítomnosti nevybuchnou, se pak společně s milovaným bratříčkem odebrala k madame Malkinové, kde se pro změnu chovala, jako že toho raubíře nezná, dokud nenastal čas zaplatit, no a protože další nákupy byly nad Scarletiny duševní síly, raději se společně s ním přesunula na to slibované Ministerstvo. A že by se cestou k tátovi mohli stavit na oddělení nepatřičného užívání kouzel a ona by mohla zkusit nacpat Skyovi hlavu do nějakého prokletého záchodu, to ji napadlo kupodivu jen na malý okamžik.

Na tatínkově oddělení se žel zdrželi jen chvíli, poněvadž pan Crane byl zrovna zaneprázdněn – alespoň se tak snažil vypadat – a poté, co Skye seznámil s nějakým novým absurdním zlepšovákem, je mávnutím rychle odehnal pryč a určitě to nebylo proto, že by se bál, aby mu čertovský synek náhodou něco nesmetl ze stolu. „Ale Tyrian by tu dnes měl někde být...“ dozvěděli se trochu neurčitou informaci, poněvadž ono najít jednoho člověka v budově ministerstva bylo někdy jako hledat ztracenou kočku v bradavickém hradu.
„No tak pojď, ať pak zas můžem jít domů,“ broukla Scarlet, když se Skyem vyšli z otcovy kanceláře a zamířili k výtahu, aby je dovezl na oddělení bystrozorů, protože bylo nejlogičtější podívat se po Tyrianovi tam, že. Minimálně by o něm někdo mohl mít čerstvější zprávy než pan Crane.

_________________

Romulus sice pořád ještě synovi neodpustil, že se rozhodl pro kariéru bystrozora, ale pokud mezi jeho zaměstnanci panoval názor, že přesně tam ho bylo třeba, nemohl proti tomu říct jediného slova. Pravdou bylo, že ho taková chvála na Attica spíše vyděsila než cokoliv jiného – ten kluk si získával respekt a byl svým způsobem oblíbený, přičemž zřejmě vůbec nezáleželo na tom, kdo je jeho otec. A to byla forma moci, které se Romulus u svého syna děsil. Navenek však v tuto chvíli nedal nic znát a Rodericova slova přijmul tak, jak je muž vyslovil, aniž by je jakkoliv okomentoval.
Jakmile bylo vyřčeno jméno jedné z Osbornovic dcer, Romulus matně lovil v paměti, která z těch dvou to vlastně je. Ne, že by na tom nějak záleželo, on si ji brát neměl, a kdyby snad měla nějaké špatné vlastnosti, bylo na Atticovi, aby si svou budoucí ženu zkrotil. „Výborně,“ odtušil nakonec ve chvíli, kdy pan Osborn přislíbil, že své dceři situaci vysvětlí. On svému synovi nic vysvětlovat nehodlal, měl v plánu mu to zcela stručně oznámit. „A já jsem si jistý, že taková koalice bude prospěšná pro obě rodiny,“ dodal s potěšeným úsměvem na rtech a dopil čaj. „Co se samotné svatby týče, bude zřejmě lepší, když se na podrobnostech dohodnete s mojí ženou, já na ty drobné detaily nemám takový cit.“
Romulus považoval událost za uzavřenou, alespoň do chvíle, než se začne plánovat obřad samotný, což už vážně hodlal přenechat své ženě, paní Osbornové a nevěstě, pokud by snad o něco takového stála. Jeho část úkolu byla splněna. Pokud se pan Osborn ještě zdržel, probral s ním situaci rebelů i ministerstva, nechal pozdravovat rodinu, a pak se s ním přátelsky rozloučil se slovy, že se jistě brzy znovu uvidí.


Atticus se toho dne loudal chodbami nevěda, že se za dveřmi otcovy kanceláře právě pečetí jeho budoucnost, ale i kdyby to tušil, zřejmě by jeho den nevypadal o moc jinak. Jen těžko mohl se svým údělem něco udělat, takže se víc věnoval bystrozorským zprávám z poslední doby, kterých si nesl v náruči nemalou kupku. Archiv se jim za posledních pár měsíců přeplnil natolik, že museli zvolit provizorní v jiném patře, takže přebíhání mezi poschodími bylo zahrnuto mezi běžnou denní rutinu, jen Atticus už po pátém takovém překonávání schodišť zlenivěl a zamířil pro změnu k výtahu. Jaké bylo jeho překvapení, když se při otevření dveří v jeho zorném poli objevila slečna Craneová. „Scarlet! To je milé překvapení, co tu děláte?“ zeptal se a přidal nepatrný náznak pousmání. Na to, jak se celý den mračil do lejster, mu to šlo podezřele lehce. Malého špunta v její blízkosti zvládl s přehledem ignorovat, jako by šlo o domácího skřítka a ne lidskou bytost.

_________________

Sky byl spokojený, když se sestrou opravdu nakonec zamířili na to ministerstvo, a jediné, co mu trochu zkazilo radost, byl fakt, že si s otcem nestihl promluvit o tom ukulele, které toužil zničehonic opravdu vlastnit. Snad proto, aby jím mohl Scarlet dohánět k šílenství. „Ségra, počkej, já se chtěl táty ještě zeptat… páni, viděla si toho chlapa? On měl na hlavě krysí hnízdo! Myslíš, že ho někdo proklel? Nebo že to tak nosí, protože se mu to líbí? Třeba utekl od Munga!“ začal malý rozumbrada chrlit jednu teorii za druhou a na ukulele bylo pro tento okamžik zapomenuto, ačkoliv hrozilo, že při nejbližší příležitosti ho Sky zase vytáhne jako to nejdůležitější téma k hovoru.
Ve výtahu byla nuda. Sky se pohupoval ze špiček na paty a snažil se tvářit jako hodný kluk, nicméně šibalské jiskřičky v očích předpovídaly katastrofu na pochodu, takže otázkou bylo už jen kdy a v jakém rozsahu propukne. V jednom z pater se výtah na okamžik zastavil, aby mohl někdo vystoupit a zase nastoupit. Ten, co nastoupil, si získal jeho pozornost téměř okamžitě, protože oslovil jeho sestru, a ještě ke všemu jí vykal. Vykal jeho sestře. To se nedělalo. „Pane, to nemusíte s ní mluvit takhle slušně, ona slyší i na ‚Hej ty!‘“ poučil mladíka svižně, aby ho Scarlet nestihla zarazit.

_________________

Scarlet byla popravdě naopak celkem ráda, když se od otce trhli tak rychle, a ještě radši byla, když Skyovu pozornost zaujalo něco jiného a on tak nedostal příležitost znovu otravovat s ukulele. Ne že by si dělala naděje, že by na něj úplně zapomněl, ale chvíle klidu byla dobrá.
„Těžko říct, brácha, ale až mě kvůli tobě jednou k tomu Mungovi zavřou, tak se tam schválně pozeptám,“ opáčila Scarlet pobaveně a odolala nutkání převrátit oči v sloup. Cesty výtahem se Scarlet trošku bála a na chvíli zauvažovala, jestli by to neměla se Skyem vzít radši po schodech, aby si chlapec vybil energii, ale nakonec to zavrhla. Takhle jí aspoň nemohl utéct, že. Už už se nadechovala, aby ho alespoň zaměstnala otázkou, co by doma mohli provést Ruby s Rose – protože to rozhodně bylo lepší než přemýšlení, co vyvést tady a teď – ale vyslovit ji nestačila, poněvadž se k nim ve výtahu přidal někdo, o jehož potkání sice doufala, ale nepočítala s ním. Á do prkýnka dubovýho, ozvalo se Scarlet v myšlenkách, protože Atticus si možná nemusel uvědomovat Skyovu přítomnost, ale dívka si ji uvědomovala až bolestně dobře. A ten malý zmetek se samozřejmě nenechal zahanbit a než se Scarlet stačila nadechnout, aby odpověděla, ozval se dřív on. Odolala a do čela se plácla jen v duchu, nicméně Sky schytal jemný štulec do zad.
„Hezký den,“ zamumlala Scarlet s mírným úsměvem a lehce červenými tvářemi, ačkoliv ty se spíše daly přičíst tomu předchozímu Skyovu prohlášení. „Přišli jsme se po nákupech podívat na otce s bratrem, ale jak to tak vypadá, tak to bude jen krátká návštěva. Nevíte mimochodem něco o Tyrianovi, jestli nejdeme zbytečně? Kvůli zdržování a tak,“ osvětlila Scarlet a loupla pohledem po bratříčkovi. „Tohle je mimochodem bohužel můj mladší bratr Sky, který taky ale slyší na 'ty smrade jeden mrňavej',“ neodolala, aby si trošku do Skye nerýpla na oplátku.

_________________

Atticus se zlehounka pousmál, protože se mu chtělo, a to bylo něco, co ho zneklidnilo, ačkoliv to na sobě nedal nijak znát. Pravdou bylo, že kdykoliv Scarlet viděl, měl hned pocit, že se mu o něco volněji dýchá. A to nebylo dobře, nebo ano? Atticus odsunul vlastní pochyby stranou a začal věnovat pozornost tomu, co Scarlet říká, aniž by z ní spustil pohled. „Tyrian? Myslím, že jsem ho na ústředí viděl, ale byl jsem pro něco v archivu a zdržel jsem se tam, takže je možné, že už tam váš bratr nebude. Omlouvám se,“ pokusil se odpovědět, jak nejlépe svedl, a docela ho štvalo, že jí nemůže říct něco víc než jen pár nejistých a nepotvrzených domněnek. A pak tu byl její mladší bratr, kterého Atticus zaznamenal až ve chvíli, kdy se k němu Scarlet přihlásila. „Těší mě,“ ty smrade mrňavej, „Skyi.“ Odtušil k chlapci a zvědavě si ho prohlédl, jestli mu něco v jeho obličeji nepřipomene ostatní z Craneů. Jediné, co si však pečlivě zapsal do paměti, bylo, že ten prcek bude pěkný vykuk, a rozhodně Scarlet její úlohu chůvy nezáviděl. A pod dozorem páru nevypočitatelných očí se mu se Scarlet ani mluvit nechtělo.
Atticus po chvilce váhání přidřepl k chlapcovi, aby měl oči v úrovni těch jeho a podal mu jednu z tenčích složek. „Víš, co to znamená přísně tajné? Protože tohle,“ poklepal prsty na složku, „je tak tajné, že ani sám ministr neví, co tam je.“ Zalhal bez mrknutí oka, ale co se lhaní dětem týkalo, s tím problémy neměl. Ani ty morální. „Až dojedeme na ústředí, můžeš tuhle složku vzít a odnést do kanceláře slečny Kingfisherové. Ale nesmíš se do těch dokumentů ani podívat, protože je to vážně přísně tajné. Neotevřeš to. A od slečny Kingfisherové pak dostaneš bonbon.“ Prohlásil, zatímco kladl přehnaný důraz na zápory ve svých větách. Pak se dveře výtahu konečně otevřely.

_________________