<<<

Ve dveřích lokálu se po nějaké době objevila hříva rudých vlasů, která nemohla patřit nikomu jinému než slečně Beckettové. Oblečená do slušivých modrých šatů, vešla zmíněná dovnitř, a chvíli se pronikavýma zelenýma očima rozhlížela kolem, jako by snad někoho hledala. A skutečně tomu tak i bylo. Ač se to mohlo zdát zvláštní, Holly tady opravdu měla mít sraz s kamarádkou. Užívala si patřičně prázdnin, prvních v roli Bradavické profesorky, a snažila se do těch dvou měsíců namačkat dohánění všech přátelských setkání, na která prostě během školního roku pod horou domácích úkolů a prací k opravování nebyl čas. A tak si téměř na každý den naplánovala nějakou schůzku s přáteli, a pokud náhodou ne, určitě se našlo alespoň něco k vyřizování. Případně pomoc v sirotčinci, že. A tak dnes byla tady, v místě, kam by ji rozhodně nenapadlo zajít osamocenou. Ona obecně o samotě žádné podniky nevyhledávala. Ale jak už bylo řečeno, dnes se tu měla s někým sejít. Jenomže jak bylo jejím (zlo)zvykem, jako obvykle přišla nechutně brzy. Dnes dokonce podcenila čas natolik, že vyrazila o dobrou půlhodinu dříve, a tak rozhodně nemohla očekávat, že tu Mary-Jane bude. I tak se ale raději porozhlédla po hospůdce, aby snad jejím očím něco neuniklo. Pro jistotu, znáte to.
Jak se tak rozhlížela, padl její pohled na známou postavu muže, v němž identifikovala jednoho z kolegů. Jen chvíli jí trvalo vyhodnotit, že snad nic nezkazí, pokud se na chvíli zastaví na kus řeči, a tak s mírným úsměvem jeho směrem vykročila. "Dobrý den, pane kolego," věnovala Jeremiahovi pozdrav, a následně se raději pro jistotu optala: "nebude vám vadit, když si na chvíli přisednu?" Bylo lepší se zeptat. Pokud by se totiž náhodou kolegovi její společnost nezamlouvala, tisíckrát raději by Holly seděla u jiného stolu. A to i přesto, že z představy nějakého místního štamgasta ne-zrovna-vábného-chování, který by si k ní chtěl třeba také přisednout, jí běhal mráz po zádech.

_________________

Jeremiah poprosil obsluhu o dnešní vydání Denního Věštce a o sklenici s vodou, takže po pár minutách už se zamyšleně nořil očima do černě vytištěného textu a přemýšlel nad tím, jak moc ministerstvo na psaní těch všech článků dohlíží. Nebyl naivní, věděl, že mít pod palcem sdělovací prostředek velikosti Denního Věštce byla pro ministerstvo téměř povinnost. Alespoň on by to udělal, kdyby chtěl zmanipulovat polovinu veřejnosti. Znechuceně se při té myšlence ušklíbl, jak moc se mu příčila, a proto nakonec noviny zavřel. Stejně nabyl pocitu, že se mu nedostává pravdivých informací a číst lži opravdu nehodlal. Namísto toho se natáhl pro sklenici s vodou a zrovna, když kolem něho znovu procházela mladá servírka, Jeremiah za ní zamyšleně otočil hlavu a než se stačil podívat zpět před sebe, tu se vzala slečna Beckettová, která ho přistihla, jak se za mladou dívkou otáčí.
Jeremiah při tom pozdravu na své židli málem nadskočil, překvapeně na Holly pohlédl a okamžitě se snažil zaujmout výraz, s nímž se pohyboval na veřejnosti a skrz který nikdo neměl možnost postřehnout jeho pohnutky, pocity či myšlenky.
"Dobrý den," pozdravil poněkud strojeně a zvedl k Holly pohled sytě modrých očí, než se laskavě pousmál a hned potom, co si uvědomil, že má Holly v úmyslu si přisednout, což koneckonců doplnila také svou otázku, urychleně se ze svého místa zvedl, jak se to u čistokrevných slušelo. "Samozřejmě, že nebude," pousmál se a jakmile se Holly usadila, i on se pomalu vrátil zpět na své místo. "Jdete na brzký oběd?" začal s nenucenou konverzací a při té příležitosti k Holly pomalu posunul jídelní lístek, protože on se nakonec rozhodl, že si dá pouze pití. "A jak si zatím užíváte léto? Je to změna nebýt ve škole plné dětí, co?" pousmál se zlehka, i když on měl čtyři děti doma, ale to se s Bradavicemi stále nedalo srovnat.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly se v duchu usmívala nad tím, jak vyděšeně její kolega působil, když si všiml, že viděla, kam se předtím díval. Vždyť to byl u Merlina přece chlap! A to, že se otáčel za hezkými slečnami, bylo zcela přirozené! A poznámku vnitřního hlásku, že je Jeremiah vlastně docela pěkný mužský, si rusovláska rovnou nechala od cesty. Věděla že je ženatý, a toho se taky chtěla držet. Nicméně jako společnost byl Van Helmont více nežli vyhovující, nehledě na to, že jeho poněkud aristokratické vychování Holly částečně fascinovalo. Ona nebyla z mocného čistokrevného rodu, naopak pocházela z téměř opačných poměrů, a tak jí to přišlo zvláštní a tajemné. Čímž se v ní ozývala malá holčička ze sirotčince, kterou se někdy cítila i po těch letech být.
S vděčným výrazem usedla naproti muži a s tichým "děkuji" si od něho převzala jídelníček. Menu přelétla očima jen zběžně - hodlala počkat na Mary-Jane, aby si případně objednaly společně. "Něco na ten způsob," odvětila s menším pousmáním, "měla jsem se tu sejít s jednou známou, ale zřejmě ještě nedorazila." Další její slova vysvětlovala i to, proč si vlastně objednala jen ledový čaj. A taky mírně nervózní pohledy, které, ač se přemáhala, čas od času musela Holly upřít směrem ke dveřím. Ještě že si sedla tak, aby na ně viděla, takhle to snad nebylo tolik nápadné. "A co vy? Také tu na někoho čekáte, nebo si jen dopřáváte odpočinek od, hm, shonu všedního dne?" zvedla na oplátku zelený pohled ke svému momentálnímu společníkovi v otázce. Na jazyk se jí hnala další hromada dotazů, jako třeba zda sem nepřijde jeho drahá žena, ale věděla, že není zrovna slušné, se na tyhle věci vyptávat, a raději podobné dotazy v duchu předem zamítla. Netušila sice, co se děje v Jerryho soukromí, ale ono i kdyby se nic nedělo, takové otázky prostě nepřipadaly v úvahu.
"To rozhodně je," přikývla s dalším mírným úsměvem, přičemž rozhodně nepocítila cosi jako osten závisti k neznámé paní Van Helmontové. Dnes se už málokterý muž skutečně uměl takhle chovat, abyste tomu rozuměli. Ne že by snad Holly plánovala někomu krást manžely, to skutečně ne. "I tak mám ale pocit, že se mi po těch raubířích začne brzy stýskat," doplnila a upila z čaje, který jí zatím přinesli. To, co říkala, myslela naprosto vážně. Ona zbožňovala svou práci, měla ráda děti, a už dokonce uvažovala i nad tím, že vezme přes léto práci na půl úvazku zpět v sirotčinci. Následovalo další rozhlédnutí po lokále a zjištění, že Mary-Jane ještě stále nedorazila. Kde jen může být? napadlo Holly, nicméně zatím si starosti nedělala. O co ona sama chodila dřív, o to později se obvykle dostavila právě její drahá kamarádka. A navíc, teď tu Holly ani nebyla sama, tak proč se chovat jako někdo, kdo si společnosti druhé osoby neváží, že?
Všimla si výtisku Věštce, který předtím Jeremiah odložil. "Nějaké věrohodné zprávy?" pronesla tišším hlasem a pohnula hlavou směrem k novinám. Zvláštní důraz na slovo věrohodný pak mohl jejímu společníkovi napovědět, jak moc asi rudovlasá žena Věštci v poslední době důvěřuje. Jenže zázraky se stávaly a kdo ví, třeba zrovna dnes mohl Věštec obrátit list! Ne že by zrovna této myšlence slečna Beckettová nějak věřila. Následně si Holly trochu bezmyšlenkovitě zasunula za ucho pramen rudých vlasů, který se jí předtím uvolnil a spadl do obličeje.

_________________

Nemohl popřít mírnou nervozitu, která se dostavila společně se slečnou Beckettovu, když ho přistihla přitom hodnotícím pohledu servírčiných... samozřejmě konečků rozpuštěných vlasů. Vzhledem k tomu, že se považoval za džentlmena a v tomto domnění byl také přísně vychován, měl sto chutí se hned v dalších vteřinách propadnout do země nebo splynout s okolím. Namísto toho musel čelit své kolegyni. Podstrčení menu, které si Holly převzala a sklonila k němu zrak, Jeremiah využil k rychlému utřídění myšlenek a také k důkladnému prohlédnutí Holly tváře. Popravdě, už dávno se nezaobíral myšlenkami, zda se mu ta, či ona žena líbí, což rozhodně nebylo kvůli tomu, že by doma měl milující manželku a pro žádnou další ženu oči neměl, ale protože Jeremiah měl v hlavě jenom a jenom práci a okolní svět kolikrát ani nevnímal. Tentokrát se ovšem přistihl při tom, že si Holly zvědavě prohlíží. A samozřejmě také maximálně nenápadně, což při Jeremiahově způsobě ani trochu nenápadné nebylo. Každopádně všechno uměl pěkně zaonačit, takže pokud si ho Holly všimla a chtěla buď propadnout rozpakům, nebo spíše - pravděpodobněji začít se děsit, že má špinavou tvář, Jeremiah s lehkým úsměvem zakroutil hlavou. "Dneska vám to opravdu sluší," prohodil, za čímž nemohla hledat žádný další záměr. Tohle byl prostě Van Helmont, ženě by složil kompliment, i kdyby přišla oblečená v pytli od brambor. Což rozhodně neznamenalo, že by to pro něho byla prázdná fráze, kterou říkal na potkání. Van Helmontovi vždy měli cit - nebo to spíše bylo dílem vychování, že ve svých očích měly ženy jako bohyně, které by se měli opatrovat a oceňovat.
Jeremiaha napadlo, zda sem Holly nepřišla na oběd se svým přítelem, pokud někdo takový existoval, ale na to se samozřejmě neslušelo ptát. Navíc Holly mu tu myšlenku vyvrátila hned vzápětí. "Tak to vám rád budu dělat tu chvíli společnost, než dorazí." zadíval se na ní s úsměvem a správně pochopil, že si prozatím nebude dávat jídlo, takže potom, co lístek odložila, ho odsunul, aby na stole nepřekážel. Otázka, která byla ze slušnosti opětovaná, ho donutila se na chvíli zamyslet. Nakonec zlehka zakroutil hlavou. "Ne, dnes na nikoho nečekám. Zrušil jsem na celý dnešní den pracovní schůzky, takže si užívám odpočinek... jak vy říkáte, od shonu dnešního dne," pousmál se. Byla otázka, proč, když všechnu práci dnes zrušil, nebyl doma s rodinou, ale ta se k vyřčení rozhodně nenabízela a Jeremiah rozhodně nemínil se o něčem zmiňovat. Bylo až moc neslušné a neohleduplné zahrnovat ostatní svými problémy.
"To asi každému," opřel se v židli s pobaveným úsměvem při vzpomínce na Bradavice, "i když předpokládám, že mně se začne stýskat až na konci srpna, takže to vůbec nevadí," zabloudil k ní pohledem. Rozhodně nechtěl říct, že by se mu po Bradavicích nestýskalo, ale Londýn miloval a Manchester, kde se svou rodinou bydlel, o to víc. Užíval si dobu, kdy se může věnovat výhradně své práci, svým výzkumům, svým zákazníkům. Pracoval by tak od rána do noci celé dva měsíce v kuse. Žádné opravování testů, žádné učení před tabulí. Ale i život bez Bradavic by ho určitě brzo omrzel. Napil se ze skleničky, v níž se pohupoval citrón, a sklonil zrak k novinám, na které Holly poukázala.
Jeremiah si znovu přečetl titulek a nakonec pozvedl pohled zpět k očím své kolegyně. Z těch jeho tyrkysových bylo snad na míle daleko vidět, jak přemýšlí o tom, zda má Věštce pochválit nebo pomluvit, zkrátka na čí stranu se přiklonil. Jeremiah byl čistokrevný, pocházel z tak významného rodu, že významnějších bylo v Británii opravdu pouze pár, na druhou stranu měl manželku nečistokrevného původu a to ho stavělo do nezáviděníhodné situaci. "Ale ano... ty o famfrpále," zablesklo se mu s pobavením v těch jasných očích a stočil rty do úsměvu. "I když se musím přiznat, že tu rubriku vždy pouze urychleně přelétnu, protože tomu sportu vůbec nerozumím a v životě jsem ho nehrál," přiznal na sebe bez ostychu, snad aby odvedl řeč jinam. Famfrpál a Van Helmontovi, to byla jedna obrovská kapitola sama pro sebe, která ve skutečnosti neobsahovala ani řádek. Van Helmontovi totiž v životě famfrpál nehráli. A v cizích očích to často mohlo působit tak, že jsou povýšení, protože si mysleli, že jsou na famfrpál příliš nóbl. "Nejsem zrovna sportovní typ," dodal ještě s úsměvem a zabubnoval prsty o desku stolu.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Bylo by asi nejrozumnější se tvářit, že Holly si nevšimla toho, že se na ni kolega dívá. Ono to totiž působilo chvílemi tak trochu zkoumavě, jako by ji hodnotil, a to rusovlasou ženu trochu znervózňovalo. Jistě, byla zvyklá, že se na její osobu někdy oči okolních mužů stočily, ale nebudeme si lhát, zrovna od pana Van Helmonta to nečekala ani v nejmenším. Jsi paranoidní, oznámila následně v duchu sama sobě, nebo máš něco na obličeji. k tomuto závěru došla zcela logicky. Proč jinak by na ni Jeremiah vůbec tak koukal?
Možná by bylo bývalo lepší, kdyby si dál myslela, že má špinavý obličej. Poněvadž to, co následně Jerry vyslovil, teprve probudilo ty pravé rozpaky. Holly byla v tomto směru trochu jako malá holčička. Komplimentů se jí během dospívání moc nedostávalo, a tak se nikdy nenaučila na ně správně reagovat. Po tváři jí proběhlo pousmání, a ona sklopila na krátko pohled k desce stolu, takže se pečlivě zastrčený vodopád rudých vlasů zase hezky uvolnil, a na krátkou chvílizženinu tvář zakryl. Přesně do chvíle, než zase pohled ke kolegovi zvedla, rozhodnuvší se, že se nechce chovat jako naivní školačka. "Děkuji," pousmála se a tentokrát už pohledem nikam neuhnula. Na krátkou chvíli se podivila, jak odlišné reakce vlastně má než v takových sedmnácti letech. Přeci jen se dlouho věnovala jen práci, oddala se péči o děti bez rodiny a následně i o studenty, a svůj vlastní soukromý život odsouvala na vedlejší kolej. A nikdy toho nelitovala. Otázkou zůstávalo, proč na to pomyslela zrovna teď. Zvláště ve společnosti někoho, kdo byl určitě k tomu pochválit ženu vychovaný. Možná prostě zrovna přišel pravý čas a Jerry byl tím posledním potřebným spouštěčem, který Holly potřebovala. Znovu stačila pohled ke dveřím. Mary-Jane stále nikde.
Holly téměř doslova svrběla na jazyku otázka, proč vlastně Jeremiah netráví volno raději s rodinou, ale nezeptala se. Vyznělo by to příliš neslušně až dolézavě. Holly věděla moc dobře že takto soukromé informace rozhodně nemá právo z kolegy mámit. I tak si ale neodpustila zkoumavý pohled do Jerryho tváře, jako by v ní snad chtěla najít odpovědi. Samozřejmě ale nic neobjevila, a tak toho, ehm, zírání raději nechala.
"Tak to jste šťastný člověk, " věnovala svému společníkovi úsměv, "já si bez těch dětì už nedokážu život představit ani po dobu jednoho měsíce. " Skutečně. Jak to tak řekla, uvědomila si najednou, jak moc jí vlastně práce chybí. Napadlo ji,že se určitě musí zajít podívat alespoň do sirotčince. Což určitě do konce prázdnin stihne. Upila znovu ze sklenky a už snad automaticky jí pohled sklouzl nejdřív ke dveřím a pak zpět na Jerryho.
Ohledně Věštce čekala trochu s napětím, co z kolegy vypadne. Byl přeci jen čistokrevný, a Holly už si skoro nadávala, že se nevyjádřila asi zrovna nejlépe. Jenomže když on Jeremiah působil jako člověk s mozkem v hlavě a rudovlasá žena věřila, že bude mít na věc inteligentní názor. Nebo možná doufala. Nad jeho odpovědí nemohla nakonec nic jiného než se znovu usmát. Dokonale diplomatické, a přesto ukazující, že i někteří čistokrevní kouzelníci umí vycítit co je dobře a co ne. Zlehka přikývla. Ona sama měla famfrpál ráda, i když se nikdy neúčastnila aktivně, a na Mistrovství byla jenom jedenkrát v životě. A to ještě kvůli tomu, že tam nutně potřeboval Thomas. "Takže nic neobvyklého, " ohodnotila novinovou situaci. "Ani já nejsem zrovna sportovně nadaná a označila bych se spíš za příležitostného diváka. Proto taky ostatně nebudu ani letos na Mistrovství...." dodala ještě. Ani náhodou ji nenapadlo, že by snad Jeremiah neměl o famfrpál zájem z nafoukanosti či podobně. Vždyťf famfrpál sledovali i dokonalí nadutci. A s tím to rozhodně nesouviselo. Věnovala Jerrymu úsměv, než se zase podívala na kratičkou chvíli ke dveřím. Mary-Jane už začínala mít slušné zpoždění. A Holly kupodivu zjišťovala, že jí to vůbec nevadí. Bylo vlastně milé si promluvit s člověkem, kterého jste předtím potkávali na chodbě hradu, ale nikdy jste na pořádný rozhovor neměli čas.

Mimo herně:
omlouvám se za díru v odpovědích a za případné překlepy. ..chytám mobilem net na hradě

_________________

Slabě, částečně pobaveně se nad tou holčičí a roztomilou reakcí pousmál. Klidně nad tím zakroutil hlavou, za takové věci se nemuselo děkovat. Pouze konstatoval fakt a pokud Hollyin vzhled dnes do této chvíle kromě něho nikdo nepochválil, upřímně to nechápal. Doba se však měnila a pravda byla taková, že pravých džentlmenů ubývalo. V čistokrevné společnosti to nebylo tak znát, za to v normálních řadách kouzelnické a nejen té populace, to bylo, troufal si tvrdit, poznat na míle daleko. Přitom člověk v sobě nemusel mít čistou krev, aby se mohl chovat k ženám s úctou, ne?
Jeremiah se očividně na okamžik zamyslel, protože pozoroval Holly netrpělivé sledování dveří, v nich čekala kamarádku, a přitom přemýšlel právě o tom, proč Holly onen kompliment tak znervózněl. Někde hluboko v něm vzklíčila drobná zvědavost, která se na ženatého muže, Van Helmonta a vůbec téměř cizího člověka neslušela, ale i tak se tím zvláštním pocitem nevědomosti a touze dozvědět se víc nechal chvíli opájet. "Možná to bude tím, že mám své vlastní a čtyři utržená děvčata ze řetězu mi na léto bohatě stačí," pozvedl koutky do pobaveného úsměvu při vzpomínce na svou domácí dívčí armádu. Částečně svým dcerám křivdil, dvojčata Brienne s Carmel nebyla utržená ze řetězu ani trochu, ale pubertou si procházela a Jeremiah pro určité výstřelky nebo výkyvy chování neměl lepší pojmenování. Nehledě na fakt, že obě děvčata se začínala tahat s chlapci, což Jeremiah nesl, snad jako každý typický otec, dost těžce. Poslední dobou si liboval v rozhodnutí, že jsou obě v Krásnohůlkách. Kdo byl opravdu utržen ze řetězu, to byla Amanda. Jeremiah měl pocit, že všechna genová výbava této holky pochází od Baneových, protože byla hyperaktivní, hlasitá, průbojná... zkrátka všechno, co se rozvážným a klidným Van Helmontům vyhýbalo. No a malá Meredith, to byla Jeremiahova holčička, která poznávala svět a začínala se také hlasitě projevovat. Merlinžel, v Amandy stylu, což začínalo naplňovat všechny jeho a Moreen noční můry. Při vzpomínce na svou rodinu pomalu sklonil tvář a slabě se pousmál, chyběla v tom však ta jeho typická živelnost, vědoucnost, ten odraz muže, který ví, kým je, a ví, jak se má chovat.
"Vy nemáte děti?" ozval se po chvíli trochu neuváženě, když k ní znovu zvedl hlavu. Následný nádech jasně dokazoval, že si Jeremiah uvědomil, že svou otázkou přestřelil. "Tedy... omlouvám se, na to se nemám právo ptát. Pouze, nevšiml jsem si v Bradavicích, takže jsem usoudil, že... víte, vážně se omlouvám," pozvedl pravou ruku ze stolu, než se natáhl pro skleničku a napil se. Možná, že uprostřed Děravého kotle, s jiným mužem a stejnými otázkami by k žádným omluvám nedošlo, ale Jeremiah zkrátka vnímal a viděl věci jinak. Jako celá jeho rodina. Mohlo se ukrývat spoustu důvodů, proč Holly děti neměla. Třeba je nemohla mít, třeba z určitého důvodu nechtěla, zkrátka nechtěl se dotknout nějakého jejího citlivého místa. K tomu se vztahovaly ty jeho omluvy.
"Já nejsem ani ten divák," usmál se už odlehčeně, "a na Mistrovství jsem v životě nebyl. I když Amanda nás tam se ženou už několikátý rok tahá, zatím odoláváme, i když mám tušení, že se tomu opravdu jednoho dne nevyhnu," cuklo mu v koutcích při myšlence, jak by se na tohle asi tvářil jeho otec. Ten by s něčím takovým totiž ani trochu nesouhlasil.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly přirozeně nevěděla, na co její kolega myslí. A to bylo jen dobře, poněvadž kdyby věděla, že se jejími rozpaky zaobírá v myšlenkách, nejspíš by zrozpačitěla hezky pěkně nanovo. Takhle se ale jen mírně pousmála a při dalších Jeremiahových slovech si prostě neodpustila zkoumavý pohled zelených očí, kterými na něm nějakou chvíli setrvala. Což možná bylo maličko troufalé, ale Holly tím, minimálně vědomě, nic zas tak zvláštního nesledovala. Jen jí prostě muž připadal docela zajímavý. Nehledě na to, že se s ním překvapivě lehce a příjemně mluvilo. Napadlo ji, zda to bude vychováním, nebo jestli je skutečně opravdu takový od přírody. Když mluvil o své rodině, působil Jerry jako někdo, kdo pro ně dýchá. I tak ale Holly postřehla něco, co nechápala. Nejistotu, možná dokonce nástin nespokojenosti. Zamrkala a stačila pro jistotu pohled znovu ke dveřím. Kde samozřejmě nikdo nebyl.
"To je v pořádku, " řekla mírně, když se následně kolega začal omlouvat za svou zbrkle řečenou otázku. "a ne, nemám děti ani vlastní rodinu. " Vyslovila to tak nějak smířeně s osudem, a Jeremiahovi věnovala další mírný úsměv, jako by chtěla říct, že to přeci vůbec nevadí. Zaskočilo ji, že v ten moment si tak trochu přála, aby se mohla skutečně otevřít, a aby vlastně Van Helmont udělal totéž. Bylo to kratičké přání, které ale brzy zmizelo z její mysli. Přeci jen se něco takového neslušelo.
Proto ostatně i Holly přivítala s povděkem odlehčení v podobě famfrpálového tématu. A to i přesto, že se vlastně s Jerrym shodli na tom, že ke sportu zas takový extra vztah nemají. "To znám, " pobavení se značilo v její tváři, která tak nabrala zase trochu jiné rysy, takové uvolněnější, rozvernější, a odráželo se i v plamíncívh uvnitř zelených očí. "Thomas mě jednou dokonce na Mistrovství dotáhl. Nemyslím, že ke o co stát. Spousta lidí a stresu. .. mně osobně by bohatě stačilo si o výsledku přečíst v novinách, " prohlásila. A potom, aniž by tušila proč, dodala ještě: "Thomas je můj adoptivní bratr, šestý ročník, Mrzimor." Opravdu ani sama nechápala, proč zrovna tohle říká. Nejspíš prostě chtěla předejít nedorozumění. Nebo tak něco. Poněvadž to, že to z ní vypadlo vlastně proto, poněvadž nechtěla, aby si někdo myslel, že má přítele... to bylo prosím pěkně dokonale absurdní. A taky se to Holly vůbec nepodobalo. Ne, kdepak. Prostě to řekla proto, poněvadž je lepší věci říct na rovinu. Holly na chvíli stočila pohled k čaji, z něhož následně upila.

_________________

Nekontrolovatelně se mu dralo na jazyk, že to je vskutku škoda, naštěstí si však zachoval svou kamennou tvář a pouze na Hollyinu upřímnou odpověď přikývl. Cenil si toho, že tu s ním mluvila takto otevřeně, i když nemusela. "Děti ale máte hodně ráda, že?" opřel se v židli a tázavě s drobný úsměvem na ní pohlédl. "Je to vidět, všiml jsem si toho už na škole," přiznal se, protože, když nastoupil do Bradavic, dost své kolegy pozoroval, aby pochopil něco málo z toho, jak to v té věhlasné kouzelnické škole chodí. Sice také byl profesorem a na Kruvalu učil téměř patnáct let, ale Kruval a Bradavice, to se srovnávat nedalo. Nemohl nasadit měřítka, kterými se v Kruvalu řídil, i proto možná ze začátku působil roztěkaně, nejistě, což se samozřejmě postupně změnilo. "Proč jste šla vůbec učit do Bradavic?" zajímal se, i když věděl, že se pohybuje na hranici toho, na co by se ptát neměl. Ale ač se s Holly potkávali během školního roku na chodbách, v životě se na kus řeči nezastavili, což byla, jak se právě zdálo, docela škoda. Neviděl důvod, proč by to teď nemohli napravit, když měli těch pár minut, než dorazí Holly kamarádka. A Jeremiah se dokonce přistihl při myšlence, v níž si přál, aby se ta žena ještě o chvíli zdržela. Bylo mu příjemně v cizí a zároveň známé společnosti, ani už si nepamatoval, kdy nechal všechny problémy za sebou a pouze si s někým popovídal. Většinou řešil jenom a jenom práci a rozhodně si na to nestěžoval, byl workoholik, své práci byl schopen obětovat vše, ale vylézt jednou za čas mezi lidi očividně také nebylo úplně špatné.
"Opravdu? Myslím, že přesně to mě čeká," usmál se odlehčeně. Famfrpál zrovna dvakrát nemusel, způsoboval davové šílenství, kterému pravděpodobně propadala i Amanda. Když se zmínila o nějakém Beckettovi, na chvíli se zamyslel - chvíli žil v domnění, že mluví o svém příteli, když však prozradila, že je to její bratr, Jeremiahovi pochopením svitlo v očích. "Ah, Thomas Beckett, už vím," usmál se, "jste si docela podobní," vyřkl svou domněnku, i když nad tou podobou se v životě nezamýšlel, pravděpodobně tak usoudil pouze kvůli zrzavým vlasům, které ho vždy fascinovaly.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly přikývla. "Ano, to mám. A práci s nimi považuji za jednu z nejlepších věci, co se mi mohly v životě naskytnout," přiznala otevřeně. Nebylo přeci k ničemu skrývat něco takto zřejmého. Když se pak Jerry ale zmínil, že si toho všiml už předtím, donutilo to Holly znovu na něm spočinout poněkud zkoumavým pohledem zelených očí. Netušila, jak si zrovna tuto poznámku vyložit, ale nejspíš tak, že to nadšení pro práci s dětmi na ní prostě bylo vidět na první pohled.
Nad další otázkou se Holly na chvíli zamyslela. Ani si neuvědomila, že celou dobu se vlastně dívá během přemýšlení na Jerryho, bylo to tak nějak automatické. "Nejspíš právě proto, že mám děti ráda. A Bradavice byly pro mě jedním ze dvou míst, která jsem dokázala nazývat domovem," odpověděla nakonec, a v očích měla nejen zápal pro věc, ale i všechny ty pocity, které v ní její práce vyvolávala. Důvody, proč soukromý život odsouvala do pozadí. Kupodivu to byla fascinující podívaná, která jako by Holly rozzářila zase úplně jiným světlem. "Předtím jsem dělala vychovatelku u nás v sirotčinci, a tak mi další praxe jako učitelka přišla jako milá příležitost." Holly si neuvědomila, že Lullabyin sirotčinec nazvala 'naším', a že to nejspíš vzbudí jen další dotazy. Stejně by jí to nevadilo. Jeremiah byl milý společník a rudovlasá žena věřila, že by jakoukoli informaci netoužil použít protiíní. Stejně by mu to k ničemu nebylo. Pousmála se. "A proč vy jste přešel do Bradavic? Slyšela jsem, že dříve jste učil v Kruvalu? " tohle ji opravdu zajímalo. Jaký důvod mohl Van Helmont mít, aby změnil místo práce. A navíc docela ráda by i potvrdila či vyvrátila to, o čem slyšela kdysi kolegy mluvit. Totiž, že Jerry přišel právě z Kruvalu.
I jí by vůbec nevadilo, kdyby její kamarádka dorazila později, což bylo překvapující zjištění. S Jerrym se jí mluvilo tak hezky! "Jednou se to přežít dá, ale jezdit na ten masokombinát rok co rok, to bych nechtěla, " dodala ještě ohledně mistrovství světa.
No a pak přišel na řadu Thomas. "Myslíte, že se podobáme? Možná i proto si nás rodiče vybrali k adopci oba," pousmála se. Za to, že je adoptovaná se nikdy nestyděla, a ani s tím nehodlala začínat. Vždyť právě její rodina byla důkazem toho, že i beu pokrevní příbuznosti spolu lidé mohou úžasně vycházet! Byla si ale vědoma, že Jeremiah pochází z přeci trochu jiných poměrů. "A vy máte nějaké sourozence? " vypadla z ní otázka tentokrát dřív, než se stihla zarazit. Jednoduše proto, že ji to zajímalo. Trochu sklopila pohled nad vlastní troufalostí, ale na druhou stranu, ona už toho kolegovi prozradila dost také. No ne?

_________________

Jeremiahovi se ta slova o práci příjemně poslouchala, protože zápal pro své povolání naprosto chápal. Učil v Bradavicích a byl profesorem, ale mnohem více se považoval za odborníka na černou magii a v ní už s dětmi rozhodně nepracoval, naopak se věnoval ďasovcům, mozkomorům, vlkodlakům a byl v kontaktu, pochopitelně tajně, i s pár černokněžníky nebo lidmi, kteří by se za ně dali dle svého chování považovat. A i přesto, že jeho práce byla častokrát temná a nevyzpytatelná, naprosto ji zbožňoval a dokonce ji upřednostňoval před svou rodinou. Moc dobře proto chápal, o čem Holly mluví.
"Ah, rozumím," přikývl zamyšleně, trochu se obávaje, že právě touto otázkou se dotkl Hollyina citlivého místa. Moc toho o ní nevěděl, ale pochopitelně věděl, že k sirotčinci nemá tak silný vztah jen tak, ostatně to se dalo předpokládat i u Bradavic. "To rozhodně je," vyloudil na své tváři zase laskavý úsměv, "sice my učíme je, ale občas mám pocit, že se toho víc učíme my od nich, nezdá se vám?" zvedl k ní sytě modré oči, zrovna o tom by Holly mohla něco vědět, když působila i jako vychovatelka. Děti byly chytré, často tak bezprostřední, v tomhle ohledu se od nich dospělí měli co učit.
Jerryho dobrá nálada však vyprchala vzápětí, když se trochu zachmuřil při zmínce o Kruvalu. Věděl, že nemůže říct pravdu, protože tu nevěděla ani samotná Moreen, ale i tak se nad tím na chvíli zamyslel a rozpomněl si na svou školu, kde strávil půlku svého života. Ač byl tisíce kilometrů od své manželky a dcer, necítil se v životě víc spokojeně než tam. Kruval byl zkrátka jeho domov a pak se z něho ze dne na den musel vystěhovat. "Z Kruvalu jsem byl vyhozen, nějaký čas jsem byl doma, věnoval se práci z domova a napsal knihu, ale... znáte to, nebylo to ono a když se v Bradavicích uvolnilo místo, rozhodl jsem se to zkusit," odpověděl popravdě s drobným úsměvem a natáhl se po sklenici s vodou, kterou celou vyprázdnil. O Kruvalu se už více bavit nechtěl, což se možná dalo vypozorovat z jeho výrazu, i když si mermomocí snažil zachovat svou džentlmenskou, laskavou tvář.
"Rozhodně se podobáte," pravil už nalazen na svou předešlou náladu, když si tak před očima vybavoval Holly adoptivního bratra, ovšem to pouze do okamžiku, dokud mu nepoložila další otázku. Z Jeremiahova výrazu bylo opět poznat, že má víc třináctých komnat, než by se na slušného džentlmena slušelo. Constance Van Helmontová, ředitelka sv. Munga, to rozhodně byla osoba, s níž by se mohl na každém kroku chlubit. A přesto... "Ne, jsem jedináček," odpověděl s kamennou tváří a i klidným srdcem, protože věděl, že i kdyby Holly uměla nitrozpyt, Jeremiahovu nitroobranu by nepřekonala. Nemohla se tudíž nikterak dozvědět, že lže. A vůbec, měl k tomu dobrý důvod. Levobočkem by se určitě nikdo chlubit nechtěl. Pohledem pomalu sklouzl k hodinkám.
"Omlouvám se, měl bych vyrazit domů, slíbil jsem holkám, že se vrátím brzo," pousmál se drobně a pomalu se zvedl ze svého místa, natáhl se pro kostičkované sako, které leželo na vedlejší židli, "rád jsem vás viděl, určitě se uvidíme ve škole," shlédl k ní pozorným pohledem ze své obrovské výše, která byla pro Van Helmontovi pověstná, a ani Jeremiah se svými sto devadesáti centimetry nezůstal pozadu, i když někteří jeho příbuzní ho ještě o hlavu převyšují. Naposledy se pousmál a poté došel k baru, aby tam zaplatil. Pokud Holly kamarádka dorazila, ať už si ženy daly k jídlu či k pití cokoli, při placení jim bylo sděleno, že onen muž v kostičkovaném obleku zaplatil jejich oběd předem...

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont