<<<
Dnes byl na Byronově seznamu věcí, potřebných k zařízení, především nový kotlík. Podle nějakých britských směrnic nebo tak něco. A tak, oblečený do béžových volných kalhot a bleděmodré košile, která byla nahoře o pár knoflíčků rozepnutá, protože teplo, že jo, ne že by teda zrovna tady bylo větší horko než u nich v Kalifornii, ale kupodivu si celkem rychle zvyknete na klima, kde se nacházíte. Ale to jsme zase odbočili. Co mělo být řečeno bylo, že tedy v tom letním oblečení a s úsměvem na rtech vešel do obchodu s kotlíky. Rozhlédl se kolem, a samozřejmě mu nemohl uniknout chlapec, který se tu už nacházel. Protože Byronovi v poslední době prostě chlapci tak nějak... neunikali, pokud víte, co tím chtěl básník říci. Tohle už ale vážně není vtipný, pomyslel si, když chtě nechtě na cizím mladíkovi, zřejmě také jednom z budoucích spolužáků, setrval pohledem o něco déle, než by asi bylo vhodné, to vážně neexistuje ani jeden ošklivej Brit? Prosím? Víte, jak by to bylo pro mě jednodušší? Ne, nechtěl přeci na tyhle věci vůbec myslet, nebo nedejmerlie na toho kluka zírat. Vážně. I tak se mu povedlo ale pohled jeho směrem nechat na, nu, ne moc korektně dlouhou dobu. Nejhorší na tom bylo, že najednou tak nějak vůbec nevěděl, jak takového cizího člověka oslovit. No a on chtěl. Chtěl být kamarád toho kluka, hrozně moc. A to ho, prosím pěkně, ani neznal. Nevadí. Zatím se rozhodl sebrat pár kotlíků a dojít se zeptat prodavače, který z nich je podle Bradavických norem. A tak, jak se pomalu a jistě prodíral krámem s několika kotlíky na sobě, osud a poťouchlá pisatelka zařídili, že uklouzl kdoví na čem a s hlasitým řinčením padajících kotlíků (kterýchžto jen o milimetr minul horu vedle sebe) se zřítil přímo vedle toho neznámého chlapce.

O své okolí jsem se ani trošku nezajímal, chtěl jsem to mít celé už za sebou. Prostě najít ten kotlík, který jsem potřeboval do školy, a pak zas zmiznout někam pryč, třeba na jídlo k Hladovému drakovi. A nebo někam jinam, hlavně daleko od krámku s kotlíky a dalšími potřebami na lektvary. A protože jsem byl až moc zaujatý tím, abych vybral správný kotlík, nevšiml jsem si ani nově příchozího.
Nejradši bych vzal prostě jeden z kotlíků a šel, mně vlastně bylo úplně fuk v čem budu vařit.. vidím to však na to, že Redmondovi by to jedno asi nebylo, a tak jsem postupoval od řady kotlíků k další řadě kotlíků hledajíc ten správný. No a možná bych ho i našel kdyby..
"U Merlina, co to sakra.." jestli jsem byl vyděšený? Samozřejmě! Právě se vedle mě svalila salva kotlíku společně s chlapcem, kterého jsem neznal, ale mohl být tak v mém věku. A protože mi tak trochu uniklo, že je tady někdo jiný než já sám, samozřejmě mě to překvapilo a no.. "Jsi v pořádku?" Svraštil jsem obočí a dokonce jsem i natáhl k němu ruku, abych mu pomohl vstát. Po tváři se mi po chvíli rozlil úsměv a špatná nálada byla ta tam. "Musíš dávat větší pozor, příště by jsi mohl svalit i ty další, a to by ti nikdo asi moc nepoděkoval," mrkl jsem vesele poté, jakmile se sebral ze země a byl jsem připravený pomáhat s těmi kotlíky, kdyby bylo potřeba.. a na to, že jsem chtěl být ještě před chvílí někde úplně jinde, jsem si ani nevzpomněl.

_________________

Byron si v duchu tak trochu nadával za to, jak se mu povedlo hned ze začátku zkazit tak důležitý první dojem, který by udělal na cizího kluka. Alespoň nejprve to tak vypadalo. Ale na druhou stranu, on měl ten kluk právo si zanadávat. Protože, hej, Byronovi by se taky nelíbilo, kdyby se vedle něj najednou sesypala salva kotlíků. A kluk. "Umm... promiň," dostal ze sebe omluvným tónem a cítil, jak se mu do tváří hrne krev, neklamný to příznak rudnutí z toho, jak se styděl. Proto bylo vlastně příjemným překvapením, když se ukázalo, že kluk není vlastně tak naštvaný. Nebo tak alespoň nevypadal. "Joo, myslím že jo," opáčil na otázku, zda je v pořádku, a vůbec si neuvědomoval, že mu vlastně spadly brýle, a teď jsou někde pod těmi kotlíky. Tohle zjištění ale přišlo vzápětí, a tak začal šátrat kolem sebe, poněvadž bez brýlí viděl přeci jen o něco hůř než s nimi. Ne moc, ale i tak. Zvedl nejprve brýle, a poněkud rozpačitě si je narazil na nos. "Teda, teď už jo," dodal a věnoval mladíkovi úsměv, než začal nejprve sám sebe, a pak i ty zpropadené kotlíky sbírat ze země. Tímhle incidentem si u něj rozhodně lektvary udělaly menší vroubek, a to prosím pěkně Byron měl jinak tenhle předmět zrovna celkem rád. "Umm... já vím, já jenom.." zíral tvým směrem a přemýšlel, jak se začít s tebou bavit, páč tě chci za kamaráda. Jo,to mu přesně řekni. "...jsem se nějak zamyslel." Za podanou ruku byl rád, a věnoval chlapci děkovný úsměv, když už stál na nohou. A také se snažil nevnímat ten zvláštní pocit, který už nějakou dobu míval, když se ho náhodou dotkl nějaký kluk. Neboť tohle se přeci nemohlo stávat. "Umm... ty chodíš do Bradavic? Nevíš náhodou, který kotlíky jsou podle jejich předpisů?" zeptal se na rovinu, tváříc se lehce bezradně. Poněvadž, hej, on to vážně potřeboval vědět, a tenhle chlapec vypadal na Brita, a byl tak nějak v jeho věku, tudíž tu byla velká pravděpodobnost, že byl z Bradavic. Tak.

"V pohodě," mávl jsem ledabyle rukou, vždyť to zas tak hrozné nebylo.. jo, lekl jsem, ale děli se i horší věci, no ne? "To je dobře," broukl jsem s úsměvem když se onen kluk ozval s tím, že je v pořádku. Kdyby něco, první pomoc jsem uměl dát, ale kdyby měl třeba zlomenou nohu nebo tak, asi bych byl v prčicích. Tedy po mudlovsku jsem to nějak tak uměl, co se kouzel týkalo.. pochyboval jsem o tom, že by mě ten pitomí klacek poslech a stejně jsem nesměl kouzlit, že jo.
"Jo to se mi stává často, naštěstí ale u toho neshazuji věci kolem sebe," pobaveně jsem se na něho ušklíbl, ale nemyslel jsem to nějak zle. I mně se občas stalo, že jsem něco shodil, i když ne v takovém množství jako on, ale co, mohlo se to stát i někomu jinému, že.
Přimhouřil jsem oči, toho kluka jsem si z Bradavic nepamatoval, ale podle toho na co se ptal tam chodil.. a nebo teprve začne. Třeba byl na nějakém výměnném pobytu nebo tak něco.. to přeci bylo možné, ne? "Jo chodím," odkýval jsem následně a přidal jsem i menší úsměv. "Pátý ročník, Mrzimor a ty chodíš do Bradavic chodíš?" Tázavě jsem povytáhl obočí a tak trochu jsem odignoroval otázku ohledně toho kotlíku, protože ten teď nebyl tak důležitý. Víc mě zajímalo kdo tohle je vlastně zač, do jaké koleje chodí a tak. Ehm. "Jo, mimochodem.. Jsem Andy," dodal jsem, přidal úsměv a natáhl jsem pravačku přesně tak jak se sluší a patří, protože mi tak trochu došlo, že jsem se zatím ani nepředstavil, což bylo rozhodně neslušné, že jo. "A co se týče toho kotlíku.. Tak je to ten cínový kotlík standartní velikosti 2, taky si pro něj zrovna jdu," dodal jsem s pokrčením ramen.

_________________

Byron byl upřímně rád, že se třeba nepraštil do hlavy kotlíkem a neupadl do bezvědomí. Poněvadž pak by nejspíš ten kluk cítil povinnost mu nějak pomoci... a, no, první pomoc a buzení Růženek a tak... už jen při té myšlence se mu do tváří hnala červeň. On by to teda kluk pravděpodobně tolik neprožíval, jenže Byron to prostě prožívat musel. Proč jen nejsem normální, povzdechl si, ale napovrch prostě věnoval dtuhému mladíkovi milý úsměv. "Já obvykle taky ne," dušoval se honem. Nechtěl přece, aby si jeho potenciální budoucí spolužák myslel, že on je nějaká chodící pohroma nebo tak něco. Poněvadž nebyl, že jo.
"Noo... já tam budu vlastně chodit pořádně až od letoška," osvětlil svou vlastní situaci, "do šesťáku, Havraspár." Kluka upřímně na Mrzimora tak nějak tipoval - ti přeci obvykle byli milí a přátelští, až se vám je chtělo objímat, že? O tom, že ale on sám vlastně byl málem zařazen taky do sluníčkové koleje, o tom se rozhodl raději pomlčet. Stejně tak se mu nechtělo vysvětlovat, že je vlastně tak trochu mrzák, a proto do školy půjde fyzicky až letos, a tak se jen zubil a doufal, že se kluk třeba nezeptá. I když... pravděpodobnost takového zázraku byla mizivá.
"Byron," přijal s úsměvem jeho ruku k potřesení (a rozhodně nevnímal žádné zvláštní vibrace, protože... prostě ne, tohle se nedělo.) "těší mě, Andy." Přidal samozřejmě další milý úsměv. Až pak si uvědomil, že tu ruku drží asi nějak moc dlouho, a tak raději honem uhnul, nervózně se zubíc.
"Aha, tak to zrovna ani nebyl žádný z těch, co mi upadly," povzdechl si nad kotlíkem a jal se usilovně přemýšlet, odkud je vzal. Jeden by se divil, co dělá v Havraspáru. Jenomže víte co? Lidé s neobvykle vysokým IQ prostě byli v reálném životě tak trochu... nepoužitelní. A Byron Sweech byl rozhodně jedním z dokonalých příkladů.

Takže.. už jsi v Bradavicích byl.. ale ne dlouho a pořádně nastupuješ až letos?" Tak jo, tohle jsem asi opravdu moc dobře nechápal. Krapet nejistě jsem se pousmál a sehnul jsem se pro jeden z kotlíků, abych ho mohl dát na místo kam patří. "Takže už máš za sebou NKÚ? Byli těžký?" Tázavě jsem povytáhl obočí. Ty přiblblí zkoušky mě čekali letos a popravdě? Vůbec jsem se na ně netěšil, ale tak.. kdo by se na NKÚ mohl těšit?
"Jo mě taky," ani mi nepřipadalo, že mojí ruku drží Byron nějak dlouho, takže jsem to moc neřešil a prostě jsem se jen zazubil, abych se sehnul pro další kotlíky, abych je uklidil na patřičné místo, protože kdybychom je nechali ležet, prodavač by nám asi moc nepoděkoval a museli by jsme to nakonec stejně dělat, takže proč to neudělat rovnou?
Přikývl jsem a společně s Byronem jsme ony kotlíky tedy douklidili. "No jo, ty jsou o pár uliček dál," odvětil jsem s menším úsměvem, překontroloval jsem jestli náhodou někde není ještě spadaný kotlík, a pak už jsem se společně s Byronem rozešel pro onen daný kotlík, jenž jsme oba potřebovali do školy. "Takže už se těšíš do školy, co?" Zeptal jsem se po chvíli a zastavil jsem se, abych rukou ukázal na dané cínové kotlíky vel. dvě, které jsme museli mít. "Jinak všechno ostatní už máš nakoupený?" Zeptal jsem se nakonec, vidina toho, že se nemusím zas celý den někde nudit byla dobrá, takže asi tak.

_________________

Byron se pousmál. Kdoví proč mu přišlo hrozně roztomilé to, jak se mladík ujišťoval, zda ho pochopil správně. "Přesně tak," odkýval, "strávil jsem tam devětadvacet dní a pak jsem pět let střídavě ležel doma a v nemocnici, takže pořádně nastupuju až letos do šesťáku." Věnoval Andymu další milý úsměv a dál sbíral jeden kotlík za druhým, uvádějíc tak obchod do původního stavu. "No, podle toho co si představíš pod pojmem těžký. Třeba Redmond a lektvary, to byla téměř vražda pro průměrnýho studenta, jenže u mě je to zase trochu něco jinýho, já nemoh v tý nemocnici skoro dělat nic než se učit, že jo. Takže sem to zvlád. Ale fakt, nejhorší na těch NKÚčkách je nervozita. No a nebo když se na to člověk úplně vykašle," pokrčil rameny. Teď přesně zněl jako dokonalý Havraspárák. Kterým byl, takže by asi neměl být žádný problém, že jo.
"Aha, no, tak dík, bych to asi sám nenašel," přiznal a trochu mu do tváří stoupla červeň. Kdoví proč, ale styděl se před tím klukem přiznat, že je vlastně hrozně nepoužitelný do praktického života. Tak trochu skleníková kytka, která chcípne, když ji přesadíte ven. Jo, tak nějak se cítil. I on pročesal pohledem okolí, jestli náhodou nezapomněli ještě nějaký kotlík sebrat, ale nakonec usoudil že ne, a následoval Andrewa směrem k těm správným kotlíkům.
"Jo, už docela jo, akorát sem teda docela nervózní, páč mi přijde, že spousta Britů je tak trochu uzavřenějších a já se mezi nima budu chovat jako Americkej trouba," přiznal se a sklopil pohled od Andyho a kotlíků k zemi. Tohle nahlas ještě nikde neřekl, nepřiznal, a vůbec nechápal, proč to tady povídá zrovna tomuhle klukovi. Jenomže Andy na něj působil takovým uklidňujícím dojmem, dojmem někoho, komu se prostě můžete svěřit. "Ještě mi chybí nějaký učebnice," opáčil ohledně zbývajících nákupů, "a taky bych si chtěl pořídit sovu, když mi teď naši nebudou půjčovat tu rodinnou." Rozhodně ho napadla myšlenka, že by Andyho na nákupy nějak zlanařil, ale nehodlal mladíka k ničemu nutit a tak raději čekal, zda to nenavrhne sám. V jeho společnosti mu bylo dobře, možná až moc dobře, tak dobře, jak by rozhodně být nemělo, ale to teď prostě Byron odmítal řešit.

"Aha," přikývl jsem a i když jsem chtěl položit otázku "jak to", raději jsem to neudělal. Vždyť to byla jeho soukromá věc a mě do toho vlastně nic nebylo.. ale měl jsem v plánu se ho na to jednou zeptat, třeba až se uvidíme ve škole nebo tak, protože mě to prostě zajímalo. "Já jsem takhle přišel o kus prváku a o celý druhák," prohodil jsem po chvíli, přidal jsem k tomu úsměv a pokrčil jsem rameny. Byron nevypadal jako někdo kdo by nějakým způsobem odsuzoval kouzelníky nečistokrevného původu, navíc jsem vůbec netušil jestli je on čistokrevný nebo ne. A taky se mi s ním dobře povídalo a celkově se mi zdál docela fajnový.
Podle toho co Byron říkal, zněli NKÚ docela v pohodě. Až na ty lektvary.. "My na ně máme taky Redmonda," zaúpěl jsem nešťastně, hodiny s ním jsem fakt nesnášel, kéž bychom mohli mít třeba Bella, ten byl podle mého dost v pohodě, ne jako Redmond. A hlavně já byl průměrný student a i když jsem se učil už teď, tušil jsem, že ty lektvary nedám takže.. bych si měl asi začít připravovat to co řeknu Cassidymu v září, protože jsem si nemohl dovolit rozptylování v podobě famfrpálu, ale zas to můžu zkusit a když to nebude ono, můžu přestat až déle, že jo..
"Já si myslím, že hned v Bradavicích zapadneš a nejdeš si hodně přátel," vesele jsem na Byrona mrkl, vážně byl moc fajn a neviděl jsem důvod proč by se s ním ostatní nebavili. "A třeba mě jako nějaký Americký trouba nepřipadáš," broukl jsem s širokým úsměvem.
Co se týkalo těch nákupů... vypadalo to, že i Byron má toho ještě co nakupovat. "Tak jestli budeš chtít, můžu jít s tebou!" Vypadlo ze mě, očividně hodně nadšeně. "Co se týká té sovy.. nebudeš chtít radši jiné zvíře? Víš co, třeba kočku nebo tak něco. Sovy totiž máme školní a můžeš po nich v klídku posílat dopisy a tak," pokrčil jsem rameny. Já osobně jsem byl radši pro kočku, protože kdybych měl sovu, rodiče by mě skoro každý den zásobili dopisy a dalšími věcmi za což mi to rozhodně nestálo.

_________________

Po Byronově tváři se mihl výraz příjemného překvapení, když se Andy nezeptal na to, proč vlastně celou dobu nebyl ve škole. To byl, tedy z těch, koho zatím tady na Příčné potkal, totiž první. A Byron by se asi nějak nenápadně pokusil zjistit čím to, kdyby ovšem Andy neřekl tu další větu. Tím se totiž, alespoň v havránkových očích, úplně všechno vysvětlovalo. "Aha, to je fajn," vypadlo z něj a následně dokonale zrudl, když si uvědomil, co to vlastně plácl, "teda... ne samozřejmě to, žes nebyl ve škole, ale že v tom nejsem sám a tak, ehm, promiň, chápeš mě?" Dokonale se zakoktal a rudý jako rajče po hodině v sauně stočil pohled ke svým botám. Nevěděl, co se to s ním děje, proč takhle divně reaguje zrovna na tohohle kluka. Cosi na něm bylo, co v Byronovi vzbuzovalo ten podivný neklid, který rozhodně nechtěl nijak přiživovat, poněvadž už před necelým rokem si přece zakázal takhle přemýšlet. Jenže když se na Andyho potom znovu podíval, srdíčko mu prostě zase poskočilo.
A dost. Přestaň, Sweechi.
"Takže ho přesunuli na jinej ročník? Že by moje motlitby byly vyslyšeny?" oddechl si následně s určitou úlevou v hlase. Lektvary měl rád, i když na něj nebyl kdoví jak šikovný, ale Redmonda se během NKÚ vážně bál. "Neboj, to určitě nějak zvládneš," dodal ale honem, a byl by dal cokoliv za to, aby se osmělil natolik, že by třeba Andyho povzbudivě poplácal po rameni. Ale to neudělal. Poněvadž by to třeba v Britským prostředí působilo nepatřičně.
"Myslíš? Já.. no, děkuju," vykoktal ze sebe následně, a tváře mu zase zalila nervózní červeň. Kdepak, na tohle seznamování se spolužáky nebyl stavěný. "Si moc hodnej, že to říkáš, hned se bojím o to míň," dodal ještě a věnoval Andymu vděčný úsměv.
"Vážně? To by bylo naprosto skvělý!" zaradoval se nad návrhem, že by Andrew spolu s ním absolvoval zbytek nákupů, "teda, já se tady na Příčný přece jen moc nevyznám, takže se mi zkušený průvodce bude určitě hodit a tak." Tu druhou část nejspíš řekl hlavně proto, že i jeho reakce zněla tak nějak příliš nadšeně. Jenomže představa, že s Andym stráví nějakou další hodinku času, mu přišla prostě super. Poněvadž pak by mohli být kamarádi a to by bylo skvělé. "No... já bych totiž chtěl právě tu sovu, protože..."...protože sovy ti do kouzelnický nemocnice pustí oknem, ale kočku, myš nebo žábu musíš nechat doma..."...mi prostě přijdou výhodnější, a pak mi třeba vydrží i po škole a budu mít po čem posílat poštu." Bral to tak nějak logicky, ale rozhodně Andymu nechtěl prozrazovat fakt, že klidně zítra může zase pro nedostatek imunity lehnout s nějakou další chodobou a na zbytek studia znovu zmizet. To nebylo něco, o čem by chtěl se svým zbrusu novým známým mluvit, ještě by to vypadalo jako že si hraje na chudáčka nebo tak něco.
No a poté už tedy zbývalo jen zaplatit kotlíky a optat se Mrzimora "takže kam teď? Přizpůsobím se," aby mohli vyrazit za dalšími nákupy. A pro tu sovu.

>>>(with Andy, bez dalších postů v jiných lokacích)

<<

Thomas zase jednou navštívil Londýn. Zmatek, hluk a smrad velkoměsta rozhodně neměl v oblibě a musel se hodně překonávat, aby vyrazil mezi všechny ty lidi, ale bylo mu několikrát důrazně doporučeno, aby nezůstával zalezlý u sebe doma, protože přehnaná samota nevedla k ničemu dobrému. A tak Thom využil celkem přívětivého počasí (snad) a vyrazil do města, aby si obstaral všechno, co obstarat potřeboval. Už ho to tolik nevyčerpávalo a neděsilo, neboť ho rok v Bradavicích přeci jen trochu vyškolil a donutil ho nevyšilovat nad každou nepravidelností, která mu zkřížila cestu a ztížila život.
Protože stihl všechno důležité oběhnout už brzy ráno, teď mířil do prodejny kotlíků, aby investoval nemalou sumu do nového kotlíku. Ne že by jich měl málo, ale usoudil, že jeden nový, nepoznamenaný nepovedenými lektvary (ano, i Thomasovi se občas něco nepovedlo) by se celkem hodil. A Thomas chtěl něco kvalitního, nejlépe samomíchacího a zároveň samočistícího. Dobře věděl, že takovou věcičku jinde nesežene, protože široko daleko nebyl v kouzelnickém Londýně ani jeho okolí podobný krámek, který by byl tak dobře zásobený.
Thomas vzal opatrně za kliku a vešel dovnitř - v nažehlené bílé košili a béžových plátěných kalhotách, takže v šeru, které tu panovalo, protože sem skrz hory kotlíků nepronikalo moc světla, doslova zářil. Popošel stranou od dveří, přešlápl z nohy na nohu a začal se rozhlížet kolem sebe. V ruce se mu přitom objevila kostka domina, kterou začal protáčet mezi prsty, což ho uklidňovalo. Když totiž viděl všechen ten prach a nerovné kotlíkové věže, málem ho kleplo. Ne, tohle nebylo místo pro tak pořádného a zásadového člověka, jakým Thomas byl.

Mimo herně:
Kdokoliv vítán, nicméně nutno počítat s nulovou aktivitou přes víkend, protože tu nejsem