<<<
Lenore Tinkerbellová, doprovázená domácím skřítkem, vešla někdy poté do apatyky také. Už od pohledu bylo jasné, že to nebude ona, oblečená v zářivě bílých jednoduchých šatech s krajkou a botách na jehlovém podpatku, nesoucích stejnou barvu a spolu s trochu kratší sukní zmiňovaných šatů upozorňujících na dívčiny dlouhé nohy, kdo tu bude jako blázen běhat a shánět všechny přísady. Od toho tu bylo to malé ušaté stvoření v kusu hadru, nápadně připomínajícím utěrku, které se momentálně na svou paní dívalo velkýma brčálově zelenýma očima, a očekávalo instrukce. Lenore sklonila hlavu k malé kabelce, přičemž jí přes obličej spadl vodopád plavých kadeří, a vyndala kousek pergamenu s přísadami, napsanými jejím úhledným písmem. "Sežeň to a přines k pultu. A rychle," řekl skřítkovi její hlas, znějící jako miliony a miliony drobných skleněných rolniček, a teprve když stvoření odcupitalo za svým úkolem, Lenore zvedla hlavu a rozhlédla se ledově modrýma očima po obchodě. Obvykle tu bývalo prázdno, ne moc lidí rádo navštěvovalo taková místa, a proto leduprinceznu překvapilo, že u pultu spatřila nějakého člověka.
První poznatek, totiž že štíhlostí by jí mohl směle konkurovat, ale hned zastínil fakt, že už od prvního pohledu to byl prostě a jednoduše cizinec. V Lenořiné tváři se neobjevil žádný jiný výraz, než stále udržovaná maska dokonalé sochy z bílého mramoru, takže bylo téměř nemožné odhadnout, že zrovna teď přemýšlí nad tím, co tady ten troufalec dělá, očividně dost daleko od vlastní domoviny. Pomalými kroky, doprovázenými klapáním podpatků o podlahu, se vydala směrem k pultu, a kolem sebe jako už obvykle šířila tu vlnu zvláštního, fascinujícího chladu, působíc jako obvykle dokonale aristokraticky. Mezitím se zpoza jednoho z regálů vynořil i skřítek, drobné ruce plné přísad, a cupital je položit na pult. "S dovolením," promluvila Lenore na mladíka u pultu, jednoznačně mu tím dávaje najevo, že by bylo milé, kdyby se přesunul aspoň někam do strany, pokud už má zaplaceno. Ani za další pohled modrých hlubin jí však neznámý nestál. No a mezitím se venku začalo zatahovat, a než se kdo nadál, tak i pršet. Bylo už jen otázkou času, kdy se k dešti přidají i hromy a blesky. Lenore se na krátký okamžik otočila k výloze, a ačkoliv to na jejím výrazu nebylo znát, v duchu se docela zlobila. Poněvadž takhle tu bude prostě čekat než přestane pršet - poněvadž zmoknout vážně nechtěla, a do krbu taky nepoleze, neb si nechce zamazat šaty.

Mimo herně:
Řekněme, že už máme ten "k večeru", poněvadž déšť je fajn na zadržení dvou Zmijí v jednom prostoru

_________________

Asi byl opravdu zahloubán do svých myšlenek ohledně využití jedné přísady, kterou koupil navíc, protože si něvšiml, že někdo vstoupil do obchodu a to byly jeho smysly vždy obezřetné, protože se mu nejednou stalo, že když si nedával pozor na své okolí, tak na to šeredně doplatil. Trochu se na sebe zlobil, protože jeho mysl se plně nesoustředila kvůli něčemu tak obyčejnému, jako byla Anabell. Ale aby to někdo nepochopil špatně. Jae se nesoustředil kvůli tomu, že by se do ní bezhlavě zamiloval, nebo se mu líbila... Dobře, líbila se mu, ale pravděpodobně by použil výraz: Líbila se mu a proto by se jí chtěl dostat pod sukni, anebo alespoň pod ty roztomiloučké černé koktejlky. Víc v tom prostě nebylo, jen byla trochu tvrdší oříšek než ostatní, takže to vyžadovalo přípravu, ale jak to vždycky bývalo, vždycky takové rébusy rozlouskl.
Konečně si všiml domácího skřítka, který se velice bázlivě pohyboval okolo své paní a pravděpodobně se bál jejího budoucího hněvu. Ačkoliv slečinka vypadala, že by na něco tak podřadného, jako byl její skřítek vztáhla ruku na druhou stranu měl Jae dojem, že pro ránu by nešel daleko.
Zatímco se rozhlížela po obchůdku a dávala skřítkovi seznam s věcmi, měl chvíli na to si ji nenápadně prohlédnout, než se její pohled stočil k němu. Byl lehce překvapen, když se nemohl rozhodnout jestli mu Lenore přijde krásná nebo ne, protože Jae miloval krásné věci a často se jimi obklopoval. Proto se často k hezkým lidem choval o stupeň lépe než k těm, které považoval za ošklivé. Ona totiž Lenore byla tak bledá až měl J dojem, že přes její skoro průsvitnou pokožku zahlédne modravé žíly. To co ale bylo neodpiratelně krásné byly její oči, ledově chladné a mírně hypnotizující.
Jakmile zachytil pohyb její hlavy směrem k němu, opět se stočil k pultíku přesně ve chvíli, aby Lenore neměla tušení, že si ji všiml. Začal si pomalu skládat přísady do brašny a možná to dělal o trochu déle než bylo zapotřebí, takže tam stál, když se dopředu prodral skřítek. Další namyšlená fiflena. Pomyslel si a zhluboka se nadechl, aby potlačil vzdouvající se vztek, po pár dnech nakupování pomůcek do té příšerné školy měl lidí tady po krk. Napadla ho, že by té slečince mohl vylít flakónek krve na ty bělostné šatičky věděl, že to by ji dopálilo k nepříčetnosti, ale místo toho jí věnoval znechucený pohled, přece jen neudělala ještě nic tak strašného, a možná pro ty oči.
Chtěl obchod opustit, ale... Kdy zatraceně začalo pršet? Přimhouřil oči nelibostí a opřel se o trámek u vchodových dveří. A kdo vymyslel zákaz kouzlení nezletilých kouzelníků? Vážně si sebou netahal deštník, kdyby NÁHODOU začalo pršet a rozhodně si nehodlal ničit oblečení natož účes tím, že by se vydal do té sloty. Vážně nesnášel to, že tady pršelo třeba i pětkrát do týdne. Co je to za zemi?

Lenorce bylo opravdu dokonale ukradené, jestli se ten cizí mladík naštve kvůli takové prkotině, jak že ho vlastně ještě docela slušně poprosila, aby uhnul. To byl zcela a jednoznačně jeho problém, a tím, že se rozhodl rádoby-naštvaně odejít (tak nějak to Len okrajově vnímala), jen vyhověl jejímu přání a udělal jí místo u toho pultu. Ani k němu nezvedla pohled, takže se nakrásně mohl tvářit klidně jako bůh pomsty a bylo by to jedno. Skřítek položil první várku přísad na pult, a vedený přísným pohledem své paní odběhl ještě pro těch několik, které chyběly.
Lenore mezitím, opřená jednou rukou o pult, sledovala déšť za oknem. Ne že by to nahlas někde přiznala, ale se zaklínadlem na odpuzování vody měla vždycky docela problémy, a rozhodně nechtěla riskovat, že by se jí nepovedlo a ona venku promokla. Navíc ve dveřích stál ten Asiat, a Lenička neměla sebemenší chuť se k němu znovu přibližovat, byť jen proto aby prošla dveřmi. Nicméně se ale neubránila dalšímu pohledu jeho směrem. Vypadalo to, že anglické počasí mu není po chuti. Lenorce se na krátkou chvíli po tváři mihl škodolibý úšklebek, nicméně brzy zase zmizel za maskou z bílého mramoru. Že by to bylo rozmazlený? pomyslela si, a pak pohled od cizince zase stočila pryč, aby vyhledala skřítka, který se momentálně pokoušel dosáhnout na jednu z vyšších polic. Povzdechla si. Proč všichni kolem ní byli naprosto k ničemu?
Jako by v reakci na to, co předtím viděla asijského mladíka udělat u dveří, se Lenore za okamžik otočila k prodavači, který v tu chvíli vysekl hlubokou, podlézavou úklonu. Zřejmě věděl, kdo je jeho dnešní zákaznicí, a nehodlal si to rozházet s jednou z nejvýše postavených mladých slečen současnosti. "Jistě pro mě máte něco na ochranu před deštěm," zazvonila Lenore chladnými zvonky svého hlasu, a ačkoliv se zdálo, že to říká jenom tak, ve skutečnosti byl ale záměr ten, aby její hlas zaslechl neznámý u dveří. Ne že by měl šanci něco takového poznat - Lenore přeci celou dobu nedala ani maličko najevo, že by s ním snad chtěla mluvit. Pravdou ale zůstávalo, že hodlala nějak zjistit, co ten člověk chce tady v Británii, když se mu tu tak očividně vůbec nelíbí.

_________________

Ač chtěl a nebo nechtěl prostě Lenore slyšel, i když se snažil, aby na něm nic nebylo znát a prostě jen stále zíral do deště s úpěnlivou prosbou, aby už konečně to zpropadené počasí přestalo! Měl za sebou pár špatných dní, takže jeho nálada dnes klesla asi tak na bod mrazu. To se mu taky nikdo nesměl divit, když na téhle zemi nebylo nic co by se mu líbilo, alespoň tedy prozatím.
Jako kočka nastražil uši a snažil se vyslechnout si odpověď toho prodavače, bohužel se slečinkou mluvil tak potichu a podlézavě, že neměl šanci. Otráveně si povzdychl a otočil se k skřítkovi, který nedokázal sundat z vrchní poličky jednu z přísad. Měl takový dojem, že skřítkové umějí kouzlit a tu přísadu by si měl podat pouhým lusknutím prstu, ale víc nad tím nepřemýšlel.
Něco potřeboval, navíc ledová královna vypadala o něco starší než on a přece jen vyrůstal v Asii, kde ho vždycky učili k úctě ke starším a té se ještě plně nezbavil. Proto přešel po té malé místnůstce ke skřítkovi a pro něj opravdu nebyl problém někam dosáhnout. Uchopil pro to přísadu, kterou očividně měl své paní přinést a popostrčil ji z poličky tak, že padala k zemi, kde ji mělo to stvoření chytit. To, že potřeboval rovněž něco proti tomu dešti neznamenalo, že by ji snad něco přinesl on sám, poskoka ze sebe vážně dělat nebude.
No a potom se vydal k zbývajícím dvěma postavám v místnosti. "Já bych rovněž, něco proti dešti uvítal a pokud možno rychle." Řekl to chladným, povýšeneckým hlasem... Přece jen vzhledem k tomu, že to byl cizinec nikdo nemohl předvídat, jestli je čistokrevného rodu nebo ne. Jeho nonšalantnost a 'rozmazlenost' jak to nazvala Lenore v myšlenkách, totiž mohla mnohdy napovídat o zcela opačném původu. Otočil tvář k Lenore a poprvé na ni promluvil, aby tak podpořil své divadílko. "Máte velice eschopného skřítka madam."

Skřítek chytil onu padající věc (sušenou netopýří slezinu v sáčku, mimochodem) a věnoval Jaemu vděčné pousmání. Neodvažoval se raději promluvit, poněvadž by ještě mohl přitáhnout pozornost na vlastní neschopnost. Ano, byl už starší a některé věci prostě nezvládal, a v poslední době měl problémy i s magií. Což se snažil skrývat, poněvadž pokud se bál něčeho víc než tělesných trestů, tak to bylo to, že by ho jeho páni mohli za neschopnost propustit.
No a Lenore zatím prostě čekala, nejevíc jakýkoliv zájem o toho cizince. Poněvadž pokud v ní vzbuzoval nějaké pocity, tak to rozhodně nebylo nic, s čím by musela v duchu nějak hrozně bojovat. Přirozeně byla trochu zvědavá na to, kde se tu vzal, ale jinak? Pro ni za ni, ať se klidně třeba na místě propadne do země, jí to bylo jedno.
Prodavač, dotázaný dokonce dvakrát, koukal zmateně z jedhono na druhého. Rozhodně neměl nic proti dešti, teda pokud se nechtěli třeba nacpat žaberníkem, ale to by jim od vody moc nepomohlo. "Omlouvám se, ale tady jsou jen přísady do lektvarů," snažil se znít úslužně, přičemž omluvný pohled věnoval nejprve Lenore, o které věděl s určitostí, že si ji nemůže rozhněvat, a pak až druhému zákazníkovi. Jednoduše proto, že to mohl být sice jak čistokrevný kouzelník, tak nečistokrevný, a i kdyby, tak tady byli v Británii, a on jako cizinec by tu neměl mít logicky tak velký vliv. "Ach, takže jen další neschopný břídil, rozumím," zašvitořila sladce Lenore, "nedělejte si s tím tedy starosti."
To, že na ni nakonec Asiat promluvil, ji trochu překvapilo, nicméně nedala na sobě vůbec nic znát. Věnovala mu lehce opovržlivý pohled modrých hlubin svých očí, a s hlasem, který ve svých křišťálových zvonečcích tentokrát skrýval podtón jedu, opáčila: "A vy jste kdo, že cítíte potřebu mi takové věci oznamovat?"

_________________

Po tom co jim prodavač sdělil, že je vlastně neschopný, protože by jim už z toho důvodu, že byli jeho zákazníci měl prostě cokoliv sehnat, i kdyby to znamenalo zavřít obchod, jít za nimi v tom dešti a pořád dokola na ně používat Repellentus se zatvářil, jako by na toho chudičkého prodavače chtěl použít jakoukoliv kletbu, která se nepromíjí. Vážně dneska nebyl J ve své kůži a vůbec neovládal své jinak více než poslušné emoce, které moc často najevo nedával. To nemusel chodit za tou sněhovou královnou a mohl zůstat u dveří, aby se kochal tím přenádherným počasím. Čehož záhy velice těžce zalitoval, protože pochopil, že když ta slečinka otevře pusu je to prostě katastrofa. Ach samozřejmě kultivovaná dozajista čistokrevná, ale tím hodnota její osoby končila. Ty čistokrevné paničky by si měly založit klub starých panen, třeba by trochu roztály, kdyby si je někdo vzal do parády, ale upřímně litoval toho koho si tahle nádhera vezme. "Myslím, že to kdo jsem by vaše jednoduché Britské hlavy nedokázaly zpracovat, takže se nemusíte bát a nebudu Vás tím zatěžovat madam." Usmál se jako cucrkandl, což... alespoň to tak on sám pociťoval, avšak na venek to tak vůbec působit nemuselo... bylo k jeho tváři lehce nepatřičné. Mě dojem, že jejich konverzace skončila, protože neměl tušení co by se muselo stát, aby se oni dva dokázali normálně bavit. Nebo alespoň tak, aby se vzájemně nechtěli pozabíjet.
Čím více potkával v Británii čistokrevných kouzelníků tím víc se mu protivili a začala v něm klíčit jistá nenávist, která jako kdyby měla podnět skrytý někde v tom nejtemnějším koutku Jaeho podstaty. Tohle bylo poprvé, kdy o tom přemýšlel, ty sny se mu zdály od mala, takže je bral jako svou součást, ale v poslední době jako by se zhoršovaly, takže mu nedovolily se ani pořádně vyspat. Británie byl prostě ten nejhorší nápad ever... Začínal mít totiž pocit, že spolu všechno velice úzce souvisí.
Sebral své dokonalé tělo a zamířil k sušeným bylinkám, aby si zkusil udělat nějaký odvar na lepší spánek, střelil pohledem ještě ven, kde to vypadalo asi hůř než před tím a pak se sehl k nůžím, které byly plné všeljakých bylinek a obchod prosycovaly jemnou, příjemnou vůní.

Možná na tom byl ten druhý jinak, ale Leničce bylo opravdu dokonale jedno, co si o ní myslí. Svou snahou ji urazit či nazlobit, kterou z něj vypozorovala, nedosáhl ničeho než toho, že si slečna Tinkerbellová pomyslela, jaký idiot to za maskou rádoby-pohledné osoby je. Nevyjímaje fakt, že ve skutečnosti vlastně vypadal spíš jako holka. Ošklivá asijská holka.
"Jak sladké," opáčila prostě, a věnovala Kimovi nic neříkající pohled, a pak už se na toho podivína ani neotočila. Byl jí skutečně dokonale ukradený i se svým přesvědčením o tom, jak on snědl všechnu moudrost světa, a všichni Britové jsou debilní.
Naštěstí skřítek, který nakonec všechno sehnal, se ukázal být přeci jen trochu užitečný. A tak Len nejenže nemusela shánět přísady, ale nakonec ani nepotřebovala hůlku k vodu odpuzujícímu kouzlu. Prostě počkala, až to skřítek všechno zařídí, a bez jediného slova ke krajně nesympatickému asiatovi odkráčela ven. Ať si na konec deště čeká třeba další tři hodiny. Pro ni nebyl důležitější než bláto na podrážce boty.

>>>

Mimo herně:
Pardon, nefukční kolejní net a kdoví co

_________________

Jack si v Londýně musela docela dlouho zvykat na jeden jistý fakt. V Egyptě konkrétně od ní nikdo nečekal, že se pokusí něco štípnout. V Londýně to předpokládal snad každý.
Jack se nafoukla jako chamtivý křeček a v duchu si zanadávala na rasisty, protože tenhle přístup jí hrozně snižoval počet příležitostí k tomu, aby si bez kapesného obstarala něco, co se jí líbilo. Ostatní holky trávily čas nakupování šatů (brr, fuj, kopřivka!), zato Jack v placaté čapce a lacláčích si to šinula mnohem raději na místa, jako bylo apatykářství, aby tam mohla lepit nos na sklenice, ve kterých plavaly naložené divné věci.
Aby nepřitahovala zbytečnou pozornost, kdyby se jí některá z těch věcí náhodou líbila, provedla už některá opatření. Do obchodu tudíž vstoupila dívenka bledá jako syrovátka, s dlouhými rovnými havraními vlasy a nebesky modrými kukadly, ve kterých se po cinknutí zvonku na dveřích začal odrážet mihotavý plamínek svíčky.
Jacklyn pozorovala upřeně několikero svíček za výlohou téměř patnáct minut.
Jasně, že vosk je tekutý, když je horko, ale... Když zase ztuhne, je ho míň. Kam mizí...? Jack se zničehonic rozšířily oči a ona si připlácla obě dlaně na ústa a nos. Je to ve vzduchu! Tichý zabiják! Zanese nám plíce jako natron a zmumifikuje nás zaživa!
Několika kroky jako volavka se od svíček vzdálila a přitiskla se jako pavouk zády na stěnu tvořenou jakoby jen z dřevěných stařičkých zásuvek se spoustou štítků a mosaznými úchytkami.
"Ghrm," vydralo se jí z hrdla v paranoidní hrůze. Ještě před chvilkou uvažovala o tom, jak krásná by byla sbírka starodávných glóbusů, ale teď je nevšímavě minula a překlopýtala dál do hlubin apatykářství k něčemu, co ji nebude ohrožovat na životě.

_________________

Jestli v obchodě s přísadami do lektvarů něco nečekala, pak to byly bylinky, přesněji bylinky tak čerstvé, že se daly jíst. Otřela se rameny o pověšené snítky máty. A pak tu byla ta zelenina - nebo ovoce.
Jack totiž zády narazila do kulaté věci velké jako medicinbal na podstavci. Mírně provinile se otočila jen pro případ, že ji u toho někdo zmerčil, ale z větší části se hlavně chtěla ujistit, že to na ni nespadne. Věc se totiž výhružně zakývala, ale zůstala ležet na svém trůnu a dál shlížela na zbytek obchůdku.
Jacklyn okamžitě zapomněla na svíčky a okouzleně zamrkala dočasně modrýma očima, které se jí podvědomě zalily na chvilku stejnou barvou, jako nesla ta věc. Galakticky tmavá, královsky modrá, posetá pruhy miniaturních světlých teček. Na vrcholku se kroutil zbytek stonku i s namodralým lístkem, protože to bylo efektní. S otevřenou pusou si to prohlédla zprava i zleva, než se stačila přiblížit čarodějka, která tu prodávala ingredience většinou o něco starším bytostem.
"Budeš si něco kupovat, nebo se jen díváš?" zeptala se dokonce i vlídně, jako by se říct, i když z jejího hlasu byla cítit ostražitost.
"Jen se koukám," zakoktala se Jack, která zase zapomněla, že se maskuje za bledou tmavovlásku. Vystřihla přesvědčivý úsměv a ukázala na věc. "Co to je?"
"To je měsíční meloun, až z Japonska. Do lektvarů se moc nehodí, ale u některých se může přidat pro zlepšení chuti," poučila ji čarodějka. Jack z něj nemohla odtrhnout oči. V duchu přepočítávala obnos kapesného. Tohle by byla ochotná získat i legálně.
"Kolik stojí?" Jen co jí čarodějka odpověděla, Jack zavřela oči. To jsou všechny její úspory. Tentokrát kolem nebyl žádný galantní Byron. "Fajn," utrousila, jako kdyby byla zvyklá tolik peněz rozhazovat, což nebyla, takže se jí trochu třásla ruka, když čarodějce podávala rovné dva galeony. Tohle by se z obchodu hodně špatně vynášelo nepozorovaně.
O minutu později si Jack chtivě odnášela v obou tyčkovitých pažích meloun ven na ulici s vítězoslavným výrazem a zatím ještě zanedbatelnými výčitkami nad tím, že teď už si nekoupí ani sovu jako ostatní prváci. Měla Zloděje. A měsíční meloun.

V očích jí blýsklo, když si v bezpečné vzdálenosti od výlohy apatykářství kecla na zem a začala meloun mezi koleny pižlat svým kapesním nožíkem. Jednu dýni už loni dlabala, slupka byla podobně tuhá a Jack se samou radostí nad nezvyklým nákupem zkroutily vlasy do rozbouřeného účesu, který napodoboval modrozelený stonek. Mnohem raději se táhla s tímhle, než s nějakou kouzelnicí z pouliční bitky, protože ta se nedala sníst. A vnitřek melounu byl jasně modrý! Jack zkaramelizovala do své obvyklé barvy kůže a vycenila perlové zoubky.
"Dobrou chuť," popřála si.

_________________

<<<

"Přísady, přísady..." mumlal si Anthony víceméně sám pro sebe pod neexistujícími vousy na čerstvě oholené bradě, zatímco se hrabal v kotlíku s čímsi neidentifikovatelným, baleným do sáčků z hrubé látky, a zřejmě uvažoval, co že si to přišel vlastně koupit. Víte, on si vážně chtěl napsat seznam, jenže prostě zapomněl. To se přeci stává i těm nejlepším! A, ruku na srdce, zrovna Toník s jeho schopností se soustředit na každodenní činnosti mohl být rád, že omylem nevstoupil do špatného obchodu. Což, mimochodem, úplně klidně mohl, jen si to v tento moment neuvědomoval.
Jeho dnešní oblečení se stávalo z volných kalhot pískové barvy, tmavě modré košile s krátkými rukávy, a absolutně nepostradatelného bílého motýlka. Ne že by zmíněným kalhotám právě nedával trochu nafrak tím poklekem vedle onoho kotlíku s obřím rudým nápisem SLEVA. Ale, chápejme. To si měl uvědomit až později. Stejně jako fakt, že sušené broučí oči prostě v tomhle konkrétním kotlíku nenajde. Protože, no, ony tam byly jen bylinky. Ale nespěchejme na něj. Venku bylo hezky, a on určitě nemohl za to, že byl myšlenkami někde u zmrzliny, a ne v tomhle obchodě, no ne?
Ačkoliv se mu evidentně nedařilo najít to, co potřeboval, hrál Anthonyho obličej tou pro něj typickou pozitivní energií. A se stejnou energičností neúnavně prohrabával obsah slevového kotlíku. Nejméně posté, skloněn po chvíli tak dokonale, že to mohlo vypadat, jako by do nádoby strkal hlavu. Nebo minimálně kštici hustých vlasů, které už dávno pozbyly jakéhokoliv účesu.

Mimo herně:
Mobilpsaní, tudíž absence barev, výjimečně domluvená hra :O

_________________